Opatrně jsem stál z kůře zajíce, kterého se mi cestou podařilo ulovit. Rozdělal jsem oheň a začal jej opékat. Těšil jsem se na pořádné jídlo už několik dní. Poslední dobou mám v lovu smůlu a to pořádnou. Tak si to dneska vynahradím.

Nasál jsem jemnou lahodnou vůni pečeného masa a ještě trochu je posypal solí a kořením z váčku, který nosím stále u sebe.

Když jsem chtěl kousek ochutnat (musím se přiznat, hlady jsem téměř šilhal a ono to bylo tak lákavé, i když ještě nedopečené), když moc pozornost upoutal podezřelý zvuk. Někdo sem přicházel a to se mi nelíbilo. Sáhl jsem pro meč, potichu jsem se přibližoval k houští, které lemovalo lesní cestu. Ještě chvíli jsem vydržel, pak jsem se strašlivým řevem, který by vyděsil i mrtvého, vyskočil a příchozímu jsem přiložil ke krku bastard. Mé oči planuly.

Pak jsem strnul.

Byla to žena! Měkce a trhaně dýchala, bodejť by ne, když v její krční jamce spočívala špička mého meče.

Byla překvapená stejně jako já. Vypadala úplně jinak než ženy z našeho kmene. Bylo jí třicet, možná pětatřicet, vysoká 170 coulů, byla štíhlá (ženy, na které jsem byl zvyklý, byly baculaté, široká pánev připravena k plození dětí). Neznámá měla koženou zbroj, obepínající její postavu a její plná ňadra. Jenže, ať už byla obdařená jakkoliv, na jejím poprsí můj pohled dlouho nespočinul. Mou pozornost zaujala její tvář. Byla brázděna jizvami, starými, dost hlubokými jizvami, způsobené ostrým nožem nebo drápy hodně silného zvířete. Zelené oči, plné strachu si mě prohlížely. Na okamžik jsem se neovládl a povolil ruce.

"Na co koukáš?!" procedila, trhnutím vytáhla dlouhý meč a odrazila můj bastard.

Byla dost dobrá, ale já se vzpamatoval ještě včas, abych mohl reagovat na její atak. Nechtěl jsem prohrát, tak jsem trochu švindloval. Klesl jsem na zem a podrazil jsem jí nohy, ona ztratila rovnováhu a upadla na zem, přičemž upustila meč.

Odkopl jsem ho.

"Neumíš hrát fér?!" zasyčela, ale víc neudělala, protože jsem i opět tentokráte neozbrojenou držel v šachu.

"Já tě nechtěl napadnout! Jen jsem se choval obezřetně!" hájil jsem se a pomáhal jí vstát.

Zkoumavě na mě pohlédla zelenýma očima.

"Ty jsi barbar, viď? No, to lecos vysvětluje."

Sundala si z hlavy černý šátek a vlasy barvy zralé kukuřice jí spadly na ramena. Chtěla jít pro svůj meč, ale já ji chytil za rameno a strhl k sobě.

"Kdo jsi a co tady chceš?" zeptal jsem se jí.

Prohlédla si mě od hlavy k patě.

"Jsem Yamne," řekla jemně a přestala se bránit.

"Já jsem Dorair, teď už bývalý člen severním kmenů," představil jsem se s největší hrdostí, jaká se ve mně v tu chvíli zrodila.

Lehce se zasmála.

"Já pocházím z Teutonical Ride, to je město mágů, pokud jsi už někdy slyšel."

Zavrtěl jsem hlavou. Neumím ani číst, ani psát a má matka mi nikdy o městech vzdělanosti nevyprávěla. Přesto jsem se trochu zalekl. Jestli byla mág, teda dost dobrý mág (věk na to měla), myslím, že by mi ani bastard ani hbitost rozhodně nepomohly.

Poznala, že jsem se zděsil.

"Neboj se, nehodlám tě usmažit zaživa nebo něco podobného. Na to jsem zaprvé moc měkká a za druhé si šetřím manu na něco nebezpečnějšího než je barbar jako jsi ty. Myslím, že bych tě dokázala porazit i v souboji meč proti meči, kdybys nepodváděl!"

Zamračil jsem se. Tahle ženská měla víc sebevědomí než já! Ale na rozdíl ode mne, si po svých zkušenostech něco takového mohla dovolit. Hodila by se mi jako parťák. I když byla jen ženská, na pohled pěkně drsná.

"Zrovna jsem si chtěl dát večeři, nechceš se přidat, Yamne?" zeptal jsem se odhodlaně, chtěl jsem ji získat na svoji stranu.

