Stařenka procitla ze spánku. V chaloupce byla téměř úplná tma; měsíc i hvězdy zakrývaly těžké mraky. Obrátila se na druhý bok a zavřela oči. Ťuky, ťuk. Babička se v posteli posadila a zaposlouchala se do nočního ticha. A potom se to ozvalo znovu. Krátké, nesmělé zaklepání na dveře. Po paměti našla sirky a zapálila svíčku. Po stěnách se rozeběhly stíny.

Vstala a se zapálenou svící se vydala ke dveřím. A znovu někdo tiše klepe na dveře. Natáhla ruku k petlici a... zaváhala. Co když je to nějaký vandrák? Nebo zločinec? Ťuky, ťuk. Stařenka přeci jen odsunula petlici a otevřela. Proti všem očekáváním na prahu její chaloupky stály dvě malé děti. Chlapec a dívka. Šaty měly dotrhané a tváře špinavé. Ve svých malých ručkách každé z nich svíralo džbánek.

„Copak se vám stalo? A co propánajána děláte sami v lese?“

První se ozvalo děvčátko: „Ztratili jsme se a teď nemůžeme najít cestu domů.“

„No a jak se jmenujete? A odkud vůbec jste? Dole ze vsi?“ vyzvídala stařenka.

„Tatínek je dřevorubec a vzal nás do lesa na maliny. No a my... my jsme se... ztratili...“ holčička začala tichounce vzlykat.

„No nebojte se, drobečkové. Pojďte dovnitř. Musíte mít strašný hlad.“ promlouvala k nim uklidňujícím hlasem babička.

Děti za ní poslušně odcupitaly dovnitř do chaloupky. Stařenka zavřela dveře a znovu je zajistila petlicí. Rozsvítila ještě jednu svíčku a šla do spížky po něco k jídlu.

„Co to je venku před chaloupkou za velkou věc s komínem?“ to se poprvé ozval chlapec.

„No to je hrnčířská pec mého nebožtíka manžela. Proč tě to zajímá, hochu?“ nedokázala stařenka zakrýt své překvapení nad takovou otázkou.

„Jen tak.“

Babička na stůl položila bochník chleba a uřízla z něj dva krajíce. Dívenka už přestala vzlykat ale chlapec stále jen tiše stál.

„Tak si vemte, přeci.“ pobízela babička děti. „Najíte se, vyspíte se a ráno vás zavedu do vsi. Váš tatínek už vás určitě hledá.“

„My se vrátíme za tatínkem?“ ozval se chlapec.

„No samozřejmě. Už zítra ho uvidíte. Tak si sedněte a jezte.“

„Ale my ho přece nechceme vidět.“ babičce připadlo, že se chlapečkův hlas nepatrně změnil. Po smutku v něm již nebylo ani stopy.

Dívenka se opět rozvzlykala a chlapec ji vzal okolo ramen. „Neboj se, už se k němu nevrátíme. Už nám nikdy nebude ubližovat. Slibuju.“

„Ale... ale váš tatínek vás hledá.“ pokoušela se stále babička.

„My se k němu ale nevrátíme. Už nikdy.“ pronesl chlapec a začal pomalu postupovat směrem ke stařence.

„Ale no tak, uklidni se hochu. Určitě se mu po vás stýská. I když vás občas třeba párkrát plesknul přes prsty.“

„Plesknul přes prsty... plesknul přes prsty... vy vůbec nevíte co nám prováděl. Už se k němu nikdy nevrátíme. NIKDY!“ poslední slovo už chlapec vykřiknul.

Nepřestával kráčet k babičce a ta si nervózně uvědomila, že před ním ustupuje.

„Uklidni se, chlapče.“

„Já se nepotřebuju uklidňovat.“ při těchto slovech míjel stůl a jakoby mimochodem z něj sebral nůž, kterým babička před chvílí krájela chléb.

