Nerušit klid snobů!
| Autor: | Master_of_Drakes |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 17 |
Tichošlápek byl hobit. Prototyp prohnilého příslušníka této rasy. Věnoval se nejradši nákupu… …za pět prstů. Ten večer vyšel na ztemnělou ulici svého rodného města a začaly ho napadat věci na které by usazený postarší kapsář v zájmu svého zdraví neměl myslet.
Primátor se dmul pýchou. Jeho synkovi bylo dnes třináct let, což byl dobrý důvod uspořádat slavnost na které všem ukáže nádheru svého domu. Hostů už byla plná hlavní hala. Stoly se jen prohýbaly pod nákladem jídel, každý z přítomných držel v ruce pohár něčeho šumivého na přípitek a primátor neomylně odhadl, že nyní je ta správná chvíle k proslovu. Vystoupil na vyvýšený konec sálu určený k podobným příležitostem a rozhlédl se po hostech. Naskytl se mu pohled na téměř padesát tváří ve kterých se zračila úcta k jeho osobě, obdiv nad jeho synkem a předpisová závist při rozhlížení se zdobnou halou. Primátor by však už dávno nezastával svůj úřad kdyby neuměl proniknout skrz strojené hodokvasové chování, a tak se mu rovněž naskytl pohled na skoro padesát tváří, které nervózně očekávali jeho projev, obávaly se jeho délky a nenápadně pošilhávaly po nadívaných křepelkách a džbánech s cizokrajným vínem. Primátor jim je dnes rozhodně neměl v úmyslu dát zadarmo. V duchu si ještě chvíli sumíroval všechny politické aspekty gratulačního projevu k narozeninám své ratolesti, a pak se nadechl ke zcela konvenčnímu úvodu velkých proslovů:
„Dobrý večer vážení přátelé, jsem rád, že vás zde všechny mohu uvítat a přeji vám příjemné strávení večera. Nemám rád dlouhé proslovy, takže jen pár slov…“
Padesáti hladovým tvářím došlo, že křepelky a víno jsou jim ještě hodně vzdáleny.
Tichošlápek se rozhodl, že si trochu osvěží své znalosti lezení po okapech. Vyhlédl si jeden dobře „schůdný“ a nedbaje udivených pohledů kolemjdoucích, jal se pozvolna vylézat směrem ke střeše domu.
Primátorův proslov trval už dobrou čtvrthodinku. Pánové již nervózně přešlapovali, dámy se ovívaly. To vše primátor samozřejmě viděl, ale v žádném případě se tím nemínil nechat zviklat a řečnil dál. Jeho řeč však přerušilo zařinčení rozbíjeného skla. Jeho drahým oknem prolétl jakýsi černý stín, aby se na stole mezi mísou s ovocem a pečeným kancem změnil v mladou dívku. Lehce seskočila, přeběhla sál a rybičkou se vrhla z okna na protější straně sálu.
Havran měl rád západ slunce. Pozorovat ho z kopule nejvyššího chrámu ve městě byla jeho nejoblíbenější večerní zábava. Miloval nachové stíny dopadající na hory za městem a vůni večerního vzduchu. Už se začal pomalu rozněžňovat nad novým krásným večerem, když tu jeho cvičené smysly zaznamenaly neobvyklý pohyb. Dole pod ním se něco pohybovalo s obdivuhodnou obratností po střechách. Havranovi došlo, kdo to musí být. Do čeho se ta holka zase pouští? Nejvyšší věž ve městě ten večer pozorovala západ slunce sama.
V primátorově hale nastal chaos. Dámy omdlévaly, kavalíři upíraly pohledy plné otázek na pána domu. Teď by bylo zapotřebí proslovu, ale primátor nějak nenacházel slov. To sklo bylo příliš drahé…
Tichošlápek už vyšplhal do úrovně druhého patra. Ještě jedno a bude muset zdolat převis střechy. Lezecká lahůdka. Už se těšil.
Chaos u primátora byl už z valné části zažehnán. Horké hlavy schladila sprcha primátorových, konečně nalezených, slov, dámy na omdlení se osvěžily douškem červeného. Vypadalo to, že večer bude dál nerušeně pokračovat a vpád neznámé dívky se stane pouze historkou, na kterou budou všichni dlouho vzpomínat, když se opět začalo dít něco u oken. Jedno z nich se samo otevřelo a dovnitř jím vešel muž v černém plášti. Ladně přeskočil stůl, prošel halou, u druhého okna podal nějaké dámě kapesníček, který ji upadl, uklonil se směrem k primátorovi, okno si otevřel a vyskočil do tmy. Jen ti nejbystřejší si všimli, že při tom mírně zesinal. Za sebou zanechal slavnost v troskách.
