Články&Eseje

Elrond a Meliann Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 14

Krásnému letnímu dni snad ani nic nescházelo. Kromě dobré nálady měla také Meliann ten neutuchající pocit, že se něco musí změnit. Nevěděla čím to je, ale cítila, že někdo nebo něco brzy změní její život. Možná to byla paranoia způsobená dlouhým putováním a únavou. Ale také stejně tak dobře to mohlo být instinkty, mezi elfy tolik ceněnými.

Procházela se po jedné ze zahrad v Roklince. V tom stísněném koutku svobodné země, mezi vysokými štíty Mlžných hor. Po té nádherné, zelené a vznešené zemi. Mohla se pyšnit vznešenými obydlími, mramorovými paláci s vysokými okny, obklopenými věčně zelenými a zlatými stromy. Oslňovala už od chvíle, kdy jste ji poprvé spatřili. Ta zdánlivě malá země se svou nadpozemskou velikostí rovnala Lothlórienu a svými veselými obyvateli překrásnému Gondolinu.

Vál zde hřejivý vánek a cuchal Meliann dlouhé kaštanové vlasy, zaplétajíce do nich stříbřité pavučinky. V dálce hučel vodopád a vysokými korunami stromů sem dopadaly zlatavé sluneční paprsky, zachycující let miliónů pylových zrnek z těch nejvoňavějších a nejomamnějších květin, kterých zde bylo na tisíce.

Milovala to zde. Každý to tu musel milovat. Měla ráda toto místo a měla ráda zdejší lid. Bylo to jako přejít z nudného stereotypního života venkova do rušného velkoměsta. I když to bylo právě naopak. Byla to změna, na niž tak dlouho čekala. Místní elfové se tolik lišili od těch lórienských. V Lórienu elfové znali jen stromy a unavující strach před osudem, na nějž tak dlouho čekali a jenž předvídali. Zatím co zde, lidé užívali každého nádherného dne a těšili se hudbě a veselí.

V dálce zahlédla mužskou postavu opírající se o leštěné zábradlí, obepínající malý altánek z bílého dřeva. Tyto altánky zde bývali na každém kroku. Byly to vítané úkryty jak před deštěm, tak před zraky ostatních. Kdo to asi je, zeptala se sama sebe. Vydala se ke stojícímu muži, avšak již několik metrů od něj poznala, že je to Elrond.

Dlouhé prokvetlé černé vlasy lemovaly protáhlý moudrý obličej a podtrhovaly tak Elrondovu ztrápenost a únavu. Tyto dva nevítané rysy na jeho krásné tváři. Kdybych tak věděla, co ho trápí, pomyslela si Meliann. Skoro jako by vycítil její přítomnost, se otočil a na rtech se mu podařil vyloudit vřelý úsměv.

„Meliann, copak Vás sem přivedlo?“ zeptal se smutně. Meliann zavrtěla hlavou a rozvířila tak vodopád dlouhých loken.

„Nic důležitého. Jen jsem se chtěla projít po Vašem malém království, Elronde.“ Neodpověděl, jen smutně pokýval hlavou.

„Děkuji za poklonu. Stálo mě to mnoho, ale mám to tady moc rád.“

Usmála se na něj a chtěla ho v jeho smutku nějak potěšit. „Elronde, nechtěl byste si se mnou vyjet na koni?“ zeptala se ho. „Je krásně, slunce svítí a od našeho prvního setkání jsme si ještě ani nepopovídali,“ řekla káravě, ale Elrond se od ní odvrátil a rozhlédl se po krajině.

„Možná jindy, Meliann,“ řekl nesmlouvavě, ale jeho oči jako by říkaly pravý opak.

Elfka si povzdechla a otočila se k odchodu, ale zastavila ji Elrondova ruka na jejím rameni. „Já…nechtěl jsem Vás urazit,“ pronesl omluvně a jemně jí stiskl rameno. Málem se jí podlomila kolena. Roztřesenými prsty ho pohladila po dlani na svém rameni, ale neměla tu odvahu se mu podívat do očí. Polkla a svižným krokem odešla. Zafoukal vítr, přinášející kromě malých zelených lístků také šeptavé: „Meliann…neodcházej…“, ale snad to bylo jen zašustění listí ve větvích.