"Cože? Jídlo, tak to jo. Ale jen večeře, nepokoušej se mě sbalit, mladíku. Rozhodně nejsem nějaká coura. Chlapy si vybírám dost pečlivě!" odvětila přísně, ale následovala mě křovím do mého provizorního tábora, kde se pekl, sakra, pálil můj pracně ulovený zajíc! Přiskočil jsem k ohni, bleskurychle jsem ho sundal a popálil jsem si při tom prsty.

Zaslechl jsem po mém klení za sebou smích. Směje se docela roztomile, napadlo mě, ale hned jsem podobné myšlenky vyhnal z hlavy. Nemůžu na ni myslet takhle!

Zručně jsem (tak jak mě to naučil otec, jak jsem si hořce uvědomil) rozdělil králíka na dvě porce. Yamne si mezitím vybalila svých pár věcí, rozprostřela na zem houni, posadila se na ni a vytáhla z torny měch.

Podezřele jsem se na ni podíval.

Znovu se zasmála.

"To není žádny jed! Je to jen domácí pálenka, kterou se mi podařilo ukrást jednomu hostinskému. Je dobrá a silná!" S těmito slovy mi podávala měch.

Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se napil. Byla hodně ostrá, okamžitě si mi zatočila hlava, ale pít jsem nepřestal.

Otřásl jsem se, jako když pes vyleze z potoka.

Yamne se znovu pousmála.

Znovu jsem přiložil měch k ústům a dobrou polovinu jsem vypil na jeden zátah. Obraz se mi trochu rozostřil. Pohlédl na Yamne a posilněn silnou kořalkou jsem se zeptal.

"Co se ti stalo?"

Trhla sebou.

"Co je ti po tom?! Známe se snad natolik dobře, abych ti okamžitě vyklopila celou svou minulost?!" zasyčela nakvašeně.

Zastyděl jsem se, měla pravdu. Nemám žádné právo hned se jí ptát, přece mi nemůže po několika minutách věřit.

"Promiň," zašeptal jsem a podával jí zajíce.

Po celý večer nepromluvila a já se cítil trapně.

Když jsme uléhali, nemohl jsem ji dostat z mysli.

Sakra, já se snad do ní zamiloval!

Ráno jsem otevřel oči, ve chvíli kdy první paprsky slunce pronikaly mezi větvemi stromů a mlázím. Zamrkal jsem, zívl a převrátil se na bok. Mlhavě, oči ještě slepené spánkem jsem zahlédl jakousi postavu sedět kousek ode mě. Vyskočil jsem ze svého provizorního lůžka, nahý jak mě Shakira* stvořila, sáhl po meči, a pak mi to došlo. Náhlý výbuch smíchu přicházel od mé nové spolubojovnice, se kterou jsem včera seznámil. Pohled na mé odhalené tělo jí rozesmál natolik, že se svalila na zem a hýkala jako osel.

"Je snad na mě něco k smíchu?" ohradil jsem se a okamžitě jsem se zpět zahalil do houně.

"Ne, není. Neboj se, nejsi první muž, kterého jsem takhle viděla!"

Yamne se ještě několikrát uchichtla.

"Můžeš se obléct, já se otočím a udělám snídani."

Všiml jsem si, že už se oblékla a pravděpodobně i umyla, protože konečky dlouhých plavých vlasů, vykukujících z jejího šátku byly mokré.

Kdy já jsem se naposledy koupal? Přičichl jsem si ke svému podpaží a zalapal jsem po dechu. To je síla! Tohle prase se nekoupalo snad několik let.

S provinilým výrazem jsem se odplížil k malému jezírku a tu snad několikaletou špínu jsem ze sebe smyl. Byl to divný pocit, být čistý jako boží beránek.

Když jsem se vrátil do tábora, Yamne už jedla – ta ženská na mě ani nepočkala! A navíc se jí podařilo ulovit kapitální kousek bažanta! To není možné!

Usmála se na mě.

"Jé, jak se cítíš? Já už tě necítím ani trochu!" pošťouchla mě.

Odfrkl jsem jako býk, vrhl se na ni a povalil na zem, jak jsem to dělával s mladšími sourozenci, když jsme se škádlili.

Smích nás oba přešel, když mě ovládla moje mladická nerozvážnost, neovládl jsem se a položil ruku na její ňadro.

"Nech toho!" vyjekla na mě a odkopla mě.

"Nemáš nejmenší šanci, že se do tebe zamiluju, mladíku! Nikdy, rozumíš!" syčela jako zmije, bleskurychle si sbalila věci a utekla.

Svalil jsem se na záda a odfrkl. Tak tohle jsem si teda pěkně pokazil!

