Články&Eseje

Muži v bílých pláštích Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 22

Po polorozbořené ulici sebevědomým krokem kráčel vysoký, statný muž. Jeho nachový plášť prozrazoval diplomatickou hodnost, ale jeho pohyby svědčily spíše o tréninku poněkud praktičtějším pro každodenní válečnou praxi. Podvědomě se neustále rozhlížel kolem sebe, překážky neobcházel, ale ladně přeskakoval nedbaje svého dlouhého pláště, aniž by se na ně podíval. Tak došel až před poslední zachovalou restauraci v celém hlavním městě. Zkušeným okem prohlédl lokál, kývnul na vrchního, který se s ním zjevně znal a prošel místností na druhý konec, kde prošel dveřmi vedoucími do nejdůležitější místnosti celého podniku. Vyhledat jeho člověka mu netrvalo dlouho. Největšího experta v oboru našel při práci. Došel k jeho vždy čistému stolu a pozdravil nejužívanějším souslovím posledních dní. „Válka skončila.“ Muž v bílém plášti ani nezvedl oči.


Na pomalu rozebírané barikády se snášela tma. Noc zakryla okolní spoušť. Čtvrt roku prudkých pouličních bojů rozprostřených do různých částí města vykonaly své. Desítky mrtvých, mnoho rozbořených domů, přeživší obyvatelé snažící se odstraňovat sutiny domů a pohřbívat své mrtvé blízké.

Sídelním městem státu se prohnala občanská válka. Zastánci starých pořádků rady starších se s lidmi preferujícími osvíceného diktátora vraždili ve dne v noci. Z počátku jasná zápletka se začínala postupem času čím dál tím více zamotávat a válka skončila jedním z nejčastějších způsobů: totálním vyčerpáním a znechucením bojujících stran.


„Válka skončila,“ řekl znova muž v nachovém plášti.

„Opakuješ se,“ kuchař ani nezvedl oči od práce, „slyšel jsem už poprvé, a kromě toho to samozřejmě vím. Člověk si všimne, když mu chodí děkovat hosté slušně oblečeni, s plným počtem končetin a bez krvavých podlitin všude na těle.“

„Začíná nová doba.“ Další naučené heslo.

„Ano, chápu. Nová doba, která si žádá nové lidi, pružné, mladé, dynamické a rychle dosazované kamsi výš. Zatím jsem neměl dost času prozkoumat jestli jsi nově hladce oholen, ale vidím, že i ty jsi pobíjenou zbroj vyměnil za něco lepšího…“

Muž v nachovém plášti cítil, že je zaháněn na tenký led. Člověk před ním neměl od jisté doby rád cokoli co souviselo s jakoukoli vládou. Rozhodl se raději přímo jednat.

„Měl bych pro tebe práci.“

„Ale kdež! Nepovídej! Tak kterýpak pohlavár si usmyslil, že by rád nějakou tu specialitku? Nebo že by byl nedostatek dobrých kuchařů, protože byli všichni nasazeni na barikády díky nějakému vyššímu zájmu? Víš co, zanech mě tu raději mé práci a neruš, protože jestli teď říznu špatně, tak budu muset jednomu hostovi platit funus. Tohle zviřátko je totiž dost nasáklé různými nepříjemnými jedy.“

„Tak škoda, no…“

„A o co by šlo?“ přece jen to nedalo kuchaři.

„Ale blbost,“ naoko lhostejně novopečený diplomat, „bude mírová konference, takže bankety, přípitky, lehké svačinky…“

Kuchař odložil nůž a poprvé se podíval na návštěvníka kuchyně.

„Kolik budu mít k ruce lidí, kolik materiálu, kolik zásob, jak dlouho to bude trvat a jaký je předepsaný úbor?“

Muž v nachovém plášti se dal do upřímného smíchu.


