Noc beze spánku
| Autor: | Rion |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 7 |
Otevřel oči a chvíli tupě zíral do temnoty před sebou. Chladný vítr mu dopadal na tvář a cuchal mu vlasy. Udělal několik nepřesvědčivých kroků a bolest, která se záhy zabodla do jeho levého chodidla ho dokonale přesvědčila, že již opustil krajinu snů a je vzhůru. Jeho oči si pomalu začínaly zvykat na temnotu. Sklopil svůj pohled dolů, aby zjistil příčinu své bolesti a uviděl že nejen že nemá boty, ale také nic jiného – je úplně nahý. Ale on neměl být nahý. Jasně si přece pamatoval, jak si bere svou noční bílou košili a… a jde spát? Ne, nic takového mu v paměti nezůstalo. Během jeho úvah si ani neuvědomil, že se pomalu vydal dál do temnoty před sebou, která mu dnes připadala daleko méně nepřátelská něž jindy, kdy usínal při svitu lucerny a pod polštář si dával sáček s bylinami o nichž se věřilo, že dokáží chránit před zlými mocnostmi noci. Dnes mu však přišla temnota stejně tak přirozená a nezbytná jako denní světlo…. po kterém teď vlastně ani náhodou netoužil. Začalo mu pomalu docházel hned několik podivných okolností. Proč mu není zima? Noci zde bývají i v létě mimořádně chladné. Co tady vlastně dělá a proč má pocit kdyby se na své Já jenom díval pohledem někoho, kdo si nepřeje být byť jen myšlenkou zmíněn? Byl to podivný…vlastně příjemný pocit, jako by se všechny jeho vjemy, vzpomínky…smysly, prolínali do jedné nesrozumitelné myšlenky nebo spíše pocitu, kterému nerozuměl, ale zároveň přesně věděl co znamená.
V dálce se ozvala bouře, následována vlčím zavitím. Musel se v duchu usmát, když si pomyslel, jaké pocity by se ho teď asi za normální noci zmocňovali. Pocit, že v téhle hodině na tomhle místě nemá co dělat, pocit blížící se bouře a půlnoci jako hodiny duchů a pocit…strachu. Strach. Při pomyšlení na to slovo se zastavil. Přivřel víčka zkusil si vybavit pocit strachu, ale bylo to jako s písní, jejíž melodie se člověku usídlí hluboko v jeho hlavě a které, ať se snaží jak chce, nemůže přijít na jméno. Nesnažil se dlouho, tohle mu nechybělo. S dalším zahřměním se vytrhl se stále namáhavějšímu myšlenkovému zajetí a opět vyrazil téměř nechtěně kupředu. Běžel zpočátku jen pomalu, pak popoháněn jakousi radostí z toho pohybu zrychlil. Lesní cesta po které šel ze začátku se začala pozvolna ztrácet. Podivil se lehkosti, s kterou se nyní prodíral drásavými křovinami a rychlosti o které dosud netušil, že je jí vůbec schopen. Míjel bezpečně každý kámen, každý pařez, který se mu postavil do cesty, jakoby zde chodil každý den. Náhle ucítil silný pach. Něco takového nikdy předtím nepoznal. Skočil, a téměř beze zvuku přistál na tmavém jehličí. Čekal. Z křoví několik metrů před ním se ozvalo zapraskání. Vůbec ho nenapadaly myšlenky na útěk, cítil, že dnes nebude obětí on, ať už se v temnotě nachází cokoli. Někde hluboko v jeho nitru sice stále ještě skomíral lidský strach ze tmy a z neznámého tvora v ní, ale tomu se on teď jen v duchu vysmíval. Přikrčil se, o zlomek vteřiny dříve, než se křoví rozestoupilo, skočil. Zvrácená radost z toho, jak mu vlažná jelení krev protéká mezi prsty mu zabránila v úvahách, jak to, že právě skočil přes tři metry, jak to že jedinou ranou své ruky skolil takto velké zvíře a jak to, že právě rve jeho maso a nenasytně chlemtá jeho krev. To přece člověk nedělá…
