Dar létat
| Autor: | Tristan de la Tour |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 17 |
Kaspero stál ještě stále na pláži a slunce pomalu zapadalo. Kam až lidské oko dohlédlo, byl jen nekonečný oceán. Vlny lehoučce hladily pobřeží a zlaté paprsky tomu všemu dodávaly poetický nádech.
Mladý muž se přiblížil na dosah vln a padl únavou na kolena. Protřel si ztuhlé zápěstí, stále na něm byly vidět otlačeniny po okovech. Celý měsíc byl zapřažen, aby naháněl pitnou vodu ze studny. Kolonie musela přežít, tady v poušti to asi jinak nešlo.
Dnes byl jeho volný den a pomalu končil. Miloval to tady. Ten vzduch byl neuvěřitelně svěží a ta voda byla tak průzračná… škoda jen, že nebyla k pití. Zkoušel to pokaždé, když byl tady. Pokaždé doufal, že zachutná sladce.
Každý měsíc si nabral vodu do dlaní a usrkl. Zatím vždycky ji hned potom se zklamáním vyplivl. Dnes se k ochutnání nemohl odhodlat. Tenhle měsíc byl hodně těžký. A pohled na tolik nepoužitelné vody ho naplňovalo trpkým zoufalstvím.
Možná by to dneska neměl dělat. Už stejně musel pomalu jít, pokud přijde pozdě, dostane směny navíc. Měl by už jít…
Kaspero už chtěl pomalu vstát, ale stejně nakonec neodolal. Usmál se a nabral si do dlaní vodu. Přiložil ji ke rtům a nechal ji sklouznout po jazyku. Zhluboka se nadechl a nechal si větrem ošlehnout tvář… pak vodu vyplivl. Chutnala stejně slaně jako vždycky. Co si jenom mohl myslet? Smutně se usmál, ale v srdci ho to silně zabolelo. Prsty prohmátl písek před sebou a ztěžka se postavil. V očích se mu zaleskla slza… to vždycky, když musel odejít.
Náhle ho do ovanul nezvykle silný vítr. Kaspero se ustaraně podíval na nebe. Ještě před chvíli mělo krásnou modročervenou barvu, nyní se tu však ve vteřině nahrnula temná mračna, ve kterých se začalo blýskat.
Mladý muž chtěl co nejrychleji odejít, ale neznámá síla ho stále držela na místě. S úžasem v očích sledoval melodickou hru přírody.
Na obzoru se objevilo pár blesků. Zběsile zatančily na pár vteřin a v doprovodu burácivých hromu stejně rychle zmizely.
Předtím průzračné moře téměř zčernalo. Začaly se zvedat několika metrové vlny. Dál na moři voda přímo běsnila. Do vzduchu bylo vrženo obrovské množství pěny, hladina se snad vařila a tříštila se o pobřežní skaliska. Kaspero mimoděk o krok ustoupil.
Během chvilky by se tomu všemu obrátil zády a utíkal by co nejrychleji do bezpečí kolonie.
Než se však stačil otočit, strhla ho na zem náhlá přívalová vlna. Na čele ucítil tupou bolest od kamene. Než se stačil vzpamatovat, ucítil jak ho vlna táhne zpátky sebou do moře… ona nebo něco v ní. Chtěl se zvednout na nohy, ale další vlna ho opět srazila k zemi.
Náhle se ocitl ve vodní hlubině a vodní proudy ho táhly dál a dál od pobřeží. Kaspero se snažil dostat na hladinu, ale každá další vlna ho vrhla zpátky do útrob oceánu.
S přibývajícím časem mu začaly docházet síly a on cítil, jak se kolem něj začíná stahovat temnota. Odevzdání začalo v konečkách prstů a postupovalo to dál… Už se pomalu ztratil v bouřlivé vodě a ve víru svých myšlenek, když v posledních okamžicích polkl vodu, co měl v ústech. Uvědomil si… uvědomil si… ta voda byla sladká.
Byla chladná, sladká a osvěžující, lepší než jakákoliv jiná podzemní. Kaspero už pomalu umíral a umíral by šťastný. Avšak ucítil neznámou sílu, která ho začala nadnášet. Jen sotva si uvědomoval, že se přiblížil až k hladině.
