Články&Eseje

Druhý případ pro Ezechiela: Trocha citu Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 26

„Na tohle čekání si asi nikdy nezvyknu,“ zabručel Erik a odvrátil pohled od zkrvavené mrtvoly na podlaze.

„Hm?“ otočil se k němu Daven. Právě si prohlížel nějaké papíry, které sebral ze země. „Zajímalo by mě, proč musel zemřít,“ pronesl zamyšleně gardista a kývnul hlavou k tělu hnědovlasého muže.

„Někdo tu asi něco hledal,“ začal pomalu Erik, „tenhle ho překvapil a ten zloděj ho potom zabil.“

„Vypadá to tak,“ přikývl Daven a hodil papíry zpátky na zem. Překročil jezero zaschlé krve a přešel k otevřenému oknu. „Už by tu měl být.“

Jako v odpovědi zavrzalo schodiště a po chodbě se rozlilo mdle světlo.

„Severn,“ oddychl se Erik. „Kapitáne! Tady jsme!“

O chvíli později zaplavilo místnost světlo petrolejky. „Pohov, hoši,“ rozkázal Severn a postavil lampu na stůl.

„Vypadá to, že ho zabil lupič, pane,“ vyhrkl Erik.

„Kde máme začít vyšetřování?“ zeptal se Daven konverzačním tónem.

„Bohužel, vy nikde poručíku,“ odtušil Severn a kleknul si k mrtvole. „Ezechieli? Jsi tady?“

V temném koutě místnosti se cosi pohnulo. Do světla vstoupil pohledný mladý muž v černém kabátě. Bílé vlasy měl sepnuté v dlouhém culíku. „Je to vražda, Severne. Jen vražda. Proč potřebuješ moji pomoc?“

Na tváři obou gardistů se objevil šokovaný výraz. „Kde… kde se tu vzal?“ vydechl překvapeně Erik.

„A kdo to sakra je?“ doplnil ho Daven. Ruka mu instinktivně klesla k jílci meče.

Bělovlasý mladík upřel pohled na šokovaného gardistu a na bledé tváři se mu objevil pobavený škleb: „Tohle je tvůj nejlepší člověk, Severne?“

Kapitán přestal zkoumat mrtvolu a vzhlédl: „Ezechieli, tohle je poručík Daven. Pracuje pro gardu už pět let a skutečně je to můj nejlepší muž.“

Daven se začal potěšeně usmívat. Nejlepší muž.

„A Davene, to je Ezechiel. Bude teď nějaký čas pro nás dělat.“

„Odkdy najímáte žoldáky, pane?“ podivil se Erik.

„Není žoldák,“ odvětil kapitán, „a vlastně ani najatý, je to jistý druh…“ do Severnovi mysli se vplížilo slovo vydírání, ale rychle ho zaplašil, „…výpomoci.“

Ezechiel se usmál a něco si pro sebe zašeptal. Davenovi to znělo jako: „Kdo si hraje s ohněm…“

„K věci,“ zavrtěl Severn hlavou, „ten mrtvý se jmenuje Artur… Artur…“

Ezechiel si mezitím kleknul vedle Severna a otočil mrtvého na záda: „Grey.“

Tři tváře se jako na povel otočily k bělovlasému muži.

„Znal jsi ho?“ zeptal se Severn.

„Byl to šermíř na volné noze. Živil se jako lovec lidí a… téměř lidí,“ dokončil Ezechiel po chvíli váhání.

„Přesně tak,“ přikývl důstojník, „včera mi poslal tenhle dopis. To je ten důvod, proč jsi tu, Ezechieli. A proč musel Artur zemřít.“

Černě oděný mladík vzal Severnovi z natažených prstů list papíru, vstal a přidržel ho ve světle lampy. Jeho tmavě modré oči chvíli těkaly sem a tam. Když dočetl, podal papír zpátky Severnovi.

„Měl jsi mi o to dopisu říct dřív, Severne.“

„Co je tam, pane?“ zeptal se Daven.

„Artur měl podezření, že je ve městě… někdo kdo tu být nemá.,“ odvětil kapitán vyhýbavě.

„Zločinec?“ podivil se Erik a tázavě zvedl obočí.

„Vampýr,“ upřesnil Severn.

„Cože?“ vyhrkl Daven, „nemrtvý v Ševelu? Ve vší úctě kapitáne, to je nesmysl, co by tu u všech čertů dělal?“

„Ukrýval se,“ odtušil Ezechiel a opřel se o parapet otevřeného okna. Byla chladná podzimní noc.

