Člověk nachází jedinou útěchu v minulosti, protože to co „je“ ho nezajímá a toho co „bude“ se děsí. Vzpomínky jsou nejlepšími přítelkyněmi v době smutku, neboť se vždy podřizují momentální náladě. Zmíraje nyní povrchnostmi lidskými vím o čem hovořím.

Místnost byla zatuchlá a tmavá. Po kamenných zdech se sápala oblaka nezdravě vyhlížejících výparů a starostlivě objímala pravidelné pavučiny. Čtyři stěny vzbuzovali pocit jednoduchosti a beznaděje. Zima se vkrádala do těch nejtajnějších koutů a stravovala zbytky tepla dohasínajícího ohně vprostřed místnosti. Mě zima už není. Sedím pečlivě zabalen v několika kožešinách, křečovitě je svíraje oběma rukama. Konečky prstů mi bělají námahou a na tváři mi usychá studený pot. Z vedlejší místnosti se ozývají hlasy a hluk. Z mé melancholie mě však nic nemůže vytrhnout. Proč se to muselo stát zrovna mě? Proč si osud nevybral někoho příhodnějšího? Sedím dál neschopný pohybu a přemýšlím o příčině mého údělu. Ale začněme pěkně od začátku.

Jmenuji se Etienn Beaumond. Když mi bylo dvanáct let odešla má milovaná matka Yolanda na věčnost a otec – hrabě Roger Beaumond, ani moc netruchlíce, začal čile shánět náhradu. Říkal, že to tak bude i pro mě lepší, že bez ženské duchaplnosti a smyslu pro odpovědnost bych zcela zvlčel a nedostalo by se mi patřičného vychování a to je prý v mém věku to nejdůležitější. Otci bylo čtyřicet a přivedl si devatenáctiletou dceru barona Thibaulda z Blois, který měl panství na sever od našeho. Jmenovala se Miriam a byla to nejkrásnější žena jakou jsem doposud spatřil. Ne, že bych jich viděl hodně. Kromě své matky a služek se na hradě občas objevovali tetičky, které přijeli na návštěvu, ale jinak byl můj domov Criamlarich dokonalým celibátem jak pro tělo, tak i pro oči. Miriam byla k sňatku očividně donucena svým otcem v rámci zachování dobrých sousedských vztahů a dávala okatě najevo, jak mým otcem pohrdá. Studený hrad se jí protivil a stále si stěžovala na nudu a nedostatek zábavy.

Týden před mými šestnáctinami se mi narodila sestřička. Měla oči po Miriam a stále nahlas řvala, což měla pravděpodobně po otci. Má krásná macecha, starajíc se o děcko, si konečně přestala stěžovat a vše pomalu spělo k rodinné idylce.

Dva dny po letním slunovratu a v den mých sedmnáctých narozenin se to stalo. Šel jsem jako obvykle večer do své komnaty, abych propůjčil své tělo spánku a načerpal sílu do dalšího dne. Otevřel jsem dveře a otřásl se zimou. V pokoji foukal ledový vítr a pohrával si s tmavomodrými závěsy. Okno bylo dokořán a kovovou klikou pravidelně bouchalo do kamenné stěny. Pospíšil jsem si, abych ho zavřel, ale uslyšel jsem venku podivný zvuk. Něco jako brnkání na lyru či co. Vyhlédl jsem pln očekávání a dál si již nic nepamatuji………

Hradem se znenadání rozlehl výkřik, který byl hned následován pádem bezvládného těla. Do místnosti vrazila služka, aby zjistila co se děje a uviděla svou paní Miriam ležící na zemi hned vedle nehybného těla mladého pána Etienna. To už se dveřmi hrnuli další zvědavci. Ti duchapřítomnější poslali pro vodu a začali obě těla ošetřovat. Miriam se, k úlevě všech přítomných, vcelku rychle probrala, ale zrychlený dech dával jasně najevo, že není zcela v pořádku. Měla nepřítomně vytřeštěné oči a zarývala si své dlouhé nehty do svých sněhobílých stehen. To už dorazil i pán Beaumond a vyptávaje se co se stalo skláněl se nad svým bezvládným synem. Zdálo se, že Etienn je živý. Puls měl pravidelný, hruď se mu dmula nahoru a dolů a na tváři mu trůnil zmrzlý úsměv. Opatrně ho položili na postel a zahrabali ho do vlněných přikrývek. Hradní doktor rozhodl, že potřebuje klid a že by všichni měli odejít. Nedokázal však specifikovat, co mohlo způsobit chlapcův stav.

