Články&Eseje

Babí léto Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 18

Babí léto

Podzim byl v plném proudu, ale zimomřivé lidské nádoby přišlo ještě na chvíli ohřát babí léto. A přes okenní tabulky velice příjemně prohřívalo! Dokonce tak, že jsem zaklapla učebnice, řekla jsi, že myšlenky na začínající školu ještě pozdržím a vyrazila jsem mezi zlatavé paprsky. Sáhla jsem naposled po nových sandálkách z léta a vydala jsem se k lesu kousek za naším podhorským městečkem. Jak bylo krásně! Kráčela jsem cestou vystlanou spoustou zlatého šustivého listí a sloupky slunečního světla mezi větvemi mi putovaly po těle. Sundala jsem si svůj oblíbený obrovský šátek a lá Usáma bin Ládin a vychutnávala si teplo na kůži a voňavou přírodu.

Cestička se zužovala a zužovala a když vedla podél zurčícího potůčku, byla z ní už jen uzoučká pěšinka. „Elfové“, vytanulo mi na mysli. Ti praví elfové, žádní personifikovaní krasavci, ale ty duchovní bytosti, na které věřili už staří Keltové. Elfové, duše lesa. Jedna pomatená babička, co se chodila dívat na zkoušky našeho ochotnického divadla, mi o nich povídala. Že sídlí přes den v kamenech, pařezech a stromech a v noci v nějaké mlhavé podobě, pro lidské oko neviditelné, vysedávají na kamenech. Také vyprávěla, že když se kamene, kde přebývá elf, dotkne člověk, který na ně nevěří, elf navždy odejde do astrálna. Hm. Já bych na ně docela i věřila. Dnešní společnost je tolik odcizená přírodě! Keltové jí byli mnohem blíž. A když na existenci elfů přísahali, něco na tom bude.

