Tohle může být moře
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 22 |
Každičký den se setkáváme s lidmi, kteří jsou z mnoha různých důvodů přesvědčeni, že hraní Dračího doupě je neskutečně infantilní a nedůstojný způsob zábavy. Lhostejno, zda je to jen krátkozraký remcal, který něco málo slyšel, ale mnohem více si domyslel, nebo rozumný člověk, který kdysi projevil dobrou vůli a zájem zjistit, co to vlastně Dračí doupě je a jen z různých důvodů (třeba i mylných) seznal, že to opravdu není ten způsob zábavy, jaký by vyhledával. Výsledek je vždy stejný: Mají svůj pohled na věc a ten jim stěží už někdo vyvrátí.
Na vašich tvářích vykouzlí názor někoho takového úsměv lehký jako spánek k ránu a dále už pro vás ten člověk nebude ničím jiným, než chudákem, který nic nepochopil. Zkuste ale na chvíli odhodit stranou vlastní pobavenost nad tímto jeho hloupoučkým názorem a zeptat se, kde ho vlastně ten člověk vzal. Odkud z temnoty se vynořil mýtus toho, že Dračí doupě je dětinským a pro téměř dospělého člověka nehodným způsobem trávení času. A ať už chcete či ne, stopy vás jistojistě zavedou k místu, ze kterého jste vycházeli. K hráčům Dračího doupěte samotným. Stranou veškerou hrdost, která nám brání připustit si, že je to pravda. Odkud jinud by se vzal?
Jedna, jinak asi docela fajn dívka, mě kdysi prezentovala svoje zkušenosti s Dračím doupětem jako:
PJ: „Stojíš na mříži. Co uděláš.“
Hráč: „Nevím.“
PJ: „Mříž se zlomila a ty padáš dolů. Nemůžeš nic udělat. Co uděláš?“
Ani všechna slova na světě nemůžou vyjádřit beznaděj, která mě tehdy obstoupila. Proč? Kde se neustále berou ti nemožní PJ, kteří nemají nic lepšího na práci, než že – byť neúmyslně – házejí špínu nejen na DrD, ale zároveň i na všechny další RPG hry, co jich tu je.
Na Vampire a jeho temnou verzi současného světa. Na cyber-punkový Shadowrun. Na GURPSy a jejich dokonalý systém. Na AD&D, jeho čistou fantasy a ukázku toho, jak to dopadne, když přes samá čísla už není hrdinu ani vidět. A na spousty dalších úžasných RPG, schovaných kdesi v kilometrech anglických pdf-scanů, o kterých jen občas uslyšíte na conech mluvit Jezevce a jemu podobné průkopníky žánru.
Za všechny tyhle nese Dračí doupě odpovědnost. Za všechny tyhle neseme odpovědnost my. Proč dokonce i na jednom z mála komunitních serverů – jakým tento nepochybně je – musí být pod odkazem ´Co je to Dračí doupě?´ tak zkreslený text? Yenni tu sice mnoho vysvětlí a spoustu věcí uvede na správnou míru, přesto všechno se ale pořád zoufale mýlí.
Dračí doupě přece není - a nemělo by být - o tom, jak si naházíte postavu, zaznamenáte do deníku svoje dvě lana, lucernu, láhev s olejem a křesadlo a jdete do jeskyně něco umlátit nebo polít olejem a zapálit a jediné dva skutečně tvůrčí kroky, které přitom musíte podstoupit, jsou vymyšlení jména a - vrchol blaha největšího - namalování vlastního erbu. To má být Role Playing Game? Ale jděte!
Já vím… teď mi řeknete, že to stejně tak nikdo z vás nehraje a že vůbec nevíte, proč vám to říkám. Nikdo z vás nemá elfa čaroděje s inteligencí 21+5 která mu „skutečně“ padla. Nikdo z vás nehraje chodce s mečem 14/0/0 a kroužkovou zbrojí +5. Nikdo z vás nezabil svého prvního draka na 8. úrovni salvou žlutých blesků a šermířem s rychlostí, aniž by šokovanou bestii napadlo vůbec použít dech nebo vzlétnout. Nikdo z vás nemá postavu která vládne nějakému tomu království.
