Sejdeme se včera touhle dobou
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 27 |
Nad světem se rozprostíralo všeobjímající ticho letního večera. Rudé zapadající slunce zářilo nad temným horizontem a jeho svit halil večerní nebe do pláště karmínových plamenů. Z luk za vesnicí se ozývaly vzdálené hlasy hrajících si dětí. Zítra budou všechny mrtvé.
Ve stínu prastarého dubu seděli dva staří přátelé. Ve vráskách jejich tváří se odrážely úsměvy dávno minulých let. Seděli tam a povídali si. O těžké práci na polích, o zbrklosti mladých a o kráse letních večerů. I oni zítra zemřou.
Na návsi stál malý přízemní hostinec. V šeru pohasínajícího dne zářilo z jeho oken několik svící, které rozháněly temnotu přicházející noci. Na dubové lavici přede dveřmi seděl děda a něco vyprávěl třem malým dětem. Také oni zítra zemřou.
Polní cestou, vinoucí se k vesnici, spěchal poutník. Cáry jeho kdysi drahého pláště se teskně vlnily klopýtavou chůzí. Tvář měl pokrytou mnoha drobnými zraněními, jak se prodíral houštinami. Pravá ruka mu ošklivě krvácela. Spěchal. Hrál hru o životy mnoha desítek lidí.
Mezitím, v lokále hostince, na nejvzdálenější lavici, seděla skupinka tří můžu. Přijeli před několika hodinami, vytrpěli si podezřívavé pohledy místních, vytrpěli si mnoho otázek na svět, začínající za nejbližší zatáčkou, a teď zde seděli, v rukou korbely kterých se ani nedotknuli a skláněli se nad mapou.
Jeden z nich, světlovlasý mladík, právě promlouval jemným hlasem:
„Pokud jsou Michaelovy poznámky správné, musí být vchod do podzemí asi dvacet mil odtud na jihovýchod.“ Zvedl hlavu ke svým společníkům. „A my musíme doufat, že jsou.“ Na tváři se mu objevil úsměv. Několik málo okamžiků uplynulo, než se z jeho tváře vytratil a vystřídalo ho překvapení.
Dveře hostince se otevřely a svým naléhavým, vrzavým zvukem k sobě přitáhly pohledy všech v místnosti. Na prahu stál stařec, oblečený do potrhaných hadrů, ruku zraněnou do krve. Okamžik jeho váhání se zdál být věčností. Pak se rozeběhl ke stolu tří cizinců. Byl to smutný pohled na toho klopýtajícího ubožáka.
Skončil svůj běh, unavené, staré ruce opřel o desku stolu.
„Nesmíte… jít… do toho… podzemí.“ Slova tvořil s námahou, dech ho opustil už před lety. Čas vzal i jeho barvu a cit – teď zněl chraplavě a zlomeně. „Jinak… se… stane… hrozné… neštěstí.“
Slova dozněla a těžké, dusivé ticho opět opanovalo vše kolem. A pak najednou, stejně náhle jako když se protrhne hráz, se události daly do pohybu.
Jeden ze tří oslovených cizinců prudce vstal a rozkřikl se: „Proboha dědku! Co to blábolíš za nesmysly! Zmiz odsud ty starý blázne!“
Všechny oči se obrátily ke starci. Ten tam stál, ústa pootevřená v němém úžasu. Pomalu zvednul ruku a omámeně se zadíval na cáry svých rukávů. Z jeho vrásčitých rtů uniklo jediné slovo: „Bože.“ A potom se stařec rozplakal. Klesl na kolena a vzlykal. Zhroutil se k zemi a plakal jako malé dítě. Z očí mu tekly slzy a skrápěly podlahu. Z hrdla se mu draly nesrozumitelné výkřiky.
Plakal, když se společnost tří mladíků zvedla a opustila hostinec. Plakal, když ho dva místní sedláci odnášely k ranhojiči. Plakat přestal, až když o hodinu později zemřel na ztrátu krve, kterou se nepodařilo zastavit.
A letní noc se snesla nad celým světem. Třem osamělým chodcům, kteří pod nočním nebem opouštěli vesnici, zněl jeho pláč stále v uších.
