Šedá smrt - Poslední svobodní
| Autor: | Master_of_Drakes |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
Nad městem se táhla černá mračna slibující vydatnou bouřku. Bylo dusno a ačkoli nebylo dlouho po poledni, začínalo se šeřit.
Therei seskočila z koně na stráni nad městem. Vždycky se na tomhle místě zastavovala. Měla ho ráda. Pramenil tu malý potůček, který ubíhal po stráni dolů k městu, aby se pod hradbami rozlil do podivné louže, která snad měla být vodním příkopem.
Jezdkyně sundala z ramene nádherný tisový luk, vypjala tětivu a dřevěné tělo vzala do dlaní. Poodešla s ním kousek stranou od cesty, směrem k prameni. Tam poklekla a zašeptala několik slov. Z luku vyrostly ohromnou rychlostí lístky a kořínky. Therei vzala malý stromek a zasadila ho. Věděla, že lidé ve městě nemají rádi muže s luky, a ženy už vůbec ne. Užívala proto tenhle trik, aby o svou milovanou zbraň nepřišla.
Vrátila se ke koni, vyšvihla se do sedla a znovu pohlédla na město. Její instinkty hraničáře ji varovaly. Něco s ním nebylo v pořádku. Něco s lidmi v něm. Cítila to i na tu dálku. Ale co, za městské brány stejně musí.
S prvními kapkami deště se rozjela ze stráně dolů.
„Už bude zase lejt…“
„Hm… Pudem někam, ne? Máme konec tejdne…“
„Asi jo. Hele strč sem akorát ten lavór, víš, že tudy vždycky teče.“
Tato nezajímavá, ale zato tradiční konverzace se odehrávala v jednom malém domku ve špinavé části města a vedli ji dva mladíci. Oběma nemohlo být víc, než dvacet. Podle chudého oblečení a bystrých výrazů to byli nejspíš studenti.
„Zamkni. Ty dva se sem kdyžtak stejně dostanou vikýřem.“
„Kde vůbec vězej?“
„Nevim, asi zase někde prováděj nějaký voloviny…“
„Jen, aby je za to jednou nezašili.“
„Nebuď už zase podělanej. Časy sou pravda blbý, ale přece se kvůli tomu nezblázníme, ne?“
Jeho druh vzdorovitě mlčel a urovnával si cosi na zápěstí.
„Hele Kaleriku,“ ozval se znovu bezstarostný, „co by se stalo, kdyby sis tenhle verk sundal?“
„Radši nemyslet. Tyhle věcičky sou napojený na nějakou síť, a jakmile by si ji nějakej kouzelník sundal, tak se hned někde spustí nějakej poplach… Co já vim, jak to funguje? Kdo je tady alchymista, co?“
„Ach ty laiku,“ pokusil se o vtip student alchymie, „samozřejmě, že vím, jak to funguje, ale ptám se, co se stane? Poplach… Alarm nekouše.“
„Osobně neznám nikoho, kdo by to zkoušel,“ se smutným úsměvem odpověděl Kalerik, „ale povídá se, že tyhle věci řešej okamžitě gardisti. A né nějaký nuly, Šedá smrt…“
„Aha… No, tak si to radši nesundávej…“
„Kam se vůbec dneska jde?“
„Mám chuť na buřty s cibulí. Pudem Ke Chroustovi.“
„Myslíš, Ke Švábovi.“
„Jasně… No, prostě, K tomu broukovi a všichni víme, kterýho myslíme.“
Dvojice zahnula za roh a téměř vrazila do dvou chlapců.
„Matyáši! Tobiáši!“ chytil se Kalerik první, „Kde zase jste? Co? Uličníci…“
„A kam vy zase jdete, strejdové?“ rýpnul si jeden z nich, „To je pořád, že není na opravu střechy…“
„Tobiáši!“ přidal se alchymista, „Nebuď drzej, jó?“
Chlapci byli zřejmě dvojčata. Mohlo jim být tak kolem patnácti a byli si k nerozeznání podobní. Jen jeden měl o něco světlejší vlasy a trochu jiné oči. Podle vzezření, děti ulice.
„No jo, už mlčim… Vemete nás sebou?“
„No tak jo,“ svolil Kalerik, „ale nově natřete dveře. Po zimě to potřebujou.“
„Ale to je samozřejmý strejdo…“
„Hele, nezačínej zase.“
Čtveřice zahnula za další roh.
„U Švába“ bylo hodně lidí. Studenti s hochy zapadli do stolu pro pět v jednom rohu. Začala obvyklá hádka.
„Tak kdo pro to dneska jde,“ otevřel ji Kalerik.
„Já byl minule…“
„Ale před tím jsem byl já dvakrát…“
„Kecy, Kaleriku…“
„No tak, Daklime…“
„Dobře, tak pro to dneska jdu, no… Spokojenost?“
„Naprostá. Dvě deci červeného.“
„Pro nás dva grog,“ zkusil to Matyáš.
„Brzdi, brzdi…“ usadil ho Kalerik, „Kup jim dvakrát slabej střik. Ať se jim zítra při tom natírání neklepe ruka.“
Daklim odešel pro objednávku. Venku se rozpršelo.
„Tak nevim, jak to bude s tím natíráním,“ usmál se Tobiáš.
„Neboj se, do rána bude sucho,“ ubezpečil ho Kalerik.
Daklim se vrátil se třemi poháry a korbelem piva.
