Bylo mi tehdy skoro dvacet let, mé sestře o rok míň, když se to stalo, jednoho večera, kdy jsme se vrátili z pole – já, sestra a mí rodiče. Rodiče šli rovnou spát, já se sestrou jsme přemluvili dědečka, aby nám povyprávěl nějaký příběh, než si půjdeme taky lehnout. Moc práce nám to nedalo – dědeček vyprávěl moc rád. A povyprávěl nám příběh, který navždy změnil náš život. „Tak tedy dobrá. Povím vám skutečný příběh – o Krotitelích draků!“ řekl dědeček. Já se setrou jsme byli plni očekávání. Název zněl skutečně. Jenom jsme dědečkovi nevěřili, že je to podle skutečnosti – to říkal vždycky, abychom se nesmáli a brali jeho vyprávění vážně. A pak si dědeček odkašlal a začal vyprávět:

„Začalo to už strašně dávno. Nikdo už teď neví, kdy přesně, ale je tomu již mnoho desítek tisíc let. Jeden strašlivý Vojevůdce shromáždil obrovskou armádu, se kterou si chtěl podrobit celý svět a stát se krutovládcem. Skoro se mu to podařilo, ale když stanul před branami posvátného háje boha Firuna, netušil ještě, jak strašlivou chybu udělal. Firun si rozhodně nenechal svůj hájek znesvětit a když se první bojovníci odvážili překročit posvátnou hranici, zjevil se před nimi v podobě obrovského živého stromu a všechny proklel a poslal do podsvětí. Jejich duše nikdy nenašly klidu. Moc a odhodlanost jejich vůdce se zalíbila temnému bohu Manorovi, a ten kletbu oslabil a slíbil vojevůdci, že se každých pět tisíc let může vrátit i s celou armádou a znovu se pokusit svět si podrobit. Když se to Firun dozvěděl, strašlivě se rozzuřil a uvěznil Manora do božských pout, čímž oslabil jeho moc. Manor se ale dostal díky své temné moci pryč a před hněvem Firuna uprchl. Firun proti vojevůdci stvořil mocného draka Gorh‘ara, který má lidem pomoci vojevůdcovu armádu porazit. Manor však znovu využil svých temných sil a Gorh‘ara zaklel do věčného spánku. Vládce všech bohů, Mannoroth, však pomohl oslabenému Firunovi kletbu narušit. Mannoroth rozhodl, že se každých pět tisíc let narodí člověk, který bude mít tu moc Gorh‘ara probudit a využít jeho pomoci proti armádě Manora a Vojevůdce. Tito vyvolení mají na lopatce od narození jizvu ve tvaru draka…“

Najednou se odmlčel. Spíš to ale vypadalo, jako by si uvědomil nějakou strašlivou věc, kterou neměl říct. Pak jsem strnul i já, téměř současně se svou sestrou. Se smrtelně bledým obličejem jsem si sundal špinavou košili a běžel k nejbližšímu zrcadlu. A skutečně – na levé lopatce jsem měl jizvu ve tvaru draka. Stál jsem tam několik minut a bez hnutí jsem pozoroval svoje znamení. „Už je to tak, Felixi. Jsi Vyvolený!“ ozval se mi za zády hlas mého dědečka. „Pokud si dobře pamatuju, zanedlouho to skutečně bude pět tisíc let, kdy se Vojevůdce se svou armádou naposledy objevili na zemi.“ Nebylo mi z toho moc dobře, spíš mi bylo do breku a na umření najednou. Nikdy jsem nejevil žádné známky toho, že bych byl nějak odlišný od jiných, ani v té nejmenší věci. „Že sis to vymyslel! Prosím, řekni že jo!“ Skoro jsem při tom kňučel. „Je mi líto, ale je to pravda. Ty jsi Vyvolený. Ty musíš jít a najít Gorh‘ara, probudit ho a s jeho pomocí poslat Vojevůdce zpět do podsvětí. Je to tvůj osud.“ Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Nevěřil jsem, že bych byl „Vyvolený“, jak říká děda, ale co potom ta jizva?! Bylo to přinejmenším divné. Rozhodl jsem se, že půjdu spát. Řekl jsem dědečkovi a sestře dobrou noc a odešel jsem do postele. Ale neusnul jsem. Ještě jsem poslouchal, až za hodinu šli spát sestra s dědečkem. Dlouho jsem o dědečkových slovech přemýšlel. „Ty jsi Vyvolený!“, „Je to tvůj osud!“, „Ty musíš probudit Gorh‘ara a s jeho pomocí poslat Vojevůdce zpět do podsvětí!“. Pak jsem konečně usnul, ale rozhodně to nebyl klidný spánek…

Zdál se mi podivný sen. Byl jsem tam já, sestra a nějaký válečník, kterého jsem nikdy neviděl. Měl dlouhé černé vlasy, mastnější než vepřová pečeně, červenou šupinovou zbroj se zeleným lemováním. Seděli jsme všichni v poledne okolo ohně a dělali jsme si oběd. Pak najednou padla tma. Z jihu pak najednou, jakoby odnikud, přišla armáda, vedená mužem v brnění, které bylo celé z lidských kostí. Najednou už byl boj – bojovali jsme na straně nějaké cizí armády. Pak najednou boj ustal a já jsem stál s nějakým neznámým mužem před nějakou chýší. Muž mě vedl dovnitř (šel jsem s ním dobrovolně) a když otevíral dveře, probudil jsem se…

Ráno jsme šli znovu na pole, jenom dědeček o něčem mluvil s rodiči a pak odešel do nedalekého města. Za normálních okolností by s ním někdo šel, já nebo otec, ale dědeček se sám o sebe dokáže postarat – je kouzelník. Není nijak zvlášť mocný, ale na to, že ho nikdo necvičil, je mocný až moc. O tom co, mi včera dědeček řekl, jsem s rodiči nemluvil (ani se sestrou), ale stejně si myslím, že jim to dědeček řekl sám. Byli nějací divní. K obědu jsme měli zajíce, ale nikdo moc nejedl.

K večeru se dědeček vrátil. Večer jsem ho z okna viděl přicházet. Mluvil ještě asi půl hodiny s rodiči a potom přišel za mnou. „Musím jít…?“ zeptal jsem se hned, když vešel do mého pokoje. Vždycky dosáhl toho, o čem myslel, že je správné. Pokud je přesvědčen, že jsem Vyvolený, přesvědčí mě, že musím jít. Dědeček tenkrát jen přikývl, ale v jeho obličeji jsem viděl starosti. „Kdo byl poslední Vyvolený?“ zeptal jsem se, aniž bych věděl proč a jak jsem na tu otázku přišel. Dědeček vypadal překvapeně. „Janos, generál královy armády. Veliký válečník…“ „Co se s ním stalo pak?“ Dědeček se zatvářil udiveně. „Coby – umřel. Je to už přece jenom pět tisíc let! Nikdo nežije věčně. Jenom elfové… Vím co chceš říct Felixi, ale Janos byl člověk. Je mrtvý a TY jsi jeho nástupce.“ Pak se na chvíli odmlčel. „Velekněz chrámu Hesindy mi pomohl najít údajné místo, kde spí Gorh‘ar. Je to jeskynní komplex pod Černými horami. Někde tam by měla být sluj, ve které drak spí.“ Znovu se odmlčel. „Ale jak ho mám probudit? Těžko k němu přijdu a řeknu: Hej draku, vstávej! Je čas zničit Vojevůdce!“ Dědeček se trochu zamračil. „Nevím jak ho máš probudit! Ale pokud na to nepřijdeš ty, pak nikdo.“ Radši jsem už nic neřekl, nechtěl jsem dědečka naštvat. „Jdu si promluvit s Mionou. Pravděpodobně tě bude doprovázet.“ Po těch slovech se zvedl a odešel za sestrou. Cítil jsem se trochu divně. Teda když pominu ten nepříjemný pocit z toho, že mám takový osud. Lehl jsem si, přesto že jsem věděl, že neusnu. Neusnul jsem. Asi o půlnoci za mnou znovu přišel dědeček. „Felixi, spíš?“ zašeptal, když vstoupil. Zvedl jsem se z postele a vrhnul na něj napjatý pohled. „Miona s tebou půjde. Její schopnosti se ti budou náramně hodit…“ Vyvalil jsem na něj oči. Se sestrou jsme neměli žádná tajemství – co jsem věděl já, věděla ona a naopak. Dědeček se usmál a řekl: „Je kouzelnice. Její talent jsem zpozoroval už když jí bylo pět let. Nechtěl jsem, aby o tom komukoli řekla. A slib zjevně dodržela velmi dobře. Navíc to, že svou moc dokázala utajit před tebou a tvými rodiči, je důkaz její velmi pevné vůle. Jednou bude velmi mocná kouzelnice. A když už jsme u toho magického talentu, ty v sobě taky něco máš…“ Zase se na chvíli odmlčel, jakoby nevěděl, jak pokračovat. Byl jsem dost vedle z toho, že mám magický talent (vždycky jsem o tom snil). „Máš v sobě něco, s čím jsem se nikdy předtím nesetkal. Ten druh magie, kterým bys mohl disponovat, neznám. Kdysi jsem četl, že byl jeden, který byl schopný používat jakýsi jiný druh magie, než je ovládání přírody. Ale ten žil před sedmi tisíci lety… Mluvil jsem o tom i s veleknězem chrámu Hesindy, ale ten mi neřekl víc, než jsem věděl. Nevím o nikom, kdo by tě mohl učit…“ Z toho byl dědeček viditelně dost nešťastný. Zkusil jsem se pousmát, ale při mém velkém překvapení to moc nešlo. Vyšel z toho jen nějaký škleb. Pak se dědeček zvedl a odešel. Když byl ve dveřích, ještě se otočil. „Měli byste vyjít co nejdřív. Do dne, kdy se má armáda objevit, zbývají asi tři měsíce…“ „Ty s náma nepůjdeš?!“ Vydechl jsem. Dědeček se usmál a zakroutil hlavou: „Je mi líto Felixi, ale jenom bych vás zdržoval. Jsem už moc starý na takovou cestu. Černé hory jsou asi dva měsíce odsud. Hádám, že bych tam ani nebyl schopný dojít… A teď už spi. Musíš si odpočinout. Dobrou noc.“ Zavřel dveře a odešel. Zůstal jsem tam jen se svými myšlenkami. Miona je kouzelnice. Já jsem kouzel… bůhví co vlastně jsem. Ale něco jsem, a to je hlavní. Tak dobře jsem se necítil snad nikdy – já mám v sobě magii!

Ráno, když jsme dosnídali, dědeček vstal a řekl: „Felixi, Miono. Ještě dnes dopoledne musíte odejít. Maminka a tatínek o tom už všechno vědí. Promýšlel jsem, kudy byste měli jít: nejdříve samozřejmě přes Velkou rovinu na západ do Starého hvozdu. Tam budeš mít Miono obzvlášť velkou moc. Přírodní magie je tam velmi silná. Ale musíš být opatrná – nesmíš kouzlit zbytečně moc! Nezapomeň, že magie nesnáší chamtivost a …“ a kývl na Mionu. „… a marnotratnost!“ dokončila Miona. „Velmi dobře. Až se vám podaří projít hvozdem, dostanete se na Sluneční plošinu. Tam pozor – budete hodně vysoko. Musíte být velice opatrní, když polezete dolů…“ Ve mně, Mioně a rodičích to trochu škublo. Dědeček vypadal pobaveně. „Nebojte se, nebudete muset slézat ze skály. Někde je tam cestička. Ale ta má to háček. Dokonce dva: zaprvé nevím kde je a je ji těžké najít, protože její ústí na vrcholku je velice dobře maskované, zadruhé je dost strmá, takže musíte dávat pozor, ať nespadnete – jak jednou uklouznete, skutálíte se až dolů, a to bude bolet. A až sejdete dolů… dostanete se do Údolí mrtvých…“ Na chvíli se odmlčel, a pak pokračoval. „V Údolí mrtvých jsem nikdy nebyl, takže nevím, co vás tam bude čekat. Až se dostanete skrz, budete v Morejských močálech. Tam pozor! Je to velmi nebezpečné místo pro existenci. Projděte co nejrychleji to bude možné! Málokdo se odtamtud vrátil a pochybuju, že by se jim to tam líbilo natolik, že se tam natrvalo usadili. Za močálem už budou Černé hory… Tam už musíte cestu najít sami. Ve hvozdu dávejte pozor na skřety, je jich tam dost. A ty Miono, jak už jsem řekl, tam zbytečně nekouzli. Mohlo by to přilákat zelené draky. Nezapomeňte, že jsou pořád hladoví a ničím nepohrdnou!“ Když dědeček viděl, že nikdo nemá žádné otázky, pokračoval: „Dám vám něco, co by mohlo cestu zjednodušit. Od svého přítele jsem před lety dostal tenhle meč. Dal mi ho když umíral… Choval jsem ho v největší úctě, ale teď je čas, aby zase posloužil svému účelu. Vem si ho Felixi.“ Podal mi nádherný meč, který se leskl jako zrcadlo. Když jsem ho viděl zblízka, všiml jsem si, že má na čepeli krom magických run také stříbrné nitky. „K čemu tohle slouží?“ zeptal jsem se dědečka. Podíval se na mě a pak na meč. „Hmm… to jsou magické runy které meč chrání před nepříznivými vlivy jako je koroze a umožní mu prorazit i velice odolné zbroje. Ach tak! Ty myslíš ty nitky? Těmi byl meč protkán, když byl vytažen z výhně. Jsou z pravého stříbra. Některé stvůry jsou na stříbro alergické a můžou utéct, jakmile meč uvidí. Ještě jednou k tomu Starému hvozdu – říká se, že jsou tam vlkodlaci. Nejsou! To nejsou vlkodlaci. Vlkodlak je něco jiného – tohle jsou lupini. Vypadá to jako mix člověka a vlka. Má takovou podivnou šedočernohnědou kůži, hlava je mezi lidskou a vlčí, ruce a nohy jsou lidské, ale zakončené hrozivými pařáty. Srst většinou mají buďto řídkou, nebo žádnou – ale můžou mít i dlouhou. Pozor na ně, jsou VELICE nebezpeční, ale bojí se stříbra. Pokud je potkáte, nech je Felixi nejprve pohlédnout na meč – a pokud neutečou, teprve pak se pusťte do boje. Jsou vychytralí co se boje týče, ale jinak moc inteligence nepobrali. Měl jsem sen, že se k vám někdo připojí, ale nevím, kdo to bude – sen byl značně nejasný. Můžete jej mezi sebe přijmout, ale dávejte na něj pozor.“ Pak se na chvíli díval na mě a Mionu – sledoval nás, jak zkoumáme runy na meči. „A pro tebe, Miono, mám tohle…“ řekl a ohnul se pro něco, aby to vzápětí zvedl a podal Mioně. Byl to nějaký klacek. Ne, byla to hůl, ale stejně vypadala jako klacek. Miona ale asi věděla, o co jde, protože se jí rozzářili oči a hůl vzala s obrovskou úctou, jako nějaký artefakt. Trochu se jí při tom třásly ruce. „Je to kouzelná hůl, která ti bude pomocníkem při sesíláním kouzel a bude tě chránit před cizími kouzly, pokud se s kouzelníkem utkáš. Ale pozor – není všemocná! Nemůže tě chránit proti všemu. Čím mocnější tvůj protivník je, tím menší je šance, že hůl kouzlo zastaví. Tak jako tak, bude to velmi silný pomocník!“ „Děkuji dědečku, budu ji opatrovat jako oko v hlavě!“ řekla Miona s posvátnou úctou. Dědeček se jen usmál.

Když jsme odcházeli, rodiče byli na omdlení – hlavně maminka. Nemohla se od nás odtrhnout. Už od rána jen stěží zadržovala slzy, ale teď jsem myslel, že se v těch slzách utopí. Ale rozhodně jsem se jí nedivil. Chtěla nás doprovodit alespoň k hranicím Starého hvozdu, ale dědeček s tím nesouhlasil. Jednak by cesta byla pro ni nebezpečná a jednak by pak bylo loučení ještě těžší.