Na břehu potůčku jsem spatřila dva oválné balvany na sobě. Přesně na takových prý elfové nejradši sedávají. Neubránila jsem se tomu, abych nesešla z cestičky a neposadila se na ty maxioblázky. Přitáhla jsem si pravé koleno pod bradu a opřela si o něj hlavu. Sledovala jsem odrazy paprsků na vodní hladině a také jsem si všimla, že se mi na té pravé noze zatrhnul nehet u palce. Zahákl se mi totiž o kalhoty, když jsem se otáčela proti proudu. Odčnívající část nehtu jsem odtrhla a zahodila. Ani jsem si pořádně nevšimla, kam dopadl, ale upoutal mě podivný pohyb. Můj zahozený nehet začal dorůstat! Brzy tu byl celý palec a postupně se z ničeho nic (teda z nehtu) začala objevovat noha. Moje noha! Nikdo jiný nemá takové mateřské znaménko na pravém lýtku a dokonce byla i stejně nedokonale oholená! Normálně bych asi dostala strach, ale tohle byla MOJE noha a sebe se přeci bát nebudu. Nadpřirozeno šlo stranou. Dorůstání došlo k pasu a rychle se formovala i druhá noha. S úšklebkem jsem čekala, až tomu doroste hlava, abych se zeptala, co je to za fórky. „No moment!“ ozvala jsem se, když formování pokročilo k hrudníku, protože na tom břichu toho narostlo nějak málo. Nesnesu, aby byl nějaký klon štíhlejší než já! Ale to už zároveň dorůstaly ruce a vyloupla se hlava. Usmála se na mě a naklonila se ke straně. „To je ale moje gesto!“ pronesla jsem ostře, ale dál jsem se studovala. Kolikrát před sebou budu stát nahá bez hloupého zrcadla? „Tak to vyklop!“ vyzvala jsem zneuživatele mých genetických informací. (Kdybychom se porvaly, mám výhodu domácího těla). „Zachránila jsi mne!“ pronesl zpěvně můj hlas. Zdá se mi to nebo má hustší vlasy a větší prsa? Násilím jsem se odtrhla od srovnávání a vrhl se na mě další zlozvyk, zvědavost: „Co? Jak?…Kdo?…?“ „Jsem elfka z tadytoho oddenku, mé bytí v lidském světě už bylo slabounké, ale cítila jsem tvé myšlenky a tím nehtem jsi mi pomohla ti pomoci!“ „Pomoct mně?“ „Ukážu ti spoustu věcí. Další bytosti chodící po světě, na které lidé už zapomněli, dovedu tě až k Poznání!“ culila jsem se na sebe. „To zní zajímavě. Na. Zabal se alespoň do toho,“ podala jsem si šátek. Hmmm, jestli mi opravdu vše ukáže, napíšu o tom knihu. Ha! Zdrcující poznatky! Vytřu zraky všem mytologům. Elfové jsou teď tématem, které hýbe masami. Jak mě budou ty masy velebit, až jim sdělím pravdu. Třeba můj příběh i zfilmují… „A jak se vlastně jmenuješ?“ otázala jsem se sebe, potažmo elfky. „Nijak. Říkej mi třeba Sasanko,“ ukázala na oddenek ve své dlani. „A co mi ukážeš jako první, Sasanko?“ zvědavě jsem nakláněla hlavu. „Chytni mě za ruku. Potřebuji trochu tvého tepla. Za odměnu uvidíš, co lidské oko nespatří. To, co vidím já.“ Chytla jsem svoji studenější ruku a rozhlédla se po lese. Kráčely jsme listím zpět k městečku. Už se stmívalo, ale nic se mi nezdálo nenormální. Jen stromy se občas zachvěly, podivně zachvěly. A najednou jsem v nich začala rozpoznávat tváře. Z některých stromů vystupovaly celé vysoké bledé postavy elfů se splývavými vlasy. Otočila jsem se úplně dozadu, kde jsem tušila východ a tudíž větší tmu, v naději, že spatřím více těch protáhlých postav. Něco ale v tu chvíli za mými zády uskočilo a já se strašně lekla. „To je umbra, každý máte svou umbru,“ zazubila se mým ksichtem elfka. I umbra se na mně oslnivě usmála a ladně vysekla poklonku. Byla ve splývavých šatech téměř nechutně dokonalá. „Umbra vypadá tak, jak by chtěl vypadat její nositel a chová se tak, jak by se chtěl chovat,“ poučovala Sasanka a umbra mezitím vyběhla do stráně a vytáhla nějakého elfa z mohutného buku. Nebylo jasně slyšet, co po něm chce, ale já to věděla docela určitě. Ptá se ho, jestli by se dokázal zhmotnit, kdyby donesla vlas nějakého svalovce a jestli by děti od tohoto klonu měly duševní proporce po elfovi. „Kříženci elfů a lidí se nazývají hrdinové, že?“ vyklouzla mi otázka. „Zřejmě. Ale už dlouho nikdo takový nebyl…Hele! Támhle bydlí celerové!“ Zahlédla jsem tím směrem stavení velikosti psí boudy. Když jsem se však podívala pořádně, už tam nebylo. „Škoda, už se přestěhovali, chtěla jsem ti je ukázat.“ Ještě jsem ani nedovyvalila oči a na nohou jsem ucítila závan chladného vzduchu. „Celere!“ křikla nebo spíš zadrmolila Sasanka. Ale já jsem viděla jen svou umbru rejpající se v místě, kde stálo celeří stavení. Když jsem se soustředila, všimla jsem si šmouhy, co se k nám z toho směru vysokou rychlostí přibližovala. Až najednou před námi stanula postavička s velkou kulatou hlavou ve výšce mého kolena a černou zorovskou páskou přes oči. „Chtěla jsem tě tady slečně představit, celere,“ řekla Sasanka a zatímco mluvila, celer se několikrát podrbal a zívnul. To jsem poznala ze šmouh, v které se měnily jeho ruce. Musel si dát záležet, aby to udělal skutečně pomalu a vůbec jsme si toho všimly. Nakonec vysokofrekvenčně zapištěl: „-a -a-ýhle -a-iny -emám -as!“ A zmizel.

Když jsme došly do města, byla už černočerná tma. Pod jednou lampou pouličního osvětlení na sebe křičeli dva lidé a mezi nimi to jen blyštělo. Nebo hořelo? Umbra šla neslušně poslouchat hádku. Když jsme přišly blíž, uviděla jsem mezi nimi- tedy vlastně přímo jimi pobíhat vysoký zubatý plamínek slastně přivírající očička. „Co to je?“ zeptala jsem se ohromeně elfky. Oni mě nejspíš slyšeli, podívali se na mě jako na marťana a odešli se hádat jinam. Plamínek se na mě zamračil. Kdyby mě ta paní alespoň neznala z divadla. Trapas. V tu chvíli mnou plamínek proběhl a zmizel skrz živý plot. Polilo mě horko. „To je ignis,“ ozvala se konečně Sasanka. „Vyrušila jsi ho v hodech. Oni se totiž živí lidskými nepříjemnými pocity.“ „Proto je nám v blbých situacích horko?“ ptala jsem se a marně hledala popáleniny. „Jo. Necháš mě spát u tebe v posteli nebo si mám radši zalézt do nějaké pokojové kytky?“ Došly jsme k nám domů a já jí přistrčila květináč se slovy: „Nestrpěla bych se v posteli dvakrát.“ Zhasla jsem a zalehla.

