Ardanský sen
| Autor: | Godric |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
Ardanský sen
Kladu si otázku kde začít. Nechtěl bych podat příběh vytržený z kontextu stejně tak, jako bych nechtěl zahlcovat jeho čtenáře obsáhlými genealogiemi. Každopádně nejlepší bude začít od začátku.
Bylo to v červnu, zrovna v jednom z nejteplejších dní léta, když se pár kamarádů ze školy po delší době sešlo v hostinci na staré cestě ze Sibiu to Chetonu. Je pravda, že krčma za moc nestála, ale co lepšího si takový hraničář, který právě vyšel z učení, může dovolit. V krčmě sedělo několik formanů a úplně v rohu u krbu, který naštěstí v letních měsících nehořel, se schovávalo několik dětí. Tedy, rádoby dětí, protože děti většinou neměly dlouhé pláště, kudly nebo meče u pasu a těžké boty do půli lýtek. A taky nemluvily hlasy připomínajícími větrem ošlehané barbary nebo šeptající stařešiny. Naštěstí, stejně jako v jiných krčmách, ani tady si jich nikdo nevšímal. A přestože kdokoli by do hostince přišel, řekl by, že je tam absolutní ticho, ty osoby v rohu mezi sebou o něčem horlivě diskutovaly.
„Á, Hawku, rád tě vidím, cos dělal minulý rok?“ Člověk, kterého původně mezi stíny vůbec nebylo vidět, promluvil.
„Nic moc. Sehnal jsem sice nějaký obchod s kožešinami, ale to víš. Je léto a venku potkáš stěží vlka, natož medvěda nebo něco podobného. A ty?“ Teď zase mluvil ten malý mužík, ale jeho hlas byl zastřený a nasáklý tichem knihoven.
„Nic moc, ještě jsem zůstal rok na škole a dodělal si nějaké ty dovednosti z oboru.“
„Aha, rozumím. A co vy ostatní?“ Zbývající dvě postavy se pustily do společného vyprávění.
„No, já jsem tady s Gondarem dělal jednu akci v Assinii, ale řeknu ti, totální fiasko.“ Promluvil druhý z dvojice, podstatně robustněji vypadající a chytil při tom nebezpečně vyhlížející sekeru, co mu visela u pasu.
"Byl tam pěkně zuřivej černej troll a bylo to fakticky dost horký. Řeknu ti, dyby do něj Thorn nenapražil tu uspávací šipku, co mu tudlenc Godric loni dal, nevim nevim, jak bysme odtamtuď vypadli.“ Ke slovu se vrátil první.
„Jo, přesně tak. A jak Gondar zapomněl říct, tomu trollovi to udělalo asi tolik, co je se mnou když si dám trochu piva. Začal se trochu motat, ale i tak, museli jsme … no hodně rychle sprintovat, abychom mu utekli.“ Ke slovu se vrátil mužík se zastřeným hlasem, který v tu chvíli ale už tak zastřený nevypadal.
„Cože? Vy jste vyplýtvali tu šipku na takovou blbost? Víte kolik to dalo práce?!“ Pak vydal velmi nevrlý škleb a zdálo se, jako by se mu v pravé dlani objevil na chvíli malý plamínek. Jeho soused, kterému říkali Thorn, se na něj otočil a podle tónu hlasu bylo poznat, že je mu to skutečně líto.
„Promiň, moc mě to mrzí, ale byla to jediná možnost. Určitě seženeme…“ Godric mu skočil do řeči.
„Nech si to. Vím, že u vás na škole…“ V reakci na slovo škola se Thorn dost nesouhlasně zašklebil, ale nechal Godrika mluvit. „… se tyhle techniky učí, ale já za sebou taky jednu dvě lekce rétoriky mám.“ Thorn se rozhodl na slovo škola nereagovat a zřejmě pochopil, že své psychologické schopnosti si musí zkoušet asi na někoho jiného.
„Dobře, omlouvám se, pokusím se tomu zamezit.“
„Pokusím?!? Já ti…“ Ten největší z celé skupinky, člověk, kterému říkali Hawk, se do hádky vložil.
„Nechte se, vy dva. Thorne, uznávám, že vám asi nic jiného nezbývalo, ale skutečně jste se mohli dívat trochu líp. Protože jak znám trolly, většinou neútočí na nic, co je dál než deset sáhů.“
„To je pravda.“ Připustil Thorn.
„A Godriku, ty zřejmě chápeš, že lepší bez jedné šipky, než bez dvou kamarádů.“ I Godric připustil svou chybu
„Promiň. Máš pravdu.“
Hawk ale zřejmě chtěl i něco jiného a pokračoval.
„Každopádně, mám dojem, že Thorn nám chtěl něco říct a myslím, že potom už se nám ta jedna šipka vyplatí až dost.“ Hawk se zakřenil a Gondar ještě s nadšením dodal.
„Tak to rozbijeme všechno!“ načež Godric odpověděl
„Jasně, a pak se celou noc nehnu. Když mám chuť na skřeta, tak si vybírám.“ A zrušil bariéru ticha, kterou kolem nich na začátku rozhovoru uzavřel.
Strávili noc v hostinci a brzo ráno se vydali na cestu. Ještě než se slunce stačilo dost vyhoupnout nad obzor, prošli rozlehlými pláněmi Eregionu a kolem jedenácté se dostali do Tichého lesa. Cestou zastavili jen jednou kvůli pití a jinak celý den, před horkem dobře ukrytí lesem, pokračovali k cestě, než slunce urazilo svou denní pouť a zhouplo se opět k obzoru. Pak se utábořili v údolíčku nedaleko cesty.
Thorn s Gondarem se ztratili někde v lesíku a Hawk s Godrikem začali shánět dřevo na oheň. Po chvilce už měli pěknou hromádku a ještě další dřevo v zásobě vedle. Pohodlně se usadili kolem ohniště a čekali na zbývající členy družinky. Godric se významně podíval na hromádku na ohništi, ve které se v tu chvíli objevil malý plamínek. Hromádka hořela už nějakou chvíli a zbytek dřeva už se taky dostatečně zmenšil, když se vrátil Gondar. Hawk se na něj s dosti nespokojeným výrazem otočil a Gondar začal ospravedlňovat svoje zpoždění:
„Hele, já ze to fakt nemůžu. Víš co tohle je? Nevíš! Tyhle Eregionský lesy sou úplně prázný, žádnej zajíček nebo divočáček, prostě nic. Takhle sme běhali po lese asi dvě hodiny…“ Godric zamumlal něco ve smyslu:
„No, toho jsem si taky všiml.“
„…A nic sme nemohli najít. Nakonec jsme dotáhli tohle.“ Gondar se otočil, jako by chtěl něco ukázat, ale díval se na zjevně prázdný les. Godric se otočil k Hawkovi a říká:
„O co že teď řekne: Thorne, sakra proč tady nejseš?“ Gondar promluvil do prázdného lesa:
„Thorne, sakra proč tady nejseš?“ Hawk jen stěží potlačil smích. Gondar se otočil zpátky na Hawka s Godrikem a řekl:
„Zrovna sme ulovili takovýho pěknýho medvídka a von ho tam nechá. Ten je tupější než sekera Kwesseova sekera…“ Teď už to Hawk nevydržel a vyprskl smíchem:
„ A tys čekal že čtyřicetipalcový hobit utáhne dospělého medvěda? Tos mě teda pobavil.“
„Sakra!“ Ulevil si trpaslík Gondar a zaběhl do lesa hledat Thorna i s medvědem. Naštěstí se vrátil za několik minut, Thorna na jednom rameně, medvěda na druhém, vítězoslavný výraz na tváři a za sebou asi palec hluboké stopy v jehličí. V průběhu večera se Thorn probral a vysvětlil ostatním, jak urputně se snažil medvěda táhnout a všichni si mezi tím vychutnali čerstvou medvědí pečínku. Nějaké maso si vzali do zásoby a ulehli ke spánku, aby mohli ráno vyrazit na další cestu.
