C/ IV

Martin Vejražka, takto starosta vsi Majdalenka a tamější kameník, se zeširoka rozkročil, povytáhl si kalhoty a spustil:

„Sousedi drazí, sešli sme se tu, abysme se naposled rozloučili s pančelkou Smejkalouc. Mnohej z nás si vzpomene, jak se vo něj...“
Martin byl žvanil a votevřhuba od pánaboha, a tak mlel, co mu slina na jazyk přinesla, a říkal si v duchu, jak se to všecko pěkně hodilo.
„...starala jako vo vlastního. Učila nás pro život...“

Baba mu pila krev, pořád něco, že škola nemá dobrou střechu a aby prej děti chodily do školy nakrmený. Jako by nestačilo, když se harantům ráno strčil do huby kousek chleba namočenej v kořalce, sou pak čilý celej den. A teď zaklepala bačkorama, akorát pár dnů před vobecníma volbama, byl to od něj dobrej nápad, pohřeb na obecní útraty, lidi se složili, ne že by ji měli rádi, ale slušelo se to, on se ukáže, jak umí promluvit a ještě udal ten podřadnej kámen.

,...sousedi drahý, nikdo z nás určitě...“

A vyšel ten kámen nakonec pěknej, však se na něj sousedi koukaj, Lojzek je učinlivej, pěkně to uďal, ale kdyby ho Martin pořádně neveď a vobčas nevzal řemenem, určitě by zlundračil.

Žvanil dál, i na Komenskýho si vzpomněl, a sousedi byli tichý, jak při kázaní v kostele...až moc tichý. A kam to vlastně tak civěj? Ohlíď se a zůstal jako kapr, němej a s hubou dokořán.

Paní učitelka Stejskalová se vznášela pár centimetrů nad čerstvě zasypaným hrobem, čistá a úpravná jako vždy, drdůlek přísně stažený a rákoskou si poklepávala o otevřenou dlaň. Martin sledoval fascinovaně ten pohyb, tak povědomý z dětství, a všiml si, že prsty vždy úzkostlivě čistých rukou končí dlouhými rudými drápy.

Zjevení udělalo pár kroků, Martin slyšel za zády hluk, to se sousedi konečně vzpamatovali a začali utíkat. I on se pokusil otočit.

„Vejražko, stůj! Kolikrát jsem ti říkala, že utéci není řešení?“ Slova svištěla vzduchem jak bič, ale Martin dobře věděl, že by raději držel rány bejkovcem. Zůstal stát, trochu shrbený, s hlavou mezi rameny a upřeně koukal na špičky bot.
Nevěřícně se poslouchal, jak říká:„Ale pančelko, já nic neudělal.“
„Hochu, hochu, jak můžeš říci něco takového? Ještě, že se toho tvoje maminka nedožila, jak jsi se spustil. Ta by si oči vyplakala. Já ti to říkala, už tehdy ve čtvrté třídě, uč se, nebo špatně skončíš. To, když jsi mi napsal „hřebýk“ a říkaľs mi, že „býk“ je ve vyjmenovaných slovech a „hře“ je předpona.“
Paní učitelka mávla rukou, jako by chtěla zahnat dávnou vzpomínku, a pokračovala:
„ A vidíš, měla jsem pravdu. O živnost nedbáš, na politiku ses dal, jen abys mohl po krčmách trajdat a bohaprázdné řeči vést, ženu necháváš samotnou a k hříchu nevěry ji tak ponoukáš ...“
„Kdybys alespoň té politiky dbal pořádně, ale ne, ty slavnostní vzpomínku po pohřbu vystrojíš, abys Koudelikovi, co proti tobě kandiduje, vypálil rybník a nic si nezkontroluješ.“
Ukázala rukou na náhrobní kámen: „Jak se píše „vzpomínáme“?
„Já, paní učitelko, Aloise srovnám,“ žvanil Martin a přitom honem přemýšlel, co může být ve slově „vspomínáme“ špatně, „on je lajdák, já jsem se nevšiml, měl jsem moc práce.“
Konečně si vzpomněl: „Dyť tam měl, pitomec, napsat tvrdý „y“ “
Jen to řekl, viděl, že bude zle. A bylo.
„ Tak ty Aloise srovnáš? A za co?“, usekla paní učitelka, „za to, že sis ho jako sirotka do služby vzal a dřel bez nože, do školy žes ho pouštěl leda ve středu? Nebo za to, že jsi na ten náhrobní kámen, cos ho tak předražil, ani nešáhl, všechno jsi nechal učedníka odedřít a teď ses sousedům chlubil, jak jsi ho dobře udělal?“
„Aby sis pro příště pamatoval, jaký „i“ se píše ve slově „vzpomínáme“, vzduchem se mihly ty dlouhé, rudé nehty a Martin Vejražka zařval jak tur.

