Tristanova zpověď
| Autor: | Tristan de la Tour |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 10 |
Zaslechl jsem ticho. Ten pocit se nedá vyjádřit slovy, ale bolí. Tlačí na vás a ani nevíte odkud. Nelze se tomu bránit, lze jen podlehnout. Zaslechl jsem ticho, avšak nemyslím to, které vzniká pouze díky nepřítomnosti zvuku, ne, myslím ticho ve vaší hlavě…
Seděl jsem na kameni pod hvězdami. Všude kolem mě byly jen neprůchodné lesy. Nevím, jak jsem se na takové místo dostal. Možná, že si mě sem zavedlo samo. A nebo lžu, a i sem existuje nějaká cesta. Já ji možná objevil a teď se s vámi nechci podělit o návod. Myslím si, že byste to ani nechtěli.
Byl jsem úplně potichu a poslouchal jsem. Poslouchal jsem své myšlenky a čekal… ne, doufal jsem, že uslyším vzdálené odrazy, ozvěny dobrých myšlenek… vzpomínek… naději, či nebezpečný zvuk štěstí. Ale ne. Bylo tu jen to odporné ticho hnízdící v mé hlavě…
Ne, nebyl jsem sám. Oni byli se mnou a byli taktéž potichu. Čekali, co udělám, pozorovali, jak se asi nyní zachovám. Zdalipak měli pravdu…
Všichni stáli přímo za mnou, vzadu schovaní v mém těle. Přátelé nalezeni v mé hlavě. Sám jsem si je stvořil a teď tu byli se mnou. Stále byli se mnou a dnes podruhé za dobu své existence mlčeli. Čekali, co udělám. Jak se asi zachovám.
Nemusel jsem se otáčet, abych je viděl. Ne, stačilo podívat se na svou ruku. Na svou pravou ruku. Na jejím hřbetě byla jejich síla… jejich zrození a jejich pupeční šňůra. Pět vypálených koleček do mé ruky… z mojí vlastní vůle. JÁ je stvořil! A oni teď tady byli se mnou. Stále jsou se mnou. Nyní čekají a pozorují mě… odhadují mě.
Bylo snadné jim dřív naslouchat. Neomylně mě vedli temným světem. Byli průvodci v temných uličkách a pod špinavými mosty. Mohl jsem se na ně spolehnout, vždy zůstali až do konce. Byli se mnou, i když k tomu neměli důvod… to JÁ je stvořil. A stejně snadno, jako se objevili, jak jsem je stvořil, bylo… bylo vzdát se jich. Zavřít je do uhelné skříňky, strčit přímo do žáru mého srdce a radovat se… to ticho! Žádné hlasy. Svoboda a radost… štěstí. Jezdil jsem na ocase bestie jménem štěstí.
Tenkrát mě oslepilo světlo, které jsem poprvé ve svém životě spatřil, když jsem byl vytažen na povrch. Bylo tak krásné! Bylo tolik neuvěřitelné! Bylo snadné zvyknout si žít pod světlem. Bezstarostnými krůčky kráčet po bažině - nepropadat se. Byl jsem tím světlem a žárem držen přímo nad vším prachem a bahnem.
A pak jednoho dne, zrazen sám sebou, jsem šlápl na špatné místečko, zabořil se po kotníky do bahna… v tu chvíli se hlasy probudily.
Jako Fénix vstaly ze svého vlastního popela… začaly mluvit… začaly šeptat. Snažil jsem se neposlouchat, ale jejich hlasy sílily. Lákaly mě… tam dolů, zpátky do prachu.
Tam, kde nejsou oslepující světla!
Tam, kde není okřídlená stvůra jménem štěstí!
Tam, kde jsme pouze my!
Nechtěl jsem… opravdu jsem je nechtěl znovu poslouchat. Chtěl jsem… byl jsem závislý na zrcadlových střepech, které měly sladkou příchuť… žít na malém ostrůvku jen pro jedinou věc. Jen a jen pro ni! Pro kuličku… pro malý plamínek naděje, který uměl tolik, co všechna slunce dohromady. To stačilo… mně to stačilo.
Plamen však roste. Musí z něčeho růst, potřebuje na něčem plápolat… můj ostrůvek byl málo. Na špatném místě v nesprávný den, v rukou nesprávného člověka dlouho nevydržel. Plamínek, jak už to bývá, přeskočil. Dál ale vesele plápolal na kontinentě s neuvěřitelnou lehkostí a lehkovážností bytí. Byl na něj neuvěřitelný pohled. Nyní byl jiný, změnil se. Chtěl jsem… udělal bych cokoli, kdybych nevěděl, že něco takového už nejde zvládnout… vrátit na ostrůvek.
