„Danne, co to děláš, přestaň už!“ okřikl jsem mírně svého syna. Již poněkolikáté jsem ho viděl, jak střílí lukem do hadrového panáka, vytvarovaného do podobizny orčího válečníka. Proč ne, ať se učí střílet, v budoucnu se mu to může hodit, ale ne na orky, ne na ně… „Proč? Otče, je mi už čtrnáct. Chci se stát bojovníkem, to přeci víš?“ odvětil rázně. „Ano, vím. Správný bojovník by však neměl vědět jen proti komu bojovat, ale i proč…“ Dannova tvář se změnila. Nevěděl, kam tím mířím. „…nemusíš si dělat terč z bytostí, které vlastně ani neznáš.“ „Znám, moji kamarádi říkají, že na severu naší země se s orky válčí. Prý jsou zlí a berou zajatce. Jeden muž z naší vesnice s nimi bojoval a zemřel. Chci se naučit je zabíjet, když jsou zlí…“ „Víš, synu, mnoho lidí si to tak myslí, ale oni byli donuceni být zlými.“ „Jak to, vždyť přeci orkové jako první porušili dohodu o míru?!“ „Právě, že ne…“

* * *

Na konci ulice se v hloučku mačkalo několik lidí. Všichni chtěli nastoupit do masivního dostavníku, ve kterém bylo zapřaženo šest ušlechtilých běloušů, odpočatých a připravených na dlouhou cestu do vzdáleného města. „No tak nás tam konečně pusťte!“ zahulákal neklidný muž v černém zdobeném obleku na konci řady. „Koupil jsem si přeci lístek a vy máte už půl hodiny zpoždění. To tady máme stát jako nějaká chudina nebo co?“ Unavený lokaj se jen nuceně usmál: „Vydržte prosím ještě chvíli - kočí a účetní stále vyřizují plán cesty a problém se zavazadly.“ „To sakra můžou vyřizovat, i když budeme sedět uvnitř, ne?“ přidal se muž v červeném stojící vedle. „Je mi líto, musím plnit nařízení. Dokud nebude dokončen plán cesty a nevydá se povolení, nikdo nesmí do kočáru vstoupit.“ „To si budu stěžovat u barona, taková hloupost – vaše nařízení!“ rozkřikl se znovu muž v černém a celá skupinka lidí nespokojeně zamručela. Sedláci chodící kolem nich jen nechápavě pokukovali a něco si šeptali. Lokaj jen vzdychl a zadíval se do mraků. “To zas bude den…“ pomyslel si. Netušil však, že bude ještě horší…

Jeho myšlenky náhle přerušil hlasitý výkřik. „Zloděééééj…!“ Muž v černém, před chvílí nadávající na cestovní společnost, nevěřícně ohmatával svůj opasek, kde ještě před pár vteřinami údajně bezpečně visel jeho nadutý měšec, zatímco se ve vedlejší uličce rychle vzdalovala silueta neznámého odvážlivce. „Stráááž, stráááže!“ Ostatní lidé kolem začali zběsile pokřikovat, avšak do pronásledování zloděje se zřejmě nikomu nechtělo. Jako hadroví panáci čekali i všichni zbohatlíci, až začnou místní gardisti vykonávat práci, za kterou jsou placení…

Nakonec se přeci jen někdo našel. Z davu lidí se oddělila postava, kterou všichni přehlíželi a nikdo by neuvěřil tomu, že zrovna on by mohl stát na straně zákona. Byl to ork. Prostý, ale mohutný, jeden z mála, který se v tak krvavé historii nebál bydlet mezi svými odvěkými nepřáteli – mezi lidmi…

