Duté bouchání na dubové dveře mne vytrhlo ze slastného spánku. Klíč? Mám klíč? To byla má první myšlenka. Ještě s mžitkami před očima jsem strčil ruku do kapsy, abych zjistil, zda mě třeba někdo ve spánku neokradl. Má ruka šmátrala a šmátrala. Nalezla nějaké papírky, ale nakonec narazila na studený kov. Dnes se štěstí přiklonilo na mou stranu. Klíč byl v pořádku a tam, kde má být.

Má mysl skoro až zapomněla na to, že někdo bouchal na dveře. Rozjasnilo se jí, až když se ten hlasitý zvuk ozval znova. S velkou nechutí jsem vstal a promnul si oči. Na rtech spousty nadávek, ale přesto jsem šel otevřít ty blbé dveře. Kdo to proboha může být? Vždyť je noc.

„Kdo je tam?“ „Martin.“ Ozvalo se přede dveřmi. „Nevím, zda si ještě na mě vzpomeneš, ale bývali jsme spolu v jedné družině. Pamatuješ?“ „To víš že jo!“ křikl jsem, otevíraje dveře. „Jsi to ty, starý příteli!“ po opravdu dlouhé době mé srdce zaplesalo skutečnou radostí.

„Tiše,“ šeptl Martin, „Pojďme dovnitř. Máme docela velký problém.“ Martin mne rychle dostal z rozespalosti. Zapálil jsem svítilnu a posadil ho ke stolu. Mé bohatství bylo nevelké a můj dům poměrně chudý, nebyl vybaven žádnými pohodlnými křesli. Tvrdá židle musela stačit.

„Co se děje?“ ptal jsem se s úsměvem na rtech. Nedošlo mi, že když mi do domu vtrhne můj starý přítel a ještě ke všemu dlouho po půlnoci, půjde o vážnou věc. „Na mne sis vzpomenul, tak by sis mohl pamatovat i Sanka.“ Začal Martin.
„Jistě.“
„Je mrtvý.“ Odpověděl s naprostým klidem v hlase.
„Cože? Co se mu proboha stalo?“ V domě bylo napětí, že by se dalo krájet. Sanko byl můj starý přítel. Byl v naší sedmičlenné družině. Dlouho byste loučí hledali někoho, kdo uměl tak rychle a zároveň přesně střílet ze svého smrtícího luku. Jeho vždy veselá mysl dokázala pozvednout tu mou, ať už mne tížilo cokoliv. Byl to dobrý kamarád. Hodněkrát mi pomohl. Už se tak asi nestane. Bohužel.
„Někdo mu podřízl hrdlo. Patrně ve spánku.“ Dodal. „Ale zvláštní je, že se u něj našel černý šíp.“
„Co je zvláštního na tom, že se u lučištníka najde šíp?“ nechápal jsem.
„Sanko nikdy nepoužíval černé střely. Měl jiné. Navíc luk byl položený daleko od něj. Ten šíp volně odpočíval na jeho hrudi. Jako by ho někdo nejdříve zabil a pak na něj položil ten prokletý šíp.“
„Proč by to někdo dělal?“ Byl jsem mimo. Kdo by nejprve zabil člověka a pak na něj hodil šíp? Došlo mi, že to musí být něco symbolického, ale co, to nevím. Někdo chtěl na něco poukázat, upozornit na sebe. Určitě nevraždil kvůli penězům, ale kvůli něčemu úplně jinému. Závist, žárlivost, pomsta, nenávist. Nevím.

„Možná ti pomůže tohle.“ Řekl zase po chvíli Martin. „Po shlédnutí mrtvoly Sanka jsem se rozjel za Melicharem, jestli už to ví. Bydlel kousek odtamtud. Byl stejně překvapený jako ty a také nevěděl co má znamenat ten černý šíp. Přemýšlel a mluvil, stejně jako já, ale výsledek veskrze žádný. Večer jsem odjel.