Když mi ráno zazvonil budík, Sasanka už seděla na stole a hrála si s mým mobilním telefonem. Zřejmě ho viděla poprvé.

„Tohle na sobě mít nemůžeš,“ chtěla jsem jí obětavě půjčit vlastní šatstvo.

„Ale můžu. Stejně mě vidíš jenom ty.“

OK, neubude. „Když je to tak, jedeš se mnou do školy?“

„Jasně!“ rozzářil se můj naklonovaný obličej. V tu chvíli mě něco napadlo. Odhrnula jsem elfce svoje vlasy a zkoumala uši. „Neměly by být špičatý?“ cvrnkla jsem do jednoho.

„Proč? Ty je snad špičatý máš?“ Dál jsem se neptala a ještě na zastávce MHD jsem uvažovala nad fantazií pana Tolkiena. Pak jsem si něčeho všimla. Po silnici se valila do kopce nějaká bleděmodrá poloprůhledná tekutá hmota a vesele popírala hned několik fyzikálních zákonů. „To je célum,“ pospíšila si Sasanka. Uprostřed hmoty se začalo něco formovat až vykoukla hlavička a řekla: „Čau!“ Kolem očí měla kruhy jako na vodní hladině a jednou roztomilou pracičkou na Sasanku zamávala, až kapičky létaly. Elfka vysvětlovala, jaké výhody mají tato stvoření. Že můžou prolézt, tedy protéct kteroukoliv klíčovou dírkou a tak. Nebo že můžou šplhat po proudu tekoucí vody jako po tyči. protože mají nižší hustotu.

První hodinu ve škole jsme měli naší třídní a měli jsme psát písemku. Až teď jsem si vzpomněla, že jsem tomu učení moc nedala, ale nebyla jsem naštěstí sama. Sasanka si sedla na místo mé preventivně nemocné sousedky, aby se mě mohla stále dotýkat. Třídní zapisovala do třídnice a „neočekávaně“ se zeptala: „Slibovala jsem vám písemku,že? Na kdy jsme se domluvili?“ „Až na pondělí!“ ozvalo se několik hlasů.

Jen šprtka Lucina se přihlásila: „Prosím, paní profesorko, písemnou práci jsme měli psát dnes!“ Hned se na její umbru vrhlo nejméně šest dalších a surově ji bilo. Moje umbra se držela většinou za mými zády nebo se jinak schovávala. Zřejmě vycítila, že když ji vidím, nějak pozbývá významu. To už se mi však naskytla jiná podívaná. Mezitím co profesorka pronesla, že si zatím něco probereme a spustila výklad, její umbra se od pasu nahoru rozdvojila a ty dvě osoby se hádaly o tom, kdy se bude psát písemka. Ta tmavší s temnými rysy a přísným drdolem tvrdila, že by Lucie Bulková nikdy nelhala a ta světlejší s vlídnějšími rysy zase povykovala, že se určitě nikdo kromě ní neučil a odsunutí písemky by jistě prospělo celkovému průměru třídy, který byl nevalný. Fascinovaně jsem na to zírala. Kam se hrabe Jeckyl a Hyde. „Prosimtě, co tak blbě koukáš, máš mít zapsané nejméně dva odstavce zápisků!“ probral mě hlas pravé učitelky. Mezi výkladem do mě ale elfka hučela pořád něco o rozhodování a umbří schizofrenii, že jsem byla ještě několikrát přistižena při nepozornosti a dostala jsem písemné napomenutí. Alespoň že jsme nepsali tu písemku. Během dalšího vyučování to bylo o něco lepší, protože jsem elfku napomenula, ať na mě při hodině nemluví a na neustálé ječení umber, když se tahaly za vlasy, jsem si docela zvykla.

