Články&Eseje

Černý poutník s kosou Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 12

Je tomu už dlouho, co jsi šel po té louce. Pršelo a brodil jsi se blátem. Tenkrát před pěti lety jsi tam potkal umírajícího starce. Přiběhl jsi k němu, ale již jsi mu nedokázal pomoci. Schoulený umíral a usmíval se. Ještě předtím, než naposledy vydechl ti stihl říct: „Za šest let přijde čas na tvé činy, převezmeš povinnost…“ Jeho tělo se rozprášilo a tebe popadla hrůza, která tě zahnala na útěk…

Nyní jsi úspěšný kovář. Po pěti letech pořádné práce tě lidé ve městě Tavos konečně přijaly. Zkoušel jsi zjistit více o tom podivném staříkovi, nikdo ho však neznal. Za těch pět let jsi na onu událost téměř zapomněl. Něco v tobě ti však říká, abys tomu věnoval pozornost a abys na to nezapomínal. Však sám poznáš…

Po dalším roce života je tvoje kovárna na pokraji bankrotu. Tavos se z veliké části opustil. Válka pustoší ekonomiku i mládence. Zůstali jen starci zde narození a blázni, jako ty. Něco v podvědomí ti stále připomíná poslední větu umírajícího. Vůbec ani netušíš, co se dnes ještě stane…

Zamykáš kovárnu jako každý den a směřuješ domů. Máš divný pocit u srdce a začínáš se bát. Procházíš potemnělými uličkami Tavosu. Sem tam zaslechneš nějaký nářek, nebo hádku. Jsi zvyklý, ale něco je jinak. Něco se změnilo. Napravo od tebe strašně zpívá nějaký špinavý muž s korbelem v ruce. Se znechucením pokračuješ. Konečně jsi dorazil ke svému domu. Odemkneš a vcházíš. Byt je až na tebe prázdný. Bydlíš v nevelkém obydlí. Tvé výdělky ti již dlouhou dobu nedovolují luxusní zařízení. Vysvlečeš se a dáš si koupel. Voda už je jen vlažná. Dívka, které platíš každý den za naplnění vany horkou vodou přišla dříve, ale to ti nevadí. Čistý si jdeš lehnout…

Jsi tam zas, na té louce. Někdo volá o pomoc, slyšíš ho, ale nevidíš ho. Někde na nebi se zablesklo. Spustil se déšť. Utíkáš za hlasem, který už huláká jen: „Převezmeš povinnost!“ Hrůzostrašná krajina ti dělá společnost. Prší více, intenzivněji. Běžíš, stále běžíš, hlas se přibližuje. Konečně vidíš obrys ležícího těla. Běžíš k němu. Udýchaný padáš na kolena a obracíš muže na záda. Přes potrhané šaty nevidíš žádnou ránu a přesto umírá. Jak? Při pohledu na jeho tvář se děsíš. Není to tvář starce, je to tvář malého chlapce…

Probouzíš se vytržen ze snu. Říkáš si: „Jen noční můra, nic jiného.“ Víš že si zbytečně lžeš. Venku prší a ty víš, že ten sen ti měl něco říct. Oblékáš se, bereš si plášť a vyrážíš ven. Víš, že tomu klučinovi musíš pomoci. Procházíš ulicemi Tavosu. Je naprosto tichý. V životě takhle tichý nebyl. Jen hřmění a narážející kapky ruší ticho. Jdeš do svých stájí, bereš nejlepšího koně Räcya a vyrážíš. Opouštíš Tavos…