A tak jsme se s Mionou ocitli sami uprostřed Velké roviny. Je to vcelku hezké prostředí – louky, květiny a spousta zvířat. Mioně se nejvíc líbil gremal – malé zvířátko podobné zajíci, od kterého se liší hlavně malýma ušima a velkými špičáky, se kterýma vypadá jako upír. Je neškodný, plachý a roztomilý, což jsem musel přiznat i já. Ale nepodařilo se nám žádného chytit. „Co myslíš, jak to všechno dopadne?“ zeptal jsem se Miony, když jsem po svačině ležel v trávě a odpočíval. „Nevím…“ pokrčila rameny. „Co ty? Jak se cítíš, když ses dozvěděl, že jsi Vyvolený?“ S tou otázkou mě dokonale zaskočila. „Je to rozporuplný pocit… A hlavně se mi tomu pořád nechce věřit… Prostě mi to nesedí… Já, který celý život nedělal nic jiného, než že pracoval na farmě. Proč bych měl zrovna já být tím, kdo má probudit pradávného draka, aby s jeho pomocí poslal zpět do podsvětí armádu temnot?“ pokrčil jsem rameny. Prostě mi to nešlo do hlavy. „Cesty Osudu jsou nevyspitatelné. Proč by to nemohlo být možné?“ zeptala se. „Netvrdím že je to nemožné! Jenom se mi to nezdá. Prostě se na to necítím.“ Vztekal jsem se. Vůbec se mi totiž do tohohle „dobrodružství“ nechtělo. Po asi hodinovém odpočinku jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Pokračovali jsme tedy dál na západ. „No jo, hehe, ale my nemáme dost jídla, abychom přežili, než tam dojdeme. A co když bude drak chtít něco k jídlu, až se probudí.“ napadlo mě. „Máš pravdu. Jídla je málo, ale drak asi jídlo chtít nebude. Nestudovala jsem je sice, ale slyšela jsem, že se nažerou, než jdou spát.“ odpověděla mi Miona. Chvilku jsem nad tím uvažoval, až mě to napadlo! „Budeme muset něco ulovit!“ řekl jsem nakonec. Miona se na mě podívala, jako bych byl naprostý blbec. ‚Tomu se říká opravdu rychlé myšlení‘ bylo v tom pohledu. „Hm…“ dodal jsem a dál už jsme se o tom nebavili. Mlčky jsme šli asi hodinu a půl. Pak teprve Miona promluvila: „No! Do Starého hvozdu už dneska nedojdeme a pokud nezrychlíme, tak tam nedojdeme ani zítra. Až se začne stmívat, musíme si najít něco, kde přenocujeme.“ Podíval jsem se na oblohu a zjistil jsem, že do stmívání zbývají asi jen tři hodiny. Nezbylo mi než souhlasit. Spletl jsem se o hodinu – stmívat se začalo už za dvě hodiny. Začali jsme rychle hledat něco, kde by se dalo přespat. Čekal jsem, že najdeme nějakou opuštěnou stodolu nebo něco takového, ale zbytečně – taky mě mohlo napadnout, že tady málokdo žije. Je tady moc dravé zvěře na to, aby si tady někdo založil farmu. Žije tady prý ale pár poustevníků. Pravděpodobnost, že na nějakého narazíme je však téměř nulová. Ti se lidí straní a vědí, jak na to. Málokomu se je podaří najít. A my jsme nebyli výjimkou… Nakonec jsme našli u jedné menší skály (měla asi patnáct sáhů na výšku a asi padesát sáhů obvod) převis, pod který jsme se mohli schovat. „Budeme potřebovat nějaké dřevo, abychom si mohli udělat oheň, aby nám v noci nebyla zima a…“ „…a aby nás nenapadla dravá zvěř!“ doplnil jsem Mionu. Přikývla a usmála se. Rozešli jsme se pro dřevo. Když jsme nasyslili dostačující hromadu, která by měla bez větších problémů vydržet do rána, byla už dávno tma. Nachystal jsem ohniště a Miona deky. „Zapal to kouzlem.“ řekl jsem pln očekávání, že Miona mávne rukou a oheň se rozhoří. Podivně se na mě podívala. „To nejde…“ řekla. „Nemůžeme manipulovat ohněm. To magie nedokáže. To dokázali jen velmi mocní mágové – a to byla taky jiná magie než je ta, kterou ovládá děda a částečně i já…“ Zíral jsem s otevřenou pusou. „To jsou věci… Myslel jsem, že magie je pořád magie.“ „To taky ano, ale je taky hodně oblastí magie. Já ovládám magii přírodní, kněží používají magii duševní atd. Ještě se musíš hodně učit bratříčku…“ usmála se. Cítil jsem jak rudnu, ale nevěděl jsem, jestli vzteky nebo studem – za své špatné znalosti. „No, ale nějak to zapálit musíme…“ dodal jsem rychle, abych od sebe odpoutal pozornost. „Tak to teda musíme… Počkej, já vím jak. Podej mi dva klacíky.“ řekla. Tak jsem dva vzal a podal jí je. Styděl jsem se, že mě to nenapadlo už dřív. Miona třením klacíků o sebe zapálila oheň a hned bylo tepleji. „Nepřiláká ale oheň dravou zvěř?“ napadlo mě. „Je to dost možné, ale oni se zase ohně bojí…“ dodala Miona. Pak jsme si lehly každý do své deky, které nám nachystala maminka, aby nám na cestě nebyla zima. Dlouho jsme jen tak leželi a nic neříkali. Leželi jsme už skoro hodinu, ale věděl jsem, že Miona nespí. „Za jak dlouho bychom mohli dojít do Starého hvozdu?“ zeptal jsem se. „Hmm, možná už zítra… Ale jistě to nevím, je to pořád ještě dost daleko.“ odpověděla mi po krátkém přemýšlení. Potom jsem asi usnul, protože si už nic nepamatuju.

Ráno když jsme vstali, ohniště už jenom trochu kouřilo. „Kde je teď vlastně západ?“ zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že to nevím. Miona se chvilku rozhlížela a pak řekla: „Támhle. Musíme si tu skalku obejít.“ Pokorně jsem kývnul a sbalil si deku. „Není tady někde potůček nebo něco takového?“ zeptal jsem se, když jsem se chtěl napít a zjistil, že už mám jenom málo vody. Naznačil jsem jí, kolik jí asi mám. Trochu zbledla a vyvalila oči. „To‘s jí tolik vypil?!“ vykoktala. Pokrčil jsem rameny a nasadil výraz typu jámělvelkoužízeň. Vypadala, že to s ní sekne. „Jak‘s mohl vypít tolik vody?“ zeptala se. „Úplně jednoduše. Stačilo se trochu napít…“ odpověděl jsem. „Kolik jsi těch měchů vypil?“ zeptala se. Tentokrát jsem zase oči vyvalil já. „Jak kolik? No přece tady toto. Co ti teď ukazuju.“ řekl jsem a ukázal na měch. „Ty jsi tupoun! Ty sis vzal jenom jeden měch?!“ zvýšila hlas. Ale hned ho zase snížila, když si všimla že rudnu a studem to asi nebude. Věděla, že označení ‚tupoun‘ nemám příliš v lásce. „Promiň, ujelo mi to. Nechtěla jsem…“ řekla a taky se trochu začervenala. „To nic…“ řekl jsem, aby to nevypadalo, že se s ní nechci bavit. Měl jsem vztek, ale věděl jsem, že Miona má pravdu. Měl jsem si vzít měchů víc. „Nuže nevadí. Až nějaké zvíře ulovíme, udělám si nějaké měchy…“ řekl jsem, abych celou záležitost uzavřel, ale nevyšlo to. „Pokud tu kůži nezpracuješ, tak ti ta voda vyteče všechna ven. Byla by to zbytečná práce…“ dodala Miona a já musel znovu uznat, že má pravdu. „Tak holt budu muset méně pít…!“ řekl jsem asi trochu podrážděněji, než jsem měl v úmyslu. Sebrali jsme si svoje věci a vyrazili jsme. Obešli jsme si tu skalku, jak předtím říkala Miona a pokračovali jsme dál na západ. Tajně jsem doufal, že už konečně na nějakou tu studánku nebo potůček narazíme. A moje prosby byly vyslyšeny… Asi za dvě nebo tři hodiny jsme narazili na studánku s báječnou chladivou vodou. Napil jsem se seč jsem mohl a když už jsem nemohl, pil jsem dál – do zásoby. Když už jsem nemohl ani do zásoby, doplnil jsem si svůj měch. Miona to nijak nekomentovala, ale smála se mi. Občas jsem dobrý bavič… Ale vážně jenom občas! Miona se taky trochu napila. Potom vylila ze svých (čtyř) měchů starou vodu a napustila si čerstvou. Když byla hotová, usmála se: „Půjdeme?“ Usmál jsem se taky a pak jsme šli.

Šli jsme dobré čtyři hodiny, když jsme se rozhodli udělat si oběd. Zásob od maminky jsme měli ještě dost. Vzali jsme si chleba a k němu trochu pečeného masa. Obyčejně bysme si vzali maso a k němu trochu chleba, ale chleba by se mohl rychle zkazit, tak jsme se rozhodli ho sníst nejdřív. Po jídle jsme se natáhli do trávy a odpočívali jsme. Zavřel jsem oči a… asi jsem usnul. Zdál se mi sen o muži s dlouhými mastnými vlasy a v šupinové zbroji, jak bojuje se skřety. Pak jsem se najednou probudil. Chvilku jsem zíral do nebe a najednou jsem před sebou uviděl skřetí obličej (jestli se to dá nazvat obličejem), ale přelud hned zase zmizel. Posadil jsem se a protřel jsem si oči. Pak jsem se rozhlídl okolo a pak jsem se podíval na Mionu. Ležela vedle a díval se, co dělám. Zakroutil jsem hlavou a zase jsem si lehnul. Zavřel jsem oči a chtěl zase usnout. Najednou jsem vyskočil a zařval: „Skřeti!!!“ Miona, jak tam jen tak ležela, okamžitě vyskočila a začala se rozhlížet. Když nic neviděla, šťouchla mě do ramena. „Co vyvádíš?! Víš jak jsem se lekla?!“ osočila se na mě. Bezradně jsem pokrčil rameny a podotkl, že bychom měli jít. Miona přikývla a tak jsme si posbírali věci a pomalu jsme vyrazili.

Neušli jsme ani deset kroků a Miona se mě zeptala: „Proč jsi to vlastně udělal?“ „Co jsem zase udělal?“ nechápal jsem. „To s těma skřetama…“ „Co se skřetama…? Jo to… Ani nevím… Zničehonic jsem před sebou uviděl skřetí výtlem, ale hned zase zmizel. Tak jsem se zvedl a rozhlídl jsem se kolem. Když jsem nic neviděl, zase jsem si lehl. Pak jsem najednou vyskočil – ale proč, to ani sám nevím. Vím že to zní divně, ale je to tak…“ Nevěděl jsem, jak bych to měl líp říct. Miona se chvilku usilovně tvářila, že přemýšlí – skoro jsem tomu uvěřil… „Nevím to jistě, ale možná máš schopnost vidět budoucnost…“ řekla potom. Zastavil jsem se a vyvalil na ni oči. „Jak, vidět budoucnost?! To jako že vidím, co se teprve stane?!“ vykoktal jsem. „No, tak nějak to funguje… Ale je to jenom moje domněnka – zatím to neber vážně, ale ani to nepodceňuj!“ usmála se. „Hmm…“ odpověděl jsem a pokračovali jsme v cestě. Cestou jsme rozebírali výhody a nevýhody poklidného života na farmě a došli jsme k názoru, že život na farmě nám celkem vyhovoval…

Po třech hodinách cesty mě Miona strhla k zemi a tiše řekla: „Támhle, podívej!“ a ukázala prstem kousek doprava. A pak jsem to uviděl taky – byl tam nějaký chlap v červené košili, který bojoval se třemi skřety. Bylo to dost daleko, takže zvuky boje k nám doléhaly jen velmi tlumeně. „Musíme mu pomoct!“ řekl jsem a chtěl vstát, ale Miona mě zadržela. „Neblázni, nemáme šanci!“ „Ale my mu musíme pomoct! Právě o něm děda včera mluvil, když říkal, že se k nám někdo připojí – já jsem tohohle viděl ve snu!“ Pak jsem rychle vstal a rozběhl se k nim. Když jsem si vytahoval meč, zahlédl jsem, že Miona běží taky. Když jsme se přiblížili, zaslechl jsem občasné pokřiky skřetů (nic chytrého) a nadávky toho muže: „Zatracené bestie…………… Vy mě nedostanete, zabiju……………“ Moc jsem toho nezaslechl. Když jsme byli asi dvacet sáhů od nich, musel jsem se už zastavit, protože jsem nemohl popadnout dech. Po chvilce mě dostihla i Miona. Byla na tom ještě hůř než já… Chvilku jsem souboj sledoval – ten muž byl obklíčen třemi skřety (zepředu a z boků) a jeden ležel za ním na zemi. Ten chlap se spíš jenom bránil, protože na útok moc času neměl – a ani není divu, tři na jednoho. Pak jednoho ze skřetů probodl a on padl k zemi, zachroptěl a zmlkl – pravděpodobně napořád. Chvilku se jim ještě bránil, ale pak se ten skřet, který ležel na zemi už když jsme doběhli, zvedl a z posledních sil ho praštil jilcem do hlavy. Muž se v bezvědomí zhroutil k zemi. Skřeti vydali vítězný pokřik a vypadali, že si toho muže chtějí dát k večeři. „Heej!!!“ zařval jsem z plných plic. Skřeti se otočili ke mně, vydali další bojový pokřik a rozběhli se k nám. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to mohla být moje poslední chyba… Nechtěl jsem ale zbaběle prchnout, na to jsem byl až příliš hrdý… Zvedl jsem meč, postavil se do bojové pozice a čekal, až skřeti doběhnou. Čím byli blíž, tím víc jsem cítil, že mám strach. Věděl jsem, že to nemám dělat, ale nemohl jsem si pomoct – zavřel jsem oči! Už jsem slyšel jejich funění, už byli skoro u nás… Najednou jsem zaslechl jakési krátké, ale rychlé ‚bzzk‘. Otevřel jsem právě včas. Jeden skřet se svíjel na zemi a jeho tělo občas zablesklo magickým výbojem. Ale druhý po mě sekl. V poslední chvíli jsem jeho úder odklonil mečem na stranu, takže mě minul. O kousek, ale minul! To už se rozmáchl další a chtěl mě rozseknout, ale najednou se zastavil, podíval se na svoje nohy a já jsem viděl, že se od nohou začíná rychle měnit v led. Vzpamatoval jsem se však rychleji než skřet, který po mě sekl jako první a taky jsem toho náležitě využil – jednoduše jsem ho propíchnul. Ten třetí se už mezitím dosvíjel a umřel. Hlasitě a dlouze jsem vydechl. „Díky…!“ usmál jsem se na Mionu. Mile se usmála a řekla: „Co bych pro tebe neudělala…“ Ještě jsem se vydýchal a setřásl ze sebe poslední zbytky strachu a pak jsme se šli podívat, jak na tom ten muž je. Nebylo to nic vážného, byl jen omráčený a měl pár škrábanců, které rozhodně nepocházely od skřetů. Měl na sobě červenou šupinovou zbroj se zeleným lemováním.

