Druhá šance pro hrdiny
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 40 |
Byli jsme ti nejlepší vojáci, jaké tahle zem kdy spatřila. Naše oddíly se jako zlatá řeka hnaly zemí: statisíce díků, statisíce nadějí. Cinkot plátů našich zbrojí byl slyšet na míle daleko; třepot zástav vlajících nad našimi hlavami zněl chorálem odvahy a hrdinství. Nesl se krajem a vzdával hold odvážným kráčejícím do boje. Vzdával hold jen a pouze nám.
A potom, plni očekávání velké bitvy, jsme se setkali s nepřítelem. Ty tisíce střetnutí, jež jsme vítězně opouštěli s triumfem a slávou, se v jediném výkřiku pochyb staly vzpomínkou; až příliš neskutečnou a vzdálenou. Tohle bylo jiné. Statisíce bezdůvodných díků, statisíce falešných nadějí.
Šiky nepřítele se táhly přes návrší protějšího svahu, připomínajíc temnou hráz. Jediný pohyb v jeho řadách byly potrhané pláště vlnící se podzimním větrem. Chladně se lesknoucí ocelové hrudní pláty, rukavice opírající se o hlavice mečů, tváře skryté v kápích. Vše nehybné a vyčkávající.
Náš bojový hymnus postupně utichal - teď k nám vítr zavál ten jejich. Svět se naplnil šepotem. Byl všude. Zněl jako vítr v bezlistých korunách stromů, jako tisíce oprátek vrzajících na šibenicích. Strašlivá píseň beze slov. Uběhla věčnost, než ta hrůza skončila. A potom se hluboké ticho rozlilo kolem nás.
Děkoval jsem Bohu, když konečně zazněl rozkaz k útoku. Naši jezdci vyrazili vpřed a hnali se jako vítr. Překonávali pláň před sebou závratnou rychlostí. Na světě nemohlo existovat nic, co by je zastavilo.
Nepřátelskými řadami se rozezněl hlas: klidný, děsivý a nelidský. Postavy v kápích pomalu, beze spěchu, pozvedli své luky. Současně zasadili šípy, současně pustili tětivy a současně se naši jezdci skáceli z koní: byli mrtví dřív, než dopadli na zem. Stíny temných postav se pomalu plížily ze svahu. Tiše, jako smrt.
Na kapitánův rozkaz jsme se rozeběhli na zteč. Jako dvě řeky se srazila čela armád. Oni černá a my bílá. Milosrdný strach mi zahalil vědomí a já přestal vnímat svět kolem sebe. Pamatuji si jen ty, jež jsem zabil. Znovu a znovu. Jejich tváře... Bože - ty tváře. Bledé obličeje umrlců, prázdné oční důlky.
Pak přišla noc a přikryla svými křídly celou pláň. Byl to boj bez konce: čas ztratil smysl; rozdíl mezi životem a smrtí vzaly potoky krve. Hodiny se staly roky.
„Dáma na A5...“ ohlásil a přesunul figuru po šachovnici.
Nepřítel zaútočil. Řady temnot se rozestoupily a z hloubi noci se vyřítil jezdec. Přízrak se hnal plání; jeho černý plášť vlál jak perutě havranů a zpod hlubin temnoty obličeje zářily dvě rudé hvězdy. Bral vše a nečinil mezi námi rozdíly. Jako stín prošel obranou a zanechal za sebou jen padlé.
„...bere pěšce...“ na tváři se mu objevil úsměv „...a je to Šach-Mat pro bílého.“
Rychleji než blesk, než požár, se našimi řadami rozlétla zpráva: Král je mrtev. Panika a strach zachvátili naše srdce, prožité hrůzy vyplavaly na povrch. Rytíři obraceli své koně a dávali se na ústup. Hlasy přeživších zanikaly v chaosu. Běžel jsem. Běžel jsem o život. Chtěl jsem se dostat pryč a dál od tohohle prokletého místa. Kdesi za sebou jsem slyšel výkřiky těch, kdo nebyli dost rychlí. Svět přestal existovat. V uších mi znělo jediné: Uteč! A já prchal. Rudý úsvit zářil krví padlých. Byl to zlý sen a ten se roztříštil do vzpomínek a ty do nicoty. Svítalo.