Druhý den cesty se nesl v podstatně klidnějším duchu. Na obloze se objevily mráčky a vedro už bylo podstatně snesitelnější. Navíc do cíle jim zbývalo už jen nějakých deset mil a pro všechny bylo příjemné strávit odpoledne ve městě. Kolem čtvrté dorazili do Chetonu. Cheton byl skutečně veliké město, čtvrté největší v zemi a se Sibiu se to nedalo srovnávat. Už daleko před hradbami se táhla úrodná pole kolem Visitainy, ke kterým patřilo i nemálo vesnic a obrněných dvorců. Za nimi pak stál na pahorku Cheton s vysokými hradbami a katedrálou v horní čtvrti. Družinka rychle překonala část otevřené krajiny a dostala se až k městu. Stráže sice měli ze začátku poměrně nepříjemné námitky, že nemají povolení, ale stačilo pár dobře mířených vět od Thorna a obránci města zkrotli jako beránci. Ve městě vyhledali jednu levnější krčmu a pak se rozdělili, každý za tím, co mu bylo nejmilejší.
Hawk s Gondarem šli spolu a navštívili jako první obchod s dýmkovým kořením. Obchodník byl velice příjemný a bylo vidět, že se ve svém řemesle vyzná. Dal oběma ochutnat velmi dobré vzorky a není divu, že dobrodruzi u něj několik zlatých nechali. Pak vyrazili ke zbrojmistrovi a obdivovali dokonalé zbraně, co se povídalo z té nejlepší zbrojírny v zemi. Gondar se téměř zamiloval do dvoubřité sekery, které měla rukojeť z bílé kůže, byla velmi šikovně odlehčená a asi velmi obratná. Hawk hned při příchodu našel svou vysněnou zbraň. Byla to dávný královský meč, který byl zlomen největším skřetím generálem Kragretem při bitvě o Beldiranii. Ležel na kamenném podstavci, byla to chlouba zdejší kovárny. Zlomená čepel byla popsána runami elfů z Celenheimu a ještě pořád z ní Hawk cítil mocné kouzlo. Bohužel, meč byl zlomen a žádná z pecí na světě už ho nedokázala znovu zkout. I tak ho ale Hawk dokázal plné půl hodiny s božskou úctou sledovat a obdivovat jeho dokonalost. Gondar mezitím prohlédl všechny zbraně, které v kovárně byly a už začínal být dost netrpělivý i mistr zbrojíř. Nakonec se Hawk aspoň částečně ze sna probral vyšel s Gondarem z krámu. Protože chodili po městě dost dlouho a už se začalo stmívat, Gondar navrhl Hawkovi, aby navštívili zdejší proslulý nevěstinec, ale Hawk měl plnou hlavu meče a na nic jiného v podstatě ani nedokázal myslet. Poslal tedy Gondara samotného a vrátil se do krčmy, ve které spali. Godric a Thorn původně taky šli spolu a Thorn je zavedl do krčmy, jak říkal, lidí z řemesla. Na první pohled to byla obyčejná putyka. Někteří hosté sice měli dlouhé pláště a obecně více šperků, aspoň na viditelných místech, ale takových tam bylo poskrovnu a Thorn se na ně díval dost nesouhlasně. Pujčili si od hostinského pučil šipky a dali se s Godrikem do hry. Thorn házel velice dobře. Godric taky neměl špatnou mušku, ale s úrovní hobita se to nedalo srovnávat. Pak ale zřejmě změnil způsob hry a zjevně si z něj začal dělat legraci. Vzal šipku. Prohodil ji pod nohou, naprosto jistě směrem, kterým by terč minula asi o metr. Jakmile se ale šipka dostala asi do výšky terče, zastavila se ve vzduchu a chvíli se otáčela, než našla ten správný směr na terč. Godric s potěšením sledoval Thornův nechápavý výraz a pronesl zpěvavým hlasem „na terč!“. V tu ránu jako když do šipky kopne. Vystřelila naprosto jistým směrem a skončila přesně uprostřed trojité dvacítky, největší hodnoty ve hře. Thorn samozřejmě velmi rychle pochopil, že pro Godrika je to naprosto triviální věc, ale i tak prohlásil, že s použitím kouzel odmítá hrát. Oba dva nebyli daleko tomu se pohádat, ale usoudili, že bude lepší toho nechat. Thorn si tedy objednal pivo a dal se do řeči s jedním z hostů. Godric zatím odešel a na zbytek odpoledne si udělal jiné plány. Když se snažil dostat do horní čtvrti, měl sice trochu problém se strážemi, ale narozdíl od Thorna, Godric použil jen jednoduché zaklínadlo a najednou byli oba strážci k nepoznání. Pouštěli ho do horní čtvrti jako nejlepšího přítele a ještě mu nabízeli víno, ale Godric měl jiné starosti a pokračoval rovnou do krámku „U suchého pařátu“. Je sice pravda, že o magii měl trošku jiné představy, než majitel, ale i tak se dohodli a nakonec strávil zbytek odpoledne meditací v Tiché místnosti, kterou „U suchého pařátu“ taky měli. Při odchodu ještě prohodil pár slov s prodavačem a koupil bylinky a pár flakónků. Thorn strávil odpoledne poněkud jinak. Nejdřív si v krčmě nádherně popovídal s jedním kolegou o legendární dokonalosti Celenheimských zámků na královské pokladnici a pak probral s druhým ekonomickou a politickou situaci, a shodli se, že pokud by se položil Celemheim, celá země by se dostala do velikých problémů a pravděpodobně by naprosto selhala. Nakonec zamířil do nevěstince, ovšem za poněkud jiným účelem něž Gondar. Vzhledem ke stavu hostů pro něj nebyl problém obstarat za večer pěkných pár měšců zlata, za které si pak vyrazil koupit spoušť na svou milovanou kuši. Po těžkém výběru si nakonec vzal jednu s dvojitou drážkou a bezpečnostním kroužkem, která podle prodavače pouštěla šipku s přesností jestřábího oka. Po té, co ji Thorn namontoval a vyzkoušel, mohl říct, že prodavač nebyl moc daleko od pravdy. Spoušť byla prostě dokonalá (taky ho stála všechno zlato, které si v nevěstinci obstaral). S hlavou v oblacích se vydal do hospody za ostatními a těšil se, jak jim ráno kuši předvede.
Když se vrátil, všichni už spali. Ověřil, jestli jsou okna a dveře dobře zavřené a šel si lehnout taky. Brzo ráno Godric všechny vzbudil, sám už připravený na odchod. Kontrolovali si věci, když Gondar najednou zařval jako tur.
„Kde sou mý peníze?!? Nějakej lump mi je musel včera večer čmajznout!“ Godric se ho pokusil uklidnit.