„Musíme to ohlásit! Musíme zavolat někoho, kdo se v tom vyzná! Někoho, kdo toho prevíta zabije!“ horlil Erik.

Proti světlé noční obloze se v okně rýsovala Ezechielova postava. Na dlouhý černý kabát mu spadaly bílé vlasy: „Já se v tom vyznám,“ zašeptal a smutně vzdychl, „A já ho i zabiji.“

„Jsem rád že to říkáš,“ usmál se Severn. „Tak nějak jsem s tím počítal.

Ezechiel mlčel.

„Můžete jít,“ zavelel Severn.

„Pane?“ ozval se Daven.

„Běžte. Zvládnu to sám.“ štěkl důstojník.

„Ano pane,“ zaznělo dvojhlasně. Kapitán se neubránil úsměvu.

Dva gardisté se otočili a vyšli ze dveří.

„Myslíš jsi, že jsem to byl já,“ promluvil konečně Ezechiel, když se zvuky dvojích kroků vytratily do ticha.

Nebyla to otázka. Severn tedy neodpověděl.

„To proto jsi mi o tom neřekl dřív. To proto tu byli ti dva šermíři,“ mladík se trpce usmál. „Myslíš si, že vy tři byste na mě stačili? Tak málo mě znáš, kapitáne?“

„Ne, nemyslím si to,“ odvětil Severn, „ty víš, co by se stalo, kdybys porušil dohodu. A proto by ses k tomu nikdy neodvážil.“

Ezechiel se odvrátil od okna a zahleděl se Severnovi do očí: „Pokud by jsi někdy udělal to, čím vyhrožuješ, byl by jsi rád, pokud bych tě jenom zabil,“ hlas měl teď jiný než jindy. Byl chladný. A zlý.

„Je mi to jasné,“ usmál se důstojník, „Proto tahle oboustranná spolupráce funguje.“

„Najdu a zabiji toho vampýra,“ pronesl unaveně Ezechiel.

„Spoléhám na to,“ přikývl gardista.

Ezechiel se na Severna dlouze zadíval: „Někoho mi připomínáš, kapitáne.“

„Ale?“ podivil se kapitán.

„Byl jako ty. Myslel si, že má všechno pod kontrolou a že neexistuje nic, co by mu neprošlo.“

„A pointa?“ otázal se gardista s úsměvem na tváři.

„Nakonec mu to zlomilo vaz.“ pronesl Ezechiel a zamířil ke dveřím.

„Ty nebudeš hledat stopy?“ křikl za ním Severn.

„Ne,“ odvětil bělovlasý mladík a vyšel na chodbu. Schodiště několikrát lehce zavrzalo pod jeho vahou. Po chvíli Ezechielovy kroky utichly docela.

Důstojník se opřel o stůl a dvěma prsty si zamyšleně mnul vousy. Něco mu tu nesedělo. Vzpomněl na Ezechiela. Jak to jen říkal?

„Měl jsi mi o tom vampýrovi říct dřív… ne, ne… tak to neřekl. Bylo to jinak… Měl jsi mi o tom dopisu říct dřív…o dopisu… dopisu…“ kdesi v Severnově hlavě do sebe zapadly dvě ozubená kolečka.

„Ten parchant ví, kdo to je!“ udeřil pěstí do dlaně.


* * *


Ledový noční vítr vál Ezechielovi z boku do tváře a pohrával si s jeho kabátem. Bělovlasý zabiják pomalu kráčel městem k malému patrovému domku. Znal cestu; a znal ji dobře.

Když klepal, ještě zdaleka nevěděl, co přesně udělá. Dveře se po chvíli otevřely, ale za nimi byla jenom černočerná tma.

„Ahoj Ezie. Nepůjdeš dál?“ ozval se příjemný hlas z hlubin domu.

Když černě oděný šermíř překročil práh, dveře se za ním samy zavřely. Chvíli bylo úplné ticho. Nikdo ze dvou obyvatelů místnosti nedýchal.

„Rozsviť,“ řekl Ezechiel do ticha.

Tmu prozářil malý plamének a pak se postupně rozžehnuly i další knoty na tříramenném svícnu. Dívky sfoukla sirku a opřela se o zeď. Měla na sobě elegantní modré šaty. Do bledého obličeje ji spadal pramen černých vlasů. Byla krásná; na člověka až moc.