Tichošlápek už zdolal i třetí patro. Nyní odpočíval drže se římsy a sbíral síly před plánovanou lahůdkou. Už, už se chystal zdolat svůj první dům po patnácti letech, když ho bůhví proč napadlo rozhlédnout, z toho pohledu rázem vystřízlivěl. Dům obkličovala městská stráž.
Havran běžel po střechách směrem za onou dívkou. Viděl, jak z chudinské čtvrti zamířila směrem k bohatším částem města, přeběhla přes střechu a zamířila k domu, který s ní sousedil. Havrana obešla hrůza. Byl to primátorův dům.
Primátorovi se už nepodařilo uklidnit dav svých podřízených. Jediný, kdo měl z nastalého vývoje slavnosti evidentní radost byl ten kvůli komu se konala. Třináctiletý synek byl při pohledu na tu spoušť na vrcholu blaha. Po chvíli se kamsi vytratil. Primátor se ovšem nemínil vzdát bez boje. Byl přivolán velitel elitních oddílů městské stráže a hon na narušitele klidu snobů započal.
Tichošlápek se rozhodl, že bude lépe na městskou stráž čekat nahoře na střeše, než nechat se sestřelit ze zdi. I počal zdolávat svou vysněnou lahůdku. Když se dostal do onoho obtížného momentu, kdy se již nelze vrátit, poznal, že na zlezení této střechy nestačí. Několikrát proklel loňský ročník a se zadnicí vystrčenou do ulice útrpně očekával šipky z kuší.
Havran viděl, jak efektně Vlaštovka proskočila oknem a při tom pohledu se neubránil zaklení. Kolikrát ji říkal, že důležitý není efekt, ale výsledek. Při stylu tohoto skoku musela nechat lano s kotvou viset před oknem, kterým prolétla. Havran už tušil, že mu nezbude, než ji následovat.
Drozd seděl na střeše největší městské banky a čekal. Začínal se nudit. Vlaštovka nešla a nešla. Bez zájmu hleděl na okraj střechy, když poprvé v životě zažil dojem, že má asi halucinace. Nad okapem se zjevila tvář nejtlustšího zloděje města, kapsáře Tichošlápka.
Havran přehodil své vlastní lano přes ulici a skočil. Nedopadl jako Vlaštovka na okno, aby ho rozbil, ale nad něj. Trhnutím uvolnil vlaštovčino lano a pomalu sešplhal k oknu. Otevřít jej mu nedalo velkou práci. Prošel sálem, podal nějaké dámě kapesníček, podíval se směrem k primátorovi a v tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Lehce se uklonil a vyskočil oknem na sníženou střechu sousední budovy.
Tichošlápek už začal umdlévat. Šipky nepřicházely, zato se dostavila bolest snad každého svalu v těle. Takhle končí největší kapsář ve městě, pomyslel si. Spadnu jako holubí lejno z okapu na ulici. Už si začínal v duchu skládat epitaf, když k jeho uchu dolehl milý hlas.
„Nechtěl bys nahoru?“
Vlaštovka doběhla zadním dvorkem pod zeď městské banky. Na ulici bylo dnes nějak rušno, samé stráže s pochodněmi. Jsou rychlí, pomyslela si, je to sotva půlhodinka co jsem jim prošla tou slavností. Teď však řešila horší problém. Jak nahoru na střechu.
„Nikdy se neuváženě nezbavuj lana uprostřed cesty“, pravil známý hlas.
Vlaštovka se otočila a pohlédla přímo do tváře svého učitele.
Drozd s Tichošlápkem právě vedli debatu o předloňském ročníku. Byli tak zabraní do diskuse (ačkoli by se to taky dalo nazvat Tichošlápkovým monologem), že Havrana s Vlaštovkou ani neviděli přicházet. To byla Drozdova velká chyba, než se stačil otočit, měl na krku dýku.