„Určitě jsi je jenom někam založil, podívej se pořádně“ Gondar byl ale neoblomný
„Já sem nikam svý peníze nezaložil! Nikam je nikdy nezakládám! Řikám, že mi je nějakej lump čmaznul!!!“ Gondar se podíval na Thorna.
„To byl určitě ňákej z těch tvejch vypečenejch kamarádíčků, co?!?“ Thorn začal horlivě přemýšlet, jak tu nepříjemnou situaci vyřešit.
„No... já ... ehm ... jsem...“
„Nó?“ Začal protahovat Gondar.
„Totiž já sem vážně nevěděl, že seš to ty...“ Godric s Hawkem se jen velice těžko bránili smíchu. Trpaslík, kterému vždycky takovéhle věci trvaly dýl, se na Thorna stále jen nechápavě díval. Pak mu ale zřejmě došlo, co se stalo a barva jeho obličeje se z brčálově zelené změnila na rajsky rudou.
„Já tě!!!...“ Trpaslík vytáhl sekeru a napřáhl se. Godric pochopil, že by měl něco dělat a v poslední chvíli zvedl ruku. Sekera se zastavila několik palců před zlodějovým obličejem, jako by tam byl kámen. Gondar na Thorna několik minut zíral, sekeru mu držel před obličejem, než se uklidnil a sundal ji. Godric si protřepal ruku.
„Takže mi laskavě to zlato vrať.“ Řekl Gondar.
„To nemůžu.“ Opáčil Thorn.
„Protože jsem ho už utratil.“ Tentokrát Godric zastavil sekeru už při nápřahu. Umožnil tím Thornovi ukázat všem svou vylepšenou kuši a Gondarovi umožnil vybít se o neviditelnou bariéru, která ho obklopila. Až se konečně uklidnil, vzali zbytek věcí a šli dolů vrátit klíče od pokoje.
Přestože byli všichni docela rozespalí, mohli Godrikovi děkovat, že je vzbudil tak brzo. Do lesa na úpatí Creneimských hor se dostali zhruba v devět hodin a tak se jim podařilo nejostřejšímu slunci uniknout. Po dvou hodinách sešli z cesty a Godric je vedl neprostupným lesem. Cesta v takovém terénu byla složitější, ale naštěstí stačila hodina, když se dostali na území pokryté balvany. Místy vyčnívala holá skála a terén začal znatelně stoupat. Jak se blížili k troskám Ardanského chrámu, Godric stále víc naléhal, aby byli co nejtišší a nejopatrnější.
Konečně poznal zákrut lesa, za kterým bylo to co hledali. Přikrčil se a mezi troskami se proplížil až na místo, odkud byl vidět vchod do jeskyně. Blíž k nim se tyčila mohutná skalní brána z pískovce a těsně před vchodem stál a čenichal pětimetrový černý troll. Godric se otočil k ostatním a začal domlouvat strategii. Nejdříve se měli Gondar s Hawkem připlížit co nejblíž k trollovi, aby si jich nevšiml a Thorn měl pokračovat za nimi. Godric by pak z dálky hodil po trollovi ohnivou kouli a odvedl by tak jeho pozornost. V tu chvíli by Gondar s Hawkem vyletěli a napadli by nicnetušícího trolla za zadu. Thorn by mezitím střílel šipky jednu za druhou trollovi mezi oči. Tak se tedy pustili do akce. Všechno probíhalo podle plánu, Gondar s Hawkem čekali za balvany, Thorn kousek za nimi a Godric vzadu, připraven zaútočit. Roztáhl ruce a mezi nimi se objevil plamínek. Hnětl ho mezi prsty a plamínek se stále zvětšoval až v robustní ohnivou kouli obklopenou plameny. Když měla ohnivá koule už skoro dvě stopy a plamenný obal pohltil celou Godrikovu ruku, hodil ji. Za koulí zazářil několikasáhový ohnivý ohon a troll zařval jako lev, když si toho všiml. Už s tím ale nic nemohl udělat. Ohnivá koule se mu rozbila o prsa a způsobila velkou ránu. Navíc se plameny rozběhly i po zbytku trollova kožichu a zvíře, podobné teď spíš planoucímu golemu, se rozběhlo na Godrika. Hawk s Gondarem vyrazili, ale troll, popuzený plamennou sprchou, byl mnohem rychlejší než obvykle. Ani jeden z bojovníků ho už nemohl dohonit. Větší starosti měl ale Godric. Uvědomil si svou chybu a co hůř, věděl co mu hrozilo. Jestli teď nic nevymyslí, troll ho buď zašlápne, nebo ho odpálí pěstí dvacet sáhů daleko. Tak či tak, byl by namístě mrtvý. To ovšem nebyla ideální představa. Godrika ještě nikdy nenechal jeho mozek v úzkých. Nesmí ani teď... Těkal očima po okolí a najednou mu vysvitla naděje. Na pískovcové bráně stál vratký viklan. Godric se podíval na trolla a na viklan, pak rozpřáhl ruce. Zařval a během sekundy se mu v pravé ruce objevilo něco připomínající jiskřící tenisový míček. Ještě ne, uvažoval Godric, ještě ne... Sledoval trolla, blížícího se k němu a Hawka s Gondarem, kteří se ho bezmocně snažili dohonit. Teď!!! Pomyslel Godric a vší silou hodil kouzlo na viklan. Troll se neúprosně blížil a mohutný balvan na bráně se po nárazu kouzla pomalu rozhoupal. Spadni, no tak spadni, doufal Godric. Najednou se balvan naklonil příliš a zrovna když troll vbíhal pod skalní bránu, sklouznul. Dopadnul bestii přímo na hlavu a ozvalo se nepříjemné prasknutí trollí lebky. Troll se bezvládně svalil na zem a Godric jen taktak stačil padajícímu tělu uhnout.
Když troll konečně padnul k zeni, všichni si pořádně oddechli.
„To bylo vo fous.“ Prohlásil Gondar. Nepochybně měl svým způsobem pravdu. Godric ze svého pláště smetl prach, který se rozvířil, když tělo spadlo na zem a dal se do vysvětlování další cesty. Vytáhnul plánek a ukazoval:
„Tady jsme teď.“ Ukázal na ústí klikaté chodby.
„Jednu z největších překážek máme za sebou. Další problém nás může čekat tady.“ Godric ukázal na místo větvení chodeb, které bylo označeno lebkou.
„Bude to tam asi nepříjemné, ale proti trollovi to bude lehčí. Naši mistři boje to zvládnou!“ Podíval se pochvalně na Hawka s Gondarem.
„Pak se dostaneme k této ponorné řece. Trocha bublinkového kouzla to ale spraví. No a tady je náš cíl. Když vylezeme z vody, bude na nás čekat tenhle obludný pes. Sice na řetěze, ale i tak docela oříšek. Rovněž ne nebezpečnější než troll.“
„Ale tam bude docela podstatně míň místa, nemyslíš?“ Poznamenal Thorn.
„Dobrá úvaha.“ Odpověděl Godric. „Ale i tak by to neměl být problém. No a tady už musíme bez mapy. Za tyhle zámky se ještě nedostal nikdo, kdo by odtamtud donesl nějaké svědectví.“ Godric složil mapu a udělal rukou gesto, kterým je poslal kupředu.
