Články&Eseje

Belt: Hledání pravdy Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 12

V obchodnickém městě Mračná to vypadalo na klidnou a ničím nerušenou noc. V ulicích se potulovalo pár koček a psů, městští strážníci pověření noční směnou zažehávali lucerny na rozích a náměstích.

Apatykář Harbich zrovna soustředěně sesypával poslední dávku sušených bylin do skleněné karafky, když uslyšel kroky z ulice. Nebylo zrovna obvyklé, že by tudy někdo chodil takhle pozdě – noční hlídka prošla před hodinou a na opilce to dle pravidelné chůze taky nevypadalo. Harbich rychle sfoukl dvě macaté svíce a přešel k oknu. Když opatrně poodhrnul závěs, uviděl ve světle lampy postavu – nebylo jí sice vidět do tváře, ale byla vysoká, hubená a podle chůze Harbich odhadl, že se jedná o muže. Cizinec byl zahalen od hlavy až k patě ve volném šedém cestovním plášti, na dolním konci zabahněném, což naznačovalo dlouhodobější cestování divočinou.

Harbich počkal, až cizinec zmizí za rohem, a pak znovu rozsvítil, aby uklidil karafku s bylinou na místo. Když o něco později odcházel na kutě, rozhodl se, že se zkusí na příchozího zítra poptat ve městě.



* * *

Zaklepání na dveře bylo velmi tiché, ale mladičká Rilwen jej stejně postřehla. Odložila knihu, sklouzla z palandy a naboso zamířila k hlavním dveřím. Po cestě sebrala ještě ze stěny pochodeň a z hřebu svazek mohutných železných klíčů.

Dveře odemkla tak potichu, jak to jen šlo. Po otevření na ni však čekal šok – venku stál vysoký muž v cestovním oblečení, nyní dosti omšelém, kápi z pláště sundanou na ramenou. Mužův obličej byl zohyzděn ošklivou jizvou táhnoucí se přes levé zakalené oko. Černé dlouhé vlasy prokvetlé stříbrem měl seplé dozadu jednoduchou sponou.

Muž se naklonil dopředu, aby se dostal do světla pochodně, a Rilwen okamžitě polil ledový pot. Měl tak strašlivý výraz a ošklivé oči – oči, od kterých se nemohla odtrhnout – měla pocit, že jen ten pohled ji může zabít.

„Vy… vy musíte být… musíte být pan Dhruk Barkas… ,“ konečně ze sebe vypravila Rilwen, absolutně zbavená jakékoliv možnosti pohybu.

Muž přikývl.

„Arcikněz Tärmaell na vás čeká. Já… vás tam odvedu.“ Rilwen odstoupila stranou a počkala, až Barkas vejde. Když se nemusela dívat do těch ledových očí, cítila se mnohem lépe. O chvíli později už procházeli ztichlými chodbami k refektáři.

„Tak, tady to je,“ špitla Rilwen, když stanuli u dveří.

„Díky, Rilwen. Přeju dobrou noc,“ řekl cizinec zastřeným hlasem. V tom okamžiku by se v dívce krve nedořezal. Jak může znát její jméno? Bohové, co je to za ďábla?

Dhruk Barkas však nečekal na odpověď, klepnul na dveře a vešel.


„Vítejte v mém skromném příbytku, pane Barkasi,“ řekl starý holohlavý muž v modré tóze a ukázal na křeslo, „prosím, račte se posadit a nabídněte si něco jídla. Jistě musíte být po cestě unavený a hladový. Nechal jsem připravit pokoj pro hosty, naši diskuzi můžeme klidně odložit na ráno.“

„To je v pořádku,“ odtušil cizinec poté, co odložil plášť a usadil se do křesla, „nejsem zase TAK unavený. Navíc, čas hraje proti nám – ostatně jako vždycky.“

„Ách, rovnou k věci, že pane Barkasi? No dobrá, měli bychom si ujasnit podmínky,“ pravil kněz a promnul si kníry.

„Není co ujasňovat, otče, naše domluva je od prvopočátku zřejmá. Necháte mně volný přístup do zvonice v katedrále včetně možnosti vstupu do podzemní chodby a dostanete za to Strážkyni pokladů.“

Při posledním dvousloví arciknězi Tärmaellovi poskočilo srdce a musel zatnout pěsti do opěradel, aby se uklidnil:

„A-ano… Strážkyně… pokladů,“ zašeptal a přivřel oči, „je to už dlouho… co jsem ji naposledy… viděl…a… cítil… ó ano…“ Chraplavý hlas jej vrátil do reality:

„Věci jsem si nechal v přívozu – mám toho víc a nechtělo se mi to tahat sem na kopec. Zítra brzo ráno všechno přenesu do katedrály.“

„Taky bych rád,“ pokračoval Dhruk Barkas, „aby provoz katedrály obstarávali jen nejnutnější lidé. Ať se tam nemotá nikdo navíc. A nikomu ani slovo – pokud se někdo bude ptát, jsem váš osobní host. Nic víc.

