Odpuštění
| Autor: | binabik |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
Odpuštění
Duboslav seděl u vzrostlého smrku a opíral se o něho zády. Dlouhé šedivé vousy mu spadali do klína. Jeho stará vrásčitá tvář zachmuřeně pozorovala západ slunce a vykazovala pouze smutek. Těsněji se zachumlal do své věkem obnošené medvědí kožešiny aby nenastydl ve studeném podzimním větříku.
Je to již takových let, pomyslel si, co byli s Radoslavem přátelé. A teď. Jsou z nich soci a z jejich zítřejšího setkání jeden z nich neodejde živ.
„Proč?! Proč?!“, nesl se jeho křik vzduchem. Setřel si slzu z tváře a vzpomínal, jak spolu pili, bojovali, stáli si po boku proti všem možným nepřátelům. A teď stojí proti sobě. On, všemocný druid Duboslav Mocný a nebezpečný válečník Radoslav zvaný Krvavá sekera. Byli historií posledních padesáti let. Dva nerozluční přátelé, nikdy nespatřeni bez toho druhého. Jeden kosil nepřátele rychlými, mocnými údery sekerou a druhý mu kryl záda svým vyřezávaným lukem a léčil jeho zranění.
A to vše skončilo při poražení temného theurga Girlanda. To on tam položil ten prokletý nůž, který Radoslava změnil. Radoslav ho našel a vyměnil ho za svou sekeru. Již toto mělo být Duboslavovi podezřelé. Ale když se u něho objevili první sadistické způsoby, pohádali se. Byla to jejich první hádka, a poslední. Nadávali si jako nejhorší zločinci. Ve zlém se rozešli a od té doby se snaží jeden druhého zničit. A zítra ho uvidí. Jejich poslední setkání.
„Próóóóóóóóč?!“, ozvalo se opět z jeho úst….
Mezi tím Radoslav na svém hradě s úsměvem a šílenstvím v očích držel svůj nůž nad nebohou dívkou. S pocitem uspokojení pozoroval její bolest, když jí zabodl nůž do břicha. Ruka se mu najednou začala hrozivě třást.
„Sluho! Můj nápoj!,“ křikl na mladíka, který se snažil udělat se co nejmenším v rohu místnosti.
„Ano Pane,“ vypravil ze sebe a odběhl pro číši s kořalkou.
Radoslav mezi tím byl duší nepřítomen naslouchal tomu příjemnému hlasu, který mu našeptával jak bude spokojený, až obětuje toho zlomyslného lesáka Duboslava.
„Vítězství patří tobě,“ našeptával mu hlas v hlavě. Radoslav se spokojeným úsměvem vytrhl číši z chlapcovi ruky a ten odběhl v domnění že pánovi udělal radost.
Ráno na kraji lesa se halilo do chladné, plíživé mlhy. Duboslav s nervozitou pozoroval blížící se postavu. Zatím nevěděl jestli to je on. Ale na tom nezáleží, on stejně přijde. Neví proč ale ví to. U nohou mu ležel nějaký předmět zabalený do starého hadru. Když se postava přiblížila, Duboslav zbledl a snažil se popadnout dech. To byl i nebyl jeho starý přítel. Ne, to už není jeho starý přítel, to je monstrum. Tvář bledá jako u mrtvého, pohublý, zarostlý. Ne to není možné. Jeho naděje pohasly. S odhodlaným výrazem očekával svou smrt.
„Rád tě vidím, Duboslave,“ řekl Radoslav poněkud příjemným hlasem. „Očekáváš svou smrt?“.
Duboslav se zmohl jen na pokývnutí hlavou. Jeho oči spočinuli na tom ďábelském noži.
Radoslavův hlas se najednou změnil na pohrdavý. „Skloň se a nastav svůj krk mému právu. Dlužíš mi život, jen potom najdu klid ve své duši.“
„Ne, to je omyl, nenajdeš klid a mír jak očekáváš, najdeš jen utrpení a hrůzu. Ale jestli mám zemřít právě dnes, nech mě vybrat si druh zbraně“. Druid se snažil, aby se mu hlas netřásl. Věděl, že na osudu již nic nezmění.
„A to je?“ Ptal se posměšně jeho sok.
„Tady“, ukázal na balíček u svých nohou, „tvá bývalá sekera. Tou chci být zabit.
„Tak ať je po tvém“ a rozbalil ohromnou sekeru. Když jí uchopil do volné ruky, v očích se mu najednou objevil výraz poznání a bolesti. Ale to ihned zase zmizelo.
Duboslav poklekl a sklonil hlavu. „ODPOUŠTÍM TI“, zakřičel a poté vše zaplnil zvuk drcené lebky a do vzduchu se vznesla sprška krve.
Když jeho přítel vykřikl svá poslední slova, prokletý nůž Radoslavovi vypadl z ruky a pozdě si uvědomil, kam dopadlo ostří jeho sekery. Se slzami v očích se zhroutil vedle mrtvoly svého přítele a proklínal se za to, co udělal. Chytl jeho tělo do své náruče a houpal ho jako malé dítě.
A tak je tam našli oba dva mrtvé. Jeden s rozdrcenou lebkou a druhý s výrazem lítosti nad tím co udělal. Tak se přátelé opět sešli na cestě do věčnosti.
Diskuze
Je tam spousta takových výrazů, které mě nutí k tomu zamyslet se nad tím, jestli to má být tragédie, nebo satira.
