Slunce nemilosrdně bušilo svým rozžhaveným kladivem do vyprahlé země, která zoufale volala po troše vláhy, až se hluboké brázdy v půdě otvíraly jako hladová ústa. Kdysi majestátné stromy, dnes v pokoře shrbené, svými pažemi hladily půdu, z níž po mnoho generací čerpaly sílu k životu. I ony s nadějí čekaly na blahodárné kapky deště. Jen oprýskané stěny domů mlčky přihlížely a trpně snášely pohled nebeského pána a nikterak se nevzpouzely jeho horoucímu nástroji.

Přestože se horký vzduch téměř nehýbal a při každém nadechnutí vysoušel hrdlo, byly ulice plné lidí spěchajících do víru každodenních starostí a povinností. Šum jejich hlasů nabíral na síle s každou přibývající hodinou, aby v pravidelné denní dávce naplnil osamělé srdce muže ležícího v jednom z mnoha polorozpadlých domů, jimiž bylo město zaplněno.

V místnosti čpící zatuchlinou bylo šero, neboť zpola ztrouchnivělé okenice stály v cestě slunečnímu světlu, ale ani to nemohlo skrýt vyhublou, zesláblou postavu ležící na posteli. Drobná, jindy mžourající očka byla zavřená a hluboké vrásky kreslily ve tváři změť pavučin. Bezzubá ústa se pootevřela vždy, když se muž nadechl a nos nasál pach výkalů, moči a potu, jimž byla nasáklá sláma sloužící jako vystýlka starcova lůžka.

Hlasy z ulice byly tím posledním, co mu připomínalo nedalekou lidskou přítomnost. Muž se lehce pootočil a jeho tělo se zachvělo v přívalech dávivého kašle. Kostnaté prsty se přitom křečovitě sevřely mačkajíc špinavou a již dosti zašlou pokrývku. Zub času se na ní podepsal stejně jako na všem ostatním v této místnosti.

Víčka se s námahou otevřela a odhalila kalný pohled, kdysi hlubokých šedozelených očí, které teď zmateně těkaly ze stěny na stěnu. Po chvíli, kdy si oči přivykly šeru, se starcův zrak zastavil u malého stolku se džbánkem postaveným uprostřed, tak aby snad nedopatřením nespadl na zem a nerozbil se. Zato miska ležela převržená v prachu podlahy a na zahnívajících zbytcích si již dávno pochutnaly krysy. Z hrdla se vydral povzdech.

Pod zašedlou kůží se zřetelně rýsovaly kosti, ruce s námahou podepřely třesoucí se tělo pokoušející se zvednout. Chvíli to už vypadalo, že se starci podaří posadit, ale v zápětí se zhroutil zpět do postele sípaje vyčerpáním. Žízeň spalovala jeho útroby a on nebyl schopen si dojít pro ten džbán s posledními kapkami vody, neboť ho zesláblé nohy již neunesly. Jak dlouho ještě, jak dlouho… honilo se mu hlavou.

Nádech… Z posledních sil se opět zapřel a pokusil se vstát. Tělo následovalo hlavu a nadzvedlo se , pootočilo a poté tvrdě dopadlo na zem.

S vyraženým dechem muž naprázdno několikrát polkl než se mohl zhluboka nadechnout. Zrnka hlíny a prachu vletěly do stařeckých úst, načež lapání po dechu vystřídal záchvat kašle, při němž se muž svíjel bezmocně na podlaze se slzami v očích.

Srdce zběsile bušilo, bolest na okamžik sevřela celé tělo, pak však povolila a odezněla. Stařík již nehybně ležel a jen jeho zvedající se hruď dávala tušit, že stále žije. Trvalo to snad věčnost, minuty plynuly jedna za druhou, aniž by se cokoliv dělo, ale vyčerpaný stařec vnímal, přestože ležel s hlavou zabořenou do dlaní a nehýbal se. Vnímal. Cítil vtíravý pocit bezmoci. Ač chtěl sebevíc, nemohl se mu ubránit.

Pomalu zvedl hlavu a podíval se směrem ke stolu. Jako nedosažitelný poklad mu teď připadal džbán s vytouženým douškem vody. Blízko a přeci tak daleko. „Musím se k němu dostat.“ slyšel svůj zoufalý šepot. „Musím.“

Jeho prsty se samovolně sevřely v pěst a on se začal s námahou plazit vpřed. Před očima viděl špinavou podlahu, po níž se posunoval milimetr po milimetru. Raději odvrátil zrak. Během chvíle mu kapičky potu stékaly po vystouplých lícních kostech a odkapávaly k zemi. Sípavý dech se změnil v chroptění.

Oči sklouzly na kovanou truhlici, v níž ležel v jednoduché dřevěné pochvě, potažené kůží a zpevněné kováním, meč - chlouba dávného mládí. Pouhou chvíli stařec zkoumavě hleděl na truhlu a snažil se vybavit si v ní uschovanou zbraň a pocit, jenž se ho zmocňoval, kdykoliv sevřel prsty na jejím jílci.

Ostrým pohledem sledoval svého protivníka, než se svalnatá paže vymrštila a ostří meče proťalo vzduch, aby se hladově zakouslo do těla nepřítele. Cítil energii, která do něj proudila, vnímal moc nad životem a smrtí dříve něž naposledy udeřil…

Do očí se vehnal stín zoufalství a smutku, jen ztracená minulost, vzpomínky na dávno zašlé časy. Kde jsou dnes mohutné paže, dříve tak silné? Kam se poděla všechna ta síla? Ptal se již mnohokrát, přestože odpověď znal. Vše odnesl neúprosný proud času.