Má mysl se ještě dlouhou dobu upínala k mrtvému Sankovi, ale nakonec jí zmohla únava a já usnul. Ráno mne to ale konečně došlo. Rychle jsem se rozjel k Melicharovi, ale k mému velkému zděšení byl už také mrtvý. A jak jsi myslíš, že vypadal? Z krku mu ještě vytékala trocha krve a v ruce svíral černý šíp. Vrah mu ho vložil do dlaně.“

„Takže Melichar je také mrtev?“ Další člen naší družiny. Bojovník jak má být. Vždy nosil obrovskou sekeru, s kterou když se ohnal, tak padaly skřetí hlavy po desítkách. Nebyla s ním sice taková sranda jako se Sankem, ale za to se dobře staral o naší bezpečnost. V noci totiž skoro vůbec nespal. Nikdy, když on držel hlídku, se nám nic nestalo. Škodo ho. Ale pořád mi nedošlo, kdo je zabil. Nebo spíš proč.

„Víš víc, než jsi mi zatím řekl. Pověz všechno. Chci toho vraha dostat. Nikdo nebude jen tak zabíjet mé přátele.“ Opět se ve mne probudily vražedné sklony. V tu chvíli jsem si vzpomněl na staré dobré časy s družinou. Nikdo se o nic nestaral, chodilo se kam se chtělo. Sehnat jídlo a pití nebyl problém a práce bylo také dost.

Vždy se našel někdo, komu skřeti unesli dcery, ženy nebo koho okradli lupiči. Pro naší věhlasnou družinu už pak nebyl vůbec žádný problém dostat ženušky, dcerušky či poklady zpátky. Jak se nám tehdy žilo dobře. Jenže přece jen se něco zvrtlo.

Ano, jeden prokletý úkol, jedna zatracená prosba a naše dlouholeté přátelství se rozbilo na tisíc kousků a naše sláva upadla do temné jámy.

***

To nás takhle jednou poprosil tamější bohatý obchodník, že ho při cestě sem přepadla banda orků a unesli mu jeho ženu. Inu, dal nám slušnou zálohu a tak nám nic nebránilo v tom, abychom se o to nepokusili. Když se rozednilo, vydali jsme se na cestu. Přes les probleskovaly vycházející paprsky slunce a zvířata se opět probouzela k životu.

Zdálo se, že dnes bude krásný den. A my zrovna museli jít do nějakého podzemí hledat něčí ženu, co se nechala chytit. Ale peníze se hodily vždycky a ten obchodníček vypadal velmi velkoryse. Orkové už sice tu ženu určitě zavraždili, ale byla také šance, že je ještě naživu.

***

„Podle výrazu tvé tváře,“ vyrušil mne ze vzpomínání, „Jsi už na to přišel, že mám pravdu?“ bohužel neměl pravdu. Pravda ale určitě bude ve vzpomínkách, v minulosti. Pak mi to najednou došlo. Strnul jsem hrůzou a zadíval se Martinovi do očí. Odehrával se v nich stejný příběh jako v mé mysli.

„Panebože…“ pronesl jsem jen zlehka. „Musíme varovat ostatní.“

„Ano, to bychom měli. Ale za kým zajít?“ ptal se Martin. „Bylo nás celkem sedm. Dva jsou již mrtví. Dva jsou zde v budově a tři někde v kraji. Je nanejvýš pravděpodobné, že vrah dnes v noci zabil dalšího. Sanka a Melichara totiž také zabil v noci a hned za sebou. A určitě se s tím jen tak nespokojil. Dnes se tedy pomstil dalšímu.“

„Ale komu?“ o to tady běželo. Těžké to bylo rozhodnutí, za kým se ráno vydat. Jeden ze tří možných už totiž byl mrtev. A kdybychom dorazili k mrtvole, stálo by to patrně život dalšího člena, protože bychom ho nestihli včas varovat. Kdo může být ten třetí mrtvý?

Balen? Trpasličí válečník, který když za den nevypil alespoň deset litrů piva, tak nebyl ve své kůži? Proč by to dělal. Věčně je na mol, toho by si každý nechal až jako posledního, jestliže chtěl vyvraždit celou družinu. Kdo dál? Řečník a vyjednavač Katryl? Jestli ho jen trochu zná, tak ví, že zbraně jsou pro něj tabu a v družině byl jen pro svou obratnou a šikovnou pusu. V boji byl ale většinou nepoužitelný. Občas střílel z praku, ale to bylo všechno. Poslední je elf Niel. Čaroděj. Zní to možná nebezpečně, ale kouzla, podle mne, nepoužil od doby, kdy se naše družina rozpadla. Kdysi na nepřátele sesílala blesky a ohnivé koule, ale nyní by je musel leda umlátit svou dřevěnou kouzelnickou holí, jestli jí vůbec ještě má.