Vešel jsem do přeplněné hospody a rozhlédl jsem se kolem. Neměl jsem sice moc peněz, spíše jsem chtěl jen okouknout lidské město. Teď ještě najít nějaké slušné místo. Ke štamgastům jsem si sedat raději nechtěl, protože ti rádi drží svůj věrný kroužek a nikoho nového tam nepouštějí. Pak jsem spatřil tu správnou osobu, vedle které jsem chtěl sedět.

Nesměle jsem přistoupil ke stolu.

"Ahoj, Yamne," začal jsem.

Ona ani nezvedla zrak.

"Myslela jsem, že jsem se tě nadobro zbavila a ty mě najdeš v prvním městě, do kterého vstoupím!"

Přisedl jsem si na kousek lavice a zkusmo jsem pohlédl do její tváře. Byla plná slz, jakoby plakala celou cestu z našeho lesního tábora.

"Já opravdu nechtěl. Moc se mi líbíš, tak jsem se neovládl. Teď když vím, že u tebe nemám šanci, nebudu se o nic pokoušet," omluvil jsem se a čekal co na to ona.

"Bylo mi dvacet a byla jsem zasnoubená."

Zamračil jsem se. Tohle rozhodně nebylo to, co jsem čekal, že řekne.

"Norwick byl můj přítel, byl úžasný, krásný a měl spoustu skvělých vlastností. Jednoho dne jsem zjistila, že jsem samodruhá, totiž čekala jsem dítě," dodala rychle, když spatřila můj nechápavý výraz.

Na mě nesmí chodit s vědeckými výrazy, jsem jen obyčejný barbar!

"Běžela jsem to Norwickovi okamžitě říci, ale doma byl jen jeho mladší bratr, který mě nechtěl ani pustit dovnitř, ale po chvilce přemlouvání mi řekl, že už se nemůžu s Norwickem vidět, protože ho pokousal upír a nechce mě vystavovat velkému nebezpečí. V tu chvíli se pro definitivně zhroutil svět. Zapomněla jsem na všechno, co jsem měla – rodinu, univerzitu, přátele – ztratila jsem JEHO. Byl pro mě důležitější než víra. Přesvědčila jsem také jeho bratra, ať mě nechá na noc u nich, pro zachování vzpomínek. Lhala jsem mu, neboť jsem čekala, že se Norwick vrátí. Vrátil se. Když mě spatřil, nejprve chtěl utéct, ale když jsem ho přitáhla k sobě a nastavila mu krk, aby mě kousl a já mohla být zase s ním, zacukaly mu ve tváři všechny svaly. Vím, moc dobře vím, jak musel v tu chvíli se sebou bojovat, viděla jsem, jak se mu vysouvají tesáky a já se začala chvět. Téměř se dotýkal špičkami zubů mého krku, cítila jsem je - jsou ostřejší než břitva toho nejlepšího lazebníka – a cítila jsem i jemný pramének krve, stékající na živůtek mé noční košile, když v tom se otočil a vyskočil z okna. Utekl mi do noci, temné jako jeho duše, kterou si nezasloužil. Dlouho poté jsem nedokázala žít – byla jsem mrtvá, ale ani jsem mrtvá nebyla. Pak jsem se jej vydala hledat – věděla jsem sice, že by si to nepřál, ale udělala jsem to. Nebudu tě tady, Doraire zatěžovat veškerými detaily mého pátrání. Důležité bylo, že v jedné jeskyni všechno skončilo. Nepředstavuj si žádnou pohádku, princezna s princem se vzali za ruce a spolu odcházeli slunným ránem. Sotva jsem vstoupila – byla jsem ve smrtelném nebezpečí. Zraněná a hledající úkryt na pár dní, než se moje rány zacelí. To byla chyba, teď už to vím." Na chvíli se odmlčela a já tušil, že tahle část příběhu ji asi hodně bolí.

"Vstoupila jsem dovnitř, učinila pár kroků, vtom kolem mě proletěl temný stín tak rychle, že jsem nebyla schopna vůbec reagovat. To, co na mě leželo, to bych ti nikdy nepřála vidět. Rudě planoucí oči v bílé tváři, vlasy rozcuchané, bílé zuby – špičáky přesahující spodní ret, obrovské ostré drápy, které drásaly můj obličej. Snad bych i zemřela, kdyby se odněkud nevynořil další stín, srazil toho prvního ze mě a prali se jako dva psy na rynku o ulovenou slepici – ano, jinak než jako kořist jsem se v tu chvíli necítila a jistě chápeš proč. Nedokázala jsem vnímat vůbec nic. Bolest byla nesnesitelná, pálilo to, jako když tě kousne hroznýš a do čerstvé rány ti nalijí roztavené železo. Moc dobře tuhle bolest znám, prošla jsem zasvěcením a jednou ti mé znamení budu moci ukázat. Zřejmě ani jedna z bestií nezískala převahu, souboj byl nerozhodný, protože jakmile jsem se probrala z té nejhorší agónie, ještě pořád se prali. Když jsem se s obtížemi postavila na nohy, jedna z nich odhodila prudce tu druhou na hrubý kámen, který tvořil stěnu jeskyně, obrátila se ke mně a já poznala kdo to je.

