Velká bitva našeho věku 1. část
| Autor: | Fi |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
Byla to poklidná noc na sklonku léta. Lidé Fejostova kmene se pomalu chystali ke spánku. Ženy naposledy kontrolovaly své spící, rozcuchané děti. Mužové posedávali kolem hořícího ohně, probírali celý uplynulý den, úspěšný lov, dojídali zbytky masa od večeře, sem tam se ozvalo říhnutí na znamení "to jídlo je fakticky skvělé!". Psi pobíhali po táboře, trhali si navzájem od tlam ulovené divoké králíky. Občas zakňouralo ze zlého snu nějaké dítě, ale jinak nic jiného nerušilo obvyklý večer tábořících lidí.
Oheň pomalu dohasínal, muži se zvedali od žhavých uhlíků, kožešinové boty šustily v trávě. Ženy uléhaly vedle svých synů a dcer. Byl čas ukončit den, svěřit se do náruče spánku a připravit se na den nový, na další dobrodružství.
Náhle tmu přerušil výkřik. A ještě jeden. Z ničeho nic nastal v táboře zmatek a shon. Lidé se snažili přijít na to, co se stalo.
"Náčelníkova žena rodí! První dítě našeho náčelníka dnes spatří světlo světa!" šeptaly si mezi sebou ženy, které opouštěly stany a shromažďovaly venku. Kůže stanu náčelníkovy ženy se odhrnula, vyběhl ven Fejost a řval na všechny kolem.
"Kde je ta zatracená bylinkářka?! Můj syn, můj prvorozený syn s námi brzy bude a ona se toulá bůhví kde!"
Jeho oči byly rudé zlostí a vzrušením. Ta chvíle na kterou tak dlouho čekal, byla tady. Jeho syn! Přijdou i další, ale tenhle, ten bude vždy první! Bude náčelníkem, až on umře, bude skvělý lovec a bojovník a vůdce celého rodu. Nejlepší muž z celého klanu! Nejsilnější, nejrychlejší, prostě jako jeho otec. Krásný bude po své matce, jejíž tvář lemovaly dlouhé, hnědo - černé vlasy, stejně tmavé oči, ušlechtilá tvář, rudé líce ošlehané větrem a tvrdým životem v divočině.
Mezi ženami si proklestila cestu starší žena, následovaná dvěma mladými dívkami. Proklouzly kolem náčelníka a vešly do stanu. Fraye ležela na hromadě medvědích kožešin, těžce dýchala, vlasy slepené potem, tvář sevřenou bolestí. Léčitelka k ní poklekla a začala pomáhat dítěti na svět.
Venku se hned po ženách shromáždili i muži. Sledovali náčelníka, který nervózně přecházel sem a tam. Bylo vidět, že by už nejraději hrdě držel v náručí svého prvorozeného syna. Ale, co když to bude dcera? Co když první dítě jejich milovaného náčelníka nebude hoch, jen obyčejná holka? To by byla ostuda celého kmene! Jejich nový náčelník by byla žena, ne to by nebyla, ženám nebylo dovoleno vládnout. Musí to být chlapec!
Totéž si přál i náčelník. S náčelníkem sousedního klanu, kterému se před pár dny narodila naneštěstí dcera, už si slíbili sňatek svých dětí. Musí to být syn.
Čas se vlekl velmi pomalu. Ještě nikdy nebyly minuty tak dlouhé, každá vteřina vydala za tři, v tuto noční dobu. Aspoň se to všem přítomným zdálo.
Najednou se ze stanu vynořila bylinkářka a beze slov ukázala náčelníkovi, aby vešel dovnitř. Vypadala hodně unaveně, což poukazovalo na těžký porod. Náčelník Fejost vstoupil do stanu, aby se za okamžik vynořil, v přepažených rukou zarudlé, svraštělé, křičící dítě.
"Je to kluk! Mám zdravého, krásného syna!
