Příliš těžké cokoli měnit
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 35 |
Noční nebe bylo neskutečně krásné. Tmavá oblaka se pomalu posunovala přes bledý srpek měsíce. Ten zářil přes hradbu mraků a stříbrným popelem barvil její okraje. Měsíční svit vykreslil na kamenné podlaze bleděmodrý obdélník a mříže v okně vězeňské cely jej roztrhaly na devět čtverců. Kolem této šachovnice světla tonulo celé vězení ve tmě.
Zvuky dvojích kroků zněly z velké dálky, ale přibližovaly se. Potom chodbu zaplavilo třepotavé světlo pochodně a nezaměnitelný zvuk řinčících klíčů. Chodbou tu kráčel dozorce a vězeň. První šel spoutaný mladík v zakrvácené bílé košili. Do tváře skloněné k zemi mu spadal pramen tmavých vlasů. Za ním kráčel mohutný, nakrátko ostříhaný strážce v kožené kazajce. Jejich kroky se zastavily před prázdnou celou. Zařinčely klíče. Nejprve od cely, poté od pout.
„Dovnitř.“ dozorcův hlas byl drsný a krutý. Poznamenaly jej dlouhá léta života mezi vězni.
Mladík se otočil ke strážci a zvednul skloněnou hlavu: „Můj Bože za co? Nic jsem neudělal.“
Dozorce bez zaváhání tvrdě udeřil vězně do obličeje. Ten zavrávoral a spadnul na podlahu cely.
„Spáchal jsi zločin - ty bastarde.“ štěkl žalářník a přirazil mříže. Zarachotily klíče v zámku.
Mládenec namáhavě vstal. „Nic jsem neudělal. Musel jsem ji chránit. Bylo to tak správné.“ hlas měl unavený a naléhavý.
„Byla to zrůda! Ty jsi to věděl a neohlásil jsi to. To je zločin!“ každé dozorcovo slovo znělo jako urážka.
„Ona si to nevybrala. Nechtěla to tak. Za nic nemohla a vy jste ji zabili!“ hlas se mu třásl.
„Nebyla to ona. Už jí poznamenali! Byla to špína! ŠPÍNA! Stejně tak jako ty, když jsi jí pomáhal!“ řval dozorce. „Pokaždé když chytí někoho jako tebe, slýchám to samé! Jste všichni zrádci a dostanete to, co vám patří!“
„Bože, vždyť jela jen do města. Jak jsem mohl vědět co se stane? Nemohla za to. A když se vrátila... co jsem měl dělat? Měl jsem ji zabít?“ ptal se zoufale vězeň.
„Jo, to jsi měl udělat a teď bys tu neseděl, ty idiote!“ křičel strážce.
„Ale ona plakala... plakala. Jsou to stále lidé - jen lapeni v děsivé noční můře; v trýzni a hrůze věčné noci. Nic nechápou a jen chtějí zpět. Tak moc chtějí zpět.“
„Hloupost! Už nejsou lidi!“ stále řval dozorce.
„Ale ne... jsou. Jsou pořád stejní. Nic se nezmění... a to je to nejhorší.“ poslední slova vězeň zašeptal jakoby pro sebe.
„Byla to zrůda. Musela zemřít.“
„Mohla to být vaše žena. Co byste dělal potom?“ naléhal mladík.
„Já... já...“ strážce najednou jakoby opustila veškerá zlost. Jeho hlas zeslábl.
„Mohli jsme jim pomoct. Všem jsme mohli pomoct... ale to je pro vás příliš nepohodlné, že? Radši je zabijeme jednoho po druhém a bude klid!“ mladík vzdor vyčerpání křičel.
„Ale já s tím nemůžu nic dělat.“ bránil se dozorce.
„Můžete... vím že můžete. Odemkněte moji celu - nedopusťte, aby se stala chyba.“ pravil mladík a jeho oči se na okamžik setkaly s dozorcovýma. A tehdy v nich něco spatřil. Odlesk čehosi; dávno zapomenutých pocitů. Odlesk pochopení. Porozumění. Soucitu. Možná i lítosti.
„Můj otec... je to pětadvacet let. Byl jsem tehdy ještě kluk.“ pomalu mluvil strážce.
„Mohli by ho zachránit. A stejně tak moji ženu. I všechny ostatní. Ale to by museli hledat způsob... ne je vraždit. Pusťte mě a já to změním - přesvědčím lidi. Půjdou za mnou - vím že ano. Mnoho už jich ztratilo své blízké kvůli tomuhle šílenství. Pomozte mi a já se to pokusím zastavit. Pro Boha! Pomozte mi zachránit ty, co příjdou po nás. Pomozte mi zachránit vaše děti.“ naléhal vězeň.