„Dobrá,“ přikývnul Tärmaell, „dobrá. Nicméně já si vzpomínám na ještě jednu část dohody. Slíbil jste dva tisíce ve zlatě na opravu levé lodě.“

Barkas se usmál tak nepříjemně, až z toho arciknězi vstaly chlupy na těle.

„Jistě prominete, otče, ale tak velkou sumu jsem se neodvážil přinést teď v noci osobně. Peníze jsou uloženy v obchodním cechu Severní Hvězda, můžete je převzít na své jméno.“

„Tak v tom případě nevím, co bych dodal. Snad jen, jste si jist, že konáme dobrou věc?“

„A vy si myslíte, otče, že dopadení zločince, na kterého je až ve Zlatém Vrchu vypsána odměna, není dobrá věc? Dobrá, chápu, že se vám moje metody příliš nezamlouvají, ale musíte si uvědomit, že je to jeden z nejnebezpečnějších lidí pod sluncem.“

„No dobrá, už se o tom nebudeme bavit, není mi to příjemné,“ řekl Tärmaell a postavil se, chtěje se otočit k Barkasovi zády.

„Ještě jedna věc otče,“ řekl Barkas rychle, „on hledá nějakého muže – jmenuje se Vigo.“

„Neznám.“

„Tak pak už to bude opravdu vše.“ Dhruk Barkas se zvedl a namířil si to ke dveřím.

„I když,“ cizinec si pohladil bradu, „teď mě napadá, kolik roků je tomu děvčeti – no, jak se jmenuje – aha, Rilwen?

„Šestnáct, proč proboha??!!“ Tärmaell vytřeštil oči, „a jak vůbec znáte její jméno??!!“

„To je vedlejší,“ odtušil Barkas, „spíš mě zajímá – když už jsme tedy u toho – měla už nějakého muže?“

„Co si myslíte??!! Vždyť je to budoucí kněžka!!! Jste na svaté půdě, tady se takové myšlenky netolerují – ještě slovo a nechám vás vyvést na ulici!!!“ Tärmaell byl úplně rudý vzteky a zuřivě svíral pěsti, jak se snažil ovládnout hněv.

„Ale, ale… Tak vy můžete a já ne?“ zeptal se s ledovým klidem cizinec, „koneckonců, nač čekat.“ Po těch slovech vytáhl ze záňadří hedvábný šátek, v němž bylo zabaleného něco malého. Barkas zkušeně poodhrnul dva cípky rudé tkaniny a na dlani se mu vyloupla asi deset coulů vysoká soška nahé ženy – byla nějakým zázračným způsobem vybroušena z jednoho kusu křišťálu.

Tärmaell, vida sošku, se popadl za srdce a zalapal po dechu.

„Proboha… to není… mož… možné,“ arcikněz rychle polykal, jak mu vysychalo hrdlo.

„Já… já… prosím, půjčte mi ji… alespoň na chvilku,“ Täramell klesl na kolena, natahujíc dlaně k relikvii, „prosím… prosííím…“

Barkas se zle pousmál: „Ano, otče, jistěže. Já svou část dohody mohu vyplnit hned a Strážkyni vám dát, pokud ovšem vy vyhovíte mně!“

„Ano…ano! Cokoliv si přejete… cokoliv… je to vaše,“ vzlykal arcikněz, oči rozšířené touhou.

„Chci strávit noc s tou pannou, Rilwen,“ pravil Barkas. Na levém líci mu zaškubaly svaly a ošklivě mu trhly jizvou.

„Jistě… cokoliv… cokoliv chcete, jen mě už netrapte!“ Tärmaell plakal a na kolenou se připlazil až k cizinci, ruce stále prosebně nataženy ke Strážkyni.

„Chudáku!“ procedil Dhruk Barkas skrze zuby a pustil relikvii do třesoucích se dlaní arciknězových. Pak se na místě otočil a naprosto znechucen opustil refektář. Když pak o minutu později procházel okolo Rilweniny cely, nedalo mu to a zastavil se.


