Píše se rok 1884, je teprve 21.10., avšak venku již naplno řádí zima. Sněží tak hustě, je vidět sotva na pár centimetrů před sebe, počasí, do kterého by ani psa nevyhnal a já musím sedět ve své světnici v Beskydech s pocitem, že mně žena podvádí s mým sousedem Karlem, jenž bydlí nedaleko odsud. V celé místnosti mi plápolá jen jedna louč a vrhá prapodivné stíny všude kolem, svírá se mi žaludek, mám obrovský strach: „Ach, Terezo, jak jen jsem mohl být tak hloupý, copak ti na mně vůbec nezáleží?“. Ještě chvíli jsem se rozhodoval co dělat a pak se mi svezla hlava únavou na stůl.

Ráno jsem se probudil a žena stále nebyla doma. Venku se sice již vyjasnilo, ale toho sněhu kolem. Nakonec jsem se ale rozhodnul jet za sousedem pro svou milovanou Terezu. Osedlal jsem si mého hnědého koně a vyjel. Cesta mi ubíhala rychle, měl jsem spoustu času na přemýšlení a kůň mně vedl sám, takže jsem nemusel dávat pozor na cestu. Když jsem dojel asi do půli cesty, začal mi vnitřní hlas nahlodávat mé myšlenky.Vrátil jsem se zpátky domů.

Po probdělé noci jsem byl rozhodnut definitivně. Znovu jsem osedlal koně a jel ke Karlovi. Sníh, který mi celou noc osvětloval světnici, napadal opět o něco víc. Je tak chladno. Když jsem dojel k sousedovu stavení zaťal jsem pěsti. Rozrazil jsem dveře a viděl přesně to, co jsem čekal. Karel vyskočil, ale zůstal úplně zmražen. Na Terezu jsem se ani koutkem oka nepodíval. Mezi mnou a sousedem se strhla rvačka, která pro Karla nedopadla zrovna moc dobře. Beze slova jsem se otočil a odjel zpátky domů.

Po necelé hodině se vrátila i Tereza. Byl jsem zrovna na odchodu, dával jsem si na záda vak a v něm jen pár nejnutnějších věcí. Odjížděl jsem, Tereza na mně křičela, ať jí odpustím. Jel jsem ale stále dál a náhle se ozvalo: „Miluji Tě“. Trochu jsem zpomalil a na vteřinu se otočil a podíval se do Terezčiných očí. Věděl jsem to, že mně miluje, ale věděl jsem taky, že nedokážu odpouštět. Po chvíli jsem zmizel v lese pod mým stavením. Odjel jsem z Beskyd do vzdálenějších Jeseníků. Živil jsem se nádeničinou a můj kůň mi v tom velmi pomáhal.

A tehdy, asi po 2 let, kdy se psal rok 1886 jsem dostal práci v lese. Tahal jsem se svým koněm dříví. Tato práce mně velice bavila, ale nebylo dne, kdybych si nevzpomněl na Terezu. Jednoho dne jsem zůstal v práci sám. Musel jsem totiž vykopat ještě jeden pařez a tenkrát se to stalo. Ta podivná věc. Jak jsem tak kopal, mihnul se nahoře na stráni černý stín. Přestal jsem pracovat a podíval se nahoru do kopce. Začalo jemně pršet a kapky mi padaly do očí, takže jsem si je musel často protírat. Nikoho jsem neviděl, jen všude to krásně hnědé bahno, které mi sahalo až po kotníky. Po malé přestávce jsem se dal opět do kopání. Najednou se ozvaly strašlivé rány, zvedl jsem hlavu a uviděl, jak se na mně řítí klády srovnaného dřeva, které byly o něco víc nade mnou. Věděl jsem, že nemá cenu utíkat. Zbývalo mi posledních pár vteřin života. Za tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc miluji Terezu, že už je pozdě a nikdy víc ji nevidím. Náhle mi začalo být všechno hrozně moc líto a ještě naposledy jsem se podíval nahoru na řítící se klády. A tehdy jsem ho uviděl. Stál tam on, ten který mi vzal ženu, stavení, všechno štěstí a teď i život. Karel. Stál tam v černém kabátě a usmíval se. Pak už jsem ucítil jen palčivou bolest na levé noze, na hrudi a na hlavě. Zůstal jsem ležet pod těmito kmeny s rozdrcenou levou nohou, zlomenými žebry a prasklou lebkou. Byl jsem stále výš a výš, dostal jsem se do tunelu. Byl obložený kameny, takovými, jaké jsou uvnitř nějaké staré studny. A náhle jsem si to uvědomil. Vždyť já jsem ten, který neumí odpouštět, mnohokrát jsem na to přece zaplatil a nakonec i zemřel.

Umění odpouštět je největší síla, která na Zemi existuje, ale někdy už je na to bohužel pozdě.

Proč jsem tohle napsal?
Tento příběh je něčím zvláštní. On se totiž opravdu stal. Můj kamarád měl dlouhá léta šílené problémy s koleny. Měl revma a stále ho bolely, někdy až tak, že nemohl vůbec chodit. Doktoři už nevěděli coby a on zkusil něco, na co v životě nezapomene. Pozval si domů hypnotizérku a chtěl vědět, jestli to není náhodou psychického rázu. Tato paní ho uvedla do hypnózy a on se vrátil do minulého života. Do role našeho hlavního hrdiny, který byl zavražděn v lese v obci Vítkov. Když se probral, řekl ji o tom, co se mu zdálo a ona mu poradila, aby se na to místo vydal. Uposlechl ji a jel do obce Vítkov. V nechvalně známém lese, našel přesně to, čeho se nejvíc bál. Hromadu ztrouchnivělých klád, porostlých mechem. Když je všechny odházel, uviděl něco, po čem vůbec netoužil. Myslel, že najde kostru ze svého minulého života, ale místo toho, našel jen části dolních končetin, které končily koleny. Zakopal, je na nedaleké louce a vztyčil u nich kříž se svým vlastním jménem, ale hlavní výsledek spočíval v tom, že od této doby byl již zcela fit a problémy s koleny nadobro vymizeli.

Neříkám, že tomuhle příběhu, nebo mně musíte zrovna věřit, ale já vím své a nebudu nikoho z vás přesvědčovat o tom, jestli je to pravda a už vůbec neříkám, že musíte nějak tento příběh hodnotit. Kvůli tomu jsem to ostatně nepsal. Chtěl jsem se jen s Vámi podělit o to, co se opravdu přihodilo.