Opuštěn světlem, pohlcen zimou, ochromen bolestí v mé hlavě, hledal jsem způsob jak… jak vyjádřit něco, co člověk neumí popsat. Ale tenhle vzniklý chtíč dlouho nevydržel a zdegeneroval… stal se z něho pouze nástroj… nástroj nátlaku a lži! Využíval jsem ho, kradl, bral a zabíjel. Nic nemohlo být snazší, nic nemohlo chutnat lépe.
Zabořen již po kolena v bažině, začal se ostrůvek rozpadat. Když přestalo existovat teplo, které vysoušelo mokřad, velmi brzy se jeho původní stav začal navracet. A hlasy sílily. Řvaly mi do uší tak nahlas, že jsem nemohl slyšet nic jiného. Vyčítaly mi, nadávaly mi, uklidňovaly mě, litovaly mě…
V tom posledním jsem našel zalíbení… nic se nedokázalo vyrovnat tomuto druhu vampyrismu… ach jak to zaplavovalo krev… tlumilo bolest… ale způsobovalo to důvod. Důvod k bolesti a nenávisti… ke mně samotnému. Zhnusen sám sebou jsem se ponořil do hlubin.
Ještě v posledních vteřinách jsem chtěl zůstat na hladině.. zůstat na tom nepřátelském světě. Prosil jsem a žádal odpuštění pro klid sobecké duše, co chce být středem pozornosti. Možná, že se mi dostalo více, než jsem čekal a zasloužil. Nic než bahno a prach. Vrátil jsem se pod hluboký nános. Vrátil jsem se domů.
Vítej.
Z tohoto místa jsem nalezl tyto neprostupné lesy, tento kopec, tenhle plochý kámen a hvězdy, které neustále vrhají své mdlé světlo na moji hlavu.
Sedím tu a poslouchám ticho, ve kterém ještě před časem šlo slyšet odraz jiných myšlenek. Pocit k nenahrazení. A teď to ticho. Nový stupeň bolesti. Ne nenávist, ne ignorace, ale zapomnění… zapomnění reprezentováno oním tichem.
Zaslechli jste z něho aspoň kousek? Pochybuji. Nemáte ani zdání o čem tady ztrácím čas. Nebo chápete až moc, a smysl se vám stejně ztratil! Skočili jste mi na to? Litujete mě?
ŠPATNĚ! Máte mě nenávidět, či ignorovat. Takhle to nesmí pokračovat… tohle stálo na počátku všeho a vy byste to jen podporovali. Máte na mě zapomenout, říkají hlasy…
A slunce stále nevychází… přitom by stačilo tak málo. Jen takhle malinko. Stejně jako ostatně ke všemu. Co brání poslednímu pohybu ruky? Trhnutí čepele?
Odpověď je strach. Strach, že bych vás neslyšel, jak mě litujete.
Oni zatím čekají a pozorují mě. Co asi udělám. Bude rozdíl mezi zbabělostí a zbabělostí? V jedné z nich by mi to už mohlo být jedno. Tak jak se rozhodnu?
I kdyby existoval pouze jediný symbol… jediná jiskra. Stálo by za to na něm živořit a ničit i jeho? Když dopadne jedna velká kapka na kámen, nic se nestane. Namočí se a zase uschne. Ale co když ta kapka bude dopadat roky? Co by pro ten kámen mohlo být horší?
Ne, já už jsem se rozhodl, ne lítost, zhnusení sebe sama.
Postavil jsem se a ve své slabosti se otočil v tváří v tvář svým přátelům, ti se na mě jen usmáli. Prošel jsem mezi nimi a věděl jsem, že mě následují. Jsou blíž než jindy a pravděpodobně měli zase jednou pravdu.
Podíval jsem se na hvězdy… obloha byla jimi přímo poseta. Spousty malých plamínků… a každý z nich by mohl stejně hřát, stejně pálit. Mohl by stejně chránit, stejně ničit. Každému by se dalo věřit… každému by se muselo věřit, obětovat celý život, protože tak to má být. Z toho počtu možností a moci šel strach. Co když mě vidí? Co když mě zase vytáhnou? Pryč, honem pryč! Vzpomněl jsem si na své přátele…
Kdo obejme zoufalce? Kdo uvěří lháři? Kdo ochrání zbabělce? Kdo pomůže sobci? Nikdo. Nikdo správný a normální jim nepomůže. Každý si musí pomoct sám, tak zní zákon!
Ale já jsem jejich přítel a já je stvořil. Musel jsem jim pomoci, aby oni pomohli teď mně… stejně mě podvedou.