Poslední dvě odpolední hodiny jsme měli tělocvik. Kluci ho měli společně s céčkem, a tak se stalo, že jsem potkala skupinku těch notně omezených hochů na chodbě. Dutý sudy v trenclích, pomyslela jsem si. To mě však už jedny trenky spatřily a zvolaly: “Helemese, krasavice!“ A jejich umbry se rozeběhly a vrhly se na mě a mojí umbru. Jedna umbra tu mou dost nechutně osahávala. Rázně jsem přistoupila k tučným trenkám podobným té harašivé umbře a jednu jim ubalila. „Co děláš?“ vyvalily ostatní trenky oči a já spokojeně pozorovala jejich ustrašeně couvající umbry. „To se děl takhle perverzně mě osahávat na chodbě?“ „Ale já ne tebe ani nesáh!“ bránil se tlouštík. „Ale chtěl jsi!“ nevzdala jsem se, přestože jsem si uvědomila absurdnost svého počínání. Elfka mi svírala rameno. „Jak můžeš vědět,co jsem chtěl?“ ozval se vyjeveně rosol v trenýrkách, ale zaniklo to ve výhružkách dalších dutých sudů: „To je šikana, řekneme to ředitelce!“

Dívky měly hrát o tělocviku baseball. Sasanka kolem mě pořád poskakovala, abych viděla tu spoustu potvor, co se přišly na náš zápas podívat. Její nadšení jsem rozhodně nesdílela. Vypadalo to, že výsledky zápasu vůbec nezávisely na naší šikovnosti, ale na zvůli těch mutantů! Po zemi se potměšile pohybovali célumové a k jejich nezměrné radosti po nich občas někdo uklouznul.Míček si vždycky přefukovaly dvě babice s tvářemi jako křeček, prohrávající mužstvo vždy vítězilo v počtu ignisů a další různé potvory třeba drkaly hráčkám při odpalu a celá ta banda elementálů se náramně bavila.

Z tělocvičny jsem šla opravdu otráveně. Pozdravila jsem v protisměru kráčející ředitelku skoro nevšímavě… A sakra, co to měla na zádech? Velký černý červ jí hlodal třemi ostrými zuby do týla. Na nic jsem nečekala, popadla bejzbolku a odpálila ho. Červ protočil panenky a odlezl. Zato ředitelka to nějak nepochopila. Třela si týl a křičela:“Co to mělo znamenat? Tohle si dovoluje studentka této prestižní školy? Z toho bude podmínečné vyloučení!“…

Bez úsměvu jsem mířila k divadlu. Byla jsem úplně vyřízená. A do toho Sasanka štěbetala, jak jsem jí statečně zachránila od Zubu času. Že měla moc práce, byla ve stresu a tím se živý ten odporný červ a díky němu se stárne a ubývá životní energie. Před vstupem do divadla jsem se trochu uklidnila. Před Páťou nechci vypadat vztekle. Páťa… tak milý a hezký kluk, kterému sedí role každého galantního rytíře!

Po zkoušce jsem se ho zeptala, jestli se mnou a pár dalšíma ze spolku nechce jít do cukrárny. „Hm. Šel bych, ale dneska už něco mám. Co takhle zítra?“ Mezitím co mluvil, jeho umbra si mě absolutně nevšímala a nakukovala pod sukni mé sokyni Michale. Zamračeně jsem to pozorovala. „Není ti něco? Ptal jsem se, jestli by to nešlo zítra, haló?“ „Co-co? No.. hm.. jo, jasně. Tak zítra.“

Konečně jsme dorazily za Sasančinýho žvatlání domů. Zabouchla jsem dveře a s uvolněným výdechem se sesunula do křesla. Stále přisátou elfku jsem nevnímala. Ale dlouho pohodička netrvala. Zazvonil zvonek a z kuchyně se vyřítila mamka: „Ty už jsi doma? To bude teta Stela s manželem, pozvala jsem je na kafíčko!“ Na mamčinu dlouholetou přítelkyni, které jsem směla říkat „teto“ jsem zrovna teď tak zvědavá, ale zvednout se z křesla mě to nedonutí. Pozdravila jsem je a vyzvala k zaujmutí důlků v sedací soupravě. Mamka zatím přinesla kafe a štěbetala něco o nové barvě na vlasy. Já ale pozorovala umbry návštěvy, které vyrostly, nehty se jim prodloužily v drápy a objevil se jim temný lesk v očích. Tiše se kradly po domě a štrachaly, kde se dalo. „Co to je?“ zašeptala jsem nenápadně směrem k Sasance, která jak se zdá kecala vždy jen, když jsem o to stála nejmíň a teď se do vysvětlování neměla. „To nevíš? Přece hostisové. Při vstupu do cizího příbytku se umbry hostů mění v hostise a ti se oddávají neřízenému šmejdění, porovnávání se svým, zkoumání či snad i kradení. To samozřejmě závisí na člověkovi. Proto třeba někdy tetky vědí nebo tuší, že máte novou pračku, i když u vás v koupelně nebyly. Hostisové jsou s poznatky sdílnější než umbry. Tos nevěděla?“ Protože mě pozorování kradoucích se hostisů fakt nebavilo, omluvila jsem se a šla jsem si lehnout.