Jako vlk, který právě zachytil stopu budoucí oběti se rozběhl ulicí, kde zloděj zmizel. Hbitě kličkoval mezi ležícími bezdomovci i pohozenými odpadky. Na každé křižovatce zahnul s jistou přesností, i když pronásledovaný téměř zmizel z jeho očí… Netrvalo to dlouho. Za pár chvil se ocitli mimo všech - v chudinské čtvrti, tam, kde lidé vycházejí pouze v noci a ve dne se sklízejí mrtví… Před posledním rozcestím se ork zastavil. Místní temnou část města znal téměř nazpaměť a už teď věděl, že zloděj udělal chybu – zahnul do slepé ulice… Na jeho tváři se mu objevil zákeřný úsměv a následující klidné kroky začaly snižovat vzdálenost mezi ním a dohnaným cílem… Zloděj stál u neočekávané zdi a nervózně se kymácel. Snažil se něco vymyslet, ale už teď mu bylo jasné, že není co. Roztřesenou rukou si otřel zpocené čelo a vytasil dýku. Ukradený měšec dobře schovával ve své hluboké kapse u kalhot. „Co to děláš, chceš se dostat do průseru?“ řekl klidným hlasem ork a zastavil se pár kroků od pomateného lupiče. „Vydej mi měšec a nechám tě jít. Nikdo se nedoví, co se tady stalo…“ Vsázel sice na to, že muž není při smyslech a neustoupí bez boje, ale chtěl mu dát ještě šanci…

„Nikdy ti ho nevydám ty hnusná bestie, to tě radši zabiju!!!“ zaječel pomatený a rozeběhl se vpřed. Ork však reakci očekával a bez problémů rozehrál boj na život a na smrt ve svůj prospěch. Udělal krok dopředu, skrčil se a podkopnul soupeřovi nohy. Dýka projela vzduchem a muž ochutnal prach na zemi. Než se stačil zvednout, tasil ork svou dýku, ale místo toho, aby vše skončil, klidně se postavil ke zdi - chtěl si ještě pohrát… „Stále máš šanci. Stačí když odhodíš měšec a jak vidíš, volnou cestu máš přímo za zády…“ pobídl zvedajícího se odvážlivce, šťourajíce se špičkou dýky za nehty. Muž byl však nenapravitelný: „Nikdy jsem nezahodil svou kořist a neudělám to ani teď. To ty bys měl odejít…“

Po těchto slovech znovu zaútočil. Ale ani teď neudržel rovnováhu když míjel prázdný vzduch a narazil do zdi, u které nalezl svou smrt. Ork byl opravdu rychlý - přesným sekem do krku a následným bodnutím pod žebra skončil tento pro něj trapný souboj. Počkal až se muž sesune na zem, otřel si o něj zbraň a následně vyndal z kalhot měšec určitě ještě čekajícího zbohatlíka… Kdyby nepřiznal, že dostal chuť na vše zapomenout a peníze si nechat, lhal by. Rychle tuto myšlenku však zaobalil jinými a rozběhl se zpět ke kočáru…

„Tak kde sou ty líný stráže?! Už několik minut tady čekám a oni nejsou ani schopný chytit hloupýho zloděje v týhle díře.“ nadával muž v černém. Kolem něj téměř nikdo nestál. Většina cestujících seděla v kočáře a ostatní se dál věnovali svým problémům, totiž nikoho už nebavilo poslouchat ty jeho chabé a namyšlené nadávky. „Už se neboj, pane. Tvůj měšec mám já.“ oznámil tiše ork. „Co? Kde ses tady vzal, ty obludo jedna? Hááá, můj měšec…“ vykřikl znechuceně muž a vytrhl své peníze orkovi z ruky. „Zloděj, který vám to vzal vás už nikdy nebude otravovat, pane.“ jeho hlas zůstával stále tichý. Zbohatlík byl však v ráži: „Jo, vidim. Tou jeho krví si mi pokydal měšec! To je samet a ten je dneska pěkně drahej! Máš štěstí, že nemám čas se s tebou zahazovat, právě odjíždím!“ vyjekl a na patě se otočil k čekajícímu kočáru.