Miona mu zrovna zavazovala jeden nepěkný škrábanec, když se probral. Otevřel oči, podíval se na Mionu, široce se usmál a vydechl: „Já jsem snad v ráji!“ Miona zrudla, usmála se na něho a odešla ke mně. Cestou na mě udělala zoufalý škleb. Okamžitě jsem pochopil, že z něho není nadvakrát nadšená. Od pohledu byl skutečně dost odpudivý, ale měl dobré srdce na správném místě. Povyprávěl jsem mu, jak jsme ho našli a co se stalo po tom, co ho ten skřet omráčil i to, že se mi o něm zdálo. Při tom jen povytáhl obočí, ale nic na to neřekl. Pak najednou začalo pršet. „Pojďme rychle odsud, ať tolik nezmokneme! Kousek odtud je stará opuštěná stodola, tam jsem dneska nocoval.“ řekl a vedl nás kousek na západ, kde skutečně stála velmi stará stodola. „Není to sice žádný přepych, ale znavenému poutníkovi to přijde k chuti… Vypadá sice, že je na spadnutí, ale je pořád ještě dost pevná!“ Aby nám to dokázal, kopl do jednoho trámu, až z něho opadal mech, ale trám se ani nepohnul. „Vidíte, nespadne. Tady budeme v bezpečí. Dokonce je tady i ohniště, takže se tady dá dělat oheň!“ dodal ještě. Rozhlídl jsem se kolem, ale nikde jsem neviděl žádné dřevo. „Ale my nemáme žádné dřevo!“ řekl jsem nahlas svůj objev. Muž se přestal usmívat a jeho tvář najednou nabrala vážného výrazu. Rozhlídli se s Mionou kolem a nezbylo jim, než mi dát zapravdu. „Musíme rychle nějaké dřevo najít, dřív než bude úplně zmáčené!“ řekl. Myslím ale, že sám věděl, že je na to už moc pozdě. Pršelo už asi dvacet minut. Rychle jsme se tedy vypravili hledat nějaké dřevo. Nebylo těžké ho nasbírat, ale všechno bylo mokré. Když jsme se vrátili, začínalo se už stmívat. Miona se rozhlížela nervózně po okolí a my jsme zatím připravili dřevo, ale ani jeden jsme nevěřili, že by chytlo – ale nahlas jsme to radši neřekli. Když jsme skončili, Miona vzala dva klacíky a trpělivě se snažila oheň zapálit, zatímco já jsem tam stál a s klackem v ruce napjatě přihlížel. Když to po deseti minutách znechuceně vzdala, vztekle jsem mrskl klacek na ohniště a zvolal: „Smaž se v pekle, mrcho!“ A vtom z ohniště vyšlehly plameny a oheň se rozhořel. Oba na mě hleděli jak na zjevení, ale nejvíc jsem na sebe hleděl já sám. Nemohl jsem pochopit, jak jsem to dokázal. Nikdy jsem nic magického nedokázal, a teď jsem, aniž bych věděl jak, zapálil oheň – něco, co nedokázal ani dědeček, ani Miona! Nejdřív se vzpamatoval náš nový společník a rychle na oheň přiložil další dřevo.

K večeři jsme dojedli ten chleba a pečené maso. Po večeři se nás zeptal: „Kam vlastně máte namířeno?“ Dlouze jsme se na sebe s Mionou podívali a pak jsem začal vyprávět, jak náš příběh začal: řekl jsem mu o své jizvě, která mě předurčuje ke spasení světa a k zahnání Vojevůdce zpět do podsvětí, o mém snu, ve kterém jsem ho viděl a o dědečkově vizi. Povytáhl obočí a já si vzpomněl, že jsem mu to už řekl, ale on nejevil žádné známky, že by mu to nějak vadilo. A vlastně proč by mělo? Každý si snad rád poslechne příběh… „…no a pak jsme vás uviděli bojovat se skřety. To je asi tak všechno. A když už jsme u toho, tohle je moje sestra Miona a já jsem Felix.“ Miona se mírně uklonila a já jsem si s ním podal ruku. „Já jsem potulný válečník Otmar. A nemusíte mi pořád vykat, vždyť je mi jenom čtyřiadvacet. ……Miona, to je velice pěkné jméno…“ řekl a usmál se na Mionu. Miona mu taky věnoval letný úsměv, ale když se otočil někam dozadu, udělala zase ten zoufalý škleb. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem se smát. Aby to nevypadalo hloupě, maskoval jsem to jako kašel. Potom jsme si popřáli dobrou noc a šli jsme spát…

Ráno jsem se vzbudil jako první. Mohlo být tak asi osm hodin a oheň ještě hořel. Přiložil jsem a znovu si lehl, abych ještě na chvilku usnul. Zavřel jsem oči a když jsem konečně začal usínat, uslyšel jsem Mionu: „Vstávat! Času málo, nemůžeme prospat celý den! Jestli chceme dojít do Starého hvozdu ještě dneska, musíme jít!“ S nechutí jsem otevřel oči. „Do hvozdu dojdeme nejdřív pozítří – když se nebudeme loudat.“ zabručel Otmar, obrátil se na druhý bok a pokračoval ve spánku. Miona vypadala z naší lenosti silně znechuceně. „Takhle líní můžou být jenom chlapi…“ dodala polohlasem, ale tak, abychom to slyšeli. Oba jsme se okamžitě posadili a vrhli na ni jakože uražený pohled. „To vždycky zabere…“ usmála se. Zavrčel jsem a vstal. Otmar, když viděl, že už nikdo neleží a každý něco dělá, vstal taky. Když se oheň rozhořel pořádně, dal Otmar opékat zajíce. Ani jsem si předtím nevšiml, že by nějakého měl. „Včera jste pohostili vy mě, dneska pohostím já vás! Doufám, že máte pečeného zajíce rádi…“ řekl. S Mionou jsme neprotestovali – pečený zajíc byl naše oblíbené jídlo – taky jsme měli v batohu ještě dva…

Po snídani jsem se řádně napil (Otmar nám řekl, že kousíček odtud je potůček s dobrou vodou) a když jsem si otřel pusu, zeptal jsem se: „Nechceš se k nám přidat?“ Otmar trochu vzrušeně povytáhl obočí a usmál se: „Už jsem se bál, že se mě nezeptáte!“ Usmál jsem se taky a pak jsme vyrazili. Za deset minut jsme došli k tomu potůčku, o kterém Otmar mluvil. Ta voda byla skutečně moc dobrá, ale hlavně osvěžující! Zase jsem zahnal žízeň a řádně se napil do zásoby, pak jsem vylil po Mionině vzoru starou vodu a nabral novou. Oba se mi smáli, ale pak si taky nabrali a napili se (ale ne do zásoby!). Pak jsme pokračovali…

Na noc jsme našli malou jeskyňku – naštěstí byla prázdná. Udělali jsme oheň, trochu jsme se najedli a šli jsme spát, aby to nedopadlo jako ráno.

Do Starého hvozdu jsme došli další den odpoledne, asi hodinu a půl po obědě. Zdálo se mi to jako velice tajemné místo, plné nástrah. Občas se mě dokonce zmocňoval až pocit strachu – často jsem se bezdůvodně ohlížel dozadu, jestli tam není skřet, ale nikdy tam nebyl. „Máme už málo jídla Felixi, budeme muset začít lovit.“ řekla najednou Miona. Pokýval jsem hlavou, aniž bych si vůbec uvědomil, že mluví se mnou. Byl jsem duchem trochu mimo. Pak jsem si to konečně uvědomil a začal prohledávat batoh. Měla pravdu – já jsem už neměl ani trochu jídla. Otmar nás sledoval, jak to vyřešíme – vypadal, že je připraven zasáhnout proti nesprávnému řešení. „To ale bude problém – nenapadlo mě vzít si luk. Neuvědomil jsem si že bych ho mohl potřebovat. Taková blbost…“ řekl jsem. „Hlavně musíme najít nějaké zvíře, které by se dalo ulovit. V nejhorším případě ho můžu zabít kouzlem…“ řekla a při těch slovech se nepatrně zachvěla. „Hmm“ řekl jsem. Otmar ukázal prstem k severu a naznačil nám, abysme byli potichu. Když jsme se tam pořádně zahleděli, uviděli jsem tam divočáka. Naštěstí pro nás jsme byli proti větru. Miona se trochu přikrčila a pomalu se vydal tamtím směrem. Když už byla na dosah kouzla, narovnala se a natáhla ruku. Po velmi krátkém soustředění jí z ruky vyšlehl jakýsi blesk, který prase zasáhl. Prase začalo zběsile kvíkat a chrochtat – byl to stejný efekt jako u toho skřeta: tělo mu občas zablesklo magickým výbojem. Najednou se ale rozzuřeně rozběhl proti Mioně. Ta rychle seslala další blesk a ten ho trochu zpomalil, ale o to více rozzuřil. Miona se rychle dala na zběsilý ústup – spíš úprk. Ale ten divočák byl o dost rychlejší a už ji doháněl… Strachem přimrzlý jsem stál na místě a nemohl se pohnout. Najednou kolem mě něco prosvištělo, prase zakvičelo, spadlo na zem a už se nehlo. Miona mi vběhla do náruče a celá se třásla. „No, kuše je občas i užitečnější než kouzla…“ dodal Otmar, když si schovával kuši. Ani jsem nepostřehl, že by ji vyndal. Vlastně jsem ani nepostřehl, že by ji vůbec měl. „Dě…dě…děkuju…“ vykoktala Miona. Třásla se jí brada. „Není zač…“ usmál se Otmar a šel k praseti. Za chvilku ho dotáhnul k nám. „Budeme se muset postarat o maso, jinak se zkazí a bude k nepotřebě.“ dodal. Kývnul jsem na souhlas a Miona se mě pustila. Rozdělali jsme oheň a začali se zpracováním masa. „Pokud najdeme nějakou vodu, budu schopný tu kůži zpracovat a udělat ti nějaké další měchy Felixi. Ale musíme najít tu vodu!“ řekl Otmar. „Díky, to by se mi náramně hodilo…“ řekl jsem. Otmar se usmál a dál jsme zpracovávali maso. I Miona nám pomáhala (ale držela se co nejdál od Otmara). Skončili jsme s tím asi za čtyři hodiny, ale ještě hodinu a půl se maso peklo. Už nikdy asi nebudu jíst maso… Chápu co na tom maminku nebavilo.

Když jsme konečně nadobro skončili a uhasili oheň, šli jsme hledat vodu. Kupodivu jsme ji za hodinu našli – byla to větší studánka. „Tady se koneckonců můžeme i utábořit na noc.“ řekl Otmar a podíval se nás. S Mionou jsme kývli na souhlas a šli jsme pro dřevo na oheň, zatímco Otmar zpracovával kůži a dělal mi z ní měchy. Když jsme nanosili dostatek dřeva, připravil jsem ohniště. Miona se mi snažila pomáhat, aby nemusela pomáhat Otmarovi. Vypadalo to, že se jí silně nelíbil. Otmar skončil až se soumrakem. „Tady máš – už nemusíš pít do zásoby…“ usmál se, když mi měchy podával. „Díky, ale do zásoby budu pít pořád – někdy to zkus taky, je to dost dobrý…“ usmál jsem se. „Dík za radu, někdy to vyzkouším.“ Pak jsme povečeřeli (vzali jsme si ještě pečeného zajíce z domů) a šli jsme spát.

Na druhý den ráno se nikomu nechtělo vstávat a tak jsme hodně dlouho jen tak vylehávali a bavili se. Vstali jsme asi v jedenáct hodin a radši jsme šli. Oběd jsme měli asi ve čtyři a zase jsme hodinu odpočívali. Pak jsme vyrazili. Otmar se ale choval nějak divně – pořád si prohlížel stromy a nad něčím uvažoval. „Počkat!“ vykřikl najednou. „Co se děje?“ zeptal jsem se. Neodpověděl mi a dál si prohlížel jeden strom a potom přišel ke druhému a prohlížel si ten. Pak se najednou klepnul do čela a řekl: „My jdeme celou cestu na sever…“ Nejdřív mi nedošlo, kam tím míří. Miona se vedle mě taky plácla do čela a pak to došlo i mě – měli jsme jít na západ. „No nic, budeme se muset vrátit!“ řekl jsem rozhodně. „To není dobrý nápad.“ zakroutil hlavou Otmar. „Měli bychom pokračovat odsud na západ a až projdeme hvozdem, najít Sluneční plošinu.“ Odevzdaně jsem přikývl a šli jsme na západ. „Trefí mě šlak jestli jdeme na východ!“ řekl jsem po půl hodině. Otmar se ještě jednou podíval na stromy a pak řekl: „Neboj, vím jistě že jdeme na západ.“ Po hodině jsme se už museli utábořit, protože se začalo stmívat. „Mám špatný pocit. Myslím, že nás pronásledují skřeti…“ řekl najednou Otmar. S Mionou jsme rychle zvedli hlavy a začali se rozhlížet kolem dokola, ale nic jsme neviděli. Otmar se díval pořád před sebe a pak si vytáhl kuši. „Už je slyším, připravte se!“ řekl. Vytáhl jsem meč a Miona si vzala hůl. Chvilku jsme jen tak stáli, až mě přepadl pocit, že si to Otmar vymyslel. Pak jsem ale uviděl se něco mihnout mezi stromy. Najednou se proti nám vyřítilo šest skřetů. Otmar rychle vypálil šipku a první skřet se skácel k zemi. Rychle nabil, vystřelil znova a padl další skřet. Pak už ale byli moc blízko, tak Otmar pustil kuši a rychle vytáhl meč. Miona seslala blesk a odepsala dalšího skřeta. A to už byli u nás. Otmar vykryl ránu prvního skřeta a hned ho probodl. Pak zaútočil jeden skřet na mě. Ránu jsem sice vykryl, ale vypadl mi z ruky meč. Ani nevím jak ale dal jsem skřetovi pěstí mezi oči až se zapotácel. Pak jsem ho kopl mezi nohy. Padl na kolena a zaúpěl. Zvedl jsem meč ze země a vší silou ho praštil do hlavy, až se mu rozskočila. „Tak ti třeba, basta…“ nestačil jsem doříct, když jsem si všiml, že je kolem až nezdravé ticho. Rozhlídl jsem se a viděl dva probodnuté skřety ležet u Otmara, jednoho, který se ještě po smrti škubal od Mionina blesku a toho, co jsem ho zabil. Miona i Otmar na mě hleděli s vyvalenýma očima. „No Felixi, z tebe něco bude…“ vykoktal Otmar. „Co je? Co jsem udělal?“ nechápal jsem. „No, víš, skřeti nejsou moc dobří válečníci, ale ještě jsem neslyšel, že by někdo, kdo nemá zbraň, dal skřetovi takou nakládačku…“ vysvětlil mi Otmar. „Vždyť to nic nebylo…“ zakroutil jsem hlavou. „Jak jsem řekl Felixi, z tebe něco bude…“ dodal Otmar. Pak jsme odklidili skřety z dosahu, sedli si k ohni a povečeřeli. Usnul jsem rychle.

Ráno jsme uhasili oheň a šli jsme dál. Další tři dny utekly jako voda. Jen čas od času jsme potkali nějakého skřeta, ale spíš jen výjimečně.