Na Rilwen už padala únava, a tak odložila knihu a chtěla uhasit svíce. Vtom se ozvalo zaklepání. Dívka strnula. Znovu.

„A-ano?“ špitla Rilwen tak nahlas, jak jí strach dovolil.

Dveře se otevřely a dívka rázem propadla pocitu, že se jí právě plní její noční můra. Barkas vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře.

„Vidím, že ještě nespíš,“ usmál se cizinec a pomalu přicházel k posteli, na které se choulilo vystrašené děvče. Barkas přišel až k lůžku, přitáhl si židli a pohodlně se usadil.

„Co ta-tady dě-děláte?“ zašeptala Rilwen, hrdlo stažené strachem. Ten muž se pohyboval jako chladnokrevný zabiják a násilník. Děvče podvědomě použilo své nadání a proniklo do mužových myšlenek. Bylo to stejné, jako by ji někdo bodl do srdce ledovou čepelí. Poprvé se o ni pokusily mdloby.

„No,“ začal Barkas a viditelně s odpovědí nepospíchal – bavil se jen tím pocitem hrůzy, jež u děvčete vyvolal, „jak bych ti to jen – zkrátka, arciknězi jsem řekl, že bych rád na noc společnost, abych se nenudil a tak, no a velectěný a svatý Tärmaell mi doporučil tebe.“

„T-to ne-není možné…,“ řekla Rilwen s pocitem, že právě žije svůj nejhorší sen, „to by… to ne…“

„Ale no tak, děvče, ty se v myslích vyznáš a víš, že teď nelžu. Nejvyšší hodnostář tě vyměnil za kus křišťálu a je mu úplně jedno, co s tebou bude.“

„Prosím… neubližujte mi, prosím…,“ dívka byla tak vyděšená, že nemohla ani plakat.

Barkas náhle vytasil dýku a pohladil ostří:

„Sundej si tu košilku a ukaž se mi. Ráno brzy vstávám a nemíním se bavit celou noc.“

„Ne, prosím… prosím… nedělejte to…,“ Rilwen se krčila v nejodlehlejším koutě postele, kolena přitažené k bradě. Mdloby se o ni pokusily podruhé – znovu neúspěšně.

Barkas počkal čtyři vteřiny – pak se prudce zvedl, popadl dívku za krk a smýknul s ní na postel. Rukou s nožem ji přejel po boku a čepel ostrá jak břitva udělala z košilky kus hadru.

„Hergot, děvče, ty jsi mi ale kousek – tebe je do kláštera škoda!“ zvolal pobaveně Barkas a nestydatě si Rilwen prohlédnul od krásných kulatých ňáder přes boky a klín, až k nádherným dlouhým nohám. Pak dívku pustil, napřímil se a schoval nůž do pochvy u pasu.

Když odcházel ke dveřím, ještě se zastavil a aniž by otočil hlavu, pravil:

„Nejsem zase tak špatný člověk, Rilwen. Mám své zásady.“ S tím odešel.

Rilwen pak ještě dlouho ležela nahá na posteli v poloze, ve které ji nechal Barkas, a plakala. Napětí zmizelo, a všechnu hrůzu a strasti musely nyní odnést slzy.



* * *

Slunce právě vycházelo a hostinský Pačvar v taverně U zlomeného meče otevřel okna, aby po ránu pustil do lokálu trochu čerstvého vzduchu. Přitom si pobroukával nějakou odrhovačku, kterou tady ochlastové vyřvávali celý včerejší večer. Pak začal smejčit a pod vousy se pousmál – pořád vzpomínal na předvčerejší noc, kdy s ním jeho žena po dlouhých čtrnácti dnech sdílela lože. Bylo to nádherné.

Pačvar byl tak zahloubaný do svých vzpomínek, že málem přehlédl nového příchozího.

„Promiňte, mohl bych dostat teplé jídlo na snídani?“ řekl muž a vypadalo to, že svou otázku už alespoň potřetí opakuje.

Hostinský na hosta zaměřil svůj pohled. Vysoký tak akorát, jak se na chlapa patří, trochu pohublý, pravda, ale zase houževnatý jako hraničáři ze severu, tvrdý pohled, krátký sestřih, kroužková zbroj a za pasem meč s kudlou. Hm.

„Vypadáte na žoldáka,“ pravil Pačvar.

„Já jsem se ptal na snídani,“ odtušil muž.

„No jo, pravda,“ hostinský chápavě pokýval hlavou, „tak si tu někde sedněte a já vám přinesu talíř ovesné kaše s medem.“ S těmi slovy se otočil a odkráčel do kuchyně.

