Fialové květy
| Autor: | Galenius |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 15 |
Galenius
...a pak, když bitva utichla, vítězné armády odešly a mrtvá těla pomalu splynula se Zemí, vyrostly na místech posledního odpočinku těch několika spravedlivých fialové květy...
Večerním šerem se k městu prodírala se v plášti zahalená osoba. Kápi měla staženou do očí a u boku se jí plášť vydouval tvarem meče. Tiše a pomalu šla k branám města, jenž se otvíraly nové noci.
Postava prošla opuštěnou branou, když tu náhle zaslechla zvuky bujarého veselí, které se ozývalo z malého domku, stojícího vedle strážnice. Došla k němu, nahlédla do oken a spatřila několik strážných, jak sedí kolem stolu, hrají v kostky a nalévají se pivem.
Obrátila se a zašla do ulic města. Cestou míjela několik potácejících se osob, do sebe zahleděných dvojic a ležících chrápajících měšťanů, kolem nichž se šířil odér laciného piva, míchaný se zvratky. Postava opatrně našlapovala, aby nešlápla na žádného ze spáčů ani do žádné kaluže.
Postupně se blížila k náměstí, ze kterého se ozývalo radostné jásání velkého davu lidí. Postava nahlédla na náměstí, kde stály velké sudy, kolem nichž se tísnili lidé, vesele pokřikovali, smáli se a opilecky zpívali.
Pak postava zahlédla člověka, jenž potácejícím se krokem procházel po okraji náměstí, často si přihýbal s plného korbelu a pěl přisprostlou písničku. Postava mu zastoupila cestu a on se zarazil, zapotácel a snažil se zaostřit zrak na překážku, jenž mu stála v cestě. Pak se přeskakujícím hlasem zeptal:
“Heeeej, osobo, co taj... hik... dělaj? To musej takhle strašit počestný lidi? Se podivaj... hik... dyť sem kvulivá nim pívo rozlil...”
Postava si příliš nevšímala jeho blábolení a zeptala se: “Co se tu děje?”
“A si jako myslej? Dou si taj a... hik... vrážej do lidí. To se taj děje!”
“Co se děje tam,” a ukázala na náměstí.
“Voni myslej tajtu... hik... krááásnou oslavu?”
“Ano.”
“A voni to neveděj? A kde... hik... byli? Dyť taj už to tu chlastá dobrý dva dny.”
“To není důležité. Co se tu děje?”
“No jo... hik... se nezloběj. Věděj, náš pan kníža se před... hik... časem oženil. Pěkný děuča si vzal, jen co je prauda. A teď se mu díťa narodilo. A tak... hik... pívo zdarma rozlévá na oslavu tej oudálosti. A tak tady... hik... spoulečně pívo pijem a na oslavu mladého knížata písně... Hej. Kam dou? Dyť jsem ještě neskončíl... hik... Divnej patron. Ani pívo si nedal...”
Víc už postava neslyšela, neboť se již prodírala mezi lidmi k opačné straně náměstí. Beze slova se proplétala davem, uhýbala opilcům, obcházela hloučky a kde se nemohla protáhnout, tam lidi rozrazila. Za ní se táhla ulička pivem pomočených, nadávajících opilců.
Když se dostala do klidnější uliček, zpomalila a rozhlédla se. Opodál zahládla vývěsní štít hospody U tří bernardýnů. Pomalu zamířila tím směrem.
Toho večera měl hostinský špatnou tržbu. Oslavy, které pořádal kníže, vyhnaly všechny štamgasty i příchozí hosty na náměstí, kde bylo pivo zadarmo a žádný z nich nepřemýšlel o tom, kde by pak na noc hlavu složil. A tak hostinsky osaměle seděl v ztichlé taverně, usrkával zvětralé pivo a přemýšlel, proč zrovna teď se muselo knížeti narodit dítě a proč zrovna tímto způsobem kníže pořádá oslavy.