„Tak tohle je náš údajný nalezenec!“ zaburácela Drozdovi do uší Havranova slova „Že jsem tě to všechno učil! Vsadím se, že už teď se pod námi srocuje hromada chlapíků v uniformách městských stráží. Poslechni, co s tebou mám udělat? Určité city, jako třeba úcta k žákovi, mi brání tě tady na místě zabít, ale musíš uznat, že by to bylo jen zasloužené.“
Vlaštovka nevěřila vlastním očím. „Co blázníš?“
„Ty mi taky nechoď moc blízko k ruce s nožem Vlaštovko! Víš co to bylo za dům, kterým si takhle proletěla? Moc prima lokál! Radniční sklípek doslova!“
„Tak to bych ti oponoval…“ ozvalo se Havranovi za zády. „O radničním sklípku vím svoje.“
„A jak ses sem dostal ty, Tichošlápku, to už vůbec nemíním řešit,“ vybuchl Havran „ačkoli musím přiznat, že by mě to docela zajímalo.“
„Mohl bych taky něco říct?“ zapípal Drozd.
„Dokonce bys měl, protože jestli se neudržím už nebudeš mít příležitost!“
„Mé chování je dnes večer omluvitelné. Je pravděpodobné, že jedině kvůli tomu, že jsem tady vyváznete živí.“
„Rozveď to.“
„Máte mě v podstatě jako rukojmí.Čeká vás tak jen vězení, a to už je řešitelný problém.“
„No to je od tebe velkorysé! Pouze vězení!“
Elita Ptačí gildy seděla ve společné kobce a zadumaně hleděla na oprýskanou šedou stěnu.
„Já tomu pořád nerozumím“, ozvala se Vlaštovka , „Co nám ten Drozd vlastně tak strašlivého provedl?“
„Chodíš příliš rychle místnostmi, které jsou plné důležitých lidí.“ Zahučel Havran.
„Jakže?!“
„Kdybys šla pomaleji halou u primátora, všimneš si, že primátorovo synek a Drozd jsou jedna a tatáž osoba.“
Po kobce se rozhostilo temné ticho.
„Takže já už to chápu“, začal Tichošlápek , „Drozd viděl, že Vlaštovka s Havranem jsou pronásledováni, a tak se rozhodl, – vcelku správně – že pokud s nimi bude on, nehrozí jim bezprostřední smrtelné nebezpečí. Náš drahý primátor omdlel, když viděl Havranovu dýku na Drozdově krku, takže místo toho, aby nás rovnou postříleli, tak nás jenom zašili.“
„A pověsí nás až ráno…“
Opět ticho.
„Takže jsem to vlastně všecko zvorala já,“ řekla Vlaštovka, „svou špatnou znalostí města jsem zapříčinila tuhle celou situaci. Drozd to odhadl, pochopil, kam nejradši večer chodím, doběhl tam zkratkou a počkal tam na nás…“
Souhlasné mlčení.
„No, hlavně, že to víme…“ zahučel Havran.
Ticho bylo jen krátké, přerušeno zachřestěním klíče v zámku. Byla jim donesena poslední královská večeře před popravou.
„To je skutečně znamenitý vtip, donést Ptačí gildě k poslední večeři nadívanou křepelku.“ Nechal se slyšet Tichošlápek.
Poté ji rozřízl. Vypadl jakýsi umaštěný papírek.
„Ctěné Ptačí gildě od Herberta von Thaarak, řečeného Drozda,“ četla Vlaštovka, „vychutnejte si prosím dosyta tuto krmi. P.S. Pozor! Žebra jsou ostrá a místo páteře je pilník.“
Diskuze
Dílko je dobře atmosfericky zpracováno. Nejdříve jeden odstavec napětí, pak jeden klidnější, a než se čtenář stačí zklidnit, tak je tu další akce. To se autorovi opravdu povedlo a přidává to i na dynamyce.
Bohužel některé věty jsou napsány velmi zvláštně, nehezky. První odstavec je opravdu slabý.
Taky jsem nepochopil chování některých lidí (uvedl již cour) a vůbec celá pointa je taková zvláštní, zpestření by rozhodně neuškodilo.
Moc jsem se zasmál u věty "Pozor! Žebra jsou ostrá a místo páteře je pilník.“ Ta mě opravdu dostala a výrazně zlepšila již ucházející konec.
S pozdravem- Aratan
Celový příjemný dojem kazí kromě již jmenovaných logických nedostatků i nedostatky gramatické a stylistické:
1. Přemíra chybějících čárek.
2. Vlaštovčino lano je s velým V
3. primátorovo synek - plzeňský (nebo jaký) dialekt byl použit schválně?
