Pomalu kráčím k nádraží. Na ulicích leží zbytky špinavého sněhu. Nebe nad Brnem je šedé a fouká studený vítr. Zastavím se před schody do vestibulu. Hlasy lidí uvnitř se slévají v jednolitý šum. Vejdu dovnitř a pohledem v oceánu tváří hledám tu známou.

Dívka v černé kožené bundě se opírá zády o zeď. Když mě Morrigan uvidí, usměje se a kývne hlavou na pozdrav. Na informační tabuli se rozeběhnou písmena: EC směr Praha; Hlavní nádraží. Odjezd 15:15.

PragoCon začíná.

Seskočím z posledního stupínku a rozhlédnu se po perónu. Nade mnou se klene ocelová konstrukce střechy Pražského nádraží. O pár metrů dále se o zábradlí opírají Tristan s Glainem. Podávám obou mladíkům ruku a představuji se. Za chvíli přichází i poslední z Opavské trojice, Viktor.

Scházíme po schodech a míříme do hlavní nádražní haly. Po cestě se mezi řečí dozvídám, že organizátoři conu mají drobné problémy s ubytováním, které se točí zejména okolo smutné skutečnosti, že účastníky není kde ubytovat. Ve vestibulu se k nám připojuje i Almad a společně pak nastupujeme do metra.

Ulice jsou tiché a pusté. Světla školy Benita Juaraze září do noci. Na jejích chodbách se jako přízraky míhají lidé v dlouhých kabátech, okápění rytíři Jedi a šermíři v kroužkových košilích. Registruji se a ukládám své věci do šatny. Ještě není rozhodnuté, kde budeme ubytování. Morrigan a Almad zmizeli v noci a tak s Opavskou trojicí vyrážím do Pražských ulic.

Po návratu, kdy už je chaos a hluk v hale znatelně menší, se dozvídáme, že je již možné se ubytovat a jsme odesláni do tělocvičny. Odtud jsme však vzápětí vypakováni nekompromisním organizátorem a vykázání do jiného sálu o patro výše. Naše naivní představy o odložení batohů a kabátů zde však naráží na neproniknutelnou bariéru odporu jednoho z herců, kteří uvnitř sálu zkouší a vyhrožují ocelí každému, kdo dovnitř vleze.

Tak znaveni toulkami Prahou usedáme před dveře a varujeme nově příchozí před neuváženým vstupem. Tato situace je však záhy ukončena zásahem organizátorů, kteří po dohodě s ochotníky umožňují účastníkům vstup. Odkládáme si tedy v místnosti věci a míříme do spodních pater, kde - jako snad na každém conu - své doupě rozložili lidé z Albi.

Hraní Citadely a kultovních Bangů se protahuje až do brzkých ranních hodin. V temném sálu plném ležících těl pak nacházím svůj spacák a okamžitě usínám.

Probouzím se nad očekávání brzy. Nacházím tedy ve svém batohu chleba a sýr a při snídani začínám prohlížet program conu. Ten je poněkud nepřehledný, neboť jsou jednotlivé přednášky děleny podle žánrů, nikoli dle dnů, takže sobotní program je vtipně rozvržen na různá místa celého třístránkového letáku. Zarážející je rovněž fakt, že nikde není uvedeno, kde se jednotlivé přednáškové místnosti nalézají. Přesto všechno jsem ale mile překvapen množstvím a záběrem témat, které PragoCon nabízí.

Když si vytřepávám ze spacáku poslední drobky, je již většina lidí vzhůru. Glain po chvíli vyráží na přednáškový blok Wothanburgu, což jak se dovídám, je společnost která provozuje vlastní středověké hradiště. Dobrovolníci, kteří zde pomáhají na jeho výstavbě, pak dostávají revanš v podobě šermířského výcviku. Kdosi glosuje slovy:

„Napřed půl dne taháš klády, potom ti ukážou sek a zbytek dne máváš železem sem a tam.“

Já se s ostatními naopak vydávám do místnosti World of Darkness, kde proti očekávání nakonec ztvrdneme téměř celý den. Sympatický storryteller Orlop zde probírá základy WoD systémů, atmosféru při hraní a nakonec i samotný způsoby vedení hry a tvorbu zápletek.