V síle jedinečného a mocného nádechu ji jeho tělo prorazilo… a pokračovalo dál výš a výš. Pomalu si začal všechno uvědomovat. Nevěděl kolik uběhlo času, ale právě začalo vycházet slunce a on pokračoval dál k bezmračnému nebi.
Letí! Vysoko! Daleko!
Zvrátil hlavu a zahlédl křídla. Křídla byla tvořena velkými i malými vodními lanky a trubičkami. Mohutnými záběry dostávala Kaspera blíž k nebesům… ne, to nedělala ona, ale on sám. Uměl létat a nyní mohl pomoct i svým lidem… všem lidem.
Vznášel se po nebi až se se sluncem v zádech vydal zpátky k pobřeží. Chodil po vodě i létal po nebesích. Den nikdy nebyl světlejší a voda nikdy nebyla lahodnější. Slunce hřálo a zpívalo všem, kdo chtěli poslouchat.
Vodní anděl se vznesl nad kolonii. Viděl jak lidé pod ním otáčejí téměř tuctem velkých nemotorných vodních pump, aby naplnili neustále prázdné nádrže, ve snaze vehnat do nich aspoň trochu pitné vody. A on věděl, že jim může pomoct a on jim pomůže… musí… chce! Protože je miluje.
Začal k nim pozvolna klesat a jak byl čím dal tím níž, začali si ho všímat lidé a začali opouštět rozdělanou práci. Vyšli i lidé z domů, aby se na něho podívali. Všichni jen nevěřícně koukali, jak pomalu přistál mezi nimi.
Zdáli se mu do jednoho tak zubožení, vysušení. Uslzenýma očima neustále sledovali jeho krásná vodní křídla, která se ve svitu pouštního slunce nebesky leskla.
On se na ně vřele usmál a rozevřel svou náruč. V očích se mu zaleskly nezměrné vodní plochy.
„Přišel jsem… přišel jsem, abych vám pomohl. Přišel jsem vám říct o řetězech, které vás poutají, ale nemusejí! Přišel jsem vám říct, že existuje naděje a ta se na vás teď usmála. Připravte se na nejčistší a nejdelší déšť ve vašem životě. Otevřete nádrže a rozevřete svá srdce. Musíte přijmout lásku spolu s vodou a už nikdy nebudete trpět! Nyní stačí se jen tomu všemu poddat, přijmout to a vaše trápení skončí! Poušť se zazelená a rány na těle i na duši se zacelí, jen to přijmout!“ Kaspero s nadšením skončil a čekal, co se bude dít, ale v očích lidí se zrcadlilo jen nepochopení a nedůvěra.
„Lidé, nebojte se! Ve vašich očích se již brzy zalesknou slzy štěstí. Jediné co obětujete je těžká práce a bolest, vše špatné spláchne vlna čisté vody. Všichni budete moci být šťastní víckrát, než jednou za měsíc. Štěstí neustále na dosah ruky. Stačí se je usmát…“
Povšimnul si, jak se dětem v zadních řadách začínají na vysušených tvářičkách objevovat slabé úsměvy. Ženám se při pohledu na ně objevilo v očích štěstí. Mladší lidé s jasem ve tvářích se už nedočkavě rozhlíželi po nebesích. Uprostřed kolonie se už snad sešli všichni její obyvatelé.
Kaspero už cítil, že se brzy dočkají. Už začali věřit a jejich láska, štěstí a očekávání přitáhnou vytoužený déšť… a štěstí. Už se to blíží! Ještě chvilku…
Opět se začal zvedat pomalu vítr. Na nebi odnikud přivála temná mračna a zakryla obří slunce. Ve vzduchu se dalo vycítit něco nového… vzduch byl sladší, jemnější… a byla v něm vlhkost. Zem jakoby už sama začala tmavnout… jakoby jen ta atmosféra okamžiku vytvářela první kapky vody.
Pak se vzduchem roznesl výkřik. Zpřetrhal všechny vazby a všechna přání. Zničil každou myšlenku a každé snění. Proměnil v prach naději a prosby.
„LŽE!“ rozzlobený hlas se nesl odněkud z davu. Ani nevěděl komu ten hlas patřil. Snad někomu ze starších. Ten zvuk však dal do pohybu celou lavinu. Uvolnil vzniklé napětí, jen ho uvolnil špatným směrem. Dav se vrhl přímo vpřed a obklíčil Kaspera, ten jen dokázal nevěřícně koukat na změnu ve výrazu lidských tváří.