4. Zbatečné opakování slova "naskytl" ve dvou větách krátce za sebou
5. Některé věty jsou podivně, až skoro příšerně postavené, např. "V duchu si ještě chvíli sumíroval všechny politické aspekty gratulačního projevu k narozeninám své ratolesti, a pak se nadechl ke zcela konvenčnímu úvodu velkých proslovů:" - příliš mnoho informací v jednom souvětí, příliš rozvité přívlastky a nelogicky požitá spojka "a pak".
6. Nelíbí se mi spojení "prohýbal se pod nákladem jídel" - náklad jídel použiješ spíš při přepravě na nějakém dopravním prostředku.
Ale jak říkám, dílko je takové svěží, což má u mě plus
Je smutné, že se již na postu šestého příspěvku budu s názorem opakovat. Nicméně:
1. Dílo samo o sobě je po stylistické a slohové stránce na průměr serveru napsané více než dobře. Akční scény mají spád, čas od času se i čtenář zasměje. (Teď by bylo zapotřebí proslovu, ale primátor nějak nenacházel slov. To sklo bylo příliš drahé…)
2. Zajímavě vyznívá i čtenářovo pochopení faktu, že Havran posedávající na střešní kupoli není pták, nýbrž stylový zloděj.
3. Náznak prolínání časů je zde docela zbytečný, protože v ten okamžik už i pomalejší čtenář ví, že muž v plášti je Havran. Ovšem není ani špatně provedený. Nic proti ničemu, chtělo by se říct.
4. Musím připustit, že pointa je vzheldem ke zbytku povídky jednoznačně nejslabší článek. Příliš mnoho kombinování a důvodů, spolu s objevivšími se novými ptáky čtenáŕe při prvním čtení dokonale zmate, takže neví, kdo je kdo, kdo je zatčený a kdo ne.
No ale protože je po technické stránce Klid snobů zvládnut velice hezky, já se přikloním spíše ke 4-*.
L.
cour - pak je ale zbytečné křepelku používat pro příměry, je to stejná krmě, jako holoubata - vzácná a drahá právě pro svou velikost (stejně jako slavičí jazýčky).
mě to velmi příjemně překvapilo a dobře jsem se četbou bavil, až ke konci. pak jsem zjistil, že jsem nepochopil jednání některých postav. lépe řečeno, přišlo mi nelogické.
1. vlaštovka: proč vlastně proletěla tím sálem? myslel jsem, že ji někdo honí, ale tak to nebylo. z toho mi vyplynulo, že jenom tak si zlodějka proskočí oknem (za kterým je světlo a tedy i lidé) jakoby nic proběhne místností a proskočí druhým oknem ven.
2. havran: roč musel projít také sálem? mohl to obejít nebo přelézt jinudy. vždyť to nebyl zelenáč.
3. drozd: jak věděl, kam všichni jdou a jakto, že tam byl dříve než vlaštovka?
4. celý ptačí oddíl, který se nesnažil utéct.
ale spousta věcí mi přišla sympatická. přezdívky i celý nápad s ptačí gildou, tlustej a starej tichišlápek (škoda, že si nezlomil při lezení vaz), popis slavnosti a chování hostů na slavnosti, překvapení a odhalení drozda,...
3-4*, ještě si to rozmyslím
Že by významní zlodeji nevedeli, ako vyzerá primátor ich mesta, a že sa nápadne podobá na Drozda, je nepravdepodobné. Lepšie by bolo dejovo to ošetriť buď tým, že sa jedná o významného hodnostára, ktorý bol dlhodobo mimo mesto (veľvyslanec a pod.), alebo je to významný človek na návšteve v tomto meste - a Drozd je tam na vychovaní v internátnej škole, dlhodobo u príbuzných matky, ak je jeho matka nebohá, cvičí sa na rytiera (je pážaťom, panošom) ako to poznáme z našich dejín... A to by dávalo logiku, že sa stráže tak snažia - veď je to diplomatický škandál, unesený syn jeho excelencie X.Y....
Kráľovskú poslednú večeru by som si predstavovala vo forme pečeného prasiatka, kozliatka či jahniatka. Bez ohľadu na veľkosť "křepelek" v tomto svete. Vtáci majú totiž duté kosti, takže o ich ostrosti a využiteľnosti ako zbrane by som pochybovala...
Inak sa mi štýl poviedky veľmi páčil, opisy sú veľmi čtivé a živé. I tá predstava 13-ročného puberťáka, ktorý sa baví náhodne vzniknutým chaosom na takej nude, ako je oficiálna slávnosť slúžiaca len k posíleniu ega jeho otca, je veľmi skutočná.