Proháníš se po Tavoských polích a loukách. Jedeš přes Velký les. Trochu zpomaluje tvůj pohyb. Konečně jsi jím projel. Před tebou se táhnou dlouhé louky. Uháníš. Jedeš už přes dvě hodiny. Tavos jsi nechal daleko za sebou. Tvůj kůň už přestává moci. Stále se boříc do bahna se vyčerpává. I přesto ho ženeš největší možnou rychlostí. Kůň klopýtl a padá. Zabořen do bahna se vzdává poslušnosti. Děláš pár kotrmelců z pádu, ale po chvilce se zablácený zvedáš ze země. Bez ohledu na koně pokračuješ. Běžíš po vlastních nohou a blížíš se. Zdáli slyšíš slabé POMÓC. Přidáváš do kroku. Na hranicích svých možností hnán neznámou silou se řítíš dopředu. Zvuky se blíží. Nyní zcela zřetelně slyšíš: „Přišel čas na tvé činy. Převezmeš povinnost!“ „Co to kecá?“ pomýšlíš si, ale přesto stále uháníš a začínáš se bát. Konečně známý obrys ze sna. Přibíháš k němu. Tělo obracíš na záda. Je to známá tvář mladého chlapce. Mladý chlapec k tobě promlouvá: „Máš šest let na to, abys splnil povinnost. Když ji nesplníš, zemřeš, jako já. Když ji splníš, budeš žít dál, jestli to dokážeš.“ „Co, co je mou povinností?“ Ptáš se ho zmateně. „Smrt je tvá povinnost. Jeden smrťák umírá, další ho nahradí,“ trochu usměvavě pronáší mladík a zodpověděl ti otázku, na kterou hledáš odpověď již šest let. „Co? Co to povídáš?“ ptáš se ho. „Jsi předurčen, jako Smrt, nevyhneš se tomu,“ stále se usmívá mladík. „Ne, nebudu to dělat,“ bráníš se svému údělu. „Nemáš na vybranou. Když nebudeš brát životy, zemřeš ty a nahradí tě jiný. Poznáš, kdy přijde čas jakéhokoli člověka a tehdy se k němu přeneseš. Jediné co musíš udělat je protnout ho kosou. Když se přeneseš, tak tě smrtelníci nevidí, ale pozor, umírající ano. Nyní je můj čas…“ chlapec zemřel. Jeho tělo se rozprášilo...

Hádáš se sám se sebou. Jedna strana ti říká, že to nemůžeš dělat. Pud sebezáchovy však převládá. Pomalým a chmurným krokem se vracíš do Tavosu. Jdeš dlouhou dobu. Vidíš ležícího koně. Přicházíš k němu. Díváš se, jak pomalu umírá, a žádnou změnu v mysli nezaznamenáváš. „Zvířatům brát život nebudu,“ utěšuješ se. Docházíš do Tavosu. Po průchodu branou cítíš podivný pocit a nechceš věřit tomu, co to je. Pokračuješ domů. Uleháváš…

*****

Ráno se probíráš. Jsi v nějaké cizí místnosti. Od někud ji ale znáš. Jsi celý oděn v černém hávu a v rukách třímáš černou kosu se stříbrným ostřím… Starej Veverka leží v posteli před tebou a kolem jeho smrtelné lože je jeho rodina. Podíval se na tebe: „Tak už jsi konečně tady, ale nevěděl jsem že jsi to ty.“ „Ne, nemůžu,“ protestuješ. „Nemohl jsem se tě dočkat, tak si pospěš…“ odvětil Veverka. Jeho rodina si myslí, že už blouzní, slyšíš je, jak si šeptají. Z ničeho nic se napřáhneš s kosou, ale zastavíš rozpřah. „Co to dělám, to nemůžu!!!“ protestuje původní já. „Musíš, nebo ty sám zemřeš,“ odpovídá nové já. A aniž by jsi sám chtěl, protínáš starého Veverku. Žádná krev. Jen černá puklina, ze které uniká podivná černá hmota vstřebávána kosou. Jeho duše. Po tomto činu se cítíš trochu naplněnější. Nechápeš své pocity. Nechápeš sám sebe. Jak jsi to jen mohl udělat? Ocitáš se ve vlastním pokoji, ve vlastní posteli…