Čtvrtého dne jsem měl už od rána divný pocit. Ten jsem míval často, ale až od té chvíle, kdy jsem vycítil ty skřety, jsem mu začal věřit. Celé dopoledne jsem se otáčel dozadu a pořád se rozhlížel. Otmar i Miona si už mysleli, že jsem se zbláznil. Asi tak v poledne jsme si udělali oběd – pečeného králíka. Pomalu už mi začínali lézt krkem! Asi půl hodiny jsme pak leželi jako placky – jídla bylo až moc. Pak jsem to pocítil zase… Rychle jsem se postavil, až se mi zatočila hlava. Když se mi zase uklidnila, zadíval jsem se mezi stromy za náma. Nic jsem neviděl, ale tušil jsem, že tam je…

A taky že byl! Ještě mi trvalo asi dalších deset minut, než jsem ho konečně uviděl – ale jenom jako jakýsi stín mezi stromy. Byl to lupin, o kterých dědeček mluvil. Sledoval nás od rána a schovával se ve stínech stromů. Ale musel vědět, že ho vidím – hned nato, co jsem ho zpozoroval, tryskem vyletěl ze svého úkrytu a letěl přímo k nám. Vypadal přesně tak, jak nám ho dědeček popsal – stavbou těla připomínal člověka; měl hlavu s protaženou tlamou, něco mezi vlčí a lidskou; silné končetiny zakončené ostrými a nebezpečně vypadajícími drápy; šedohnědou kůži, téměř bez srsti. Otmar vykřikl a rychle se zvedal. Já už jsem v té chvíli stál a rychle vytahoval meč. Miona se postavila a zvedla svou hůl. Než k nám doběhl, byl už k boji připravený i Otmar – a že běžel VELICE rychle! Když už chtěl na mě zaútočit, zvedl jsem meč a ukázal mu stříbro. Zastavil se, vztyčil se co nejvíc to šlo a z plna hrdla zařval, až mi naskočila husí kůže a zježili vlasy. Ale přesto se chystal zaútočit. To už u mě byl Otmar a sekl po něm. V poslední chvíli mu ale uhnul a sekl po ně svými pařáty. Otmar nestačil uskočit a dostal tvrdý zásah, až se zhroutil k zemi. Využil jsem toho momentu, kdy se ještě zaobíral Otmarem a sekl jsem po něm. Musel se ale dívat zároveň i na mě, protože elegantně uskočil v tom samém okamžiku, kdy jsem sekl. Najednou ho zasáhly Mioniny blesky. Odporně zavrčel, praštil mě a skočil na Mionu. Fakt, že od něj byla asi osm sáhů, mu zřejmě nijak nevadil. Když už byl skoro u ní, mihnul se kolem nějaký stín. Uslyšel jsem tupý úder a pak jsem viděl, že lupin leží na zemi a valchuje se tam s nějakým chlapem. Ten chlap lupina převalil na záda a začal ho mlátit pěstí do tlamy. Po chvilce se už lupin nehýbal.

Muž se zvedl, nenápadně do něj kopl a podíval se na nás. Nebylo na něm vidět nic zvláštního, přesto mě z jeho pohledu, který ani nebyl nijak… závadný, zamrazilo. Usmál se a řekl: „Jmenuju se Gromash, ale říkejte mi jenom Grom. Jdu za váma už skoro od rána. Věděl jsem i o tom lupinovi – už od té chvíle, co zavětřil vaši stopu…“. Znovu se usmál. Pokusil jsem se jeho pohledu vyhnout, ale stejně mě zamrazilo. Otmar se zvedl ze země, oprášil se a řekl: „Zdravím tě, Grome. Já jsem Otmar, tohle je Felix a tahle dívka je Miona. Řekni mi ale, když jsi o něm věděl tak dlouho, proč jsi ho nezabil už předtím – mohl nás všechny zabít.“. Grom se usmál a řekl: „Jsem starší než vypadám, Otmare – prostě jsem vám nestačil…“ a znovu se usmál. A mě zase zamrazilo. Chvilku si nás prohlížel a pak řekl: „Můžu se zeptat, kam máte namířeno, pánové a slečno?“. Všichni jsme se na sebe podívali, ale nikdo se neměl do vyprávění. Tak jsem se nadechl a spustil: „Jdeme do Černých hor. Něco tam potřebujeme najít…“ řekl jsem. Měl jsem z něho husí kůži a tak jsem mu nechtěl víc říkat. Zatvářil se, jakoby věděl, že jsem mu neřekl všechno, přimhouřil oči a pak dodal: „Dobrá tedy. Pokud jdete skrze Údolí mrtvých, což pravděpodobně ano, máme společnou část cesty. Pokud by vám to nevadilo, mohl bych se k vám na tu dobu připojit. Ač na to nevypadám, jsem celkem dobrý válečník.“. Miona a Otmar se na mě podívali, každý měl v očích jiný pohled. „Tvé umění jsme již viděli, Grome. Myslím, že se k nám přidat můžeš.“ řekl jsem. Když jsem nad tím za chvilku uvažoval, asi to přece jenom znělo trochu namyšleně.

Protože ani já ani Otmar jsme neměli žádná vážná zranění (lupin kupodivu nepoužil drápy), rozhodli jsme se raději pokračovat v cestě. Šli jsme dál lesem, dál na západ. Nikdo nic neříkal, prostě jsme jenom šli. Bylo to dost divné. „Kam vlastně jdeš ty, Grome?“ zeptal jsem se konečně. „Do kobek pod Údolím mrtvých. Něco tam potřebuju najít…“ ušklíbl se Grom. Raději jsem se už na nic neptal a mlčky jsme pokračovali dál. Faktem je, že po celou cestu lesem nás už nic nepřepadlo.

Pak jsme najednou vyšli z lesa a před námi se rozprostřela Sluneční plošina. Byla to vcelku obyčejná náhorní plošina, jako každá druhá. Absolutně jsem nechápal, proč má teda takové jméno. Měla asi dvacet sáhů na délku a když jsme ji přešli, naskytl se nám pohled na Údolí mrtvých. Byla to nehostinná písečná pustina – nikde žádný živočich nebo rostlina. „Tak, a kudy teď?“ položil jsem spíše řečnickou otázku. „No, budeme muset najít cestu dolů…“ řekl Otmar. „Vím. Někde tu prý je, ale je velmi dobře maskovaná.“ řekl jsem okamžitě a dal se do hledání. Ostatní to zkusili taky – jen Grom ne. Sedl si na okraj plošiny a upřeně sledoval něco dole. Radši jsem to ani nekomentoval, ani jsem se ho neptal, co sleduje.

Hledali jsme asi tři hodiny. Tři hodiny obcházení plošiny pořád dokolečka jak parta přiblblých! A zbytečně! „Asi nejsme na správné plošině…“ řekl jsem nahlas to, co jsme si všichni mysleli. Otmar přikývl: „Budeme muset jít hledat jinou.“. Pak se podíval na Groma, který tam pořád nehnutě seděl a sledoval údolí. „Hej, Grome! Jdeme jinam!“. Nic. Grom se ani nehnul. Přišel jsem k němu blíž a všiml si, že má zavřené oči. Zatřásl jsem s ním. Pomalu otevřel oči a zamračil se: „Už to nikdy nedělej!“. Pak se zvedl a zeptal se, jestli jsme tu cestu našli. Otmar obrátil oči v sloup a já jsem spěšně řekl, že ne a jdeme se podívat, jestli jsme vůbec na správné plošině. Grom se na mě podíval překvapeně. „Jak na správné plošině?! Tady široko daleko žádná jiná není!“. Vstal a přišel k jednomu hustému křoví, které rostlo na samém okraji plošiny, vytáhl meč a dvěma švihy to křoví docela zrušil. Za ním vedla dolů pěšinka… „Proč jste se mě nezeptali, než jste ji začli hledat?“ zeptal se. „Ale vždyť jsme říkali, že ji musíme najít…!“ řekl jsem dotčeně. „Myslel jsem, že si děláte srandu. Uviděl jsem ji hned když jsme sem přišli.“ usmál se Grom. Myslel jsem, že mě trefí šlak… Sešli jsme dolů do údolí. To byla taky pěkně strastiplná cesta! Pěšinka vedla téměř kolmo a jen málokde se dalo něčeho chytit. Když už jsme byli asi dva sáhy od konce, podklouzla mi noha a ty poslední dva sáhy jsem se svezl… „Aúúú!“ vyl jsem ještě asi deset minut potom. „To nic není, na to neumřeš…“ smál se mi Grom. „Mockrát děkuji za povzbuzení…“ odsekl jsem mu. Asi se ještě nikdy takhle nesvezl, jinak by takhle nemluvil!

Pohled na Údolí mrtvých nebyl vůbec příjemný. Popravdě byl ještě nepříjemnější než ze shora. „No,“ konstatoval Grom. „Doufejme, že nás nechytne žádná písečná bouře…“. Neznělo to moc klidně. Vypadalo to, že se toho bojí víc než smrti. Užuž se chtěl vydat dopředu a vést nás, když vtom se zarazil. „Máte vůbec dost zásob na cestu?!“ zeptal se vyděšeně. Škublo to ve mně a rychle jsem zkontroloval zásoby. Miona i Otmar to udělali taky. Já jsem měl ještě dva králíky. Miona i Otmar souhlasně kývli, jako že zásob je dost. Grom se pousmál a kývl. „Tak, a teď ať při nás stojí bohové!“ řekl a vydal se dopředu. Já, Miona a Otmar jsme se na sebe podívali a vydali jsme se za ním.

Slunce pražilo celý zbytek odpoledne. Když se začalo smrákat, Grom se zastavil a řekl: „Tady bychom se měli usadit na noc…“. Netvářil se z toho nijak nadšeně. „A doporučuju rozdělat oheň, jinak tady bude pěkná zima“ řekl ještě. Rozhlédl jsem se okolo, ale neviděl jsem jedinou rostlinku, natož stromek. „Myslím, že tady bude pěkná zima. Nemáme žádné dřevo abychom mohli oheň zapálit!“ řekl jsem. „Vždy k službám…“ řekl za mnou Otmar. Otočil jsem se a uviděl, že si z batohu vytahuje pěknou hromádku dřeva. „Měl jsem špatný pocit a tak jsem si to dřevo radši nasbíral do zásoby v lese…“ řekl, aby vysvětlil tu hromadu dřeva ve svém batohu. Vysypal ho na zem. „Ale ne,“ řekl. „To vyjde tak nanejvýš na jednu noc!“. „Tak rozdělejte oheň a opečte si na něm všechno maso, které máte. Studené pečené je lepší než syrové…“ dodal Grom. Pokrčili jsme rameny a udělali to. Když jsme skončili, byla už dávno tma. Rozložili jsme si svoje přikrývky a uložili se ke spánku. Jenom Grom ještě vstal a zahleděl se do tmy. Tvářil se přitom, jakoby v té tmě viděl… „Co se děje?“ zeptala se Miona. „Ále,“ odpověděl Grom. „Jenom doufám, že nás v noci nenapadnou nemrtví…“. Vyvalil jsem oči. „Nezapomněl jsi nám náhodou něco říct?!“ zeptal jsem se. Grom se otočil a vypadal dost udiveně. „Vy o tom nevíte?!“ zeptal se. „O čem?!“. „No, Údolí mrtvých se nejmenuje Údolí mrtvých jen tak pro nic za nic… Je celkem známé, že se tady potulují různé nemrtvé stvůry. Vy to vážně nevíte?!“ dodal a z našich vyděšených pohledů usoudil, že ne. Zakroutil hlavou, ještě jednou se rozhlédl a lehl si. „Tak dobrou noc…“ řekl ještě. „Tak děkuji mockrát! Teď už neusnu…“ řekl jsem kysele.

Když jsem se ráno probudil, Grom a Otmar už byli vzhůru. Protřel jsem si oči a zamrkal do denního světla pouště. Slunce mi ostře bodalo do očí a mě chvilku trvalo,než jsem si na to zvykl. „Budeme muset pokračovat, jestli chceme být co nejdřív odtud.“ řekl Grom. Kývnul jsem a šťouchl do Miony. Otevřela oči a začala mrkat, stejně jako předtím já. Když si přivykla na slunce, dali jsme si snídani a pokračovali v cestě. Byla to velmi úmorná cesta. Šílené vedro a sucho až jsem pomalu začínal mít vidiny. „Už mám hlad,“ řekl najednou Otmar. „Nedáme si už oběd?“. Podíval jsem se na ostatní a pak jsem přikývl. Najedli jsme se a chvilku jsme odpočívali. Pak jsme se rozhodli pokračovat dál. Byl jsem sice celkem unavený, ale udělám všechno, jenom abychom už byli z tohohle prokletého místa pryč, pomyslel jsem si. Pokračovali jsme dál na západ. Nevím sice, jak si v téhle bohapusté krajině mohl být Grom jistý, kam vůbec jdeme, ale myslím, že jsme stejně neměli na výběr. Najednou jsem dostal divný pocit a otočil jsem se dozadu. Uviděl jsem tam jakýsi stín. „Myslím, že tam je nějaká stvůra!“ řekl jsem a všichni se otočili. „Sice to vidím taky ale bát se nemusíme. Tady nic nežije.“ uklidňoval nás Grom. „Sám jsi říkal, že jsou tu nemrtví…“ snažil jsem se mu oponovat. „Neboj, nemrtvé zabíjí sluneční světlo.“ dodal mi Grom klidu. Podíval jsem se ještě jednou na stín a ten najednou zmizel. „Asi to byl jen pouštní přelud…“ řekl Grom a pokračoval v cestě. Šli jsme zase za ním a já se usilovně snažil to dostat z hlavy, ale nešlo to. „Jak je možné, že jsme ten stín všichni viděli, ale nic tam nebylo?“ zeptal jsem se nakonec. „To se občas stává.“ odpověděl Grom. „Občas je v suchém pouštním vzduchu vidět obrysy, velmi skutečné obrysy, nějaké věci či postavy, která může stát stovky mil od toho místa. Radši to pusť z hlavy…“. Zamyslel jsem se nad tím, ale nepochopil jsem to. Nakonec jsem to přece jenom z hlavy pustil. To už byl ale večer. Protože nikdo neměl hlad, rozhodli jsme se nevečeřet a schovat si jídlo na později.

Další týden jsme se pak plahočili pouští, aniž bychom věděli, jak dlouho to ještě bude trvat. Ten den mi už došla voda a měl jsem strach, že tam zemřeme žízní. Krátce před polednem se na nás usmálo štěstí. Našli jsme jakousi písečnou dunu. Nic nového – takových jsme cestou potkali nepočítaně. Na téhle bylo ale přece jenom něco zvláštního. Když jsme ji obešli, zjistili jsme co. Na druhé straně duny byl portál, který vedl do hlubin pod povrch pouště. „Tak a je to tady…!“ řekl Grom a opatrně vešel dovnitř.

Schody vedly asi patnáct sáhů pod povrch. Když konečně skončily, objevila se před námi chodba. Zdi, podlaha a strop byly obložené kameny. Světlo z povrchu končilo asi po pěti sázích. Pak už byla jen černočerná tma… „Uděláme řetěz.“ řekl Grom. „Chyťte se za ruce a půjdeme podél zdi. Musíme doufat, že na něco narazíme…“. „Nechápu proč.“ Řekl Otmar. „Pokud nikdo nebude mít námitek, raději bych vytáhl svou lucernu…“. Po těch slovech se lucerna rozžehla a osvětlila chodbu. „Ano, i tak se to dá…“ dodal Grom. „Kolik máš oleje, Otmare?“. Otmar se podíval do batohu a pak řekl: „Jednu láhev v lucerně a další dvě v batohu. To asi nebude stačit…“. „Taky si myslím. Proto bychom si měli pospíšit a neměli bychom se nikde zdržovat!“ dodal Grom, otočil se a pokračoval chodbou dál do hlubin. „Miono, mohla bys nést tu lucernu, abych mohl v případě potřeby bojovat?“ zeptal se Otmar Miony. „Hm, tak dobře.“ řekla Miona a vzala lucernu. Otmar si opatrně vytáhl meč a pokračoval v cestě. Zprvu jsem nechápal, proč si meč vytáhl, ale potom jsem si uvědomil, že pokud by nás něco napadlo, nemusel bych mít na vytáhnutí meče čas. Vytáhl jsem si meč. Miona si pořád nesla svou hůl, kterou dostala od dědečka. Jediný Grom měl svou sekeru pořád na zádech a nejevil sebemenší zájem si ji nachystat.

