Znaveně se tulák opřel o stěnu domu po boku s Nifrel, která byla stále ještě v moci mrákot. "Já vím, ty elfky jsou sice hezčí než barbarky, ale takto by svalnatá žena určitě nezareagovala. Možná jsem měl věnovat větší pozornost výběru partnera. Ale když zas o tom přemýšlím, vydali jsme k těm blbům pro jednu cetku a skončili tady. Ale jak se odtud teď dostat? Mrtvoly už asi vyvážet nebudou, a až se bude zase otevírat brána, tak si mne ti parchanti všimnou, když budu nablízku. A začíná tu být pěkná zima a hlad a žízeň. Nifrel, nechceš se už konečně probrat? Jak chceš, budu tě muset pořádně profackovat." Po několika fackách se elfka probudila: "Zelgi, viděl jsi ty lidi tam?! To bylo dost nechutný." "To je sice možné, ale zkazila jsi nám možná jedinou šanci na únik." "No tak už se nezlob, miláčku," pohladila jej Nifrel po tváři. "Zřejmě si neuvědomuješ vážnost situace! Všude kolem se potloukají šílenci v černých hadrech, bezdůvodně vraždící lidi, a ty se zatím zajímáš o něco, co jsi mi měla poskytnou už dávno." "Co si myslíš, že jsi? Budeš mě nepřímo nazývat, však víš čím." "Tak takto jsem to rozhodně nemyslel..." "Ale myslel, myslel," skočila mu Nifrel do řeči. "Tato hádka stejně nemá cenu, a necháme toho, protože by nás někdo nakrásně mohl uslyšet." "Dobrá, ale to si ještě vyříkáme doma," prohodila Nifrel. "Pokud se tam vůbec dostanem. A teď mě nech přemýšlet."

A tak tam oba seděli u stěny a přemýšleli o možném i nemožném způsobu úniku, když v tom zaskřípaly dveře toho honosného domu a z nich vystoupila žena v černém s podivnou dýkou v ruce. "Sakra, to je kus," subjektivně zhodnotil její půvab Zelgi, ale tak, aby ho Nifrel neslyšela. Kroky té záhadné ženy směřovaly dále k malé pevnůstce, kde se k ní přidali ještě dva zloději, hrbáč a dlouhán. Potom jim žena něco rozkázala a na to se oba jali otevírat dveře od domků a hlasitým řevem dávali najevo, že se něco bude dít. Vrazi v černém a se zbraněmi v ruce se pomalu řadili v zástupy na prostranství. "Tady se něco děje, Nifrel." "Taky jsem si všimla, ale stejně díky za upozornění," zkřivil se jí obličej. Po seřazení vrahů ukázala rukou na patrně nepoužívaný dům. Od zástupu se odloupla rovná dvacítka vrahů. Všichni vnikli do domku. Co se tam teď dělo, bylo Zelgimu a Nifrel neznámo, nemohli však nezaslechnout, kterak se něco těžkého sune po povrchu zemském. "Tak to jsem zvědavej, že by oslava narozenin?" "Hahaha, ty se snažíš být vždy vtipný, i když by kolem tebe umíraly stovky lidí... Ale právě tohle na tobě miluju," políbila Nifrel na tvář tuláka. "Hmmm, začíná to být slibné," řekl si Zelgi pro sebe. Zanedlouho se ve dvoukřídlých dveří objevilo prvních pět postav, jak pomocí provazů táhnou kamenný stůl o tvaru kvádru. Z domu ještě vyběhl jeden vrah se čtyřmi dlouhými stojany na pochodně a za ním druhý, jenž pochodně nesl. Žena na ně zase něco vykřikla a oba rozestavili stojany do čtverce a obohatili je pochodněmi, které žena za pomoci znalosti magie rozžehla. Světlo loučí odhalilo prastaré vyryté písmo, které sídlilo ve stěnách kvádru. "Tak, máme co dělat," poznamenal Zelgi rozžehnutí pochodní. "Myslíš, že na ni stačíš," otázala se Nifrel. "Na ni a další stovku těch černých volů. Určitě, jako by už byli všichni mrtví."