Pokusil se ty první obejmout, uklidnit je, říct jim, že se to dá všechno ještě zachránit. Jakýsi člověk vyklouzl z jeho objetí a chytnul ho za rukáv. Začal za něj zběsile tahat ze všech sil, v kotli řevu zanikl zvuk trhané látky. Z trhliny vyklouzlo pár kapek vody, které smočily zem pod dusajícíma nohama.
„VODA! Teče z něj voda! Nenechte ho utéct!“ řval zase ten hlas. Anděl ucítil na sobě další a další ruce, které začali z něho strhávat další kusy oblečení. Už přišel o celou košili a z jeho kalhot taky moc nezbylo. Na zemi pod ním se začalo tvořit bahno.
Pokusil se udělat krok dopředu, aby jim to ulehčil, když v tom náhle do něj prudce cosi narazilo. Podíval se před sebe a uviděl muže, jak drží v ruce naostřený kůl a teď ho pomalu nelidskou silou tlačil skrz jeho tělo. Zvláštní, moc to ani nebolelo, jen se mu trošku zatočila hlava. Zády narazil do zdi. Cítil, jak mu kůl prošel mezi lopatkami… mezi křídly. Z rány vystříkla místo krve voda.
„Je celý z vody! Nenechte ani kapku nazmar,“ pronesl hlas s veselým klidem. Kaspero zahlédl a ucítil jak lidé různými předměty řezají do jeho těla. Do malých i velkých kalíšků zachytávali proudící tekutinu.
Vodní anděl se usmál. Tak přece jen jim pomohl… svými nehty si začal sám drásat tělo a rozevíral další a další rány. Lidé s hloupými a strnulými maskami s ještě větší vervou pumpovali vodu z nového zdroje. Kaspero padl na kolena. Cítil se slabý, ale ještě to nemohl skončit.
Nahnul se a přetáhl si k sobě blíž jedno z křídel. Chytil ho druhou ruku a roztrhl ho. Někteří lidé tolik vody v životě neviděli. Všechny je pokropil ledově osvěžující vodopád… a znovu a znovu. Lidé náhle s prázdnými pohledy ustali od svého konání, neschopni jakéhokoliv pohybu nebo slova. Kaspero se na ně nechápavě podíval.
„Musíte to dokončit. Já vás miluji…“ zašeptal vodní anděl, ale nikdo nereagoval. Kaspero se otočil vrhl se z posledních sil do prázdné velké kádě, která stála kousek od něj. Ze zraněného křídla stále zběsile stříkala voda. Anděl se nahnul k druhému křídlu a utrhl ho snad až u zad. Vzduchem se roznesl bolestivý výkřik. Obří káď se během chvilky naplnila vodou až po okraj. Po Kasperovi nebylo nikde ani vidu.
Vítr utichl a parné horko se opět rozprostřelo nad krajinou. Temné mraky kamsi odplynuly a paprsky slunce naplnily kolonii nepříjemným světlem. Někteří lidé se mimoděk podívali na nebe a zdálo se jim, že po nebi stoupá skvrna ve tvaru lidské postavy. Ti ostatní se pomalu přiblížili k nádrži s vodou. Na hladině volně plaval dřevěný kůl.
Jedno z dětí prohráblo malými ručkami hladinu. Jeho matka ho starostlivě odtáhla zpátky… Lidé si vzali své kalíšky a veškerou vodu si roznesli do svých domovů. Nikdo se však později se svými sousedy nesvěřil, že se té vody nikdy nedotkl… aspoň většina z nich.
*
Dvě děti stály o svém volném dnu na pláži. Dnes tu byly poprvé. Poklekly do mořských vln a nesměle nabraly do svých malých dětských dlaní trošku vodu. Napily se. Obě děti se rozkašlaly a přitom vyplivovaly slanou vodu.
Náhle se zvedl silný vítr a nebe se zatáhlo temnými mračny, děti na sebe vrhly vystrašené pohledy. Nevšimly si ani velké vlny, která se náhle nad nimi vztyčila…
A občas je vidět na obloze podivná skvrna.
Člověk, kterému bylo dáno létat.
Letí! Vysoko! Daleko!
Poznámka autora: Tato povídka je VELMI silně ovlivněna a inspirována kapelou Pearl Jam.
