Vešel jsem se do svého bytu a zavřel za sebou dveře. Bylo mi hrozně. Zapnul jsem televizi a unaveně se rozhlédl po tmavých, špinavých zdech svého doupěte. Ve zprávách právě mluvili o nějaké brutální vraždě na pobřeží, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornosti. Za oknem se párkrát zablesklo a spustil se déšť. Hladově jsem zamířil k ledničce. Byla prázdná. Pochopitelně. Poslední krevní konzervu jsem měl včera večer.

Musím jít někoho ulovit. Možná bych si mohl zaplatit prostitutku a vylákat jí do podzemních garáží, napadlo mě. Zdál se to být dobrý nápad. Zkontroloval jsem tedy peněženku. Měl jsem u sebe už ale jenom 28 dolarů. Místní šlapky chodí za 40, uvědomil jsem si.

Noční klub, blesklo mi hlavou. Najít a svést tam nějakou dívku nebude problém; ne pro mě. Vypnul jsem televizi a vyšel ven.

Pomalu přestalo pršet, pořád ale foukal vítr a strhával ze stromů poslední podzimní listí. Přeběhl jsem ulici a vydal se k music klubu Asylum.

Dnes bude příjemná noc.

Tohle není povídka.

Není to ani přepis dobrodružství.

Jsou to:

Bloodlines
Vampire: The Masquerade

Bloodlines jsou adaptací relativně známé série role-playingových her americké firmy White Wolf. Na jejich vývoji spolupracovalo White Wolf Game Studios a Troika Games, která vznikla před několika lety odštěpením velké částí vývojářů a programátorů z Interplaye (grafici tam tehdy zůstali; a je to poznat). V zásadě se jedná o lidi, kteří mají na svědomí klasická RPG jako Fallout (Interplay) či Arcanum (Troika).

Některým z vás možná Bloodlines asociují vzpomínku na prastarou adventuru Bloodnet (1993) nebo o něco novější akční RPG Vampire: The Masquerade: Redemption (2000). Vězte však, že první ze jmenovaných titulů nemá s Bloodlines společného prakticky nic a druhý jen o málo více než svět, ve kterém se odehrává. Ten je totiž registrovaný firmou White Wolf, která se podílela i na Redemptionu a jinak svůj copyright žárlivé střeží. Jak hořce poznali i scénáristé Underworldu (2003), který vycházel z nápadně podobných reálii.

O Bloodlines (dále jen BL) se všeobecně předpokládalo, že vzdor ujišťování White Wolfa a Troiky, budou po vzoru Redeptionu ryze akčním FPS, kde vy - jako nesmrtelný upír - budete pálit do všeho, co se pohne. Skutečnost je ovšem zcela jiná.

BL jsou plnohodnotným počítačovým RPG, pohybujícím se spíše na hranici adventury než akční hry.

Svoji postavu zde můžete ovládat jak z pohledu osoby první, tak třetí (Max Payne (Redemedy)). A souboje zde hrají skutečně druhé housle. Vaším denním chlebem bude spíše konverzace s NPC, prolézání opuštěných domů a plížení se Los Angeleskými ulicemi.

Jak hezky to začínalo. Seznámení s krásnou dívkou, pár skleniček a pozvání k ní domů. Neodolal jsem. Ale tam, uprostřed noci na lůžku s kráskou, mě čekalo děsivé překvapení. Když mi ta nádherná dívka svými jako čepel ostrými zuby prokousla krční tepnu, bylo už pozdě.

Končí in-game intro, končí váš život. A začíná strhující příběh, do kterého jste vtaženi v neočekávané roli. Jako nově zrozený upír jste od této chvíle postupně zasvěcován do obrovského, komplikovaného a děsivého světa upírů se všemi jeho zákony, legendami a tajemstvími.

BL začínají jako každé PC RPG tvorbou vlastní postavy. To proběhne buď formou otázek a odpovědí (Morrowind) nebo obligátním přidělováním bodíků.

Při tvorbě postavy máte na výběr ze sedm specifických upírských klanů: Brujah, Gangrel, Toreador, Malkavian, Tremere, a Ventrue. Pro každý z nich však existují pouze dva skiny (mužský a ženský), což některé hráče poněkud rozladí. Je rovněž trochu zarážející, že ať váš upír vypadá jakkoli zrůdně, reakce na něj jsou prakticky normální.

Následně rozdělíte bodíky do svých vlastností (síla, vzhled) a dovedností (plížení, střelba, hacking). Během hry pak samozřejmě získáváte zkušenosti, za které si své vlastnosti a dovednosti zlepšujete, přesně jak byste od RPG čekali.

Jen trochu zarážející je zde neomezeně veliký inventář. Když můj upír nesl po kapsách pistoli, dvě brokovnice, půl metru dlouhou mačetu, tři autorádia, dvě knížky a lidskou ruku, neměl jsem ze hry dobrý pocit.

Tou nejsilnější stránkou hry je bezpochyby atmosféra. Chvíli po začátku hry, jsem byl přesvědčen, že BL jsou navrženy přesně tak, aby vás hra napínala a přitom zbytečně neděsila, jak bylo neblahým zvykem u titulů jako Alien vs. Predátor (za marínu) nebo Doom III.

Opět se však potvrdilo, že mýliti se je lidské. V jednom z prvních úkolů budete vysláni do nevinně vypadajícího opuštěného přímořského hotelu... Nebudu vám vyprávět, co s uvnitř dělo, ale přiznám se, že když jsem vybíhal z jeho dveří, bylo mi jasné, že TAM se už nikdy nevrátím.

Propracovaný svět White Wolfa zde dýchá z každé věty. Celek je podtrhnut skvělou hudbou a zvuky, ze kterých vám bude často běhat mráz po zádech.

