Cesta tam a zase zpátky
| Autor: | LordLoskuták |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
Jediné, co mě na mé cestě provázelo, byl strach. Podvědomě jsem tušil, kde jsem, ale nechtěl jsem si to za nic připustit. Na to přece nevěřím. Šel jsem dál. Ne, že bych chtěl, ale něco mě nutilo pokračovat Nedovedu to popsat. Možná ten všudypřítomný strach. Krajina spálenou na prach. Kolem se smutně válela mlha. Celá ztmavla popelem. Nebylo vidět ani na krok, a tak jsem se ztratil. I sám sobě. Začal jsem si připadat cize. Chtěl jsem se toho vtíravého pocitu zbavit. Ale jak? Byl stále se mnou. Stal se částí mého Já. A nejhorší na tom bylo, že ten pocit tam vlastně patřil. Tak jsem stál uprostřed mlhy a byl jsem hrozně sám. Měl jsem někam jít a nevěděl jsem kam. Někdo na mě čekal, a já nevěděl kdo. Snad proto jsem jen stál. A hledal se. Mezi mlhou, mezi pahýly stromů, mezi štěrkem. Nikde jsem nebyl ...
Stál jsem tam zřejmě dlouho. Čas nějakým způsobem ztratil význam.
Najednou tam byl. Jinak se nic nezměnilo. Poznal jsem ho a pousmál jsem se. Úsměv mi vrátil, a pak mě vyzval, abych si sedl. Chvíli jsem stál a uvažoval nad svým vzdorem. Pak jsem se posadil vedl něj. Spolu jsme hleděli před sebe. On dělal suchou větvičkou kruhy v popelu, a já ho mlčky sledoval. Poprvé porušil mlčení On.
„Asi víš, kde jsi.“
Neznělo to jako otázka. Spíš jako oznámení. Mlčky jsem kývnul. Zvědavě na mne pohlédl, asi čekal něco jiného. Sám pro sebe si pak dodal:
„V Pekle.“
Jen jsem se ušklíbl a stále nic neříkal. Trochu se ochladilo, a tak si přivinul plášť blíže k tělu.
„Není Ti zima?“
Trochu se u té otázky usmál. Zřejmě mu přišlo zvláštní, bavit se v Pekle o počasí.
„A není to jedno?“
Vrátil jsem mu otázku. Pokrčil rameny. Domaloval další kruh. Pak ten klacík zahodil, a vzdychl. Pohlédl na mě. Kývl jsem. S tím kývnutím mnou projelo zvláštní zamrazení. Poprvé se mi podíval do očí. Nikdy jsem nevěděl, že by mohly existovat tak modré oči. A tak krásné. Ten pohled se nedal vydržet. Sklopil jsem hlavu a teď jsem to byl já, kdo si začal kreslit v písku. Pak začal vyplňovat něco v knize. Už mě ani nezarazilo, že jsem si byl před chvílí jistý, že nic takového s sebou nemá. Otočil stránku. Něco si přečetl a zkoumavě na mě pohlédl.
„Kradl jsi.“
„Absurdní.“
Pak jsem ji uviděl, jak jdeme spolu. Smáli jsme se a políbila mě. Všechno jsem pochopil. Chtěl jsem Ji ukrást světu, ukrást si Ji pro sebe. A pro nás pro oba pár hodinek času. Provinil jsem se. Přijmu trest.
„Lhal jsi.“
„Lhal ...“
Před očima mi proběhly všechny mé lži. Viděl jsem se, jak lžu matce o známkách ve škole, jak lžu Jí, a nakonec, jak lžu sám sobě. Pochopil jsem i důsledky mých lží. Věděl jsem, že si zasloužím potrestat.
Pohlédl jsem zpátky na Něj. Něco si zapisoval. Zvedl hlavu, smutně se na mě usmál.
„Zklamal jsi.“
„Mockrát ...“
Byl jsem opět zpátky. Viděl jsem se, jak mě znovu vyhazují ze školy. Jak mě otec poprvé vyzvedával ze záchytky. Viděl jsem se přesně v tom okamžiku, kdy jsem Jí bořil sny ...