Kdo z těch tří to mohl být? Věčně napitý trpaslík, rychlomluvka Katryl nebo nekouzlící kouzelník Niel? Těžká volba. Však rozhodnout jsme se museli. Odpověď, na tuto otázku, ležela hluboko v minulosti.

***

Když byla konečně objevena jeskyně, kde měli orkové sídlo, a zavražděni strážní před vchodem, vydali jsme se do černé jámy. Obklopil nás chlad a také trochu strach. Pravda, nebyl to nijak neobvyklý úkol a jeskyně také byla v podstatě stejná jako každá jiná, ale byla tam jakási zvláštní atmosféra, možná byla předzvěst toho, co se stane.

Černá jeskyně však byla prázdná. Žádný další vchod, ani dveře. Nic takového. K smůle skřetů v naší družině byl i šikovný zloděj a mluvka Katryl jsou to přeci orkové. Měl hbitý jazyk, ale také bystré oči. Našel škvíru na skalní stěně a během chvíle objevil i klíč, kterým se dveře otevíraly.

Vyvalil se na nás ještě větší zima, ale také zápach, který byl ve skřetích jeskyní všudypřítomný. Bohužel. Nikomu se zrovna moc nechtělo do černé, smrduté jámy, ale chlápek sliboval docela hodně peněz. Jako první vešel pochopitelně bojovník Melichar, třímaje v rukou svou mohutnou sekeru a připraven rozsekat každého, kdo by se mu chtěl postavit.

***

„Přemýšlení nám teď moc nepomůže.“ Začal opět po chvilce mlčení Martin. Trpaslík žije daleko odsud. Toho můžeme ze hry vyřadit hned. Zbývá tedy Katryl a čaroděj Niel. Musíme se rozhodnout rychle. Není čas dlouze bloumat, i kdyby to mohlo přinést tížené ovoce.“ Opět byla chvíle ticha.
„Čaroděj.“ Pronesl Martin. „Pojedeme za Nienem. Rychle.“ Vstal a chtěl jít ven.
„To pojedeme hned? Myslel jsem, že až ráno.“
„Ráno může být pozdě. Musíme někde ukrást koně, pokud je náhodou nemáš. A i tak budeme mít co dělat, abychom k čaroději do večera dojeli. Žije v zapadlé vesnici.“
„Tak pojeďme za Katrylem.“
„Ten nežije o moc blíže.“
„Jak sakra víš, kde všichni žijí?“ divil jsem se.
„Jako jediný z vás jsem zůstal dobrodruhem. Každý se po tom osudném incidentu usadil a již většinou zbraň do ruky nevzal. Já ano. Cestoval jsem. Hodně. Návštěvy mých bývalých přátel byly pravidelně na programu. Jen za tebou jsem přijel snad jen dvakrát. Odjakživa jsme vůči sobě cítili jakousi averzi…“

„To je pravda… Ale dnes tě překvapím. Mám pro tebe takový menší dárek. Soused má hned tři koně a v noci je nemá nijak zvláště hlídané. Nedávno mu jednoho ukradli, ale on si toho všiml snad až třetí den… Vypůjčíme si je.“
„Tak jdeme.“ Vyšli jsme ven a zamířili k sousedovi. Přelézt dřevěný plot nebyl pro nás, ostřílené dobrodruhy, vůbec žádný problém. Koně vskutku nebyli vůbec hlídáni. Člověk, kterému ti koně patřili, je musel opravdu velmi rád…

Přesto jsem pociťoval strach, když jsme je kradli. Mohlo se stát cokoliv. Soused měl totiž psa. Úplně mi to vypadlo z hlavy, ale naštěstí zde platilo staré dobré pravidlo, jaký pán takový pes. Celou dobu jen spal. Neobtěžoval se ani otevřít oči a myslím, že i kdyby se nějakým zázrakem probudil a uviděl nás, byl by líný i jen štěknout.

