Články&Eseje

Strach ze tmy Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 32

Have you ever been alone at night,
thought you heard footsteps behind,
and turned around and no-one´s there?
And as you quicken up your pace,
you find it hard to look again,
because you´re sure there´s someone there.

(Iron Maiden: Fear of the dark)


Sníh tiše klesal na ztemnělý park. Zasněžený chodník se oranžově třpytil ve světle pouličních lamp. Stíny bezlistých stromů se na čerstvém sněhu proplétaly do strašidelných obrazů. Kdesi v dálce zněly kostelní zvony.

Tmavou alejí spěchal pozdní chodec. Jeho stín se zkracoval a opět prodlužoval v podivné hře pouličních svítilen. Pod jeho kroky tiše křupal čerstvý sníh. Když utichly vzdálené zvony, zastavil se a zkontroloval hodinky. Zeleně fosforeskující ručičky téměř splynuly v jednu. Byla půlnoc.

„Bezva.“ Zabručel David sám pro sebe a opět vykročil. Tentokrát se ale zvuk drceného sněhu ozval okamžik před tím, než se jeho bota dotkla chodníku.

Srdce se mu rozbušilo. Otočil se za zvukem a pohledem pátral mezi tmavými stromy. Najednou se mu kruhy oranžového světla zdály být mnohem menší a zoufale daleko do sebe. Kdesi v temnotě pod korunami stromů se pohnul stín. Možná. David rychle dýchal a snažil se ovládnout nervozitu.

„Nic tam není. Jen se ti něco zdálo. Nic tam není.“ Šeptal si pro sebe. Ledový spár strachu však již jeho srdce nepustil.

Po chvíli se David obrátil a pokračoval v chůzi. Ač napínal sluch sebevíce, neslyšel více než své vlastní kroky. Po několika metrech již byl přesvědčen, že ho před chvílí jen šálily smysly.

A pak se to ozvalo znovu. Kdesi vzadu za ním, téměř na prahu slyšitelnosti.

„Je to jen ozvěna. Jen ozvěna mých vlastních kroků.“ Přesvědčoval sám sebe.

Ale na ozvěnu začaly být kroky až příliš zřetelné a hlasité. Davidovo srdce se opět rozbušilo a v žaludku ucítil zvláštní tíhu. Strach. Snažil se ovládnout touhu rozeběhnout se. Ty druhé kroky tu byly. Nyní už jasné a zřetelné. Kdosi kráčel za ním.

´Hraje si s tebou vlastní představivost.´ Uvědomil si David. ´Když se zastavíš, ty kroky utichnou. Určitě. Je to jen sluchový klam; zastavíš se a zmizí. Jen se stačí zastavit. Zastavit se, sakra!´

Něco mu ale bránilo to udělat. Jakýsi prastarý pud ho nutil jít dál. Nikdo se nedívá do tmy, ve které viděl čísi oči. Nikdo nezkoumá původ divných zvuků v temném konci chodby. Brání nám v tom strach starý jako lidstvo samo. Strach ze tmy.

Davidovy kroky se zrychlovaly. Jeho srdce bilo jako šílené a po čele mu stékal ledový pot. Chvílemi se mu zdálo, že se jeho pronásledovatel zastavil; za okamžik se vždy ale ozval znovu. Blíž a blíž.

„Nikdo tam není. Nikdo tam není. Je to jen ozvěna tvých vlastních kroků.“ Zoufale si opakoval. K téhle myšlence upínal veškerou svoji soudnost. „Nikdo. Tam. Není.“

Další lampa se přibližovala. Byl téměř u ní, když spatřil stín. Svůj. Ano, svůj stín. Ale pak ještě druhý. Oranžové světlo načrtlo na chodník děsivé protažený, šedivý obrys čísi postavy.

David se prudce otočil. Cesta za ním ale byla pustá a prázdná. Na čerstvém sněhu se zřetelně rýsovaly šlépěje. Jeho a ničí jiné.

Bože, co se to děje.´ Mihlo se mu hlavou. David se obrátil zpátky a zděšeně vykřikl. Vedle stínu své postavy zřetelně spatřil i druhý. Byl tam a natahoval k němu své dlouhé paže.

David na nic nečekal a rozeběhl se. Jeho vědomí řvalo hrůzou. Utíkal jako smyslů zbavený. V uších mu hučelo. Jeho šlépěje dostaly podobu protažených šmouh. Běžel dál a dál. Řada svítilen se zdála být nekonečná. Už dávno musel být na konci parku, ale cesta vedla stále dál. Zimní boty mu těžkly na nohou. V boku se ozvala ostrá bodavá bolest. Ve spáncích mu pulzovala krev.

´Jen se ti to zdálo. Byl to jen zrakový klam. Jen se ti to zdálo. No tak se postav strachu. Postav se tomu. Je to jen strach ze tmy. Strach ze tmy. Nic víc. Strach ze tmy…´ znělo mu v uších stále dokola.

Prastaré instinkty ho ale nutily běžet dál. Před očima se mu dělaly mžitky a nohy už téměř necítil. V jeho mysli ale stále zůstávala čerstvá vzpomínka na hrůzný stínu. Byl za ním. Určité byl za ním. Pronásleduje ho. Když se zastaví, zemře. Zemře. Zemře. To slovo bodalo Davida do spánků. Zemře. Ne! Ne, když se tomu postaví. Stačí překonat strach. Jen se otočit. Otočit. Otočit!

