Cesty barda Moreaulfa a jeho přátel 4 – Hněv královského barda
| Autor: | Erlandil |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
Následující měsíc a něco po našem návratu jsme trochu pročistili hlavní město. Sem tam nějaký ten dobře ukrytý agent jedné ze sousedních nejmenovaných mocností a bůhvíkoho dalšího, dost možná, že to i souviselo s naší minulou vyjížďkou. Rutina. Až na jeden nepříjemný fakt, zase jsem si zničil košili!!! Ale měl jsem čas dokončit již zmiňovanou novou slavnostní famfáru, párkrát jsem dokonce přednášel místní univerzitě, na katedře aplikovaného umění v sekci hudby. A konečně jsem také měl čas sem tam povečeřet se svou vždy okouzlující ženou – kde jinde než U Kance a kopí – a pohrát si s Tankredem. Určitě z něj bude bard až vyroste. Co zatím dělali moji přátelé nevím, avšak zajisté se dokázali zabavit sami. Hlavně některé jsem pravidelně potkával U Kance a kopí… Hmm, tak tohle už zavání reklamou, ale co, můžu si přece na svou hospodu dělat reklamu, kdy a kde se mi zachce… Opět se zdálo, že bude dlouho klid…
A čas běžel dál a nastal zas jeden z těch nádherných večerů, kdy jsem směl povečeřet se svou ženou v klidu U Kance a kopí. Procházkou jsme zamířili zpátky do paláce. Tankred už spal a toho jsme museli využít… CENZUROVÁNO :)…
Uprostřed noci mě probudil nenadálý šramot. Ze zvyku sem sáhl po dýce na nočním stolku, ale v tu chvíli sem dostal něčím tupým do hlavy a ztratil vědomí: „Sharwyn!“
Probral jsem se, až když rozbitým oknem dovnitř pronikalo denní světlo. Ležel jsem na kožešině z mantikory, coby přehozu přes postel, se zaschlým šrámem na čele. Má žena i syn… Na nočním stolku ležel cár pergamenu přibodnutý mou dýkou a na těch pár bezcenných slov na něm asi ještě dlouho nezapomenu: „Jestli uděláš co ti řekneme, nic se jim nestane.“
Silou vůle jsem se přinutil ke klidu, v rychlosti shledal veškerou svou výstroj a výzbroj, rozrazil dveře a vyrazil prudkým krokem ke stájím. Teprv poznají hněv temného elfa… Cestou mě zarazil jeden ze sloužících a podával mi vzkaz, který někdo zanechal u zadní brány. Stálo v něm zhruba toto: „Vezmi krále a vyrazte směrem na jih. Jeďte sami nebo zpátky dostaneš jen dvě hlavy.“ … Ano, v té chvíli jsem byl ochoten to udělat. Byl jsem ochoten vydat jim krále, jemuž jsem přísahal věrnost, jakož i jeho otci před ním, byl jsem ochoten zradit Dalin. Ne! Musím přemýšlet: Slyšel jsem, že s únosci se nevyjednává. Tu možnost jsem okamžitě zavrhl, neboť znamenala jasný rozsudek pro mou ženu a syna. Bál jsem se na to jen pomyslet. Také se však říká, že únoscům se nesmí říci ne. Buď král nebo má rodina, tenhle výběr se mi nelíbil ani za mák. Probouzelo to ve mně mou zděděnou touhu ničit a zabíjet. Udeřil jsem pěstí do zdi. Byla kamenná…
Z chmurných myšlenek mě vyrušil další sluha, jenž na mě volal: „Můj pane, venku je horda barbarů a násilím se domáhají vstupu, že s Vámi potřebují mluvit.“ Střelil sem po něm pohledem až ztichl a viditelně zbledl, ale vyrazil jsem k bráně.
Ukázalo se, že nepřítel, kterého jsme nedávno porazili se opět probudil. Že by náhoda? Nepravděpodobné. Navíc mi vůdce barbarů po delším vypravování prozradil, že z dálky zahlédli několik jezdců mířících směrem k východu, odkud nám naši nabušení přátelé přijeli zvěstovat tu zlou novinu… V hlavě se mi začal rodit ďábelský plán: Neřeknu únoscům ne, ale vyjednávat s nimi také nebudu. Pravděpodobnost návratu mé rodiny je v obou případech příliš nízká. Avšak rozhodl jsem se vše vsadit na jednu kartu, k čemuž budu potřebovat pomoc…
Podařilo se mi přesvědčit krále, aby se uklidil do bezpečí, zatímco jeho dvojník oficiálně odjede z města na jih s mým dvojníkem, řekněme na sokolnickou loveckou výpravu, a doprovázet je bude můj sokol, zatímco já a moji přátelé se vydáme s barbary na východ. Ať žije alchymista, jenž vymyslel metamorfózu. Asi mu složím oslavnou báseň, pokud to přežiji.