Člověk, hobit i skřítek vběhli dovnitř. Jen Gondar pořád nerozhodně čekal před vchodem. Pak si ale vzpomněl, co ráno řešil s Thornem a představa, že by se od někoho takového nechal zahanbit pro něj byla nepřijatelná. Přes veškerý odpor se tedy rozběhl za zbytkem družiny. Hned jak vešli, Godric zvednul ruce a vypustil z nich malé světélko, které mu zářilo nad hlavou a osvětlovalo deset sáhu kolem sebe. Šli skoro čtvrt hodiny a míjeli různé postranní uličky. Semtam odbočili, jiné křižovatky nechávali být. Pak je Godric vybídnul k větší opatrnosti. Do té doby byly chodby sotva na člověka a hrubě tesané, teď se ale zvedly a povrch byl opracován jemněji. U jedné ostré zatáčky zastavili a Godric jim začal šeptem vysvětlovat, co dál. „Tak jsme tady. Tohle místo je na mapě vyznačeno lebkou. V sále, do kterého vejdeme, uvidíte několik hromádek kostí. Ať vás ani nenapadne se k nim přibližovat. Stůjte vždy na místě a bojujte ve formaci. Je to životně důležité. Já budu odstraňovat vzdálenější cíle a Thorn...“ Podíval se významně na Thorna. „...bude mířit nikoli na hlavu, ale na krk. Přestože se to může zdát neúčinné, bude to rozhodně účinnější, než střílet kamkoli jinam. Nijak líp to nepůjde.“ Godric se připravil a zvedl ruku. Mluvil polohlasem.
„Tři,... dva,... jedna,... Jdeme!!!!“ A mávnul rukou. Všichni se rozběhli a vyřítili se do obrovské síně se sloupovím. Gondar s Hawkem se zastavili mezi prvními dvěma sloupy. Za nimi Thorn a Godric. Ozvalo se zachrastění kostí a čtyři hromádky se proměnily v kostlivce. Dva se rozběhli na Hawka s Gondarem, další dva šli kolem ke zbývajícím dvěma. Hawk se držel Godrikovy rady, ale Gondar se rozběhl kostlivcům vstříc.
„Neeee!!!!“ Zařval Godric, když si všimnul, co se děje.
„Stůj ty hlupáku!!! Zastav!!!“ Veškerý křik byl ale marný. Jak se Gondar dostal k nepřátelům, další čtyři hromádky, ke kterým se přiblížil, se změnily v odporné kostry. Gondar se rozmáchl a dva kostlivce z první várky změnil na zase na hromádky. Thorn pečlivě zamířil na krk třetího a zmáčknul. Ještě, že si koupil novou spoušť. O setinu sekundy později a minul by. Šipka zasáhla páteř a vymrštila z kostlivcova zátylku několik obratlů. Jeho hlava těžce dopadla na zem a zbytek těla jako by najednou nic nedrželo. Kosti se rozsypaly po podlaze. Poslední kostlivec z prvně probuzených čekal na Godrika. Čaroději se v ruce pěknou chvilku otáčel namodralý zářící obláček. Godric hodil. Obláček zasáhl kostlivce do hrudního koše a jako by tam byla výbušnina. Kosti se rozletěly na všechny strany a jedna dokonce se zaduněním zasáhla Gondarovu hlavu. Kdyby na to byla vhodná chvíle, začal by se Godric asi smát, ale pořád ještě zbývali čtyři kostlivci. Zvolili kupodivu podobnou strategii jako jejich předchůdci. První dva zaútočili přímo, druzí šli dozadu, ale protože se Hawk s Gondarem nebezpečně přiblížili, kostlivci to k nim ze všech stran už neměli daleko. Prvního roztříštila spolehlivě Gondarova sekera. Druhý si vyměnil pár výpadů s Hawkem, ale hraničářův široký meč ho taky ve chvilce změnil v hromádku kostí. Poslední dva jim ovšem byli už za zády. Thorn podruhé zasáhl a zneškodnil kostlivce, který ohrožoval nicnetušícího Hawka. Těsně před tím, než by kostlivec dokončil svůj smrtící úder. S Gondarem to ale bylo horší. Za jeho zády se kostlivec už napřahoval a Godrikův obláček ještě nedosáhl ani poloviční velikosti, jako ten minulý. Thorn zatím nestihl přebít a Hawk se nestihl otočit. Godric bleskurychle otočil zápěstím a nedokončený obláček se v tu chvíli ztratil. Místo toho napřáhl ruku ke Gondarovi a v poslední chvíli se mu podařilo, co potřeboval. Kostlivcův meč se zastavil o neviditelnou bariéru, kterou nad Gondarem v poslední vteřině Godric vztyčil. Hawk se mezitím už otočil a uštědřil nechápajícímu kostlivci poslední ránu. Jeho trosky se rozlétly po podlaze.
Všichni bez dechu stáli. Gondar sledoval, jak kosti dopadají na zem a chrastí o kamennou podlahu. Věděl, že kdyby ho Godric neochránil, byl by velmi těžce zraněný, nebo mrtvý. Nikdo nesebral odvahu pohnout se déle než minutu. Pak se konečně Godric vydal směrem k ostatním. Došel tedy k nim a pověděl jim, co bylo potřeba:
„Zřejmě chápete, že to co se stalo mohlo, nebýt našeho nesmírného štěstí, stát nejednoho z nás život. Berte to jako ponaučení a řiďte se tím, protože to co jsme zvládli teď nebyla rozhodně nejtěžší zkouška. Nyní nás čeká kus cesty k zaplaveným štolám a pak k pokladnici, ale dávejte pozor. Nezapomeňte, že tudy už přes padesát let nikdo nešel... A přes dvě stě let neprošel. Tak pamatujte na to.“ Vydali se na další cestu podzemím. Jejich oči už si zvykly na lehké bledé světlo Godrikova kouzla a mohli pokračovat rychleji, než na začátku. Po půl hodině cesty chodbami začali prudce klesat a brzy se dostali do místa, kde byla zaplavená podzemní průrva a od další cesty je dělilo hluboké jezero.
„Tak jsme tady.“ Řekl Godric.