Elfka ještě seděla na stole a snažila se zapříst rozhovor bez všech těch rušivých elementů. Na chvíli snad přemohu únavu, řekla jsem si. „Víš, existují dva světy,“ začala Sasanka. „Tento hmotný a astrální. Jen tak se tam nikdo nedostane, ale meditacemi lze dosáhnout Prohlédnutí.“ „Jak?“ zívla jsem. „No… spousta lidí si vykládá cesty k poznání špatně. Už třeba Budha zjistil, že askeze nikam nevede…“ „No jó, jsme se učili. Ptala jsem se jak.“ „Nejprve stačí se soustřeďovat na svou vnitřní sféru, kousek božství, které je v každém člověku. Představovat si uprostřed sebe světelný bod a vytěsnit všechny ostatní myšlenky. Je to dost obtížné…“ „A k čemu je to dobré?“ Její odpověď už jsem neslyšela. Do mého vypnutého mozku už proniklo jen něco o souznění s přírodou a jiných sférách. Usnula jsem.

Ráno se Sasanka tvářila nějak smutně. „Co ti je?“ optala jsem se. „Připadá mi, že nestojíš o Poznání. A to jsem si myslela, jak jsi statečná a schopná pochopit, že tu lidé nejsou sami!“ „Ale vždyť jsem to pochopila. Jen nechci, aby mi to pronikání do jiných sfér znepříjemňovalo studium!… a pojď už nebo mi ujede autobus.“ Když jsme vystoupili ruku v ruce u školy, spatřila jsem Páťu. Tetelila jsem se radostí.

„Ahóój!“ zavolal a přicházel ke mně.

„Ahoáááíííííí!!“ vykřikla jsem úděsným leknutím, když se mi pod nohama mihl celer.

„Co se stalo?“ rozhlížel se nechápavě kolem.

„Nic. Asi tu proběhla myš,“ snažila jsem se to nějak zaonačit a má nálada povážlivě klesla. Na elfku jsem se ani nepodívala.

První hodinu jsme měli Bambuli. Šíleně nudně vykládající profesorku. Při zahájení přednášky si někteří ustlali na lavici. „Hele,“ strčila do mě Sasanka.“Nuda se valí!“ Ze zadní stěny třídy se opravdu valilo něco obrovského tmavofialového a neskutečně nechutného. Odporně se to převalovalo a trochu bublalo. Na poslední chvíli jsem potlačila výkřik a vyrvala svou ruku z té mé klonované. Spokojeně jsem se usmála, když jsem ten hnus už neviděla, ale rozhodně jsem nechtěla čekat, až se dovalí ke mně. „Sím, mohu na záchod paní profesorko?“ Dokonce mě ušetřila přednášky, že nejsme malí a máme přestávky. Chňapla jsem Sasanku a vystřelila na WC. Tam jsem zabouchla a důrazně řekla: „Už jsem ti přece říkala, že si nepřeji, abys mi v průběhu vyučování ukazovala nějaké ohavnosti! Už tak to mám na háku. Ve škole se mě prostě držet nebudeš!… Vypadni ignisi!“ Plamínek takovou reakci zřejmě nečekal, zamrkal a radši šel hledat potravu k jiným rozčileným lidem na škole. Zatímco mi Sasanka smutně slibovala, že už nepodnikne nic, co by ohrozilo mou pověst na této škole, vyhnala jsem ještě několik zvědavých umber a u umyvadla zahlédla Michalu z divadla. Chodila sem o ročník níž. Podívala se na mě jako na blbečka, otočila se na podpatku a zanechala za sebou jen svou umbru v záchvatu smíchu. Proč zrovna ona je svědkem mě „samomluvy“? Z duše jsem jí nesnášela. Byla trochu podobná herečce Sarah Michelle Gellar, tak dokonale přebrala její styl a nechala si říkat Míša Gellarová. Ona mě nenáviděla, protože jsem dostala roli nevěsty ve zdramatizovaných místních pověstech, kdežto ona byla agresivní hraběnka nepřející mě a Páťovi společné štěstí. Já jsem jí nenáviděla, protože Páťu neustále balila na svou hezkou postavu, obličej a přihlouplé hihňání.

