Na první pohled bychom ten dům minuly. Jistě byl bohatě zdobený, nádhernými archyvolty, doplněnými bosovaným zdivem a věžičky s vlaštovčími ocasy ve štítu. Leč takových domů či paláců bylo zde v Eratheine mnoho. Nahlédněme přesto do okna pokoje, kde spatříme postavu schoulenou nad stolem, jak v záři svíce píše husím brkem na zpola popsaný list papíru a cosi si mumlá. Zaposlouchejme se a nahlédněme přes rameno starému pánovy.

Po zhlédnutí prvních řádek zjistíme, že obsah listu je životopisem pisatele. Jak vyplývá z textu, tak prvních patnáct let strávil v domě rodičů, kteří ač nebyli příliš bohatí, darovali synovy vše oč požádal. V dalších větách je psáno: „Moji rodiče mne zahrnovali láskou a péčí. avšak já Roderik Emauel z rodu Venci jsem jim nebyl dobrým synem. Býval jsem arogantní, zpupný a závistivý. Vždy při procházkách v částech města, kde přebývali soudci, radní a všichni movití lidé, se mé já chvělo závistí, že tak nemohu žít. Výčitky směřované otci, jejichž obsahem býval majetek, brával na lehkou váhu. Netušil jak moc planu po moci, bohatství a slávě. Nemohl vědět, že jeho syn skončí jako ubohý zloděj a vrah.“ Starý pán si nervózně poposedá a pokračuje.

„ Začalo to malými krádeži, olupoval jsem nejprve své spolužáky o drobné předměty a mince. Časem se má pověst povaleče a pobudy rozkřikla. Byl jsem přijat do bandy rváčů, zlodějů a lidí, kteří se nezalekli ani mordu. Časté pobývání v nálevnách, kde pivo a víno placené z krádeží teklo proudem, na mne mělo zničující dopad. Opustil jsem rodný dům a dodnes se mi zjevuje obraz otce i matky, kterak v jejich očích bylo tolik smutku.

Se svými takzvanými přáteli jsem se opíjel do němoty, vyhledával společnost lehkých žen a jinak hýřil svým životem. Jednoho dne si k našemu stolu přisedl muž v kápi a začal platit pití s tím, že má pro nás výhodnou práci. Dodnes si pamatuji svou odpověď. ’Práci ty seš normální vůl. My nemakáme ty hovado, no řekněte chlapy. ’Kamarádi mi horlivě přikyvovali a muže v kápi častovali nevybíravými výrazy. Zakuklenec s úšklebkem odvětil: ’Samozřejmě se nejedná o přehazování hnoje nebo jinou potupnou činnost vhodnou pro knechty. A myslím si, že by vás moje nabídka mohla zaujmout. ’Najednou bleskově vytáhl dýku, zabodl jí do stolu a podal mi list s popisem osoby, kterou, jak nám bylo jasné, jsme měli zabít. Inu bylo nás šest a chlap nám dal zálohu, která by stačila chudé rodině na rok. Kontrakt byl splněn. Ač se stydím o tom psát, byl jsem to já, kdo muže střelil kuší - do zad. Nikdy nezapomenu ten pohled, kdy se šipka zanořila neznámému mezi žebra a ten se zhroutil ve smrtelných křečích k zemi. Předtím jsem nikdy nezabil a pár dní mne trápily výčitky svědomí. Vše jsem utopil v alkoholu a klínu děvky zaplacené krvavými penězi. ”Muž si udělal přestávku a napil se vína z cínového poháru. Po osvěžení začíná opět psát.

Zatímco muž tvořil, ze stínu před domem vystoupila postava v černém. Stín vytáhl dýku a zkontroloval ostří, pak ji opět vrátil do pochvy. Ještě natáhl dvojitou tětivu arbaletu a založil železnou kuli. Schoval i tento nástroj a prozkoumával okolí, jak by se nejlépe a nejtišeji dostal dovnitř. Pomalu šplhal po zdivu až ke sloupu klenbového pásu. Po něm do třetího patra, kde pružně seskočil na dlážděnou podlahu chodby. Malým diamantem vyřízl do okna otvor a opatrně vklouzl dovnitř.

„Začali jsme pro záhadného muže v kápi pracovat. Zabíjet na zakázku. Při jednom přepadení se nám stala menší nehoda (jak to ten bídák nazval). Obětí byl muž, který nevypadal schopným se bránit. Ale po útoku mezi námi proklouzl jako had a sekl po mém příteli. Přeťal mu krční tepny. Krev zmalovala omítku domu a stříkla mi do obličeje. Zaslepeni zuřivostí jsme se na muže znovu a znovu vrhali. Bezpečně s jistou dávkou elegance paríroval a přecházel do precizních útoků. Dalšímu našemu druhu rozsekl břicho a on se skácel k zemi s vnitřnostmi v náručí. Zbyli jsme čtyři na jednoho. Útočili jsme v páru, každý z jedné strany. Prosmýkl se mezi námi ladnou piruetou a jako zmije přešel do útoku. Bomienovi, který mi stál po boku přesekl klíční kost a meč projel až do půlky hrudníku. Stačil ještě přerazit hřbet malému Niuemovi, když se mu můj zbývající společník - Genmoe - dostal do zad a vrazil mu nůž mezi žebra. “Muž se pří vzpomínkách ošívá a hodnou chvíli trvá než se znovu pouští do díla.