Meliann nemohla zkousnout Elrondovo odmítnutí. Vždyť přece ona byla ta elfka, pověstná svou něžnou krásou a duchaplností. Ona byla ta, kterou bardi opěvovali a kvůli níž se elfové předháněli ve skládání poklon a písní. Nikdo ji nikdy neodmítl. A pak, Elrond, vládce té malé Roklinky…

Několik dní se Meliann Elrondovi úspěšně vyhýbala. Nechtěl jsi mít, nebudeš tedy, pomyslela si. Vždy odvrátila zrak, když šli proti sobě. I když si to nerada přiznávala, neměla sílu podívat se do těch hlubokých očí. Jeho smutek ji stíhal jako noční můra každou noc a Meliann byla den ode dne bledší. Bojovala sama se sebou a byl to vyčerpávající boj mezi hrdostí a zamilováním.

Několik elfů si toho všimlo. Všimlo si její roztěkanosti a nesoustředěnosti, ale veškeré pokusy o navázání hovoru, byť jen s jediným elfem, odmítala. Hovořila jen se svou malou sestřičkou Tyris, která ji sama mučila svým povídáním o Legolasově lásce.

„A představ si, že se na mě pořád usmívá! To je tak krásné!“ vyhrkla na ni Tyris. Meliann se jen chabě usmála a pohladila svou malou sestřičku po zlaté hlavince.

„Je vidět, že ses do něj zamilovala.“

„Ale Mel, to neříkej,“ začervenala se Tyris. „Legolas by přece…, ale třeba jo…,“ zauvažovala nahlas.

„A co tvůj slib, že se do nikoho nezamiluješ a navždy zůstaneš se mnou, Tyris?“ zeptala se sestra a začala jí splétat divoké zlaté kadeře.

„Já…já…“ snažila se na něco přijít Tyris, ale Meliann se rozesmála.

„Jenom jsem si dělala legraci. Neboj se,“ ujišťovala ji. „Vím, že když jsi mi to slibovala, byla jsi ještě malé pískle.“

Tyris se na ni zadívala tím dotčeným pohledem, kdy se člověk snaží být uražený a zároveň se nesmát. Ovšem Tyris to nikdy nešlo a nakonec to vypadalo, jako by spolkla včelu. Zrudla a začala se smát na celé kolo.

„Víš, my dvě se vůbec nepodobáme elfům, i když jimi jsme. Jako bychom do tohoto vážného a nemilosrdného světa ani nepatřily.“

„Vím, jak to myslíš. A ano, také jsem toho názoru. Ale už na to nemysli, tvoje líbezná hlavinka by to neunesla,“ zavtipkovala Meliann.

„No počkej, ty se smát přestaneš,“ varovala ji Tyris a zvedla hlavu ze sestřina klína. „Co ty a Elrond? Při tom našem prvním setkání jste se na sebe tak hezky usmívali,“ řekla a zadívala se sestře do očí, ale modř v nich jako by pobledla.

„Nevím, co se vlastně stalo. Potkala jsem ho v zahradách, byl smutný a tak jsem mu nabídla projížďku. Ale odmítl mě!“

„Aha. A ty se pochopitelně cítíš uražená. Ale Meliann, to bude dobré. Třeba má jenom starosti,“ chlácholila ji Tyris.

„A proto musí odmítnout nejkrásnější elfku? Chápeš to, Tyris? Mně to přece ještě nikdy nikdo neudělal!“

„Takže ty si teď hraješ na uraženou a nebavíš se sním? Tak proč jsi tak smutná, proč si to vybíjíš na mně a na ostatních?!“ sjela ji Tyris. „A jestli to chceš vědět, ptal se na tebe.“ Meliann zpozorněla.