Asi po hodině chůze jsme dorazili na rozcestí – rovně nebo doprava. „Hergot!“ zaklel Otmar. „Kam teď?“. Grom chvilku poslouchal u jedné, pak u druhé chodby. Pak se ještě chvilku rozmýšlel, a pak řekl: „Tudy…“ a ukázal doprava. „Proč myslíš, že zrovna tudy?“ zeptal jsem se. „Nevím.“ odpověděl Grom. „Jenom mám tušení…“. Pak už nic neřekl a vešel do chodby. Pokrčil jsem si jen tak pro sebe rameny a pokračoval jsem za ním, a za mnou Miona a za ní Otmar. Šli jsme a šli, až jsme došli na místo, kde byla chodba nějak esteticky upravená. Byly v ní výklenky a v některých výklencích byly sochy. Některé byly celé, jiné poškozené. V jednom výklenku byla místo sochy něčí mrtvola. Byla už v pokročilém stadiu rozpadu a strašně smrděla. „Jdeme dál!“ řekla Miona a zacapala si nos. „Svatá pravda…“ řekl jsem a naznačil Gromovi vepředu, aby šel. V tu chvíli jsem uslyšel Mionino vyjeknutí, Rychle jsem se otočil a to, co jsem uviděl, mě zbavilo pohybu. Ta mrtvola nebyla tak mrtvá, jak by měla být. Otočila se a sekla po mě pařátem. Jak jsem byl vyděšený, nestačil jsem uskočit a zombie mě škrábla do ramene. Měla ostré drápy a rána začala hodně krvácet. Zombie se rozmáchla k dalšímu útoku, ale místo toho jsem zpoza sebe uslyšel svist kovu a zombie se v pase rozpadla. Otočil jsem se a pochopil, že ji Grom sekerou rozpůlil. „Dík!“ procedil jsem skrze zaťaté zuby. „Za málo,“ mávl Grom rukou. „Co ruka?“ zeptal se, zatímco mi pomohl na nohy. Zkusil jsem s ní pohnout, ale bolelo to jako čert. „Hrozně to bolí…“ řekl jsem a do očí mi vhrkly slzy – to se mi stane vždycky, když mě něco bolí. „K čertu,“ zaklel zase Otmar. „To nám ještě chybělo!“. Grom ho spekl nehezkým pohledem. „Musíme pokračovat! Felixi, jsi schopný pokračovat?“ zeptal se. „Jo, to půjde, ale nebudu schopný bojovat…“ řekl jsem. Grom mávl rukou na znamení, že je mu to jasné a pokračovali jsme v cestě. Šli jsme ještě asi dvě nebo tři hodiny, když jsme narazili na další rozcestí – tentokráte rovně, doprava i doleva. Otmar se už nadechoval k zakletí, ale Grom ho předběhl: „Musíme tudy!“ a ukázal na chodbu, která vedla rovně. Nenechal nám žádný čas na protest ani dotazy, jak si tím může být tak jistý, a pokračoval dál. Chtěl jsem se sice zeptat, jak to ví, ale nakonec jsem se nezeptal. Asi za deset minut od chvíle, co jsme odešli od toho rozcestí jsem uslyšel nějaké šoupavé kroky,které se vleky za náma. Nebyl jsem si jistý, jestli to není výplod mého mozku, zmoženého bolestí v ráně. Podíval jsem se za sebe, ale kromě Miony a Otmara jsem nic neviděl. Nakonec – kdyby tam něco opravdu bylo, ostatní by to slyšeli taky. Pustil jsem to z hlavy a dál jsem se o to už nezajímal.

Pokračovali jsme chodbou dál ještě asi dalších deset minut, když vtom jsem ty šoupavé kroky zaslechl znovu, ale mnohem silněji. Ne že by byli blíž, ale bylo jich víc. Znovu jsem se otočil a znovu jsem nic neviděl. „Grome…“ řekl jsem potichu. „Slyšíš dobře, Felixi.“ řekl Grom, aniž by věděl, co chci říct. „Už asi dvacet minut za námi jde několik zombií. Odhaduju to tak na pět, šest kusů…“. „O čem si to tam vy dva šeptáte?“ ozvala se Miona. „Ále, celkem o ničem…“ zalhal jsem. Nechtěl jsem je znervózňovat. „Bavíme se o tom,“ řekl Grom, „že za náma už asi dvacet minut pochoduje pět nebo šest zombií.“. Podíval jsem se na Mionu. Byla otočená dozadu a Otmar zrovna tak. „To nám ještě chybělo!“ zaklel zase Otmar. „Ty moc nemrtvé rád nemáš, co Otmare?“ usmál se Grom. „Bezva trefa…“ řekl Otmar kysele. Grom se relativně hlasitě zasmál. „Neboj se Otmare. Nemají sebemenší šanci nás dohnat. Loudají se ještě víc než my teď!“. Poslední slova řekl hlasitěji. Pravděpodobně chtěl, abychom si trochu pospíšili. Mě už to moc nešlo, protože mě bolest rychle unavovala. Věděl jsem ale, že si musíme pospíšit, protože nemáme dost oleje, aby nám vystačil na víc než jeden den. Přidal jsem do kroku co to šlo, ale o moc jsem stejně nezrychlil. Grom si toho všiml. „Nechceš pomoct, Felixi?“ zeptal se. „To je dobré…“ zalhal jsem. Vůbec to nebylo dobré. Když jsem byl mladší, napadl mě medvěd a taky mě drápl, ale do druhého ramene. Teď už tam po tom nemám ani památky. Vím, že mě to tehdy hodně bolelo, ale rozhodně ne takhle. A taky mi to tak neubíralo sílu. Po dalších deseti minutách jsem musel bojovat s myšlenkou, že se ani nedožiju východu z podzemí. Najednou jsem zjistil, že mě Grom nese přes rameno. „Co se stalo?“ vydechl jsem hlasem, kterého jsem se skoro lekl. Byl všechno, jenom ne můj. „Usnul jsi za chůze a spadl na zem.“ Řekl uklidňujícím tónem Grom. Bylo mi velice slabo. Složil jsem zase hlavu a znova usnul.

Když jsem se probral, všiml jsem si, že lucerna je zhaslá. Přesto bylo kolem světlo. Stáli jsme u studny… „Už jsi vzhůru, Felixi? To je dobře. Na, napij se.“ Řekl Grom a podal mi naplněný měch s vodou. Vzal jsem si ho a pil jsem, co to dalo. „Už je dost pozdě,“ řekla Miona. „Tady bychom se mohli vyspat.“. „Ale co když nás najdou nemrtví?“ zeptal jsem se unaveným hlasem. „Neboj se.“ řekla Miona. „Ty krystaly na stropě, které to tady osvětlují, v sobě mají zachyceno sluneční světlo. Kdyby sem nemrtví vešli, spálilo by je to na popel.“. Když jsem se napil, bylo mi mnohem líp. Pravděpodobně mě zombie svými drápy nakazila nějakým jedem. A teď, když jsem se posilnil, se moje tělo dokáže lépe jedu bránit. Miona mi nachystala deku na spaní a sedla u mě, dokud jsem neusnul.

Probudil jsem se pochopitelně jako poslední. Naštěstí jsem se cítil už dost silný na to, abych mohl chodit po svých. Vyšli jsme a po dvaceti sázích jsme narazili na rozcestí – doprava a doleva. Grom šel bez povšimnutí levé odbočky rovnou doprava. „A co ta druhá cesta?“ zeptal jsem se. „Z tama jsme včera přišli.“ řekl Grom a pokračoval dál. Asi po pěti minutách se chodba rozšířila v místnost. Grom se zastavil a rozhlídl se. My jsme udělali totéž. Z místnosti vedlo několik dveří. U jedné zdi stál masivní dřevěný stůl a na něm byla jakási jemná skleněná aparatura se spoustou baněk a flakónků. Naproti přes místnost stála velká knihovna, plná různých knih a svitků. Celou místnost ozařoval velký lustr z těch samých krystalů, které byly rozmístěny po chodbě. Najednou se nám za zády ozval nějaký hlas: „Ani hnout, jinak jeden z vás padne s šipkou v zádech a ten zbytek zruší výbuch!“. Pomalu jsme zvedli ruce nad hlavu a otočili jsme se. Jedny dveře byly otevřené a stál v nich muž ve fialovém plášti, vysokých kožených botách se stříbrným kováním na špičkách a patách, modrobílé tunice a kalhotách stejné barvy. Ruce v kožených rukavicích svíraly lehkou kuši. Na hrotu šipky bylo připevněné něco, co připomínalo hlínu, ale jen velmi vzdáleně. To hlavní však bylo, že šipka mířila na mě a ten muž vypadal, že opravdu vystřelí. „Sem se nemrtví neodváží a ještě jsem neviděl nikoho, kdo by přežil ty hordy nemrtvých, kteří mě tu hlídají. Kdo k četu jste?! Přišli jste mě okrást? Nebo snad zabít? Či obojí? A to si vážně myslíte, že se vám to podaří? Jediný chybný krok a jste mrtví! Ani to nebude bolet…“ řekl a trpce se usmál. „Ale my jsme vás nepřišli ani okrást, ani zabít! Chceme pouze projít skrz Morejské močály do Černých hor!“ řekl jsem. Muž se na mě podíval tak trochu podivně, asi si nebyl jistý, jestli mi má věřit nebo ne. Pak řekl: „Ty, v tom šupinovém brnění,“ a ukázal na Otmara. „Běž k mému stolu, ale pomalu, a vezmi tu modrozelenou lahvičku.“. Otmar pomalu přišel ke stolu a vzal onu lahvičku. „Tak a teď ji vypij!“ řekl ten muž. Otmar se zarazil a rozhodoval se, jestli to má skutečně udělat. „Dělej, jinak to tví kamarádi schytají…!“ hrozil muž. Otmar se na nás bezradně podíval, pak lahvičku otevřel a vypil. Zatřásl se hnusem a skoro lahvičku pustil. „Opatrně!“ řekl muž. „Tak a teď mi řekni, co tu děláte!“. Otmar se nadechl a začal: „Jednoho dne jsem bojoval pár dní cesty na východ od Starého hvozdu se skupinkou skřetů. Jeden z nich mě omráčil. Když jsem se probral, byl jsem ves společnosti Felixe a Miony.“ A ukázal nás. „Potom mi řekli, že jdou do Černých hor, aby tam probudili nějakého pradávného draka a s jeho pomocí zahnali do podsvětí nějakého Vojevůdce a jeho temnou armádu. Přidal jsem se k nim a ve hvozdu jsme se potkali tady s Gromem.“ a ukázal na něj. „S jeho pomocí jsme prošli hvozdem a dostali se skrze Údolí mrtvých až sem.“ dokončil Otmar svou výpověď. Muž pokýval hlavou a odložil kuši. „Dobrá tedy.“ řekl. „Vítejte v mém domě. A na svého přítele se nezlobte – to, co vypil, ho přinutilo mluvit pravdu.“. zase se mi udělalo trochu slabo. „Ten chlapec je zraněn! Pojď blíž.“ řekl a pokynul mi. Pomalu jsem k němu přišel. Důkladně si prohlédl moji ránu. „Od zombie, že?“ zeptal se. Než otázka to ale spíše bylo konstatování. Kývl jsem na souhlas. „Sundej si tu tuniku, chlapče. Podívám se, co se s tím dá udělat.“ řekl. Trochu neochotně jsem si tuniku sundal. Muž si vzal ze stolu láhev s nějakou čirou kapalinou. „Otoč se.“. Když jsem se otočil, polil mi s ní ránu. Byla to čistá voda. Položil láhev zpět a donesl jinou, taky s čirou kapalinou. „Tak, teď zatni zuby. Bude to bolet.“ varoval mě. Nalil mi kapalinu na ránu a já myslel, že zešílím. Strašně to pálilo! „Jen klid, neumřeš.“ dodal s chladným úsměvem. Pak přinesl nějaké plátno a natrhal z něho několik pruhů, se kterýma mi ránu zavázal.

„My radši budeme pokračovat. Neradi bychom vás rušili…“ řekl Grom a chystal se k odchodu. „Beze všeho!“ řekl muž, zatímco vytahoval z truhlice nějaké bylinky. „Ale pokud teď odejdete, váš přítel zemře!“. Ve mně to hrklo, jako by do mě udeřil blesk. „Umřel?!“ vyjekla Miona. „Ano děvenko, zemřel.“ řekl klidně muž a položil si bylinky na stůl a začal si rovnat baňky a flakónky. „Zombie nakazila vašeho přítele jakýmsi druhem jedu. Pokud nedostane sérum, brzy zemře na vyčerpání.“. „A vy mu můžete zachránit život?“ zeptal se Otmar. „Samozřejmě!“ řekl muž a podíval se na Otmara. „Právě se chystám to sérum vyrobit.“. „Vy jste alchymista.“ řekl Grom. Muž vhodil do baňky, ve které měl jakousi čirou kapalinu, několik bylinek a otočil se na Groma. „Ano, jsem alchymista. Mimochodem, jmenuju se Maxmilian Schreiber. Vy jste Gromash, pokud si dobře pamatuju. Vy jste Otmar a vy Felix. A ta krásná mladá dívka je Miona.“ řekl a mírně se uklonil. „Omluvte mě na moment…“ řekl a znovu se začal věnovat výrobě séra. Bylinky mezitím obarvily kapalinu do žlutozelena. Alchymista vzal z truhly nějakou ulitu a dal ji do misky. Poté z truhly vytáhl hrst nějakých trnů a opatrně je přidal do misky. Nakonec tam ještě přihodil květ nějaké květiny, kterou jsem v životě neviděl. Pak vzal paličku a všechno to řádně rozdrtil a rozmačkal, až z toho zbyl jenom prášek. Postavil misku stranou a vzal baňku s roztokem, jehož barva mezitím trochu ztmavla. Přecedil jeho obsah, bylinky hodil do nějakého koše, ve kterém už hezkých pár takových bylinek skončilo. Vzal křesadlo a troud a zapálil olej v jedné kovové misce, která stála na stojanu na stole. Do stojanu nad ni upevnil baňku a začal její obsah ohřívat. Mezitím, co se roztok ohříval, vzal alchymista misku a její obsah ještě jednou promíchal. Pak ho opatrně vsypal do zahřátého roztoku. Roztok okamžitě změnil barvu na modrou. Alchymista se usmál. Pak najednou barva roztoku hodně ztmavla a pak roztok docela zčernal. Alchymista vzal jakési cosi, co vypadalo trochu jako velká pinzeta, vyrobená částečně z kovu a částečně z dřeva. Chytil s tím baňku a odstavil ji z ohně. „Tak, to bychom měli první část…“ řekl a přešel na druhou stranu místnosti, kde z truhly vedle knihovny vytáhl jakousi ruku. Když jsem se podíval blíž, všiml jsem si, že je to ruka zombie. Otřásl jsem se. Alchymista s krajním odporem odřízl kus masa a zbytek ruky zase rychle zavřel do truhly. Místnost okamžitě naplnil sladký zápach hnijícího masa. Alchymista hodil smradlavé maso do misky a zalil ho horkým roztokem. Maso zasyčelo a z roztoku se začalo silně kouřit. Pak se otočil na Otmara: „Mladíku, mohl byste prosím zajít ke studni tohle naplnit?“ a podal mu nějakou nádobu, která vypadala jako skleněný hrnec. Otmar ji vzal a šel ke studni. „Musím se omluvit za ten zápach, ale maso zombie je jednou z nejdůležitějších přísad lektvaru. Mimochodem, lektvar bude hotový asi za pět až deset minut.“ dodal ještě a vrátil se k roztoku, ve kterém plaval kus masa z ruky zombie. Bedlivě ho pozoroval. Po chvilce se vrátil Otmar a podal mu nádobu s vodou. „Děkuji, mladíku.“ řekl alchymista, když nádobu bral. Postavil ji na stůl a vložil do ní další baňku tak, aby do nenatekla voda. Pak opatrně vytáhl maso a hodil ho do to koše, kam předtím hodil bylinky. „Vyluhování v tom roztoku neutralizuje zápach hniloby…“ konstatoval alchymista. Pak přelil roztok zpět do baňky, dal ji znovu nad oheň a sledoval ji. Když počal roztok vařit, sundal baňku a roztok nalil do té baňky, kterou dal předtím do vody a oheň přikryl kovovým poklopem, aby ho udusil. „Tak, lektvar je téměř hotov. Teď už jenom musíme počkat, až zchladne. Pak jej můžete vypít a na večer vám vyrobím druhý.“ objasnil situaci alchymista. „Po zbytek dne budete mými hosty.“. „Mnohokrát vám děkujeme za vaši štědrost, mistře Schreibere, ale my máme skutečně naspěch…“ řekl Grom. Alchymista ho spražil zlým pohledem. „Pokud odejdete, pan Felix to nepřežije. Potřebuje dnešní noc strávit na lůžku.“ zvýšil hlas alchymista. „Přijměte prosím moji omluvu…“ řekl Grom. Alchymista se na něj podíval a usmál se. „Není třeba se omlouvat, pane Gromashi. Bohužel jsou v celém labyrintu pouze dvě postele. Jaksi jsem nepočítal moc s návštěvami. Navrhuji, aby v postelích spali pan Felix a slečna Miona.“ navrhl alchymista. Chtěl jsem protestovat, protože mi bylo trapné spát v posteli, když ostatní nemůžou, ale alchymista mě svým argumentem ukamenoval: „Ne, pane Felixi, vy v té posteli spát prostě budete a nechci slyšet žádné protesty! Zodpovídám za vaše zdraví!“. Dál už se o tom se mnou nehodlal dohadovat.