Hořící louč plašila stíny v temných koutech podzemní kobky. Trojice mužů stála u masivních kamenných dveří. Tisíciletý nános prachu, odkrytý rukou jednoho z nich, odhaloval hluboko vyrytý nápis. Střez se otevřít tyto dveře, sic v touze po bohatství strašlivou stvůru vypustíš na tento svět.
„Ten stařec…“ uniklo šeptem z úst jednoho z nich.
„… byl blázen.“ druhý hlas zněl zvučně a odrážel se od kamenných zdí. „Tak to otevřeme, ať víme, co je uvnitř.“
Siluety dvou postav ustoupily od dveří. Jejich kroky byly doprovázeny ocelovým zvukem mečů tasených z pochev. Světlovlasý mladík, který zůstal stát na místě, pozvedl pravou ruku a začal recitovat neznámé cizí verše.
Z kamenných dveří opadal i zbytek prachu. Litanie pokračovala a na krajích desky se začaly drolit drobné kamínky. Mágův hlas sílil a okolo dveří se objevila zřetelná prasklina. Pak se odmlčel a jen lehce pokynul prsty natažené ruky. Kamenná deska se dala do pohybu. Vysunula se z dveřního otvoru a s hromovým úderem dopadla na zem. V záplavě rozvířeného prachu vypadal mág, když triumfálně spouštěl ruku k tělu, téměř nadpřirozeně.
„Tak jdeme.“
Jeden ze společníků, v jedné ruce pochodeň, v druhé meč, vstoupil do nově otevřené místnosti.
„Oh, můj Bože! Je to tady!“ hlas měl rozechvělý vzrušením „Celý poklad. Michael měl pravdu. Ten starý prevít měl pravdu! Jsme bohá…“ jeho slova byla náhle přerušena zvukem protrhávaného vzduchu a jeho vlastním výkřikem.
Z temnoty otevřeného vchodu vzápětí něco vyskočilo. Světlovlasý mág instinktivně napřáhl ruku s rozevřenými prsty před sebe. Zářivý výboj magie proťal vzduch, ale svůj cíl minul. Netvor hladce dopadnul doprostřed místnosti. Černá šupinatá bestie, přikrčená a připravená ke skoku, vyčkávala. Dva zbylí společníci se na sebe ve zlomku okamžiku podívali. A v krátkém kontaktu očí padlo rozhodnutí.
Mágova ruka se mihla vzduchem. Jeho přítel se s taseným mečem vrhnul kupředu. Nestvůra skočila. Čas se v ten moment zpomalil. Oba hledači pokladů slyšeli údery vlastního srdce. Viděli své odrazy ve zlých, stříbrných očích netvora. Každý jejich pohyb byl neskutečně pomalý. Pak se čas opět rozeběhl.
Netvorovy drápy, ostré jako nože, se zasekly do natažené magikovy pravačky. Ostrá bolest projela každým nervem jeho těla. Bestie plynule dokončila svůj skok, dopadla na zem a ohnala se tlapou po šermíři. Ten v posledním momentě uskočil vzad a ťal čepeli po natažené pracce. Jeho ostří se bez účinku svezlo po černých šupinách.
„Zdrhej!“
Mág se zvednul ze země a dal se do běhu. Když unikal z ústí jeskyně, temnota za ním se naplnila zoufalým výkřikem jeho společníka.
Zakrvácený magik uběhl sotva několik kroků a zhroutil se v houští. O pár okamžiků později se z jeskyně vyřítila i černá nestvůra. Zvedla svoji protáhlou hlavu, jako by větřila. Potom se elegantním pohybem šelmy rozeběhla k vesnici.
Než se vrátil zpět do jeskyně, váhal mág jen okamžik. Tam na něj však čekalo smutné poznání. Šermíř byl mrtvý a zem rudá jeho krví. Ale v zadní místnosti, mezi záplavou zlata a drahokamů, ještě někdo žil.
Světlovlasý mladík si kleknul ke svému těžce raněnému příteli.
„Neboj se. Budeš v pořádku. Je to jen škrábnutí.“ promlouval mág a doufal, že milosrdná lež na něm není vidět.
„Nebojím se. Teď už ne.“ jeho výdech sebou tentokráte nesl i duši.