Žoldnéř si odložil plášť, odepjal si opasek s mečem a položil jej vedle sebe na stůl. Zatímco hostinský připravoval snídani, vytáhl z kapes veškerý obsah a přehraboval se jím tak dlouho, dokud neobjevil malý ušmudlaný papírek s jediným slovem: Vigo.

„Ták, už se to nese,“ hostinský si bokem otevřel dveře do lokálu a ke stolu přinesl talíř s poctivou porcí ovesné kaše a džbánek čerstvého mléka, „nechte si chutnat.“

„Dík.“ Muž si přisunul kaši a začal rychle jíst.

„Ehmm…“ začal Pačvar nejistě.

„Ano?“

„No, já jen, že nemám moc rád cizince, a…,“ hostinský si utřel mastnou ruku do zástěry, „zkrátka, já jsem Pačvar – vedoucí podniku.“

„Aha, no, mně můžete říkat Belt.“

„Belt, hmmm… tak dobrou chuť, už vás nebudu obtěžovat.“ Pačvar se otočil k odchodu.

„Moment,“ řekl Belt s plnou pusou, „neznáte náhodou…,“ polknul sousto, „neznáte náhodou někoho jménem Vigo?“

Hostinský zavrtěl hlavou.

„Neznám. Ale teď mě napadá, že v přístavu má spoustu věcí na starosti chlapík jménem Edward. Ten tady ve městě zná snad každého.“

„Takže Edward. No, díky za informaci.“ Belt se zvedl od stolu a sebral opasek s mečem.

„Rád bych si tu pronajmul i pokoj. V horním patře, šlo by to?“

„Ale jistě, předpokládám, že chcete být sám,“ řekl Pačvar a když muž přikývl, tak pokračoval, „v tom případě mám pokoj přímo pro vás.“

Vytáhl klíč z kapsy u zástěry: „Číslo 19, úplně nahoře.“

Belt klíč vzal, sáhl do váčku na krku a vylovil z něj tlustou zlatou minci.

„Tohle je záloha a mělo by to stačit k tomu, aby mě nikdo, ale opravdu nikdo nerušil.“

Hostinskému se rozzářily oči a horlivě přikývnul hlavou. Belt mu minci podal a odkráčel do patra.



* * *

Vzhledem k tomu, že Belt byl teď vzhůru den a noc v kuse, aby dorazil do města co možná nejrychleji, usnul snad dřív, než se jeho hlava dotkla polštáře. Únava byla dokonce taková, že jej nesoužila ani obvyklá noční můra.

Belt měl pocit, že spal pouze pár minut, když jej z říše snů přivedlo zpět zaklepání na dveře.

„Sakra,“ zaklel, vymotal se z přikrývek a donutil se aspoň posadit, „jo, vstupte.“

Dveře se otevřely a v nich stanul hostinský.

„Račte odpustit, ale tady to děvče tak naléhalo, že s vámi potřebuje mluvit, že jsem ji sem prostě musel dovést.“

„No dobře, ať jde dál.“

„No tak, holka, slyšelas, běž dovnitř,“ houkl hostinský za sebe a ustoupil na stranu. Do pokoje vešla mladá dívka – Belt ji odhadoval tak na patnáct – oděná v jednoduché bílé haleně a tmavě modré sukni. Byla bosá. Přes levé rameno měla přehozený vak – vypadalo to, jakoby se chystala někam na cestu.

„Ještě jednou se omlouvám,“zabručel Pačvar ode dveří a odešel.

Když zaklaply dveře, podíval se Belt na děvče. Bylo nejisté, skoro by řekl vystrašené. V poslední době zažila něco špatného.

„Tak,“ Belt jí pokynul, ať si sedne na postel a sám se uvelebil na židli, „co pro mě máš?“

„Já… promiňte… jmenuju se Rilwen a jsem budoucí… chci říct bývalá kněžka Slunce z místního kláštera Windor.“

„Bývalá kněžka? Co to má být?“ zeptal se s podivem Belt a naklonil se dopředu, „a co to má co společného se mnou?“

„Já… promiňte, budu stručná. Včera v noci k nám do kláštera přijel cizinec a arcikněz Tärmaell mi řekl, že někdo přijde a že mu mám jít otevřít. Byl to… byl to ošklivý muž a chtěl… chtěl mi ublížit a vás chce… zabít.“ Poslední slova téměř utopila v pláči.