„Teď na vás všechny použiji bublinkové kouzlo, které nám umožní proplavat pod hladinou. Nevzdalujte se od sebe navzájem dál, než na sáh. Voda je sice čistá, ale můžete někdy rozvířit prach u stěn a ztratit se. Pak už by vás nikdo nikdy nenašel.“ Pozvedl ruce a natáhl směrem k ostatním. Byl to zvláštní pocit. Jako by vám někdo do nosu pustil vodu, ale vy byste ji přitom mohli normálně dýchat. Zprvu to bylo dost nepříjemné a dobrodruzi se začali dusit, ale Godric je povzbuzoval, aby dýchali a podařilo se jim nakonec na kouzlo zvyknout. Pak na sebe zakouzlil i čaroděj sám a posunkem ukázal, že ho mají následovat. Rozběhl se a vrhnul se do ledové vody. Světlo, které mu svítilo nad hlavou i tři společníci ho ochotně následovali pod hladinu. Pluli velmi hluboko a cítili, jak narůstá tlak okolní vody. Bublinkové kouzlo je ale chránilo a dovolilo jim pokračovat i v takové hloubce. Už dávno Ztratili hladinu, když Godric udělal posunek, který znamenal „okamžitě stát“. Pak pokračoval v gestikulaci a ukazoval: „Vidím nepřítele... Jednoho... Deset hodin.“ Všichni se bezmyšlenkovitě otočili směrem k levému rameni a zírali do vody. Pak pochopili, co jim Godric chtěl ukázat. Obrovský vodní netvor ležel na dně propasti a jeho obrysy byly vidět na hranici světla Godrikova kouzla. Čaroděj si najednou uvědomil, že i voda nese jejich pach a netvor si jich dřív či později všimne. Okamžitě začal plavat co mu síly stačily. Mířil k otvoru ve stěně propasti, kam by se netvor nedostal. Zbývalo jen několik sáhů, když se vodou začalo rozléhat dunění, jak se netvor zvedal. Ještě pět sáhů, rychle!! Godric ucítil, jak ho strhl proud a viděl, jak kolem něho prosvištěla obrovská netvorova tlapa opatřená třemi pařáty. Zkontroloval své přátele. Všichni byli živí a zdraví, ale proud je vychýlil ze směru. Přiblížili se opět skoro až ke vchodu, když se kolem nich netvorova tlapa přehnala podruhé. Godric se chytil balvanu na stěně propasti a ostatní se pochytali za nohy a drželi se pevně jeden druhého. Vlna s nimi šeredně praštila o stěnu propasti, ale Godric je stihl s vypětím všech sil vtáhnout do tunelu. Všechno se zatřáslo, jak netvorova tlapa vrazila do stěny a uvolnila smršť balvanů, dobrodruzi už však byli v bezpečí. Gondar ale nevypadal dobře. Byl poslední a tudíž pro něj náraz byl nejtěžší. Jeho ruka silně krvácela a byla úplně bezvládná. Hawk sepjal ruce nad Gondarem a chtěl mu pomoct svým kouzlem. Godric mu ale ruce odsunul v jeho výrazu bylo poznat, že Hawkovi vzkazuje, ať to nedělá. Godric, líp než kdokoli jiný, věděl, že léčení pod vodou by nemělo skoro žádný účinek a stálo by Hawka mnoho energie, kterou ještě bude potřebovat. Vytáhl mapu, která byla obalena vrstvou bublinkového kouzla a začal kontrolovat síť chodeb kolem sebe. Zorientoval se rychle, ale bohužel si všimnul něčeho, z čeho ho zamrazilo. Netvor svým úderem zasypal kameny vchod a podle toho, co mapa říkala, neexistovala jiná cesta ven, než tudy. Godric Pochopil že to ostatním zatím nemůže říct. Teď ještě ne.
Plavali chodbou, která kdysi bývala cestou k pokladnici. Teď ale už byla jen další zatopenou šachtou v troskách Ardanského chrámu. Po tři čtvrtě hodinách v ledové vodě se konečně začali blížit k východu. Chodba stoupala a Před nimi bylo vidět chabé světlo. Hawk se začal soustředit na čaroděje před ním a v mysli se mu pomalu vyjevovaly jeho myšlenky,
„Tak, teď musíme být opatrní. Vylezeme úplně napravo. Ty vytáhneš Gondara a já mezitím budu s Thornem hlídat, jestli se ta bestie neprobouzí. Pomůžeš Gondarovi tvým kouzlem a pak se s námi připojíte k boji. Kdyby cokoli selhalo, trpaslík zůstane ležet a musíš bojovat. Godric se snažil zrovna co nejlépe zdůraznit své myšlenky, když mu v zadu v hlavě vytanul hlas: Slyšel jsem tě. Udělám to, jak jsi říkal.“ Všechna práce s myšlenkami byla velmi zdlouhavá a tak nebylo divu, že už byli jen pár metrů pod hladinou. Nad ní bylo světlo nehasnoucích pochodní a bylo slyšet dunění oddychujícího strážce. Čaroděj se přiblížil rychle k hladině a vynořil se. Když vyskákali ostatní, všimli si, že plán zřejmě tak jednoduše neprojde. Zvíře bylo vzhůru a cloumalo řetězem, na kterém bylo přivázáno. Hawk odhodil Gondara na zem a podle dohody se rozběhl ke zvířeti. Nestvůrný černý pes vysoký čtyři sáhy, kterému mezi dírami v kůži bylo vidět vybělené kosti, štěkl a z jeho tlamy vyletoval oheň. Hawk se mu proplétal mez tlapami a sekal ho do nich, ale bestie proti tomu byla odolná. Thorn zahlcoval psa salvami šipek, ale ani tak se mu moc ublížit nedalo. Dokonce ani Godrikova kouzla moc neúčinkovala. Najednou obluda zvedla tlapu a ošklivě odkopla Hawka, který teď ležel a svíjel se v bolestech podobně jako Gondar. Thorn s Godrikem stále útočili na netvora z dálky, když se ozvala strašná rána a řetěz, na kterém byl pes uvázán, se přetrhl. Godric dostal nápad a zastavil Thorna ve střelbě.
„Stůj! Dávej pozor a ihned jak ti řeknu, vystřelíš. Přesně na srdce!“ Thorn jen mlčky kývnul, ale bylo vidět, jak ho strach zmáhá, jediná jeho možnost byla věřit Godrikovi. Čaroděj stále čekal a pes byl blíž a blíž. Už se skoro zdálo, že je sežere, když Godric hodil kouzlo podobné ledovému krystalu a zařval:
„Teď!!!“ Thornova šipka vylétla s naprostou přesností. Ve vteřině předběhla kouzlo a zarazila se netvorovi do hrudi. Člověk by to ani nestačil postřehnout, ale kouzlo bylo těsně za ní. To co Godric chtěl, se podařilo. Kouzlo, které šipku následovalo, považovalo trhlinu v kůži za otvor a provléklo se jí těsně za šipkou přímo do srdce. Netvor ze sebe vydal bezmocný výkřik. Z tlamy mu vylétlo pár ledových krystalků, které už se mu rozšířily v plicích a po kůži se začala rozbíhat jinovatka. Kouzlo se šířilo i tou trochou krve, která v netvorovi zbyla a mrazilo ho ze vnitř. Než stačil pes udělat další krok, změnil se v ledový kvádr, spadl na zem a roztříštil se na kousky.
Bestie byla už mrtvá, ale větší starosti dělali Thornovi s Godrikem dva jejich zranění kamarádi. Hawk bezmocně ležel na zemi a vykašlával krev. Pes ho ošklivě kopnul do břicha a způsobil mu kromě vnějších šrámů, před kterými ho z části ochránilo jeho brnění, i ošklivé vnitřní poranění. Hawk měl sice mocné léčivé schopnosti, ale v takovém stavu je sotva mohl použít, natož pak na sebe. Godric ale už udělal rozhodnutí. Dal Havkovi vypít lahvičku rubínové tekutiny a na zemi vyvolal malý plamínek. Jakmile Hawk tekutinu vypil, okamžitě upadl do hlubokého spánku. Godric nahříval nad plamenem lesklou dýku. Svým tesákem odstranil z hraničáře brnění a pak pomalu vedl dýkou řez přes jeho břicho. Žaludek a játra byly opravdu hodně poškozeny. Godric dal Thornovi nažhavit zahnutou jehlu a sám mezitím zakouzlil na Hawkovi vnitřnosti kouzlo, které odvádělo krev a Godric mohl pracovat. Navléknul do jehly speciální nit a začal pomalu zavírat šrámy na žaludku. Játra už byly složitější orgán a ani Godric je bez hraničářské pomoci nedokázal opravit. Zatáhl tedy jehlou co se dalo a pak zašil Hawkovo břicho úplně. Hraničář velice tvrdě spal a Godric věděl, že pokud ho odtamtud dostane do půl hodiny, podaří se mu ho zachránit. Půl hodiny ale bylo málo času a přístupové cesty byly zasypané. Takhle to nemělo skončit! Gondar na tom byl přecejen o něco lépe. Měl zlomenou ruku, kterou narazil o skálu při útěku před vodním netvorem, a zlomenina byla otevřená. Z lékařského hlediska to ale nebylo nijak těžké zranění. Godric kouzlem zafixoval trpaslíkovu ruku a utáhl rány. Zajišťovalo to, že ruka bude dokonale jištěná a bude držet nejméně dalších několik hodin. Pak dal Gondarovi kapičku rudého lektvaru a utišil tak jeho bolest.