Mág sevřel pevně rty, aby potlačil pláč. Vstal. V hlavě se mu začaly rojit myšlenky. Ten stařec měl pravdu. Vypustili jsme zlo. Vypustili jsme zlo a teď ho musíme zastavit. Pohlédnul na svého mrtvého přítele. A nyní už slzy zastavit nedokázal.
„K čertu. Kdybychom sem tak nešli. Kdybychom sem nešli. Nešli…“ mágovy rty se začaly pohybovat.
„Sejdu se s nimi. Sejdeme se… včera touhle dobou.“
Mág vyběhnul před jeskyni. V uších mu zněla jediná myšlenka: Sejdeme se včera touhle dobou. Rozpřáhl ruce a začal potichu prozpěvovat zaklínadla. Sejdeme se… Cítil, jak mu každým dalším veršem ubývá sil. …včera… Jak si mocná magie vybírá daň v jeho životní síle. …touhle… Jeho hlas, umocněný magii, se odrážel od svahů údolí. …dobou! Jeho tělem projel pocit šílené bolesti. Sejdeme se včera touhle dobou a oni budou žít! Svět se kolem něj začal plnit světly a stíny prolínajícími se ve fantaskních obrazech. Budou žít! Do očí mu vhrkly slzy bolesti. Budou žít! Žít! ŹÍT!
A v explozi světel ztratil vědomí.
Když se probral, měl celé tělo v jednom ohni. Tráva pod ním byla zmáčena krví. Ale vchod… vchod do podzemí byl zarostlý. Jako by tu nikdo nikdy nebyl. Na bolestí zkřivené tváři se mu rozlil blažený úsměv.
S námahou vstal a vydal se k vesnici. Byl unavený. Tak hrozně unavený.
Nad světem se rozprostíralo všeobjímající ticho letního večera. Polní cestou, vinoucí se k vesnici, spěchal poutník. Pravá ruka mu ošklivě krvácela a zatím nic nechápal.
Diskuze
Milý autore, máš plné srdce, které jsem já nikdy neměla.
Zdravím
tato má kritika není myšlena zle, autor má bezesporu talent, který to chce rozvíjet a bude to opravdu skvostné.
bohužel se můj názor neshoduje s názorem většinovým a proto zde uvedu důvod, proč jsem hodnotil tak jak jsem hodnotil. Jen na úvod, když jsem to četl poprvé, tak v úvodu, jsem si říkal je to slušné, na čtyři hvězdičky, po té se to zvrhlo, a říkal jsem si tři hvězdičky si to ještě stále zaslouží, ale po té jako celek, to vidím prostě a jednoduše jen na dvě hvězdičky. tak a nyní vám napíši proč:
Spisovatelé o psaní mluví jako o řemsle a na všechná svá díla se dívají jako na řemeslné výtvory. Jde o to nahlížet na to jaké při jeho tvorbě byly použity nástroje a do jakého tvaru byl konečný výtvor sepsán. Nutno uznat, že Talent máš. Ale máš na mixováno několik stylů psaní do, krátké povídky. Hlavně používáš barvitý popis to je fajn, jenomže stylově to nepsauje k ději. Tvůj popis by se uplatnil u pohádkové či lyrické fantasy. Ale tvá povídka je klasickou hrdinskou fantasy a navíc s prvky sci-fi. Chce si to trochu ujednotit styl.
Mám čas, tak vám to ukáži na prvních odstavcích:
1. odstavec - Nad světem se ... Pěkný úvod a v táhnutí do děje. Se zajímavým zakončením. Tak je to správné. První odstavec či věty si musí čtenáře přitáhnout a to se ti povedlo hodně dobře.
2. odstavec - Ve stínu prastarého... Je taky hodně dobře spracovaný a umocňuje atmosféru a očekávání čtenáře.
3. odstavec - Na návsi stál... Tady mne krapet zarazilo, že děda vypráví dětem příběhy na lavici před hostincem, ale budiž. Jen už si zde měl odpustit ten konec. Nyní už to nepůsobí tak jak v předchozích odstavcích. Působí už strašně opakovaně a má opačný efekt, než ty předchozí.