Pomalu se odvrátil od své hrozné hostiny. Cítil, že zase musí dál, že ho někdo nebo něco volá a on nemůže….. nechce to volání odmítnout. Vyrazil. Běžel nyní ještě rychleji, jako by mu jelení krev dodala sílu a stejně tak se i cítil. Věděl, že je blízko, již i cítil svůj cíl. V dálce uviděl světlo. To les končil a jeho temnota byla vydána napospas světlu měsíce. Ano, to je to po čem toužil. Tryskem vyběhl z lesa a s hlasitým hrdelním zařváním rozpřáhl k měsíci ruce. Všiml si dalších několika postav, shromážděných uprostřed mýtiny v širokém kruhu kolem velkého, nahrubo otesaného obelisku. Jen jedno místo chybělo obsadit, aby se kruh ucelil. Vytušil, že to místo je jeho. Stoupl si mezi ostatní a teprve teď si uvědomil, že to nejsou lidé. Rezavá srst, špičaté uši, krátký ocas……….vlkodlaci. Necítil ani sebemenší pocit strachu – již si neuvědomoval, že kdysi býval člověk-, ani když se podíval na obelisk. Na něm byla přivázána nehybná mladá žena. Náhle největší z vlkodlaků vydal hlasitý skřek a všichni tvorové včetně něho udělali krok k obelisku. Věděl, co teď musí následovat. Každou chvíli musela přijít ta chvíle kdy se na ní všichni – včetně něho - vrhnou. Náhle se ozvalo zasvištění a největší z vlkodlaků vydal bolestivé zakňučení. Otočil se a ze zad mu trčel šíp. Oči mu zaplály nesmrtelnou nenávistí a s bojovným řevem, následován všemi ostatními vlkodlaky vyrazil směrem, odkud střela přilétla.
Ten, který byl ještě nedávno člověkem, již nebyl svým pánem. Pocítil stejnou nenávist i bolest jako vůdce smečky a s rudě zakalenýma očima vyrazil za nimi. Z lesa jim vylétli vstříc ještě dva další šípy a oba si našli svůj cíl. Jeden – asi ze samostřílu – s ošklivým křupnutím prolétl hlavou jednoho vlkodlaka, ten odlétl téměř dva metry dozadu a zemřel. Druhý si našel cíl v levé noze již zraněného vůdce. Ten sice zařval, ale nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť zpomalilo. Z lesa vyběhli čtyři muži. První měl na sobě těžkou zbroj a v ruce válečné kladivo, které zářilo modrým světlem. Druhý byl v kožené zbroji, podle postavy z rodu elfů, s lukem přes rameno a jednoručním mečem v ruce. Další byl malý, ale pořádně zavalitý a vousatý trpaslík s sekerou a normanskou přilbicí na hlavě. Točil s ní nad hlavou a svým hlubokým hlasem vykřikoval něco svým pro ostatní nesrozumitelným jazykem. Poslední z útočníků, v zelenomodrém plášti a okovanou holí v ruce se zatím držel vzadu, přesto to byl on, který první udeřil. Z jeho hole vyšlehl rudý paprsek, a zasáhl dalšího z vlkodlaků do hrudi. Ten ztuhnul na místě, chvíli sebou bezmocně škubal a pak spadl bez hlesu na zem. To už se dostali obě strany až k sobě. Muž s zářícím kladivem čelil útoku vůdce smečky, který i přes svá zranění zaútočil jako první. Postavil se tak, aby vydržel vlkodlakův útok a pevně sevřel svou zbraň. Vůdce vlkodlaků se na něho však vrhl s silou, které žádný smrtelník nemohl odolat. První dva útoky s trochou štěstí kryl, třetí ho tvrdě zasáhl do kyrysu a odhodil ho několik metrů dozadu. Vlkodlak vítězně zařval a vrhl se na ležícího bojovníka. Ten možná stihl vyslat modlitbu ke svým bohům, než ho vlkodlak chytil za krk a rozdrtil mu hrdlo. Vítězně roztáhl ruce a triumfálně zařval. Opojen pachem krve a smrti kolem, si příliš pozdě uvědomil, že za ním je další nepřítel. Rychle se otočil, jen aby viděl výstavní oblouk elfova meče, jak dopadá na jeho šíji. Poslední pohled, poslední výdech a s rozťatým krkem se skácel k zemi, kde zemřel. Ostatní bojovníci mezitím vyřídili zbylé čtyři stvůry, které hodně ze své síly ztratily smrtí svého vůdce. Trpaslík si otřel pot z čela, krev ze sekery a podíval se na osm mrtvých těl.,, Erwin je mrtvý… “ , řekl se smutkem v hlase. Elf smutně pokýval hlavou, ale mág řekl ,, On již je v rukou někoho jiného, nežli nás… ale támhle…” a ukázal na dívku na obelisku. Spolu s trpaslíkem se tam hned rozběhli. Elf zůstal na bojišti a zjišťoval, jestli někdo z jejich nepřátel nezůstal naživu.