„Co to zase chlastáš? Barbare…“ ohrnoval nos Kalerik.
„Nebýt barbar,“ zpitvořil se Daklim, „já alchymista! Pochop, nápoj vařený je mému srdci milejší, než nápoj pouze kvašený. Běží zde o výrobní postup a moji cechovní uvědomělost.“
„Už zas blábolíš nesmysly…“
„Nehádejte se,“ vpadl jim do řeči Tobiáš. „Víte, že se znovu ozval ten Poslední svobodný, jak si říká?“
„Ten chlap musí být blázen,“ soudil Kalerik. „Nečeká ho nic, než skřipec a špalek.“
Z další debaty byla čtveřice vytržena zaskřípáním dveří. Objevila se v nich hezká rusovlasá dívka oblečená do hnědé a zelené. Rozhlížela se po volném místě. Daklim neváhal a kývnutím ruky ji pozval k jejich stolu. Dívka si přisedla.
„Jestli mě zrak nemámí,“ ujal se Daklim slova, „máme tu před sebou dceru hvozdu, hrdou hraničářku. Jak se jmenujete, krásná žínko?“
„No tak, Daklime…“ zhrozil se Kalerik.
„Jmenuji se Therei,“ usmála se hraničářka, „a jsem skutečně dcerou hvozdu, jak mě nazval tento mladý bard. A kdo račte být vy?“
„Jsem Daklim, takto učeň nejvznešenějšího z vědních oborů,“ rozpovídal se novopečený bard. „Alchymie,“ dodal, aby nevznikl chaos, kolem vznešenosti vědních disciplín.
„Jmenuji se Kalerik a toho času studuji magii. Tihle dva výrostci jsou Matyáš a Tobiáš. Naši spolubydlící.“
„Spolubydlící?“
„Naše skromné společné činnosti mimo studia,“ vysvětloval Daklim, „nám dovolují obývat malou haciendu, hned pod hradbami…“
Therei se smála, Kalerik obrátil oči v sloup.
„Vysvětlete mi,“ začala Therei náhle vážně, „co se stalo s tímhle městem? Málem mě sem nepustili, lidé jsou divní…“
„Jak dlouho jsi tu nebyla?“ ptal se Kalerik.
„Může to být tak… Sedm, osm let.“
„Tak v tom případě bych ti to radši nevysvětloval v hospodě…“ obešel opatrně problém Kalerik.
„No výborně!“ rozjařil se Daklim. „Máš kde přespat? Asi nemáš, co? Pojď přenocovat k nám!“
Kalerik rudl studem za svého kolegu, ale poslední věta ho zřejmě také zaujala.
„Asi mi nic jiného nezbývá. Po zaplacení průjezdního poplatku u brány nemám skoro ani floka…“
„A co tě vlastně táhne do města?“ chtěl vědět Kalerik.
„Tohle.“
Dívka vstala a udělala něco zcela nečekaného. Pohybem pláště odhalila pochvu s mečem. Následně rychlým pohybem meč tasila. Celá hospoda zůstala jako opařená. Něco takového se nikdo ne veřejnosti neodvážil udělat už pár let. Jen málokdo si všimnul, že meč nemá špičku a zbývá mu jen polovina záštity.
„Schovej to…“ zasyčel Kalerik. „Okamžitě to schovej! Pojďte pryč.“
Na ulici byli ve vteřině. Vyhozeni hostinským, který ani nechtěl zaplatit. Therei udělala něco naprosto nemyslitelného. Celá pětice se dala do běhu městem.
„Tobiáši,“ oslovil chlapce udýchaně Kalerik, „vem Therei a běžte zadem chudinskou čtvrtí. My s Daklimem půjdem jako vždycky. Sejdem se doma.“
Tobiáš přikývl a oddělil se s Therei směrem ke hradbám.
„Káča jedna!“ ulevil si Daklim, když trochu zvolnili. „Ale jinak docela kus…“
Kalerik vrhl po Daklimovi vražedný pohled, ale ten si toho ani nevšiml.
„Můžete mi vysvětlit,“ obořila se na ně doma u praskajícího ohně Therei, „co se tady vlastně děje?“
„Dobře, tak od začátku.“ ujal se vysvětlování Kalerik. „Začalo to poměrně nevinně. Do funkce starosty města, která je tradičně spojená s funkcí regenta přilehlých lén byl jmenován nový člověk. Nějaký Ghuram z Modrých borů. Jeho první funkční období bylo pro město jasným přínosem, takže nebylo důvodu, aby ve své činnosti nepokračoval. Zažádal o dovolení reformovat dosavadní městskou gardu. Nebylo důvodu mu ho neudělit. Časy byly zlé. Moci ve městě se částečně ujala nějaká lupičská gilda, která měla dost svých lidí mezi studenty z městských univerzit. Ghuram dostal povolení k dočasnému zákazu používání kouzel mimo zdi univerzity. Ty začal kontrolovat rozdáním „bezpečnostních náramků“, jak tomu říkal. Dostali jsme je všichni. Kouzlit s tím nejde a sundat se to nesmí.“
„Nám alchymistům,“ pokračoval Daklim, „zabavili veškeré suroviny, nástroje… Zavřeli laboratoře mimo univerzity…“
„Tenkrát jsme ještě věřili,“ mluvil opět Kalerik, „že je to pro naše vlastní dobro a neprotestovali jsme.