„Opravdu? A?“

„No… a nic. Jen se ptal, jestli ti něco není. Prý se mu pořád vyhýbáš. Děje se něco?“ Meliann se zadívala sestřičce do očí a zaváhala.

„Ne. A co ty s Legolasem?“

„Odbočuješ,“ podotkla Tyris. „Sice jsem mladší , ale pořád jsem tvá sestra! Mně můžeš říct cokoliv. Jestli se trápíš, tak mi to řekni.“

„Já…, nemám ti co říct, Tyris,“ povzdychla si.

„Tak fajn! Jestli mi to nechceš říct, tak nemusíš!“ vyjela na ni Tyris a v očích barvy chrpových květů se jí zablýsklo. Meliann se polekala sestřinou neočekávanou reakcí. Tyris se nasupeně zvedla a odešla.

„Počkej!“ zavolala za ní ještě Meliann. Ale marně.


Po nějaké době Meliann opět zavítala do zahrad, ale tentokrát tam potkala Helianthiu s Frodem. Helianthia, na hobitku výrazná a temperamentní, se držela s Frodem za ruku a procházela se sním po pěšince z bílých kamínků. Něčemu se smáli a Frodo ji nesměle políbil. Byl to tak krásný pohled, plný naivní lásky a oddanosti, že se Meliann zkroušeně otočila. Nechtěla rušit, ale Helianthia si jí všimla a k menší Frodově nespokojenosti ho zatáhla přímo k ní.

Hobitka se mohla pyšnit krásou, tolik netypickou pro její malý lid. Havraní vlasy jí nádherně ladily s krátkým zeleným živůtkem, sahajícím těsně nad ploché snědé bříško a sukně stejné barvy odhalovala její pevná lýtka.

„Ahoj Meliann!“ zašveholila Helianthia zpěvavě a pozorně se na ni zadívala svýma oříškově hnědýma očima.

„Ahoj,“ zamumlal Frodo a Helianthia do něj dloubla loktem.

„Jsem ráda, že vás dva vidím spolu. Mohla bych s tebou Helianthio mluvit? Frodo, viď, že ti to nevadí,“ zeptala se a otočila se na Froda. Už, už chtěl říct, že ano, ale měl smutnou „Princezničku“, jak jí s oblibou říkával Gandalf, rád a tak dal Helianthii pusu na tvář a svižným hobitím krokem odešel. Meliann si všimla Heliinu zamilovaného pohledu a rozesmála se upřímným smíchem. To Helianthiu vytrhlo z jejího letu výšinami.

„Copak jsi chtěla, Melinko?“ zeptala se a sedla si na blízkou lavičku. Meliann si k ní přisedla.

„Víš, Heli, ty znáš Elronda už dlouho, viď?

„Nó, odmalička. Je jako můj otec,“ odvětila podezřívavě.

„Takže bys mohla vědět, co se sním děje,“ začala opatrně elfka.

„Meliann, mám tě moc ráda, ale nechci, abys mu ubližovala.“ Meliann se to dotklo a její jinak mírná povaha se proměnila ve výbuch potlačovaných emocí.

„Helianthio! Ty ani nevíš, kdo komu ubližuje!“ vyjela na ohromenou hobitku. „To on mě odmít,“ dodala už tiše Meliann a rozbrečela se. Helianthia, obměkčená jejím zoufalým pláčem, ji vroucně objala.

„No tak, Mel. Ty ho asi moc miluješ, viď? Můžu ti teda věřit?“ setřela jí teplou dlaní slzy z bleďounké tváře. Usmála se na ni a znovu ji objala.

„Mně můžeš věřit. Kdybych Elrondovi ublížila, zemřela bych,“ zašeptala Helianthii do ouška.

„Tak dobrá,“ začala malá hobitka a zcela se ponořila do vzpomínek. „Kdysi měl Elrond ženu. Krásnou a pořádnou čertici. Něco jako je Tyris. Byla věčně usměvavá rošťačka. On ji miloval. A to velice. Althinela mi vyprávěla, že když se poprvé spatřili, beze slov si slíbili lásku.“

„Zvláštní,“ podotkla Meliann.