Otevřel oči. Cítil, jak mu krev pomalu uniká a těla a spolu s ní i jeho život. Vzpomněl si na svou ženu, na svůj domov a po tváři mu začaly stékat slzy. Náhle se nad ním objevila překvapená tvář. ,,Proboha… Je tu člověk!” Zadíval se elfovi do očí, snažil se ho chytit za ruku, ale na půli cesty mu bezvládně padla zpět na zem a on navždy zavřel oči.
Elf se pomalu vydal ke svým dvěma společníkům, kteří beze slova stáli nad nehybnou ženou odvázanou z obelisku. Přišli jsme pozdě…”, zašeptal mág. Trpaslík se podíval na své přátele a pak potichu řekl:,,Pojďte,…vypadneme odsud…”
Otevřel oči a chvíli tupě zíral do temnoty před sebou. Chladný vítr mu dopadal na tvář a cuchal mu vlasy. Udělal několik nepřesvědčivých kroků a bolest, která se záhy zabodla do jeho levého chodidla ho dokonale přesvědčila, že již opustil krajinu snů a je vzhůru. Jeho oči si pomalu začínaly zvykat na temnotu. Sklopil svůj pohled dolů, aby zjistil příčinu své bolesti a uviděl že nejen že nemá boty, ale také nic jiného – je úplně nahý. Ale on neměl být nahý. Jasně si přece pamatoval, jak si bere svou noční bílou košili a… a jde spát? Ne, nic takového mu v paměti nezůstalo. Během jeho úvah si ani neuvědomil, že se pomalu vydal dál do temnoty před sebou, která mu dnes připadala daleko méně nepřátelská něž jindy, kdy usínal při svitu lucerny a pod polštář si dával sáček s bylinami o nichž se věřilo, že dokáží chránit před zlými mocnostmi noci. Dnes mu však přišla temnota stejně tak přirozená a nezbytná jako denní světlo…. po kterém teď vlastně ani náhodou netoužil. Začalo mu pomalu docházel hned několik podivných okolností. Proč mu není zima? Noci zde bývají i v létě mimořádně chladné. Co tady vlastně dělá a proč má pocit kdyby se na své Já jenom díval pohledem někoho, kdo si nepřeje být byť jen myšlenkou zmíněn? Byl to podivný…vlastně příjemný pocit, jako by se všechny jeho vjemy, vzpomínky…smysly, prolínali do jedné nesrozumitelné myšlenky nebo spíše pocitu, kterému nerozuměl, ale zároveň přesně věděl co znamená.
V dálce se ozvala bouře, následována vlčím zavitím. Musel se v duchu usmát, když si pomyslel, jaké pocity by se ho teď asi za normální noci zmocňovali. Pocit, že v téhle hodině na tomhle místě nemá co dělat, pocit blížící se bouře a půlnoci jako hodiny duchů a pocit…strachu. Strach. Při pomyšlení na to slovo se zastavil. Přivřel víčka zkusil si vybavit pocit strachu, ale bylo to jako s písní, jejíž melodie se člověku usídlí hluboko v jeho hlavě a které, ať se snaží jak chce, nemůže přijít na jméno. Nesnažil se dlouho, tohle mu nechybělo. S dalším zahřměním se vytrhl se stále namáhavějšímu myšlenkovému zajetí a opět vyrazil téměř nechtěně kupředu. Běžel zpočátku jen pomalu, pak popoháněn jakousi radostí z toho pohybu zrychlil. Lesní cesta po které šel ze začátku se začala pozvolna ztrácet. Podivil se lehkosti, s kterou se nyní prodíral drásavými křovinami a rychlosti o které dosud netušil, že je jí vůbec schopen. Míjel bezpečně každý kámen, každý pařez, který se mu postavil do cesty, jakoby zde chodil každý den. Náhle ucítil silný pach. Něco takového nikdy předtím nepoznal. Skočil, a téměř beze zvuku přistál na tmavém jehličí. Čekal. Z křoví několik metrů před ním se ozvalo zapraskání. Vůbec ho nenapadaly myšlenky na útěk, cítil, že dnes nebude obětí on, ať už se v temnotě nachází cokoli. Někde hluboko v jeho nitru sice stále ještě skomíral lidský strach ze tmy a z neznámého tvora v ní, ale tomu se on teď jen v duchu vysmíval. Přikrčil se, o zlomek vteřiny dříve, než se křoví rozestoupilo, skočil. Zvrácená radost z toho, jak mu vlažná jelení krev protéká mezi prsty mu zabránila v úvahách, jak to, že právě skočil přes tři metry, jak to že jedinou ranou své ruky skolil takto velké zvíře a jak to, že právě rve jeho maso a nenasytně chlemtá jeho krev. To přece člověk nedělá…