Pak se ozvalo zabušení, následované táhlým skřípavým zvukem otevíraných dveří. Hostinský se podíval ke dveřím a uviděl postavu v šedém plášti, jak se rozhlíží po prázdné taverně. Pak si z hlavy stáhla kápi a objevila se tvář muže kolem pětatřiceti let, vlasy prokvetlé šedí a přes celou tvář táhla se mu zarudlá jizva. Muž se rozhlédl a vykročil k hostinskému. Zastavil se u něj a pravil.
“Budu potřebovat pokoj. A džbán vína a něco k večeři. Tady máš zálohu,” a hodil před něj stříbrňák.
Hostinský rychlým, naučeným, pohybem nechal stříbrňák zmizet v kapse a zaběhl do kuchyně. Tam naložil na talíř velký kus masa, přihodil kus chleba a nalil do džbánu víno. Když se pak vrátil do výčepu, viděl, že si jeho host mezitím sedl k rohovému stolu, sejmul plášť a vedle sebe opřel prostý meč s prodlouženou, častým užíváním ohmatanou rukojetí. Rychle před něj postavil víno i večeři, vrátil se ke svému pivu a po očku sledoval svého hosta, kdyby měl nějaké přání.
Muž dojedl, talíř odložil a přes pohár vína pozoroval oheň, praskající v krbu. Když se vedle něj ozvalo zakašlání, trhl s sebou a jeho ruka sjela k rukojeti meče. Pak ale poznal hostinského, opět se uvolnil a vrátil se k sledování praskajícího ohně.
“Ehm, pane, nechci vás vyrušovat, velice se omlouvám, ale pozoroval jsem, že se oslav neúčastníte a vypadáte značně smutný. Mohl bych vám nějak pomoci?”
“Mě pomoci nemůžeš. Mě nikdo nemůže pomoci. Jen já sám...”
“No, nevím jak vám, ale mě dědeček říkal, že když se o trápení s někým podělíte, bude poloviční.”
Muž ho chvíli pozorovala v očích se mu zračila touha nabídku odmítnout. Pak ale pokynul na židli.
“Možná máš pravdu. Sedni si, bude to dlouhý příběh.”
Hostinský rychle doběhl pro nový džbánek vína a posadil se ke stolu. A muž začal vyprávět:
Je to už dávno, co jsem sloužil v armádě našeho krále. Před sedmnácti lety mě naverbovali. Tehdy jsem se měl zrovna ženit a... ale ne, to není podstatné. To už je dávno a ona si stejně vzala jiného...
Od píky jsem to postupně dotáhl až na setníka. To byla slavná doba. Bránili jsme naši zemi před útoky sousedních vladařů a sami občas drancovali zem jejich.
Sousední král, byl to velice mírumilovný vladař, válku nevedl častěji než jednou za pět let, měl syna, Borka. Ten však byl opakem svého otce. Jeho otec z něj chtěl vychovat moudrého vladaře, platil mu učence a mudrce, aby ho vzdělávali. On jich však neposlouchal a radši se na vojenských poradách zdržoval a taktice a strategii naslouchal.
A tak se stalo, že když před deseti lety král zemřel a na jeho místo nastoupil Borka, okamžitě začal utrácet peníze, skrytě budovat armádu a připravoval se na útok na naše země. Během půl roku byl dostatečně mocný aby zaútočil na své sousedy.
Borka byl obratný v diplomacii a tak snadno uzavíral spojenectví a stejně snadno je porušoval. Nejdříve se spojil s dvěma vladaři a zaútočili na naši zemi. Dlouho jsme jim odolávali, ale nakonec nás porazili. Hnali nás až k sídelnímu městu a během měsíčního obléhání dobyli i to. Našeho krále pak nechal popravit a nám, vojákům, dal na vybranou. Buď následovat svého krále do zásvětí nebo sloužit v jeho vojsku. Většina nás zradila.