Odpoledne na zkoušce se samozřejmě Gellarka hned přichomejtla a vrhla na mě soucitný pohled. „Jsi schopná dnes hrát?“ pronesla na oko s obavou. Pak se otočila k ostatním: „Nevím, co s ní je. Chodí si na školní záchodky povídat ehm… se svým pohlavím!“ Tak to by stačilo. Mezi svým řevem obviňujícím ji z výmyslů jsem sotva postřehla elfčinu větu: „To musíš vidět, nasávač pachů!“ A než jsem stačila cokoliv udělat, uviděla jsem v sále šíleně hnusnou věc. Hystericky jsem zaječela. Z šedohnědého mastného těla čouhaly mraky křivých rukou se špinavými prsty, které měly uprostřed dlaně funící trychtýřek. Posunovalo se to mezi sedadly a strašně to páchlo. Bylo mi na zvracení hrůzou i puchem. Když jsem si uvědomila, že zavládlo ticho a všichni koukají, proč vytřeštěně zírám do prázdného sálu, otočila jsem se k té obludě zády a omluvně pravila: “Myslím, že se mnou vážně něco je. Počkám na vás před cukrárnou.“ Kývla jsem k Páťovi. „Dobře. Zatím to za tebe vezme Evička.“ ozvala se vedoucí a umbra vyzáblé nevýrazné dívky hned vyrostla o několik čísel.

„Jdi pryč, elfko, už tě nechci ani vidět!“ prskala jsem nasupeně hned za dveřmi. Mám toho tak akorát takhle. O žádných cizích světech nikdy nic nenapíšu. Leda bych chtěla, aby si na mě všichni ukazovali jako na blázna. Sasanka se tvářila naprosto zdrceně a blekotala něco o tom, že nemůže, že musí splnit úkol. Nezajímalo mě to, ale když se málem rozbrečela, neochotně jsem řekla: „OK. Ale jestli se mě v té cukrárně jen jedinkrát dotkneš…!“ Zbytek času jsem trávila přemíláním, jak Páťovi a holkám své podivné chování vysvětlím a jak se šetrně zbavím té usmrkané kopie, co mi nosí jen smůlu.

Konečně všichni přišli a stoupali jsme společně po dvou schůdcích do cukrárny s výhledem na náměstí. Elfce se najednou zalesklo v očích, rozjařeně vykřikla: „Hele!“ a přede mnou se objevila velká zelená rosolovitá obluda, zabírající téměř celou cukrárnu. Něčím se krmila, mlaskala a nepředstavitelně čpěla. Byla nechutnější než Nuda a Nasávač pachů dohromady. A ještě víc smrdutá. Pohár trpělivosti přetekl. Člověk připisuje elfům tak čisté vlastnosti a oni na nás takhle. Ve vzteku mě něco osvítilo. Nápad! Sehnula jsem se ke své třetí noze (Sasanky první) a uškubla nehet u palce. Lehce se oddělila přesně ta moje část. A byla pryč! Sláva! Oddychla jsem si a nehet zahodila co nejdál, kde jsem jí nepředpokládala. Nedovolím nikomu, aby mi kazil štěstí!

Celé městečko si šuškalo, že jsem zmlátila ředitelku baseballovou pálkou, tak jsem se rozhodla na víkend zmizet k babičce. Vlezla jsem do vlaku a rozložila se v jednom kupé. Nepříjemně jsem se zašklebila na své sousedy, aby je nenapadlo zapříst rozhovor a při myšlenkách, jak si napravit pověst jsem usnula.

Po cestě plné listí se k lesu vlekla neviditelná skleslá elfí duše. Podél bublajícího potůčku se přišourala až k prastarému dubu a lítostivě zavyla: “Zklamala jsem! Proč se lidé tak křečovitě drží svého stereotypu?“ A dub pronesl: „Heheh, netrap se, Erburberzenpetomichoenloplédiel. Já jsem tě jen zkoušel. Tohle nebyla vyvolená, které bylo souzeno zjevit Pravdu. Mě to ale zjevilo pravdu, že jsi ještě moc nevyzrálá a na roli posla se nehodíš.“ „Ale vždyť jsem jednala správně! Ještě jsme nebyli v cukrárně, když jsem jí ukázala Buchbřicha, on se vidí tak vzácně!“ „Neodmlouvat a šupem do astrálu, však se ještě naučíš, jak správně jednat s lidmi!…. doufám.“

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Heulwen: Hodně fantasy příběhům se dá věřit. Kdyby ne, četl by to někdo? Nemyslím to, že když čtu o drakovi, tak věřím, že na tamté hoře za městem jeden opravdu žije. Ne, myslím to, jak se ti v hlavě přehrává příběh, co zrovna čteš. Čím líp je napsaný, tím víc je onen příběh "barvnější" a "skutečnější". A tím pádem mu víc věříš.