Tady u nás nejsou zákony. Jde jenom o přežití. Jde o to překonat jednu hodinu, aby se člověk bál o tu další. To ticho je nesnesitelné, ale já nejsem sám. Oni jsou se mnou, oni vyvrhelové, pořád jsou mi nablízku, a i když je zavrhnu já, neopustí mě. Budou vždycky připraveni a budou čekat… budou čekat na mé rozhodnutí.
Jejich slova na mě dopadají jako meteority a já jim nemůžu vzdorovat. A i kdybych to udělal, tak co kdyby odešli navždy? Mí přátelé… To ticho ne! Nesnesl bych ho. Roztrhlo by mě na milion kusů… oni jsou mí přátelé a já je stvořil. Tam nahoře nejde přežít.
Vrátil jsem se k okraji lesa a ulehl do díry vykopané v zemi. Vrátil jsem se domů. Cítil jsem přítomnost svých druhů a to mě děsilo a uklidňovalo zároveň.
A les kolem mě se rozrůstal z mojí krve. Větší a silnější hradba mého těla. Vše je zvrácené a zrádné. Musel jsem se bránit, nemohl jsem vydržet ticho a žár, které se na mě mohli snést.
Jděte pryč, řekl jsem svým přátelům tichým hláskem. Říkal jsem jim to každou noc, ale oni věděli, že to nemyslím vážně. Dlouhými jazyky zachytávali krev stékající z mého srdce a les sílil. Byli to mí přátelé, přátelé v mé hlavě… a chránili mě.
Nadechl jsem se a roztřásl se ve večerním chladu. Cítil jsem jak mě obepíná tma, jak slábnu, ale zítra se zase probudím, abych stejný den zažil znovu. Každým dnem však spím déle a déle, kolik mi asi zbývá času?
Jak pomalu usínám, snažím se vymanit se z ticha, ale to je stejně beznadějné, jako utéct lavině. Snažím se vyslat svých pár myšlenek dál, pryč. Dotknout se cizího vědomí, zanechat v něm stopu, varovat ho. Vše ale bude stejně špatně pochopeno. Rozebráno a znehodnoceno…
To ticho… slyšíte ho? Doufám, že ne. Nevidím vás, takže asi ne. Je mi zima, ale ohně se bojím. To ticho… víčka pomalu klesají, jak ztrácím sílu. Jděte, ať tady nezůstanete. Noci bývají chladné. To ticho… kdo mě to drží za ruku? To ticho…
Diskuze
Znal jsem jednoho pána na Cestě, přemítal, tu hleděl k obzoru, někdy zas pod nohy.
Jak se ocitl v hustém lese? Co ho tam vedlo? Touha spatřit hvězdy?
Ano, tvrdí jedni, v záři světla hvězdy nevidíš. Je nutné prchnout ze světla velkoměsta barvícího oblohu – hluboko do lesů, kde je lze spatřit v celé kráse (v mdlém přísvitu?)
Ne, říkají druzí, hvězd netřeba vídat, světlu budiž žehnáno! A stavějí další chrámy světel, budovy ve světle měst.
„Hleďte si proto udržet to,
co k vám přináleží:
projevujte prostotu,
uchovávejte neporušenost,
omezujte jednostrannost,
brzděte žádostivost!“
Ptám se, zda je nutné zaštítit se lesem, obklopit se jeho nepropustnou hradbou, aby mdlý svit hvězd prozářil mysl? Je v hlubokém lese chladivých konejšících stromů (tak konejšících -!- jak by vlastním pocitům rozuměly) ještě náznak míst, kudy vedla Cesta?
Ta Cesta kudy pán kráčel. Jak se od ní ocitl tak daleko? Že by panáček sešel? Snad příliš hleděl k obzoru, snad se nechal strhnout scenérií, příliš hleděl pod nohy, nebo hledal zkratku...
Přesto ji není těžké v tichu a prázdnotě opět najít. Prochází každým místem, třebaže se každému vyhýbá. Nechť tedy hledí uchovávat to, co mu přináleží. To všeobsahující a ve všem přítomné, s čím vše začíná i končí.
Vždyť hvězd lze spatřit i za plného dne, což studnaři dobře vědí. Však důležité je, zda je člověk studnou, nebo jen tím, kdo z ní pije.
Jestliže staří říkali:
„Uchovávej prostotu a dojdeš stejnosti“ –
zdaž to byla jen prázdná slova?
Vždyť pak bude stejný se hvězdami v jejich mdlé záři i jasném planutí.
Vážený autore,
s osobními výpověďmi se to má jako s reflexní lyrikou. Pokud nejsou nabité po obsahové stránce, většinou jsou sledem asociací, jejichž výpovědní hodnota záleží na autorově brilantní práci s jazykem a popisy. Proto často dojde – k nepochopení. Nutno poznamenat, že hodnocení poté často vychází ze ztotožnění se s předestřenými asociacemi, či závěry. Lze též vycházet z pitvání alegorických obrazů a jejich interpretaci na skutečných událostech ať již zjevných či odehrávajících se v mysli. A musím poznamenat, že v tomto dílku jsem ono souznění nenalezl.