´Odejdi! Nehledej mě! Příště tě nebudu moci ochránit!´ V jeho hlase zaznělo cosi, co mě donutilo, bez jediného projevu citu vyběhnout z jeskyně a i přes veškerou bolest utéct, co nejdále to šlo. Ani jsem se neohlédla."

Chvíli mi trvalo než jsem si v hlavě znovu přehrál její příběh a svým barbarským rozumem vydedukoval o co tady šlo. Jenže to byla trefa kousek vedle.

"Takže, když jsi ho ztratila, zapřísáhla jsi se, že se nikdy nezamiluješ?" zeptal jsem se opatrně.

"Ne, ne tak docela. Žiju dál svůj život, ale ještě jsem se nezamilovala, možná mám strach z další budoucnosti. Jakmile se vynoří muž a já se zamiluju, nebudu se bránit svým citům. Koukni, Doraire, mohla bych být tvá máma, a nic zvláštního k tobě necítím a nebudu tobě ani sobě nic nalhávat. Nezlob se," smířivě se na mě usmála a já věděl, že se na mě zlobí trochu méně, než když jsem sem přišel.

Zvedl jsem jí bradu.

"Já to chápu," hlesl jsem.

Usmála se na mě, pak vstala a když odcházela, otočila se na mě.

"Tak půjdeme?"

Vyšli jsme ven z hospody a k mému úžasu Yamne nezamířila k městské bráně, ale rovnou do středu, kde zrovna probíhal trh. Instinktivně jsem si sáhl na váček s penězi. V takovém davu se snadno dá schovat, ale také někdo může lehce schovat všechny vaše zlaťáky – do své kapsy. Vtom mi někdo před hlavu strčil opelichanou, vyhublou slepici.

"Nádherná slepička, podívejte se! Jak je krásná, vykrmená jako koroptev v královských lesích! Kupte! Jen za 5 zlatých!" zavřeštěla ta téměř bezzubá stařena a pořád mi nutila tu oškubanou drůbež.

Lehce jsem slepici odstrčil a omluvně se na ženu usmál. Pak jsem přidal do kroku, abych neztratil ze zorného pole Yamninu štíhlou postavu. Kráčela mezi tísnícími se lidmi, moc dobře věděla kam chce jít. Po chvíli to došlo i mě. Mířila ke koňskému handlíři, no nevím jestli mám dost peněz aspoň na obyčejného osla, protože jsem na cestách teprve pár týdnů a v měšci jsem měl jen několik zlatých.

Yamne přistoupila k nádhernému běloušovi, odkryla mu pysky a prohlédla si jeho zuby. Pak mu zvedla postupně všechny nohy a zkoumala kopyta. Totéž provedla i s koněm, černým jak nejtemnější noc v Zatemnělém lese. Pak se otočila na mě.

"Koupím koně. No, zaplatím ho i za tebe. Myslím, že tvé finance nebudou stačit."

Ke koním přistoupila i malá postavička.

"Koupím tyhle dva," oznámila mu Yamne.

Otočil se na ni. Hnědé vlasy lehce rozcuchané, bystré hnědé oči se zablyštěly. Měl na sobě černé kožené, pevné brnění se zlatými ozdobami. Kolem levého lokte měl obtočený v několika vrstvách pásek stejné barvy jako brnění.

"Ale já nejsem handlíř. Přišel jsem si vybrat koně stejně jako vy, mladá krásná dámo!" uklonil se před ní.

"Ach tak, a nevíte, kde by mohl být?" zeptala se, ale odpověď už přišla od pravého prodavače.

"Jsem tady, omlouvám se. Musel jsem si odskočit. Máte zájem o některého z mých nádherných ořů?!" zahlaholil handlíř a položil ruku na tu největší herku z celé nabídky.

Yamne se usmála.

"Vzala bych si tyhle dva. Kolik stojí dohromady?" ukázala na bělouše a vraníka.

"No, jsou to oba nádherné kousky – tisíc sto zlatých."

Yamne se zamračila.

"Dám tisíc dvacet za oba koně i se sedly a pokrývkami. Víc ty koně cenu nemají. Jsou to velmi dobří jezdečtí koně, ale víc nedám."