S hrůzou a pláčem vstáváš. Probouzí se v tobě obrovský vztek a mlátíš do všech věcí okolo. Divíš se, že ti nezůstalo oblečení s kosou. Jsi ve své noční košili Stále si vybíjíš vztek. Najednou slyšíš zaťukání. Otevíráš dveře s výkřikem: „Co je???“ A ve dveřích vidíš uplakaného vnuka starého Veverky. „Přišel jsem vám říci, že můj děd právě zemřel,“ povídá ani ne 9-ti letý kluk. „Já vím, promiň, že jsem křičel,“ odpovídáš mu. „Jak to můžete vědět? Jste první u koho jsem???“ vyděšeně vykřikl udivený chlapec a dal se na útěk. „Musím tohle vše snášet? Musím zabíjet své známé?“ ptáš se sám sebe.

Máš další podivný pocit. Pomalu sílí, až se nedá vydržet. Přinutil tě k transportu. Ocitáš se na bojišti. Strhla se tady bitva. Z donucení bereš životy, ale ani ti to tolik nevadí. Nikoho z těchto vojáků neznáš. Všude je spousta krve, těl a zápachu. Velitelé dávají nové a nové povely a doplácí na ně. Neustále ti přidělávají práci. V bojišti jsi uviděl černého poutníka s kosou. Bezohledně prosekával těla. Nejsi sám… Po necelé hodině se vracíš. Naplněn a znechucen. Se svým druhem jsi se nedokázal spojit. On ti bránil. I přes to vše v sobě nacházíš jeden nový pocit – zalíbení…

*****

Po 3 letech strávených zabíjením jsi se ustaraný opět zjevil doma. O dalšího nešťastlivce míň. Na brání životů jsi si zvykl. Znechucení a nevolnost, jsi brzo překonal. Občasné psychické krize, jsi musel zabíjet proti své vůli. Tvé podvědomí tě donutilo. Tvůj život od oné bouřlivé noci na louce měl neměnnou osnovu. Neustále jsi byl vyrušován a transportován na neznámé, ale i známé místa. Lidé o tobě mluvili jako o mocném mágovi. Nikdo netušil pravdu. Neměnná osnova byla, ovšem až do dnešního dne.

Do Tavosu se přistěhovala nová rodina. Bohatýři ze severu zde chtějí otevřít obchody s různým zbožím a přilákat tak lidi. Vypravil jsi se na výzvědy. Po těch třech letech jsi si zvykl často obcházet po městě a pozorovat lidi okolo. Chceš vědět, až budeš brát další život, jestli třeba nebude patřit někomu z přistěhovalých. Dorazil jsi k novému koželuhovi, poté do potravin a nakonec do mastičkářství. První dva obchůdky nejsou nic výjimečného, ale ten třetí. Za pultem krámku navoněného mastičkami a svíčkami stojí ta nejkrásnější dívka, kterou jsi v životě viděl. Má plavé vlasy až po ramena, krásné modré oči, štíhlou postavu a velice vyvinuté ženské rysky. Právě jsi se zamiloval.

Uběhly 4 měsíce a s Laurou spolu už chvíli bydlíte. Dali jste se dohromady pár týdnů po tom, co přijeli. Tvé časté mizení jsi jí vysvětlil, jako magické záležitosti a nikdy jsi jí neodpovídal, když se na to ptala.

Laura opět trénuje s mečem. Ty to od ní vyžaduješ, aby se jednoho dne uměla bránit, před tebou... S „ahoj“ opět mizíš, ona už si zvykla. Trénuje dál. Útok a obrana, otočka, výpad, kryt a rána shora. Nechtěně udeřila do stolu, který se pod silnou ranou rozpůlil. Vypadlo z něj taky několik šuplíků. Šuplíky se vysypaly na zem. Se zakletím se ohnula ke sbíráním převážně papírů. Najednou vzala do ruky otevřený list. Stálo na něm: „Ano, jsem Smrťák, ale já nechci být. Nemůžu to dělat, zabíjí mě to!...“