Za celou cestu jsem nepronesl jediné slovo, jen můj zrak zabíjel napotkání zpod kápě stažené do čela. Uzavřel jsem se do sebe. Právě nyní jsem měl ke svým pokrevním bratřím neblíže. Nikdy jsem neměl k zabíjení žádné velké zábrany, ač konal jsem dobré skutky, však nyní mě ovládla touha po pomstě, touha po krvi nepřátel, chladná, chladná a nebezpečná jako ocel vrahovy dýky přetínající krční tepny.
Stopaři nás dovedli ke starým dolům. Nezdály se tak opuštěné, jak měli být. Zatímco se barbaři připravovali na ranní bitku, já se pod pláštěm noci vydal vstříc svému osudu. Bylo mi docela jedno, co je právě za denní dobu. Vypravil bych se tam i v pravé poledne. Jen jsem už nedokázal čekat a jediné, v co jsem doufal bylo, dostaneme-li se k Sharwyn a Tankredovi včas. Pokud jsou ještě naživu. Moji přátelé mě následovali. Každý možná z jiného důvodu – Elwin snad aby mi pomohl, Geralt si zajisté nechtěl nechat ujít to krveprolití a Mithrandir se šel nejspíš podívat, jak mi urazí hlavu -, ale ať už mě následovali kvůli čemukoli, jsem rád, že se tak stalo.
Co se dělo vevnitř příliš rozepisovat nebudu. Na tuhle část svého já zrovna moc pyšný nejsem. Fakt pouze je, že jsem zabíjel tiše jako smrt, bez jediného slova či pokřiku, metamorfován ve dvoumetrový kolos svalů, dokud prodlužované účinky lektvaru nevyprchaly. A zabíjel jsem i pak, jen ne tak efektivně, protože ač je snazší mávat mečem než mačkat akordy, ruka umělce se nevyrovná ruce válečníka, i když je zakalena nejedním soubojem a posílena sebevětším hněvem. Nepočítal jsem je, s tím jsem skončit někde u deseti, necítil jsem únavu, ač krvácel jsem z mnoha ran, nebylo tu pro ní místo. Až jsme se konečně probili k cíli…
V jedné z posledních místností jsem konečně uviděl mou ženu. Nůž pod krkem jí držel nějaký kouzelník, soudě dle jeho vzhledu. Pokoušel se vyjednávat z pozice síly, ale já nechtěl aby mu to prošlo. Rozběhl jsem se proti němu a plnou silou narazil do neviditelné bariéry. Jen se smál… Nesnáším bezmoc.
V tu chvíli do místnosti vtrhnul druhou stranou Alius a jednou ranou uťal tomu padouchovi jeho odpornou hlavu. Rána to byla tak veliká, že se jeho hlava odkutálela až do rohu, hned vedle hlavy mé ženy!!! Pak její tělo ještě ze srandy probodl!!! To na mě bylo moc! Se zavytím a nepříčetný zlostí jsem se po něm vrhnul. Rychlejší než já byly pouze dva Elwinovi šípy. Udeřil jsem jak nejsilněji jsem uměl, avšak Alius to vykryl a odhodil mě přes celou místnost. Už už jsem se potácivě zvedal ze země – únava si již vybírala svou daň -, když se za tím …CENZUROVÁNO… objevili jeho spolubojovníci s nosítky s mou ženou a synem. Byli v oba bezvědomí, ale živí a zdraví. Popošel jsem dva kroky a zhroutil jsem se opět na zem. Všechno se propadlo do temnoty bezesného spánku…
V hlavních rolích, aneb každej druhej elf nebo hraničář:
Vrchní beastmaster a ten největší padouch ze všech – Mavev
Nejslavnější dalinský bard všech dob Moreaulf se svým věrným sokolem Kaiem – no, kdo jinej než já Erlandil
Konečně také jednou hrající elfí chodec a lučištník Elwin – Elwin
Úplně maximální bleskochrlič, co zkazí každou poctivou krveprolévačku, Mithrandir – Gandalv
Naše špičatouchá miss „Údernice“ Elar – Sisqinanamook
Její neméně elfí pomocnice Slinta s houfem všemožné havěti kolem sebe – Sunshi
Už o něco méně tajemný rytíř víry Dared z Brány, jehož životním posláním je působit zlu žaludeční vředy – Lazi Vlaad
Zaklínač Geralt, co říct víc; prostě poctivej vědmák, co ti mečem na tvář vykrojí lilii ani nemrkneš – Angelo
Barbarian Alius (pouze jako CP) – Mavev
PS. pro spoluhráče: Omlouvám se, že jsem vás téměř nezmínil, ale hněv zastřel myšlenky barda natolik, aby nevnímal okolí i přátele, kteří přišli s ním. Příště to napravím.