„Ano. Ona prý byla něčím víc. Elrond ji vždy popisoval, jako by ani neměla nikdy žít. Jako snovou bytost, která ani nepatří do jeho života. A přece se mezi nimi zrodila tak silná láska,“ řekla zamyšleně Helianthia.

„Popiš mi ji víc,“ zaprosila Meliann.

„Ona byla pravý opak tebe. Víš, jak tady žije mladá Arwen?“

„Hm, ano. Několikrát jsem se s ní setkala. Moc se mi líbila,“ potvrdila její otázku Meliann.

„Tak ona je Elrondova dcera. Její matka zemřela již dávno. Elrond se z její smrti nikdy nevzpamatoval. Stal se z něj tvrdohlavý zatvrzelec a Arwen chrání jako oko v hlavě. Je na ni moc upnutý. Až příliš mnoho. Také je jí hodně podobná,“ řekla Helianthia.

„Ano, ale pořád jsi mi neřekla, proč je tak smutný v těchto dnech. Tak proč?“ popohnala ji nedočkavá elfka.

„Moc spěcháš,“ pokárala ji Helianthia a pak pokračovala. „Před několika dny bylo výročí její smrti. Ještě před vaším příchodem.“

„Aha. Proto byl tak smutný, když jsem ho potkala.“

„On ji hodně miloval, ale už je to dlouho. Elfí láska je dlouhá, ale nemůže být věčná. Vždyť elfí život trvá tak dlouho. Neměl by být sám. Měl by si najít novou lásku.“

„Já nevím, Heli. Elfí láska je upřímná a často je na věky. Elf ji nosí v srdci celá staletí,“ poučila ji Meliann, ale to už se v bystré hobití hlavince zrodil nápad.

Helianthia vyskočila na nohy, roztržitě se rozhlédla jako mladá srnka, popadla Meliann za ruku a už ji táhla kamsi do zahrady. Elfka jí jen tak tak stačila a Helianthia se smála až strhla k smíchu i ji. Proběhly kolem podřimujícího Gandalfa, který rozespale vybředl z trávy a poplašil tak sýkorku, která si už v jeho rozčepýřeném vousu dělala hnízdo.


Helianthia si razila cestu houštím a vysokou trávou a zvědavá Meliann jí chtivě následovala. Slzy na tváři jí už dávno oschly a na rtech se jí objevil lehký úsměv.

„Helianthio, počkej!“ volala na hbitou hobitku. „Potrháme si oblečení,“ dodala unaveně.

„To je právě ono. To dodá mému plánu na autentičnosti,“ přesvědčovala ji a začala se prodírat oschlým klestím. Meliann jen pokrčila rameny a následovala svou malou přítelkyni.

Najednou se Helianthia zastavila. „Tady končí hranice Roklinky,“ vysvětlila a rozmáchlým gestem rukou naznačila hranici. Meliann se rozhlédla.

„Ale co to má společného s naším plánem?“ zeptala se poté, co chytila dech. „A jaký je vlastně náš plán?“

„Takže,“ pokývala Helianthia hlavou, „Elrond by tudy dnes měl projíždět. Ráno jsem ho viděla, jak si sedlá Orfina a zeptala se ho, kam jede a řekl mi, že pojede obhlédnout hranice. To znamená…,“ řekla zamyšleně a pak dokončila svůj dlouhý monolog, „to znamená, že by měl projíždět tudy. Ty se trochu zamažeš a pak až přijede, budeme dělat, jako že jsi spadla támhle seshora,“ řekla a ukázala na kamenitý svah stoupající před nimi, asi třicet metrů dlouhý. „Rozmačkáme pár malin a pak to bude vypadat jako krev,“ dodala Helianthia vědoucně.

„Já nevím, Heli. Stojí nám to za to? Jestli to prohlédne, bude zle, není to hodno vznešených elfek a hobitet,“ dodala učitelským hlasem a zatvářila se nadmíru káravě.