 Uživatel úrovně 0

Ještě k tomu prolínání současnosti a fantasy..... podle mě to zcela oddělovat nelze. Fantasy je vždy odrazem našeho nynějšího myšlení a našeho vnímání dnešního světa. Ať už vychází z historie nebo ne, pořád se na to díváme z toho světa,kde jsme a odsud nikdy úplně neunikneme... (Tím nevyjadřuji beznaděj, jen sounáležitost)


 Uživatel úrovně 0

Mgr. Holger:
Děkuju :) Jen jsem četla něco o elfech v keltské mytologii- že jsou to duchové lesa, rostlin a kamenů... vlastně jsem o tom přečetla jen dva řádky a spustilo to tenhle "tok myšlenek",který už odjinud inspiraci nečerpá (tedy z jiných děl,abych byla přesná :) )

Tristan de la Tour:
Věřit? Čemu z fantasy děl se dá "věřit", všechno je fikce...
Ne, ta osoba nejsem určitě já, říkejme jí "hlavní hrdinka" ;)
Možná by sis v tom dokázal najít i víc,kdybys k tomu nepřistupoval s odporem když je to kombinace se současností :)

Máš pravdu, závěru mi je taky líto,ale přišlo mi,že jsem tam už všechno řekla a přece mě něco nutilo udělat nějakou tečku, tak je to takový suchý no...

cour:
Díky, to mě moooc těší!

Xicht:
Tohle byl taky jen první pokus :)

Tu hlavní hrdinku jsem vůbec nebrala podle sebe. Dokážu si představit,jak by každý z tohoto serveru takové příležitosti využil a byl by z toho nadšený. Ale ta hl. hrdinka má být něco jako ztělesnění konvencí. Prostě má méně fantazie a s "divnými věcmi" se nevyrovnala.

Tuax:
Každý,ať si z toho vezme,co chce. Do Pratchetta to má daleko, ale taky jsem zkoušela nějaké komické situace.
Věk hrdinky? Tak 16, řekla bych,ale já třeba v pubertě nikdy nebyla a možna to ještě přijde :)

Všem moc děkuji!


 Uživatel úrovně 5

U tohoto dílka jsem se neskutečně pobavil a odreagoval, nevím zdali to mělo působit jako humoristická povídka, ale mně to tak připadlo a dle toho i hodnotím.

Sem tam v textu bylo několik překlepů z nepozornosti a pak místy se děj láme z dětské představy do těžce složité formulace, kdy pohodlné čtení a užívání si textu, se promění v přemýšlení, zdali to tak možné je. A nemám na mysli to prolínání reálna s nereálnem.

Tak nějak jsem zde zachytil několik převedených aspektů s Freuda, což mne potěšilo a oto více jsem si to užíval.

jen by mne zajímalo do jakého věku byla situována hlavní hrdinka, působila hodně pubertálně, to ano. Ale jen tak pro zajímavost by mne to zajímalo.

Dále bych vytknul používání, některých násilných slovních obratů, které svým způsobem boří hladké čtení u vážnějších prací, zde jsem to jakž takž bral s ohledem na to, že to byl vážně úlet do fantazie autorky a do jejího myšlení a jíhch vedomostí, které jsou metaforicky přeneseny.

Každopádně velmi zdařilé dílko, ale k primátu ještě chybí vypsanost.

Tuax


 Uživatel úrovně 0

Nuž, dávnop som sa necítil takto popletený pri čítaní diela ao teraz. Bije sa vo mne niekoľko zvláštnych pocitov, a som z toho teda trochu zmätený. Napísané je to pekným štýlom, dobre sa to číta, dej plynie celkom rýchlo, a je to také svižné. Dej už vo mne ale evokuje miekoľko pocitov:
Na jednej strane je to veľmi zaujímavé, taký netradičný pohľad na mágiu a mystiku, beštie sú dosť haluzné, a koniec je celkom pekný a výstižný.
Zasadenie príbehu do stredoškolyského prostredia mi ale naozaj nesadne, je to brutálne ťažké správne namixovať ingrediencie, aby fantasy odohrávajúce sa v reálnom svete malo tú správnu chuť. Kedysi som sa pokúšal napíasť čosi podobné, a dopadlo to (z dnešného pohľadu) katastrofálne. Toto je síce o mnoho lepšie, ale napriek tomu mi tam niektoré scény pripadajú tak strašne nasilu vtlačené... Napr scéna s riaditeľkou mi pripadala strašne neprirodzene.