Štěstí tedy stálo při nás a my tak mohli v klidu vyrazit na naší cestu. Svítily nám k tomu hvězdy, na které dohlížel krásně zakulacený měsíc. Když se rozednilo, naši koně již byli docela schvácení. Patrně nebyli zvyklí na takovou zátěž. Půlku života jen stáli ve dvorku, takže tohle je snad jejich nejdelší vyjížďka. Nakonec nám ještě ti koně poděkují… Zpomalili jsme tedy a nechali koně napojit u řeky. Já využil tu chvilku klidu a vrátil se opět o několik let zpátky…

***

Po pár minutách srazila Melicharova sekera prvního orka. Skřet se svalil na zem s useknutou hlavou a my mohli pokračovat dále v cestě. Skřeti se po pár dalších metrech začali množit a my měli co dělat, abychom je všechny pozabíjeli.

Když jatka skončily, leželo na zemi dobrých patnáct skřetů. Trpaslíka lehce zranili. Nebylo to nic vážného, ale Balen to nesl velmi těžce.

Orkové už asi pochopili, že nejsme jen tak ledajaká skupinka, ale že s námi bude docela velký problém. Přestaly nám tedy nabíhat na ostří a schovávali se ve tmě. V jednu chvíli nás obklíčili, a když zaútočili, past sklapla.

V tu chvíli nás zachránil Niel, náš čaroděj. Jednou silnou ohnivou koulí vyčistil tunel od té skřetí havěti a my tam tak mohli ustupovat. Situace hned vypadala růžověji. Jakmile skřeti pochopili, že ani když nás obklíčí, tak nás nesrazí na kolena, utekli zpět do tmy. Nepronásledovali jsme je.

***

Cesta byla ještě dlouhá, takže koně si moc dlouho neodpočinuli a už jsme jim opět seděli na hřbetě a řítili se krajem do malé podhorské vesničky, kde by měl žít Niel. Snad ještě žije, chudák. Slunce se nám dívalo na hlavy, když se před námi rozevřela dlouhá, šírá pláň.

Rozjeli jsme se napříč touto pustinou a říkali si, že nám v lese bylo lépe. Slunce začalo být po chvíli nesnesitelné. Pralo do nás. Pot z nás tekl a koně toho také měli dost. Kdybychom nezpomalili, nedojeli bychom.

Tohle nepříjemné zdržení ale mohlo stát Niela život. To si patrně ta pláň neuvědomovala. Žhavý kotouč na obloze již pomalu uhasínal, když jsme se dostali opět do lesa. Teď na nás zase čekalo mírné stoupání a kopce.

Koně byli rádi, že ještě žijí. Možná se nás snažili nezklamat a chtěli nám vůbec oplatit to, že jsou někde venku. Než být celý život zavřený někde ve stodole, to radši zemřou vyčerpáním někde ve volné přírodě.

Když jsme se dostali přes ty kopce a hory doly, objevila se před námi vesnička. Malá, všední ves, ve které žilo pár pastýřů a jeden starý čaroděj. Teda doufám… Možná jim tady dělá jakéhosi starostu, jestli tady vůbec něco takového existuje. On byl totiž Niel vždycky takový vůdčí typ.

Lidé ve vsi se na nás dívali tak trochu přes prsty. Patrně nebyli zvyklí na návštěvy. Kdo by tady taky jezdil, když tady nic není. Zeptal jsem se jednoho muže, zda tady nežije nějaký starý čaroděj. Zakroutil hlavou a rychle odešel.

Poté zkusil štěstí Martin. Vyhlédl si malého chlapce. Snažil se být milí, ale i hoch rychle zaběhl se strachem v očích do domku. Poté nám vyšel naproti nějaký další chlap. Vypadal docela silně, možná to byl dobrodruh či kovář. Ale vážně nevím, co by v téhle zapadlé díře ten kovář měl na práci.

„Co tady chcete?“ zeptal se ostře.
„Hledáme tady jednoho starého muže.“ Odvětil jsem.
„Je to takový poustevník, mohl tady přijít tak před pěti lety.“ Muž si nás změřil očima. Vycítil jsem, že tady něco nehraje.
„Proč ho hledáte?“ zeptal se po chvíli.
Koukl jsem na Martina a on na mne. Máme mu říct pravdu? Nebo si radši něco vymyslet? Martin to vyřešil za mě.
„Je to náš starý přítel. Chtěli bychom ho jen vidět a promluvit si s ním. Můžete jít klidně s námi, jestli se o něj tak bojíte.“
„Dobře,“ přikývl, „Pojďte se mnou.“ Seskočili jsme s koně vydali se za chlápkem. Vesnice nebyla nijak dlouhá, takže brzy překročil práh jednoho domu. My za ním. Otevřel dřevěné dveře a vstoupil do světnice. Co jsme ale spatřili, nás moc nepotěšilo.