"Tak hněte sebou, liný vši!" "povzbuzoval" vrahy k práci hrbáč. Žena se někam vytratila, patrně do svého domu, ale s sebou si vzala ještě dlouhána. "Docela se těším, co se bude dít dál," řekl tulák. "To já už bych raději byla doma u Gainny." "No podívejme, další část představení," upozornil Zelgi na příchod ženy s dlouhánem. Žena měla v rukou přesýpací hodiny "sklad duší" a dlouhánovi se v držení zmítala dívka. "Podívej, to je ta, co nepodřízli," ukázala na ni Nifrel. "Jo, to je ona, ale hlavně ji nechtěj zase vysvobodit." Grupa vrahů dotáhla stůl na určené místo, to jest ve čtverci, jež louče vytvořily. Nifrel si všimla okovů, které byly nedílnou součástí stolu. "Zelgi, oni ji obětují!" "Nešil, stejně ji odtamtud nemůžeme dostat, nebo víš jak na to?" "Ne," smutně souhlasila Nifrel. Mezitím, co zloději vsadili dívku do okovů ve stole, se vrátila kára na mrtvoly s doprovodem čtyř postav v kápích. Nechaly káru před bránou a užasle sledovali podívanou. "Tak to ne, zmetci, vraťte tu káru na místo a zařaďte se do zástupu, no tak!" řval hrbáč. Ta vyšší z postav ukázala na přístěnek jednoho z domů, a tak tam byl vůz za chvíli dotlačen. Celé kvarteto se poté přesunulo do zástupu a dokonale v něm splynulo. "Divné, mně se zdálo, jak se na mě jeden z těch hrobníků podíval," řekla Nifrel. "Jo a na mě se dívá ta ženská a chce mě dostat do postele (ach jo)." "Haha, pěkná krasotinka, ale musím ti oznámit, že se za chvilku budeš cítit poněkud chladně," křičela dýka, kterou teď žena položila vedle dívky. Žena začala činit různá gesta rukama a vzduch zanedlouho otrávila pachuť temné magie. Jakmile žena začala s kouzlením, všichni poklekli, jen těm čtyřem "hrobníkům" to trvalo o trochu déle. Hrbáč se na ně zle díval a přejel si prstem po krku, asi aby jim ukázal, co je po skončení obřadu čeká. "Pěvecká vložka programu," neodpustil si Zelgi poznámku nad tím, jak žena začala odříkávat verše, náhle ale hlasitě, jasně a srozumitelně. Duše v hodinách se začínaly vzpouzet a hlasitě hrát píseň utrpení.

"Ten má hnusný jméno," řekl Zelgi. To už ale žena přiložila ostří dýky na dívčino hrdlo. Dračí tlama na dýce se začala rychle oblizovat, a dokonce i slintat. "Zelgi, to nemůžeš dopustit!"

Křik dívky ukončil rychlý pohyb dýky. Přesýpací hodiny se roztříštily na tisíce malých kousíčků a mrtvé duše vzlétly vzhůru, nezmizely však, nýbrž se držely pár metrů nad obětním stolem. Tělo dívky se začalo rychle vysušovat a z ní začal stoupat malý oblak černé mlhy, jež se začal formovat v dračí hlavu. Žena v rukou držela obětní dýku, ze které pomalu odpadávaly kapky krve a vsakovaly se dole do země. Šíleně se smála. Zelgi ani Nifrel v sobě nenalezli jediného slova.

Drak už měl plně zformovanou hlavu, jež nabyla značné velikosti. Z dívčina těla zbyla jen pouhá hromádka kostí. Když se počal formovat krk a za ním následovně i trup, blýsklo se v davu několik čepelí. Poté vzduch rozštípl kvičící zvuk šipky, jež neomylně zasáhla krk ženy obětujivši dívku. Vše se událo rychle, ale v myslích Nifrel a Zelgiho přece tak pomalu. "Je pozdě!" zemřela žena s těmito slovy na rtech. "Do nich, vetřelci!" rozeřval se hrbáč a měl k tomu pádný důvod, neboť celou akci začala významně narušovat čtveřice "hrobníků", kteří jimi ale skutečně a opravdu nebyli. Drak už měl skoro celou podobu a čtveřice dobrodruhů se jen přetěžce bránila velké přesile, kterou postavy v černých kápí zajisté byly. "Těm nepomůžeme," zalitoval Zelgi. Kolem se nesly výkřiky a zvuky krajejícího se masa. Kruh, ve kterém drželi své pozice dobrodruzi, se uzavřel.

Po chvíli všichni přítomní obrátili zraky vzhůru, kde křídly čeřil vzduch obrovský černý šupinatý drak, který, jak to tak vypadalo, neměl nejlepší náladu. "A teď, teď se pomstím, pomstím se vám všem!" zaduněl dračí hlas. Drak do své tlamy nasál vzduch a celou armádu vrahů i s hrbáčem a vysokým zlodějem vmžiku změnil v popel. Potom zamával svými obrovskými křídly a odlétl. Tma ho dokonale pohltila. Mávání křídly způsobilo, že vítr roznesl popel po celém prostranství.

Nifrel se v úkrytu krčila celá bledá neschopna jediného slova. "Sakra, dostal se mi prach do očí," usmál se Zelgi a promnul si oči. "Ukaž, pomohu ti vstát," zvedl elfku bílou jako stěna ze země. "Aspoň budeme mít o čem vyprávět. Ten nenažranec spolyká pár lidí, ale čas plyne dál. Zůstaň tady, já se poohlídnu, jestli v těch domech není náhodou něco cenného."