Však měl taky proč, pan farář pocházel odněkud z Němec a vždycky, když vyprávěl, jak křísil tenkrát bezduchého starostu u čerstvého hrobu, tak se zapřísahával, že takové rány, jakých měl Vejražka přes tváře osm, neviděl ani po těch nejtvrdších buršáckých soubojích. A že rána šavlí nadělá pěknou paseku.

Což o to, rány se zahojily překvapivě rychle, ani jizvy po nich nezůstaly. Martin Vejražka dal sám ze svého nový kámen a nový nápis si nechal zkontrolovat od pana řídícího až z Domažlic. Lojzka poslal do škol. Ale nic mu to nepomohlo, ulpěla na něm učitelčina kletba. Pokaždé když lhal, žvanil, anebo při psaní chybu udělal, objevilo se mu na tváři osm rudých čar, přímo z té tváře zářily. Na politickou kariéru musel rychle zapomenout, vždyť, kam dojdeš v politice bez žvanění a lhaní? A ani při obchodu nemohl šidit. Poctivě se živit neuměl, a tak se, když od něj konečně i žena utekla, dal na pití a šel nakonec žebrotou.

***

Pan ředitel odložil opatrně zažloutlý list zpátky do desek. Koncept povídky pocházel z pozůstalosti Karla K**, avantgardního spisovatele, byl napsán někdy kolem roku 1938. K** psal podle pověsti, která se v Majdalence tradovala nejméně od devadesátých let 19. století. K** ji zřejmě slyšel od svého dědečka, Aloise K**, který z Majdalenky pocházel a který se právě koncem devatenáctého století prosadil jako známý pražský sochař.

Pro jistotu pan ředitel zkontroloval, zda jsou na svém místě také výpisky z farní matriky, které dokládaly, že Alois K**, sirotek, byl dán na vychování Martinu Vejražkovi, mistru kamenickému. Pan ředitel si potrpěl na pořádek.

Vyňal další složku, nadepsanou „Dopis neznámého odesílatele Čeňkovi Zíbrtovi“, a přestože ji znal, ostatně jako vše, co bylo uloženo ve fondu „C“, téměř zpaměti, začetl se do ní.

***

C/XIX

V Majdalence 21. 8. 1901

Milý Čeňku,

jak víš, vyhnala mě letos žena na letní byt do Majdalenky, vesničky nedaleko V**. Krajina úhledná a utěšená, ale ani lišky tu nedávají dobrou noc, protože se ty dobré šelmičky už dávno ukousaly nudou. Asi bych skončil jako ony, ale setkal jsem se s místní pověrou tak fantastickou, že jsem neodolal a začal Ti fušovat do řemesla. Doufám, že mi to odpustíš a snad Tě výsledky mé snahy i pobaví.

Seděl jsem s hospodářem, dával mi koštovat předloňské slivovice, blížil se večer a koukám, jak panímáma běhá po sednici, okenice zavírá, petlice kontroluje, křížky do oken staví... Vzpomněl jsem si na ty Tvé upíry, jen chybělo, aby začala do oken rozvěšovat pletence česneku. Ale ne, místo toho z rodinné bible nějaká lejstra vybrala a do oken věšela. Nedalo mi to, šel jsem se podívat. a ona to byla vysvědčení, její, hospodáře i dětí. Nějak se ten večer nehodilo, abych se zeptal, řeč šla jinudy, ale to víš, hlavou mi to vrtalo.