„Já už se o naše bojovníky postarám.“ Řekl Godric.
„Ty mezitím zapracuj na tom zámku, proto tě tady máme.“
„Dobře, ani se nenaděješ a po žádném zámku nebude ani památky.“
„V to doufám.“ Odpověděl s obavami Godric. Thorn pracoval velice dobře, ale zámek jako by byl prokletý.
„První: Doprava, třistašede, potáhnout a zpátky. Hloubka na červenou. Druhý: Dvě doprava, minus dvěstěčtyricet, potlačit a zpátky. Hloubka na modrou. Třetí: ...“ Thorn mechanicky opakoval poučky, které se o zámku naučil. Stupeň po stupni, zámek po zámku, odstraňoval překážku v jejich cestě. Konečně došel k poslednímu:
„Jednadvacet: Doleva , minus padesát, potáhnout a do půlky, hloubka na bílo zelenou.“ Zachrastil posledním zámkem, ale nic se nestalo. Zkusil to znova, ale dveře, jako by tam byly přibité. Teď se do procedury vložil Godric:
„Almië trentum!“ Zařval z plných plic. Dveře se otřásly, jako by do nich narazilo obrovské beranidlo. Ale stále zůstávaly na svém místě. Ještě dvakrát to Godric zkusil, ale ani to nepomohlo. Rozhodl se tedy šetřit energii na důležitější věci a pustil Thorna zpátky k zámkům. Thorn je odemykal několikrát. Poprvé. Podruhé. Potřetí. Stále nic. A drahocenné minuty, které dělily Hawka od smrti neúprosně utíkaly. Thorn právě ukončoval čtvrté odemykání, když si všiml malé skvrnky vedle posledního zámku. Několikrát ji přejel prstem a pak si uvědomil, na co vlastně sahá. Nebylo pochyb. Funkční pojistka. Tento starý trik už několikrát zachránil i ty největší pokladnice světa. Tuhle ale nezachrání, rozhodl s neskutečným odhodláním Thorn.
„Godriku, potřebuju malý kousek něčeho tvárného, z čeho děláš ty dlahy.“
„Jak chces máš to mít.“ Thorn ucítil, jak ho něco polechtalo v ruce. Přestože nic neviděl, po několikerém přejetí dlaně nahmatal nepatrný drátek. V ruce s ním pracovat nemohl, protože drátek byl, jako kouzlo, neviditelný, ale strčil ho do pusy a zuby i jazykem mu začal dávat tvar. Položil hotové dílo na dlaň a několikrát přejel ukazovákem. Bylo to přesně to, co potřeboval. Uchopil tedy drátek mezi dva prsty a s přesností dokonalého stroje nasunul drátek do štěrbiny. Zavřel oči a nedýchal. Otočil... Ozvalo se hlasité zaklapnutí, jak najednou bylo všem zámkům umožněno změnit polohu. Mohutné dveře se odklopily a umožnily dobrodruhům vstoupit. Godric zakouzlil na dva raněné vznášecí kouzlo a ti pak za ním doklouzali vzduchem až do místnosti. Byla obrovská. Na zemi ležely mramorové desky a nad nimi se tyčila precizně vytesaná kamenná kopule. Z výše zářily nehasnoucí pochodně a uprostřed stál kamenný kvádr popsaný textem. Když došli ke kvádru, dveře se za nimi neslyšně zavřely. Kvádr byl naprosto přesný. Jeho hrana byla velikosti jednoho intu, starobylé jednotky vznešených civilizací, která byla prý „vzdáleností skutečna“ a umožňovala měření čehokoli a kdo prý s ní měřil, věděl o tom objektu všechno. Bylo to přesně 39 a čtyři desetiny palce. Ta doba už byla ale dávno zapomenuta, stejně tak, jako proč byl int právě tak dlouhý a jak se měřením dalo tak pozoruhodných výsledků dosáhnout. Asi to byly jen pověsti. Godric ale spíše než magickou vzdálenost studoval nápisy.
„Písmo a jazyk je elfí, ale je poznat, že je psáno skřítkem. Třeba tady, tahle forma slova tul je špatná. Místo elfího tullië je tady pro skřítka mnohem vyslovitelnější tullë. A tady je něco podobného.“ Godric podrobně studoval každou větu. Thorn ho téměř s nábožnou úctou sledoval a bál se na něj promluvit. Čaroděj sám několik minut obcházel kvádr, než se zvednul a začal říkat, co se mu podařilo objevit.
„Zkráceně řečeno se tady píše: Ty, kdož jsi vstoupil na tuto posvátnou půdu, hleď očistit své myšlenky, neboť cílem tvého hledání není nalézt, ale stát se. Neboť to co hledáš nenajdeš v síních z kamene a mramoru, ale jen sám v sobě. Mocný se nestáváš tím, že držíš v ruce meč. Mocný se stáváš tím, že s mečem umíš bojovat. Tak získej svou moc a ze své vlastní mysli si vezmi, pro co jsi přišel.“
„To tedy znamená, že tady nic není?“ Zeptal se Thorn, který neměl rád takovéhle bláboly a přecejen by radši šel rovnou k věci.
„Ne. Jen nám napsali, jak k tomu máme najít cestu. A my se teď po té cestě vydáme a získáme to, pro co jsme přišli. Dokážeš-li uvolnit meč ze své vlastní duše, získáš ho a budeš s ním moci bojovat. Tak je psáno na podstavci a tak to i bude. Chytni se mě tedy za ruku a zavři oči. Vem Gondara, já vezmu Hawka. A vydáme se na cestu, kterou nám ukázali.“ Thorn uposlechl, co mu Godric řekl. Všichni měli zavřené oči a hluboce meditovali. Godric věnoval všechnu sílu, aby své přátele protáhl bariérou vědomého světa a provedl jejich těla za jeho hranice. Otevřeli oči. Byli ve stejné místnosti, ale na podstavci teď ležel meč. Přenádherný meč Antinil, jeden z mečů dávných králů a bratr zlomeného meče z Chetonu. Thorn úžasem nedokázal pronést ani slovo. Rozběhnul se k meči, ale Godric ho zastavil.
„Mocný se nestáváš tím, že držíš v ruce meč. Mocný se stáváš tím, že s ním umíš bojovat“ Zazněla Godrikova slova ozvěnou v místnosti.