Kouzelným faktem také je, že coby upír potřebujete k životu lidskou krev, kterou si také musíte nějak obstarávat. Ať už u bezdomovců, osamělých chodců, prostitutek, v nemocnici nebo nočním klubu. Ovšem samozřejmě nemůžete jen tak vysávat smrtelníky na ulici… všichni upíři totiž podléhají tzv. Maškarádě, což je nepsaný zákon, který je nutí skrývat se před smrtelníky. Jejím porušením hra neúprosně končí.

Boj je druhořadou, přesto však nedílnou součástí BL. Ten se odehrává pouze v pohledu třetí osoby, do kterého se hra automaticky přepne po prvním úderu. Bohužel, však své nepřátele eliminujete za použití velice omezeného arzenálu zbraní.

Pistolí a pušek je všeho všudy asi pět a jsou jedna jako druhá na nic. Sečná zbraň je ve hře snad jen jedna a tak pravděpodobně zůstanete u pěstního boje. Ten je ovšem dle mého názoru zpracovaný docela dobře.

Vy pouze klikáte na protivníka, zatímco vaše postava zapojuje k boji obě ruce, nohy a jednotlivé údery spojuje do hezky vypadajících komb. Zejména v boji s více protivníky, je skutečně příjemný pohled na vašeho nadlidsky silného upíra, kterak odhazuje širokými oblouky nebohé smrtelníky na zdi.

Naopak fyzika je jednoznačně tou nejslabší stránkou BL. Hra byla sice postavena na geniálním enginu Half-Life 2, leč není to na ni bohužel poznat ani v nejmenším.

Používat můžete prakticky pouze televizi, rádio a počítač (což bylo provedeno pomocí jakéhosi DOSového řádku). Žádné rozsvěcení nebo zhasínání světel se tedy nekoná. Málokdy narazíte na skříň, která jde otevřít a pokud přeci ano, máte zajištěnou zábavu minimálně na půl minuty, protože akt otevření obnáší komplikovaný manévr, kdy se ke skříni přiblížíte, skisknete use key a musíte dostatečně rychle uskočit vzad, aby se o vás nezastavilo křídlo dveří, které by se následně zavřelo. Zrádné jsou zejména boxy v márnici, které se otevírají velice rychle a do širokého oblouku, takže jejich kontrola je vskutku zkouškou nervů.

Co se samotné fyziky prostředí týče, je skutečně velice mizerná. Vzít a hodit můžete jen velice málo předmětů a i ty se chovají ve svém letu a odrazech více než podivně. O šíleném faktu, že často nemůžete ani posunout židli (!), která vám zavazí v cestě, se snad ani zmiňovat nebudu.

Hra je rozdělena do čtyř městských částí Los Angeles (Santa Monica, Downtown, Hollywood a Chinese town), které postupně navštívíte. Každá z těchto částí se skládá z cca 20 – 30 domů, z nich přístupných je taj 10 – 15. Některé interiéry jsou odvedeny velice podrobně a hezky (nemocnice v Santa Monice), jiné jsou vyloženě osekané, jako by se autorům už snad ani nechtělo se s nimi dělat. V sídle upírského prince kupříkladu narazíte na výtah plný tlačítek, z nichž ostentativně lze zmáčknout pouze jedno jedinné.

Každopádně i přes tyto nedostatky působí městské části vcelku přijatelně. Během hry navštívíte kupříkaldu různé hotely, hřbitov, skladiště, noční kluby, opuštěné domy, nevěstince či nemocnici.

Negativní stránkou prostředí je, že při přechodu od kudkoli kamkoli jste podrobeni cca půl minutovém načítání, které postupně začíná trochu lézt na nervy. Rovněž poněkud nedořešené množství regulace detailů způsobuje, že se vám hra v náročných situacích lehce zpomaluje kvůli padajícímu listí, prolétávajícímu hejnu ptáků či drobné průtrži mračen a vy s tím nemůžete NIC dělat. Nutno také podotknout, že po ulicích sice chodí chodci, ale nejezdí žádné automobily.

Strhující příběh BL se točí okolo skupiny anarchistických vampýrů, tajemného sarkofágu nalezeného na palubě 20 let ztracené lodi Elizabeth Dane, které se nedávno záhadně objevila v Los Angeleském přístavišti zcela bez posádky a podivného upíra v dlouhém plášti, který je vždy o krok před vámi. A je více-méně lineární.

A ještě něco. Během své cesty se setkáte s prostitutkami, sex shopy a nadrženými upírkami, což si vynutilo věkový limit 17+. Takže rodiče, pozor.

Příběh je rovněž jemně ovlivněn zvoleným charakterem. Za pohledného a přitažlivého upíra můžete tančit na diskotékách a světě div se, lidé okolo vás udělají kolečko a tančí s vámi. Za mentálně vyšinutého psychopata si naopak dobře popovídáte s různými domácími spotřebiči. Čímž se dostáváme k:

Textů a rozhovorů je v BL opravdu hodně. Nedosahují sice množství a propracovanosti BG, zato jsou ale nádherně nadabovány. Ve spojení s dech nádhernými NPC se z každého rozhovoru stává potěšení. Leč nutno přiznat, že dialogy nejsou obvykle moc větvené a často ani nezáleží na tom, co řeknete.

A malá perlička… když budete šikovní a milí, možná se do vás i někdo zamiluje…

Celkově je tedy Vampire: The Masquerade: Bloodlines - i přes poměrně nedokonalý engine - napínavou, strhující a místy děsivou hrou, u které se – pokud máte raději RPG než FPS akci - budete bavit od začátku do konce. A to i kdyby jste upíry rádi neměli.