Vytkol by som ešte nedostatočný psychologický aspekt hlavnej hrdinky. Ak si to písala podľa seba, ospravedlňujem sa, ale ja by som to bral celkom inak, keby sa mi niečo také stalo. Môžeš argumentovať, že ide len o príbeh, ale práve to, že je zasadený do reálneho prostredia by malo znamenať že bude bsahovať aj vyrovnávanie sa s divnými vecami čo sa dejú navôkol (to bola trošku zmätená veta, dúfam že chápeš čo chcem povedať).

Každopádne je to ale mimoriadne originálne dielo, a tu na serveri sa s niečím takým málokedy stretneme. Zo začiatku som plánoval nehodnotiť, ale na druhú stranu chcem nejako vyjadriť týmto smerom svoj postoj.
Chcel by som dať plný počet, ale nedá sa mi to... tie pripomienky ber len ako subjektívny pohľad človeka, čo sa vyžíva v brutálnych psychologických opisoch šialených duševných pochodov:)
Takže 4, ale rozhodne zaslúžene.


 Uživatel úrovně 0

na rozdíl od tristana já míchání rád mám. trochu mi to připomnělo nějaké povídky od geimana (četl jsem je nedávno).

strašně těžko se mi vysvětluje, proč se mi to tak líbilo. asi ten mix běžného života středoškolačky a pro mě opravdu originální a novátorské pojetí astrálních bytostí a jejich zastoupení na zemi.

je to psáno lehce a věrohodně, jakoby se to opravdu stalo.


 Uživatel úrovně 0

Míchání naší současnosti (nebo něco na ten způsob) a fantasy nemám rád. Něčemu takovému bych nedokázal uvěřit ani ve své šílené hlavě. A když tomu nevěřím, nemůžu z toho nic dostat. takže pro mě se toto dílko stalo jen kukátkem do stylu psaní nového autora.

Celé dílo je dobře napsané, i když měl jsem dost problém se vyznat v rozhovorech Sasanky a... (tebe?).

Možná, že se v tomto díle schovává myšlenka, jak by jsme měli změnit svůj přístup k životu. Možná je to jen to, co jsem si v tom našel sám. Ať tak či tak, není to nijak silný. Bohužel.

Ještě jsem chtěl vyjádři smutek nad závěrem. Čekal jsem na vyvrcholení, které by ten příběh ukončilo a "napralo mě" tolika myšlenkami, že by mě rozbolela hlava.... ale nic. Škoda.

Nehodnotím.

Tristan de la Tour


 Uživatel úrovně 8

Babí léto aneb elfové a jiná havěť kam se podíváš…

Zdařilá konfrontace reálného a magického (astrálního) světa v civilním podání, které se k takovému dílku nejvíce hodí. Nebudu brousit do některých zbytečností, které se např. snaží vysvětlit proč cellum dokáže šplhat po pramínku vody. Podle mne se zde vysvětlení pomocí rádobyfyzikálních zákonitostí vůbec nemělo vyskytnout. Prostě to dokáže a bastard mydlí…

Celkově je děj doslova našlapán různými příšerkami s.r.o., až to vyznívá, že je povídka spíše jedním velkým bestiářem. Zde bych se autorky optal, zda pro tyto potvory někdy čerpala inspiraci, nebo sáhla do své v takovém případě dosti rozsáhlé fantazie.

Zbývá již jen rozluštit, zda byl Buchbřich démonem nadýmání, a proč ho ona elfka považovala za vzácného… Nicméně jsem si nyní vzpomněl na elfy z LOTRa a musel uznat, že mezi takovými vznešenými bytostmi by se asi neuplatnil – a jako nerudný fanoušek lady Galadriel podrážděně dodávám: „Ne, elfové neprdí.“

Celkově jde o vydařené dílko, které si zaslouží plný počet.

Zdrví H.

P.S.: Pouze bych se vrátil k názvu - přeci jen by se z něj dalo vytěžit ještě více, než efektní úvod...