„To, co jsi chtěl udělat by ti přineslo smrt. Antinil nemůžeš získat tím, že ho uchopíš rukou. Musí ho uchopit tvoje mysl a teprve pak ho může sevřít tvoje dlaň. Pamatuj co jsem ti řekl a dávej pozor, neboť i se zavřenýma očima uvidíš mnohé.“ Pak Opět zavřeli oči drželi se za ruce. Nyní to bylo jiné. Thorn cítil mocnou sílu Godrikova ducha, která je táhne kupředu. Najednou mu ale před očima zablesklo a viděl strašlivý obraz. Hory koster ležely kolem meče na kamenném podstavci a na nich stál on sám. Sahal po meči a když ho uchopil, jeho tělo se změnilo v kostru a padalo dolů přes ostatní . Spadl do jezera krve a na sekundu spatřil obraz ze svého kraje. Někdo zemřel. Nesli ho v černé rakvi a na kopci cinkal zvonec. Najednou se obraz změnil a on viděl, že je v místnosti se sloupovým. Uviděl, jak z pravého rohu zpoza sloupu s lampou vyletěl šíp mířící na jeho hlavu. Celé to netrvalo ani půl vteřiny. Pak se obraz ztratil a on cítil, jak se dusí v krvi, která ho obklopovala. Byla horká a pohlcovala ho. Nakonec mu vnikla do plic a on cítil horkost a dusil se. Pořád cítil, jak mu horká krev proudí plícemi a viděl kolem sebe nekonečnou rudou záplavu. Najednou začala záplava měnit obrysy a přímo před ním se objevilo světlo. Vše se jasnilo a ostřilo až nakonec procitnul a ucítil v nose pekelně horký vzduch. Stál v kruhové místnosti bez východu, jejíž obvodová zeď rudě žhnula. Uprostřed se tyčil sloup ze světla a v něm se vznášel Antinil. Thorn se rozhlédl a uvědomil si, že se stále křečovitě drží Godrika a Gondara. V místnosti byli všichni. Thorn vykašlal pár cákanců krve a z hrůzou zjistil, že to co viděl, asi nebyl jen sen. Pak promluvil na Godrika.
„Godriku, já jsem...“ Čaroděj mu skočil do řeči.
„To, cos viděl, patřilo jen tobě. Nikomu jinému. Teď půjdu a uchopím Antinil. Mysl nás všech ho již drží.“ Pak došel k proudu světla natáhl ruku. Meč se majestátně otočil a stanul mu v nastavené dlani. Godric si ale uvědomil, co nastalo jeho mysl se skoro vrátila do kamenné místnosti. Naštěstí ho jeho kamarádi udrželi. Nic podobného čaroděj nezažil.
Najednou si začal uvědomovat, že není jiné východisko, než to, které už si uvědomil uprostřed chladné vody v podzemí. Jinak než bez meče je ven dostat nedokáže. Přestože každé slovo pálilo a musel křičet, aby přehlušil rachot hlubin země, který byl všudypřítomný, začal Godric Thornovi sdělovat, co se musí udělat.
„Nesmíš nic říkat. Přemýšlel jsem složitě a dlouho. Teď už nám nezbývá jiná cesta.“ Křičel z posledních sil.
„Stoupni si s ostatními ke stěně a stůj tam.“ Thorn chtěl odpovědět, ale už neměl žádnou sílu. Godric vzal Antitil a napřáhl se. Udeřil do země uprostřed místnosti a vysekl velký kus podlahy. Dunění se ještě několikrát zesílilo a Godric přiběhl ke stěně za ostatními. Pak se ozval třesk a celá místnost v místě popraskala a rozdělila se ve dví. Uprostřed byla trhlina, ze které sálalo neuvěřitelné horko a na jejím dně bylo vidět samotné nitro světa. Rudě zářilo a prozařovalo plamenným světlem celou místnost. Pak se Godric rozkročil nad průrvou a zdvihl meč čepelí dolů. Rozmáchl se a hodil. Thorn chtěl vykřiknout, ale nedokázal to. Meč padal dlouho a dlouho a téměř se ztrácel na rozžhaveném pozadí. Pak dopadl a horkost země ho roztavila. Všechna mohutná síla, která v něm byla spoutána, se nyní uvolnila. Dunění už teď nebylo slyšet. Už ho nikdo nedokázal vnímat. To co cítili byla jen ostrá nepopsatelná bolest, jako by jim někdo do hlavy vrážel rozžhavené dýky. Godrikovi už zbývala jen špetka moci, kterou si nemohl dovolit použít na ochranu proti hukotu. Celá země se třásla a mohutná energie meče uvolnila obrovský proud roztavené země a horkého vzduchu, který se řítil k nim. Trhlina se roztáhla a postupně nabyla rozměrů větších, než měla původně celá místnost. Těsně před tím, než horký proud pohltil místnost, se Godric rozběhl, pevně držíce své přátele, směrem k trhlině. Udělal poslední hluboký nádech a společně s nimi skočil. Thorn omdlel a jediný dobrodruh, který ještě vnímal byl Godric. Těsně, než by je žhavá hornina pohltila, uzavřel kolem všech neviditelnou bariéru. Najednou zmizeli všichni v mase horké hmoty. Godric ucítil obrovské škubnutí, jak je masa ztrhla a viděl, jak kolem štítu prolétávají kusy žhavého nitra. Hnali se obrovskou rychlostí vzhůru a Godric už několikrát málem pustil své druhy do hořícího pekla. Najednou proletěli průrvou a kolem nich mžikl povrch. Godric ucítil i přes neskutečnou bariéru žhavých plynů a hornin čersvý vzduch. Nebylo pochyb. Řítili se nad obrovskou horu, která výbuchem vznikla a masa vzduchu je hnala stále vzhůru k modré obloze. Pak i horký vzduch opustili a pomalu zpomalovali, až zpomalili docela. Godric z posledních sil seslal vznášecí kouzlo a pak i on upadl do bezvědomí.
Probudil se na louce. Ostatní leželi vedle něj. Všichni ještě spali. Slunce se sklánělo nad obzorem a poslední jeho paprsky svítily na louku. Večerní vánek čechral trávu. Godric se opatrně zvednul podíval se na své přátele. Thorn s Gondarem odpočívali, ale pro Hawka už uplynulo příliš času. On už se neprobudí. Godric sevřel Hawkovu ruku a zarazil hlavu do trávy. Plakal. Dlouhé hodiny stékaly slzy po jeho tvářích. Byla už dlouho noc, když se zvednul. Pomalým krokem vešel do lesa a připravil dřevo. Seskládal hranici a položil na ni Hawka. Na hruď mu položil štít a jeho široký meč, tak jako se kdysi dával dávným králům. Pak vzal olej a polil dřevo. V mysli mu vytanul plamínek a hranice vzplanula do noční tmy. Godric sledoval, jak Hawkovo tělo mizí v ohni a oheň jak ho nese zpátky k obloze, zpátky k jeho duši.