Podobným způsobem, nejdříve se spojenci, a pak, když byl dostatečně mocný, i sám, obsazoval okolní země. Vládce popravil, armádu pohltil a silnější o nové vojáky postupoval dál.
Během pěti let měl obsazeny všechny okolní země a začal se ohlížet po dalších vhodných cílech. Jako první si vybral zemi, která ležela od nás na východ. Domnívám se, že to byla dobrá volba. Zpočátku. Dle zpráv neměli mít silnou armádu a pro naše nováčky by to byla dobrá součást výcviku.
Přístup do toho království byl několika cestami. Buď obejít hory, což by nám zabralo mnoho týdnů, možná měsíců. Nebo jít přímo přes horský průsmyk, skoro až tam, kde je věčně sníh.
Borka vybral průsmyk. Podle plánů jsme měli rychle projít a na druhé straně se rozlít do kraje. Smést opevnění nepřítele a během krátké doby dobít jeho hlavní město. Ano, bylo to rozumné rozhodnutí a všichni jsme ho podporovali. Zpočátku.
Během zimy proběhly ve vší tajnosti přípravy k invazi. Sami vojáci se o tomto útoku dozvěděli až dva dny před odchodem a hned byly také zaraženy i vycházky. A tak jsme časně z jara toho roku vyrazili.
V té době se už sníh udržoval jen na vrcholcích hor. Cesta k průsmyku byla čistá, jen občas blátivá a tak jsme postupovali poměrně rychle a bez větších problémů se zásobováním.
Když jsme dorazili nahoru, viděli jsme, že průsmyk je uzavřen. Byla tam postavena silná hradba a na jejím vrcholu na nás hleděly hlavy obránců. Blázni, pokoušet se nás zastavit, mysleli jsme si.
K obráncům jsme poslali parlamentáře. Co povídali a co se snažili vyjednat, to nevím. Jediné, co vím bylo to, že neuspěli. Borka tenkrát zuřil. Proklínal je a svolával na jejich hlavu kletby, ze kterých nám jen při jejich zaslechnutí běhal mráz po zádech. Neúspěšné vyjednavače pak nechal zbičovat.
Následně svolal do svého stanu poradu vedení. Netuším o čem se radili, byl jsem jen prostý setník, ale když skončili, nechali nastoupit část vojska a hnali ji proti hradbě. Vypadalo to nadějně, naší vojáci doběhli k hradbě, hodili kotvy a žebříky a snažili se dostat na druhou stranu. Některým se to povedlo, některým ne. To je osud vojáka. Když ale naši velitelé dali pokyn k ústupu, naše řady byly prořídlé a hradba stále ještě stála.
V noci jsme popíjeli víno, probírali situací, posmívali se nemnohým obráncům, prý jich nemělo být víc než tři stovky, volali na ně posměšná slova a urážky a slibovali jim smrt. Oni nám opláceli stejnou měrou.
Druhého dne byl opět proveden útok. Několik útoků. Všechny byly odraženy. Tři dny probíhaly útoky na palisády a počty nováčků, které jsme do té doby posílali do útoku, povážlivě klesaly a ty, co přežili, jsme postupně za nováčky považovat přestali.
Čtvrtého dne se Borka rozhodl nasadit i veterány. Domníval se, že tu palisádu rychle rozsekáme, strhneme a uvolníme mu cestu. A tak jsme nastoupili. Rozeběhli jsme se přímo proti ni. Obránci nás přivítali zuřivou palbou a šípy kosily mé kamarády po desítkách. Smrt měla skutečně své žně a asi si pak ještě dlouho musela přibrušovat kosu. Nakonec jsme ale museli ustoupit...
O týden později jsme stále tábořili pod hradbou. Borka byl vzteky skoro šíleny. Každý den nás honil nahoru, odkud jsme se večer znaveni vraceli, podpírali raněné nebo nosili mrtvé kamarády a všude kolem stoupal dým z hranic, na kterých se pálily mrtvoly. Večer jsme u ohně seděli sklesle a sledovali prázdná místa, která ještě včera prázdná nebyla. Těžký smutek zalehl ležení. Pryč bylo nadšení prvních dnů...