Handlíř se zachmuřil. Poznal, že narazil na znalce koní a věděl, že lepší cenu, než Yamne navrhla, nedostane. Přikývl.

Yamne sáhla do torny a vysázela handlíři na dřevo přes tisíc zlatých. Překvapeně jsem na ně zíral, tolik peněz pohromadě jsem ještě nikdy neviděl.

Yamne osedlala koně, utáhla pevně přezky a podala mi vraníkovy otěže.

Vyváděli jsme koně z města, teprve za branou jsme na ně nasedli a vyjeli.

Pomalu jsme projížděli krajinou. Nespěchali jsme, vždyť ani nebylo kam. Klusal jsem Yamne mlčky po boku. Můj kůň bylo silné zvíře, cítil jsem jeho napínající se svaly při každém kroku. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se naučil jezdit v sedle (dosud jsem byl zvyklý jezdit na neosedlaném koni).

"Počkejte!" ozvalo se za námi.

Yamne strhla svému běloušovi otěže a on se na místě otočil.

Za námi pobízel svého ponyho ten malej hobit, kterého si Yamne spletla s handlířem. Zastavil jsem koně a zamračil jsem se. Co zase chce? Myslím, že máme dost svých potíží.

"Ano?" otázala se Yamne trochu netrpělivě.

Hobit se uklonil.

"Rád bych doplnil vaše řady, možná byste potřebovali někoho jako jsem já!"

"A s kým máme tu čest?" pokračovala Yamne, její kůň odfrkl a poodstoupil.

"Jsem sir Thomas, pro přátele Tommy, nejoblíbenější společník veškeré smetánky, hledaný v třiceti státech lesní a kouzelnické unie."

Yamne se na mě podívala. Nevěděl jsem, co bych asi tak řekl. Náhle se Yamne prudce otočila, až jí konce vlasů zavlály a přeměřila si hobita vražedným pohledem.

"Já VÍM, kdo jste! Říkají vám Podšibeničník, vy jste ukradl Perlu moudrosti z nejvyšší, nejhlídanější věže v celé Radoninské magické pláni!" vyprskla.

Mrkl na ni.

"To víte, peníze jsou peníze. Bohužel svému majiteli moc štěstí nepřinesla, je zpátky tam, kam patří. Znovu ji však krást nebudu," odvětil s kouzelným úsměvem.

Yamne chvíli přemýšlela. Já si hobita prohlížel. Takže zloděj – rozhodně na něj nevypadal. Spíš jen takový rošťák, jen o něco málo starší než já sám. Seděl na svém poníku vzpřímeně, jako opravdový sir.

Náhle má společnice promluvila.

"Dobrá, zkusíme to s vámi. Zkušený zloděj se nám může hodit. Ale nečekejte, že se přestaneme chovat obezřetně!" řekla výhružně.

"Nevím, co si o mě myslíte! Já jen dělám, to co nejlépe umím! Je to má práce, ale nikdy jsem ještě žádného svého společníka neokradl. Navíc, myslím, že na vás dva bych rozhodně nestačil, rozsekali byste mě na kousky, kdybych si něco jen zkusil," rozčiloval se trochu hobit, ale to už se Yamne znovu obrátila k cestě a pobídla svého koně do mírného klusu.

Vzpamatoval jsem se a společně s tím hobitím lumpem jsem ji následoval.

Seskočil jsem z koně po dlouhém úprku a klesl k téměř nehybné postavě ležící na prašné cestě směřující lesem někam do neznáma. Yamne a Tommy mě následovali. Byl to starý muž, s vrásčitou tváří pokrytou již téměř zaschlou krví. Něco zachrčel, otevřel oči a pohlédl na mě.

"Musíte to zničit! Musíte zničit ten oltář!"

Téměř jsem ho neslyšel.

Přistrčil jsem ucho k jeho ústům, abych zachytil jeho poslední slova.

"Zřícenina, mnoho mil odsud, musíte je zničit, zničit obránce brány a pak zničit i oltář! Velké, velké zlo přichází na náš svět!"

Tlumočil jsem jeho slábnoucí slova Yamne i Tommymu. Než jsem domluvil, muž očividně vydechl naposledy. Yamne k něm u přiklekla, jemně mu zatlačila oči a zašeptala pár slov. Jeho tělo ztuhlo a zmizelo. Překvapeně jsem zamrkal. Na tohle jsem si ještě nezvykl. Takhle Yamne uklízela po bojích, aby nikdo na nic nepřišel.

Když se zvedla, měla v očích podivně tlumený výraz.

Tommy na nás hleděl.