„Tady, pane Felixi. Vypijte to najednou. Ale nečekejte žádné víno či medovinu. Vpravdě je to lektvar odporného zápachu a ryze hnusné chuti. Budete si připadat, jako by jste pil odvar z hnijícího masa, dochucený nechutně zkaženým mlékem a zvětralýma zvratkama.“ řekl alchymista a sám se přitom tvářil silně znechuceně. Opatrně jsem podaný flakónek otevřel, zacpal si nos a rychle vypil obsah. Chutnalo to přesně tak, jak alchymista řekl. Obličej mi zezelenal a cítil jsem, že jestli otevřu pusu, pozvracím se. Alchymista pohotově skočil ke stolu a podal mi misku. Vzal jsem ji a otevřel jsem pusu. Můj pocit byl správný – začal jsem zvracet. Miska, do které by se mohly vlézt asi dva až tři litry vody, byla když jsem skončil úplně plná. Alchymista ji vzal a odnesl do jedněch dveří. Po chvilce se vrátil a již čistou misku postavil na stůl. „Jak se cítíte, pane Felixi?“ zeptal se. Zhluboka jsem se nadechl a řekl, že celkem dobře. Alchymista se usmál. „Na noc dostanete ještě jeden.“ řekl. „Jste rád?“. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Usmál se a mávl rukou, abych na to zapomněl.

„Mimochodem, mistře Schreibere, ty zombie jsou vaše výtvory?“ zeptal se Grom po večeři. Alchymista na něj vyvalil oči. „Kde jste na to proboha přišel, pane Gromashi?!“ zděsil se. „No,“ řekl Grom. „Když jsme přišli, říkal jste že vás ti nemrtví hlídají…“. „Ach tak…!“ zasmál se alchymista. „Ne ne, to jsem se špatně vyjádřil. Nenávidím je! Ale skutečně mě tu hlídají. Ale tak, že mi nedovolí odejít. Pokud jdu jednou za dlouhé roky do civilizace, musím si cestu ven probojovat. Tak taky získávám maso ze zombií… Mimochodem, nepotkali jste tam nějaké kostlivce? Jsou to vychytralé bestie. Z jejich kostí se taky dají namíchat lektvary. Ty potvory se mi ale už drahnou dobu vyhýbají. Asi vědí, proč je hledám…“ usmál se. „Jak dlouho vám trvalo, než jste to tady vybudoval?“ zeptala se Miona. „Ani vteřinu!“ odpověděl alchymista. Vyvalili jsme na něho oči, až ho to rozesmálo. „Nepotřeboval jsem to tady vybudovat, slečno Miono. Když jsem přišel, už to tady stálo. Téměř tak, jak to tu je teď.“ vysvětlil nám skutečnost. „Procházel jsem tudy do Morejských močálů, abych z tama přinesl jednu důležitou surovinu pro svůj lektvar. Když jsem tudy procházel, našel jsem tady tenhle obytný komplex a přenocoval zde. Ráno jsem začal mít strach, že mě tady chytí majitel. Chtěl jsem rychle odejít, ale pak jsem si všiml, že tam, co teď stojí můj stůl, seděl na židli muž v plášti, bezpochyby alchymista. Začal jsem se mu omlouvat, ale nereagoval. Přišel jsem tedy blíž a zjistil jsem že je mrtvý. Na stole vedle něj ležela kniha a kalamář s inkoustem, na zemi kousek od něj ležel brk. Začal jsem listovat v knize a zjistil jsem z ní, že tu kdysi bydlel i s manželkou. Našel způsob, jak do krystalů kathornského křišťálu zachytit a uchovat sluneční svit, který jim dával zdravé světlo a hlavně je chránil před nemrtvými. Jeho žena za použití své magie vybudovala systém malých otvůrků ve zdech, kterými sem přichází vzduch, aby se tu dalo dýchat. To ji ale velmi vyčerpalo a zanedlouho nato zemřela. Alchymista se potom snažil najít lektvar, jenž by jí dokázal vrátit život. Svému cíli byl už blízko, ale pak se začalo hlásit stáří. Začal s výrobou elixíru mládí, který by mu navrátil mládí, ale pak zjistil, že mu chybí jedna velmi důležitá surovina. Vrátil se tedy k hledání lektvaru, aby své milované vrátil život. Své hledání však musel ukončit, ale nezmínil se, z jakého důvodu. Svou ženu pohřbil do támhleté místnosti. Pohřbil jsem tam tedy i jeho, aby byli po smrti opět spolu. Usadil jsem se tady a dodnes se snažím najít způsob, jak do těch krystalů zachytit sluneční světlo. Pokud by se mi to podařilo, mohl bych odtud vyhnat všechny nemrtvé ven, kde by je zbilo slunce. A pokud by nešli ven, spálilo by je slunce z krystalů… Bohužel se mi to zatím nedaří.“ dokončil své vyprávění alchymista. Srdceryvný příběh, pomyslel jsem si. Miona byla dojatá, až jsem ji podezříval, že taktak zadržuje pláč. I oba mí mužští společníci byli alchymistovým vyprávěním dojatí. „No, už je dost hodin, budu muset připravit panu Felixovi další lektvar…“ řekl a vstal. Při pomyšlení na lektvar mi bylo dost úzko. Alchymista si urovnal baňky a flakónky a připravil si truhlu se surovinami. Pak nalil do jednoho flakónku čirou kapalinu, o které nám prozradil, že je to ve skutečnosti obyčejná slivovice, a dal do ní jakési bylinky. „Potom vás pane Otmare znovu poprosím, abyste mi donesl vodu ze studny…“ řekl Otmarovi, zatímco si chystal další suroviny.

Když byl lektvar hotov, donesl mi ho a pro jistotu už nesl i misku. Udělal jsem na něho nešťastný výraz. Alchymista se zasmál a podal mi lektvar. Opatrně jsem ho otevřel, zacpal si nos a rychle vypil obsah. Zase jsem se pozvracel. „Teď už raději běžte spát.“ řekl alchymista. „Já ještě připravím několik lektvarů a taky půjdu spát.“. Nechtěli jsme ho neposlechnout, a tak jsme se odebrali spát.

Ráno jsem se už cítil relativně výborně. Najedli jsme se a rozloučili jsme se s alchymistou. Jídlo jsme řešili tak, že jsme se o něj rozdělili s alchymistou a on nám potom dal na cestu ze svých zásob – naše by už dlouho nevydrželo, tak jsme ho rychle snědli a jeho zásoby by se asi taky zkazili. Navíc nám doporučil, abychom, jestli budeme donuceni bojovat s wyverny, použili jejich maso – prý je výborné. Ostatně, budeme ho moci vyzkoušet – to, co nám dal, bylo právě maso wyverna. „Tady máte ještě několik lektvarů, které jsem večer před spaním namíchal.“ podával nám alchymista ještě každému čtyři flakónky. „Ty modré jsou léčivé, ty zelené jsou dobré, když jste unavení. Ale šetřete s nimi – použijte je jen v případě krajní nouze. Modré chutnají trochu po víně, ale ty zelené to zase kompenzují – chutnají jako velmi, velmi zvětralé pivo…“ usmál se trpce. „Děkujeme, mistře Schreibere.“ poděkoval jsem. „Nevím, jak bychom se vám mohli odměnit…“. „Jenom splňte své poslání!“ usmál se alchymista. A pak jsme odešli chodbou na západ, chodbou, která vede do Morejských močálů…

Celou cestu až k východu do bažin osvětlovaly sluneční krystaly. „Tak, a jsme v tom nejhorším srabu, do kterého jsme se mohli dostat…“ postěžoval jsem si. Kolem nás se rozprostírala obrovská, nehostinná a smradlavá bažina. „Tak, tak.“ poznamenal Grom. „Tady se musíme rozloučit.“. Vyděšeně jsme se na něho podívali. „Říkal jsem vám přece, že moje cesta končí v Údolí mrtvých…“ řekl a udělal výmluvné gesto. Najednou mi bylo tak trochu divně. Jak jsem si na začátku přál, aby se od nás co nejrychleji odpojil, jsem si teď přál, aby tomu tak nebylo. „Nebojte,“ usmál se na nás Grom. „Stejně se naše cesty určitě ještě někdy zkříží…“. Rozloučil se s námi a pak se otočil a vešel znovu dovnitř. Když nám zmizel ze zorného pole, cítili jsem se najednou strašně zranitelný. Ne že bych chtěl pochybovat o schopnostech Otmara, ale přece jenom… Podíval jsem se na Mionu a Otmara. Oba se tvářili tak, jak jsem si připadal já. „No nic,“ řekla Miona, ale její hlas zněl zdrceně. „Musíme pokračovat. Na truchlení bude dost času potom…“. „Jestli vůbec bude nějaký čas…“ zabrblal jsem si pro sebe. „Nepodlamuj už tak dost nalomenou morálku!“ obořila se na mě Miona. Skoro začala křičet. Lekl jsem se. Takovou jsem ji ještě nezažil. „Promiň, máš pravdu…“ řekl jsem podrážděně. Udělala na mě omluvný úsměv jánechtělakřičet. Mávl jsem rukou, aby na to zapoměla a vykročil jsem vstříc našemu osudu – do odporné, smradlavé a slizké bažiny…

„No nic, no… Asi nám nic nezbývá…“ řekl jsem, aby tam nebylo takové blbé ticho. Nikdo na to ale neodpověděl. To není moc dobré, pomyslel jsem si. Bylo to vážně dost zlé. „Hergot!“ zaklel Otmar. Špatně našlápl a po kolena se zabořil do bahna. Pomohl jsem mu ven a pokračovali jsme dál. Černé hory byly přímo před náma – do večera bychom tam měli být. Ale nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli do té doby ten smrad vydržím. Smrdělo to tam asi jako sto let nemyté hobití nohy, které navíc ještě zahnívaly… Pak jsem zaslechl žbluňknutí. Prudce jsem se otočil tím směrem, ale nic jsem neviděl. „promiň, to jsem byl asi já.“ řekl Otmar. „Našel jsem v kapse kamínek z pouště, tak jsem ho zahodil…“. Usmál jsem se, jako že to chápu. Pak jsem to ale zaslechl zase. Podíval jsem se na Otmara. On si na mě podíval taky a vytáhl si meč. Trochu mi přejel po zádech mráz, tak jsem si svůj meč vytáhl taky. Miona pevně stiskla hůl a připravila si své smysly. Zastavili jsme se a začali se rozhlížet. Nikde ani vidu ani slechu po někom jiném, než po nás… Už jsem začal ztrácet trpělivost, tak jsem se rozhodl meč schovat a pokračovat v pochodu. Chyba! Když jsem chvilinku nedával pozor, z bažiny přímo přede mnou vyskočilo něco černého a slizkého a srazilo mě to do vody. Asi mě to chtělo utopit a poobědvat. Nad hladinou jsem zahlédl záblesk a stisk pařátů povolil. Pak jsem uviděl, jak přiskočil Otmar a začal s netvorem bojovat. Nevím jak mu to šlo, hladina moc zkreslovala a já jsem se nedokázal z bahna vyhrabat. Najednou jsem ucítil něčí ruce, jak mě chytily pod pažemi a táhnou mě ven. Byla to Miona. Vytáhla mě v poslední chvíli – už jsem začínal ztrácet vědomí. Začal jsem vykašlávat tu prohnilou vodu, zatímco Otmar netvora zahnal. „Mrcha zbabělá!“ řekl Otmar. „Když viděla, že prohrává, dala se na útěk místo toho, aby bojovala statečně až dokonce!“. „Co…to…bylo…?“ vykašlal jsem ze vodu. „Bahenní netvor.“ odpověděla mi Miona. „Kdysi nám o nich dědeček vyprávěl.“. „Myslel jsem, že jsou to pohádky…“ řekl jsem. „…Asi nebyly.“. „Měli bychom raději pokračovat…“ dodal Otmar. S Mionou jsme kývli a vyrazili jsme.

Asi po čtyřech hodinách byl zamítnut můj návrh na oběd. Ani se nedivím, když vezmu v potaz ten smrad z močálu… Asi bych se pozvracel. I když, jestli může být něco horšího než sérum proti jedu zombie… Když jsme, podle odhadu ze slunce – které nebylo vidět –, asi v pět odpoledne došli na úpatí Černých hor, můj žaludek se ozýval tak intenzivně, že to se mnou málem seklo. Svalil jsem se na kámen a začal se ládovat masem z wyverna. A že to bylo dobré maso! Miona s Otmarem si ze mě vzali příklad a najedli se taky. Ještě nikdy jsem Mionu neviděl se takhle cpát. Chtěl jsem nadhodit, že ztloustne, ale pak jsem si to naštěstí rozmyslel.