Jako bych slyšel ten pobouřený chorál: „Ale nás to tak baví!“ Dobře. A zkusili jste někdy něco jiného? Zkusili jste někdy hrát obyčejného dřevorubce? Zkusili jste si střihnout otce, kterému jeho desetiletý kluk sebere meč po dědovi a s hlavou plnou dobrodružství se vydá do světa? Zkusili jste si někdy zahrát jenom tak? Bez neustálé touhy po větším meči, mocnějším kouzle a krásnější elfce? Ne? A není to škoda?
Schválně to zkuste: Schovejte všechna pravidla do šuplíku. Vyhoďte kostky z okna. Zapomeňte na svoje postavy a věčné levelení. Jen zhasněte světla a nechte svého PJ ať hraje s vámi. Ať vám tiše vypráví příběhy o osudech obyčejných lidí, kterým ještě hrdinství nestačili zkazit útočná o obranná čísla. O lidech, pro které je tou největší udatností požádat o tanec tu milou dívku z vedlejšího statku, nebo si konečně promluvit se svým otcem, který se vrací každý večer domů opilý jak zákon káže. Třeba vás to bude bavit víc, než házení kostkou a zabíjení nestvůr.
A pokud se vám do toho všeho nechce, tak o tom třeba jenom mluvte; s každým a se všemi. Zkuste si jenom připustit, že to všechno může jít i jinak… a potom všem okolo vyprávějte. Vyprávějte o tom, že Dračí doupě je taková hra, jací jsou její hráči a že to vlastně vůbec není o kostkách ani pravidlech. Vykašlete se na Hexaedr s jeho šestistěnkou ve znaku. Vykašlete se na stále nová a nová pravidla. Vykašlete se třeba i na to, co vám tu říkám já. Zkuste jen občas poslouchat lidi jako je Wulf nebo Jezevec. Čtěte články, zkoušejte, experimentujte, hádejte se, nadávejte. Nadávejte na mě, nadávejte na Altar, na role-playing, na DrD+, nadávejte na cokoli, ale hlavně mluvte. Mluvte! Nenechte mě v tom samotného! Protože jestli chceme, aby si lidé přestali o Dračím doupěti myslet, že je to hra plná nekonečného házení kostkami a listování pravidly, musíme to především pochopit my sami.
Vím, že mě za tohle nečekají ani pozitivní ohlasy, ani vysoká hodnocení. Přesto jsem to udělal. Nemyslím si, že všichni pochopí, co jsem chtěl říct. Přesto tu ale stojím a křičím do temnoty. A nebude na světě šťastnějšího člověka, než mě, pokud se z té tmy ozve:
„Pleteš se Lišaji, protože…“
Nekonečné diskuse o chcípání elfů a zabíjení kouzelníků jsou jen řeka.
Tohle může být moře.
Diskuze
Tak jsem si precetl cely clanek (se kterym jsem vetsinou docela souhlasil :), ale pak jsem se nestacil divit, co vsechno jsem v nem nepostrehnul a co v nem jini nasli), a nasledne i celou diskuzi, ve ktere jsem mezi argumenty citil spise osobni spory, nezli vecnou a nestrannou diskuzi. Průběžně jsem si zapisoval různé reakce (z nichž některé byly v průběhu řečeny, ale když už jsem tomu věnoval 150 minut, tak to asi mazat nebudu... tož sa omlouvám za duplicitu.)
Nejvíce se mi líbil příspěvek od Textorise z 10:34:37 12.01.2005 :-) Jo, a také 07:06:37 21.01.2005.
Po přečtení všech komentářů ale nejvíc ze všeho cítím... únavu. Myslím, že už moc není co říci, většinu jste toho vyčerpali.
Souhlasím s tím, že...
- o tom, jak se RPG hrají by se mělo víc mluvit :-)
- DrD nemá úplně dobrou pověst :-) A že to je kvůli hráčům. A dřívějším verzím pravidel.