„Ale no tak. To neprokoukne. Až tě uvidí ležet tady dole, sehne se k tobě a ty ho v tu chvíli políbíš. Co ty na to?“ zamrkala na ni Helianthia.

„No, snad to skončí takhle.“

„No vidíš. Jenom musím tam nahoru, abychom zjistily, kdy Elrond pojede. Ty půjdeš se mnou, Mel. Máš elfí oči. Tak budeme mít náskok“

Přikývla. Helianthia se začala drápat do kamenitého svahu a Meliann za ní. Půda byla suchá a velké hroudy se jim pod nohama drolily a nohy jim proto neustále podklouzávaly.

„Musíš opatrně, Meliann,“ radila Helianthia.

„Tobě se to řekne. Ty to tu znáš. Já ne.“

Ještě pěknou chvíli se drápaly až se vydrápaly na vrcholek hřebene. Odtamtud bylo vidět na celé zahrady a na krásnou Roklinku v údolí.

Helianthia se rozhlédla. „Nevidím ho, Mel.A ty?“

„Počkej…ne, nic nevidím. Ale támhle odtud bych viděla,“ podotkla a ukázala na okraj.

„Dobrá, ale buď opatrná. Ten sráz přímo volá po pádu.“

„Ale prosím tě, Heli,“ řekla dotčeně.

„No nepros!“

Opatrně našlapovala a pomalými krůčky došla až na okraj svahu, který byl naproti tomu, jímž obě vystoupaly. Přikrčila se a shlédla dolů. To, co spatřila jí vyrazilo dech. Přímo pod kopcem projížděl jezdec na koni. Na Elrondovu koni.

„To je Elrond! Je hned pod námi,“ sykla Meliann na Helianthiu. Ta se zhrozila.

„To snad ne! To nestihneme včas! Pojď honem, musíme dolů. A rychle!“ zavolala na ni. Ta se prudce zvedla, ale jak se zvedala, vyschlá půda jí pod nohama povolila a Meliann podklouzly nohy. Naštěstí se zachytila rukama a nyní visela ze srázu. Snažila se vydrápat a málem se jí to i povedlo, ale náhle se nad ní sklonila podivná žena.

Měla bílé vlasy, avšak její tvář byla mladá. Meliann se jí zadívala do ledově chladných očí a v tu chvíli pochopila. Věděla, co musí udělat. Bylo to nezbytné. Žena se na ni usmála a pohladila ji po vlasech. V tu chvíli zmizela stejně rychle jako se objevila. Trhaně se nadechla a povolila stisk rukou. Svah se uvolnil a Meliann tak ukončila svůj život.

Helianthia to se zděšením sledovala neschopna pohybu. Celé se jí to před očima odehrávalo zpomaleně. Meliann padala a v jejích bílých šatech vypadala jako anděl padající z nebe. „He-li-an-thi-ooo!“ doneslo se k ní a to ji probralo. Rozeběhla se k Meliann, ale pozdě. Jen němě zírala na štíhlou elfku, jak padá a dlouhé vlasy se jí omotávají kolem tváře.

Když Meliann dopadla na svah, uvolnila tak další sesuv kamení, které ji nemilosrdně smetlo dolů. Když si toho Elrond všiml, už padala dolů. Pobídl Orfina do trysku a snažil se co nejrychleji k ní dojet. Když dopadla, už seskakoval z koně. Seskočil k Meliann a kolenem zaryl do písku, až se rozstříkl kolem dokola.

Uchopil Melianninu křehkou dlaň. „Meliann, cos to provedla?“ zavzlykal a odhrnul jí vlasy z tváře. Otevřela oči a podívala se na něj zamilovaně.

„Tak přece, Elronde,“ zašeptala, pohladila ho po tváři a prsty jí smáčely jeho slzy. „Miluju tě,“ řekla z ničeho nic a ucítila pevnější sevření dlaně. Čekala, že jí řekne to samé. Místo toho se k ní naklonil a něžně ji políbil na hebké rudé rty. Byly chladné. Poplašeně se odtrhl a spatřil, že jí hvězdičky v očích již pohasly.