Mgr. Holger:
tady taková malá výtka k velikosti křepelek. pan Černý a kol. se v životě nesetkají s panem Tichošlápkem, protože nežijí ve stejném světě. tedy pan Černý a jiní ornitologové na Zemi popisují zdejší ptactvo, které může být velikostně (i jinak) naprosto odlišné od světa Master_of_Drakes. a třeba, podle tebe, mohl na závěr uvést, že u něj se křepelky vyšlechtily a velikostí připomínají brojlery u nás. mě to přijde zbytečné.
Tradiční dílko romantizující zlodějský život. Musím přiznat, že je po řemeslné stránce na docela slušné úrovni, postava vyžilého zloděje je opravdová.
Nicméně budu mít poměrně dost připomínek:
Celý děj je překombinovaný (řekněme vykonstruovaný) – chybí zde nějaká rozumná motivace postav, která by logicky spojovala celou tu souhru náhod (což nemusí být pouze nelogičností děje, ale může to být dáno pouze nedokonale popsaným dějem a ztrátou informací v roztříštěnosti do jednotlivých dějových linií – jejichž chronologická návaznost také někdy není úplně zřejmá).
Shrnu to: Vlaštovka pro efekt vlítne do nějakého baráku – v závěru se dozvídáme, že to bylo její špatnou znalostí města. Její učitel, ačkoli jistě město perfektně zná, tam nota bene vleze za ní, promenáduje se před celou městskou smetánkou, fakt, že ho všichni vidí ho neleká, nicméně ho vyděsí zjištění, že dává lekce synkovi primátora. Poté najde vlaštovku a mohou si poklábosit. Synek pozná, že jsou pronásledováni (jak, to není známo). Všichni vědí, kam mají za Vlaštovkou vyrazit. Synek předběhne tedy vojáky – no tedy spíše ležérně předejde, debatuje přitom o víně. Zlodějíček Tichošlápek se do toho všeho nějak přimotá – z příběhu není jasné, na jakou budovu to vlastně lezl. Fakt, že se tam zničehonic objeví synek, svádí k výkladu, že taky lezl na primátorův barák.
Elce pelce do křepelce…
Je to asi normální, že rukojmí posílají únoscům jídlo – nikdo se nad tím nepozastavuje – pokud nechcete, aby vaši strážní byli otupělí vůči takovýmto pokusům, nedávajte je na školení o psychologii obětí – znalost helsinského syndromu je v tomto případě na škodu.
Pro pobavení uvádím informaci, kterou naleznete na http://wikipedia.infostar.cz/c/co/common_quail.htm l:
Tato křepelka množí se na otevřené orné hospodářské půdě a pastvinách přes většinu Evropy a Asie, kladení 6-18 vejce v zemi hnízdí. To je silně stěhovavý pták, unlike většinu gamebirds a zimy v Africe.
To je malý (17 cm) okrouhlý pták, nezbytně pruhovaný hnědý s bílým eyestripe, a, v muži, černá brada. Jak se hodí na jeho stěhovavou přírodu, to má dlouhá křídla, unlike nejvíce typicky krátký-letěl gamebirds.
Toto je pozemský druh, krmení na semenech a hmyzy na zemi. To jde notoriously nesnadno vidět, udržování skryté v plodinách, a neochotný letět, preferring k podlézavci pryč místo toho. Dokonce když zaplavený, to zůstane nízké a brzy klesne zpět do krytu. Často jediné znamení jeho přítomnosti je výrazný “mokrý-moje-rty” opakovaná píseň muže.
To je těžko loveno na passge přes Středomoří oblast.
Pokud jste z toho moudří, gratuluji. Černý a kol. uvádějí že křepelka je velikosti kosa. Odkaz http://www.krepelky.wz.cz/ hovoří i o masných plemenech japonských křepelek, dosahujících 300 gramů váhy.
Velmi veselý šprým, poslat čtyřem lidem ve vězení jednu křepelku. Nicméně pilníkem, který by se dal do tohoto tělíčka schovat by se dala udělat možná manikúra, nikoli však přepilovat mříže. Prohnaný zloděj by jistě při takovémto průhledném pokusu o osvobození necpal do křepelky vzkaz, kde by uvedl své jméno. Každopádně s křepelkou je spojen ještě jeden podivný výrok: „Poté ji rozřízl.“ Čím – oni jim nechali nože?
Celkově jde o dílko na slušné úrovni, jeho zmatenost a přehnané konstrukce ho však poněkud sráží. Hodnocení mezi 3 a 4*. Přesto se přikloním k 3*.
Zdrví Holger