„Copak se děje?“ zeptala se po chvíli, „chtěl jsi mě vidět?“

„Zabila jsi Artura Grey,“ řekl Ezechiel místo odpovědi.

„Musela jsem. Nějak se dostal k inkvizičním dokumentům, co na mě tehdy sepsal Malachiáš. Udal by mě,“ odvětila dívka a omluvně se usmála. Byla nádherná.

„Grey stihnul poslat dopis kapitánovi gardy. Severn chce, abych tě našel a zabil.“

„A když to neuděláš?“ zeptala se kráska se zájmem.

„Ty víš, co může udělat,“ opáčil bělovlasý mladík.

„Těžká volba,“ smutně se usmála dívka a odrhnula si z čela kadeř černých vlasů.

Ezechiel mlčel.

Dívka přešla až k němu a dotkla se jeho tváře: „Někdy je výhoda, že vampýři nemají city,“ zašeptala, „cítila bych se teď asi hrozně.“

Ezechielovy rty se nepatrně pohnuly. V očích se mu něco třpytilo. Možná slzy.

Dívka pohladila bělovlasého mladíka po tváři: „Milovala bych tě,… kdybych mohla,“ zašeptala a silně Ezechiela objala.

„Ty víš pro koho se rozhodnu,“ smutně se usmál bělovlasý šermíř.

Úsměv na jeho tváři zůstal i ve chvíli, kdy mu černovlasá upírka vrazila do zátylku třicet coulů dlouhou dýku.

„Vím.“

Ezechiel slabě vydechnul a podlomily se mu nohy. Černovlasá žena ho v pádu zachytila a jemně položila na podlahu. V jeho tmavě modrých očích nebyla ani stopa překvapení. A stále se usmíval.

„Promiň. Bylo od tebe hrozně milé, že jsi mě celou tu dobu kryl,“ zamyšleně se na něj podívala černovláska, „přece jsi musel vědět, že tě jenom využívám… zase tak hloupý jsi nebyl. Proč jsi mi tedy vlastně pomáhal?“

Nakonec pokrčila rameny, obrátila se a sáhla po klice. Za sebou však zaslechla tichounké zašustění látky. Rychle se otočila a na okamžik ohromeně zírala na prázdnou podlahu. Očima přelétla místnost.

„Asi ani ty jsi nebyl moc upřímný, Ezie,“ udělala rukou rychlý pohyb a všechny svíčky v okamžiku zhasly. Pokoj zaplavila temnota; musela získat výhodu. Ezechiel by narozdíl od ní neměl vidět po tmě. Jemu podobní to nedovedou.

„Když nedokážeš zůstat mrtvý ani s nožem v páteři, asi nebudeš jen to, co ze sebe děláš,“ promlouvala vampýrka a pohledem přejížděla po pokoji. Ani pro ni nebylo lehké v úplné tmě rozeznat, kde zabiják stojí.

„Je na čase,“ řekla dívka po chvíli, „abys vyložil karty na stůl… co jsi sakra doopravdy zač Ezie?“

„Ani se neodvažuj hádat,“ odvětil Ezechielův hlas z opačného rohu místnosti.

Zazněl svist vrženého nože a následně tichý, ocelově rezonující zvuk, když se čepel zabodla do zdi, v místech, kde před chvílí stál bělovlasý zabiják.

„Jsi rychlý,“ zhodnotila situaci upírka, „asi jsem tě podcenila.“

„Víc než si myslíš.“

Dívčina paže se opět pohnula nepředstavitelné rychle.

„Házení nožů je ztráta času,“ odtušil Ezechielův hlas.

„No tak Ezie,…“ začala černovláska, „nemá to cenu; nechme toho. My nemrtví musíme držet spolu… jsi přece nemrtvý, že?“

„Nedělej si iluse, že je to až tak jednoduché,“ odvětil zabiják.

Dívka pohledem pátrala v místech, odkud mladíkův hlas vycházel. Kde sakra je?

„Vím, co jsi mi vyprávěl… proč musíš pracovat pro Severna… pomůžu ti. Už tě nebude využívat. Slibuji.“

„Chtěla jsi mě zabít,“ řekl trpce Ezechiel.