Pak někoho, teď už nevím koho, napadl plán, aby menší skupina obešla palisády přes zasněžené vrcholky okolních hor. Borka s tím souhlasil, už neměl co ztratit.
Byla vyslána stovka mužů, svůj úkol dokončilo pouze osmatřicet. Nevrátil se jejich důstojník, setník prý spadl do sněhové rozsedliny, pod nohou mladého Argila povolil kámen, mnozí pomrzli, mnozí padli vyčerpáním...
Přesto ale svůj úkol dokončili a unavení a promrzlí napadli zezadu obránce. I my ihned zaútočili a tentokrát jsme se nezastavili. Vrhli jsme se na ně jak dravá zvěř, pozabíjeli je bez slitování. Zem byla zrudlá krví naší i jejich...
Když jsme skončili, z obránců nebyl naživu ani jediný. Jejich mrtvá těla jsme hodili na stranu, aby se o ně porvala divá zvěř, povalili hradbu a s radostným jásotem pokračovali dál. Ten večer nám Borka dal víno ze svých nejlepších sudů. Pili jsme a zpívali, dělali jsme vše, abychom zapomněli na ten průsmyk... Jak marná snaha...
Druhý den jsme sestoupili do kraje. Rozlili se jak záplava Smrti, zabíjeli, pálili, znásilňovali, rabovali...
Brzy byla za našimi zády obloha zčernalá dýmem ze zapálených usedlostí a země zrudlá krví cizích poddaných. A před námi... Před námi se až k obzoru rozlévala mocná armáda králů, jejichž země jsme chtěli pokořit. Zatímco hrstka obránců nás držela v úzkém průsmyku, oni se na nás připravili. Poprvé za dobu, kterou pamatují historikové, zapomněli na své spory a spojili se...
Střetli jsme se toho rána na pláních u řeky Stainy. Nebudu vám vyprávět o bitvě. Nebyla jiná než ty, o nichž jste jistě slyšel od mnohých jiných. V mé paměti je to zmatený obraz krve, mrtvých a sténání umírajících. Jisté však je, že jsme tehdy byli poraženi. Mnoho nás tam padlo a jen nemnohým se podařilo probít se pryč. Spálenou krajinou jsme utíkali zpět k průsmyku, abychom se dostali domů. A oni na nás pořádali hony. Štvali nás jak divou zvěř.
Byl jsem mezi těmi, kteří se dostali až do průsmyku. Když jsem jím procházel, zahlédl jsem napůl rozložené mrtvoly obránců. V jejich tělech se uchytily rostliny, jaké jsem nikdy předtím neviděl. Měly fialové květy.
Z desetitisícové armády nás zbylo sotva dvě stě. Jedním přeživších byl i Borka. I se svým štábem se obrátil na útěk hned po začátku bitvy, když už bylo jasné, že nevyhrajeme. Nepřežil však na dlouho. Jeho kdysi věrní poddaní ho vyhodili z okna jeho hradu i s jeho důstojníky. Jejich těla byla vhozena do bažiny a Borkovo jméno vymazáno z písemností. Nechť se na něj zapomene.
Chvíli jsem pak žil doma, ale neměl jsem klid. Stále jsem před očima viděl krev, smrt a ty fialové květy. Asi po měsíci jsem se zvedl a odešel a od té doby se toulám po světě.
Když muž dovyprávěl, hostinský zůstal tiše sedět. Muž ho si ho přestal všímat a opět věnoval vínu. Dlouho do večera zůstal sedět v hostinci a upřeně sledoval plameny ohně. Občas se napil, a na hostinského promluvil jen když chtěl přinést další korbel vína. Hostinský pomalu začínal za barem poklimbávat a jen občas se zvedl, aby hostu dolil. K ránu usnul tvrdým spánkem.
