Vlk vlku člověkem
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 36 |
Hluboký les tonul v záplavě svitu měsíce a mnoha miliard hvězd. Pokroucené větve stromů se pod bledým nebem proplétaly do nepoznaných tvarů. Běžel. Svět se stal šmouhou, rozpitým akvarelem na plátně šíleného malíře.
Za sebou slyšel vlčí vytí. Jak je možné že ho stále pronásledují? Je přece rychlejší. Musí být. Budoucnost neexistuje pro ty pomalé. Možná budoucnost neexistuje pro něj. Rychlí přežijí, slabí zahynou. Zákon, který prosazoval, se teď obrací proti němu.
Rozrážel nízké větve stromů svým tělem. Šlehaly ho přes čumák, drásaly jeho kožich. Vzpomínky se vracejí vprostřed běhu. Malé vlče hrající si se svými bratry. Jemný dotek čelistí jeho matky na kožichu. Teplo a pocit bezpečí.
Přeskočil potok a pokračoval ve svém běhu o život.
První lov. Smečka vlků stahující se okolo své kořisti. Byl její součástí. Spolupracoval. Lovil. Ve vzpomínkách stejně jako dnes: jen už není součástí děsivě úspěšného systému kooperujících zabijáků. Je jeho obětí.
Další sáhy nekonečně dlouhého běhu. Únava si začíná vybírat svou daň. Pálí ho tlapky, jeho kožich je zmáčený potem.
Vzpomínky na jednu vlčici. Jen rozmazané, neurčité. Něco v jeho mysli se vzpíná a mění. Vzpomínky na jednu ženu.
Skok přes kámen. Pravou přední tlapou mu projela mučivá bolest. Několik nejistých odrazů, klopýtnutí a dotek chladné země. Pokusil se vstát. Bezúspěšně. Jeho tlapu svírá bolest. Nemůže se na ni postavit. Kňučí bolestí a strachem.
Mýtinu zalitou měsíčním svitem obkličuje smečka vlků. Cítí jejich strach. Chápe ho. I on sám se děsí každého úplňku. Kletby, která ho bude stále sužovat. Když luna ozáří kraj stříbrem a šedí, stane se bestii. Přestane být tím čím je; čím má být. Změní se.
Prudká bolest projela celým jeho tělem. Tohle už nebyla podvrtnutá tlapa. Táhlé zavytí se odráželo od skal. Utichlo. Na tlejícím jehličí ležela bestie. Kruh vlků se kolem ní pomalu stahoval. Věděl, že zemře. Nenáviděl sebe, nenáviděl čím se stal.
Měsíc v úplňku ozářil své dílo. Tam, uprostřed lesů, uprostřed kruhu vlků hnaných strachem z neznámého, leželo tělo bestie. Tělo člověka.
Diskuze
Ta vrcholná pointa je opravdu trochu průhledná již od začátku, ale jinak dobré a líbilo se mi to. Není to ta typická povídka "dva se sešli v hospodě, seznámili se a zabili draka", což jen chválím. Ale i díky té průhledné pointě a některým ne zrovna dobře zvoleným spojením (viz příspěvek od MAATOHA) nedávám pět, ale čtyři.
je v tom dosti klise, ale vezme to za srdce. Me se to libi:o)
O chloupek mene pedvidatelny dej a byla by to jasna 5*
Keep great work!
Makri: Pro koho bych psal povídky, když ne pro tebe?
Lischai: to jsem mooc ráda..;-) ale myslím to váážně, je to mooc výborné..:-)
Makri: Díky. Od tebe potěší jako žádná jiná. ;-)
Povídku jsem si přečetla na doporučení, ale už dřív mě upoutala svým názvem. Je to opět pěkně napsané, plné básnických obratů. Jen bych neřekla, že tu jde o to samé, jako v Bestii od Kukulína...
musím ti složit hlubokou poklonu, opět a znovu..;-) je to úžasné..:-)
Zajímavé, dobře napsané a hlavně s inteligentní myšlenkou (která koresponduje i s jednou mojí povídkou) . Bohužel jsem celý příběh odhadl již podle názvu, ale vím, že se jmény jsou stejně téměř vždy drobné problémy, proto 5*.
Maatoha: Možná jsem dětiinský, ale mě se zrovna spojení "rozpitý akvarel...." zamlouvá...
Ty máš talent. Je to cítit a sám to asi víš. Chválím formu, běh děje i jazyk.
Na druhou stranu místy saháš k příšerně klišovitým obratům. Záplava měsíčního světla (podobný obrat jsi mimochodem použil i v andělech), miliardy hvězd, rozpitý akvarel na plátně šíleného malíře... to už tu přecijen bylo a je škoda, že ses snížil k použití těchto formulek. Ubírá to na dojmu.
Pointa skutečně tolik nepřekvapí, což je také škoda.
Celkově: Skvělé, výborné, trochu klišovité...