Mně se zdá takové trochu divné, že vyměnil svou sekeru za nůž. Připadalo by mi takové věrohodnější, kdyby to byl třeba meč nebo nějaký amulet, prsten... Kdo by tvořil (nebo jak by vznikla) prokletá dýka..? Ten konec se mi zdál taky trochu zmatený. Nechápal jsem, co se to vlastně děje a co kdo drží v ruce. Co se týče pravopisu, tak to radši budu ticho, protože ten můj taktéž nebývá nejlepší.
Docela slušná krátká povídka (tím nemyslím délku, ale útvar). Škoda, že ji hyzdí ty hrubky, možná by se mi líbila o trošku víc. Na rozdíl od Alcatora si nemyslím, že by popsané momenty musely být rozvedeny tak, jak ukazuje. Zbytečně by se vnášel patos a rozvleklost. Tvůj určitý „minimalismus“ v tomto směru slouží lépe.
Drobné poznámky k stylistickým neobratnostem:
1. Tvář vykazovala smutek - vykazuješ spíš ztrátu, přírůstek, negativní vliv… to slovo tady působí dost technicky
2. nadávali si - příliš hovorové, lepší možná spílali si
3. Neví proč, ale ví to. - takto zapsaná věta postrádá smysl, mě je jasné co jsi chtěl říct, ale šlo by to vyjádřit lépe
4. poněkud příjemným hlasem - spíš asi „překvapivě“ příjemným
Tristan - Ale kdež to jsem napsal ve chvílích kdy jsi mě naštval v teorii.
Mimochodem ještě jsi tam nenapsal svou omluvu. Hodila by se.
Ale už to skončíme O.K.?
Alcator - No ten tvůj postřeh ohledně sluhy mé fakt dostal, toho jsem si nevšiml :-)
No ale k tomu probodnutí břicha. Mě se zdá, že když někomu nějakej blázen bodne nůž do břicha tak se nezámýšlí nad pohledem v očích své oběti.
No a myslím, že v očích oběti se objeví spíš bolest. Ten popis se mi zdá příliš básnický. Z očí toho nevyčteš tolik.....
Jinak se mi to zdá krátké, ale výstižné.
Obsidian - Že se jmenuje Douboslav neznamená, že musí uctívat jen duby - Douboslav seděl u vzrostlého dubu, vyřezával si něco z dubového klacíku přičemž se neustále opíral o vzrostlý dub... to by byla spíš úchylka.
S tou rozvláčností souhlasím.
Gwork: Až na tvou zahořklost jsem v klidu:-)))
Duboslav je sice hezké jméno ale zkazil mi ho ten smrk;)
Pravopis je fuj ale ne osudný.
Líbí se mi že to není rozvláčné.
Na druhou stranu mi to nic moc nedalo a ničím neoslnilo.
Suma sumárum lepší průměr což je tady 3.
vousy mu spadali --- TY vousy spadaly
objevili první sadistické způsoby -- TY způsoby se objevily, nehledě na to, že sadistické nebývají způsoby, nýbrž sklony.
který se snažil udělat se co nejmenším v rohu místnosti --- v první fázi jsem přemýšlel, jestli sluha masturboval :-) Vhodnější by zde bylo "který se snažil stát se / učinit se ..."
z chlapcovi ruky --- z chlapcovY ruky
Nyní k obsahu:
- Chybí dějová opora pro bývalý a nový charakter Radoslava (říkáš, jací byli, ale neilustruješ to žádným typickým příběhem)
(Pozn.: Bodnutí do břicha není ani zdaleka tak "ponuré/sadistické", jak by bylo potřeba pro vykreslení sadisty. Vím, že se nechceš zabývat popisem mučení oné nebohé dívky, ale chtělo to alespoň použít něco ve stylu "Na kratičký okamžik v jejích očích zahlédl cosi zvláštního, co zprvu nechápal... Až pak si uvědomil, že ten pohled byl směsicí bolesti a strachu ze smrti, ale také vděku za to, že dlouhé měsíce krutého mučení jsou konečně u konce... Zuřivě do dívčina pohasínajícího těla ještě několikrát bodl, ale její výkřiky jej neuspokojovaly tak, jak doufal.)
K finále:
- Ten popis aktu odpuštění a setnutí je zmatený, protože jsi nějak opomněl zmínit, že Radoslav drží v ruce svou prokletou dýku.
- Prolomení kletby je vrcholný moment povídky, měl sis dát víc záležet na popisu toho, jak dýka opouští jeho dlaň.
-- Alcator
P.S.: Příběh je to úžasný, ale pouze tehdy, když si jej čtenář do značné míry dotvoří (viz mé výhrady a náměty). Budu-li hodnotit pouze provedení, hodnotím spíše podprůměrně - za dva.
No nesouhlasím s panem Tristanem a dovolím si tuo povídku pochválit.
Mě nevadí, že byla krátká. Byla zábavná. Existují dlóuhé, ale velmi nudné.
Ostatně co víc napsat k tomu jak někdo někomu usekne hlavu.
Doufám, že jsem pana Tristana nezklamal a že mě nenapadne za mou povrchnost, zaslepenost, nechápavost, hloupost a spoustu dalších věcí, které by si jistě opět vymyslel.
Tak nějak nevím. Ani jsem se nezahřál a už byl konec. Musel jsem si to přečíst ještě jednou, jestli jsem náhodou něco nevynechal.
To volání do nebes mi vcelku připomíná nějakou řeckou tragédii, ale osobně si myslím, že dnes je to už trochu kýč.
Jinak na povídku se mi to zdá trochu slabé. Nemá to tu sílu krátkých povídek (povídky o sto slovech jsou drsné). Kdyby si to dal jako poezii a nezkazil to rýmem, dal bych ti pět, za tuhle zápletku tak dva,
zajímavé, melancholické.... tragické? (Romeo a Julie? Ne to bylo o něčem jiným ;o)