Plazil se jako mrzký červ, neboť stáří mu sebralo důstojnost. Nebyl schopen se postavit, natož pak chodit. Celé jeho tělo připomínalo rozbitý koráb.

Kalný zrak se opět stočil na nádobu s vodou, ale v očích uvízl obraz stěn pokrytých zašlou plísní, šedozelené mapy vzdáleně připomínaly honosné gobelíny. Byla to památka na každoroční období dešťů. Nyní však venku pálilo slunce a vyschlé hrdlo volalo touhou po trošce vody.

Ne, už jej nic nečekalo, ani stín jeho dřívější slávy. Kdo si vzpomene na bezzubého, uslintaného starce, hnijícího mezi čtyřmi stěnami pokoje?

Raději zavřel oči. Alespoň na chvíli se chtěl oddat tmě, bezbřehé nicotě bez vzpomínek. Ale ani to nepomohlo. Nic nemohlo zahnat myšlenky. Vzpomínky ukryté v hlubinách duše se nemilosrdně draly na povrch.

Zvonivý ženský smích se rozléhal místností spolu s veselým povykováním malého skotačícího chlapce, jehož drobné nožky ani chvíli nepostály. Matka se štěstím v očích pozorovala svoji ratolest. Chlapec na chvíli utichl v úporné snaze vyškrábat se na vysokou dřevěnou lavici. Tvářičky se námahou nafoukly a zrudly, klučina zadržel dech a dál se soukal ke svému cíli kopaje nohama ve vzduchu. Pokoj naplnil jásavý výskot jakmile hoch dosáhl vytouženého cíle a s jiskřičkami v očích poskakoval po dřevěném masivu.

Náhle se prudce otevřely dveře. Skřípění zarezlých pantů svým hrozivým křikem rozechvělo dětské srdce. Studený vlhký vzduch ovanul chlapcovu tvář a lákavá vidina nepoznaného jej vábila ven pod hvězdnou oblohu.

Mladík opatrně vykoukl do ulice. Jeho šlachovitá paže svírala nervózně rukojeť meče a stejně nervózně těkal jeho pohled od jednoho konce ulice k druhému. Ze zvlhlé země se zvedal mlžný opar a ztemnělá obloha dávala tušit nedávný déšť. Řídnoucí mlha poodhalila křivky stěn mizících v nedohlednu. Opadaná omítka tvořila bizarní obrazce, které jako by byly nedílnou součástí prázdných oken a zchátralých okenic, po nichž se natahovaly větve prastarých stromů jako pařáty dravce. Krok za krokem postupoval mladík obezřetně mezi zdánlivě opuštěnými domy. Náhle se za jeho zády ozval zuřivý nelidský řev. Muž se prudce otočil.

Ocel zařinčela o ocel. Ruce již slábly, ale on boj nevzdával. Věděl, že stejně jako on i jeho nepřítel slábne každým okamžikem. Že stejně jako on i jeho nepřítel krvácí z mnoha drobných ran a šrámů. Jako dravci kroužili kolem sebe a snažili se skolit jeden druhého. Rozvaha i klid se kterou muž bojoval, dávala tušit, že nedrží meč poprvé. Opět zaútočil. Série rychlých tvrdých úderů tlačila jeho protivníka do defenzívy.

Soupeři se podlomila kolena a čepel zbraně se zakousla do lidského těla. S pocitem vítězného triumfu shlížel muž na svého nepřítele umírajícího v tratolišti krve. Potom se i on svezl únavou k zemi.

Jeho tělo dopadlo na lůžko vedle usměvavé dívky plných tvarů. Rty začal hledat její ústa a ve víru vášně spojili svá těla. Laskal její kůži, líbal její šíji, ňadra, stehna. V tomto okamžiku neexistoval nikdo jiný než ona, jí věnoval svou náklonnost tak jako ji věnoval spoustě dívek a žen před ní. V bouřlivých přívalech rozkoše proplétali svá těla a ukájeli chtíč.

Oddychl si a natáhl své tělo do trávy. Zpěv ptáků pomalu utichal jak se na krajinu snášel příkrov noci, chladivý večerní vzduch vnikal do plic a přinášel s sebou vůni lesa. Tělo si dopřávalo zaslouženého odpočinku a nad hlavou se klenula hvězdná obloha skrývající naděje nevyslovených přání a snů.

Hrdlo se sevřelo. Záchvat kašle navrátil starce zpět do reality, celé jeho tělo se třáslo, po tvářích mu stékaly slzy utrpení. Naděje v jeho očích slábla. Pohled na noční oblohu vystřídal obraz špinavé podlahy. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. V uších dozníval lahodný zpěv ptáků, ale zvuk který jej nahradil byl tisíckrát lahodnější. Stařec zaslechl blížící se kroky.

Pomalu s námahou pootočil hlavu, dveře, nehybný strážce pokoje, však zůstaly zavřené.

Jiskra naděje ve starcových očích pohasla. Byla to jen bláhová touha. Pouhý sen, neboť věděl, že není nikdo, kdo by přišel, nikdo kdo by si na něj vzpomněl. Již nemohl dál a džbán s vodou byl pořád tak daleko…