„Proboha, co to povídáš, jak víš, že mě chce zabít a co vůbec dělal v klášteře?“ Belt si klekl vedle postele a dotkl se vzlykající dívky. Při kontaktu jeho ruky s její sebou Rilwen prudce škubla.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ řekl Belt, vstal a do sklenice nalil vodu ze džbánku, „tady, napij se.“

Rilwen sklenici přijala a během okamžiku ji vyprázdnila. Pak znovu zdvihla zaslzené oči:

„Jmenuje se Dhruk Barkas.“

„Zatraceně!“ zaklel Belt, „no to snad ne! Jak se mohl dostat do města dřív než já? Ten chlap je snad ďábel!“

„Promiň děvče, neboj se, ten muž ti neublíží, chce jenom mě.“

„Teď mi ale pověz, jak to všechno víš?“ zeptal se znovu Belt a sedl si na postel vedle Rilwen.

„Mám nadání pro čtení myšlenek – když za mnou přišel, zahlédla jsem jeho úmysly,“ řekla dívka, utřela si slzu z líce a pak zaměřila své hluboké modré oči na Belta.

„A sakra…,“ nadechl se žoldnéř a podvědomě uzavřel svou mysl.

„Už je pozdě,“ zašeptala Rilwen, „promiňte, já to nedělám schválně, to samo – úplně mimoděk.“

„Děvče, chtěl jsem tě ušetřit hrůz, co mi plují myslí – takhle si to sama zhoršuješ,“ řekl Belt a odvrátil tvář.

„Oproti Barkasovi je to stejné jako vánek proti letní bouři. Jak to, že dokážete zamknout své myšlenky?“ zeptala se Rilwen a poposedla na posteli.

„Taky mám nadání.“

„Neměl byste se uzavírat do sebe. Já vím, proč nespíte – pořád ji vidíte. Ale za její smrt nemůžete, nemohl jste ji zachránit,“ pravila Rilwen a snažila se, aby její hlas byl stejně upřímný jako slova, která právě vyslovila.

„Zabil jsem jich patnáct a ještě chvíli předtím, než jsem umřel, slyšel jsem hlas vůdce, jak mě proklíná… Patnáct, a stejně to nestačilo.“ Beltův hlas zhrubl stejně jako jeho obličej.

„Vždyť jste tady… přežil jste,“ špitla Rilwen.

Belt zavrtěl hlavou.

„Ne, bylo po mně. Ale nějakým záhadným způsobem jsem se pak zase probral – přežil jsem svou smrt. Od té doby se se mnou něco děje. Nevím co. Ale musím to zjistit. Musím najít odpovědi. A ty zná pouze jediný muž – Equinuus.“

Rilwen seděla tiše a dívala se na muže, jež byl pro ni ještě před deseti minutami naprosto cizí. Teď si připadala, že ho zná věčnost. Tak je to vždycky.

„Rilwen?“

„Ano?“

„Potřebuju tvou pomoc a ty potřebuješ mou. Pomož mi – řekni mi všechno, co víš o Barkasovi a já ti pak taky pomůžu. Dostat se pryč z města, tam, kam chceš,“ pravil Belt a hlavou kývnul směrem k vaku, který si Rilwen odložila na postel.



* * *

Dhruk Barkas dokončil své přípravy stejně soustředěně jako je začal. Usadil se ve zvonici vysoko nad Květinovým náměstím a vyčkával. Pokud se Belt bude chystat do přístaviště, jistě tak neučiní dříve než v deset a později než o půlnoci. Ale jistota je jistota. Znovu zkontroloval všechny součásti a mechanismy své dalekonosné těžké kuše, stejně jako pravidelnost hrotů stříbrných šipek.

Městem se neslo devatero zazvonění všech kostelů a zvonic v Mračné – všech kromě jedné. Barkas nijak netoužil po tom, aby jeho soustředění narušoval rachot snad desetitunového železného zvonu, který visel pár stop za ním. Proto nakázal Tärmaellovi, ať pro tento týden nepoužívají místní zvonici. Zároveň doufal, že Belta dostane pokud možno brzy, aby lidem nezačalo být divné, proč zvonice nepracuje.

Protože bylo pozdní jaro a slunce se na obzoru udrželo déle, v ulicích bylo ještě spoustu lidí. Ale pomalu odcházeli a na Květinovém náměstí se začaly zavírat krámky a balit stánky s pouličním prodejem.

Lidí bylo stále méně a méně, až kolem desáté vymizeli úplně. Náměstím prošla hlídka, rozžehla pouliční lampy a vyhnala pár žebráků do chudších částí města. Tady se žebrota nikdy netrpěla. Když pak odešli i strážníci, na náměstí a blízké okolí se sneslo krásné ticho. Tohle měl Dhruk rád – ticho, soustředěnost a vyčkávání. To, co dělá lov lovem.