Vysvětlení jsem se měl dostat až druhý den navečír, když jsem slyšel na dvoře křik panímámy a nářek dcery domu, Marjánky. Ten křik se strhnul kolem čítanky, která Marjánce odněkud vypadla a kterou se zřejmě snažila vší mocí před panímámou schovat. A panímáma z té knížky nějak usoudila, že Marjánka chtěla v noci utéct ven z domu, za nějakým chlapcem. Zvykl jsem si už, že nerozumím tomu, co mají ženy mezi sebou, ale tohle mi bylo tuze divné, a tak jsem se, když panímáma odešla, uplakané Marjánky zeptal.

„Jistě, že věděla, pane profesore, to víte, že já jsem se z tej knížky nechtěla učit. Ale copak bych mohla po setmění ven, bez knížky nebo bez vysvědčení. a vysvědčení má máma. Co kdybych potkala nebožku Smékalovic?“

Když viděla, jak udiveně se tvářím, spustila Marjánka vyprávění o paní učitelce, která nemá v hrobě pokoje, vstává z něj po nocích, lidi zastavuje, z češtiny zkouší.

„A i pan starosta Essel před ní stojí jako oslík, koktá a vymlouvá se. A když jeden neumí, tak paní učitelka rákosku nešetří“, Marjánka si jako při vzpomínce pohladila vzadu sukni a pokračovala, „a to není nejhorší, přísné tresty dává, strejčkovi Záhrobskejch, tomu, co má povoznictví, uložila, aby stokrát opsal všechna vyjmenovaná slova a další noc, aby ji psaní na hřbitov přinesl, chudák se z té těžké roboty celý roznemohl, to není jako tahat v lese pařezy. A neposlechnout se neodváží žádnej, aby nedopadl jako starej Vejražka, pradědeček Janka Vejražky, toho přeci znáte, ten s Vámi na procházky po kopcích chodí.“

* * *

Pan ředitel přeskočil dvě zažloutlé čtvrtky, na kterých byl dopis napsán, Marjánčino vyprávění o Vejražkovi se věcně nelišilo od toho, co napsal Karel K** ve své povídce, a začetl se o kus dál.

... Mluvilo se o té zdejší revenantce¹ hodně v třiasedmdesátým roce. Snad by i nějakou komisi sestavili a bůhví, třeba by i proti zákazu, který vydala Marie Terezie, i mrtvou vyhrabali a po ohledání místním felčarem řádně soudili a hlavu jí setnuli.

Nebožku učitelku zachránil tehdy místní německý plátek, dodnes ve V** vychází. Nějaký emeritní profesor z Lipska, který byl ve V** na vejminku, vyhrabal v nějakém starém spisku z 18. století, že se v něm o Čechách praví: „...v té zemi je obvyklá a častá věc, že lidé nějakou dobu už mrtví, chodí po kraji a sedají si k osobám, jež znali ještě za živa.“ Tvrdil ovšem, pisálek zlolajný, že toto chození „lidí již nějakou dobu mrtvých“ a jejich sesedání se s osobami živými koná se po Čechách dodnes, jen dlužno dodat, že řeč je o mrtvolách politických. A aby toho nebylo málo, citoval také staré dobrozdání pro papežskou kurii, ve kterém se pravilo, že v upíry věří jen část obyvatelstva Čech, „která se hojně oddává pivu a kořalkám, tedy obyvatelstvo hloupé, nevzdělané a prost铲

Nechtěla se pak žádná strana, ani česká, ani německá zesměšnit a z tmářství či honu na čarodějnice obviněna býti, i nechali všichni oficiálně nebožku s pokojem. Vypráví se ovšem, že přední občané Majdalenky, v čele s obecním strážníkem a starostou, morálně podporováni farářem a obecním idiotem, vzali věc do vlastních rukou.