Sklonil jsem hlavu, ale nic jsem neříkal. Tady nebylo co dodat, na to jsem přišel i já. Na svět přichází zkáza a mi tři jediní ji můžeme zastavit, jsme jediní, protože to jediní víme (teda aspoň doufám). Jenže můžeme ve třech něco takového zvládnout? Byla sice pravda, kde nestačila Tommyho přesná muška, můj razantní boj zblízka, tam to Yamneina moc kouzel dokonala, ale zvládneme to? Nečekalo nás nic příjemného, mohli jsme i zemřít, ale celou situaci vyřešil Tommy.

"Buď zemřeme za záchranu světa a nebo jen dáme ruce do klína a budeme čekat na zkázu," řekl pevně, jakoby mi četl mé obavy.

"Má pravdu," zašeptala Yamne, "musíme to aspoň zkusit!"

Přikývl jsem.

Nasedl jsem na koně, moji společníci mě následovali. Pobídli jsme koně a rozjeli jsme se cestou, kterou nám naznačil muž, cestou, která možná nikam nevedla.

To místo by vypadalo mírumilovně, kdyby holé pláni nevévodila obrovská zřícenina a všude kolem se válela jemná mlha. Jako první se nikdo neodvážil seskočit. Tommy si hrál s tětivou svého jemně vroubkovaného luku, Yamne měla skloněnou hlavu, zavřené oči, asi propočítávala stav svojí mageenergie. Já sám jsem měl ruku položenou na jílci svého meče, připraven kdykoliv zaútočit nebo se bránit. Oči jsem neodtrhl od zříceniny.

Náhle jsem zaslechl vzdálené zvuky, tak slabě, že jsem netušil, zda se mi to zdálo, nebo ne. Ale asi ne, protože Yamne i Tommy sebou trhli a rozhlíželi se kolem.

"Co to bylo?" zeptala se Yamne.

Na odpověď nemusela dlouho čekat, ale neodpověděl jsem ani já ani Tommy.

Z ničeho nic se na dosud holé pláni začali shromažďovat skřeti, orkové, trollové i divocí vlci, sliny jim kapaly na zem, s jezdci na svých hřbetech. Tohle začínalo vypadat hodně bledě. Byla jich přesila, ale kdybychom své síly rozložili – možná by Tommy a Yamne mohli udělat dost práce v boji na dálku a zbytek bychom převzali já a Yamne. Ale co Tommy? Byl by nám vůbec něco platný? Pak mě něco napadlo (na barbara jsem se v myšlení docela zlepšil), donutil jsem koně dojet k poníkovi, na kterém seděl bledý Tommy, hobita popadl za límec a posadil před sebe. Jeho poníka jsem plácl a on se rozeběhl (bylo vidět, že radostně) pryč s budoucího bojiště (a hřbitova). Popojel jsem k nejbližšímu stromu a vysadil na něj Tommyho. Pochopil, že si má najít dost vysokou větev, aby se na něj vlci nedostali a aby měl šanci pořád střílet.

Dojel jsem zpět k Yamne. Ani jeden jsme na druhého nepodívali.

"Jsem rád, že jsem tě poznal," začal jsem, ale ona mě přerušila.

"My tu bitvu vyhrajeme. Musíme! Teď nesmíš polevit v morálce, jinak to nikdy nedokážeme."

Teprve teď jsem se na ni podíval. Zatímco se jednotky nepřítele srocovali a já přemýšlel a přemisťoval Tommyho, ona si připjala na ramena dva dlouhé pruhy blankytně modré látky, na ruce navlékla kožené rukavice bez prstů, popsané zlatými runami. Černý šátek na hlavě vyměnila za červený. Barva krve, ale i vítězství. Pochopil jsem, že stejně jako ona musím být optimistický, že tohle nemusí být naše poslední bitva v životě. Tušil jsem, že tohle nebude jako naše předchozí společné bitvy. Stovky nepřátel proti nám. Protáhl jsem si prsty položené na držadle meče.

"Střílej, Tommy," pomyslel jsem si.

Kolem hlavy mi proletěl první z Tommyho šípů a okamžitě jej následoval proud bílého ohně, který se těsně před první řadou nepřátel rozdělil a celou řadu spálil. Po prvním útoku se nepřítel rozeběhl přímo proti nám. Prsty mě svrběly, co když propásnu ten pravý okamžik?

Tommy a Yamne prováděli úžasnou práci. Šípy mi svištěly kolem uší, až jsem se bál, že mě některý z nich zasáhne, Yamne způsobila hotovou bouři blesků, výbojů, ohňů, ohnivých koulí a padajících meteoritů. Než k nám doběhli, byla dobrá polovina mrtvých. Zařval jsem (asi jen sám sobě) do útoku, seskočil jsem z koně a hnal se na první přibíhající. Yamne už asi nechtěla plýtvat manou, protože vytáhla meč z pochvy, a stejně jako já se vrhla do boje. Tommymu ještě zbývaly nějaké šípy a navíc měl dost výhodnou pozici, takže nám mohl ještě dost pomoci.