Pomalu se odvrátil od své hrozné hostiny. Cítil, že zase musí dál, že ho někdo nebo něco volá a on nemůže….. nechce to volání odmítnout. Vyrazil. Běžel nyní ještě rychleji, jako by mu jelení krev dodala sílu a stejně tak se i cítil. Věděl, že je blízko, již i cítil svůj cíl. V dálce uviděl světlo. To les končil a jeho temnota byla vydána napospas světlu měsíce. Ano, to je to po čem toužil. Tryskem vyběhl z lesa a s hlasitým hrdelním zařváním rozpřáhl k měsíci ruce. Všiml si dalších několika postav, shromážděných uprostřed mýtiny v širokém kruhu kolem velkého, nahrubo otesaného obelisku. Jen jedno místo chybělo obsadit, aby se kruh ucelil. Vytušil, že to místo je jeho. Stoupl si mezi ostatní a teprve teď si uvědomil, že to nejsou lidé. Rezavá srst, špičaté uši, krátký ocas……….vlkodlaci. Necítil ani sebemenší pocit strachu – již si neuvědomoval, že kdysi býval člověk-, ani když se podíval na obelisk. Na něm byla přivázána nehybná mladá žena. Náhle největší z vlkodlaků vydal hlasitý skřek a všichni tvorové včetně něho udělali krok k obelisku. Věděl, co teď musí následovat. Každou chvíli musela přijít ta chvíle kdy se na ní všichni – včetně něho - vrhnou. Náhle se ozvalo zasvištění a největší z vlkodlaků vydal bolestivé zakňučení. Otočil se a ze zad mu trčel šíp. Oči mu zaplály nesmrtelnou nenávistí a s bojovným řevem, následován všemi ostatními vlkodlaky vyrazil směrem, odkud střela přilétla.
Ten, který byl ještě nedávno člověkem, již nebyl svým pánem. Pocítil stejnou nenávist i bolest jako vůdce smečky a s rudě zakalenýma očima vyrazil za nimi. Z lesa jim vylétli vstříc ještě dva další šípy a oba si našli svůj cíl. Jeden – asi ze samostřílu – s ošklivým křupnutím prolétl hlavou jednoho vlkodlaka, ten odlétl téměř dva metry dozadu a zemřel. Druhý si našel cíl v levé noze již zraněného vůdce. Ten sice zařval, ale nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť zpomalilo. Z lesa vyběhli čtyři muži. První měl na sobě těžkou zbroj a v ruce válečné kladivo, které zářilo modrým světlem. Druhý byl v kožené zbroji, podle postavy z rodu elfů, s lukem přes rameno a jednoručním mečem v ruce. Další byl malý, ale pořádně zavalitý a vousatý trpaslík s sekerou a normanskou přilbicí na hlavě. Točil s ní nad hlavou a svým hlubokým hlasem vykřikoval něco svým pro ostatní nesrozumitelným jazykem. Poslední z útočníků, v zelenomodrém plášti a okovanou holí v ruce se zatím držel vzadu, přesto to byl on, který první udeřil. Z jeho hole vyšlehl rudý paprsek, a zasáhl dalšího z vlkodlaků do hrudi. Ten ztuhnul na místě, chvíli sebou bezmocně škubal a pak spadl bez hlesu na zem. To už se dostali obě strany až k sobě. Muž s zářícím kladivem čelil útoku vůdce smečky, který i přes svá zranění zaútočil jako první. Postavil se tak, aby vydržel vlkodlakův útok a pevně sevřel svou zbraň. Vůdce vlkodlaků se na