Lidé okolo propukli v nadšený jásot.
Od rozžhavené oceli odskočilo kovářské kladivo společně s několika jiskrami, pak zasyčela při kontaktu se studenou vodou v kádi. Svaly mladého kovářského učně se napnuly a zaleskly potem v záři planoucího ohně. V kovárně bylo horku k zalknutí, přesto v koutku seděl malý chlapec, snad desetiletý, dlouhé havraní vlasy rozcuchané, tváře zrudlé vzrušením. Seděl tam již dlouho, od brzkého rána, od té doby se ani nepohnul. Kovářský učeň věděl, že tam je, ale jeho přítomnost bral jako samozřejmost. Nebylo to poprvé, kdy se tady objevil. Prvorozený syn samotného náčelníka Fejosta, malý Dorair, byl fascinován kovářstvím už několik měsíců a každou volnou chvilku, kdy se netrénoval v boji či v lovu, trávil zde. Jeho kmen už dávno přešel od kožených stanů ke zděným budován, od té doby, co navázali obchodní styky s několika vesnicemi a menšími městy. Odtud pocházel i kovář, jeho učeň byl členem Fejostova kmene. Lesy však neopustili, jen si vytvořili svoji vlastní vesničku, malou docela obyčejnou. Jejich zvyky se smísily s městskými a vznikly úplně nové. A k tomu patřilo i kalení oceli a kovářství. Pomalu přecházeli od obyčejných luků a nožů z ostrých kamenů k chladným, ocelovým zbraním – mečům, dýkám, sekerám. Daleko lepším zbraním pro boj zblízka. Dorairovou oblíbenou zbraní byl bastard, patřil k několika hochům, kteří dokázali s touto zbraní bojovat už v mladém věku – byl dost silný, i když zezačátku měl i on veliké problémy s uzvednutím, ale teď už i on dokázal pevně sevřít oběma rukama jílec meče a zvednout ho vysoko nad hlavu. Jeho otec ho pokaždé pozoroval s hrdostí, jeho matka se strachem v očích, jeho mladší bratři a sestra se závistí. Každé ráno, těsně před úsvitem, trénoval stínový boj, oblečen jen do kožených kalhot, sražený dech mu stoupal od úst. Jeho pevné, chlapecky svalnaté tělo se formovalo při každém pohybu.
"Doraire! Kde se zase flákáš?!" zaburácel odněkud zvenčí mohutný hlas Fejosta.
Chlapec sebou trhl. Pak rychle vyběhl z žáru kovárny. Nechtěl riskovat jeho hněv. Koneckonců choval ke svému otci úctu, obdivoval i respektoval.
Našel ho velmi rychle. Stál na malém náměstíčku, vedle statného, šlachovitého muže s malou dívkou po boku. Černé rozcuchané vlasy jí padaly do tváře a když se objevil Dorair, schovala se za svého otce.
Dorair zvedl k Fejostovi oči. Chtěl celou situaci rychle vyřešit, aby se mohl vrátit do kovárny. Nějací cizí lidé ho vůbec nezajímali.
"Doraire, rád bych ti někoho představil. Toto je Zonto, náčelník sousedního kmene a jeho prvorozená dcera a TVÁ NASTÁVAJÍCÍ Rasie," řekl otec, jakoby naschvál zdůraznil slovo "nastávající".
Teprve teď si ji Dorair pořádně prohlédl. Nebyla ošklivá, ale jemu se nelíbila. A navíc – nebyl ještě ve věku, kdy posuzoval dívky a obdivoval je. Ještě pořád ho zajímaly jiné věci, ještě pořád měl duši dítěte.
"Ty nic neřekneš? Budeš tady stát jako idiot!" obořil se na něj Fejost.
Dorair nesměle zvedl oči, plné strachu.
"Vítám vás," vykoktal.
Jeho otce určitě čekal víc, ale Dorair už se na nic jiného nezmohl.