- pravidla by měla alespoň trochu podporovat RP, aby se o něm začínající hráči mohli dozvědět. Což snad DrD teď už dělá. To ale nic nemění na tom, že to stejně dost často RP hrát nebudou :-)
- je lepší zapálit svíčku než nadávat na tmu.
A teď zkusím trochu víc rozebrat, s čím nesouhlasím, nebo nač mám jiný názor.
12-TI LETÍ KLUCI
"Vsadím boty, že kdyby 12-ti letí kluci (nebo dívky) dostali opravdu dobrého PJ, s diceless systémem a atmosférickým horrorovým dobrodružstvím, hned by se na hraní barbarů Conanů a Gandalfů dívali jinak..."
Ze svých zkušeností mohu říct, že Lischaj by ty boty v 85% případů asi prohrál... zatím jsemm se setkal s jediným případem, kdy se povedlo, zatímco ve většině to prostě nešlo... asi to souvisí s tím, že ti kluci v tomhle věku mají většinou málo vyvinutou empatii... S dívkami by to možná šlo, a kdyby tam bylo hodně itrovertů, kteří se nezajímají o reálný svět a mají hlavně bohatou fantasii, tak by to teoreticky (!) šlo také, ale s městkými extroverty určitě ne.
Další tip, jak napomoci tomu, aby to vyšlo, je postavit je do přímé konfrontace s tím nebezpečím, aby si mohli šáhnout (nepopsat jim ho jenom), že na to prostě nemají, ale hned je nějak odklidit (protože v 90% případů se na to vrhnou, i když budou vědět, že nemají šanci - a zhebnou, a to klidně i 2x po sobě)...
Prostě s malýma klukama je v tomhle prostě potíž, a jestli někdo zná nějaké další rady, jak na ně, určitrě by vám spousta lidí za ně utrhala ruce :-)
Ještě k těm extrovertům... možná že by se to dalo víceméně úspěšně uhrát, ukázat jim ten roleplaying... ale nebude je to bavit. Oni si totiž nechtěhjí hrát, oni chtějí vyhrát. A nutit jim způsob hry, který je nebaví... není šťastné řešení. U takových skupin jsou příliš starší PJ většinou spíše na obtíž, oni potřebují někoho stejně starého.
PRAVIDLA
Do verze 1,6, pripadne 1,5 pravidla motivovala hrat stylem hack&slash a stylem "Co děláš?". Tudíž opravdu ta hra u nezkušených PJ vypadala ve stylu "stojíš na mříži, co děláš?" Sám jsem pod jinými PJ nějakou takovou hru zažil a bylo to docela utrpení. Samolibý PJ, vše se dálo podle něj a všechny iniciativy postav byly potírány hned v zárodku... vždycky dal postavě jakoby možnost něco udělal, a hned ji nějak přechytračil bez ohledu na to, co udělal ("Mříž se prolomila, nemůžeš nic dělat. Co děláš?")
Ve verzi 1.5 konečně přestala platit zkušenost za zlaťáky a od verze 1.6 byl rozšířen její příjem na tolik, že počet zabitých nestvůr přestal být nejdůležitějším kritériem. (Snad se moc nepletu, už mi ty verze trochu splývají.)
Takže pravidla za to do jisté míry mohla.
Nicméně pravidla důležitá ke hře jsou, a být musí. To, zda jsou psaná či nepsaná až tak důležité není, ale bez nich dokáže kvalitně hrát jen velmi málo PJ. Propagovat hraní bez pravidel a kostek dokonce může být silně kontraproduktivní, protože je při takovém hraní potřeba speciálně vystavět zápletku a příběh dobrodružství, aby nebylo lineární, bylo tam dost prostoru na RP a hráči měli dostatečnou svobodu. Což drtivá většina PJ nesvede - váhám, zda to mohu zodpovědně prohlásit o někom, koho znám (a lidí z RPG scény znám docela dost :o) ).
KOSTKY
jsou důležité. Ale tvrdit, že se nedá hrát bez kostek je stejné, jako tvrdit, že se používat musí pořád. Ano, oboje platí - ale oboje jsou extrémní případy. Občas prostě příběh vyžaduje vyřazení náhody, protože její obcházení (propracovávání variant náhradního řešení, když na kostce padne procentuelně nepatrné číslo) je v poměru čas + energie / výsledek výrazně neefektivní; a občas i propracovanému příběhu náhoda pomůže od jednotvárnosti.