Když se pak probudil, místo, kde seděl jeho zjizvený host, zelo prázdnotou. Na stole se lesklo jen několik zlatých mincí, jejichž hodnota několikanásobně přesahovala hodnotu toho, co snědl a vypil. Hostinský hbitě shrábnul mince a vyšel před tavernu a rozhlédl se. Svého hosta však již nespatřil. Pokrčil jen rameny a zašel zpět. Za nějakou dobu na něj přestal myslet a jen občas si vzpomněl na starého vojáka, co mu kdysi vyprávěl svůj příběh.
O několik let později vyprávěl jeden z hostů hostinskému, že kdesi daleko na jihu jakýsi muž s jizvou přes celou tvář bránil malou vesnici před nájezdem banditů. Vesnici ubránil a nevelké pomoci vyděšených vesničanů pobil bezmála padesát nájezdníků. Byl přitom těžce zraněn a svým zraněním podlehl. Vděční vesničané mu vystrojili skvělý pohřeb. Po nějaké době byl prý jeho hrob zarostlý podivnými rostlinami. Měly fialové květy...
Diskuze
Nemam tomu co vytknout...
Ma to dej, ma to spad, ma to atmosferu, konec, ktery tomu neublizi ale naopak skvele pointuje, pusobi to verohodne...
Také mi nezbude, než chválit. Příběh má dobrý spád, postavy jsou živé a jejich vykreslení povedené. Moc se mi líbilo originální použití nářečí v opilcově řeči.
Ano, moc pěkná a povedená povídka ...
Jen takové malé postesknutí - ne k autorovi, ale k ostatním.
Podle počtu hodnocení to vypadá, že málo kdo si dá tu práci přečíst něco delšího, což je škoda ...
tak v tomhle neni naprosto nic co bych ti mohl vytknout. ma to dej a napad. a ti opilci jsou taky dobre provedeni. jsem rad ze jsem se na zacatku nenechal odradit delkou a prelouskal jsem to az do konce. rozhodne toho ted nelituji. a proto davam ***** co taky jineho????
Opravdu pěkná povídka jen dvě věci bych vytknul.
1. Hned v první větě je: "Večerním šerem se k městu prodírala se v plášti zahalená osoba."
2. Řekl bych, že nápad obejít hradbu by Borka asi napadlo dříve. Vím, že bystrost nepatří k hlavním schopnostem vojevůdců, že jejich hlavní (a povětšinou jedinou) strategií je čelní útok, ale přece jenom. Nevim, nevim.
Nejdřív mě zastrašila délka, ale asi jsem na k% hodil dobré číslo, takže jsem se zastrašit nenechal a pčečetl jsem. Velmi se mi to líbilo, chyby jsem nehledal, jsem líný. Na první pohled se mi tam nic nezdálo chybné. Co se týče závěru souhlasím s Godricem. Prostě povedené, stálo to za to číst. Je to mezi 4 az 5, coz by se logicky zaokrouhlilo na 5, navíc máš zatím čistý průměr, tak ti ho nezkazím.
Dobře, velmi dobře. Našel jsem tři chybky, tedy malé a na tokovou délku je to slušný výsledek. Už si je nepamatuju, jemon počítám, kolika si všimnu. Konec se mi líbíl, ta poina je dobře vymyšlená. Nechci to rozebírat, myslím že stačí když dám 5*. Je to hezké a zas po dlouhé době jsem rád, že jsem si něco přečetl. Těším se na další výtvory.
Śkutočne podarený príspevok. nemám k nemu čo dodať. Píš takto aj naďalej lebo je to bomba. Páčia sa mi jednotlivé dialogy proste super 5*
Pěkná povídka, má spád a krásný děj, vyprávění jak se patří...
nemám ani nic co moc vytknout, dialogy jsou správné, opilci jsou napsáni taky perfektně..prostě čistých 5.