Po jídle jsme si dali asi půlhodinovou přestávečku na vytrávení a pak jsme pokrčovali dál do hor. Vlastně jsme začali hledat cestu skrz neprostupná skaliska. Bylo to únavné a nekonečné. Myslel jsem, že to nikdy nedokážeme. Pak jsem najednou zakopl a spadl – přímo na stěnu skály. K překvapení všech jsem si ale nevybil zuby o kámen, ale propadl jsem skrz. „Tajný vchod…!“ vydechla Miona. „To nám ještě chybělo.“. Nevěděl jsem sice, co to obnáší, ale uvažoval jsem stejně jako sestra. „Mám neurčitý pocit, že ty jeskyně jich budou plné…“ dodala Miona, jakoby na vysvětlenou. No nazdar, pomyslel jsem si. Vešli jsme tedy dovnitř. Jeskyni povětšinou chyběl strop úplně, nebo alespoň zčásti, takže jsme nepotřebovali svítit. „Nemám tady z toho moc dobrý pocit, nemám…“ tak trochu zaskučel Otmar a vytáhl si meč. Protože jsem cítil něco podobného, vytáhl jsem si meč taky. Miona naštěstí nosila svou hůl pořád v ruce, takže se nemusel zdržovat s vytahováním. Opatrně, připraveni k boji, jsme pokračovali skrze jeskyni. Šli jsme pořád a pořád rovně, až mi to začalo být podezřelé. Najednou jsem seshora zaslechl jakési podivné zvuky. Vzhlédl jsem, ale nic jsem neviděl. Nad námi byl zrovna kus stropu, takže přímo na nás světlo nedopadalo. Přesto jsem ale věděl, že na tom stropě něco je. Dokonce jsem se i zastavil, abych se mohl lépe podívat, čehož si pochopitelně všimli i ostatní. Začali strop prohlížet se mnou. „Není tam nic vidět, je tam stín…“ řekla nervózně Miona. „Moment…“ řekl Otmar a začal se přehrabovat v batohu, až vylovil lucernu. Zapálil ji a zvedl, abychom viděli na strop. V tu chvíli se ze stropu ozvalo něco mezi ječením a pištěním a dolů se spustilo hejno netopýrů. Instinktivně jsme si všichni zakryli hlavu, ale oni neletěli na nás. Vyletěli ven otvorem ve stropě o kus dál. Hned na to se zvenčí ozval další zvuk… Příšerný uši rvoucí řev, jaký mohl vydat jedině nějaký obrovský ještěr! Strnulí hrůzou jsme vzhlédli do otvoru a to, co jsme uviděli, nám sebralo dech. Obrovské, asi deset sáhů dlouhé ještěří tělo, pokryté šupinami. Někde za polovinou těla mu vyrůstaly nepříliš dlouhé nohy, zakončené ostrými pařáty. Přední nohy se postupem věků přeměnily na křídla. Na asi čtyři sáhy dlouhém krku měl ještěr hlavu. Jeho tlama byla plná hrůzu nahánějících zubů. Od hlavy až do poloviny zad mu na vyrůstaly kostnaté trny. Jeho vzhled plně odpovídal alchymistově popisu – wyvern. Jak mohl alchymista tuhle stvůru zabít sám, napadlo mě. Ještěr, jakoby chtěl mým myšlenkám dodat na vážnosti, natáhl hlavu co nejvíc to šlo, otevřel tlamu a znovu zařval. Rychle jsem si zacpal uši, abych o ně nepřišel. Wyvernovi kapaly ze zubů odporné sliny – jako hladovému psovi. Nelíbilo se mi, jak se na nás díval… Tak, a tady to skončí, prolétlo mi hlavou. Přinutil jsem se na to nemyslet. Pak najednou wyvern seskočil ze stropu na zem a tlaková vlna při jeho dopadu nás smetla na zem. Zamrazilo mě v zádech, když jsem ho viděl takhle z blízka. Najednou jsem nechápal, jak mi mohlo jeho maso chutnat… Pomalými a obezřetnými kroky se s roztaženými křídly a otevřenou tlamou, ze které se krom odporného smradu linulo i nepříjemné ‚vrčení‘ blížil k nám. S Otmarem jsme rychle vyskočili na nohy a připravili jsme se na boj. Asi poslední v mém krátkém životě. Cítil jsem, jak se mi třesou kolena a povolují nervy. „To není drak, to není drak, to není drak…“ opakoval si Miona pořád dokolečka, aby se uklidnila. „Vážně! To není drak!“ vykřikl jsem najednou. Wyvern se zastavil, jakoby si najednou nebyl jistý, co má dělat. Pak trochu zvedl hlavu a podíval se na nás ‚z nadhledu‘. Pak znovu otevřel tlamu, sklonil hlavu a mocně zařval. Nevěděl jsem, jestli mám ohluchnout, spadnout na zem nebo se pozvracet. O čištění zubů tahle stvůra asi nikdy neslyšela… A pak to začalo… Znenadání rafl po Otmarovi, ale ten naštěstí v poslední chvíli uskočil a taktak se vyhnul smrtícímu stisku jeho zubů. Hned ale ztratil rovnováhu a upadl. To už se nad ním objevila wyvernova hlava. Rychle jsem se rozběhl a chtěl jsem mu pomoct, ale byl jsem moc daleko, než abych to stihl včas. Už jsem viděl, jak otevírá tlamu a chystá se Otmara sežrat. Byl jsem pořád ještě moc daleko na to, abych na ještěra dosáhl. Pak jsem si vzpomněl na Mionu – hned, kdy kolem mě proletěl blesk. Wyvern zařval, otočil se na Mionu a zase strašně zařval. Zavalila nás vlna smradu, ale já jsem se ovládl a, ani nevím proč, jsem se vrhnul na něj. Ještěr se na kratičký okamžik zatvářil udiveně, ale pak po mě rafl. Čekal jsem to, a tak jsem se na to připravil předem a uskočil jsem do strany. Zatímco on scvakl zuby naprázdno, ťal jsem mu vší silou do krku. Meč mu udělal ošklivou rýhu mezi šupinami a on zařval ještě strašlivěji než kdy předtím. Teď v tom řevu bylo jasně rozeznatelné bolestivé ječení. To už stál Otmar na nohou a přidal se ke mně. Ještěrovi se to ale nelíbilo, a tak se rozhodl uletět. Ve chvíli, kdy se Otmar rozmáchl k útoku, rozmáchl wyvern křídly a srazil mě i Otmara na zem. A pak vzlétl. „Nesmíme ho nechat vzlétnout,“ křičel Otmar. „Bude mít výhodu!“. Když byl ještěr asi dva sáhy nad zemí, otevřel zase tlamu a zařval. V tu chvíli mu do ní vletěla velká koule energetických výbojů. V mžiku mu začala svítit tlama. Ječel ještě víc, až jsem myslel, že víc už to nejde. V bolestech jsem se válel po zemi. Pak spadl na zem i on. Vypadal, že je částečně ochromený. Když otevřel tlamu, aby zase zařval, zasekl mu do ní Otmar svůj meč. Wyvernovi lezly oči z důlků, ale stále žil. Bylo vidět, že nás chce zase srazit křídly, ale nemohl s nimi hýbat. Nemeškal jsem ani vteřinu a sekl jsem ho znovu do krku, tentokráte z druhé strany. Čelisti se mohutně rozevřely a hlava odskočila od krku. Zbytek těla padl bezvládně na zem. Padl jsem na kolena a zhluboka se nadechl. Otmar taky, ale nemusel padat na kolena. Podíval jsem se na Mionu. Klečela, opírala se o hůl a přerývaně zhluboka dýchala. Zvedl jsem se a dobelhal se k ní. „Miono, jsi v pořádku?“ staral jsem se. Pozvedla hlavu a usmála se na mě. Bylo vidět, že není zraněná, ale je silně vyčerpaná. „Asi tady budeme muset přenocovat…“ řekl najednou Otmar. Nesouhlasně jsem se na něj podíval. „Vím že to není moc vhodné místo pro odpočinek,“ pokračoval, „ale jestli zbytek komplexu vypadá stejně, nebudeme mít na výběr. Další wyvern už myslím nepřiletí, a i kdyby ano, tak by stejně řval jako tady ten. A myslím, že nikdo z nás nespí tak tvrdě, aby ho to neprobudilo.“ dokončil svůj názor. Nezbylo mi, než s ním souhlasit. Miona stejně nevypadala, že by byla schopná pokračovat v cestě a světla už taky silně ubývalo. „Ale měli bychom se rozdělit o hlídku.“ navrhl jsem. Otmar souhlasně přikývl. „Chceš být první?“ zeptal se mě. „Miona by měla raději odpočívat celou noc. Ona hlídku nedostane.“. Podíval jsem se na Mionu a zase jsem s ním musel souhlasit. Vypadala opravdu velice unaveně a na hlídce by asi usla. „Chceš první hlídku?“ zeptal se Otmar znovu. „Eeeee, dobře. Vezmu si první hlídku.“ řekl jsem. Otmar se usmál a připravil si deku na spánek. Já jsem nachystal deku Mioně – svoji budu potřebovat až bůhví kdy. „Škoda že nemáme oheň…“ prohodil jsem. „Oheň by na nás zbytečně upozorňoval…“ pokusil se mě Otmar uklidnit. „To ano, ale zase by nás zahřál a většina potvor se stejně ohně lekne…“ odporoval jsem. Otmar se usmál a lehl si. „Dobrou noc…“ řekl ještě a hned nato usnul. „Dobrou noc, Miono.“ řekl jsem. Miona se na mě usmála a taky usla. Začalo asi osm hodin absolutní nudy… Po celou dobu jsem se neodvážil zavřít oči, tak jsem zkoušel dělat všelijaké neúnavné hovadinky, jen abych nemyslel na spánek. Za celou dobu jsem neslyšel nic jiného než spokojené oddechování těch dvou a tlukot vlastního srdce. Byl jsem neskonale vděčný, když se Otmar vzbudil a vystřídal mě. Protože byla celkem zima, zabalil jsem se do deky co to dalo a hned jsem usnul, jako když mě do vody hodí…

Ráno, když jsem se probudil, bolela mě hlava. Do jeskyně svítilo slunce, teda jestli se to tak dá nazvat. Přes mlhu tam prostě bylo světlo, ale přímo sluneční paprsky tam rozhodně nedolehly. Holt, hory uprostřed bažin mají i své stinné stránky… Miona ještě spala a Otmar se procházel okolo, protože, jak mi řekl, už nevydržel sedět. Vstal jsem a uklidil svoji deku. Když jsem ji balil, probudila se i Miona. Usmála se na nás a protáhla se. „Vstávej, ospalko.“ Usmál jsem se na ni. „Musíme jít!“. Miona na mě vyplázla jazyk a neochotně vstala. Vypadala už dobře, ale radši jsem se jí neptal. Nevím ani proč, ale prostě jsem to neudělal. Najedli jsme se masa od alchymisty a chvilku jsme se rozhodovali, jestli bychom si neměli vzít nějaké maso z toho zabitého wyverna. Nakonec jsme se rozhodli, že ne, protože nemáme žádný oheň na tepelnou úpravu a navíc by to zabralo moc času. Místo toho jsme se rozhodli jít dál.

Šli jsme tedy dál skrze jeskyně, ale pořád to vypadalo všude stejně. Jenom chodby ve skále, někdy se stropem, někdy bez něj. Po dvou a půl hodinách celkem únavné chůze jsme ale narazili na rozcestí. „To miluju…“ zavrčel Otmar. Miona sledovala chodbu doprava a já chodbu doleva. „Tudy!“ řekli jsme s Mionou společně, každý jsme však pochopitelně mysleli jiný směr. Podívali jsme se na sebe a začali jsme se smát jako malé děcka. Byli jsme nervózní a snažili jsme se to nějak zakrýt. „Tak kudy teda?“ zeptal se Otmar nervózně. Miona se podívala na mě, a tak jsem rozhodl já: „Tudy!“ a ukázal jsem doleva. Po asi dvaceti sázích byla mírná odbočka, která ústila zase ven do močálů. „Tak tudy rozhodně ne.“ konstatoval jsem suše. Otočili jsme se a šli jsme zpět a pak tou chodbou, kudy chtěla jít Miona. Šli jsme asi další dvě hodiny a dostali jsme se do absolutně temné sluje. Tady měla jeskyně strop po celé své šířce i délce, takže tu nebylo nic vidět. Otmar beze slova vytáhl lucernu a zapálil ji. Sluj byla prázdná a naštěstí neobydlená. „Tak jen dále…“ řekl Otmar a vykročil. Ale jen co to udělal, ozvalo se krátké zasvištění a na Otmarovi přistála nějaká skvrnitá ještěrka, velká jako on sám. Miona seslala blesk dřív, než jsem se stačil vůbec vzpamatovat. Pak jsem rychle tasil meč a jal se bojovat. To už ale ještěrka z Otmara slezla a začala si spíše všímat Miony než Otmara a mě. Rychle jsem po ní sekl a trefil ji do hřbetu. Vystříkla na mě nějaká slizovitá, odporně páchnoucí látka, kterou ten tvor asi považuje za krev. Otmar už byl na nohách a skočil jí na záda. Ještěrka se začala zmítat ve snaze shodit ho dolů. Když se jí to podařilo, dostala další blesk a ránu mečem. To už na ni bylo zřejmě moc. Začala zmatkovat a nemohla se rozhodnout, kdo je pro ni nejdůležitější. Než se stačila rozhodnout, uštědřil jí Otmar ránu po hlavě. Ještěrka se ještě zazmítala a padla na zem bez života. „Tak ti třeba, potvoro!“ plivl na ni Otmar. Chtěl se sehnout pro lucernu, ale byla rozbitá. Na zemi jenom hořel rozlitý olej. „Zatracená bestie!!!“ zaklel zase Otmar a zlostně sekl mečem do prázdna. Naznačil jsem mu, aby se uklidnil, že to mohlo dopadnout hůř než je rozbitá lucerna. Otmar to pochopil a uklidnil se. „Jdeme…“ řekla Miona. Šli jsem tedy dál jeskyní. Už mě to unavovalo, ale věděl jsem, že musíme jít dál. Po další dvouhodinové procházce skrze skálu jsme se rozhodli, že si uděláme přestávku na oběd. Sedli jsme si a vytáhli jsme si maso (wyverní). Popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do jídla.

„Já bych se teď nejraděj natáhl a spal až do konce života!“ řekl jsem po jídle. Miona i Otmar se zasmáli, ale bylo na nich vidět, že mi dávají za pravdu. Lehl jsem si a zahleděl se na strop. „Co bych teď dal za to, abych mohl jít orat pole…“ prohodil jsem. Miona se jenom uchichtla, zato Otmar se začal smát jako šílený. „Orat…pole…?“ smál se. „Já jsem raděj tady, než bych se měl někde tahat s pluhem na poli.“. „Nemáš pravdu – ten pluh tahají volci.“ dodala moudře Miona, aby se mě zastala. Otmar zavrtěl hlavou a taky se jen tak natáhl. Miona pokrčila rameny a lehla si taky. Zavřel jsem oči a představoval si, jak dřu jako mezek na statku.

Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že jsem někde úplně pryč – bez Miony a Otmara, dokonce beze zbraně. Stál jsem v malé sluji a přede mnou stál nějaký muž. Byl ke mně otočený zády, ale bylo vidět, že je bílý jako sníh. Protahoval si páteř jako po dlouhém spánku. Pak se rozhlídl a začal se smát. Jeho smích byl strašně nepřirozený a trhal mi uši. Smál se tak hlasitě, až se roztřásly skály…

„Felixi, vzbuď se!“ uslyšel jsem odněkud zdáli Mionin hlas. Otevřel jsem oči a pochopil, že to byl jen sen. Oddechl jsem si. „Felixi vstávej.“ řekla Miona. V jejím hlase byly obavy. „Před chvilkou bylo slabší zemětřesení. Měli bychom raději pokračovat!“. „Souhlasím!“ řekl jsem rozhodně a postavil jsem se. Zatočila se mi hlava, až jsem málem upadl. Miona mě na poslední chvíli zachytila. „jsi v pořádku?“ zeptala se. „Když jsi spal, vypadal jsi hodně zvláštně – jakoby‘s byl v transu…“. Vyvalil jsem na ni oči. „Jsem v pořádku, jenom se mi zatočila hlava – vstal jsem moc rychle…“ vysvětlil jsem jí svou ‚opici‘. „Raději půjdeme…“ řekl Otmar a vytáhl si meč. Připravil jsem si svůj. Že by to nebyl tak úplně sen? Že by se skutečně něco dělo? Že by se… PROBUDILA ARMÁDA?!, vyděsil jsem se. Miona s Otmarem si toho naštěstí nevšimli. Rozhodl jsem se jim o tom raději nic neříkat – mohlo by je to vyplašit víc, než už jsou. „Nad čím přemýšlíš, Felixi?“ zeptala se mě Miona. Lekl jsem se, až jsem málem vyskočil. „FUJ!“ vydechl jsem. „Ale, nad ničím…“ zalhal jsem. Miona povytáhla obočí, ale nic neřekla. Asi poznala, že lžu…

Schylovalo se už k večeru, když jsme došli do přímo obrovské sluje. Strop se, pravděpodobně při tom zemětřesení, propadl a ležel na zemi. Ta sluj měla větší rozlohu než naše pole a zbytek statku dohromady. Svit měsíce a hvězd byl celkově slabý a přes mlhu kolem hor jsme byli rádi, že vůbec něco vidíme. Po pravdě jsme viděli jenom asi na patnáct sáhů před sebe, což si myslím že za našich podmínek bylo víc než moc!