Pak ale přišla nejtěžší rána osudu. Starosta nechal vycvičit elitní vojenskou jednotku. Oficiálně se jmenuje nějak jako Sbor pro řešení mimořádných příležitostí, ale rychle se vžilo lidové pojmenování Šedá smrt, podle jejich uniforem.
Tihle hoši učinili konec všemu. Gildu zničili v několika dnech, ale pak nenastala kýžená svoboda. Naopak, od té doby tady už pět let panuje skrytý i zjevný teror. Žádná kouzla, žádné zbraně, žádné rvačky, žádné opíjení… Přestupky se trestají tvrdě. Jakmile někde zasahuje Šedá smrt, nemůžeš si být jistá vlastním životem. Pak už se nerespektují vyhlášky o zákazu boje na ulici. Odpraví tě třeba za pravého poledne na náměstí.“
„Počkej,“ nechtěla věřit Therei, „to mi chceš namluvit, že s tím za těch pět let nikdo nic nedělal? Co panovník? Mágové? Alchymisti? Vždyť je jich plné město!“
„Panovníkovi,“ pokračoval opět Kalerik, „je to srdečně jedno. Od sídelního města jsme dost vzdáleni a číselně vzato, Ghuram nepanuje tak špatně. Daně se platí vzorně, je tu klid a pořádek. Jenže taky teror. Už mnoho lidí bylo zabito více méně zbytečně…“
„A mágové?“ připojil se Daklim, „Nemůžou s tím nic dělat. Jednak mají své náramky, ale navíc je Šedá smrt vyzbrojena i proti nim. Alchymisti na univerzitách vyrábí povinně jako o závod různé svitky, amulety a prsteny. Kde asi končí? Myslím, že i moje výrobky už zabily pár lidí.“
„Tak proč lidé neprchají z města?“
„Ano,“ ušklíbl se Kalerik, „dobrá otázka. Nikdo jim samozřejmě nebrání, že… Ale při opuštění městských bran s nějakým majetkem – třeba jen koněm – musí zaplatit velice tvrdé průjezdní clo. Mnohem vyšší, než si tady kdo můžeme dovolit. Projíždět mohou jen kupci se zvláštním povolením, za které se ovšem taky dost platí.“
„Ale počkej… Mluvíte tady o starostovi-primátorovi. Není možné ho nějak jednoduše sesadit? Vždyť jeho funkce je volená, ne?“
„Bohužel, není. Jako královskou odměnu za „udržení pořádku“ dostal tohle město lénem. Jen díky nějakým tlakům dvorských klik nesmí používat šlechtický titul a je tedy stále primátor. Hrabata a knížata prostě nechtěla připustit, aby se v jejich středu objevil nějaký vzorný starosta, takže se to vyřešilo tímhle podivným kompromisem. Vláda nad městem tedy není volená, ale dědičná. Není šance na sestavení rady konšelů a legální primátorovo odvolání.“
„To je strašné…“
„No jo, no…“ pokýval hlavou Daklim, „Strašné to sice je, ale dá se v tom přežít. Jen je potřeba být dost nenápadný a nevyčuhovat z řady. Ne vytahovat meče v hospodě.“
„Omlouvám se, to jsem samozřejmě nemohla vědět. Ale ještě je mi divná jedna věc: Jak to, že mě tedy pustili do města? Jsem přece hraničářka. Umím kouzlit a meč nosím, jak vidíte.“
„Dají ti dva dny,“ vysvětloval Kalerik, „a pak tě začnou hledat. Ty dva dny máš na to, abys tu prodala kůže z lovu, nechala si opravit zbraně, zkrátka, aby ses opět potkala s civilizací. Potom tě odtud začnou vyštípávat. Ne nějak zjevně. Jen ti budou otravovat život, takže nakonec nejspíš zhnuseně odjedeš, když tě před tím nenápadně oberou o všechny peníze. Nestěžovala sis na vysoké průjezdní poplatky?“
Dívka kývla hlavou.
„Taky tě nemůžou ubytovat všude. Jen v hostincích, kde mají povolení. Zatím zůstaň u nás. Jsi tu krátce, takže pokud se budeš chovat nenápadně, nechají nás být.“
„Tak už toho smutnění necháme, ne?“ uťal diskusi Daklim, „Tobiáši, ty nejsi takové nešikovné pako, jak zdálky vypadáš. To byl dobrý nápad roztopit ty kamna…“
Kalerik přikyvoval, ale pak náhle zbledl.
„Tobiáši,“ začal výhružně, „ne že nejsi pako, ty seš doslova idiot! Mluv, jak si rozdělal ten oheň ze dříví, které celou dobu leží na dvorku, takže muselo být úplně mokré? To je její práce, že ano? A asi se to neobešlo bez nějaké té nadpřirozené finty, co?“
Sinalý Tobiáš nebyl mocen slova.
„Promiňte…“ pípla Therei.
„Promiňte!“ utrhl se na ní Kalerik. „Musíme okamžitě odsud! A bůhví, jestli se sem kdy budeme moci vrátit.“
Konec jeho věty zanikl v rázném zabušení na dveře. Za oknem se mihla rudá pláštěnka patřící k uniformě Šedé smrti.