„Už... se... tam... nikdy... nevrátíme.“ Slova drtil mezi zuby. Oči mu v šeru divně plály. „A nikdo nás k tomu nebude nutit.“

Babičce se srdce rozbušilo strachem a po čele jí začal stékat ledový pot. Zády narazila do zdi - už nebylo kam ustoupit. A chlapec se pořád přibližoval. Ruka s nožem se mu chvěla a zhluboka dýchal. Stařenka, hnána strachem, se rozeběhla okolo druhé strany stolu a vrhla se ke dveřím. Ruce roztřesené panickou hrůzou se pokoušely otevřít petlici a uvolnit tak cestu ke svobodě. Do třesoucích se prstů se jí zadíraly třísky, jak se pokoušela otevřít dveře. A potom se jí náhle zatmělo před očima. Zvuk dopadajících střepů z hliněného džbánku se vytratil do pozadí a temnota vzala vše kolem.

Stařenka se probudila chladem. Strašně jí bolela hlava a před očima se jí dělaly mžitky. Na temeni hlavy cítila něco teplého. Ruce a nohy měla svázané roztrhanou cíchou z peřiny. Ležela na mokré trávě, několik kroků od chaloupky. Proti tmavému nebi se rýsovala černá silueta hrnčířské peci. Kousek od ní stála dívenka s nepřítomným výrazem ve tváři. V jedné ruce držela svíčku, v druhé nůž. Chlapec právě něco házel do peci.

„Hochu... co... co... to děláš?“ strach svazoval stařence jazyk.

Chlapec neodpověděl, avšak přešel k babičce. „No tak, Marie! Polož to a pojď mi s ní pomoct!“

„Ne... Jene. To nemůžeš... prosím ne...“ šeptala dívka.

„Nevzpomínáš si, co nám otec prováděl? A ona by mu o nás řekla. Víš, jak tě ztloukl, když si jednou utekla do vesnice? Tohle by bylo horší!“

„Ne... ona za nic nemůže. Prosím... Honzíčku ne...“ hlas se dívence třásl. Slzy jí smývaly špínu z tváří.

„Ale ano. No tak dělej! DĚLEJ!“

Dívenka sebou trhla, jako by ji někdo uhodil. Pomalu pak položila na zem svíci i nůž a nepřítomnou chůzí zamířila k chlapci.

„Dobře. Teď jí chytni za nohy.“ ledovým hlasem poroučel hošík.

Babička v ten okamžik pochopila. „Ne! Kriste... ne! Udělám co řeknete... prosím ne. Nikomu o vás nepovím. Můžete odejít. Nic neřeknu. Ne prosím. Ne!“

Chlapec jí vzal pod pažemi a spolu s dívkou jí odtáhl k otevřeným dvířkům pece. Když jí dvě děti strkaly dovnitř, byla již stařenka téměř šílená hrůzou. Křičela, ale bránit se nemohla. Kovové dveře zapadly a naprostá tma naplnila její svět.

„Dej mi tu lopatu!“ rozkázal holčičce hoch.

Když mu jí dívka poslušně podala, vzpříčil jí před dveře od pece. Zevnitř se stále ozývaly prosby a bušení. Když hoch bral ze země svíčku, holčička již zase upírala skelný pohled do temnoty před sebe.

„Věř mi, Marie. Nejde to jinak.“ a svíce podpálila suché větve pod pecí.

Dříví se během okamžiku vznítilo a rozhořelo jasným plamenem. Prosby zevnitř pece se změnily v hysterický řev. Z útrob pece zněl stařenčin hysterický jekot ještě v okamžiku, kdy k nebi začal z komínu stoupat kouř. Křik a zoufalé bušení utichlo, až když vzal milosrdný dým stařence vědomí.

„Bylo to nezbytné. Všechno by zkazila. Chápeš?“ promluvil potom chlapec.

Dívenka nepřítomně přikývla.

„Kdyby se tě na tohle někdo ptal, tak si něco vymysli. Cokoliv. Ale nesmíš říct, co se tu opravdu stalo. Ano?“

Opět přikývnutí.

„A pokud by jsi to přeci jen někomu vyzradila... potrestám tě. Stejně jako jsem potrestal ji. Rozumíš mi? No tak! ROZUMÍŠ!?“ chlapcovy oči plály šílenstvím a nepříčetností. „A teď... teď se vrátíme domů. Za tatínkem.“

„Ale... Jeníčku... říkal jsi, že se tam už nikdy... nikdy...“ drmolila dívenka.

„Ano. Ale změnil jsem názor. Něco mu dlužíme.“

Chlapec vzal dívku za ruku a odváděl jí do temnoty lesa. Za nimi k nočnímu nebi tiše stoupal černočerný kouř z hrnčířské peci.