4. odstavec - Polní cestou, vinoucí... Věta: Cáry jeho kdysi drahého pláště se teskně vlnily klopýtavou chůzí. Je trochu zamatená? Jak to vypadá když se teskně vlní cáry klopýtavou chůzí. Odkdy, ty cáry vůbec chodí? Slovo teskně tam působí jako pěst na oko. A pak chtělo odlišit klopýtavou chůzi poutníka a cárů. Pravá ruka mu ošklivě krvácela. Je na první pohled v pořádku, ale když se na to podívám po přečtení povídky, tak je celkem nesmyslná. protože ten poutník šel k vesnici 20mil, to znamená několik hodin i kvapné chůze. Za tu dobu by ztratil tolik krve, že by padl a omdlel a nebo by se mu rána zacelila strupem. Ale určitě nebude schopen jít takovou vzdálenost s ošklivě krvácejicí rukou. Je to jen taková malá nelogičnost.
5. odstavec - Mezitím, v lokále hostince... Věta: Mezitím, v lokále hostince, na nejvzdálenější lavici, seděla skupinka tří můžu. Tady zásadně chybí určení toho odkud je ta lavice nejvzdálenější, jestli od dveří, či výčepního pultu, nebo jiných návštěvníků hostince. Nejvzdálenější lavice, je nejvzdálenější od něčeho a ne jen fráze do vzduchu. A druhá věta je příšerně dlouhé souvětí, s mnoha natahováními a nadstavováním. Pokud bys to proložil krátkou větou, dostalo by to větší šmrnc. Navíc se během tohoto souvětí dvakrát opakuješ se slovem vytrpěli.
6. odstavec - Jeden z nich... nic nenámítám :)
7. odstavec - „Pokud jsou Michaelovy... Věty: Na tváři se mu objevil úsměv. Několik málo okamžiků uplynulo, než se z jeho tváře vytratil a vystřídalo ho překvapení. Zbytečně ses do toho zamotal. Mnohem lépe by vapadalo - na tváři se mu objevil úsměv, který záhy vystřídal výraz překvapení.
8. odstavec - Dveře hostince se otevřely... Tak a tady je totálně pokažené načasování dějů. Protože ten stařec vstoupil až po té, co ten jeden z nich už dávno civěl překvapeně. navíc rozvádíš vrzání dveří zase natahováním a zbytečně to komplikuješ. Pak tam máš frázi ...ruku zraněnou do krve Tvůj popis je strašně suchý, jinde dokážeš být super barvitý a zde to úplně odflákneš. pokud bys měl dodržet svou tezi o krvácejicí ruce vyznělo by mnohem lépe věta "...se zraněné ruky mu na zem kapaly kapky rudé krve." Šlo to řešit více způsoby a hlavně atmosféričtěji. Tento odstavec bychurčil jako zásadní zlom, kde kvalita začala jít hodně dolů. Navíc zde píšeš že se rozběhl ke stolu cizinců a hned na to píšeš že klopýtá, tak si vyber jedno. Ale mezi během a klopýtáním je rozdíl.
10. odstavec - Skončil svůj běh... Skončil svůj běh? nebylo by lepší napsat doběhl ke stolu a opřel se znavenýma, vrásčitýma rakama o jeho desku? A pokud jsi chtěl zanechat to tak jak to máš. tak "Skončil svůj běh", měla být samostatná jednoduchá věta.
A takto bych mohl pokračovat až do konce, nechci vás unavovat kompletním rozborem, od toho tu tento server není. Celkově je to zajímavé, ale ztrácí to právě na té řemslné práci psaní, takže je to šedý průměr, ale když se přihlédne ke gramatice tak je to na 2*
S přáním veselé mysli Tuax
Tady jde o to, jak kdo bere čas ve fantasy.
Gwork: ale rozhodně bych nepsal, že cestování do budoucnosti je realita.
Někdo řekne: existuje nekonečno na sobě nezávislých paralelní světů posunutých o nejmenší časovou jednotku, ale žádné dva světy nejsou ve stejné časové vrstvě. Děj v každém světě je nezávislý na dějích v ostatních světech, takže je jasné jak by to s čarodějem dopadlo.
Jenže prakticky to není možné, protože jestliže by to na sobě nebylo závislé, tak by se děje v těch světech už dávno rozdělily tak, že by jakýkoliv návrat byl zbytečný, protože tam by se to třeba vůbec nedělo.