„Rychle, zadním východem na dvorek!“ šeptal Kalerik, „Třeba si to tam ještě nestihli obsadit.“
Rychlost nemusel připomínat dvakrát. V několika vteřinách byli všichni na dvorku. Kolem Matyáš s Tobiášem utíkali jako první. Přelezli první nízký plot k sousedům, odtud přes nízké keře k dalšímu domu, který měl vzadu na svém dvoře kůlnu. Naštěstí bylo odemčená. Všichni do ní zapadli a přirazili dveře.
„Je to v loji!“ sípal Daklim, „Tady nás najdou…“
„A co nám hrozí, když nás najdou?“ ptala se Therei.
„Tebe pokuta, kterou nemáš šanci zaplatit, takže pár let prací pro město, a pak vyhoštění. Nás výkop z univerzity, možná šatlava, obecně prospěšné práce…“
„Jenže,“ ozval se Kalerik, „pokud budeme zdrhat, můžou nás zastřelit jako psy… Riskujem to?“
Rozhlédl se po tvářích okolo.
„Riskujem.“ zazněl hlas Therei.
Daklim přikývl, Matyáš a Tobiáš také.
Kalerik se zvedl a opatrně se přesunul ke dveřím kůlny. Škvírou vyhlédl ven.
„Čisto. Pudem.“
Pětice se opatrně vyplížila z kůlny ven. Město venku vonělo po dešti, na dvorcích a zadních zahrádkách byl klid. Opět se dali do pomalého klusu podél kamenných zídek.
Náhle se stalo mnoho věci najednou. Jakoby odnikud se před nimi vynořila postava v šedé kukle, šedé uniformě a rudé pláštěnce. Pozvedla kuši. Kalerik, který běžel první, uskočil stranou. Letící šipka zasáhla do ramene druhou Therei. V zápětí se gardista před nimi skácel k zemi bez známek života. Z úst mu vytryskla krev a kukla se začala barvit do barvy plášťenky.Všichni zůstali stát jako opaření. Chvíli, jako by se čas zastavil.
Pak se zase všechno rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Therei se sesula k zemi a zpoza nějaké zídky vyskočil muž, celý v černém, s modrým šátkem omotaným kolem zápěstí.
„Přes tuhle zeď!“ zvolal. „Okamžitě zmizte!“
„Proč?“ otázal se tupě Daklim, „Vždyť je po něm a máme raněné.“
„Neodmlouvej a padej! Tihle nikdy nechodí sami!“
Daklim s Kalerikem a oběma chlapci se začali neochotně soukat přes vyšší zeď. Jejich tempo se výrazně zvýšilo, když kolem se kolem nich začaly o kameny rozbíjet šipky pálené neviditelnými střelci.
Kalerik a Daklim seskočili na druhé straně a pádili se ukrýt do stínu dalšího stavení. Teprve tam si všimli, že nejsou všichni. Tobiáš sbíral ze země bratra a vlekl ho k nim. Matyáš měl rozbitou hlavu, zřejmě od pádu ze zdi. Ze stehna mu trčela šipka.
„Musej to mít otrávený, svině!“ plačtivě vykřikl Tobiáš.
Kalerik a Daklim se mohli jen vyděšeně dívat, jak Matyáš ztrácí zdravou barvu a mělce dýchá. Přes zeď doslova přeletěl muž v černém a zvolna k nim došel.
„Je mi líto,“ řekl, když uviděl Matyáše, „nemá šanci. Ta holka ji taky neměla. Používají prudký jed.“
„To ne!“ bolestně vykřikl Kalerik.
„Ticho!“ okřikl ho neznámý, „Není čas na hrdinství! Domů se vrátit nemůžete, pojďte se mnou!“
„Nenechám ho tady tak ležet!“ řval Kalerik.
Neznámý nepromluvil. Odněkud z pláště vytáhl malou kuši, pomalu ji natáhl, založil šipku a namířil na Kalerika.
„Odchod.“
Jeho hlas zněl chladně. Nevyzýval. Suše oznamoval.
Kalerik, Daklim a přeživší dvojče Tobiáš se neochotně zvedli. Neznámý se dal do klusu. Běžel lehce a vlál za ním jeho plášť, takže dělal dojem, že letí. Trojice ho následovala. Neptali se kam nebo proč. Bylo jim to v tu chvíli jedno. Jako v transu hleděli kamsi před sebe. V uplynulé hodině zažili víc životních zvratů, než za kolik let. Ještě před chvílí seděli nikým nerušeni „U švába“, a teď nemohou domů, v patách jim je Šedá smrt, jejich přátelé jsou mrtví…
Muž v černém plášti je vedl do části města, kterou málokdy navštěvovali. Byla to čtvrť skladišť a objektů, které zůstaly prázdné po útlumu obchodu ve městě. Moc lidí sem nechodilo. Neměli důvod.
Trojice byla dovedena do jakéhosi starého skladiště. Zde černý zvolnil. Provedl je kolem stěny do odlehlého rohu budovy, kde odstranil nějaké staré hadry a odkryl tak dvířka v podlaze.
Pokynul rukou a trojice slezla po malých schůdcích do malé chodbičky, ne větší, než na výšku a šířku dospělého muže. Postupovali opatrně dál. Poté co černý zavřel dvířka, byla tu úplná tma. Museli několikrát zahnout, než se v zatáčce objevilo světlo. Dospěli do spoře osvětlené místnůstky.