Probili nebožce Smejkalové srdce špičatým hlohovým kůlem. Paní učitelka Smejkalová se však objevovala dál, jen s sebou nosila řečený špičatý kůl a pochvalovala si, že zaživa učební pomůcky jen po mnohých nářcích a hrdlení od starosty získávala, a teď že ji dodali nové ukazovátko až do hrobu, ani o něj žádat nemusela.

Ale znáš českého člověka, hněvat se až za hrob, to není nic pro něj. A ona se paní učitelka Smékalová docela hodila. Který desetiletý kluk by si dovolil neumět vyjmenovaná slova po „b“, když mohl očekávat nejen obvyklou kuli a výprask, ale také noční návštěvu nemrtvé paní učitelky, která s ním probrala, jak že se píše „babyka“ opravdu důsledně.

Mimochodem, Čeňku, ten nový kolega na universitě, Šalda se jmenuje, používá pěkné sousloví, říká, že Češi jsou podučitelský národ. K tomu vyprávění o paní učitelce Smékalové se to hodí.

Představ si to, vampýrka straší děti, ale když vidí, že kluk nebo holka potřebují pomoci, tak je také doučuje a chválí, prý také tu a tam za bohatším sedlákem zajde a promluví s ním, jak by škola potřebovala dříví na zimu a jak by bylo dobře, kdyby měl Janek od vdovy Vejražkové víc času na učení, jenže to by vdova potřebovala občas s něčím pomoci od sousedů... A to se Ti i v českém sedlákovi lidskost probudí, zvlášť když ví, že Smékalová nezapomíná, že se vrací, drápy má dlouhý a trpělivost s dospělými krátkou.

Takové sociální a pedagogické strašidlo, navíc vlastenka. Věřím, že kdyby její hrob znovu otevřeli, určitě by tiskla na prsa dřevořez s vyobrazením, kterak Jan Amos Komenský se na růžovém paloučku loučí s milenou vlastí.

Ale co je nejlepší, starosta z obecní pokladny vyplácí současné slečně učitelce, Bílá se jmenuje, hezká a klobouk dolů, co s dětmi dokáže, jakýsi peníz, aby mohla moderní beletrii a knihy o jazyce kupovat, že prý si to nebožka Smékalová přála, aby ji v hrobě jazyk nezastaral. Mají tak ve zdejší škole knihovnu, že by jim ji mohlo nejedno gymnasium závidět. Byl jsem si ty knihy prohlédnout a téměř se to stydím napsat, já, starý neznaboh a člen volný myši³, jsem propadl pochybnostem a doteď jsem v pokušení uvěřit, že paní učitelka Smékalová opravdu vstává z hrobu. Ony totiž ty knihy, které podle slečny učitelky Bílé čítává nebožka Smékalová nejraději a které prý často mizí v noci ze školy na týden či dva, tyhle knihy zvláštně voněly. Po bylinkách a po houbách, trochu navlhle, znám tu vůni ze svých výzkumů, to je opravdu vůně hrobu⁴. Vymyslel jsem asi desítku důvodů, na slečnu Bílou jsem udeřil, ale kromě toho, že jsem zjistil, jak půvabně se umí červenat a jak umí klopit v rozpacích své krásné oči, kloudného jsem se nedozvěděl nic.

Mimochodem, mám pro Tebe nádherný příklad, jak rychle lidové povídačky přijímají nové podněty. Vašek Záhrobský, ten povozník, co o něm mluvila Marjánka, jak musel pro Smékalovou psát trest, se dušuje, že si jednou, když se v hospodě značně posílili truňkem, počkali na nebožku, že ji domluví, aby dala poctivým chlapům pokoj a věnovala se jen fakanům. Vyčíhali ji u hřbitovní zdi, stalo jich tam kolem babky prý šest a hučeli do ní, pak se pochlapili a začali i vyhrožovat. Sekla Vojtu Brzobohatého, co se po ní nejvíc sápal, drápy přes obličej, zatočila se, vykřikla:

„Růženec vzal a zahodil
a rázem byli deset mil.“

A zmizela, jako by se do země propadla.

