Články&Eseje

---- Hodnocení: Něco to má do sebe

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 15


Smutná postava na břehu sedící
s křikem snoubená
duše zničená do strachu hledící
na věci tlející
ve střepech děsu schoulená
nevědíce co znamená...
Smutná postava v okovech spoutaná
krůpějí lásky z bolesti.
V srdci neštěstí,
co nic dobrého nevěstí.
Jest do tváře vyryté cestou osudu.
Konec rozcestí...
Z deště lživé pravdy. V krásných očích
moře smutku z noci.
Plné jedu mám jej v moci.
Za mřížemi duši jako slepce vedu.
Zůstanu sám? Bez pomoci?
Smutná postava na kraji útesu.
Rakev? Břitva? Lano?
Oči bez děsu,
ústa bez hlesu...

Diskuze

 Uživatel úrovně 3

Pokud se nemýlím, koncovky pro přechodník přítomný v ženském rodě jsou -ouc a -íc. V tomto případě by mělo, myslím, být postava nevědouc.


 Uživatel úrovně 8

Pokusím se nyní (možná marně) oprostit se od svých averzí vůči textům, které se příliš snaží navodit dojem, že jsou básnické, resp. že básnického jazyka docílíme, když do textu nacpu 1. přechodníky (zde nejspíše v nesprávném tvaru); 2. archaismy jako je slovo jest (11. verš s tímto slovem je ukázkou patvaru, který z toho nakonec vzniká); 3. slovosled připomínající binomickou nomenklaturu (kdy je přívlastek kladen za slova, která rozvíjí). Bod 3 je častou berličkou autorů, která jim usnadňuje práci s rýmy. (Musím upozornit, že básníci se poznají mimo jiné i podle toho, že dokáží tvořit rýmy i v rámci běžné stavby vět, kdy nemusí výrazy křivit a ohýbat, aby dosáhli rýmu. Je to pouze otázkou hledání vhodných výrazových prostředků – zajímavé a vzrušující práce s jazykem.)

Autorům, kteří používají takovéto prostředky bych vzkázal: „Rozmyslete si, zda je vašim cílem psát básně, které vypadají jako básně, nebo zda chcete psát básně. Rozmyslete si, zda chcete jako básníci vypadat, nebo jimi být.“ (Doufám, že si to vezmu k srdci.)

Pro tyto formální záležitosti pak toto konkrétní dílko ztrácí na autenticitě a vyznívá strojeně.

Ale abych se snad už vymanil z roviny averze – báseň je atmosférická – „pocitová“, autor si dokáže pohrát s některými pocity a patřičně je zobrazit (zejména poslední dva verše jsou slušným vyvrcholením). Snad právě proto je škoda, že je tato báseň místy přeplněná obrazy, ale důslednost v dodržení reflexního pojetí chybí. Autor se všemi obraznými prostředky snaží nakonec rozvinout myšlenku mimo rovinu reflexe, snad aby připravil finále. Tato část je však obrazy rozmělněna (ono skloubit reflexi s promyšleným sdělením jde velmi ztěžka).

Podle mého bylo chybou, že se autor jednozněčně nerozhodl pro jeden směr, kterým dílko vést, a tak vcelku slušnou reflexní lyriku „okořenil“ snad dějovými prvky dovysvětlujícími jeho pocity a konkretizujícími:
Zůstanu sám? Bez pomoci?
Smutná postava na kraji útesu.
Rakev? Břitva? Lano?
Těmi jako by však říkal: „tyto pocity jsou takové, protože... nesledujte pocity – chci tím říct, že... ty pocity jsou dány tím, že...“ A to je směr, kterým by se reflexní poezie ubírat neměla. V ní jde o zachycení pocitů a jejich zprostředkování čtenáři. S tím, že je mu ponechána volnost prožít si vlastní pocity (a je jen mírou umu básníka, do jaké míry budou totožné s těmi jeho).

Nicméně považuji toto dílko za mírně nadprůměrné, které lze využít i v dračáku.

Zdrví Holger