Nebo, by ty světy byly souhlasné a nová linie by se vytvořila po změně v horizontu událostí (třeba ten návrat) a stará linie by ztanikla. takto by bylo zajištěno že dění bude kompaktní a že by to mělo smysl.
Jenže bophužel lze jen fantazírovat, škoda že nežiju v době tak za 1000 let, to už by byla větší zábava:-)
Gwork: Musím se ještě hodně učit mami, hodně učit. :-)
Pokoušel jsem se tu tvoji teorii pochopit asi 30 minut a bezvýsledně. Tak to zkusíme obráceně. Tady je moje verze:
Čas je uzavřený, kompaktní tok. Všechno, co se už událo, se událo, se událo,...
Mladý čaroděj (MC) se vrátí do minulosti. Zde jeho akce nevytvoří žádné nové směry toku času, protože všechny už BYLY vytvořeny. Pak jeho staré já (SC) umře a MC jde zabít bestii. Ta uteče, zabije ostatní dobrodruhy. MC jde do minulosti. Stává se z něj SC a už to nehrotíme. Potom nestvůru zabijí jiní a život jde dál. Kde se vytváří ty jiné reality?
Gwork: No jo no. Co nadělám :-)
Bojím se ale, že zastávat názor nestačí a je pro to třeba přinejmenším vědeckých teorií.
K smyčkám. Já osobně zastávám názor, že existuje nekonečné množství paraelních světů a každý má nekonečné množství vlastních časových liniích. Z pohledu postavy: Má teď, ale jiné časové vrstvy jsou o vteřinu napřed resp. pozadu.
Jinak povídka se mi velmi líbila, sice jsem celkem očekával konec (znám Červenýho Trpaslíka :-), ale provedení je fantastické. 5*
Zde uvedené básnické příspěvky jsou nesmírně dojemné, ale trochu mimo mísu.
Tudíž zpět ke smyčce.
Podle mě je to takhle:
Ten čaroděj jedinej přežije útok té potvory a vrátí se o jeden den v čase.
V tom okamžiku zmizí z reality času vypuštění té bestie. V té realitě kterou opustil ta bestie sežere vesnici -dejme tomu a pak ji zabije nějaký silnější dobrodruh.
V minulosti se objeví v roli starce. Tudíž nebude v minulostní realitě 2x. V podstatě. Bude tam 1 mladý a 1 starý, ale je to ten samý? Ale to je jedno.
V roli starce přiběhne do putyky, prohlasí své bože a průběh se opakuje.
ALE ta realita - budoucnost - kterou opustil pokračuje! Silnější dobrodruhové zabijí potvoru jen čaroděj už nebude ovlivňovat tuto realitu.
Takže NE smyčka.
Bude pořád víc a víc realit, které ovlivní a možná budou stejné, ale kdo řekl/dokázal, že nemůže být 100/1000/100000000000 realit úplně stejných jdoucích po sobě.
Teoreticky lze cestovat časem, ale jen do budoucnosti. To je realita. A když někdo odcestuje do budoucnosti tak tím nesmaže i nás. Smaže jen sebe v této minulosti a nebude se moct vrátiti protože se dá cestovat jen do budoucnosti. A on bude ovlivňovat budoucnost.
To snad dokazuje, že může být víc realit a časů ne?
Tak přiznejte, že mám pravdu ať to tu nerozmazáváme a nemusí se kvůli tomu zakládat stůl v putyce na kterej nikdo nechodí :-)
Tristan má pravdu, mějte slitování...
;(
Lischai + Makri: Být dost prevít a dost necita, jak si někdy přeji, zakročil bych tím jediným, co bych mohl udělat proti té vaší "diskusi" . A to snížit repku za to, že se váš hovor netýká tématu.
Ale tak nějak tuším, že je to celkem zbytečná práce. Tak s tím aspoň neseďte tady nebo lidi budou plakat u diskuse a ne u povídky.
Běžte se projít pod hvězdami, zaběhejte si na vodní hladině, proleťte se v oblacích, zaplavte si ve vlastních očích, plačte celou noc radostí a ráno se začněte se smát ale nemusíte to rozebírat tady. Jsou lidé, kterým v tělech žhne žár bolesti a takové řeči jsou jen olejem navíc.
Tristan de la Tour