Věnováno Makri.
Dívce, která je pro mě vším. Škoda jen, že padající hvězdy opravdu neplní přání.

Drobně mžilo a kapky deště skrápěly chladnou zem plnou uschlého listí. Pod teskně skloněnými větvemi stromů stál kamenný náhrobek. Zem kolem něj byla pokryta dávno zvadlými okvětními plátky růží, které tam rozehnal vítr.

Klečící mladík prokřehlými prsty přejel po vytesaném jméně své dívky. Před očima mu vytanul její obraz. Byla krásná; tak krásná. Déšť zvolna ustal, ale zem stále skrápěly kapky. Podzimní vítr nesl tiché vzlyky přes hřbitovní zídku dál šedým svítáním.

„Zabil jsi ji.“

Mládenec polekaně vstal. Nevědomky přitom stoupnul na několik mrtvých květů. Jejich sten ani nebylo slyšet.

„Kdo sakra jste?“ hlas se mu lehce třásl a na tvářích pořád cítil slzy.

„Zabil jsi ji a nic to nezmění.“

„Ne! To není pravda! Co vy o tom k čertu můžete vědět? Spáchala sebevraždu! Zabila se sama!“ rozkřiknul se mladík.

Stromy okolo kostela tiše šuměly.

„Zabila se, když zjistila, že ji lžeš a podvádíš. Viděla tě s ní.“

„To není vaše věc! Zmizte odsud!“ křičel mládenec.

„Je to tvoje vina a ničí jiná. To ty jsi zavinil její smrt.“

„Ne! To není pravda! Já ji miloval!“

„Nedokážeš si ani představit, co cítila. Jak moc jí to bolelo.“

„Zmizte odsud! Běžte pryč!“ to už mladík nepříčetně řval.

„Je to strašný pocit. Jako by ti někdo rval srdce na kousky. Když si někdy myslíš, že jsi na úplném dně, není to nic proti tomuhle.“

„NECHTE TOHO!“

„Máš ten obraz zrady stále před očima. Snažíš se ho vymazat z paměti, ale on se pořád vrací. Znovu a znovu. Toneš v zoufalství a beznaději, které se usídlily někde hluboko v tobě a nikdy neodejdou. Ten šrám v duši si pak neseš do konce svých dní.“

„MLČTE!“

„Ale teď přichází zasloužená odplata.“

„Co – cože?“ hlas se mu zlomil.

„Zemřela. Je pryč. Je navždy pryč. Už jí nikdy neuvidíš; už ji nikdy neobejmeš. Bolí to, viď? Hrozně to bolí a nikdy se to nezlepší. Výčitky svědomí tě budou stále pronásledovat. Stále se budeš sám sebe ptát, proč jsi musel líbat jinou. Vždyť mohla žít… Tvá láska mohla žít.“

„Co to říkáte?“ ptal se spíše sám sebe.

„A bude to ještě mnohem horší. Poznáš jinou dívku a i přes smutek a bolest se do ní zamiluješ. Zamiluješ se do ní a nebudeš s tím moci nic dělat. Budeš jí mít rád jako nikoho na světě. Udělal bys pro ni cokoli: Za její objetí by jsi zabil. Když budeš s ní, budeš si myslet, že nic nemůže zkazit tvé štěstí.“

„O kom to mluvíte?“

„Ale ona bude mít někoho jiného. Neřekne ti to a ty budeš žít v klamu a lži. Velmi, velmi dlouho… a o to to bude horší, až to zjistíš. Až ji uvidíš, jak objímá jiného. Právě tak jako tvá dívka viděla tebe. A poznáš, jaké to je, jak moc to bolí. Budeš plakat… věř mi. Nebudeš moci jíst ani spát. Nebudeš moci zapomenout. Budeš se jí snažit nenávidět, ale nepůjde to. Stále ji budeš milovat. A každý pohled na ni a na jejího milého pro tebe bude jako bodnutí do srdce.

„Kdo jste?“ vydechl mladík.

„No a potom ztratíš svého nejlepšího přítele. Zradí tě. To on bude ten, kdo bude objímat tvoji lásku.“

„To by nikdy neudělal.“

„Ale ano. Udělá to. Stane se to. Všechno se to stane. Budeš platit za to, co jsi jí provedl. Poznáš takovou bolest, jakou jsi způsobil ty ji.“

„Ne… ne…“ slzy se mu znovu draly do očí.

„Ale já ti dám šanci. Dám ti šanci na záchranu. Dám ti možnost, jak odčinit to, co jsi spáchal. Ale to bude vše, co pro tebe udělám…“

Ozval se tichounký zvuk, jak něco malého dopadlo na zem.

U hrobu stál mladík a stál tam úplně sám. Znovu se rozpršelo. Kapky deště mu stékaly po tvářích a mísily se s jeho slzami. Dopadaly i na hrob. I na čepel nože, který před ním ležel.