ZPOVĚĎ
| Autor: | Morr |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 14 |
Beznaděj zmocnila se mého nitra
zabila střípky radosti
na cáry bezvýznamné roztrhala duši
a já se propadl
tam
odkud není návratu
Zoufale lapal jsem po dechu
snažil se zachytit
však mezi prsty protékalo
vše jako písek
jako prach
a já padal níž a hloub
do stínu světa
mlžných par
z nichž jako tisíce bolestných ran
dopadly na mě myšlenky
a já se nezvedal
Zlomen, týral jsem sám sebe
topil se v žalu
v temnotě
A byl jsem slepý
abych našel cestu zpět
A byl jsem hluchý
abych volání hlasu vyslyšel
(chtěl jsem zůstat slepý
chtěl jsem zůstat hluchý)
Pohřbil jsem v sobě samém
hřejivý pocit klidu
a nechal v sobě zrodit utrpení
jež uchvátilo mě
do spáru svých
do chladných dlaní objetí
Zmíral jsem sám a opuštěn
zoufalý
a přec tak rád.
Diskuze
Hlubiny vnímání. skutečně ano, spousty obrazů, představ, okamžiků anakonec touha po smrti. Temnota a tma, topitr se ve smutku. Je to už trochu ohrané, ale k zamyšlení to možná i bude.
Navíc ta ich osoba v níž píšeš není zrovna to nej, hodně tam ruší to neustálé opakování zajména já...
Jinak pěkná a průměrná básnička, možná lehky nadprůměr.
Báseň nebudu dělit neboť ani ty sám jsi ji nedělil, doufám, že šlo o úmysl.