Kuchař se jmenoval občanským jménem Martin Krupička, ale jen nejbližší známí ho tak směli oslovovat. Potrpěl si na oslovení „mistře“ od svých žáků a očekával, že nejinak ho budou oslovovat i jeho zákazníci. Po obědě u něj to skutečně většina z nich udělala bez jakéhokoli sebezapírání. Martin Krupička byl opravdu nejlepší kuchař ve městě.

Dělal rád veškerou kuchařskou práci, ale nejradši byl, pokud se mohl producírovat jako hlava legie kuchtíků připravujících nějaký banket nebo raut. Miloval, když mohl stát u dveří do kuchyně, úklonami zdravit hosty, cepovat svůj personál, radit se s urozenými dámami, které v životě nedržely vařečku v ruce o tajích kulinářského umění. Zkrátka, být alespoň částečně pánem situace a nálady společnosti. Zřejmě to byl důvod, proč nakonec přijal nabídku onoho diplomata.

Válka pro Martina Krupičku znamenala osobní tragédii. Těsně před ní se totiž stal šéfkuchařem Radní jídelny Rady starších. Tato funkce však vzala za své již po prvních bojích, a když byla asi po čtrnácti dnech války obnovena, byl na Krupičkovo místo dosazen jednou z mnoha druhých stran někdo jiný. Krupička zahořkl a po nějakou dobu nevylézal ze své kuchyně.

O druhém důvodu, proč nemá rád vládu a hnusí se mu politické dění Krupička téměř nikdy nemluvil, asi proto, že tento důvod byl hlubší. Válka mu zničila rodinu. Krupička měl syna, který se někdy po prvním měsíci bojů ztratil. Nebylo jasné jestli padl, utekl, nebo se jen pohřešuje, Martin Krupička neřekl nikdy nic. Pouze z jeho narážek někteří jeho přátelé vyrozuměli, že život jeho syna má zřejmě na svědomí Sekta bílých plášťů.

Tato organizace měla sice své vznešenější a delší jméno, ale lid si uvykl jí takto nazývat podle dlouhých bílých říz, které nosili její příslušníci. Ačkoli se mohlo zdát, že jde jen o náboženský celek, realita byla úplně někde jinde. Zhruba od poloviny války se veškeré politické dění točilo kolem těchto nenápadných patronů v bílém. Nevládli zjevně, pouze tahali za nitky. Upláceli hodnostáře, štvali proti sobě davy lidí, fanatizovali prosté obyvatelstvo.


Martin Krupička s lítostí opustil svůj stůl v kuchyni, kde pracoval celou válku a odebral se organizovat přípravy diplomatických banketů. V budově radnice, kde se měla konference po tři dny konat panoval značný zmatek. Krupičkovi trvalo dobrou půlhodinku, než se protlačil skrz davy ochranek, čističů, aranžérů, hekticky pobíhajících diplomatů a našel hlouček asi osmi výrostků, kteří mu měli dělat kuchtíky. První pohled na ně, ho uvrhl do deprese. Vlasy nemyté, špína za nehty, obhroublý zjev. Umínil si, že prvním bodem jeho příprav musí být zvýšení disciplíny mužstva, jak s oblibou nazýval své pomocníky.

„Nazdar hoši!“ tyhle pitomé fráze sice neměl moc v lásce, ale muselo to být.

„Brý den…“ ozvalo se asi z poloviny přítomných hrdel.

„Dobrý den, mistře.“ Poopravil Krupička s důrazem na slovo „mistře“.

„No jó, tak teda: Brý den, pane majstr.“

Krupička obrátil oči v sloup.


Uplynulo několik dní. Martin Krupička vyhnal „své mužstvo“ do necek s vodou, donutil je umýt se a obléci se do předpisové bílé. Společně zvelebili poněkud zchátralou kuchyni a Martin musel přiznat, že ačkoli ti hoši vypadali zpočátku strašně, umění vařit ovládají vcelku slušně.


