Články&Eseje

Pechtamonovo kouzelné dobrodružství Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 20

„Uf“ řekl si Pechtamon, když zastavil na úpatí kopce. „Proč si musel ten zatracenej dědek vybrat zrovna mě? No, jo, kouzelníkům se nesmí odporovat, s těma se holt nedá přít. Aspoň, že dobře platí.“ Dokončil s povzdechnutím zloděj Pechtamon svou řeč pod bezmračnou půlnoční oblohou a pomalu začal stoupat do kopce. Na tom kopci měl svou tvrz ten druhý kouzelník. Abyste tomu rozuměli, v příběhu jsou dva kouzelníci: Bleskolet a Metamorf. Už od dětství to byli nerozluční přátelé až do chvíle, kdy Bleskolet požádal Metamorfa o ruku jeho dcery. To se tenkrát Metamorf děsně namíchnul. Traduje se, že celý týden neměl stálou barvu a Bleskoletovi řekl: „Kdyby ti bylo aspoň pod stovku, tak bych o tom uvažoval. Jsme staří přátelé, ale svou dceru neprovdám staříkovi nad hrobem!“. To zase namíchlo Bleskoleta, vždyť 424 přece není zas tak moc.

Na to se Metamorf odstěhoval z města do malé tvrze v lesích. Jednak proto, že se chtěl zbavit Bleskoleta a pak taky proto, že Bleskoletovi se neříká Bleskolet jen tak, pro nic, za nic…

Jenže o tomhle neměl Pechtamon sebemenší tušení. Jeho si najmul Bleskolet v přestrojení za nepříliš čestného sběratele hůlek a chtěl, aby Pechtamon jednu ukradl z tvrze Metamorfa. V přestrojení sice nebyl o nic nenápadnější, ale Pechtamon si nedovolil mu nevyhovět. O kouzelnících toho moc nevěděl, ale jednu důležitou myšlenku si pamatoval, že kouzelníkům není radno odporovat a ten kdo jim odporoval se většinou jaksi ztratil ve vzájemné diskuzi. Takže věci se mělï tak, že Pechtamon se v potu tváře hrabal do kopce a vůbec netušil do čeho se to chce pustit. Totiž ukrást kouzelníkovi hůl je jako mu svést manželku, nebo dceru. I když o té manželce by s vámi byl možná ochoten diskutovat, ale víme jak je to s těmi diskusemi.

Pechtamon se zatím vyškrábal na kopec, chvilku se vydýchal a pak pokračoval v cestě k tvrzi. Odmotal z pasu lanko s kotvičkou, přehodil ji přes nízkou palisádu a potichu se vkradl do tvrze. Všude bylo ticho a klid. Pechtamonovi bylo trochu podezřelé, že tady nehlídá ani pes, ale po chvíli na to přestal myslet a věnoval se plně své práci. Došel přes malý dvorek k obytnému domu, tam se ukryl ve stínu a přemýšlel jak dovnitř. Dům byl docela velký, měl dvě patra a Pechtamon o něm uvažoval spíš jako o hostinci, nebo rovnou hotelu, jen mu chyběl vývěsní štít, květiny v oknech a v neposlední řadě by hotel neměl tak masivní dřevěné, železem pobité dveře. Když tak přemýšlel jak na ty dveře, všiml si, že v patře je otevřené okno a z něj na něj mává záclonka, jako by ho zvala dál. Pechtamon se podivil, jak zloděj jeho kvalitsi nevšimne otevřeno okna, ale nechal to být a už si znovu chystal kotvičku. Vyhoupl se nahoru a seskočil nehlučně do pokoje.

„Zatím si mě všimly tak možná myši v podlaze.“, pochválil se a začal si přivykat na tmu pokoje. Kolem byly umě vyřezané skříňky a v nich různé vázičky, dózičky a podobné harampádí ozdobného charakteru.

„…skříňky, skříňky, zrcadlo, postel s nebesy… a kruci, ložnice! To jsem měl tušit.“

Postel se pohnula, tedy ne postel jako taková, ale obsah, tedy spáč, alespoň jak Pechtamon doufal. V Pechtamonově hlavě se začala bít zvědavost s profesionalitou. Samozřejmě zvítězila zvědavost, protože zrovna u Pechtamona se profesionalita ukazovala jen tak občas, aby se neřeklo. Pomalu se přiblížil k posteli a odhrnul jemnou záclonu. V posteli ležela krásná dívka. Měla dlouhé zlaté vlasy, krásné jako … jako … jako zlato. Lepší přirovnání Pechtamona nenapadlo. Nesmíte se divit, vždyť život Pechtamona se točí prakticky jenom kolem zlata. Zloděj vidí zlato úplně všude, nebo se o to alespoň snaží.

Stál tam ohromen její krásou a vůbec nevnímal okolí. V tom se dívka pohnula a začala se převracet a dost nemotorně se snažila svoje pohyby spojit s pohyby její přikrývky. K Pechtamonově překvapení otevřela své krásné modré oči. Pechtamon zareagoval jako z učebnice. Skočil na postel za dívkou a v neuvěřitelném chvatu seratogy ji jednou rukou znemožnil mluvit a druhou rukou a tělem jí znemožnil pohyb.