Nevědomky se vracíš zpět. Usmíváš se na Lauru a oznamuješ jí: „Vyřízeno.“ Laura má kamenný výraz ve tváři. „Co se děje?“ ptáš se. Celá bledá jen otevřela popsaný list. „Ty…, ty jsi…, jsi Smrt???“ ptá se tě rozvážně a nechápavě. „A..ano,“ nejistě odpovídáš. „Strýček Brow padl kvůli tobě?“ ptá se Laura dál. „Ano, ale nemohu za to,“ vymlouváš se. Odešla kamsi na ulici a zabouchla za sebou dveře. Ztratil jsi životní lásku…

Měsíce ubíhají a Laura s tebou stále nepromluvila ani slovo. Nenávidí tě, ale kdo by se jí divil? Několikrát jsi zkoušel navázat rozhovor, bezvýsledně. Zbývá ještě jeden rok, aby ses mohl vykoupit z vlastní smrti. Cítíš, ale že budeš brzo naplněn…

Zbývají dva týdny a uběhne přesně šest let od oné osudové noci. Máš zase ten podivný pocit, ale nyní je trochu jiný. Cítíš, že tato oběť bude poslední, pak budeš moct zase normálně žít. Přenášíš se na mýtinu. Nějaké dvě bojovnice zde bojují. Díváš se pozorněji a poznáváš Lauru…

Laura se ohání dlouhým mečem, jako by to byl vrbový proutek. Druhá válečnice však útoky úspěšně odráží dvěma tesáky. Výpad střídá kryt a ty se bojíš o svou milovanou. Nevíš, která z nich to nakonec bude. Má ještě 30 sekund a ty jsi se pro ni zviditelnil. Laura zakřičela: „Tak jsi si pro mě přišel?“ „Ne, já to neudělám, miluji tě,“ odpovídáš. „Je to můj osud, dnes mám zemřít, tak dělej!“ „Ty nechápeš, co po mně chceš!“ křičíš na ní. Laura klopýtá a padá na zem. Meč jí vypadl…

Bojovnice Lauře zabodla do břicha jeden z tesáků. Laura vyjekla. Cítíš, co musíš udělat. Ty to ale nechceš udělat!!! Bojovnice nevěřícně bodla Lauru podruhé, ale opět neumírá. Jsi rozhodnut. Bereš kosu do rukou, napřahuješ se a …

Odhazuješ kosu. Jakmile se dotkla země, tak se roztříštila na tisíc kousků. Zhmotnil jsi se na bojišti. Už na sobě nemáš černý háv. „Umírám, abys ty mohla žít,“ voláš na Lauru a umíráš. Pomalu se rozprašuješ, bez bolesti a navždy…

Už se nikdy nedovíš, jak Laura dopadla. Možná jsi jí tím na chvíli prodloužil život, možná taky ne. Bojovnice ji mohla zabít, stejně tak i Laura ji. Ale třeba hned na to vykrvácela. Ať je to jak chce, ty jsi položil život za lásku a za život, ale Smrt nikoho nemine…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Lischai:
Ono opakování slov je vykřičená stylistická chyba, tluče se každému do hlavy, jak ošklivé to je. Mám toho dost společného s učitelským stavem, abych si dovolila vyslovit podezření, že se tak chyba stala tak profláknutá proto, že je pro pedagogy snadno pochopitelná, dobře se ukazuje - opakování stejných slov, jasná chyba, není co řešit.
Popravdě, chtěla bych mít na kontě tisícovku za každé podobné opakování, které bych v průběhu dvaceti čtyř hodin našla u dobrých autorů, asi bych si do konce života nemusela vydělávat prací. Jde o to, zda to opakovaní používáš funkčně anebo mechanicky. Když se podíváš na větu, kterou cituješ:
"Ať je to jak chce, ty jsi položil život za lásku a za život, ale Smrt nikoho nemine…" ,
pak stačí drobná změna a totéž opakování nebude vůbec drhnout:
"Ať je to jak chce, ty jsi dal život za život, a za lásku... ale Smrt nikoho nemine…"
paradoxně proto, že jsem to opakování ještě nestydatěji zdůraznila a protože jsem nahradila sloveso jiným, v této vazbě obvyklejším (položit život můžeš za někoho - za krále či vlast, ale za něco, za lásku či za scvou čest život obvykle dáváš).
Jenže takový drobný posun jen zdůrazňuje napětí, které v dvojím užití slova život je. Mimochodem
" za život život dám,
i když nerad umírám,
věřte mi",
nepatří k úplně nejslabším místům v Nebi na zemi.
Pokud už mi v té Tebou citované větě něco vadí, pak "Smrt"s velkým "S", vždy´t pro autora jsou jinak personifikací smrti Smr´táci, ne smrt, Rozhodně bych tuto větu neměnila za stylisticky hladší, ale frázovitou:
"Ať je to jak chce, tys´zemřel za (pro?) lásku a za život, ale Smrt nikoho nemine…"