Konference už začala. První dny probíhaly velice slušně, tedy lépe řečeno, velmi slušně pro Martina Krupičku, který se nezajímal o dění na konferenci, ale pouze o kuchyň. Mohlo ho těšit, že dorazily nové zásoby skutečně kvalitního masa, vína, že se znovu objevily některé polozapomenuté produkty matičky země, jako třeba pravý olivový olej a tropické ovoce. Bavilo ho učit své hochy gurmánským názvům jídel, tříbit jejich techniku, estetický vkus a vůbec znalosti.

Tak to vypadalo i čtvrtý den konference. Sluníčko svítilo do už teplého jarního jitra, Krupička povolil otevřít okna, takže v kuchyni nebylo obvyklé parno a dusno. Hlavní díl ranní práce měl již Krupička hotov, a tak se rozhodl podívat se jednou taky trochu ven z kuchyně. Upravil si bílou čepici a vzal si do ruky obrovskou vařečku, kterou stejně nepoužíval, ale byla symbolem jeho moci.

Před kuchyní vládl poněkud chaos, protože všichni vyjednávající spěchali nahoru do vyjednávacích sálů. Krupičku směr jejich pochodu vůbec nezajímal. Hrál usměvavého kuchaře, úklonou zdravil procházející a mile se šklebil na svět okolo. Idyla trvala však jen krátce. V davu se začínala tvořit ulička, kterou pomalu, mnohem důstojněji, než zbytek lidí procházela pětice mužů. Jeden šel vpředu jako hlava skupiny, ostatní seřazení ve čtverci za ním. Všichni měli oblečeny bílé řízy s kapucemi, které jim zakrývaly obličej. Jen jejich vůdce měl kapuci staženou.

Krupička zbledl a zapadl do kuchyně.


Mladý Krupičkův učeň, který se specializoval na cukrářství dal další plech do pece, když zpozoroval, že se k němu blíží jeho mistr.

„Poslechni,“ oslovil ho, „zbyla ti tam ještě trocha té silné ovocné pálenky co jsem ti ráno přidělil na to Rozinkové překvapení?“

„Ano, mistře, ještě je jí tam dost. Co s ní uděláme?“ učeň byl zjevně dychtiv zvědět nějaký další nový recept.

„Vyrob mi z ní velkýho panáka…“


Muž v nachovém plášti vešel do kuchyně. Bylo mu zle. Ne od žaludku nebo z kocoviny. Bylo mu lidsky zle z celé téhle konference a věděl, že na takové stavy bývá Krupičkova kuchyň zařízená. Ke svému překvapení našel vždy usměvavého Krupičku sedět u vyhaslé plotny. Před sebou měl nedopitou skleničku.

Muž s nachovým pláštěm se posadil nedaleko Krupičky a rukou udělal nesmrtelné hospodské gesto naznačující „ještě jednou to samý sem“. Krupička by normálně za takovéhle urážlivé jednání div nevraždil, ale jednak nebyl v rozpoložení kdy by jeho chování udávala všudypřítomná stavovská čest, a kromě toho muž v nachovém plášti byl jeho přítel.

Naučeným gestem sáhl pro skleničku a oběma nalil.

Muž v nachovém plášti čekal, jestli něco neřekne, a když Martin Krupička nezačal, sám se ujal slova.

„Je to moc špatný. Já vím, že tebe politika nezajímá, ale tohle by mělo. Celá tahle konference se ubírá kamsi… Dorazili Bílé pláště a všechno je jinak. Naštěstí se tu sešlo dost lidí s mozkem ještě nevymytým, ale tihle lidi mají zvláštní dar. Když mluví, i kdyby předčítali tvůj rozsudek smrti, ty je nezastavíš. Neodkážeš je do patřičných mezí, a tak to dělají oni s námi. Nefanatizují, ale jen otupují. Z konference jsou trosky.“

Martin stále nepřítomně civěl kamsi do neznáma. Muž v nachovém plášti se už chystal pokračovat, když najednou Krupička sám promluvil.

„Je tu.“

Řekl a zhroutil se na zem, poprvé v životě opilý do němoty.