To celé je ovšem otázkou toho, jak moc má být celý příběh předurčen dopředu / zda vůbec o nějaký příběh jde, nebo zda nemá být dobrodružství jen sledem náhod. Oboje krajní řešení opět považuji za extrémní, většině hráčů bohatě stačí střed...
HRDINOVÉ
Ano. Většinu lidí baví hrát alespoň něco trochu víc hrdinského. Baví to i lidi, co propagují opak :-) Ale neplést si hrdiny s megalomany, vládce království, zachraňování světa každý den 3x a podobnými případy.
Hrát toho sedláka by opravdu většinu lidí nebavilo - pokud by nebyl zasazen do zajímavého příběhu. Vono vymýšlet pravidla pro orání pole je docela vopruz ;-)
A hrát nesmělého mladíka na vesnické zábavě, co chce požádat o tanec holku ze sousední vesnice může být opravdu zábava - pokud ovšem se hraje s kvalitními roleplayery, PJ má připraveno několik hospodských zápletek a propracované vesnické vztahy a ti hráči mají propracovanou vesnickou minulost. A něco takového vymyslet je asi 5x horší a pracnější, než vymýšlet záchranu světa :-))
Marsia: viděla si film znamení? tam nebyla ádá krev a ani nic takového a běhal mi z toho mráz po zádech.... To bylo pěkné. já neříkám, že tam musí být krev. Lidé se bojí toho co nevidí a to s tou krví byl jen příklad...
Lischai.... Ty chceš aby měli tu možnost a oni ji mají... a pokud chcou tak si ji najdou! tomu věř.. jednou JEDNOU na to přijdou....
Tex.
PS: Ašibka se vloudila. Púvodním autorem předchozího příspěvku je Korlagon
Opět jsem kvykutal něco (doufám) zajímavého:
adí mi někdy až přehnaná samolibost. Nejvíc to bývá znát na začátku dobrodružství, kdy se postavy seznamují. Jak je možné, že postavy první úrovně jsou ošlehaní bojovníci se zjizvenou tváří, kteří připrvní příležitosti "bleskově" tasí meč, či kouzelníci, kteří svým "ledovým pohledem" znejistí i veterány u městkých bran, přestože mají ve svém spellbooku sotva pět kouzel, se kterými by sotva zabili motýla.
Jde mi o to, že hráči si své postavy nutně projektují jako vždy vážné, s ledovým klidem přemýšlející, supermany a dávájí jim vlastnosti, které by neměli kde získat. Vadí mi věty typu: "Bleskově vložím šíp na tětivu a zamířím protivníkovy přesně mezi oči. Ten samým překvapením..."
Mnohem reálnější a herně i zajímavější by přece bylo třeba: "V toulci u pasu nenápadně nahmatám jeden šíp. Srdce mi bije až v krku. Jestli nebudu dost rychlý...
Vytrhnu šíp z toulce a jak nejrychleji to dokážu se ho pokusím nasadit na tětivu. Trochu se mi třesuo prsty, je to můj první boj. Ale nebyly marné všechny ty hodiny ztrávené sestřelováním jablek ze stromu. Podařilo se mi to na první pokus.
Natáhnu luk a zamířím. Protivník se na mě podívá. Co to je, to v jeho pohledu? Strach? Překvapení? Rezignace?..."
Jde mi o to že hráči nemusí mít strach ze slabých postav. Krása této hry není v nepřemožitelnosti. Ale v tom aby se člověk o svojí postavu bál. Aby mu na ní záleželo. Superhrdinu na třicátý úrovni si může člověk vytvořit vždycky. Ale kam se to hrabe na půl roku piplanýho skřítka na řekněme třináctý, se kterým jste toho opravdu prožili hodně, a který se musel všechno co umí naučit s vámi.