Tak to pokračovalo. Dostával jsem se pomalu do zvláštního stavu. Myšlenka na trest, na bolest už nebyla nijak nesnesitelná. Ani ve mně nevzbuzovala strach. Čím déle mi předkládal mé hříchy a mé prohry, tím víc jsem se na něj těšil. Něco jsem pochopil. Peklo, to nespočívá v trestu, ale spíš v uvědomění si vlastní viny. A to uvědomění pálilo. Stálo mě to dost sil, abych se nerozplakal. Zjistil jsem, že potřebuji být potrestán. Být očištěn, zbavit se nánosu té špíny.Těšil jsem se na bolest. Čím dál víc ...
Pak vstal a zaklapl knihu.
„Můžeš jít.“
„Nemůžu ...“
„Jsi příliš mladý. Vrať se zpátky, máš dost času všechno napravit.“
„Já ... nechci. Přijal jsem vinu, přijal jsem trest. Jak se mám vrátit zpátky?“
Ale už tam nebyl. Zmizel. Rozsudek vyřčen – podmínečně propuštěn. Nemohl jsem tomu uvěřit. A vlastně jsem ani nechtěl.Kam mám jít? A ... kudy? Víra v sama sebe se otřásla v základech. Vstal jsem.
„Nemůžeš mě tu nechat!“
Ticho. Do očí se mi draly slzy.
„Nemůžeš!“
Pak jsem si uvědomil, že On tu může všechno. I odsoudit mě k životu.Vyrazil jsem. Nevěděl jsem, kam jít. Prostě jsem šel. Po deseti krocích jsem si musel odpočinout, ale čím déle jsem šel, tím to bylo lepší. Občas jsem se otáčel, abych věděl, jestli tam náhodou nestojí. Nestál.
----
Kolem mě posedával hlouček prázdných tváří. Zdálo se, že jediná jejich práce je dívat se na mě. Něco si vzrušeně šeptaly.
„Tak jak se cítíte, mladý pane?“
Něco jsem zachroptěl. Skoro jsem u toho přišel o krk, jak mě pálil. Ale tváře z toho zřejmě měly radost.
„Sestři, přineste něco na bolest. Asi i něco k pití. Mladý pán se vrátil. Přežil to.“
---
Pustili mě za měsíc. Měsíc jsem ležel v nemocnici. Sám sobě jsem se hnusil. A tak jsem dělal všechno pro to, abych mohl co nejdříve odejít. Cvičil jsem, bral jsem léky. Napsal jsem pár dopisů. V nich jsem vysvětloval, co chci udělat. Omlouval se za to, co jsem udělal. Omlouval se za to, co jsem neudělal. Pár lidem jsem napsal, jak moc je mám rád. Ale vysvobození nepřišlo. Ani nemohlo. Musel jsem odpustit sám sobě. A to jsem nedokázal.
---
Stál jsem na mostě. Pode mnou právě projela tramvaj. Rozpřáhl jsem ruce a počkal, až přejede ...
Poznámka: Tento příspěvek byl záměrně přesunut do sekce Úvahy, přestože je psán jako povídka. Toto přeřazení jsem provedl na základě jeho přehodnocení a pro jeho zařazení do rubriky jako převážně diskusního příspěvku.
Diskuze
Wow, díky kluci.
Loski, je to dobré. Velmi mile mě to překvapilo a to je dobře.
Možná bych tohle dílko neoznačoval jako úvahu, ale to by pak asi mělo problém se schválením - přecijen obsahu serveru se tématicky vymyká. Podle mého jde o zdařilou povídku, jejíž hlavní síla tkví ve skvěle podané náladě, krásně podivných dialozích a přiměřené dávce emocí, jimž lze bez váhání věřit. Povídka čtenáře unáší kamsi mimo a musím se přiznat, že mě osobně chvíli trvalo, než jsem se vrátil. Za to ti, Loski, patří gratulace. Unesl jsi mě dokonce tak daleko, že jsem některé chybky v interpunkci nebo překlepy (ale zdaleka to není tak strašné jako většina děl tady) postřehnul až při druhém čtení.