Vzduchem se nesl zvuk zvonů, jež oznamovaly poslední půlhodinu dnešního dne, když se Dhruk Barkas, elita mezi lovci, konečně dočkal. Na náměstí přišla z aleje postava, vysoká a sebejistá. Jako každý lovec rozezná svou kořist i Dhruk rozeznal v cizinci Belta.

Belt šel přímo přes náměstí a očividně nespěchal. Když prošel nejlépe osvětleným místem, Barkas poprvé zapochyboval. Belt byl vždy opatrný a i když si věřil, nic neponechával náhodě. Pak se Belt zastavil uprostřed náměstí, vedle vzrostlé břízy, vytasil meč a rozpažil ruce, otočen přímo proti zvonici. Barkase polil ledový pot. On o něm ví!! To není možné, vždyť nemůže ani vědět, že je ve městě! Zatraceně, veškeré výhody jsou pryč a celá příprava přišla vniveč!

Dhruk Barkas horečně uvažoval. Teď s největší pravděpodobností Belta nezabije – ten muž má schopnosti upírů a určitě dokáže střele uhnout nebo ji srazit. Ale v životě není nic jisté. Stisknul spoušť. Ozvalo se zadrnčení, šipka opustila závratnou rychlostí kuši a se strašlivou přesností mířila k Beltovu srdci. Ten mávnul mečem, odlétlo několik žhavých jisker a šipka skončila v kašně.

„Zatraceně!“ procedil skrze zuby Barkas, odložil kuši a vběhl na schodiště vedoucí dolů do svatyně.

Pod schůdkami z věže měl odložený vak – teď jej spěšně rozšněroval a vytáhl flakon průzračné tekutiny. Pak elixír jedním lokem vyprázdnil a sledoval, jak se jeho vnímání důsledkem magie zrychluje. Když o vteřinu později běžel po schodech dolů do svatyně, pohyboval se jako vítr.

Okamžitě, jak zahlédl pohyb lovce ve zvonici, vyrazil Belt ke katedrále. Namířil si to k menším bočním dveřím a ani se nenamáhal zjišťovat, jestli jsou zamčené či ne. Podle toho, jak při vyražení zapraštěly, asi byly. Ve svatyni byla tma, jak už to koneckonců v noci bývá, a Beltovi chvíli trvalo, než jeho oči temnu přivykly. Byly tam dvoje viditelné dveře a za jedněmi z nich se skrývalo schodiště do věže. Belt se postavil tak, aby viděl na oboje a aby nebylo snadné jej překvapit.

O vteřinku později se levé dveře rozletěly na prkna, vzniklým portálem se mihla tmavá šmouha a zmizela někde za první řadou lavic. Jenom proto, že Belt dával větší váhu levým dveřím, byl ještě naživu. Barkas při svém přesunu stihnul hodit dvě hvězdice ze stříbra, a byl zatraceně přesný. První dokázal Belt odklonit mečem, před druhou se pokusil zachránit pádem na záda. Obě hvězdice zasáhly – první, odražená, škrábla Belta do holeně, druhá mu přejela po čele a vysekla do vlasů krvavou stopu. Belt využil energie pádu a kotoulem vzad se vymrštil zpět na nohy. Do levého oka mu stékal nepříjemný pramínek krve. Teď potřeboval co nejrychleji zkrátit vzdálenost, aby přinutil Barkase k boji na meče. Udělal proto dva rychlé kroky a odrazil se do vzduchu, překonávaje tak hrubých patnáct sáhů, které jej dělily od lovce.

Barkas, vědom si nebezpečí, znovu švihnul levačkou a vypustil další smrtící ostří. Belt se však stočil do klubíčka a hvězdice jen neškodně zazvonila o mohutný podpěrný sloup kdesi ve tmě. Lovec rozzlobeně syknul, překulil se na stranu a v momentě, kdy Belt dopadl, jej kopl patou do břicha. Upíra to dohodilo čtyři sáhy dozadu a zastavil se až o kamenný oltář. Barkas bleskově vytasil zahnutou šavli a dlouhou dýku, a ještě stále posílen elixírem zrychlení prudce zaútočil. Belt se převalil, odrazil se levačkou od země a vyskočil na nohy. Lovec byl však v okamžiku u něj a opět zle dotíral zahnutým ostřím. Upír neměl ani půlvteřinku oddechu, všechny výpady kryl nouzově a stále ustupoval, jak byl tlačen rychlostí seků a bodů Barkasových čepelí. Věděl, že jej lovec chce dostat dřív, než mu vyprchá opojení z magického elixíru. Pak moc šancí mít nebude.