PPS.: Když skončí veškerá legrace, zmlkne i bard.
Diskuze
Mavev: Oh takové uznání si nezasloužim počkej až vás PJ všechny pošle k pánu to pak budeš zpívat trochu jinak :)
Erlandil : Spíš až Alius skoncuje s Moreaulfem...Počkat a kdo pak napíše o mém slavném vítězství...To je dilema...
Hmmm, těšim se na další díl...jen tak dál.... * * * * *
Mavev: myslíš, až s tebou Moreaulf skoncuje??? :)
Marigold: nevzala tě, nevzala, co se dá dělat... ale i kdyby mi tucet kecalů dalo špatný hodnocení, než si zcela nekriticky mé dílo zalouží :), Marsie udělala povídka radost v pravou chvíli a to se počítá... a jak je vidět, spolučlenové družinky hodnotí lépe a ti by mohli nejvíce kritizovat, protože tam byli
ad CENZUROVÁNO: to byl sakra vtip!!! copak si neviděl třeba takovou Hvězdnou pěchotu??? (neřikám, že by to bylo extradílo kinematografie, ale za podívání stála)... to není o tom, že by Moreaulf měl málo fantasie na to, aby popsal, co se tu noc dělo, byla to tak trochu parodie (zatím všechny cesty byly psány s menší nadsázkou)
ad málo akce: osobně se hack&slashingu snažím vyhnout, pokud ty ne... nevím, přišlo mi docala nehodné tohoto díla slavného a uznávaného dalinského umělce, aby popisoval to jak někomu rozpůlil hlavu nebo ukousnul ucho, když na to zrovna moc pyšný není (na tuto stránku svého já)
prostě se to snažíš pořád posuzovat jako povídku nebo román... to se nedá... chceš-li ode mě povídku přečti se Píseň soumraku nebo Cestou hrdiny... tohle je "jen" odlehčený popis dobrodružství, který má vést atmosféru a charakter svého spisovatele barda Moreaulfa
Skláním se před tvým uznáním, od tebe našeho nejlepšího PJ se to velmi cení...
Tak zase jednou přibyl příspěvek do kroniky Dalinské družiny a já musím opět konstatovat že bez dobrého dobrodružství by nebylo kvalitní povídky a tak skládám poctu jak Erlandilovi (i Moreaulfovi konec konců takhle rozzuřenýho jsem ho ještě neviděl a to že s ním chodím po světě dobrou chvilku) tak i Mavevovi.
5*
Marigold : No ono tam to dobrodružství není celý, tohle je jen vyvrcholení...A to z jednoho prostého důvodu, kterým jest moje chyba, že jsem Erlandila neupozornil na to aby to psal od začátku...I když ten závěr je myslím dostačující...
Erlandil : Ano jako vždy dokonalé...
PS : Ten incident s Moreaulfovou manželkou má ještě dohru...Doufám, že je vyřešení tam ,Erlandile, někdy šoupneš...
Marigold: mám jen ten dojem, že si akorát nepochopil tu věc - cenzurováno, měl to bejt vtip, ne všem jde jen o to jedno a pak proč za každou cenu pořád jen dokola vraždit a vraždit..
sisqi
Má to dej, napätie a páči sa mi ten bard. Tak za toto dávam 4*
Řekla bych, že stylu ani jazyku se nedá vytknout téměř nic. Od začátku do konce obě tyto složky společně udržují napětí a velký spád.
Je pravdou, že autor neplýtval slovy... Ale stručnost zde není chybou, ba naopak, pohání děj ještě rychleji vpřed a vystihuje náladu příběhu i barda Moreaulfa.
Příběh je dramatický, zápletka skvělá... A i zpracování je velmi kvalitní. Pocity a činy splývají a prolínají se, což opravdu strhuje čtenáře do děje.
Erlandil: Opět jsi nezklamal, děkuji :)