A potom David udělal nejtěžší věc ve svém životě.

V běhu se ohlédl a… Nikdo za ním nebyl. Klopýtavě se zastavil a zhluboka dýchal. Řada lamp se táhla do hlubin parku, kde se ztrácela v šeru, stejně jako jeho rozmazané šlépěje. Nikdo za ním ale neběžel – žádný vrah ani šílenec. Nikdo ho nepronásledoval.

Lampy zaplašily stíny v temnotě. V dálce bylo slyšet projíždějící auta.

"Jen se mi to zdálo.“ Vydechl David a usmál se.

´Vyděsil mě vlastní stín. Vyděsil mě jako malého kluka. Říká se,´ napadlo Davida, že když máte z něčeho opravdu velký strach, musíte jít a sáhnout si na to. Všechny přízraky a obavy budou rázem ty tam. Zmizí pryč. Navždy.´ Usmál se. ´Jak málo mě dokázalo vyděsit,´ uvědomil si.´ Všechno to byl ale jen strach ze tmy... a já ho dokázal překonat. Byl to strach ze tmy a teď je pryč.´

David se otočil a ve zlomku okamžiku spatřil děsivě znetvořený obličej, jen pár centimetrů od svého vlastního. Rozječel se hrůzou a děsem. A v jeho pološíleném křiku zanikla i zašeptaná věta:

„Neměl jsi se zastavovat."

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Aazyiah
Nemáš úplně pravdu. Ta věta: ´"Hraje si s tebou vlastní představivost.´ Uvědomil si David ... " může být v úvozovkách z velmi podobných důvodů, pro které do nich můžeš dát tu poslední. Ani tam by nemusela, z pohledu autora nebo čtenáře, mluvit na Davida stvůra, stačilo by, aby on sám to bral jako promluvu.
Pokud bych měla říct jednoduché kriterium:
Ve vnitřním dialogu úvozovky být nemusí, pokud se tak autor rozhodl a pokud předem natvrdo výslovně nevyjádřil aktéry takového dialogu ("duše a Tělo", "lepší já a horší já"). Téměř vždy se však použít mohu.


 Uživatel úrovně 5

Aazy: Díky za radu. :o)


 Uživatel úrovně 0

Mgr. Holger: Do uvozovek patří jen klasická přímá řeč. Např. poslední věta tohoto článku, pokud by ji řekla ona stvůra. Pokud to byl vnitřní hlas hlavní postavy, žádné uvozovky. Ty by tam mohly být, pokud by to vyslovil David nahlas, ale pochybuji, že by se něčím takovým obtěžoval tváří v tvář děsu...

´Hraje si s tebou vlastní představivost.´ Uvědomil si David ... správně by to mělo být takto: Hraje si s tebou vlastní představivost, uvědomil si David.


 Uživatel úrovně 5

Fafrin:
Ray Bradbury.


 Uživatel úrovně 8

Aai: ptal jsem se, jak se to správně má psát...
Tedy s uvozovacími větami a s uvozovkami, nebo s uvozovacími větami bez uvozovek?


 Uživatel úrovně 0

Na konci bych upřednostnil něco jako:
David se otočil. Temnou půlnoční ulicí se rozlehůl dlouhý táhlí skřek.
Někde pod ním se ozvalo ozvěnou tiché: „Neměl jsi se zastavovat."
Nespecifikovat zlo a stach, je to pak silnější.

Poslední člověk na zemi seděl sám v místnosti.
Vtom někdo zaklepal na dveře.


 Uživatel úrovně 0

Mgr. Holger: Nevím, na co přesně se ptáš. Ty uvozovací věty jsem myslela jako Lischai - dovolím si ho citovat: "No a ...jak by jsi teda myšlenky odlišovala ty? Jako Holger jen uvozavacími větami stylu: Blesklo mu hlavou apod.?"
Tak asi tak.


 Uživatel úrovně 0

To bylo naprosto skvělý.
Někdy si holt člověk nesmí moc hrát na hrdinu (to platí i v dračáku). Občas by měl věřit instinktu.


 Uživatel úrovně 0

no...tak teď už je to jasné - máš talent :)


 Uživatel úrovně 0

Nějak se mi nedaří pochopit, co máte s těma zatracenejma přímejma řečma, Lischai má až puntičkářky u každé nějaké to "říkal si" a úvozovky jsou docela přípustné. Někkteré věty by bez nich obešly, jenže... pak by se de facto tím, jestli je věta "Neměl jsi se zastavovat" v úvozovkách čili nic, určovala interpretace povídky (protože tëď by se opravdu mohla a díky bohu také nemusela číst jako schizoidní dialog jedné rozštěpené duše).
A propo, zcela OT:
Vážím si Syrova materialismu - když už obavy, tak z pečlivě střežených kriminálníků ve vzdáleném vězení; to, že jde na ty koleje mnohem blíž hřbitovu než lochu a navíc přímo přes další zaniklý hřbitov, to ho nechává klidným.