Belt srazil další výpad prudkým odseknutím a využil toho, že jeho sok potřeboval chviličku času na získání ztracené rovnováhy. Odrazil se do výše a plynulým přemetem se dostal za Barkasova záda. Lovec se v mžiku otočil a rovnou z pohybu zaútočil vodorovným sekem. Belt ránu zablokoval a nechal čepele sjet až k záštitám. Pak se prudce otočil kolem své osy a loktem rozbil Barkasovi obličej. Ten využil energie úderu, plynule se obrátil a máchnul šavlí na upírovo břicho. Čepel však zasáhla pouze vzduch. Upír vykopl pravou nohou a vyrazil lovci šavli z ruky.

„K čertu s tebou!“ zařval Barkas zlostně, „Hlídači tě stejně dostanou!“

„Ale to ty už neuvidíš,“ odtušil Belt.

Pak udělal dva kroky k lovci, zhoupl se v bocích a rychlým švihem oddělil Barkasovu hlavu od těla. Když tělo spadlo na zem, Belt si na něj zprudka odplivnul.


Na ochozech stály už nějakou dobu čtyři postavy – kněží, které vzbudil hluk boje. Celou dobu mlčeli. Dokonce i teď, kdy jeden z účastníků odcházel a zanechával za sebou mrtvolu, nikdo nepromluvil. Belt prošel vyraženými dveřmi a zmizel ve tmě. V očích kněží odešel démon.



Poznámka: Na tomto místě bych rád vysvětlil účinky relikvie „Strážkyně pokladů“.

Kdo a kdy vyrobil tuto relikvii, není známo. Jedná se o dávnověký artefakt, jehož účinky poprvé odhalil velekněz Nubian z Podhůří. Strážkyně pokladů má totiž význam pouze pro lidi s vírou (je jedno jakou) a jen takoví lidé ji mohou chytit do holé dlaně. Nevěřící kontakt s artefaktem promění v popel. Pokud byl posledním člověkem, který se relikvie dotkl, muž, má Strážkyně podobu nahé ženy. Pokud to byla žena, má podobu nahého muže. Strážkyně pokladů funguje něco jako pokušitel neřesti – vlastník totiž dokáže myšlenkou přivolat bytost opačného pohlaví, která na něj působí tak přitažlivě, až téměž nejde odolat. Navíc je to podobné jako u drogy, čím více se jí necháte unášet, tím hůře se vám pak odolává. Velekněz Nubian tento artefakt začal používat jako „zkoušku na víru“. Kdo neodolal, byl zbaven pravomocí církevního hodnostáře, popřípadě popraven.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Moc se mi to líbilo. Je to takové svižné a čtivé. Chtěl bych se o tvém světě dozvědět něco víc, tak piš, piš.


 Uživatel úrovně 0

tak jo:

Marigold:
chapu tve pripominky. Kdyz jsem to zacinal psat, rozhodl jsem se, ze dej postavim na dialozich. No, zrejme to nevyslo podle ocekavani, ale nevadi. Priste budu vedet, jak na to. (asi budu popisovat jen souboje - tam jsem evidentne nic nezkazil :).

nevim, proc by mela rusive pusobit kniha (tu pohovku celkem chapu).

Myslim, ze v klastere klidne mohou zit knezi a knezky pohromade. To, ze tomu tak neni ve skutecnosti, neznamena, ze ve fantasy povidce to tak byt nemuze.

V momente, kdy knezka nasla Belta, jsem to pokazil. Mel jsem ji nechat hledat nekolik dni. Toho jsem si vedom.

Konec je ustiply, ale nemyslim, ze by to bylo zas tak hrozne. Chtel jsem to nechat dost otevrene.

Tristan de la Tour:
Ke tve prvni pripomince - jmeno, ktere je pouzito v povidce jen jednou: jiste mas na mysli Edwarda, je to tak? No budiz, ale tohle neni roman, abych se o kaze postave mohl rozepsat na tri strany - proste to ber jako soucast deje.

Dale - navsteva Barkase u knezky Rilwen. Ze k nicemu nedoslo? Ja myslim, ze minimalne bylo videt, jak dokaze Barkas vyuzit sve charisma, jaka je sila v jistote pohybu, jakou rozhodnost lovec ukazal (uz kdyz tam sel, vedel co udela). To vsechno jsou znamky precizniho cloveka. Pokud ti to prijde malo, pak jsem te asi zklamal.