Najednou jako by mnou projel blesk, zůstal jsem stát a cítil jsem, že je něco hodně špatně. Miona s Otmarem se zastavili taky, ale asi nic necítili, protože na mě vrhali tázavé pohledy, ale nevím proč se mě nezeptali rovnou, co se děje. Cítil jsem, jako by se ke mně blížilo nějaké silné zlo. A pak jsem to uviděl…

Přímo před námi se ze tmy vyloupla postava. Byl to muž. Byl bledý jako sníh. Dlouhé bílé vlasy mu vlály v rytmu jeho chůze. Za ním se ze tmy vylouply další desítky mužů. Ne, stovky! Možná víc. „Taruk!“ vyštěkl ten bledý muž, pravděpodobně jejich vůdce. Vojevůdce!, blesklo mi hlavou. Vojsko se zastavilo, jako by do nich uhodil hrom. Vojevůdce přistoupil blíž k nám. „Copak to tu máme?“ zasmál se. V jeho hlase byla jen a jen čistá arogance. Jeho hlas na mě působil velmi zvláštně. Úplně jsem cítil, jak mi tuhne krev žilách. Jeho hlas mi zmrazil údy i mysl. Nebyl jsem schopný vůbec ničeho. „Ty jsi snad ten, jenž mě má zastavit?!“ řekl a začal se smát. „Nebo snad ne?“ vyštěkl najednou. Lekl jsem se a jak jsem sebou škubl, cítil jsem, že nechybělo mnoho a zlomil jsem si páteř. „Cha cha cha cha!“ smál se jako šílený. „Myslím, že tentokrát konečně zavládne na zemi Chaos a Manor konečně zavládne tomuhle zkaženému světu. A my budeme stát po jeho boku!“ zvolal dozadu na své vojsko. Nikdo z nich však nevydal ani hlásku. Všichni se tvářili jako čerstvě vykopané mrtvoly. „Chlapečku,“ pokračoval ve vysmívání. „Kde‘s nechal draka? Snad jsi na něj nezapomněl?“. Smál se jako pošuk, ale já jsem byl strachem tak zmražený, že jsem nebyl schopný si to ani uvědomit. Strach, který jsem zažil tehdy, když mě jako malého chlapce napadl v lese medvěd, byl absolutní radost v porovnání se strachem, kterým jsem měl z něho. „Nebo jsi ho snad ztratil…?“ pokusil se napodobit konejšivý tón. „Ahoj,“ ozval se mi za zády klidný hlas. „Dlouho jsme se neviděli…“. Úlisný úsměv se z vojevůdcovy tváře rychle vytratil. Vzhlédl ode mě na toho muže za mnou. „Už jsi tu zase, Lhoigare?“ pokračoval. „Zase se chceš pokusit zničit tento svět? Zase se se mnou chceš měřit? Copak chceš zase špatně skončit? Pověz, Lhoigare, kolikrát jsi už ten souboj projel?“ pokračoval dál s klidným hlasem. „Zmlkni!“ vyštěkl Vojevůdce. „Kdybys neměl draka, roztrhal bych tě na kousky a pochutnal bych si na tvé krvi!“. Z Vojevůdce jasně překypovala zlost. „Jak vidím, tvůj poskok tě tentokrát probudil příliš pozdě. Tentokrát stojíš proti přesile, kterou nikdy nepřemůžeš! Tentokrát už neprohraju!“ usmíval se Vojevůdce úlisně. Arogance v jeho hlase neztratila ani trochu na síle. „Velký Janos, před pěti tisíci lety dokonce generál králových vojsk, padl hrdinskou smrtí proti pětitisíci násobné přesile…“ řekl Vojevůdce a začal se znovu smát. Evidentně se už ani trochu své další možné porážky nestrachoval. Janos! Tak on přece nezemřel! Dědeček se spletl! Já nejsem vyvolený! Ale co moje jizva?, prolétlo mi hlavou jako blesk z čistého nebe. Pak Janos najednou mocně zapískal, až mi zalehlo v uších. Ozvěna se nesla až daleko do hor. Pak Janos přišel před Vojevůdce a já jsem ho uviděl – byl to muž s krátkými černými vlasy, vysoký jako já. Avšak měl modrou kůži! Vojevůdce jen povytáhl obočí a znovu se začal smát. Vzápětí se smát přestal a já jsem uslyšel jakýsi zvuk. Bylo to něco mezi šustěním a plácáním. Kde jsem to už sly… Netopýři! A taky že jo! Dírou po propadlém stropě do sluje vletělo obrovský mrak netopýrů. Bylo jich nepočítaně. Podle velikosti mraku jsem to odhadoval tak na tisíc! Netopýři obletěli kolem Jana a Vojevůdce, pak kolem Vojevůdcovy armády a pak se zastavili za Janovými zády. Zničehonic se všichni proměnili v muže. Vojevůdcovy oči se stáhly nenávistí. „Lok‘haren!!!“ vyštěkl Vojevůdce. Jeho armádou to zašumělo a pak najednou vyběhli všichni vpřed – do útoku! Janos zvolal ‚Do útoku‘, načeš se i jeho vojsko dalo do pohybu proti vojsku Vojevůdce. Najednou jsem ucítil čísi ruku, jak mě chytla a zvedla. Byl jsem strachy stále ztuhlý, ale cítil jsem, jak se mi po těle začíná rozlévat teplo. Ten muž držel v druhé ruce Otmara, který na tom byl od pohledu stejně jako já. Nesl nás dozadu, kde už stála Miona. Vypadala z nás tří nejméně rozrušená. Muž nás postavil na zem vedle ní. Okamžitě jsem poznal jeho tvář. „Grome!“ vyjekl jsem. „Co…co ty tady děláš?!“ nechápal jsem. Grom se usmál, ale nevypadal, že mi odpoví. „Řeknu ti to po bitvě. Vojevůdce je v přesile a v boji mě bude zapotřebí. Vy tři hlavně zůstaňte kde jste – vás by snadno zabili!“ gestem dodal svým slovům ještě více rozhodnosti a jistoty. Pak se obrátil a skočil rychlostí blesku do bitevní vřavy…

Většina válečníků na obou stranách se pohybovala tak rychle, že jsme je nestačili sledovat. Ten zbytek jsme byli schopni pozorovat jen velmi nesnadno. Po chvilce se boj proměnil v hotová jatka – kusy masa, končetiny i hlavy lítaly všude kolem. Měl jsem co dělat, abych se nepozvracel. Miona bylá zelená jako špenát na naší zahrádce a Otmar vypadal asi jako já. Po asi pěti minutách, které mi připadaly jako věčnost, se poměr sil obrátil ještě více ve prospěch Vojevůdce. Začínal se mě zmocňovat pocit beznaděje. „Vypadá to Jane, že přece jenom se manorova vůle dnes naplní!“ vysmíval se Vojevůdce. „Tvá armáda se nakonec stejně obrátí v prach, ze kterého povstala!“. Vtom ale kolem nás něco prosvištělo kolem a já jsem ještě stačil zhlédnou několik rychle letících válečků, které vletěly do bitevní vřavy a velkou silou tam explodovaly. Bylo vidět, že to roztrhalo několik bojovníků na kousky a rozházelo do okolí. „Jenom doufám, že jsem netrefil naše…“ vzdychl za námi nějaký muž. Otočil jsem se – a kdo to nebyl! Maxmilian Schreiber! Usmál se na nás. „Rád vás vidím živé a zdravé! Abych pravdu řekl, nebyl jsem si jistý, jestli cestu přežijete. A doporučuju vám, abyste se na ty jatka radši nedívali…“ dodal, když se podíval na Mionu. „Je mi líto, že jsem nevzal žádný lektvar proti nevolnosti…“. „Vy… Jak jste věděl…“ koktal jsem. „Že jste tady? Nebylo to těžké. Když mi pan Otmar pod vlivem lektvaru pravdomluvnosti řekl, proč jdete do Černých hor, bylo mi vše jasné. Pak jsem poznal Groma – když jsem ho před pěti tisíci lety viděl naposled, říkal si jinak. Když se od vás odpojil, pomohl jsem mu probudit lorda Jana a jeho armádu.“ vysvětloval. „Takže vy jste věděl, že nejsem Vyvolený?!“ zeptal jsem se. „Ano…“ vydechl alchymista. „Proč jste mi to neřekl?!“. „Není třeba se rozčilovat, pane Felixi. Věděl jsem moc dobře, proč jsem vám to neřekl. Ostatně, to se zanedlouho dozvíte.“ řekl a zadíval se na stav bitvy. Vypadalo to s námi bledě – nebyla nás už ani polovina. „Bijte se, mí chrabří válečníci! Bijte se za svou vlast!“ zněl nad hlukem bitvy Janův hlas. Pak se ozval zvuk nějakého rohu. „Zvedá morálku?“ zeptal jsem se alchymisty. „Ano…“ odpověděl. „I tak se to dá říct…“.

V tom se shůry ozval řev, jaký mohl vydat jedině obrovský ještěr. Ale nebyl to ten řev, který vydával wyvern. Tenhle nebyl tak intenzivní a nebolela z něho hlava. Naopak, spíše povzbuzoval. A byl tak mnohem… vznešenější než řev wyverna. Stropem se do sluje snesl obrovský zlatá drak. Jeho šupiny zlatě zářily a osvětlovaly hrůzná jatka pod ním. Majestátný, vznešený tvor znovu zařval a pak se snesl do víru bitvy. To, co se tam odehrávalo doteď, byla jen pohádka. Když drak přistál a aktivně se zúčastnil boje, začala pravá jatka. Doslova jsem musel uskakovat před létajícími kusy těl, případně před celými těly, které se vzápětí rozstříkla na skále. Co chvíli zvedl drak hlavu a mocně zařval, dodávaje tak svým spolubojovníků odvahu proti stále se zmenšující přesile.

Když už z Vojevůdcovy armády zbyl jen sám Vojevůdce, Janovi vojáci se rozestoupili a utvořili kolem nich kruh. Pak si všichni klekli. V kruhu zůstali jen Vojevůdce Lhoigar, Janos a drak Gorh‘ar. „Nadešel čas vrátit se tam, odkud jsi přišel, Lhoigare.“ řekl Janos a obrátil se na draka. „Můžeme?“. Drak přikývl. „Proklínám tě, Jane! Proklínám vás oba! Proklínám vás všechny!!!“ řval Vojevůdce. „Ale no tak!“ řekl Janos klidně. „Tohle už jsme slyšeli sedmkrát…“. Pak se drak mocně nadechl a začal mluvit: „Norag mored nirakad! Irmogew galed likar! Norag hordegh arromes! Erthew likar anumef! NORAG MORED NIRAKAD!!!“. Pod Vojevůdcem se otevřela jáma plná ohně. Vojevůdce se nad ní vznášel, dokud z hlubin nevylezla velká éterická ruka a nestáhla ho za hrozného řevu a jekotu dolů. Pak se jáma znovu zavřela. „Tak,“ řekl Janos. „A na pět tisíc let bude zase klid.“. „Možná, že bude klid už navždy…“ odpověděl drak. Navzdory jeho děsivému vzhledu byl jeho hlas velmi příjemný, až bych řekl líbezný. „Nechápu…“ řekl Janos. Drak se usmál a podíval se naším směrem. „Jeden z té trojice má něco, co bys měl vidět. Teď se ale znovu rozloučíme. Jsem unavený a musím jít spát. Nashledanou, příteli!“ řekl drak, když roztáhl křídla. Pomalu se vznesl a pak zmizel tak rychle, jak se objevil. Janos se za ním chvíli díval, ale pak se otočil a vykročil směrem k nám. Až v té chvíli jsem si všiml, že nikde neleží žádná mrtvá těla.

Janos stál u nás a jednoho po druhém si nás prohlížel. V jeho očích nebyla žádná povýšenost ani arogance, jakou měl Vojevůdce. Pak se ještě otočil na své válečníky, kteří se mezitím už seřadili do šiku. „Grome,“ řekl. „Pojď sem. Myslím, že víš něco, co bys mi měl říct.“. Grom vystoupil z řady a přišel k Janovi. Poklonil se a zeptal se: „Co bych vám měl říct, můj pane?“. Jeden z trojice má podle Gorh‘ara něco, co bych měl vidět. Když ke mně stál Janos zády, uviděl jsem, že má tu samou jizvu-draka jako mám já, jenom na pravé lopatce. „Ach ano!“ řekl Grom, zvedl se a přišel ke mně. „Tento chlapec, Felix. Felixi, můžeš si prosím sundat košili?“. Nechápal jsem, ale udělal jsem to. Grom se usmál a otočil mě zády k Janovi. „Drak!“ zvolal s údivem Janos. „Ale… Draka mám přece já, jak je to… Anakros!“ vykřikl najednou Janos. Pak přišel ke mně a podíval se mi do očí. „Ty, Felixi, opravdu jsi vyvolený! Jenom jsi byl poslán na špatnou výpravu. Já tě teď zavedu na správnou cestu!“ řekl mi. „Grome, ty pošli vojsko k zaslouženému odpočinku a pak doprovoď Felixovy přátele domů. Tebe, Maxmiliane, prosím, abys mu pomohl, s čímkoli bude potřeba.“ obrátil se na alchymistu. „Zajisté pane!“ odvětil. „Tak, Felixi – my půjdeme.“ řekl. Ještě jsem stačil zamávat Mioně a Otmarovi na rozloučenou, a pak mě pohltila modrofialová záře. Měl jsem pocit, jako bych padal do bezedného tunelu. Pak jsem najednou pod nohama ucítil zase pevnou zem. Byli jsme na místě, které jsme nikdy neviděl. Stáli jsme uprostřed nějaké vysočiny, před jakousi chajdou. V dálce na východě se majestátně tyčily Černé hory. Před chajdou bylo menší políčko, na kterém zrovna nikdo nepracoval. Janos mě pořád držel za ruku a vedl mě do té chajdy. Když jsme byli asi sáh od dveří, Janos mávl rukou a dveře se samy nehlučně otevřely. Uvnitř jsem viděl dubový stůl, podobný jaký jsem měl ve svém pokoji. O stůl se opíral jakýsi muž, zády k nám. Když se dveře otevřely, zvedl hlavu, ale neotočil se. Janos se mnou vešel dovnitř. Najednou muž promluvil: „Odejdi, zplozenče! Neposlal jsem pro tebe.“. Janos se trošku pousmál, a hned řekl: „A přesto jsem přišel!“. Muž se otočil a pohlédl na nás. Jeho obličej vyhlížel velmi přísně. Když Jana spatřil, přelétl mu po tváři letmý úsměv. „Zdravím tě, velký Jane!“ řekl a mírně se uklonil. „I já zdravím tebe, mocný Anakrosi!“ uklonil se Janos a pustil mě. „Přivedl jsem ti Vyvoleného!“ řekl náhle Janos. „Tento mladík bude tvým nástupcem.“. Anakros si mě řádně změřil od hlavy až k patě. Potom luskl prsty. Najednou mi nějaká neviděná síla strhla košili a otočila čelem vzad. „Ano,“ řekl Anakros. „Je v něm moc Dávných věků. Nebudu se zbytečně vyptávat, kde jsi ho potkal, ale děkuji ti. Bude mi potěšením jej učit Ohnivé magii.“ řekl Anakros. Pomalu jsem se otočil zpět. Nechápal jsem, co se děje, ale všiml jsem si, že Anakros je elf. Nebyl vyšší než já a měl špičaté uši bez lalůčků. „Zanechám vás vašemu osudu. Opatrujte se a splňte své poslání.“ řekl Janos a obklopila jej ta modrofialová záře a najednou byl pryč. „Nejdřív ti dám stylový obleček a pak se uvidí, co bude dál. Od teď mi říkej mistře.“ řekl Anakros podal mi kouzelnickou róbu z elfího plátna. Bylo mi jasné, že to, co mě teď čeká a nemine, změní od základů celý můj život…