Navíc Rasie se jen usmála, ale nic neříkala. Zato si Doraira prohlížela víc než mu bylo příjemné. Zonto přistoupil blíže a prohmatával Dorairovi svaly, pak mu otevřel ústa a zkontroloval zuby a projel několikráte prsty dlouhé vlasy. Uznale přikývl. Nečekal, že Dorair bude tak statný na svůj věk.
"Myslím, že se sňatek uskuteční," zaskřehotal a natáhl k Fejostovi ruku.
Ten ji přijal. O Dorairově osudu bylo rozhodnuto.
Velká bitva našeho věku
Mladá dívka, měděné vlasy spletené do volného copu, pohlédla na vysokého, černovlasého muže, který seděl na kameni před domem svého otce a navlhčeným hadříkem leštil bastard. Ucítil její pohled, zdvihl oči a věnoval jí úsměv. Dívka zčervenala, odvrátila se, pevně sevřela košík, který držela v ruce a s chichotáním odběhla. Dorair s úsměvem zavrtěl hlavou a sklonil se zpět k meči. Přestože se tohle nestalo poprvé, vždycky ho to udivilo. Ovšem už nebyl žádné dítě, ale osmnáctiletý muž, do pasu dlouhé, černé vlasy, drsné ruce, hladkou, přesto mužskou tvář, statná postava válečníka. Téměř každé děvče od třinácti let zbožňovalo náčelníkova nejstaršího syna. Ostatní členové kmene jej měli rádi, protože se ukázal být jako jeho otec – statečný, spravedlivý, silný a vždycky jednal pro blaho a spokojenost kmene.
Dorair zvedl meč, záblesk světla sjel po čepeli a na okamžik ozářil jeho tvář. Byl se svou prací nadmíru spokojen. Sevřel oběma rukama bastard, zvedl do výše očí a sledoval jeho jemnou linii. Náhle na něj padl stín. Jen velmi pomalu zvedl hlavu, v očekávání nepříjemných věcí. Před ním stál jeho otec, dva mladší bratři a mladá dívka, kterou už někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde. Její nevinný a vyděšený výraz ho dojímal, i tak drsného válečníka jako byl on.
"Doraire, zanech všech ostatních věcí a byl bych rád, kdyby ses věnoval Rasii," začal otec mohutným hlasem a vtom Dorairovi všechno došlo.
Ta mladá dívka měla být jeho nastávající! Úplně na to během těch let, kdy se poprvé (a naposledy) viděli. Bylo to osm let, možná víc a oni se oba změnili. Její dětská postava nabrala (a to hodně) ženské tvary, černé vlasy rozcuchané, pěkná tvář, ale ani po osmi letech se Dorairovi nelíbila.
Zhluboka se nadechl, vstal a pohlédl svému otci do očí.
"Já si ji nevezmu a taky se nechci stát náčelníkem!" pronesl pevně, tak jak si to nějakou dobu nacvičoval, přesto všechno se mu hlas trochu třásl, snad strachem z otce.
Fejost se zamračil. Tohle od svého prvorozeného syna nečekal.
"Co jsi to řekl?!" zařval a vštípil Dorairovi pořádný pohlavek, jaký mu ještě v životě nedal.
"Nechci nic z toho, co mi náleží! Já po takovém životě netoužím! Nechci být jako ty! Rád přenechám svůj život Breifovi!" ukázal na svého o rok mladšího bratra.
Fejost začínal rudnout.
"Ta co tedy chceš?!"
"Chci být dobrodruh! Toulat se po zemi. Nechci se oženit a vládnout kmeni. Pochop mě, tati, já nejsem jako ty. Mě láká divoký život!"
Otec si jej přeměřil přísným pohledem.
"Ještě jednou tě žádám, abys svá slova zvážil! Další šanci nedostaneš, Doraire!" varoval ho.