Samuel
Mgr. Holger:
Ne, není to zase AŽ TAK jednoduché. Otázku, kde se ve mě bere touha být někým jiným, manipulovat s lidmi a vymýšlet co nejděsivější finty bych asi ani zodpovědět nechtěl... ale přesto... na vrcholu toho všeho je zábava. Čirá zábava. To říká i Marsia, která se mnou obvykle nesouhlasí v ničem...
Marsia:
Neee.... už neee. Prosím.
Já - chci - aby - měl - každý - začínající - hráč - možnost - zkusit - hrát - čistý - RP.
Když je to nebude bavit, tak ne. Alespoň to zkusili... Smyslem mého článku bylo, aby zkušení hráči občas zkusili pomoci těm méně zkušeným...
Jeden z nás Marsio musí mít klapky na učích a oších... já jen doufám, že to nejsem já...
Lischai:
No, pokud to dovedeš takhle snadno zodpovědět, pak se nedivím Tvým jednostranným (černobílým) názorům. Sám jsem si položil tuto otázku a stále jsem si ji nedokázal jednoznačně odpovědět.
Proč hraji RPG, proč zrovna RPG, z jaké stránky mé osobnosti tato potřeba pramení...?
Musím pokládat otázky takto polopaticky, aby se nad nimi lidé zamýšleli více, než nad testem s možnými odpověďmi "C je správně"?
Lischai: Ach jo... Ale každý má jiný vkus, každý bude mít jinou představu o tom, co je dobrá komedie, už jsem viděla dost skvělých, úžasných, super zábavných komedií, které mi nepřišli ani trošku vtipné, směšné... ale většinou jen nechutné... Na většinu zábavních pořadů nejsem schopna se dívat, pro nudu... Lidi říkají vtipy... a mně málokterý přijde nějak extra vtipný...
Jiný příklad: Poslední dobou nějak hraji DrD převážně na různých akcičkách, takže převážně bez pravidel, bez kostek... Už párkrát se mi stalo, že všichni kolem mě se skvěle bavili, a já vlastně nevěděla proč? Co jim na těch nechutnostech a oplzlostech dotažených do krajnosti přišlo vtipné, směšné zábavné prostě nechápu... Hru dračáku jsem opustila čtyřikrát za svou hráčskou praxi kvůli znechucení a neschopnosti hraní své postavy v důsledku stylu hry... Třikrát to byl čistě RP... Všechny tyto hry měli jedno společné, všichni se snažili o co nejvtipnější hraní, jak PJ tak hráči... Všichni, kromě mě...
Ano, DrD všichni (alespoň většina) hrají kvůli zábavě... Někdo rád horror, někdo rád hrdinskou fantasy (třeba já), někdo rád svět alla Pratchett... Potkala jsem hráče, jejichž postavy mívají velké ideály, a potkala jsem hráče, kteří se snaží každý ideál pokořit a zesměšnit... Potkala jsem hráče, s nimiž se mi hraje skvěle, a hráče, se kterými hrát nemůžu, potkala jsem PJ, se kterými se mi hrálo úžasně (díky za hru, Darte) a PJ se kterými se mi moc dobře nehrálo, a ne proro, že by byli špatní PJ... Nemůžeš říct, že nějaký styl hry je dobrý, protože tobě sedne, každý jsme jiný... Někdo rád techno, někdo písně trubadúrů... Někdo rád vtipy o mrtvých elfech, někdo rád Saturnina... Pár čistě RP her se mi líbilo (díky Jájo, Janiko, Margit, Morre, Niniane...) a pár mě naprosto zhnusilo... Akorát ten čistý hack&slash jsem nezkoužela, obávám se, že to není můj styl, ale když jsem kdysi na chodbě na gymplu viděla ty nadšené primány, jak jsou nadšení, že mohou všechny zrubat, když poslouchám ty nadšené diskuze na chatu, jak zabil na třetí úrovni draka, tak jim to přeji, je to baví, stejně jak některé baví Diablo nebo Doom. Je to zábava, tobě to jako zábava možná nepřipadá, ale jim ano. [tečka]
Textoris
Třeba pohled na ukřižovaného kněze v něm nic moc nevyvolal, nebo svého učitele pracovek s hlavou ve svěráku mu ani tak moc nedělalo...