Po tomto incidentu se život na hradě k nepoznání změnil. Miriam přestala mluvit a dokonce se zdálo, že ani nevnímá své okolí. Uzavřela se do svého světa a služebnictvo se jí začalo pomalu vyhýbat. O dcerku se jí musely starat chůvy a její mladistvá krása se neuvěřitelným tempem ztrácela. Fialové kruhy pod očima budily hrůzu a začaly se šířit zvěsti, že paní Beaumondovou posedl zlý démon. Eleonora, jak se jmenovalo jediné společné dítě nynějších manželů Beaumontových, rostla jako z vody a o to větší šok byl, když ve svých nedožitých čtyřech letech náhle zemřela. Hrabě začal pít a snad nikdy nevynořil svou mysl z alkoholového opojení. Byl nelítostně krutý a svérázně trestal nejnepatrnější chyby svých sluhů. Nejpodivnější to bylo s mladým pánem Etiennem. Stále nehybně ležel ve své posteli. Každodenně k němu docházel lékař a vyměňoval mu obklad na čele. Etienn jakoby spal tvrdým spánkem, který ho nehodlal propustit ze svých spárů. Bylo zde však ještě něco záhadnějšího a děsivějšího než nekonečný spánek. Mladý pán se vůbec neměnil. Ač už uplynul rok od nešťastného večera, měl stejně dlouhé vlasy a stále stejný mrazivý úsměv na rtech.

Hradem ze nesl naříkavý zvuk bijících zvonů a unylé tóny bědující lyry……….probudil jsem se příjemně odpočat a rázně jsem se zvedl z postele. Na chviličku mě zarazil hadr, spadnuvší z mého čela, ale hned jsem na něj zapomenul. Ozvěna zvonů nesoucí se prostorem ve mně vyvolávala údiv a já jsem se vydal na průzkum po příčinách. Otevřel jsem dveře a strnul jsem v němém úžasu. Vše bylo zaprášené a neudržované, v rohu chodby pískala krysa a pavouci si nepokrytě tkali své pavučiny uprostřed chodby. Rozběhl jsem se k hodovní síni. Ta byla prázdná. Pokračoval jsem tedy po schodech dolů a zastavil jsem se až ve velké bráně vedoucí na nádvoří. Hned, jak jsem se objevil, strhlo se hotové pozdvižení. Lidé na mě vyděšeně koukali a tlačili se, aby byli co nejdál ode mě. Zahlédl jsem jakousi postarší paní, která měla nápadně podobné rysy jako má macecha Miriam. Šla za otevřenou čtyři svalnatí holomci v bílých řízách. Otočila se po hluku a svýma nezvykle vytřeštěnýma očima se na mě zahleděla. V dalším okamžiku se již nekontrolovatelně svíjela na zemi a něco nesrozumitelně blábolila. Pak jí záchvat opustil a ona s roztaženýma rukama nepokojně zemřela. Třemi skoky jsem byl u ní, nebylo jí však již pomoci. Chvíli jsem na ní hloupě civěl než mi došlo, že to je opravdu krásná Miriam, manželka mého otce Rogera Beaumonda. Ale když ona …..tady..je…tak v rakvi…..to nééé. Vyskočil jsem na nohy, vrhnuv se k pacholkům, kteří mezitím těžkou okovanou dubovou rakev položili. V ní dle mého děsuplného očekávání ležel můj otec. Daleko starší než jsem si ho pamatoval, ale byl to on. Z okolostojících, kteří se mě viditelně báli, jsem vydoloval, že mu bylo 68 let a 121 dní, když včera podlehl vleklé nemoci, kterou mu způsobilo nakonec hluboká beznaděj. Čím jsem si zasloužil tento úděl. Stále přemýšlím nad zmatenými větami, které Miriam pronáší před svou smrtí. Je to snad nějaký klíč, který mě osvobodí od sysifofského prokletí? Již nedoufám. Zůstávají mě akorát vzpomínky, budoucnost je pro mě vlastně přítomností a té se k smrti děsím.