Pokud to této chvíle byli apatičtí, tento stav je rychle přešel. Místnost byla dokonalou zbrojnicí. Na stěnách visely všemožné druhy mečů, šavlí, dýk a kordů. Na dvou pracovních stolech byly vyskládány kuše a praky. V pootevřených dveřích skříně bylo vidět několik složených plášťů a kožených zbrojí. Pravý poklad v těchto časech. Na druhém konci místnosti spatřili chodbu vedoucí kamsi dál.
Muž v černém nechal trojici vejít do místnosti a pokynul k několika štokrlatům. Konečně měli možnost si ho v klidu prohlédnout. Byl to pohledný muž středních let s uhlově černými vlasy a toutéž barvou očí. Mohutně stavěný, celý oblečen do sytě černé barvy, kterou narušoval jen modrý šátek na jeho zápěstí.
„Jak jste asi už pochopili,“ začal, „jsem členem klanu Posledních svobodných. Momentálně se nacházíte v naší řekněme základně, která je nám domovem. Nemějte strach, její přibližná poloha je Šedé smrti známá, ale jsou místa, kam se i Šedá smrt bojí.“
„A proč jsme tady?“ dostal ze sebe ohromený Kalerik.
„Protože kdybych vás nechal venku, je do večera po vás.“
Logické. Nikdo nic nenamítal.
„A kromě toho, někoho jako vás potřebujeme. Ty Kaleriku máš měsíc před absolutoriem a Daklim už dokonce působí jako pomocný laborant.“
Kalerik s Daklimem se nestačili divit jeho přesným informacím.
Tobiáš byl stále příliš zdrcen, než aby se ptal. Jen tázavě zvedl oči.
„Kdyby byla příznivější doba, už bys asi dávno byl pouličním zlodějíčkem se slušným výcvikem i praxí. Bystrý a šikovný jsi na to dost. A neříkej mi, že tě nic takového neláká…“ dodal černý s úsměvem.
„Dobrá,“ začal Daklim, „nezbývá nám, než poděkovat vám za záchranu našich životů. Proč nás ale potřebujete? K čemu?“
„Jen klid, klid… Všechno se dozvíte až bude čas.“
„No, to mám rád, tyhle fráze,“ Daklim zpitvořil obličej, „Pane profesore! Pane profesore! Jak se vyrábí nějaká ta výbušnina? – Dozvíš se až bude čas, chlapče… - To opravdu musíme hrát takovéhle hry?“
Černý se naklonil k Daklimovi.
„Ano, musíme.“
Znělo to velmi kategoricky a nepřipouštělo to další diskusi.
„Jen ještě otázka,“ osmělil se Kalerik, „proč mluvíte v množném čísle? Potřebujeme… je nám domovem… Copak Poslední svobodný není jeden?“
„Ne, to opravdu není.“
Hlas zazněl odjinud, než z úst černého před nimi. Všichni se jako na povel ohlédli k ústí chodby, kterou měli za zády. Stál tam jiný muž v černém a kolem zápěstí měl omotán červený šátek.
„Dnes se hlavně potřebujete vyspat,“ pokračoval ten s modrým šátkem, „s výcvikem začneme až zítra v noci.“
„S výcvikem?“ divil se Daklim, „Jakým výcvikem?“
„Podívej, teď jsi oficiálně vzato psanec. Pokud tě najde Šedá smrt, bude tě chtít nejspíš zabít.“
„No, a já ji v tom mám jako zabránit?“
„Ne. Ty bys měl zabít ji.“
„Zabít gardistu Šedé smrti? Vy jste blázen!“
„Myslím, že jsi dneska viděl, že jsem jednoho dokázal zabít, není tedy vyloučeno, aby se to povedlo tobě.“
„Ale vy jste profík v oboru! Já jen alchymista! Tyhle věci… (ukázal na vybavení místnosti) jsem v životě nedržel v ruce!“
„Vidíš, řekl bych, že je skutečně nejvyšší čas to změnit.“
Daklim dál neprotestoval. Asi mu došlo, že na tom co říká muž v černém něco přece jen je. Ten kývl na svého kolegu s červeným šátkem a ten je odvedl další chodbou do prostornější místnosti, kde bylo několik polních lůžek.
„Uložte se tady.“
Muž měl tmavě hnědé vlasy, byl o něco drobnější, než jeho druh. Oči měl zelenomodré.
Celá trojice se unaveně zhroutila na lůžka. Nenaběhali toho tolik, ale bylo toho na ně prostě moc.
Tobiáš spal hned, ale Kalerik a Daklim nemohli přes svou obrovskou únavu usnout.
„Proč?“ položil řečnickou otázku Daklim.
„Těžko říct… Osud…“
„Ale blbost… Oba jsme znalci exaktních věd. Víme, že osud neexistuje…“
„Víš to jistě?“
„Ne.“
„Tak čím to je, že jsme teď v takový bryndě?“
„Nevím, asi osud…“
„Tak se mi zdá, že nám z toho dneška nějak začíná šplouchat na maják…“
„Hm… jo.“
„Co s náma chtějí udělat?“
„Nemám zdání… Na jednu stranu se tu vedou řeči o zabíjení gardistů Šedé smrti. Ne že bych si do nějakýho něčím ostrým nepích, ale pochybuju, že se mi v životě naskytne příležitost. To budu mezitím čtyřikrát mrtvej…“
„Nějak tak…“
„No ale, něco nás tihle hoši asi můžou naučit, to sme dneska viděli.“
„To je fakt, ale hele, proč jim vlastně věříme?“
„Protože nám nic jinýho nezbejvá?“
„Jo, asi je to tak…“
Spali až skoro do poledne. Muži v pláštích je nechali. Nebylo důvodu je budit. Věděli, že toho mají hodně za sebou a ještě víc před sebou, takže jim spánek leda prospěje. Kromě toho, nemohou provádět výcvik za denního světla. Zatím by to bylo příliš nebezpečné.