Další den na konferenci probíhal v uvozovkách normálně, ale ve všech byla evidentně stísněná nálada. Demagogie bílých plášťů pracovala. Martin Krupička taky vypadal stísněně, ale poněkud jinak. Byl nepozorný, štěkal na své hochy a v očích mu divně jiskřilo. Večer když chlapci odešli vzal z kuchyně ostře nabroušený sekáček na maso.


Muže v nachovém plášti probudila uprostřed noci městská hlídka. Prý se v budově radnice, kde se jednalo i spalo stala vražda. Muž protentokrát zapomněl na nachový plášť, oděl se jen v kůži a vytáhl meč. Zkusmo s ním několikrát mávnul a náhle mu došlo, co mu po dobu konference, tak chybělo.

Vyběhl za stráží na chodbu. Proběhli několik pater a muž si s hrůzou všiml, že běží k ubikacím Bílých plášťů. Vběhli do jednoho z pokojů.

Na zemi ležel člověk v bílé zakrvavené říze. Muž ho otočil na záda a podíval se mu do obličeje. Člověk měl v obličeji strašlivou ránu. Od kořene nosu až po dolní čelist. Pravděpodobně sečnou zbraní, asi sekyrou. Byl to vůdce Bílých plášťů.


Dalšího dne byl Krupička v kuchyni jako vždy první. Tvářil se opět jako usměvavý pán jídelního stolu, učil své hochy a s nelíčeným zájmem pozoroval mumraj kolem. Kolem poledního přišel do kuchyně muž tentokrát už opět v nachovém plášti. Vypověděl Krupičkovi příhody minulé noci. Poslouchal s údivem.

„Bílé pláště jsou od té doby jako opaření. Mluví nesouvisle a na konferenci se to konečně začíná ubírat k nějakému lidskému řešení. Několik Bílých plášťů bylo dokonce vypovězeno ze zasedání.“

Počínaje touto větou, Martin Krupička dál neposlouchal. Vzpomínal na události minulé noci.


Vzal sekáček a odešel z kuchyně. Procházel radnicí směrem k ubikacím Bílých plášťů. Nikdo ho nezastavil, což bylo podivné. Došel až k pokoji jejich vůdce, skryl za zády sekáček a bez zaklepání vešel.

Vůdce seděl za stolem, svíčka na něm bylo jediné světlo ozařující místnost.

„Vítej synu,“ zadeklamoval, „věděl jsem, že přijdeš.“

„Dobře víš, že si nepotrpím na ta vaše klášterní oslovení,“ odvětil Krupička a zhnuseně dodal, „Synu.“

„Tak tedy dobrá otče. Proč jsi tady? Chceš se usmířit?“

„Jsem tu proto abych vyřešil svůj rodinný problém, synku. Nemám se s kým usmiřovat, protože ty už jsi pro mě mrtev. Chci jen očistit povrch světa od takového zvířete jako jsi ty.“

Krupička mladší vstal a popošel směrem k otci.

„Jak to uděláš? Zabiješ mě teď, tady? Jak myslíš, že jsi se sem dostal? Jedině kvůli tomu, že jsem řekl strážím, aby tě neobtěžovaly. Ty jsi totiž slaboch, jakýsi kuchtík. Na nic se nezmůžeš. Dej mi ten sekáček co máš za zády.“

„Nedám.“

„Ale dáš. Copak s tebou musím mluvit jako s děckem? Stejně mě nemáš šanci zabít. Jsem silnější, než si myslíš.“

„Přesto máš své slabiny, nikdo nemůže být tak silný bez slabin, Martine mladší.“

„Ale můž… Jak jsi mi to řekl?“

„Tvým jménem.“

„To už není moje jméno,“ řekl Bílý plášť, ale šeptal přitom a byl nesvůj.

„Je to jednou tvý méno, protože jsem ti ho sakra dal! Jsi můj syn, ale právě jím přestáváš být.“

Bílý plášť si ještě jako v transu přeříkával svoje pravé jméno. Jeho pouto k pravé rodině. Už léta ho nepoužil… Jeho jméno…


Martin Krupička ťal.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

LA:
Barikady se používaly ve městech v zásadě vždycky, jenže slušné středověké město bylo vybaveno i na jiné formy zatarasení ulic - řetězy přes ulici nebo záseky - k tomus ale potřeboval úzkou uličku.