A teď můžeš, milý Čeňku, mudrovat. Protože Záhrobský ani nikdo jiný z vesnice Erbena určitě nečetl, slečna učitelka Bílá má ovšem jeden exemplář Kytice ve své školní knihovně, ale tvrdí, že sama na něj nikdy nesáhla. Nemusím Ti asi psát, že ta knížka voní po houbách a tlení, to už Tě určitě napadlo samotného...

***

Pan ředitel odložil zažloutlý list a probíral další složky. Chystal se pomalu do penze a chtěl svému nástupci odevzdat „Fond C“ v co nejlepším pořádku. Přeci jen, bylo důležité, aby ten nový, který přijde na jeho místo, pochopil, jak se věci mají.

Náhle se ozvalo spěšné zaklepání a dveře se rozlétly.

„Copak je, Adélko, snad nehoří?“, oslovil dívku, která se rukou opírala o rám a nemohla popadnout dech. Usmál se na ni, potrpěl si na tu živou a trochu ztřeštěnou osůbku.
„Paní Hirošová přišla ke mně do sekretariátu, vyváděla jako fúrie kvůli tomu zamítnutí a nedala se zastavit, vrazila k paní doktorce. Křičela na ni. Pane řediteli, pojďte tam, než se něco stane“.
„Adélko, děvčátko, neblázněte. Ono se něco stane, ale právě proto mi nemusíme pospíchat. Vydechněte si, hned půjdu s vámi“, usmál se a přitom pomalu sklízel papíry ze stolu do tmavých desek. Zavázal stuhu, opatrně, téměř by člověk řekl, něžně, položil desky na zelené sukno stolu a došel ke skříni, s rozvážným klidem z ní vzal plášť a přehodil si ho přes ramena.

PaedDr. Anna Hirošová, běželo mu přitom hlavou, předsedkyně ASAP (Asociace angažovaných pedagogů), takto čarodějnice hranice již dávno dozrálá. Co jsme jim vlastně zamítli? Á, foneticky nediskriminační výuku češtiny. A podepsala to paní doktorka.

„A, Adélko, abych nezapomněl, paní doktorka tu přeci dneska není, je na té konferenci.“

Slečna Adélka chtěla něco namítnout, ale pak se podívala na pana ředitele a už znala ten zvláštní úsměv na jeho tváři, tak jen přikývla, vlastně ano, paní doktorka tu přeci dneska není.

Vešel do sekretariátu, k pootevřeným dveřím, za kterými se ozývaly dva ženské hlasy, ten jeden se rozčílením zajikal, ten druhý byl klidný, ledově klidný, kdyby kolem něj proletěla moucha, zmrzla by v letu. Ten právě mluvil:

Řeč zajíkavého hlasu náhle přerval strašlivý výkřik, který postupně přecházel do tichého kňučení.

***

Pan ředitel pokýval hlavou, počkal, až se v sekretariátu sběhli první úředníci z jiných odborů a pak v čele malé skupinky - nejodvážnějších či nejzvědavějších - vstoupil dovnitř. Uprostřed místnosti se na zemi převracela osoba v růžovém kostýmku, tiskla si obě dlaně na obličej a vydávala ty tiché, kňučivé zvuky.

„Ale, paní předsedkyně, co se vám, proboha, stalo?“, ptal se, zatímco ji pomáhal na blízkou židli. Když ji zvedal ze země, odsunul nohou jakési dřevěné korále pod psací stůl. Po prvním ošetření se ukázalo, že rány na obličeji paní předsedkyně Hirošové nejsou tak hluboké, ale vypadaly opravdu ošklivě.

Mnohem vážnější obavy vzbuzoval duševní stav paní předsedkyně ASAP. Tvrdila, že jí ty rány způsobila paní doktorka, ačkoliv bylo jasné, že něco takového není prostě možné. Vždyť hned, jak to paní předsedkyně řekla, snad ani ne pět minut po výkřiku, volal pan ředitel do Černého dolu v Krkonoších, kde byla paní doktorka na mezinárodní konferenci o respektu k osobnosti dítěte ve vzdělávání. A do Černého dolu jsou to i autem nejméně tři hodiny cesty, navíc paní doktorka přeci neřídí. Ne, určitě tu nemohla být a pan ředitel stál přeci v sekretariátu, když slyšel ten výkřik, a potom určitě z kanceláře nikdo nevyšel. Je to opravdu záhada.