Potěšil mě popis "ztráty sebe sama". Možná se ti podařilo trefit cosi, co každý z nás už prožil, cítí to, ale nedokáže to popsat. Zase gratulace.
Celá povídka (ano, vím, je to tedy úvaha...) je navíc velmi kompaktní, nikam se nerozbíhá a neutíká, všechno drží pohromadě a jde to vnímat jako působivý celek.
Jediné, co bych snad vytknul by mohl být samotný závěr povídky. Není vyloženě špatný ani rušivý, jenom si myslím, že nemusel být podán tak okatě. Možná by stálo za to, zkusit, jak by to vypadalo, kdybys sebevraždu hlavního hrdiny naznačil jen opravdu lehce. Možná dokonce tak, aby čtenář přemýšlel: "Tak zabil se teda nebo ne?".
Takže celkově: piš, piš, piš - talent rozhodně máš a smysl pro vyprávění také. Místy působí tvůj jazyk trošičku nevybroušeně, ale to je nejspíš jen otázkou cviku.
A znovu: gratulace!
Mno... tak sice nefantasy, ale přeci jen ta úvaha sem zapadá. Je to hodně vymakaný - takovej skutečnej příběh teenagera, kterej je úplně na dně - trochu beat generation a trochu ne - trochu abstrakce, experiment a trochu všeho. Velmi mě to zaujalo - psáno dost osobitě. Já osobně bych ještě popustil jehlu fantazii a rozběhl se, ale takhle je to možná lepší. Supr.
PS: Omlouvám se Loskymu, že sem se k tomu dostal až takhle pozdě.
Prosím, čtěte - na tuto povídku navazuje další s názvem Také pláči, kterou si můžete přečíst na stole Nefantasy povídky v putyce.
No, Lorri - děkuju. Zatím jsi tomu nejblíž. Dopsal jsem pokračování. Takže se možná dočkáte toho, co tu nechápete ...
A já jsem to zase úplně všechno posral :o)))
Chtěl jsem hodnotit za pět, ale uklikl jsem se a teď proklínám tříhodinovou lhůtu :o)
Tedy slyšte, proč hodnotím pěti hvězdičkami: Příběh je výborně napsaný, přímo sugestivně.
Dovede vyvolat spoustu emocí přímo spojených s obsahem (ne jen např. naštvanost nad tím, jaká je to hovadina).
A to je to, co chci, aby dobrý příběh (tím spíš, je-li to úvaha) vyvolával. Je to kumšt, a za něj ohodnotím pěti hvězdičkami.
A teď k obsahu...
Podle mě to přesně a názorně ukazuje jak byste to neměli dělat. V tom, co píšu je trocha buddhismu - minulé a budoucí životy, karma. Překážku můžeš překonat jedině tak, že se s ní "popereš" (jakýmkoli způsobem - někdy jí stačí jen přijmout, nebo odpustit sám sobě).
Nikdy neskákej před svými problémy z mostu, protože ta situace tady příště bude znova.
I když, jak nad tím tak uvažuji, je to otázka víry. Na světě je málo Buddhů, kteří zemřeli vlastní rukou. ;o)
Když jsem si otevřel tuhle povídku - úvahu, měl jsem v úmyslu ji brát jako každou jinou. Zkontrolovat chyby a tak, ohodnotit příběh, snažit se do diskuze napsat něco, co by mělo aspoň nějaký maličký význam, ale po přečtení musím svůj záměr změnit.
Kdosi řekl, že v poslední vteřině našeho života nás zasáhne veškerá pravda celého světa a my konečně pochopíme, jak že jsme to měli vlastně žít. Řekl bych, že s tím souvisí i teorie "absolutní příjímání viny" . Jedinec převrátí každý morálně* špatný skutek v ten nejhorší zločin a pak už je jen otázka jak se k tomu postaví.