První se probral nejmladší a tudíž nejpružnější Tobiáš. Vzbudit Kalerika mu nedělalo problém, s Daklimem už museli třást oba. Všichni byli zelení a měli kruhy pod očima.
Dostali vydatnou snídani, ačkoli to už mohl být oběd. Maso a lehké víno. To je trochu postavilo na nohy. Zbytek odpoledne strávili hlavně prohlížením zbraní. Za celý svůj život jich neviděli tolik.
K večeru je černí odvedli zpět do velkého skladiště. Už se smrákalo, takže si svítili lucernami. Jejich zakrytím z různých strany vytvořili osvětlený okruh o průměru asi pěti metrů. Do jeho středu se postavil ten s modrým šátkem a tasil meč. Pokynutím vyzval Daklima, aby se postavil proti němu. Daklim uposlechl. Červený šátek mu podal meč.
„Co blázníte?“ vyjevil se Daklim, „Vždyť já ani nevím, jak se to drží…“
„No, nejvyšší čas se to dozvědět.“ Pousmál se modrý šátek, „Ale tohle jsme už jednou probírali.“
Po třech hodinách cvičení s mečem necítil ani jeden ze tří nešťastníků ruce.
„Stačí! Pusťte nás už!“ hořekoval Daklim nad svýma zničenýma rukama alchymisty.
„Zrůdy líný!“ zařval si Červený šátek, „Nekňuč a makej!“
„Nech je,“ ozval se tichý hlas. „Oni nejsou jako…“
Červený šátek kývnul rukou a umlčel tak svého modrého kolegu.
„Dobře,“ začal tedy mírněji, „pro dnešek toho necháme. Ale nikoho z vás neuvidím v posteli před půlnocí, rozumíte?! Musíte si trochu zvykat na noční život.“
Trojlístek jen unaveně zamručel na znamení souhlasu a odebral se ke svým polním lůžkům. Všichni s vypětím všech sil dokázali, podle nařízení, neusnout, dokud na okolních věžích neodbyla dvanáctá. Minutu poté už nebděl nikdo.
Byli probuzeni údery lžíce o měděný esšálek.
„Vstávat! Vstávat!“ volal se škodolibou veselostí Modrý šátek.
„Už…?“ zazněla nakvašená otázka od Daklima.
„Jo, už. Máte tak sotva čas na oběd.“
Neochotně vstali z polních lůžek. K obědu dostali jakousi sladkou kaši. Nic moc, ale aspoň po ní neměli hlad.
„Tak co bude na programu dnes?“ otázal se povzbuzen jídlem Kalerik.
„Základy boje s dýkou,“ odpověděl Modrý šátek, „a pak se taky půjdeme podívat někam ven…“
„Ven?“
„No, co myslíš? Že tady budeš zavřenej až do konce života? Musíš se naučit chodit po ulicích.“
„Já neumím chodit po ulicích?“
„Ne tak, jak potřebuješ.“
Modrý šátek si neodpustil zlomyslný úšklebek a Kalerik obrátil oči v sloup.
S dýkami cvičili jen krátce. Šátky je zřejmě nechtěli unavit před první „vycházkou“. Všem už poněkud otrnulo. Vzpamatovali se z ran a šoků posledních dnů a byli připraveni znovu vyjít mezi lidi, i když tam na ně číhalo nevyslovené nebezpečí, hrozba Šedé smrti.
„Tak hoši zlatí,“ prohlédl si je Modrý šátek, „takhle mi ven nemůžete.“
Trojice se rozpačitě zadívala na své výcvikem zničené, uválené a seprané šatstvo.
„Pamatujte si, temné postavy města – jako třeba my – musí mít svůj styl a eleganci. Jinak to nejsou v očích lidí chladní hrdinové, ale obratnější řezníci. Rozumíte?“
Trojí pokývnutí hlavou.
„Pojďte, vybereme vám onačejší ohoz.“
Trojice následovala Modrý šátek do zbrojnice. Tam otevřel skříň a začal vybírat.
„Tři černé kalhoty, tři kazajky, tři pláště... Stačí si vybrat, velikostí máme dost. Jaké ale chcete mít barvy šátků?“
„My budeme také nosit šátky?“ poněkud e rozzářil neustále smutný Tobiáš.
„Už je to v naší skromné gildě takový zvyk… Tak co, jakou barvu?“
„Dejte mi černý,“ neváhal Tobiáš.
„Černý ne,“ vložil se do toho přišedší Červený šátek, „Je zvykem, že na černý šátek si může dělat nárok jen nejlepší lupič ze všech, nekorunovaný vládce města. Troufáš si na něco takového, střízlíku?“
Tobiáš sklopil oči.
„Tak mi dejte šedý…“
„Já bych chtěl fialový,“ hlásil se Daklim a šátek bez řečí obdržel.
„Tak zbývám já,“ začal rozvážně Kalerik, „a já bych chtěl zelený.“
„No…“ zrozpačitěl náhle Modrý šátek, „To asi taky nepůjde…“
„Proč?“
„No víš, mhm…“
„Jednoduše ne a nediskutuj,“ rozťal po svém vojenském způsobu při Červený šátek.