Přiložím nyní další komentář z pomocné dílny v rubrice:
„Zpověď je … prostě zpověď. Popis pocitů, vidění světa, nadějí a ztrát jednoho člověka. Můžeme poznat blíže jeho nitro, jeho způsob prožívání běhu věcí, které může ovlivnit a které ovlivnit nemůže. Je to sonda, která může (ale stejně tak nemusí) čtenáři přiblížit vnitřní svět někoho, s kým je v kontaktu ve světě vnějším. Tím, že se autorovi nemusí podařit někomu svůj vnitřní svět přiblížit míním, že každý prožívá věci svým způsobem, a s čím se mnozí dokáží ztotožnit, jiní považují za zcestné plýtvání papírem. Zejména u takto obsáhlé výpovědi budou pravděpodobně názory čtenářů dosti rozdílné.
Dílko je po stránce stylistické kvalitně napsané, pěkným a pestrým jazykem. Jen ty trojtečky zbytečně trhají text. V mnohých pasážích by se spíše hodily čárky, jinde zas pomlčky. Použití trojtečky cítím spíš pro vyjádření nedokončené myšlenky v závěru věty či ponechání jejího vyznění do ztracena, nikoliv jako pauzy v uvažování.
Z hlediska obsahového to už tak slavné není. Jde o pouhý popis. Popis konfliktu, popis vyrovnávání se s ním, ve kterém je minimum otázek a hlavně minimum řešení a východisek, minimum úvah. Tři stránky, které nic neřeší a nepřinášejí nic nového. Je to dobře nebo špatně? Chci znát odpovědi na otázky, novou cestu k řešení nebo mi stačí poznat prožívání tu více, tu méně známého člověka? Odpověď leží na bedrech dalších čtenářů.“
Budu mít dále některé stylistické výtky – některé výrazy jdou proti smyslu vět a posouvají je do absurdní roviny:
„Zabořen již po kolena v bažině, začal se ostrůvek rozpadat.“ (Tato věta znamená, že ostrůvek byl zabořen po kolena.)
„Jako Fénix vstaly ze svého vlastního popela… začaly mluvit… začaly šeptat. Snažil jsem se neposlouchat, ale jejich hlasy sílily. Lákaly mě… tam dolů, zpátky do prachu.“ (Zde je použito Y – z toho a z předchozího textu je jasné, že podmětem jsou hlasy – jak podivně pak působí výraz – jejich hlasy sílily.)
„Když přestalo existovat teplo, které vysoušelo mokřad, velmi brzy se jeho původní stav začal navracet.“ (Nicneříkající věta, která nedává jasnou představu o tom, co se vlastně děje – stav čeho? jaký stav? – třebaže člověk může pátrat v textu a dobrat se závěru – v tomto bodě se ostrůvek jasného popisu ztrácí a rozpadá.)
„... ale způsobovalo to důvod. Důvod k bolesti a nenávisti...“ (opět příklad toho, kdy si autor ulehčil práci, ale čtenáři zase jednou zavařil. Tuto myšlenku to chce rozvést.)
„Nemáte ani zdání, o čem tady ztrácím čas...“ (Správně má být 7. pád. Tato část – apelace? – investigace? – formou řečnických otázek mířených na čtenáře je poněkud podivně řazena vprostřed textu – z hlediska větší účinnosti a výpovědi dílka, stejně jako podnětu k zamyšlení by bylo vhodnější, aby se podobná forma vyskytla spíše v závěru dílka.)
„Zrcadlové střepy“ – zbytečný symbol, který není rozveden, vysvětlen, využit.
Další výtku budu mít k nadužívání přivlastňovacích zájmen (pravda – místy i osobních) – působí dost strojeně, když je neustále zvýrazňována příslušnost té či oné partie („Pět vypálených koleček do mé ruky... z mojí vlastní vůle.“ Chvilku se to dá vydržet, ale tímto jevem je postižen skoro celý text.)
Ještě jedním jevem je nesprávné použití trpného rodu. „Přátelé nalezeni v mé hlavě.“ „...zapomnění reprezentováno oním tichem.“ (Co mne překvapilo – opačně, než se v něm obvykle chybuje – tedy zde je použit trpný rod namísto činného. Obvykle to lidé dělají obráceně.)
Tedy považuji tuto alegorickou zpověď za srovnatelnou s předchozí (od toho se odvíjí mé hodnocení).
Zdrví H.