„Našli jsme Antinil. I jeho vzal plamen a odvedl k obloze. Je nyní tvojí zbraní a ty jsi za své činy jeho právoplatným nositelem. Ať jsou k tobě bohové milosrdní, než vykročíme opět bok po boku do Poslední bitvy. Sbohem Hawku. Byl jsi pro mě víc, než jen hraničář.“ Godric sklonil hlavu a uvedl svou mysl do hluboké meditace. Ráno, ještě než vyšlo slunce, vzbudil ostatní a ovázal Gondarovu ruku. Všechny dobrodruhy naplnil smutek a pomalu se vydali zpátky k domovu. Byl zrovna jeden z nejteplejších dní léta, když několik kamarádů sešlo v staré hospodě na cestě ze Sibiu do Chetonu. V krčmě bylo i několik formanů a úplně v rohu u starého krbu, který naštěstí v létě nehořel, se krčilo několik dětí. Tedy rádoby dětí, protože děti obvykle nebyly celé v černém. V krčmě bylo naprosté ticho. Nikdo s nikým nemluvil a dokonce ani ty postavy v rohu nechránila bariéra ticha. Neměla proč. Všichni seděli mlčky. Teď měl ze stínu vykouknout nenápadný člověk a začít si s nimi povídat. Ale neudělal to. Ani za minutu, ani za deset minut. Ani za hodinu. Neudělal to a neudělal to od té doby už nikdy. Už nikdy tady nebude veselý hraničář, který dokázal uklidnit spory. Už nikdy nebude chodit a naslouchat přírodě. Už nikdy neuvidí své dávné přátele. A oni už nikdy neuvidí jeho. Godrikovi stekla po tváři slza a spadla do poháru vína. Už nikdy...
Diskuze
Tedy:
1. Dílko bych osobně zařadila spíš do popisu dobrodružství, zejména vzhledem k podrobnostem týkajících se spíše herních mechanismů než vyprávění povídky. Ale tady ctím autorovo právo na určení druhu díla, takže to nepovažuji za chybu.
2. Chybu ale vidím v několika jiných prohřešcích: na začátku nejsme dostatečně seznámeni s hrdiny. Chybí jejich charakteristika – kromě jména se popis omezuje maximálně na výšku nebo způsob mluvy.
3. Počátku povídky chybí motivace. Čtenář není seznámen, co hodlají podniknout a proč, takže zejména první třetina povídky vypadá jako bezúčelné plácání hrdinů, zejména pasáž ve městě je o ničem (pravda kromě koupě spouště ke kuši, ale k tomu se ještě dostanu).
4. Pak už jsou to drobnější stylistické a logické zádrhely, případně nejasnosti: Hawk neměl ještě zřejmě jasno v znalostech o zvířatech, když si stěžoval, že v létě nezavadil o kožešinová zvířata – v létě by jich naopak našel a chytil mnohem víc než v zimě (mají větší aktivitu než v zimě), ale jejich letní kožešina je celkem k ničemu…
5. Pasáž rozhovoru v hostinci je podivná, pokud jsi chtěl naznačit, že se Thorn snažil psychologicky působit, moc to nevyšlo. Musela jsem si to přečíst víckrát, než byl tento smysl zřejmý – rozhovor vypadal naprosto o ničem, resp. téměř nesmyslně.
6. Stylistické neobratnosti: vydal nevrlý škleb (udělal – vydává se zvuk), obrněné dvorce (opevněné), rukojeť z bílé kůže (rukojeť omotaná bílou kůží), sekera velmi obratná, kostlivci to k nim ze všech stran neměli daleko, ostatní se pochytali za nohy (působí to, jako že se každý chytil za své nohy), z výrazu bylo vidět, že Hawkovi vzkazuje, že to nemá dělat (naznačuje), z tlamy vyletoval oheň, tesákem odstranil z hraničáře brnění (pomocí tesáku mu sundal brnění)
7. Nebylo specifikováno, proč by měli mít povolení ke vstupu do města, proč je stráže nechtěli pustit do jedné čtvrtě – takové detaily je dobré čtenáři osvětlit.
8. A teď k té spoušti na kuši: myslela jsem, že je to jen takový jednoduchý mechanismus, který uvolní tětivu a to je celá jeho funkce. Může být jemnější i tvrdší, ale nevidím souvislost s mířením. A drážky pro šipky že jsou na pažbě (nebo jak se té dřevěné části říká) nebo na kování, co je na té pažbě a se spouští nesouvisí. Oprav mě, jestli se mýlím.
9. Trolla bych asi nenazvala zvířetem.
10. Když se skládali kostlivci, nebylo tam řečeno, že mají meče – objevily se až později v popisu souboje. Také by bylo lepší to uvést hned zpočátku.
11. Pokud se víří prach, víří se sypká suchá látka. Ve vodě by to bylo spíš bahno.
12. Působení kouzla ledového krystalu je takové zvláštní – potřebovalo porušenou kůži (aby zasáhlo krev?) a pak mu vylétlo z tlamy pár ledových krystalků – chápala bych, že by působilo tak, že vlastně mu krev zmrzla – pak by ale nelétaly krystalky, nebo že by rychle ochladilo prostor kolem obludy a vylétl by zmrzlý dech – pak by ale nepotřebovalo porušenou kůži.
13. Asi bych slovo dýka nenahrazovala slovem tesák – jsou to dvě různé zbraně, ne?
14. Ta operace je opravdu nereálná i za pomocí magie – šrámy na žaludku? Stěna zas není tak silná, ten by se spíš tedy asi protrhnul.
Tak teď k chvále:
Chválím gramatiku, jen jedna chyba (masa je strhla), sem tam čárky, v tomhle ohledu velmi nadprůměrné.
Líbí se mi, jak používáš jazyk, neopakuješ se, výrazy máš pestré.
Z hlediska děje se mi líbila poslední třetina, kde to mělo spád a originalitu.
Chce to víc psát, dávat pozor na smysl některých vět nebo větných spojení a bude to perfektní.
Trochu jsem se ztrácel v dialozích. Rozdělení tak velký masy textu na menší kusy by naškodilo, ale je to dobrý, konec supr.
Hm, to formátování je absolutně na draka, prostě se to čte hrozně...ale ve směs je to dboré, až na to, že je to hrozně dlouhé, což bytostně nesnáším...ale i tak...4*
obsidian: prepáč asi som prehliadol, že si ešte nehlasoval. Alberto
Já jsem si to jen chtěl nechat rozležet a přečetl jsem ještě jednou, ale i tak to bylo na 5*. Jak jsem psal, je to skvělé.
No... Formát je opravdu dosti nehezký, řekl bych. Hlavně mě mrzí, že nejsou zachované odstavce a odřádkování, což dost kazí dojem, hlavně v některých dialozích i jinde. A ad začátek... Jak už sem zmínil na začátku, nejlepší je začít od začátku. Někomu se to líbí, někomu asi ne. Reakce na to byly vesměs kladné, ale jak říkám: Každý má jiný vkus.
Alberto: ale obsidian ještě nehlasoval, teda pokud neni Mudshark a to určitě nejni.
obsidian: Písal si že dávaš 5* a dal si 4*.
inak ja dávam tie 4* lebo sa mi veľmi nepáčil začiatok. Neskôr to už bola bomba. A páčilo sa mi to, ale predsa len dávam tie 4*
Ze začátku mě rozdrtila délka, ale jak jsem se postupně prokousávál čtením tak jsem s potěšením zjišťoval, že je to dobré - ba více než dobré, je to skvělé. Mě se to líbilo celé - ono hned na začátku se stejně nedá udělat nic moc strhujícího.
Závěr je o to lepší. prostě jsem nadšen a dám 5*.
Povídka se mi ze začátku moc nezdála, ale časem dostala rychlý spád a začalo to vypadat nadějně. místy ti skřípou dialogy.
Jenž ono to tak moc nevadí, ztrácí se to v délce a navíc ten závěr je perfektní..možná mi na něm trochu vadí to přílišné nikdy, jenže bylo to tak definitivní..máš za 5...