Ještě než nastoupil, zastal se osamoceného orka udivený lokaj: „Co takhle malou pozornost pro tohoto statečného …ehm… muže, pane?“ zeptal se nejistým hlasem. Zbohatlíkova mysl byla však temnější než jeho šaty. Ani se neohlédl a znechuceně prohodil osudovou větu, na kterou někteří lidé do smrti nezapomenou: „K čemu, vždyť je to jenom blbej ork!“

Po těchto slovech kýbl trpělivosti přetekl. Ponížený dokázal ještě překousnout, že mu nikdo nepoděkoval a že s ním mnoho lidí jednalo jako se škodnou zvěří, ale tuto urážku si líbit nenechal. Za normálních okolností by si tohoto člověka našel později a bez svědků, ale teď, když odjíždí by ho nemusel už nikdy vidět…

Se zaťatými pěstmi se ork vrhl vpřed, chytil muže za pas a prudce jej vyhodil z kočáru. Ještě než se zbohatlík stačil nadechnout k dalšímu slovnímu útoku, padl na zem pod mocným úderem lokte do tváře. Krev z nosu vystříkla do všech stran a začala v pravidelných potůčcích zbarvovat jeho černý vlající oblek. Ještě několik dalších zdrcujících úderů mu dopadlo na tvář, než ho od jisté smrti vysvobodila dorazivší stráž, kterou zavolal zřejmě někdo z bohatých přihlížejících. Ork dostal preventivně několik ran obuškem a byl ihned spoután. Zbitý muž s námahou vyplivnul z rozražených rtů dva zuby a zmateně si podržel krvácející nos. „Zastavte toho vraha, chtěl mě…“ stačil ještě zasípat, než se jeho svět na krátký čas proměnil v mlhu a temno…

* * *

„Pamatuju se, že po obloze přeplouvaly mraky. Ani jednomu paprsku ze žlutého slunce nedovolily osvítit chmurnou zem, jako ta naše byla …a je. On vlastně ani nebyl den, který by stál za nějaké osvícení…“

Na náměstí panoval rozruch již brzo ráno. Několik truhlářů zručně sestavovalo provizorní podium a dřevěná zábradlí – jako obvykle, pro vyjímečnou situaci. V tento den měl po dlouhé době proběhnout veřejný soud. Obžalovaný se prý pokusil na veřejnosti zavraždit neznámého bohatého cizince… A veřejný právě proto, že pachatelem nebyl člověk, nýbrž ork. Rasa, se kterou lidstvo v dějinách světa válčilo nespočetně mnohokrát. Stvoření, které nejen, že mělo drzost žít mezi svými největšími nepřáteli, ale dokonce se pokusilo jednoho z nich zabít a to bez jakýchkoli zábran a na veřejnosti…

Do vlhké cely prosvítalo skrz mříže jen málo světla. Na prkenné lavici u zdi tiše seděla mohutná postava, v roztrhaných hadrech, zbitá a hladová. Těžké okovy na jejích rukách a nohách se stále ještě houpaly od chvíle, co odehnala dotěrnou krysu pobíhající poblíž. Do cely se jako strašící duchové prodíraly zvuky bouchání a řezání od pracujících truhlářů, občas některý z nich něco zakřičel… Postupem času zesilovaly i hlasy od rostoucího davu diváků…

Po několika dlouhých hodinách se rozrazily dveře a do sklepení vešli tři ozbrojenci. Obyčejná městská stráž, shodou okolností ti samí, kteří polapili pachatele na místě činu… „Vstávej obludo líná! Sedět můžeš za chvíli, až ti soudce bude říkat jakým způsobem zemřeš…!“ řekl jeden z nich a mírně se pousmál. Zbylí dva jen škodolibě přikývli. Ork vstal sám. Věděl, že nemá cenu vzdorovat, jen za ty čtyři dny si toho vytrpěl dost. „Opravdu nevím, proč se s tebou zahazovat až na veřejnej soud…“ stále popichoval orka první z vojáků „…kdybychom to vyřešili už na místě, nemuselo by město dávat zbytečný prachy na výstavbu těchhle zbytečností. Jak říkám, pravdu má stejně jenom katovská sekyra…“ „A nebo taky šibenice…“ přidal se druhý a všichni vojáci se naráz rozesmáli…