Adéla Bílá, sekretářka, také neviděla paní doktorku od rána. Chtěla to paní předsedkyni říct, že tu paní doktorka dnes není, ale ta vběhla ráno rozčíleně rovnou do prázdné kanceláře. Zdála se Adélce být neobyčejně rozrušená, vedla hlasitou samomluvu a proto slečna Bílá raději běžela pro pana ředitele.

„Už jsem to paní doktorce říkal, že by se o to mohl někdo zranit. Měla by tu věc dát pryč, anebo alespoň na bezpečnější místo, vím, má k tomu svícnu citový vztah, dostala ho darem od svého žáka, ale ty hrany jsou nebezpečné,“ ukazoval pan ředitel na poličku, na které stál ve výši očí kovaný předmět, plný ostrých výběžků. Vlastně nelhal, plastiku vytvořil slavný sochař A. K**, který přeci opravdu chodil k paní doktorce do školy.

Přijela záchranka, lékař ujistil paní předsedkyni ASAP, že rány nejsou nebezpečné a že po nich nezůstanou jizvy. Přidal se k panu řediteli, takové věci se stávají, poúrazový šok, zranění zjevně způsobil ten kovaný předmět. Nakonec ale nezbylo, než aby dal paní předsedkyni nějakou injekci, pak už ji mohli rychle uložit na nosítka. Lékař při loučení s panem ředitelem utrousil par slov o hysterii.

Pan ředitel smutně přikývl a jen doufal, že to na zdraví paní předsedkyně Hirošové nezanechá následky. Zanechalo, z jakýchsi špatně vysvětlitelných příčin naskakovalo později osm rudých zářivých šmouh na obličeji paní předsedkyně pokaždé, když začala mluvit o nových pedagogických postupech. Zbavila se těchto problémů teprve, když odešla ze školství a stala se dozorkyní v mírovské věznici.

***

Slečna Adélka Bílá se ve dveřích rozloučila s tím milým lékařem ze záchranky a obrátila se zpátky, do ztichlého sekretariátu. Dveře do kanceláře paní doktorky zůstaly otevřené a viděla pana ředitele, jak zvedá cosi zpod psacího stolu paní doktorky. Usmála se a doběhla k němu.

„Dovolíte, pro mě to bude jednodušší“, zvedla ze země tmavé korálky vyřezávané ze zimostrázového dřeva, růženec, který paní doktorka mívala vždy na stole, ve žlábku ozdobného secesního kalamáře. Usmála se přitom do velkého zrcadla na zdi, věděla dobře, že pan ředitel její úsměv vidí, i když zrcadlo odráželo jen ji.

Pan ředitel hleděl na dívčí postavu, která se skláněla nad stolem, prodlel očima až příliš dlouho na dlouhé, nahé šíji. Krásná holka a chytrá. Udělal dobře, když se spolehl na krev, znával už její prababičku, paní učitelku Bílou. Seznámil se s ní začátkem dvacátých let, když byla v Majdalence komise ministerstva školství, aby prošetřila hlášení zemského inspektora, tvrdilo se v něm, že tamější paní učitelka hlásá tmářské pověry o upírech.

Byla to pochopitelně pomluva, paní učitelka o upírech nic nepravdivého nehlásala. A pan ředitel tenkrát získal pro svůj odbor vynikající pracovnici, i když někdy až příliš horlivou. Zavřel pomalu dveře s nápisem:

„PaedDr. Anežka Smékalová, odbor pedagogických inovací a alternativních pedagogik Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.“

Poděkování

Upřímně děkuji Lordu Alfikovi za hezký nápad, který jsem si bezostyšně vypůjčila, Keddiemu za technickou pomoc a paní učitelce Bílé za to, že mě naučila psát. Věřím, že by si se slečnou učitelkou z Majdalenky i s její pravnučkou rozuměla.

Apea z Černých hor