Zoufale ji nadzvedl a přitiskl k sobě. Pohupoval se s ní jako malé dítě a nepřítomně ji hladil po vlasech. Pak jako by si uvědomil, co se stalo, jí zašeptal do ucha: „Miluju tě.“


"Takhle to přece nemůžeš nechat! Táthiel, má paní. Nač tolik smutku a hoře, proč žalem utrápit dvě srdce, která k sobě mají tak blízko?"

"Osud si žádá, aby Elrond zůstal sám. Opuštěný, dokud neopluje z Šedých přístavů mimo hranice Středozemě. Roklinka je jen malé království uprostřed lidského hemžení. Silní lidé již nežijí a vznešená krev, jež by nabídla elfům příměří v jejich věčném životě, už dávno vyprchala mužům z žil."

"Paní... Víš nejlépe, kolik krve bude muset býti prolito, aby lidé ukázali, že jsou dosud syny vznešených otců."

"Příběh byl napsán. Nelze jej změnit, můj drahý. Co se stalo, nemůže se odestát."

"Jsi krutá. Po smrti své ženy se Elrond nikdy nezamiloval. Zbožňoval ji věčnou a oddanou láskou. Nejčistším citem, jakého byl schopen. A nyní, zrovna když poprvé pohlédl do očí, které by milovaly jeho... Vím, že mi nepřísluší soudit jednání stvořených, dovol však, abych prosil..."

"Nazýváš mne krutou a sám jsi troufalý. Hovoříš o budoucnosti jako o skvrně za zrcadlem, je jasná, jen oni ji nespatří dříve, než se naplní. Mýlíš se však. Víme, co zamýšlí, ne však, jak se to stane. A právě Elrond sehraje velkou úlohu ochránce lidí. Nejrozhodnější z elfů."

"A nyní se sklání zlomen nad dívkou, kterou nestačil poznat. Sotva si uvědomil, co cítí, zmizela z jeho života, jako mlha držící se na několik chvil na vrcholcích vln padajících do vody. Štěstí, jež nalezl na okamžik tak nicotný jej zlomilo. Chtěl ještě Meliann tolik říci a zatím..."

"Zakouší znovu lidské hoře. Nestává se často, aby elfové oplakávali smrt. Vyhýbají se jí a ona se vyhýbá jim. Pouze pošetilý nápad přivodí zármutek."

"Zahynula tedy skrze pošetilou lásku?! Jsi bezcitná a přece přede mnou neutajíš slabost vlastního srdce, paní. Kdysi býval jiný, leč..."

"Mlč!"

"Moc mu zatemnila rozum, pozřela srdce a jako obětinu otrávila Jeho krev."

"Tiše!"

"Pomstili jsme se, o tom není pochyb. Společnými silami jsme svrhli z trůnu velké zlo."

"Prosím tě, zadrž!"

"Nemůžeme jej zabít a on to ví. Ani on se nedokáže navždy zbavit nás. Jen trápit, vyhrožovat a ovládat. To umí!"

"Fariene!"

"Pro všechnu lásku co v Tobě zbývá! Nečiň Elronda nešťastnějším, než mu přísluší měrou osudu. Přijde čas, kdy právě pán Roklinky, maličkého království mezi lidmi, jak sama říkáš, učiní rozhodnutí. Vidím jej v obrazech, ve znameních, ve snech Ten den se obloha rozprostře ku pohřební hostině. Poslední hosté se však nedostaví. Zbaběle prchnou mimo svět, aby..."

"Dobrá, dobrá. Přestaň už. Prosím!"

"Osvobodí se. Uprchne ze žaláře, neboť Ví. Pak bude sám osud vložen do rukou a spárů Temného. Všemocný osud, kterého se ve výkřicích dovoláváš. Nuže tedy, zasáhni, paní, můžeš-li. Netrap nemocné srdce žalem všeobjímající smrti. Potřebuje sílu a Meliann... Meliann život."