 Uživatel úrovně 0

CM
Ano, máš pravdu chtěl jsem dopsat že i pro průchod pěchotě, ale nedělalo se to v normal válkách, spíše je stavěli lidé, kteří udělali cosi jako odboj. Mě prostě barykády a spol do sdrD nejdou.


 Uživatel úrovně 0

LA: Nejsem si jist... ale bulváry byly v Paříži budovány právě proto, aby se těžko dělali barikády. A rozhodně to bylo před konfliktama ve kterejch byly použity tanky. Takže ty barikády by mi tam tak moc nevadily. (mimochodem barikády byly myslím i v nějakejch Pratchetech...)


 Uživatel úrovně 5

Tak a je tu opět zlá liška:

sepsáno bez čtení dnešních reakcí doma na disketě :)

Po přečtení prvního odstavce jsem měl trochu těžkou hlavu. Povídka by měla být svým zpsobem osvěžujicí, neměla by čtenáře unavovat přílišnými detaily. Ale už v tvém prvním odstavci je tolik informací, které by našly uplatnění spíše v románu, než zde. A navíc informace jsou podávány dost násilným způsobem, není tam vůle. A závěrečný pozdrav v odstavci vyznívá příliš do ztracena. Kdyby tam nebyl (tedy hlavní postava odstavce, by jen přistoupila k muži v bílém plášti) nic by se významově nezměnilo a vypadlo by to vhodněji. Navíc následujicí dva odstavce, jsou tam jako pěst a oko. nechápu proč je tam to přeušení, nezní mi to dobře. Druhý a třetí odstavec měly být buď úplně navrchu, nebo níže a nebo měly být myšlenkami, úvahou muže v nachovém plášti. Takto je to rušivé... Pokud by nebyly vloženy mezi zopakováni tzv. pozdravu a odpovědi kuchaře, mělo by to svou dynamiku, takto to bylo rozbito.

Stavba vět mi taky připadá nepříliš vhodně volená. Je to vše předávano čtenáři s přílišnou automatikou, chybí mi v tom více dynamičnosti.

A pak hned opět Poznámka doplněná větou ..další naučené heslo. Opět automatika, ale není zde přímá návaznost na první heslo. Tedy je nutno aby si čtenář uvědomil, že nejpoužívanější sousloví, je to samé co heslo.

Následujicí hovor mne úplně zmátl, je zde dost znatelný rozdíl v informacích, které má čtenář a který autor. Kuchař se během hovoru věnoval práci, ani nezvednul oči a přito je schopen polemizovat nad oholeností muže, na kterého se vůbec nepodíval (poprvé se na něj podvá až o několik odstavců níže), zajímavé. Zde by se například hodilo dát čtenáři pár záchytných informací, takhle mně to jen ruší od plynulého čtení... V úvodu přesyceost a zde na druhou stranu zbrklost, automatičnost. Je vhodné, aby jsi čtenáři svým textem umožnil vytvořit si co nejajsnější představu, obvykle co nejbližší představě samotného autora tedy tvé.

Děj příběhu je veden, taky moc automatiovaně. Chybí tomu lad a přirozenost. Jsou v něm celkem tvrdé skoky mezi jednotlivými situacemi.

Jinak o nelogičnosti zde taky není nouze. To s pohlédnutím a oholením jsem už zmínil. Ale scéna kdy kuchař poručí svému kuchtíkovi: „Vyrob mi z ní velkýho panáka…“ a po té, když se opět objeví na scéně přítel v nachovém plášti, tak odnikud vytáhne skleničku i pálenku a nalije oběma. Ale z výše uvedeného mám jako čtenář jasno v tom že kuchtík vyrobil svému mistrovi jednoho panáka, to jest jednu skleničku, kterou měl pak nedopitou. Ale zde je už automaticky počítáno, že má mistr kuchař celou láhev (pravda o té tam není ani slovo, jen o skleničkách a troše rozinkové pálenky). On neřekl kuchtíkovi dones zbytek té pálenky z rpzinkového překvapení, požádal o jednoho panáka :)

Závěrečná scéna se sekáčkem mi připadla opravdu moc špatně vedená, skoro dětinsky...