Opravdu si myslíte, že horror = nechutnosti, nechutnosti, nechutnosti... To jest proudy krve, proudy slizu, nějaký ten mozeček... Docela nedávno jsem se koukala na jeden horror (Vymítač, nebo jak se to jmenovalo)... Neříkám, že to na mě nepůsobilo, bylo to opravdu odporné, brr, ale když doznělo prvotní zhnusení scénami, konstatovala jsem: Další americká blbost... Veškeré napětí stálo na těch odporných výjevech... Nic hlubšího... To je horror?
Někde níže jsem řekla, že na horror je třeba zkušeného a dobrého PJ. No, tak myslím, že takovýto horror (kde nechutnost střídá nechutnost) bude schopen udělat i nějaký ten dvanáctiletý kluk... Ale myslím, že Alfredů Hitchcocků, Agath Christie nebo Edgarů Allanů Poeů mezi začínajícími PJ ve věku 15 a méně asi moc nebude...
Textoris:
A svět opět dostává smysl... díky. Něco vymyslíme. Dále v poště.
Mgr: Holger:
Zábava. Pochopitelně. Časem to možná přesroste v potřebu napětí, strachu nebo něčeho podobného, ale většinou jen zábava. Zábava je ta jedinná odpověď.
Ale, Holgere, bavíš se stejně u dobré komedie jako u špatné? Viď že ne.
Lischai: "Melkor:
A přestu všechnu úžasnou propagandu stejné 80% newbíku hraje otřesně... nebo alespoň ti, na které jsem narazil.
Někde ta chyba bude.
Určitě."
Ještě jednou - to není chyba, to je jen jiný způsob hry. Mnohem důležitější, než obhajovat jeden či druhý způsob, je položit si otázku: Proč vlastně hraju DrD?
Omlouvám se za další příspěvek, ale nechci vás drtit nepřehledně dlouhými kecy…
Takže jsem odehrál dobrodružství s mým bráchou. Tedy bylo o tom,že seděl doma a zkoušel jsem trochu takovou neznámou a trochu hororovou atmosférou. Takže zase nastal otřes prostě prozkoumával co se děje. Tedy shledal, když jsem tomu nechal volný konec, jelikož už opravdu nevěděl co dál dělat. Nehodili jsme ani jednou kostkou! Říkal mi, že to bylo velice dobré a v některých situacích se prý bál. Byl jsem šťasten! Tím pádem beru váš názor, že když PJ umí udělat good atmosféru, tak to jde! No, ale mělo to pár chyb. Hráli jsme stylem, kterému si troufám říkat realplaying, i když si pod ním podle mého představuje něco jiného! No, ale věk dělá svoje. Tyhle „děti“ si ještě neuvědomují realitu. Třeba pohled na ukřižovaného kněze v něm nic moc nevyvolal, nebo svého učitele pracovek s hlavou ve svěráku mu ani tak moc nedělalo, jelikož ještě nechápal o co vlastně jde (tedy já něco takového vidět, tak ji asi hodím!)! Sice fakt, že celou hru se choval tak nějak jako hrdina, i když jak ho těch 13 let znám, tak by se asi posral a propadl panice! Zde bych mohl rozebírat psychologii, ale nebudu! Takže závěr…
Tedy když je dobrý PJ (nechci se chválit, ale je to přirovnání) a udělá dobrou atmosféru, tak je to fakt super a oba se pobaví ať mu je kolik je! Ale zase má to svoje omezení, ale každý si hru představuje jinak. Každý je jiný a každý hraje DrD a všechny hry na hrdiny ze svého vlastního důvodu! Můj bratr je spíše se svou generací ten typ který chce se zlepšovat a hrát podle pravidel, tedy pravidel HRY (např. jako třeba v počítačové)! Prožívá tam to dosahování, ale dnes (tedy včera, jelikož tohle píšu teď večer,ale na net se to dostalo až teď) se opravdu bál a časem si uvědomí co ho baví. Takže jsem se mýlil a souhlasím s vámi, ale…. Musíme dodat… má to rezervy! Ale pobavil se…
Tex.