Oháněl jsem se mečem jako pravý lev, mlátil se tu vpravo, tu vlevo, pár ran jsem taky dostal, ale na rozdíl od těch chlupatých, hnusných držek jsem vypadal hodně živě. Yamne byla taky dost dobrá, ale moc jsem toho neviděl, protože jsem měl dost svých starostí a nemohl jsem se během boje rozhlížet.

Bitva se pomalu chýlila ke konci, na bojišti jsme zůstali jen my dva (Tommyho jsem nepočítal, i když vykonal na svou výšku dost obdivuhodnou prácí) a několik desítek skřetů a asi dvacet vlků. Kupodivu se všichni vrhli na mě, Yamne nechávali na pokoji. Dostal jsem ránu palicí do hlavy a na okamžik se mi zatočila hlava. Levé oko mě začínalo štípat jen jsem netušil, jestli mi do něj teče pot nebo krev. Poloslepý jsem se ohnal a jen podle ryku jsem poznal, že jsem se aspoň trefil. Chtěl jsem zavolat na Yamne, aby mi přišla na pomoc, ale když jsem se otočil na svou spolubojovnici, slova mi zamrzla na rtech. Klesl jsem pod tíhou další rány, kupodivu však kolem mě už nikdo nestál. Zvedl jsem zrak k mágovi, ale Yamne překvapeně hleděla před sebe, meč držela u těla.

Cítil jsem velké zlo. Podíval jsem se směrem, kterým hleděla i Yamne. Přicházely k nám tři postavy – jedna šla před ostatními. Všichni tři byli bledí, ale ne popelavě bledí, jako když vám je špatně, ale jejich pleť byla bílá, jakoby si ji natřeli hlinkou. V té rozplývající se mlze byli pro mě těžko rozeznatelní. Ti dva zadní byli strašlivě hubení, krátké černé vlasy, vpadlé lícní kosti. Vypadali teda hrozně, až mi přeběhl mráz po zádech. Ten první vypadal ještě dobře. Havraní delší vlasy mu padaly na ramena, tmavé oči zářily v bledé tváři. Plášť, stejné barvy jako vlasy a oči, mu vlál. Opřel jsem se o meč, pomocí něj jsem se zvedl. Doprovod se zastavil, jen ten první pokračoval, ne mým směrem jak jsem se původně domníval, ale Yamniným. Ona tam stála, jakoby zhypnotizovaná, neschopná pohybu. Došel k ní, položil jí ruku pod bradu a zvedl jí do výšky. Jasně jsem viděl, že se její chodidla nedotýkala země. Její ústa se zkřivila do úšklebku, ale ne bolestného či rozzuřeného. Kolem jejího obličeje se rozprostřela jasná záře a já ji na okamžik spatřil bez jizev. Byla docela krásná. Záře sílila, už nebylo z její tváře vidět vůbec nic, pásy modré látky zbrocené černou a červenou krví spuštěné z jejich ramen se rozevlály jakoby chtěly uletět. Pak jsem to pochopil. Byl to boj. Nerovný boj, který měla Yamne bezpodmínečně prohrát, jen jsem netušil proč. Cítil jsem podlehnutí z její strany.

"Nevzdávej to, Yamne, ještě jsme nevyhráli," zašeptal jsem.

Kožené brnění na Yamne začalo praskat. Její záda se obnažila, když jsem si něčeho všiml. Pod levou lopatkou jsem zahlédl dvě rány. Nejdříve jsem si myslel, že nás Yamne podvedla, že je doopravdy kousnutá upírem, ale oba vpichy začaly zářit našedlým světlem, které se přelilo do jejího meče. Yamne zvedla meč, s potížemi něco vykřikla a vrazila zářící meč do postavy. Zhroutila se na zem, bezvládné tělo zakryté černým pláštěm. Doprovod dvou stejného druhu se rozplynul. Yamne se zhroutila na mrtvolu. Tommy seskočil ze stromu, já se pomalu zvedl a společně jsem kráčeli k Yamne. Tommy mě podpíral, protože jsem se ještě nevzpamatoval. Když jsme dorazili k místu poslední bitvy, oba nás překvapila scéna do které jsme vstoupili. Yamne nebyla vážně zraněná jak jsme předpokládali, ale objímala mrtvolu a vzlykala. Zamračil jsem se, dopadl na kolena a jemně Yamne zvedl. Byla taková, jakou jsem jí znal, zjizvená tvář, plavé vlasy rozcuchané v zápalu boje, zelené oči plné slz.