V celém díle mi unikala atmosféra díky rušivě vedenému stylu textu.

Hlavní hrdina mi připadl dosti nevýrazný, mnohem více na mně zapůsobil muž v nachovém plášti, což by mělo být opačně.

Pravdou je že jsem se u čtení ani nepobavil, ani si ztoho nic neodnáším, pointa zde také vyznívá do ztracena...

Závěrem
Povídka to není špatná, je vedena ve stylu mezi realističnem a sci-fi, fantasy prvků jsem si nevšimnul. Je to na zdejší poměry nad průměr, přesto se přikloním k průmerné známce s ohledem na výše zmíněné výtky...ne vše jsem vypisoval.

Jiní ti zde chválili vypsanost, já jsem v tomto ohledu opatrnější. Raději ti doporučím zkusit se zaměřit na trochu větší barvitost a atmosféru. Pokus se více vyhrát s dialogy, jsou moc přímočaré a vyznívají uměle, dodej jim více přirozenosti a nenucenosti i doplňkovým větám mluvy a myšlenek. Myšlenky, to je věc, kterou taky moc nepoužíváš. Moc předáváš informace čtenářum svými myšlenkami. Zkus to příště předávat myšlenkami postav příběhu, bude to mnohem lepší. A pozor na ty nelogičnosti, to opravdu občas působí znatelně rušivě. Zaměř se i na plynulost přechodů mezi jednotlivými epizodami a nebo je třeba lépe rozčlenit text na jasné posuny v čase.

Liščí lykantrop kudůk Tuax


 Uživatel úrovně 0

Jediné co mi na povídce nesedí je že mi to spíše připadá jako po nějaké moderní válce (dost mi to připomíná II světovou). Když si to vemeš tak ve světě DrD je to jiné, přecijen tam nebudou rozbořené domy- kdo by je zbořil a proč? Pokud to byla občanská válka a zuřila přímo ve městech tak ostřelování katapulty a podobně nehrozí. To samé z Barikádamy, ty se dělali aby neprojeli tanky a podobně v DrD by zas tak platné nebyli, pokud vím tak barykády vznikali až v bojích se střelnými zbranemi.
Jinak skvělý příspěvek....


 Uživatel úrovně 5

K níže uvedeným podrobným kritikám není co dodat, tak jen dodám pochvalu za příjemnou, pro rubriku nadstandardní povídku.


 Uživatel úrovně 0

A ještě kousek, co mi vypadl:
Dost často chybí interpunkce, vesměs se jedná o nepozornost, ale opakovaně neoddělujš vloženou větu či větný člen:
"Miloval, když mohl stát u dveří do kuchyně, úklonami zdravit hosty, cepovat svůj personál, radit se s urozenými dámami, které v životě nedržely vařečku v ruce o tajích kulinářského umění. "
správně
"Miloval, když mohl stát u dveří do kuchyně, úklonami zdravit hosty, cepovat svůj personál, radit se s urozenými dámami, které v životě nedržely vařečkuv ruce, o tajích kulinářského umění."
nebo:
"Mladý Krupičkův učeň, který se specializoval na cukrářství dal další plech do pece, když zpozoroval, že se k němu blíží jeho mistr."
správně:
Mladý Krupičkův učeň, který se specializoval na cukrářství, dal další plech do pece, když zpozoroval, že se k němu blíží jeho mistr."
Naopak jinde v textu čárky nadužíváš.