„Nás zaměstnavatel nám dal zaslouženou odměnu se slovy: ’Možná z vás bude větší užitek než bych čekal. Oddělat mistra a zdejšího učitele šermu hmm,’ pokyvoval hlavou. ’No, aby bylo jasno jsem zástupce zdejší řekněme právní firmy, která má o vás dva zájem. Dnešní úkol byl takový vstupní test. Dokázali jste, že je ve vás víc než se zdá na první pohled. Pokud přijmete naší nabídku, nemuseli byste se bát mistra málodobrýho jako nyní. Když vás teď lapnou, přinejmenším skončíte na šibenici nebo vpletení do kola. Jestliže budete pracovat pro nás, nemusíte se ničeho obávat. Služeb naší kanceláře využívá dokonce sám pan Reffi - velevážený baron a náš chlebodárce. ’Se zájmem na nás hleděl co odpovíme. Naše přikývnutí bylo samozřejmostí.“

Vrah velice pomalu prochází domem, opatrně paklíči otvírá dveře, které pisatel zamykal každý den. Tiše a zákeřně zabíjí sloužící, kteří mu stojí v cestě. Všichni Roderikovi známí a přátelé se domnívali, že je jen neškodný blázen a paranoik ale jak zjišťujeme, pravda je jiná.

„Zabíjeli, okrádali a zastrašovali jsme lidi, kteří byli nepohodlní nebo nebezpeční naší organizaci či našim klientům. Zaměstnavatelé s námi jednali s úctou, lidé s námi mluvili s respektem a obavami. Až nyní si uvědomuji, že jsme nebyli ničím jiným než sprostými vrahy a zloději. Časem se naše jednání s lidmi změnilo ze zabíjení na konzultace a přesvědčování, proč právě naše společnost je nejbezpečnější a nejlepší pro ochranu, vymáhání dluhů, či prosté odstranění nepohodlného člověka. Prováděli jsme špionáže, získávali důležité materiály ze zabezpečených prostor a jinak byli užiteční našemu zaměstnavateli. Důležité vraždy jsme pořád zařizovali sami ale již ne hrubě mečem venku na ulici. Svou práci nyní odváděl jed, dobře mířená hvězdice nebo jiná tichá zbraň. Já a můj přítel Genmoe jsme změnili životní styl. Koupili dům, začali si vybírat šaty dle poslední módy a dokonce se oženili. Život byl krásný.

Po čase se opět projevila má povaha. Naši chlebodárci nám platili dobře ale mne už se i velmi slušný plat zdál malý. Postupně jsem společnost okrádal. Ze všech transakcí jsem si bral procenta bez vědomí těch, kteří mě živili. Jednoho dne byl můj výběr příliš velký a má krádež byla prozrazena. Věděl jsem co to znamená. Jistě nyní budou zkontrolovány všechny mnou zařízené obchody a má zrada vypluje na povrch. Co nejrychleji jsem mou ženu a syna odeslal na druhý konec království do města Eratheina. Při odchodu z mého sídla na mne před vchodem čekali dvě odpudivá individua. ’Pan Venci?‘ Bez pozdravu štěkl první z nich. ’Ano, co si přejete?‘ Odvětil jsem. Ti dva vytáhli meče a bez varování zaútočili.

Po prvním jsem hodil hvězdici, která se mu zasekla do čela. Muž byl na místě mrtev. Druhý sekl mečem. Úskok stranou mordýře překvapil a pěst do ledvin ho srazila k zemi. Dýkou vytaženou z boty jsem mu prořízl hrdlo. Muž vyvrátil oči v sloup, třásl se a pomalu skonal. Skočil jsem na koně a uháněl z města, kde pro mne již nebylo bezpečno.

Známí nám zařídil novou identitu a nám začal nový život zde v Eratheině. Našel jsem práci úředníka a konečně žil jako člověk. Můj syn vystudoval medicínu, oženil se a ve svém novém domově si založil praxi. Žena skonala dva roky po našem příjezdu sem, při další epidemii cholery. Žil jsme samotářským životem a moji noví známí a přátelé mne měli za samotáře a blázna. V mém domě byli instalovány nejrůznější poplašné systémy a pasti. Navečer jsem nechával zamknout všechny dveře a třásl se strachy o svůj život.

Nyní už vím, že bohatství a moc nic neznamená, když je člověk sám jenom se svými penězi. Lituji, že k tomuto poznání docházím až nyní po šedesáti letech mého bídného života. Tyto řádky píši, aby po mé smrti moji přátelé poznali, že ten bláznivý stařec byl jen zavržení hodným mordýřem a lapkou. Tímto listem chci vyjádřit svou nejhlubší lítost a doznání nad svými odpornými skutky.“

Vrah, po překonání všech nástrah, stanul před pokojem majitele domu. Z rukou mu kapala krev nevinných lidí, kteří neměli tušení proč museli zemřít. Tiše otevřel dveře, vytáhl arbalet a namířil muži na záda. “Jsi to ty Genmoe? Jsem starý, zrak mi neslouží jako dřív ale hluchotou netrpím. Vlastně jsem tě očekával celých těch třicet let,“ pronesl třesoucím se hlasem stařík.“ Ano, přišel jsem vyúčtovat tvé dluhy vůči společnosti,“ odvětil Genmoe. Stařík se s překvapivou rychlostí otočil a švihnul rukou, ve které skrýval ostří. Genmoe ve stejný okamžik vystřelil. Roderika železná kule trefila z boku. Prorazila kůži, prolétla ledvinou a zastavila se o páteř. Hvězdice ukončila svištivý mlýnek zaseknutím do Genmoeho krku. Bývalí přátelé zemřeli ve stejný okamžik.

My odtrhneme pohled od hrůzného výjevu. Oba muži skončili tak, jak žili. Již nebudeme nahlížet do cizích oken, neboť nevíme jaké pohnuté příběhy se odehrávaly v mládí těch, které pokládáme za rozšafné staříky ze sousedství. Odplujeme na křídlech nočního vánku a někdy si vzpomeneme na pohnutý a bídný život Roderika Emanuela z domu Venci.