„To se ti ale nepovede! Nenajdeš způsob, protože tu žádný není!“ rozkřikl se náhle strážce a potom už se jeho spěšné kroky vzdalovaly chodbou až se vytratily docela.
Mladík se opřel o zeď a ztěžka se po ní svezl k zemi. Zůstal tu sám, sám jen s devíti čtverci měsíčního světla.
„... a shledáváme jej vinným ze zločinu podporování vampyrismu. A v souladu s platnými zákony jej tímto odsuzujeme k trestu smrti oběšením.“ dočetl úředník svůj dokument. „Cítí se odsouzený vinný?“
Vždycky je šance něco změnit. Vždycky. Jen někdy je to tak těžké, že radši najdeme jinou cestu. Nehledě na oběti, které pro naše pohodlí budou muset zemřít. Ale vždy je jiná cesta než ta, po které kráčíme. Vždycky! Tak to sakra pochopte!
Leč z mladíkových rtů vyšlo jen: „Nevinný.“ jeho vlastní hlas mu zněl cize a vzdáleně. Dav čumilů okolo šibenice se rozhučel nesouhlasem.
„Dobře tedy. Bůh buď milostiv tvé hříšné duši. Popravčí, konej svoji povinnost.“
Když muž v rudé kápi přehazoval mladíkovi přes hlavu oprátku, uklouzla z katových úst dvě slova: „Pokusím se.“
A vězeň bezpečně poznal hlas; vzpomněl na soucitný pohled z cely. A uvěřil, že dozorce mluví pravdu. Skutečně věřil. Věřil v novou naději – nejen pro sebe, ale i pro desítky těch, kteří byli poznamenáni vampýry. Věřil tomu, že inkvizice přestane bezhlavě zabíjet všechny ty nešťastníky, co díky upírům ztratili vše co měli, že se pokusí najít způsob jak zvrátit kletbu přenášenou sáním. Věřil tomu všemu... a věřil tomu hodně.
Potom mu popravčí přehodil přes tvář černý pytel. A z temnoty světa kolem k jeho uším dolehla další slůvka: „Ale ne dnes.“
Když se napjala oprátka, začal dav okolo bouřlivě aplaudovat.
Diskuze
To téma je trochu ohrané. Odsouzenec, který se cítí nevinen a z určitého úhlu pohledu skutečně neviný je, ale smůla... Váhal jsem mezi 3* a 4*, ale díky skutečně mistrovskému zpracování, 4*.
První odstavec je krásný, takový básnický. Vlastně celý ten příběh. Hezky dojemné a smutné…
Ty emoce, ach ty emoce... Připadaly mi tak nereálné, že pět bodů dát nemůžu.
Když lidi řvou, tak to nebývá v dlouhých souvislých větách, nevydrží řvát delší dobu a nenechávají ty druhé mluvit. A na konci takového "řvaní" bych čekala leccos, odchod, rvačku, kolaps s pláčem ... ale pokračování diskuze v poklidném duchu, to ne...
Myslím, že by celý děj šel trošku přeskupit, aby to bylo trochu věrohodnější. Proč by se strážce nemohl s vězněm ve vězení pohádat, u soudu nebo cestou od něj pár slovy, pohledem, gestem naznačit změnu postoje a dát vězni naději, a pak bys to všechno tím závěrem parádně ukončil.
Nikdo... naštěstí. :-)
A kdo říká, že si myslel že, a proto to udělal?
Lischai:
Hrdina umírá jednou, zbabělec tisíckrát
Maximilien de Robespiere
Tristan:
Kdo bojuje s nestvůrami, stáva se nestvůrou. - F.Nietzsche
Jo, kdoby to řekl. Všude kolem poletujou upíři, koušou lidi, Van Halsing nikde... blbej Conan taky ne a Spider-man se muchluje s Kočičí ženou. To bych byl taky rozrušenej :-)
Víš... nejsem příznivcem: "A on si myslel že, proto to udělal..."
Buďto vyzní věta věrohodně - a pokud ne, udělal autor chybu a měl by se za ní postavit.
... a krom toho byl ten dozorce rozrušený. ;-)))
Já vím, že si to asi nějak obhájíš, ale proč musel ten strážce řvát?Vždyť tam pracoval už dlouho, nemusel si na jednoho vězně namáhat hlasivky.Mohl by ho setřít chladným drsňáckým hlasem (Jo, tos teda měl, ty idiote).