Byla bych opatrnější s používáním toho, co podle české gramatiky údajně neexistuje, totiž modálních sloves (respektive sloves v modální funkci)
"Všichni měli oblečeny bílé řízy s kapucemi, které jim zakrývaly obličej. "
"měli oblečeny" tady vyloženě ředí atmosféru disciplinovaně sevřeného, uniformního šiku. Přitom by bylo možné třeba:
"Jejich tváře skrývaly (halily) kapuce stejných bílých říz."
(mimochodem říza nemá obvykle kapuci, spíše bych volila slovo "roucho" či "kutna")





 Uživatel úrovně 0

Dala bych čtyři plus a abych nebyla za příklad neobjektivity dám čtyři.
Dovolím si několik doporučení:

1) Zvažovat používání zájmen, jednak pak dochází k častému opakování:
"Jeho nachový plášť prozrazoval diplomatickou hodnost, ale jeho pohyby.."
přitom by se ta věta obešla bez obou "jeho" a vynechání nejméně toho prvního by ji spíš prospělo.
Navíc dochází k tomu, že chybně používáš "jeho" místo "svoje", což je oprávněné a smyslutvorné leda v poslední větě ("Jeho jméno")

2) "Vyhledat jeho člověka mu netrvalo dlouho."
"...přeživší obyvatelé snažící se odstraňovat sutiny domů a pohřbívat své mrtvé blízké. "
Nestálo by za to zkusit to jednodušším způsobem:
"Svého člověka nehledal dlouho"
"Ti, co přežili, se snažili odstraňovat sutiny domů a pohřbívali své blízké." (mrtvé považuji za nadbytečné, ani přes očekávatelné zvlčení po občanské válce bych nepředpokládala, že se tak zbavují nabytečných živých blížních)

3) Zacházela bych opatrněji s infinitivy, někdy nahradí vedlejší větu¨, ale zavádějí:
"...umění vařit ovládají vcelku slušně", zřejmě by mělo být "kuchařské umění"

4) Přímé řeči by zasloužily větší pozornost:
" Dobrý den, mistře.“ Poopravil Krupička s důrazem na slovo „mistře“.
"No jó, tak teda: Brý den, pane majstr.“
"tak tedy" navozuje dojem vědomé schválnosti, pokud má být posun "mistr" a "pan majstr" nezáměrnou ignorancí (a myslím, že má), pak jen "Brý den, pane majstr" anebo nejvýše "No jó, brý den, pane majstr".

5) "Zastánci starých pořádků rady starších se s lidmi preferujícími osvíceného diktátora vraždili ve dne v noci."
"Stručným chtě být, temným se stávám", řekl by Horatius. Sympaticky používáš úsporné tvary, ale nejen v této větě klade dešifrování až příliš velký nárok na čtenáře:
Přivrženci Rady starších, (ti) zastánci starých pořádků, se vraždili ve dne, v noci s těmi, kteří preferovali osvíceného diktátora."

V textu jsou drobné logické nepřesnosti, Martin Krupička sáhne po sklence ¨"naučeným gestem" po skleničce, to by naznačovalo určitý zvyk, ale on je zřejmě téměř abstinet.

Mrzel mě dialog mezi mužem v nachovém plášti a MK na začátku povídky. Ta sympatická a vlídná ješitnost, ono pokušení mistra, které autor dovyprávěl mohlo prosvitnout přímo z rozhovoru, ale to je už hodně těžké.


 Uživatel úrovně 0

opravdu dobrý příběh...sice je tam několik krp,ale jinak opravdu hezký


 Uživatel úrovně 0

Je sice pravda, že tam chyběli čárky, ale to se dá u jednoduších souvětích přejít. Pokud je to souvětí o dvou větách a chybí čárka, tak budiž, ale pokud není ani jedna čárka u desetivetého souvětí, tak bych hvězdu strhnul. Líbí se mi, že to zase nebyl nějakej mocnej čaroděj nebo proslulej ninja, ale "úplně" normální kuchař. Nezbývá mi nic jiného, než Ti dít to, co ti dávám (a dělám to s radostí).

Skorpion