„Tak tedy oranžový.“
Konečně si všichni rozdělili šátky a oblékli se do nových šatů. Vzájemně se prohlíželi, nevěříc vlastním očím, ale Šátky jim dlouhou módní přehlídku nedopřály.
„Tak vy dva se mnou,“ ukázal si Červený, „a ty chlapče půjdeš s kolegou.“
O tři hodiny později:
„Tobiáši, spíš?“
„Ne. A Daklim?“
„Ten už usnul…“
„Kde jste byli?“
„Plošně? Jen tady kolem. Prostorově? Ještě o mnoho metrů výš. Je mi zle.“
„Proč?“
„Odmalička mám závratě.“
„Hmm… Tak to tě lituju.“
Následující týdny probíhaly v plném výcviku. Dopoledne spánek, odpoledne cvičení se zbraněmi, večer trénink v terénu…
„Tak co, kam jdeme dneska?“ ptal se Daklim. „Už jsme dlouho nebyli v tom skladišti pod hradbami…“
„Město nejsou jen skladiště,“ poznamenal jakoby na okraj Modrý šátek.
Daklim strnul. Na podobnou poznámku čekali všichni už dlouho. Sebevědomí jim rychle stoupalo a rádi by si už vyšli mimo skladištní čtvrť. Šátky je ale nikdy nechtěli pustit.
„Takže?“ otázal se dychtivě.
„Kalerik má dnes službu doma. Půjdeme po dvojicích. Ty se mnou a Tobiáš tady s Červeným.“
Daklim s Modrým se vydali prozatím pěšky ulicemi. Daklimovi dovolili ozbrojit se, takže si vykračoval jako páv. Modrý ho musel napomínat, aby dodržoval pravidla nenápadné chůze. Na konci skladištní čtvrti Modrý vyšplhal na střechu posledního baráku rozhlédl se po městě.
„Drž se za mnou,“ instruoval Daklima, „a hlavně neblbni. Kdyby něco, sejdeme se doma.“
Daklim horlivě pokyvoval hlavou.
Modrý přeskočil úzkou uličku, přeběhl po ploché střeše domu, seskočil na balkon a odtud po šňůrách na prádlo přeručkoval na další střechu. Daklim za ním.
Asi po půl hodině takového postupu se dostali na střechu velké budovy. Tam našel Modrý kryté místo mezi dvěma komíny a počkal na Daklima.
„Pauza,“ řekl téměř nahlas. „Tady nás nikdo nebude hledat.“
Daklim se posadil vedle něj.
„Mohl bych mít otázku?“
„Prosím, posluž si?“
„Jak jste přišli k těm katakombám? Výzbroji? Všemu?“
„Jednoduše. Systém katakomb nám tu zanechala jedna gilda ještě z veselejších dob. Chodby vedou na různá místa. I za hradby. Takže… obchod se sníženými cly…“
„Pašeráctví.“
„No, i tak by se tomu dalo říkat.“
„A ještě jednou se zeptám: Jak je to s tím zeleným šátkem?“
Modrý se už nadechoval k odpovědi, ale náhle strnul.
„K zemi, okamžitě!“
Daklim byl zvyklý poslouchat a navíc už sám věděl co jim hrozí.
Od cihly na jeho hlavou se odrazila šipka. Oba se po břiše odplazili do jiného úkrytu.
„Šedá smrt,“ šeptal Modrý. „Tři muži. Viděls je, ne?“
Daklim přikývl.
„Rozdělíme se. Máme tak větší šance. Sejdeme se doma. Zlom vaz!“ sekal věty Modrý.
Daklim měl srdce až v krku, když se Modrý pozvedl a opatrně odplížil na kraj střechy. Daklim viděl, jak ho následují dva gardisté. Třetí byl stále někde v neznámu a měl jediný cíl. Jeho.
Daklim se po břiše vydal k opačnému okraji střechy, než který použil Modrý. Cítil, že je sledován. Sklouzl po okapu do malé smrduté uličky a ihned se ukryl za velkou bednu. Uslyšel tichý něčí tichý doskok nad verandu přesně nad ním. Daklim se dostal do zvířecího stavu naprosté odevzdanosti. Jako králík pozorující kobru.
Násilím se donutil myslet racionálně. Počkal až gardista seskočí vedle něj a v nestřeženém okamžiku doskoku vyrazil uličkou. Gardista se vzpamatoval rychleji, než čekal. U první šipky měl štěstí. Pak teprve začal uhýbat a hledat kryty.
Uháněl úzkými uličkami, na větší bulvár se neodvážil. S přibývající fyzickou únavou z něj padala nervozita. Jeho tělo začalo správně plnit to, co se týdny učilo. Příliš pozdě si uvědomil, že mu kolem uší už nesviští šipky. Gardista Šedé smrti mu nadběhl. Objevil se v uličce před ním zčista jasna jako duch s nataženou kuší v ruce.
Daklim na malý okamžik zaváhal. Gardista napřáhl kuši. Daklim se zcela nelogicky rozběhl proti němu. V okamžiku výstřelu udělal přemet a šipka mu prolétla mezi roztaženýma nohama v místě, kde měl před chvílí krční tepnu. Ještě v letu Daklim tasil dýku a po dopadu bleskově ťal.