"Zranil jsi mne. Slabou a bezbrannou ve chvíli úzkosti. Vzal sis špatný příklad z lidí Farianne. Snad máš pravdu, leč smrt, tu neoklamou ani dlouhověccí, lze ji jen pozdržet. Vybere si však brzy krutou daň. Chci, abys to věděl. I já mívám vidění."


... Pak, jako by si uvědomil, co se stalo, jí zašeptal do ucha: "Miluju tě."

A ten hlas vnesl do dívčiny tváře nádech ruměnce. Smrtelná bělost roztála jako vločka na římse krbu. Tělo se uvolnilo, načež její rty vyhledaly jeho. "Já Tebe taky, můj pane." Tehdy opět rozkvetla do života.

Elrondovi se roztřásla ramena, neboť nedokázal déle vzdorovat náhlému štěstí. Plakal. Plakal radostí, i smutkem, pochopením i bezradností.


„Můj milý Farianne. Opět jsi dosáhl svého. Ne, počkej! Neraduj se tak náhle. Jsi ještě mladý a v tvoření osudu živých bytostí ještě nezkušený. Udělal jsi dobrý skutek. Uleví se tvému svědomí, to ano, ale věz, osud je zčásti daný a ta malá část, kterou mohu spravovat, je jen zrnkem na poušti věčnosti.“

„Ale Táthiel. Oni si své osudy tvoří sami.“

„Opravdu si to myslíš?“

„Ano. Jsem dokonce přesvědčený. Oni si sami tvoří svůj osud s takovou lehkostí, jako my jim v tom pomáháme. Copak to nevidíš? My jsme jejich osud a oni si ho utvářejí tím, jak působí na nás.“

„Ach drahý, jsi ještě mladý a naivní. Plný nespoutanosti a mládí.“

„Táthiel!“

„Poslouchej mě, drahý! Tvé mladé oči dělí svět na černý a bílý. Dobrý a špatný. Jsi plný ideálů o menších zlech pro větší dobro a to ti kazí úsudek.“

„Táthiel, nedělej ze mě hlupce! Jsem sice mladý, ale ty jsi stará. Plná zaslepenosti a jednotvárnosti stáří.“

„Farianne!To už se nikdy neopovažuj říct! Jsem sice stará jako sám svět, ale jsem tak stará proto, protože jsem ho uchránila sebezničení. Kdybych se nenaučila sebekritice a chladnému rozumu, nenašla bych v sobě rozvahu a trpělivost.“

„Tak promiň, nechtěl jsem…Vždyť ani nejsi tak stará. Pořád vypadáš stejně. Stejné stříbřité vlasy, stejné ledové oči a stále stejná sametově jemná pleť.“

„Ale no tak. Nemaž mi med kolem pusy.“

„To bych si nedovolil. Víš, že bych tě vlastně mohl i milovat? Vím, že jsi kdysi milovala a byla milována. Tehdy jsi navštívila svět, viď? Napadlo tě navštívit jej znovu?“

„Ne, vlastně ani ne…Tehdy jsem byla ještě velice mladá. Sobecká a panovačná. Zahrávala jsem si s city živých tvorů a jejich život mi připadal jako chvilka. Bohužel se stalo to, co jsi zmínil. Byla jsem milována. Milující člověk je zaslepený, bez vlastní vůle. Ovládán tím citem, kterému se říká Láska, je schopen všeho. Ale čas jde neúprosně dál a duše je tak lehce zranitelná. Ovlivňovala jsem je aktivně a na to jsem také doplatila. Dovoleno je pouze pasivně.“

„Nemyslím si. Kdo kdy vlastně řekl, že nesmíme aktivně zasahovat do jejich životů?“

„Je to Pravidlo. Však se jednou vše dozvíš. I jaký podíl jsem měla na stvoření Toho, kterého se obáváme…“

„A od čeho jsou pravidla? Aby se porušovala!“

„Je to zakázané. Sama jsem ten zákaz vydala… Počkej, Farianne, nechceš snad…Ne, Farianne, počkej! Tam nemůžeš!“

„Jestli mě chceš chytit a potrestat, musíš nejdříve za mnou…“

„Farianne! Až tě chytnu, celých tisíc let se nehneš ze svých komnat a budeš utírat hvězdný prach!!!“

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

ija máš dobré nápady na jména.