Náměstí bylo již plné přihlížejícího davu. Nové podium vonělo čerstvým smrkem a ulička smrti se začala plnit shnilou zeleninou a ovocem. Nejen jídlo přilétlo z davu a odrazilo se od orkova těla…

Obžalovaný byl předveden k malému dřevěnému zábradlí, kde zůstal stát pod neustálým dozorem tří strážných. Po chvilce slavnostně přišel i soudce, starý, na první pohled šílený a bezkompromisní muž a hned za ním údajná oběť nehorázného činu – nafintěný bohatý cizinec. Jeho tvář však nevypadala tak honosně jako před několika dny.

Ork nedokázal odhadnout, jaké škody jeho rány způsobily, ale soudě podle jizev a stále ještě nezmenšených oteklin musely být skutečně veliké. Strach v mužových očích ale kupodivu nenašel. Během chvíle se mu podařilo zachytit několik jeho pohledů a to co v nich viděl ho znepokojovalo. Muž se mu stále nenápadně vysmíval a byl si sebou stoprocentně jistý. Něco tu nehrálo… a on se za chvíli dozvěděl, co…

Na řízení se dostavilo jen několik málo svědků, vzhledem k tomu, že na místě činu jich bylo až moc. Našel mezi nimi muže v červeném, několik dalších zbohatlíků, ale i neznámou prostou paní a její dceru. Lokaj, který se ho zastal a všechno slyšel, samozřejmě nepřišel… Soud mohl začít.

Hodina odbíhala opravdu pomalu a všechno, v co ork věřil se během ní ztratilo v záplavě křivých výpovědí, pozměněných zákonů a nezájmu lidí. Lidí, kteří nechtěli znát skutečnost, ale přišli pouze odsoudit bezcitnou obludu a dokázat svou převahu. Muž v černém se celou dobu samozřejmě stále usmíval. Jen on věděl, kolik peněz ho tohle všechno stálo. Podplacený byl i soudce, který ještě před výpovědí svědků znal svůj rozsudek… Rozsudek smrti…

* * *

„…Poprava se konala hned druhý den. Pro výstrahu všem ostatním byl odsouzený pověšen na náměstí a jeho tělo vystaveno v kleci před městskou branou. Na první pohled vyřešená věc se ukázala být začátkem období krveprolití a největší zkoušky lidské rasy… Po třech dnech totiž klec i s tělem z hradeb zmizela a lidé ve městě začali žít ve strachu a utrpení. Každý den zemřel jeden z těch, který u soudu křivě vypovídal, záhadně zmizeli tři škodolibí strážní a nakonec našli mrtvého i samotného soudce. Pár týdnů poté byla vyhlášena další oficiální válka mezi lidskou a orčí rasou, znalci a kronikáři pojmenována jako konečná nebo poslední…

Jen jeden muž, který se zůčastnil soudu jako svědek byl ušetřen a dostal ještě jednu šanci… Ten člověk bude do smrti pykat za své hříchy tím, že bloudí po světě a všechny lidi prosí o odpuštění - to proto, aby všichni věděli, na čí straně vina je a kdo skutečně válku začal…“ „A kdo to je, otče…?“ zeptal se mě s velkým očekáváním. „Ten člověk jsem Já, Danne… “ po těchto slovech jsem se musel otočit. Nechci , aby můj syn viděl otce plakat… „Už chápu, otče…“ odpověděl stručně a já na zádech pocítil jeho objetí… „Víš, nikdo není takový, jak se na první pohled zdá… odpusť, synu…“ stačil jsem ještě říct, než se mi úplně rozklepal hlas…