V tomto příběhu je tomu opravdu tak. Lhát je smrtelný hřích (kdo lže ten krade a do pekla se hrabe...) atd. Jakoby každičká drobná lež měla sílu tisíce skutků. Tento styl života se mi opravdu nelíbí....
Je zvláštní, že odsouzenec na smrt, nikdy neomdlí, když jde k vykonání rozsudku. Je jen jejich tajemstvím, na co můžou v poslední chvíli myslet. My můžeme jen hádat. Ti co v poslední chvíli dostali milost si začali vážit života a každá promarněná chvíle jim bylo líto. Aspoň na chvíli.... i když některým to vydrželo dlouho.
Odpustit sám sobě... to prý někdy bývá hodně těžké. A většinou tím smířením bývá opravdu sebevražda. Ale nezdá se mi... logické.... správné.... záměrné.... že člověk, který dostane druhou šanci ji neunese. Nepokusí se napravit své chyby. To by u mě byl "zlý" člověk. Ale to patří úhel .
Je to úvaha. A tu nemůžu zhodnotit. Buď se postavím na její stranu, nebo proti ni. Nebo neudělám nic. Jednou se stejně na ni zapomene a budu jen doufat, že mi aspoň drobná část z tohohle díla zůstane v hlavě. Volím třetí možnost.
*a morálka má co dělat s vírou, že?
Tristan de la Tour, Pán od Cesty
Co je trest za viny? Co je vina? Vina je to, že jsme udělali něco co jsme udělat chtěli, ale nelíbilo se to ostatním a ostatním jsme ublížili a to nás trápí…
Čeho se člověk nejvíce bojí? Že neví nic o tom co bude potom…
Největším trestem je, že nemůžete odpustit sami sobě… chcete vše zlé odčinit a jediné východisko je pro vás smrt, ale co když po vás někdo i tam bude chtít, aby jste to napravili, tak umřete znova? Ne, nejde to napravit… myslíte, že ne? Vše jde napravit. Bát se říci promiň je vina…
Člověk se nepoučí, snad někdy… musíme jen doufat…
Nevím co jsi chtěl říci… vím co chceš dokázat, ale netuším…
Nejvíce se mi líbila ta pasáž, kdy se těšil na smrt… tuhle povídku můžu číst znova a znova. Vůbec mi nevadilo a nevadí, že jsem zahlédl, že nepíšeš za čárkou mezeru za což bych tě asi normálně zabil, vůbec mi nic nevadilo. Stačí říci a pochopím…
K technice bych řekl asi tolik, že se mi tam nelíbí ta pasáž před koncem. Ten konec je super, ale to předtím se podle mého dalo udělat jinak. Ty pocity se mohli dát taky v některých pasážích taky trochu rozepsat.
Nevím ztrácím slova, když si to znovu pročítám. Fakt pěkné, sice to nevystihuje nic nového, snad jen povědomě, ale je to psáno strašně pěkným stylem, u kterého se člověk zamyslí a svižnými slovy toho člověk řekne hodně…
Nemám toho moc co říci… jen, že tou poslední poznámkou si to vše zboural, jelikož tu větu jsem nepochopil, je tak strašně zmateně napsána, že mi z toho jde hlava kolem, ale nevadí…
Hodnotím plným počtem, jelikož takovéhle povídky mám nejraději!
Tex.
Je to těžký .... bohužel, když tuhle povídku čtu po druhý ( po asi dvou měsících...), pocity zeslábly, hmm, . měl jsem si je vychutnat, dokud tu byly.
Asi už nejsem v tom rozpoložení ve kterém jsem byl... ale málem jsi mě do něj zase dostal ;-)
Prevíte....
Tahle úvaha se mi líbila. Po jejím přečttení jsem se musel postavit a trochu "rozdejchat".. Hodně věcí mi to připomnělo a trochu i dostalo. Když jsem zas začal uvažovat relativně racionálně, napadlo mě, že z tématu Soudce vs Souzený by se dalo vypreparovat poněkud více, než se tak stalo.
Poslední věta je nejlepší zakončení, jaké mohla "povídka" mít....