Cyklus jeho přednášek se brzy po začátku zvrhá ve volnou diskusi, která se stočí i na rozdíly mezi WoDem a DrD a na důvody toho, proč jsou Vampire a jím podobné hry - a potažmo i jejich hráči - pokládání za elitářskou společnost, která na jiné herní systémy kouká z patra. Postupně se dostaneme i k historkám z herních sezení a LARPů. Jednu za všechny:

Na LARPu Písek by Night skupina vampýrů kamsi běží noční ulicí, když tu je dojede policejní auto, zastaví a smotá okénko. Jeden upír se neochotně vydá k vozu. Policista se zvednutým obočím pokládá otázku:

„Co se děje?“

„No… to je taková hra. Je to ohlášený na magistrátu a povolený…“

„Ne, to vím. Ptám se, kdo vyhrává.“

Závěrem Orlop slibuje odvyprávění jedné sessiony. Domlouváme se na čase a odcházíme na oběd.

Na tomto místě bych rád vyjádřil poděkování personálu restaurace „Na Santince“, kteří nám i přes jejich evidentní zášť vždy přinesli jídlo. I když se čekací doby na colu pohybovaly někde u deseti minut, na polévku kolem půl hodiny a Glain na svůj smažený řízek a krokety čekal dokonce minut padesát. Rovněž rádoby vtipná číšníkova hláška na Morriganiny oční stíny:

„Máme tu teplou vodu, slečno, kdybyste se chtěla umýt,“ se nesetkala s příznivou odezvou.

Po návratu se vydáváme na propagovaný serverový DradouCon. Vysoko, v nejvyšším patře Pražské školy. Na chodbě se již pohybuje několik známých tváří serveru. Za zmínku stojí zejména Saladinův nový skřetí image, ve kterém se snoubí vyholená hlava, skotský kilt a bongo. Ozývaly se dokonce hlasy ve smyslu, že nyní Saladin konečně odhodil masku a zjevil svoji pravou tvář.

Na DradouConu samotném jsme se příliš nezdrželi. Po vyhlášení vítězů Ohyzdy a načatém hlasování o nejoblíbenějšího uživatele serveru, jsme se tiše vytratili a vydali se na domluvenou schůzku s Orlopem.

Chvíli nám zabrala příprava charakterů, ale již v osm hodin se v temné třídě začalo hrát. Na stole hořely svíčky, za oknem na nebi zářil téměř úplný měsíc.

Když jsme o osm hodin později zhasínali svíčky, byl jsem rád, že ta hrůza skončila. Ještě teď, když si vzpomenu na děsivou, schizofrenickou konverzaci mezi Izaiášem a Azazelem, nebo malou blonďatou holčičku o půlnoci v sále Národního muzea, běhá mi mráz po zádech.

Když jsem kráčel po schodech do noclehárny, ještě pořád jsem slyšel hrůznou větu:

„Byla to legrace, viď Izaiáši.“

Probouzím se po několika málo hodinách do posledního dne conu. Snídám v bufetu, jehož provozovatelé by si zasloužili jistě mnohem více, než můj a Glainův dík. Ještě se zastavuji na přednášce o tvorbě fantasy světů, ale vše kolem je již poznamenáno loučením a brzkými odjezdy účastníků.

Tak i my záhy stojíme v poloprázdné vstupní hale. Hořce si uvědomuji, že jsem slyšel jen zlomek přednášek, co zde byly pořádány a poznal jen malou část lidí, kteří by za to stáli. Vycházíme z budovy do denního jasu. U vchodu kouří stíhač Impéria a kdosi nakládá do pickupu krabice s hrami.

Po zataženém nebi pomalu táhnou modrošedé mraky. Volným krokem se vydáváme k metru. Za sebou necháváme základní školu a pozvolna končící con. Podívám se na hodinky. Je přesně poledne.

Za několik hodin již všichni stojíme na nádraží. Přijíždějící rychlík utíná náš rozhovor a já s Morrigan nastupujeme. Poslední okamžiky v Praze jsou ve znamení otvírání nemožného vlakového okna. Když se rychlík dává do pohybu, máváme trojici v kabátech. Glain chvíli v žertu běží s vlakem. Morrigan se směje. Nad vagónem se míhá střecha Hlavního nádraží.

Kráčím s Morrigan nádražní halou. Jak to začínalo, tak to také končí.

„Byl to fajn con,“ prohodím mezi řečí.

Morrigan se na mě podívá: „Jo, to byl.“

Rozloučíme se a já vyjdu na ulici. Noc je plná světel pouličních lamp. Přeběhnu ulici k zastávce. Za chvíli přijíždí můj trolejbus a já nastupuji. Posadím se a unaveně opřu hlavu o sklo. Když se rozjedeme, pozoruji šmouhy světel nočního města. Na krátký okamžik zase s kráčím s Morrigan nádražím.

Byl to fajn con.

Jo, to byl.

Šmouhy světel se míhají v temných oknech a na mě si svoji daň začíná vybírat únava.

„To byl,“ zašeptám a zavřu oči.