„Myslela jsem, že mě chceš zabít a… a zpanikařila jsem, promiň,“ když dívka mluvila, přesunovala se ke dveřím. Ezechiel ji nemohl vidět… alespoň v to doufala, „vím, že jsi mě měl rád, protože jsem nic necítila. Nebyl jsi ze mě v pokušení. Ani já z tebe – nejsi přece člověk… byl by z nás skvělý pár,“ laskavě šeptala do tmy.

„Když jsem sem šel, vážně jsem uvažoval o tom, že bych tě nechal jít,“ ozval se Ezechiel.

„A?“ vyhrkla vampýrka s mnohem větší nadějí v hlase, než chtěla.

„Víš,…“ začal Ezechiel, „asi máš pravdu. Ze mě a upírky by byl skvělý pár,“ usmál se - alespoň to tak znělo, „a krom toho… ještě ve mně nějaký cit zbyl. A je ho rozhodně víc, než bych kdy čekal.“

„Takže můžu…“ větu už ale žena nedokončila. Ozval se jakýsi divný, neurčitý zvuk. Ve tmě zazářily dva stříbrné body a zaleskla se čepel. Kdosi bolestivě zasténal. Pak zašustila látka a cosi těžkého se svezlo na podlahu.

„Právě proto nemůžeš.“

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Lischai: No pochopitelně zábava, jinak bych ti dala nulu :-)))


 Uživatel úrovně 0

Na můj vkus je tam až příliš mnoho přímé řeči. Měl bys tam víc líčit prostředí a charaktery.
Jinak je to vynikající povídka.


 Uživatel úrovně 5

Gillette:
Pokud je to braková zábava pak je to dobře.
Pokud je to jenom brakové, pak ne.


 Uživatel úrovně 0

Mně se to zdá lepší, než ta předchozí, mám pocit, že to už není tupá řezničina a po logičnosti jednání postav se nedá moc vytknout (viz. diskuze u minulého příspěvku - Ezechielovy možnosti záchrany dívky před vysátím...)
Lidi ( a ostatní elfové, trpaslíci, gnomové, vlkodlaci, pololidé, motáci, lykantropové, upíři, nemrtví, fexti...) - všichni tady bazírujete na délce nože. tmě/netmě, délce či pointě povídky, ale kolik vás si je skutečně jiso, jaká cit Ezimu zbzl, a kde ho vlastně vzal (možná toho prostě jen nevím dost o emocionálních upírech), protože pokud upírka necíťila žádný cit (pouze bz mohla, kdyby nebyla nemrtvá) jaký/čí cit (pocit) donutil Ezechiela změnit názor?
Drobnosti: iluse? - běžněji by v hovoru bylo použito iluze, teda, pokud se nejednalo z Ezechielovy strany o podvědomý archaizmus ve vipjaté situaci, kdy sklouzl k jazyku svého mládí....
Dva stříbřité body? Proč dva? Nemají to snad být oči, že ne?
JO, a ta nahrávka na další případ je dost viditelná, ale to nevadí, je to přece brak...


 Uživatel úrovně 0

Já tedy mám důvod nedat za pět :-)
Líbilo se mi to, to ano...ale pětihvězdičkovky jsou u mě špičky a tohle je bohužel, jak už tuším někdo poznamenal, braková zábava :-))


 Uživatel úrovně 0

Moc pěkná povídka, čtivá, má spád, vše (až na tu třiceti coulovou dýku) je logické, přečetl jsem ji jedním dechem. Nemám důvod proč nedat 5*

S pozdravy a přáním dalšího kvalitního dílu CM.


 Uživatel úrovně 0

Lischai (13:02:32 10.03.2005): :o))))))

(Omlouvám se za nicneříkající příspěvek, ale měl jsem velkou touhu vyjádřit jak moc jsem se pobavil. Takhle vznikají dílka! Lišaji, měl bys u mě repku ;o) )


 Uživatel úrovně 5

Ravager:
Od humoru jsou ve filmech černoši... a to je vlastně dobrej nápad. :-)))


 Uživatel úrovně 0

Lischai:valecnik neni pacifista a kouzelnik je taky zvlastni...timhle bych se nezabyval, spis bych se zameril na tu plytkost vseobecne.
Ezechiel nema ani smysl pro humor a to uz je vazne smutne.-)


 Uživatel úrovně 5

Raveger:
Nikdy to není tak jednoduché. Kouzelník se strachem z magie nebo pacifista válećník by působili strašně nepřirozeně, nepravděpodobně.
Být archetypální postava ještě neznamená mít plytký charakter. Alespoň IMHO.