 Uživatel úrovně 5

Skorpion:
Chyby, které vyjmenoval Holger jsou povětšinou celkem podstatné stylistické a pravopisné nedostatky. Ale což, všichni je přece děláme. :-)

Autor:
Mnoho povolaných již řeklo své. Já se jenom podivím, že jejich pozornosti ušla poslední věta (pokud jsem se přéhlédnul, pak se omlouvám):
"Ať je to jak chce, ty jsi položil život za lásku a za život, ale Smrt nikoho nemine…"
Použití dvou životů tak blízko u sebe působí hodně ošklivě.
Celkové hodnocení se u mě pohybuje někde mezi 2* a 3*.
Ještě se rozhodnu.
Hezký den.
L.


 Uživatel úrovně 0

Ne to s těmi hvezdičkami není žádná podprahová záležitost. Ani mě to nenapadlo. Jsem rád za vytknutí chyb a pokusím se jich do budoucna vyvarovat.


 Uživatel úrovně 0

Zajímavý nápad (nejspíše inspirován Pratchettem) a hezké zpracování. Chybám, které vyjmenoval Hoger, nijak extra nerozumím a nezdají se mi tak podstatné, abych za ně dal 2*, takže dávám to, co dávám

Skorpion


 Uživatel úrovně 0

Cour
Touche :-)


 Uživatel úrovně 0

No, jo... Je fakt, že to s těma hvězdičkama byl trochu laciný pokus... Zvažoval jsem, jestli na to upozornit. Zajímalo by mě, jestli to fakt tak myslel.


 Uživatel úrovně 0

apea:
:-) však já psal, že jich tam je málo.


 Uživatel úrovně 0

Cour:
Ale vždyť pět hvězdiček jako oddělovač je pro hodnocení tak pěkně podprahově návodné :-)


 Uživatel úrovně 0

nejsem takový fajnšmekr jako ostatní, kteří to tady dost strhali. při čtení jsem nenašel ani jednu chybu (i když tam byly) a četlo se mi to velmi dobře.
mám jedinou výhradu a to k užití pěti hvězd jako oddělovače částí. buď jsi jich tam měl dát více (při každém větším časovém skoku) nebo vůbec. je pravda, že jsem tu četl i lepší věci, ale u mě dnes za 3.


 Uživatel úrovně 0

Dílko,které si mohl úžasně rozpracovat,je zkažené...Klasicky je začátek VELICE slibný.Ale dál...Ke konci jses toho chtěl co nejdřív zbavit,ne?Těch posledních pár odstavců je více než spíchnutých horkou jehlou.Tam kde bys mohl dodat štávu,příběh utínáš.Kde by se mohlo stát něco oživujícího,umrtvuješ...
"Ano,jsem smrt´ák"-nikdy jsem nemyslel,že budu číst něco tak neuvěřitelně pitomýho(omlouvám se za ten výraz).Ta pasáž mi totálně zkazila celej zbytek příběhu
Podivné výrazy,na které upozornili ostatní,už radši řešit nebudu.

p.s.btw,Nečetls někdy něco od Pierse??