Diskuze
Fakt super!!! Dokonalá atmosféra, dech beroucí myšlenka, náboj až mi jiskří monitor...
To málo, co by se tomu dalo zkritizovat (místy je podle mě děj trochu trhaný, zvraty a vývoj poněkud "umělé") jen posiluje specifičnost a osobitost díla.
Fakt gratulace!!!
Konečně něco, o čem můžu říct: Oceňuji to celé.
Oceňuji neotřelost a způsob, jakým byla podána.
Líbí se mi to.
Oslovilo me to.
No comment.
Těch čárek tam bylo víc, ale stane se...neruší mě to.
Oceňujem cit autora pre jazyk, evidentne si s dielkom pohral. Obzvlášť úvod poviedky má silný emočný náboj.
Takže pár chybičiek v jazyku:
Jediné (čiarka) co obětujete (čiarka) je těžká práce...
Stačí se je usmát…“ je=jen, preklep
výber jazykových prostriedkov:
... ten jen dokázal nevěřícně koukat na změnu ve výrazu lidských tváří.
Dosť mi vadí to "koukal" vzhľadom na štýl diela - doporučovala by som "dívat se", "hledět" alebo čosi podobné.
Motív sebeobetovania sa, na najvyššiu hranicu, je zaujímavý... ale možno by to na mňa silnejšie pôsobilo bez dodatku, bez nádeje na ďalších anjelov, bez nádeje na prežitie kaspera v inej forme... záver s mŕtvou nádejou. Ale to je samozrejme môj subjektívny dojem, neznižujúci hodnotenie diela.
Posledná poznámka - nesedí mi názov. Nie je podstatou ani pointou príbehu, a mňa dosť zavádzal. V zásade v príbehu ide o dar, nepochopený a premrhaný... ale nie o dar lietania.
Napsano je to velmi hezky, autoruv styl (kratke a jasne vety) se mi konkretne v tomto dile velmi zamlouval. Po prvnim precteni jsem si rikal, ze je to hodne "ostre" (myslim ten jazyk a zpusob), ze by to mohlo byt napsano trosku "mekceji" (doufam, ze chapete, co tim chci rict). Ale kdyz jsem si to precetl podruhe, ten dojem byl pryc a zustal jenom slusny zazitek. Ano, tohle dilo si budu pamatovat.
Ma to napad, jiskru, chyb jsem tam neobjevil nikterak mnoho, a kdyz uz, tak se mi nezdalo, ze by nejak zasadne ovlivnovaly atmosferu deje nebo rusily ve cteni. Podle toho taky hodnotim.
irook.
Velice zajímavé dílko se silným nábojem. Příběh o vytrvalosti, lásce a zejména naději, kterou zloba (závist, konzervatismus, zpátečnictví … dosaďte si dle svého) nedokáže zahubit, je podán v poutavém a originálním příběhu připomínajícím mýtus o Prométheovi. Je také příkladem použití symbolu anděla, který se vymyká klišovitému obrazu a přitom zachovává očekávané atributy postavy.
Příběh je napsán pěkným jazykem, bez podstatných chyb (slovo „několikametrové“ se píše dohromady, dále klasické nedostatky v čárkách). Ruší jen slovo „koukat“ zhruba na dvou místech textu, kde by bylo vhodné použít méně hovorový ekvivalent.
Každopádně musím pochválit autorovu snahu promítnout do básně atmosféru, která se mu vydařila – ta zvláštní melancholie a touha po očistném dešti je místy hmatatelná.
Vytknu některé nešvary, zejména pak krkolomný slovosled – který je nutné poněkud upravit, aby přesněji vyjadřoval to, co vyjadřovat má. (např. „...,které začalY z něho strhávat další kusy oblečení...“, „Zběsile zatančily na pár vteřin...“ „Předtím průzračné moře téměř zčernalo.“
Obecně lze říci, že je text přehlcen dosti divoce poskládanými příslovci, které v komoleném slovosledu působí zmatečně. Viz např. „Zatím vždycky ji hned potom...“; „Jen sotva si uvědomoval...“; „a jak byl čím dal tím níž“.
Výrazy, které samy o sobě nedávají smysl: „Na čele ucítil tupou bolest od kamene.“; „Nikdo se však později se svými sousedy nesvěřil...“
Celkově považuji dílko za velmi povedené, přesto však s drobnými chybami.