"Já už se rozhodl, tati. Nebudu náčelníkem a nevezmu si Rasii."
Zavládlo ticho. Drtivé, děsivé ticho. Celá vesnice byla náhle prázdná, v předtuše nadcházejících věcí. Jediná postava, která se objevila, byla Dorairova matka, které u potoka prala prádlo a dozvěděla se o hádce svého muže a Doraira. Nechala všeho a běžela do vesnice. Než však stačila cokoliv říct, Fejost zvedl ruku.
"Pak už tedy nejsi můj syn. Sbal si všechny věci a už se tady nikdy neukazuj! Je ti to jasné?! Odejdi teď hned!"
Marné byly prosby matky, Fejost byl neoblomný.
Během jedné hodiny si Dorair sbalil vše, co bylo jeho, ostříhal si své dlouhé vlasy a odešel.
Jen jednou se otočil, ale pak rázně přidal do kroku a zmizel lesní cestou….
Diskuze
Působí to na mě takovým kostrbatým dojmem.
Kdy hodláš udělat pokračování?????????????,
Přijde mi to jako víceméně tuctová ničím nezajímavá povídka.... doufám, že se to spolu s dalšími díly trochu rozjede...
No, fakt mi ta dějová linka připadá hodně nesouvislá. Nejvíce mi tam chybí onen důvod, proč se tak rozhodl, nějaká autopsychoanalýza (to slovo jenom proto, abych ukázal, jaký jsem intelektál ;-))). Taky bych vytkl onen náhlý přechod od něčeho mezi dryádami a neandrtálci ke středověku...
Ale pokuď se dá trochu větší pozor na takovéhle nedostatky, myslím, žestyl je celkem pěkný... dám ty tři. Ale myslím, že Fi má vážně na víc.
Už to skoro vypadá, že by tu měla přibýt rubrika "Rozpracované Romány". To by se pak dalo toto dílko rozkouskovat v knize jako vzpomínky na domov. Je to čtivé, ale nic zářivého, nic co by nebylo průměrné. 3
Tak musím říci že povídku či začátek celku většího za moc zdařilí nepovažuji. A to hned z několika důvodů. Celek působí nedotaženě, vše by chtělo tak nějak doladit, přečíst si to s odstupem a doladit jak věci stylistické, tak dějové. Některé popisy působí moc násilně a stroze, jejich forma ruší čtivost či vyvolává na tváři lehké pousmání .. bohužel v místech kde není úsměvů třeba.
Za velké mínus však považuji dějovou linku. Není totiž přesvědčivě navozeno období do nějž je zasazena. A také přerod z primitivnějšího způsobu života, kultury apod. k vyspělejší formě, je zázračně rychlá. Když to vezmu do absurdna, je to skoro jako změna ze dne na den, jeden den totiž neví co je železo a druhý ho již umí mistrně zpracovávat, neméně je vše zřetelné i v otázkách stavebnictví.
Stejně tak dějové bloky jsou moc osekané a nahrubo nastavené.
Dlouho jsem váhal zda dát 1 či 2 * ….
S pozdravem Morr
Moc se omlouvám, že jsem to nijak blíže nespecifikovala, ale tohle je začátek....vím, začíná takhle každá tuctová historická knížka a sociální román, ale snad se vás bude pokračování trochu víc líbit....
Neznám předchozí díl, ale tohle je celkem pojato dobře. Myslím si, že je celkem taková typická scenka, ale přesto je dobré
Bohužiaľ prvý diel s tej tvojej novej série nieje moc dobrý. Bohužiaľ zapadá do priemeru 3*. SOm zvedaví na ďalšie diely. A určite nie len ja.
Originality by se jeden nedokopal, zpracování bylo slušné, popis dosatečný. Ač se mi to říká těžko, tentokrát musím souhlasit s Marigoldem ohledně hodnocení, ale spíše se to přiklání ke dvěma než třem hvězdičkám. Skutečně průměr.