 Uživatel úrovně 0

Tak hele není hezké když používáš jména ,která jistě každý zná,příběh tam je ,ale mě to též nějak nenadchlo nebo neoslovilo jako níže Lischaie.Dávám 2* a doufám že až příště budeš něco psát takže to bude aspoň na 4*.


 Uživatel úrovně 0

Souhlasim s tim, co bylo receno...

Do cervene knihovny neprilis dobre prepracovana kus Tolkiena s vlastni invenci k Tolkienem podanym realiim...


 Uživatel úrovně 0

Doporučuji před čtením provést následující záměnu jmen (v tomto pořadí):

Meliann -> Miriam
Roklin -> Šár
Elrond -> Robert
Tyris -> Iris
Legolas -> Tomáš
Mel -> Mir
Helianthi -> Jan
Frodo -> Vlado
Arwen -> Rút
Heli -> Jani

Mno. To co vznikne je nepovedený slaďáček s pokusem o dramatický konec. V romantické a překrásné Šárce chodí Iris s Tomášem, Jana s Vladem a Miriam by ráda ulovila Roberta, ale nešťastnou náhodou se zabije. Někde tu pobíhá i jakási malá Rút.
Po smrti Miriam se jakési dvě mocnosti dohadují o tom, jestli to nebylo moc kruté. Robert by prý měl zůstat svobodný, aby mohl v budoucnosti zachránit spojené sodovkárny, s čímž ta druhá mocnost nesouhlasí.
Jestli je v příběhu skryto něco víc, tak je to skryto mistrovsky.

Ty dva body jsou za snahu a správný pravopis.


 Uživatel úrovně 5

Možná jsem chladný a nectlivý, ale moc mě to neoslovilo... ne, kecám. Vůbec mě to neoslovilo.
Několik dní jsem zápasil sám se sebou a vlastní leností, až jsem se nakonec donutil to přečíst. Nechtěl jsem zasklít dobrou povídku jen kvůli její délce a názvu... ale něco mi říkalo, že to nebude to pravé, ořechové.
Nebudu hodnotit hvězdičkami. Byl bych ovlivněn tím, že jsem to vlastně ani číst nechtěl...
Z dojmu zůstalo jen jediné slovo:
Nuda.
Je to škoda, ale je to tak.


 Uživatel úrovně 0

I jako červená knihovna nic moc.Splantaný dohromady a drží to jen tak tak.autor je bezpochyby muž(žena)-to nevim:) mnoha nápadů,ale ty na sebe jaksi nenavazují...


 Uživatel úrovně 0

Jo neni to nejhorší


 Uživatel úrovně 5

Obe elfky mi pripadajú ako hysterky. Meliann väčšia.


 Uživatel úrovně 5

Jak napsal Tristan, kdyby se tak bavila Maruna s Ančou o Karlovi, dalo by se to skousnout.

Pokud se používá nějaký již vystavěný svět (zvláště tak propracovaný jako Tolkienova Středozem), je třeba ho ctít. A to nejen v reáliích, ale i v posloupnosti již prezentovaných událostí, o charakteristikách známých postav nemluvě.


 Uživatel úrovně 0

No já nevím... Tolkiena jsem četl jenom parkrát, ale nedostal se Frodo poprvé do roklinky až když dostal prsten? Usuzuju z toho, že je tam ještě malá Arwen a tolik veselých elfů. Jde tedy o čas před Pánem prstenů.
No ale ti elfové, to je fakt hrůza! Dyť jsou to normální 15 letý děcka. Nikde není vidět jejich inteligence a vyzrálost (zvlášť u hafo starého Elronda). Když už jsi hraješ na středozemi, bylo by dobré se držet pravidel středozemě.