Vseobecny ideal krasy je skutecne takovy, jaky jsem ho popsal. Smula, ze jsem zacinajici autor - kdybych nebyl, byl bych moc zvedav, jakou frazi bys pouzil.

A ten konec - viz to, co jsem napsal Marigoldovi. Mozna jsem to ale skutecne pokazil.

No a s tim hodnocenim - to snad nemyslis ani vazne. Bud teda hodnotis a nebo ne. Ja nepotrebuju zadnou motivaci, pisu jen proto, ze me to bavi. Takze delam, ze jsem to necetl. (Opravdu se mi to nelibi, a to nejen proto, ze se to tyka meho prispevku).

Shelagh:
Sice se nepredpoklada, ze nekdo, kdo si precte Belta, musi nejprve cist Equuinuse, ale rozhodne je to male plus.

S tim koncem jsi uz treti v rade :), takze to vypada, ze jsem to vazne pokazil. No, ted uz se neda nic delat (krome toho, ze bude pokracovani. Ale v cem nemas pravdu je to, ze tohle neni pribeh podle dobrodruzstvi. Belt je cizi postava (zatim jeste v mem svete zije). Ale bohuzel jsem to musel, jak rikas, vytrhnout z kontextu, protoze cely zivotni pribeh Belta je skutecne ne dlouho. Chtel jsem to udelat spis jako takovou oddechovku.

Diky vsem za hodnoceni,
irook.


 Uživatel úrovně 5

Velice dobře napsáno, to se musí nechat. Přečetla jsem to jedním dechem.

Protože jsem četla Eqinua, líbila se mi narážka na něj – tvoří to příjemnou provázanost děl.

V čem musím souhlasit s Tristanem a Marigoldem, je ten useknutý konec. Zřejmě je povídka psaná podle dobrodružství (nebo jeho části), nemýlím-li se, kde v dalším pokračování (či naopak v předchozích) jsou známy motivace a souvislosti – takže samostatně to působí vytrženě. Ale třeba v dalších příbězích nás necháš nahlédnou pod pokličku víc…


 Uživatel úrovně 0

Ctěný irooku

Na začátku to vážně vypadalo na podařenou temnou fantasy. S postupujícími řádkami však to kouzlo slábne. Ať už, jak řekl Marigold, slovy jako pohovka nebo kniha, ale take se ti občas stalo, že si použil jméno, jejíž postava v povídce vůbec nevystupuje . To pak člověka nutí dotyčnou osobu zapojovat do děje a velmi ho zklame, když už dál o ní není ani zmínka.

Dále jsem nepochopil návštěvu Dhruka Barkase u Rilwen.... k ničemu nedošlo, a ani si nám nenabídl pohled na jeho myšlenky. tajemství. Docela jsem se těšil, co se tady bude dít, a ty si mi to zmařil :-))
Jen je ještě zajímavé, že téměř každý začínající autor popíše nahou krásnou ženu takto: "krásných kulatých ňáder přes boky a klín, až k nádherným dlouhým nohám." že by ideál krásy? :-)))

A co si to provedl s tím koncem? Takhle to useknout. Připomíná to spálený list. Něco tam je, ale to podstatné tam chybí. Vážně jsem se těšil na nějaký dramatický závěr (jinak souboj byl skvělý) .

A na závěr se mi ještě nelíbilo vysvětlení toho artefaktu. Jako by si své čtenáře podceňoval :-))).
Jak to tak shrnu.... je to slabší 3. Řekni, co tě bude víc motivovat a to ti dám. (upřímně prosím) :-)))))))))


Sílu a čest

Tristan de la Tour... Pán po Cestě


 Uživatel úrovně 5

Takže, tahle povídka je poměrně povedená ač mě první odstvec poměrně navnadil nemohu s ní být zcela spokojen.
Vše se začíná vkreslovat do temné atmosféry což je narušeno několika elementy jako třeba příliš zvědavím apatykářem.
Dále pak an mě rušivě působila pohovka a kniha v rukou kněžky, navíc je podivné, že v klášteře žijí kněží a kněžky pohromadě.
Pak se to zase rozjíždí, ale je t pokaženo okamžikem, kdy kněžka tak rychle nachází belta.
Pak je konečně děj velmi dynamický a rychlý, skvěle ppsaný boj si zaslouží jedničku s hvězdičkou, ale pak je najednou vše utnuto bez řádného konce a přichází ppis artefaktu.
Rozpačitý začátek i konec, střed swe mi dot líbil.