Dvěma prsty položil bílého krále na desku: „Dostal jsem tě.“
„Vidím.“ zněla neochotná odpověď.
„Netrap se kvůli tomu. Hrál jsi dobře... na amatéra.“ škleb dodal ironii ostrost šavle.
„Se netrápím, přemýšlím co je dneska večer v televizi.“
„Kolik je vlastně hodin?“
„Bude půl páté.“
„Odveta?“
„Jasně, že se ptáš.“ shrnul bílé figurky do dlaně a začal je skládat na šachovnici.
Svítá. Mraky jsou dnes tak nízko, že se jich mohu téměř dotknout. Probouzející se les zpívá svoji tichou píseň a mě v očích pálí slzy. V očích slzy a v ruce svitek pergamenu. Osud mi nedovolí zapomenout. Nedovolí mi zemřít. Ze ztuhlých prstů pouštím list, kterého se okamžitě zmocní vítr a odnáší ho pryč i s jednou jedinou větou, která může způsobit tolik bolesti: Váš král povolává své věrné k boji proti nepřátelským hordám.
Mraky jsou nízko a já mám pocit, že to nikdy neskončí.
Diskuze
úžasně napsané, perfektní nápad, skvělé zpracování...
PS : připomíná mi to mé ńeúspěchu, když sem se šachem začínal...
och....nic naplat, kdo umí, ten umí. No comment.
<b> Dokonalost. </b>
Tento prispevok ma v sebe nieco tak uzasne, tajuplne a putave zaroven, je uzasne ako neobycajne si, Lischai, dokazal premenit jednu obycajnu hru na nieco tak odlisne, a pritom tak podobne...
Vzdavam Ti poklonu, tento prispevok si to skutocne zasluzi,
s uctou,
Rauko
Strhujúce, písane svižne a dramaticko. Nápad sa mi tiež pozdáva...
Raz sme na takúto tému hrali v škole divadelnú hru. Volala sa O šachových figúrkach a ľuďoch. Bolo to veľmi skvelé. Hral som hl.postavu - jediného človeka v hre. Všetci ostatní boli šachové figúrky. Bolo to také mystické, alegorické...
Jediné čo sa mi nepáči je, že to mohlo byť i trošku dlhšie. Nápad je fajn, tak sa to možno dalo rozpracovať i na dlhšie. Napriek tomu sa mi to páčilo veľmi. Dĺžka je minidetail.
Slovo "televize" ma dosť rušilo, keby tam bolo trebárs "dáme si pivo", alebo čokoľvek iné... ale to je tým, že som na TV dosť alergická, takže tým neovplyvním svoje hodnotenie. 5*.
Hmm, toto dielko sa mi neuveriteľne páčilo kvôli tomu, že pri jeho čítaní okolo mňa naozaj tiekli tie potoky krvi, a videl som tých čiernych vojakov, proste ma to prenieslo do deja, a to je to, čo dokážem oceniť.
Pěkné a zajímavě pojaté. Já jsem zatím nic podobného nečetl ani neviděl, takže to pro mě je novinka. Podle toho i hodnotím...
Mně nejvíc vadilo to nadbytečné (a předčasné) Dáma na A5, ale i tak je to na 5*
Podle mě ta televize není úplně špatná. Jenom trochu nevyšel kontrast mezi touto nicotností a vojákovým zoufalstvím. Za větší chybu považuji umístění věty "Dáma na a5 bere pěšce a dává mat" doprostřed příběhu. Měla by být na začátku rozhovoru.
Ovšem závěr je naprosto dokonalý. To zoufalství, ta beznaděj... Takže za čtyři ti prostě dát nemůžu.
Když už jsi napsal o hrdinech, možná by stálo za to pouvažovat nad tím, kdo to vlastně hrdina je. Můžeš to vzít jako téma pro další povídku...
Ke kritice na moji hlavu za tu televizi: :-)
Měl jsem v úmyslu ukázat, že se třeba něco podobného skutečně děje i v NAŠEM světě. A zatímco se někdo zabývá úplnými nesmysly, hrdinové trpí...