něho však vrhl s silou, které žádný smrtelník nemohl odolat. První dva útoky s trochou štěstí kryl, třetí ho tvrdě zasáhl do kyrysu a odhodil ho několik metrů dozadu. Vlkodlak vítězně val a vrhl se na ležícího bojovníka. Ten možná stihl vyslat modlitbu ke svým bohům, než ho vlkodlak chytil za krk a rozdrtil mu hrdlo. Vítězně roztáhl ruce a triumfálně zařval. Opojen pachem krve a smrti kolem, si příliš pozdě uvědomil, že za ním je další nepřítel. Rychle se otočil, jen aby viděl výstavní oblouk elfova meče, jak dopadá na jeho šíji. Poslední pohled, poslední výdech a s rozťatým krkem se skácel k zemi, kde zemřel. Ostatní bojovníci mezitím vyřídili zbylé čtyři stvůry, které hodně ze své síly ztratily smrtí svého vůdce. Trpaslík si otřel pot z čela, krev ze sekery a podíval se na osm mrtvých těl.,, Erwin je mrtvý… “ , řekl se smutkem v hlase. Elf smutně pokýval hlavou, ale mág řekl ,, On již je v rukou někoho jiného, nežli nás… ale támhle…” a ukázal na dívku na obelisku. Spolu s trpaslíkem se tam hned rozběhli. Elf zůstal na bojišti a zjišťoval, jestli někdo z jejich nepřátel nezůstal naživu.
Otevřel oči. Cítil, jak mu krev pomalu uniká a těla a spolu s ní i jeho život. Vzpomněl si na svou ženu, na svůj domov a po tváři mu začaly stékat slzy. Náhle se nad ním objevila překvapená tvář. ,,Proboha… Je tu člověk!” Zadíval se elfovi do očí, snažil se ho chytit za ruku, ale na půli cesty mu bezvládně padla zpět na zem a on navždy zavřel oči.
Elf se pomalu vydal ke svým dvěma společníkům, kteří beze slova stáli nad nehybnou ženou odvázanou z obelisku. Přišli jsme pozdě…”, zašeptal mág. Trpaslík se podíval na své přátele a pak potichu řekl:,,Pojďte,…vypadneme odsud…”
Diskuze
Je to takové hodně suché. Bez nějaké lepší zápletky.
Ctěný Rione
Není mi nijak zvlášť známý pojem slight fantasy, ale můj názor na tvou povídku je následovný.
Nebudu se vyjadřovat k pravopisným chybám, protože nejsem nijak zvlášť zdařilý češtinář.
K povídce. Kdbyby si místo té party dobrodruhů, tam dal vesničany, upíry, skřety, harpyje....to vše by bylo lepší a vlastně originálnější. Takhle to nabývá neosobního dojmu.
Chybý ti tam souvislosti. Není tam absolutně žádný vztah mezi tím vlkodlakem, ženou a dobrodruhy. Čtenář má vždycky ohromnou radost, když něco takového objeví a zlepší to konečný pocit z povídky.
Závěrem. Nudné souboje, zbytečné popisy dobrodruhů a nedostatečná aktivita vězně a vlkodlaků mi povídky zprotivily.
Hodně štěstí příště.
Sílu a čest, Tristan de la Tour
A ještě bych chtěl poprosit o větší konkrétnost kritiky...Že se nelíbí? To já vím, mně také ne. Ale je to teprv můj druhý počin (jako slight fantasy) a chci vědět, co dělám špatně a co je naopak oceněníhodné...No, možná stačí, co dělám špatně:-)
Teda, vážně nemám zdání, proč je to tam dvakrát.Jestli jsem to sem už takhle poslal, tak to rozhodně nebylo mým úmyslem...
Jinak, jen do mně...:-)
Nechcem to hodnitiť (aspoň zatiaľ nie) lebo som to akosi moc nepochopil. Je to namňa moc chaotické.
Tak teda nevím, povídka jako celek se m nelíbila navíc mi asi unikli nějaké souvislosti, ale prostě je to tam dvakrát stejné, úmysl to je nebo není, prosím napiš mi pak jak to je ve skutečnosti a já když tak tu půlku č.2 smažu.
Zatím to pnechám tak jak to je.
Povídka jak už jsem psal se mi nelíbila a hodnotím za tři, protže žánrově ses docela trefil...