"Co se stalo, Yamne?" zeptal jsem se opatrně.

"To nic," řekla rychle, vstala a kráčela od nás.

Tommy klesl na zem, obrátil mrtvolu a začal jej prohledávat. Já si ji mezitím prohlížel. Nic zvláštního na ní nebylo, byl to asi dost silný a mocný temný kouzelník. Tommy vstal a zvedl pravou ruku ve které držel zlatý řetízek s modrým kamenem, obtočený zlatou žilkou. Chtěl ho sbalit do torny, ale já ho nevím proč, zarazil a vzal si ho.

"Nepatří nám," vysvětlil jsem.

Tommy vzdychl, ale poslechl.

Pomalu, velmi pomalu jsem se zvedl, přemáhajíc bolest, a kráčel za Yamne. Tommy se rozběhl za námi. Ta ženská kráčela rozhodně ke zřícenině, vůbec bych jí nestačil, ani kdybych byl v pořádku.

"Yamne, zpomal prosím tě! Copak jsi se zbláznila?!" zavolal jsem na ni.

Prudce se otočila a já spatřil v jejích očích nepotlačenou touhu po krvi, teda doufám, že ne po moji! Otřásl jsem se při té představě.

Nechala nás dojít, ale každou druhou vteřinu se otočila směrem k našemu cíli. Konečně jsme k Yamne dorazili (na doběhnutí jsem vůbec neměl žádnou sílu), popadl jsem ji za rameno.

"Co to mělo znamenat?" osočil jsem se na ni, ale ona mě jen probodla pohledem.

"Není čas na plané řeči, musíme přeci zachránit svět. Jestli to přežijeme, povím vám to, teď si pospěšte, to zlo je větší než jsem čekala," odsekla.

Po několika kamenných schodech jsme vstoupili do ponurého podzemí zříceniny.

Byl jsem docela rád, že jsme cestou nepotkali žádnou jinou příšeru, nebyl jsem si jistý, jestli bych byl vůbec schopen bojovat. Tommymu, který si stihl posbírat několik šípů z mrtvol nepřátel, jich přesto moc nezbývalo. A o Yamnině maně jsem odmítl uvažovat. Jestli máme my tři zachránit svět, to je jako byste šli s kanónem na bažanty.

Celou cestu těch několik pater směrem do podzemí nikdo z nás nepromluvil. Řeč by nás zbytečně vyčerpávala a pokud by tady náhodou něco čekalo, aspoň máme větší šanci, že nás neobjeví. Po dlouhých hodinách cesty jsme došli k jediným dveřím v celém komplexu, na které jsme narazili. Já a Yamne jsme poodstoupili a nechali jsme pracovat Tommyho zručné ruce. Sice mu notnou chvíli páčení zámku trvalo, ale nám to poskytlo trochu času na odpočinek. Vytáhl jsem z torna měch na vodu, namočil kousek látky a omyl jsem si všechny rány, včetně té na hlavě. Cítil jsem se už o trochu lépe, ale víte, k boji bych možná ještě nebyl. Když jsem zaslechl jemné cvaknutí, bleskurychle jsem schoval vodu. Yamne zlehka hobita odstrčila a otevřela dveře. Nakoukla dovnitř a pak nám pokynula, abychom vešli. Místnost byla ponurá, temná a téměř prázdná. Byl tam podivný portál, světelné, fialové kruhy stoupaly od země až ke stropu a každý z nich byl v průměru o něco větší než předchozí. Druhým objektem byla obrovská kamenná deska přímo před námi. Předstíral jsem, že jsem si jí nevšiml, Tommy na rozdíl od Yamne nevěděl, že jsem naprostý analfabet. Naše společnice mi zachránila čest a přečetla nápis sama.

"Jen ten nejlepší může přejít…na druhou stranu."

Přelétli jsme po sobě pohledy.

"Tak kdo je z nás nejlepší?" zeptal se Tommy jako první.

Mlčel jsem, Yamne vypadala že přemýšlí.

"Půjdeme všichni, projde jen ten nejlepší. Tak ať osud rozhodne za nás. Nebudeme se tady zbytečně váhat."

Natáhla jednu ruku ke mně, druhou k Tommymu.

Takto jsme všichni v jediný moment vstoupili do portálu. Obklopila nás tma a lehké chvění.

* Shakira: je to nejvyšší Bohyně místního světa, Bohyně-matka, Bohyně-Stvořitelka (se známou zpěvačkou má společné jen jméno).