Gardista Šedé smrti zachroptěl a svezl se mu k nohám. Z proseknutého hrtanu se začala proudem valit krev.
Daklim obezřetně klusal stíny ke svému skrytému domovu.
To jsem ale blbnul…
Akční skoky v temné uličce…
Z alchymisty takovýhle hovado…
Chovám se jako nějakej frajírek…
Ale…
Není to tak špatný pocit…
Diskuze
Ahoj, velmi sa mi tento prispevok pacil. Ak to bude mat pokracovanie urcite si ho precitam. Citalo sa mi to velmi dobre ale chcel by som ta upozornit na vetu "... nerozeznání podobní. Jen jeden měl o něco světlejší vlasy a trochu jiné oči. Podle vzezření, děti ulice." Trochu si to odporuje nemyslis? Potom by som rad vedel preco by mala seda smrt cervene satky? to je dost napadne a ocividne potrebovali byt nenapadny :-) .... Ten alchymista sa mi zdal uplne drsny po takom kratkom vycviku :-)) ... Inak je to uplne super.
- pekne prostredie
- nemotorna zenska
- smrt kladnych postav
- smutok nad stratou
- zlodeji a vrazi
Dalej by som sa rad spytal ze je dost nelogicke ze tomu kuzelnikovi nedali dole ten naramok ... podla neho sa neda vystopovat? to by som rad vedel.
Holger: - viem ze si podotkol na bezne a vseobecne uznavane pravidla pri pisani. Ja chcem podotknut ze tieto "pravidla" su dost blbe. Ide o pravidla pre text ktory ma byt vytlaceny na papieri a preto sa musi setrit
1) mne nevadi ze je to predurcena schema ... a ako vies ze zomrie majster? to si nemusel prezradzat
2) Velmi sa mi paci ked je postava detajlne vykreslena a potom zomrie ... su v tom vecsie emocie
3) polopatisticke konkretizovanie sa mi vidi niekedy ucelne hlavne ked ide o text ktory obsahuje vela priamej reci
Inak ten zaver som myslel ze je tiez hodnotenie :-)) Tiez to pokazilo dojem u mna ... uplne si zmenil styl a to sa na konci asi nema robit
No nie som daky expert na pisanie prozy ale pokracovanie si urcite precitam ak dake bude :-)
Noeh <- Alcator vidis uz nepisem NOEH :-)
Zdravím autora,
Na dílku se mi líbí poměrně častá přímá řeč. Taky je pěkný, že tam nemluví spisovně, ale hovorově. Takže dílo celkově hodnotím kladně, ale hodnotit ho zřejmě nebudu. Aby autor věděl, alespoň jak bych hodnotil. Byla by to dobrá známka, tedy čtyrka.
Přece jen se mi něco nezdá a tím je, že se začne valit krev. Valí se třeba kámen, ale krev...Nevím co na to řeknou ostatní, ale je to můj názor a stojím si za tím.
S pozdravem Desaan
Vážený autore,
Vítám tento kompromis, kdy jsi své rozkouskované dílko nakonec sloučil do dvou logických celků, přičemž první z nich dnes máme možnost hodnotit.
Žánrově jde o „fantazy soap operu“ a je mi jasné, že v tomto formátu již tolik nevyznívá, každopádně na seriál alá Dračí pouta (jak vtipně komentoval dění v servšerové komunitě Quicci) není rubrika koncepčně připravena.
Dílko má jeden zajímavý klad – pozadí děje, které vychází z interaktivního prostředí (velmi se mi v tomto ohledu líbil počítačový termín – plně zničitelné), které vzájemně pracuje s hrdiny.
Hrdinové však jsou velkým nedostatkem – zde je jasná prvoplánová linie psychologicky plochých hrdinů, kteří postupují podle schématického plánu „utlačovaný hrdina potká mistra, který ho vycvičí na borce, hlavní špatňák/-ci zabije mistra a hlavní hrdina s větou - zabils mého mistra – zlikviduje špaťáka/-y“. (Na psychologiký profil nezbývá příliš času či trpělivosti, proto se omezuje na pár charakteristických projevů v dialogu – zde např. při stolování.) Velkým prohřeškem na čtenáři je zde příběh Therei, která je hned v úvodu detailně představena, prokreslena, následně provede detailní rošádu s artefaktem a to vše proto, aby o několik chvil později nenávratně zmizela z děje – včetně tak složitě a konkrétně ukrývaného artefaktu. (Vyvolalo to ve mně cimrmanskou asociaci s přednáškou k operetě Proso: „...v 37. scéně je Robert, který nás jako veselý smíšek provázel předchozím dějem, již po smrti...“)
I po stylistické stránce je zde pár nedostatků, jako nefér vůči čtenáři se jeví polopatistické konkretizování: „její instinkty hraničáře“, „pokusil se o vtip student alchymie“, „nad svýma zničenýma rukama alchymisty“. Ad absurdum je to totéž, jako bych uvedl, že toto je pouze a jen můj osobní názor Mgr. Holgera.
Zvažoval jsem celkové hodnocení – dílko považuji za nadprůměrné, přesto se Tě budu snažit tlačit k vyšším výkonům, zvláště když vím, že jich jsi schopen. Už jen kvůli tomu závěru, který jsem zprvu považoval za Tvůj kritický komentář svého dílka se přikláním k nižšímu hodnocení.
Zdrví H.