Těžko popravdě říci, kdo z nich byl víc překvapený. Vždyť serafovu necvičil od školy a i tehdy spíš znehybňoval sebe, než kohokoli jiného. Dívčino překvapení si určitě dovedete představit sami, že? Jestli ne, tak si představte, že spíte, probudíte se a naráz nad vámí někdo provede něco jako válení sudů ve vzduchu a přistane zrovna tak, že se nemůžete pohnout, ani mluvit.

Pechtamon se chvíli opíjel svou vlastní dokonalostí a až po chvíli si uvědomil, že tam vlastně není sám, že leží v posteli na překrásné dívce. Znejistěl, protože takhle blízko nikdy u ženy nebyl.

„Ehm, pardon.“ Zašeptal.

„Co teď, co teď??“ horečně přemýšlel. Dívka se na něj chvíli dívala a pak se pokusila vymanit své ústa z jeho ruky.

Pomalu ji sundal ruku z úst, ale nedával ji zase moc daleko.

„Co tady děláš?“ Zeptala se celkem mile.

„Ehm…“ pronesl Pechtamon, když si uvědomil, že slovo „krást“ není zrovna příhodné pro navázání rozhovoru.

„Ty jsi zloděj, viď?“ zašeptala dívka.

„Uhm, jo.“ Řekl nakonec. Lhát se přeci nemá a zvlášť tak krásné dívce.

„A co tady chceš ukrást?“ zeptala se s neskrývanou zvědavostí.

„Nejakou hůl, chtěl ji po mě jeden, ehm, sběratel.“

„Sběratel?“ šeptala hodně překvapeně „můj otec je kouzelník…“

„Taky?!?“ skočil ji do řeči. Tázavě se na něj podívala a on pokračoval. „Ten sběratel byl taky kouzelník, teda snažil se maskovat, ale to se pozná.“

„Už asi vím, měl bys odsud rychle zmizet.“

Pechtamon toho o kouzelnících opravdu moc nevěděl, ale bylo mu jasné, že plést se mezi dva, není vůbec dobrý nápad. Jeho tok myšlenek přerušili zvuky podobné chůzi po schodech. Ne, on opravdu někdo šel po schodech! Doslova a do písmene vyletěl z postele jako blesk, udělal dva, tři skoky a proskočil šipku oknem. Dole udělal kotoul a už utíkal co mu nohy stačily. Utíkání to mu šlo, když v ničem jiném, tak v tomhle byl přeborník. V běhu si nachystal kotvičku a hodil ji přes palisádu. Skočil na ni a už byl v půlce, když za sebou zeslechl hluboký pronikavý hlas jak zvolává naprosto nesrozumitelná slova. Asi je ještě hodně ospalý, proletělo Pechtamonovi hlavou. Pak ho něco velkého, ale měkkého uhodilo do zad, třeba jako vak s vodou, nebo spíš něco jako chobotnice. Ať to bylo cokoli, z té palisády ho to rázně sundalo. Z Pechtamonova pohledu se zem zvedla s úmyslem pořádně mu to nandat.

Poslední co Pechtamon slyšel byl krásný hlas, té krásné dívky:

„Ale tati, cos mu to udělal? Proč po něm házíš chobotnici?“

A pak omluvný hlas jejího otce:

„Ještě jsem trochu rozespalý, no.“

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Je to dobrý jako úvod do většího příběhu. Doufám, žes to tak myslel.


 Uživatel úrovně 0

No mezi nama mne ta chobotnice prisla jako to nejlepsi z cely povidky


 Uživatel úrovně 5

mě se to líbí.... například u tý chobotnice sem se dost zasmál (i když sem jí nejspíš nepochopil)


 Uživatel úrovně 0

Je to docela zábavné dílko. Docela se mi to hezky četlo. Akorát ten konec se mi moc nelíbil. Dlouho jsem se rozhodoval mezi 3* a 4*, ale ve výsledku jsem se díky dobré náladě, která ve mě tato povídka zanechala, rozhodl pro 4*....


 Uživatel úrovně 0

Je to docela povedený (hlavně ta chobotnice), ale čekal jsem od toho začátku něco jiného ...omlouvá tě, že je to tvoje starší práce, ale stejně dávám 3


 Uživatel úrovně 0

hm. ale mohlo by to pokracovat :) jinak pekne odpocinkove vypravenicko ;) a uvolneny styl ani nevadi, jen ty chybky sem tam...mno tak ja ti dam 4* ;)


 Uživatel úrovně 0

Mě se to líbí, je to povedený. Příjemně jsem se u toho pobavil a zasmál. Mě se ty fórky líbili. Asi jsem v tom věku :) Vůbec mi nevadí beydějovost. Jen snad nějaké ty hrubky...


 Uživatel úrovně 0

Marigol: A vo tom to je :-)


 Uživatel úrovně 5

Erkenel: ano jen stářím a zkušeností se rodí mistři:-))


 Uživatel úrovně 0

Řeknu vám to takhle, tuhle povídku jsem napsal, kdysi dávno a nedávno jsem ji našel ve starým sešitě. Tak jsem přepsal pár vět, který se mi nelíbili a dal jsem to sem.
Já jsem to psal dosti uvolněně, ten děj je prostě oddechovka, žádný tlaky. Nemyslím si, že by to bylo nezajímavé, nebo nudné, ale uznávám, žádný velký dějový spád se nekoná.
Skoro každý tady zmiňuje chobotnici. Někomu se nelíbí (Morter) a někomu zase jo.
Mám už v hlevě pokračování, ve kterém by se vám už více mohl líbit sloh, pač, už jsem zase o něco starší a zkušeňejší.