Čaroděj ležel na posteli, ruce zkřížené na prsou. Měl podřezané hrdlo, postel byla celá od krve. Osud k nám nebyl milostiv. Martin poklekl před mrtvým a vyhrkly mu slzy. Věděl, že už nikoho z družiny nezachrání. I já to tušil. Všichni žijí daleko odsud. Nemáme nejmenší šanci se k nim dostat včas. Snad kdyby se tady snesl drak a odnesl nás tam na svém hřbetě, tak bychom to mohli stihnout, ale to se bohužel jen tak nestává.

„Víte kdo ho zabil?“ zkusil jsem se zeptat.
„Ne,“ Kovář zakroutil hlavou, „Dnes ráno ho tady našel malý Vilém. Často k němu chodil, měl ho rád. Málem se zhroutil, když ho tady uviděl. Nechápu, jak se k němu mohl někdo dostat. Máme ve vesnici tři psi a ani jeden neštěkl. To se ještě nikdy nestalo. Musel to být nějaký přízrak nebo co.“
„A nenašli jste tady nějakou stopu? Cokoliv, co by nám pomohlo najít vraha.“ Zajímal se Martin.
Chlápek kroutil hlavou. „Vlastně ano,“ přiznal se nakonec, „Černý šíp. Byl zabudnutý v jeho posteli. Nechápu, proč ho tady ten vrah nechával. Podřízl ho přece nožem, to je vidět. Nejdříve jsem myslel, že po vrahovi někdo vystřelil, ale to by ten šíp byl zabodnutý mnohem hlouběji. Navíc tady nikdo takové šípy nemá. Byl tak podivný, zlověstný. Jako by ho obklopovala nějaká podivná aura strachu a osudu. Přejel mi až mráz po zádech, když jsem ho vytáhl z té postele.“

„Zajímavé…“ pronesl Martin, ale myslím, že mu to moc zajímavé nepřišlo, protože věděl, stejně jako já, co ten černý šíp způsobil…
„Nemohli bychom tady v tom domě zůstat?“ zeptal se Martin.
„Tady?“ podivil se chlapík a vypadalo to, že ho Martinova otázka přinejmenším zaskočila. „Nebojíte se mrtvého?“
„Mrtvý vám už neublíží.“ Odvětil Martin. „Toho se nebojím. Větší strach mám z živých. Ten vrah se tady někde potuluje. Být váma, staral bych se radši o sebe a o rodinu, než o nás.“
„Myslíte, že se může ještě vrátit?“ strachoval se muž.
„Není to pravděpodobné,“ odvětil jsem, „Ale jistí si být nemůžeme.“
„Tak já radši jdu. Za chvíli je noc. Můžete tady zůstat, ale dopřejte mrtvému klidu.“ Řekl, než vyběhl z domu.
„Myslím, že už je daleko odsud.“ Řekl jsem, když chlapík zmizel.
„Asi ano.“ Martin se se mnou nějak nehodlal bavit. Něco tajil, ale já netušil co. Odešli jsme ze světnice, kde ležel mrtvý a šli do vedlejší místnosti. Obklopoval nás smutek a strach, protože už nikoho zachránit nemůžeme a brzy se patrně staneme sami terčem atentátu. A to vše kvůli jedné malé hlouposti…

***

Když se tedy skřeti dali útěk, vykročili jsme dál do tmy. Nikdo z nás necítil žádnou zradu. Orkové z nás měli strach a už několikrát se přesvědčili, že hrubá síla na nás neplatí. Možná, že se snažili vymyslet nějakou past, ale na to jejich malé mozečky opravdu nestačili.

Cesty a tunely byly prázdné. Vypadalo to, že úkol lehce a brzy splníme. Naše radost se ještě zdvojnásobila, když se před námi objevily okované dveře. Doufali jsme, že za nimi už bude žena, pro kterou jdeme. Dveře byly zamčené, ale to vůbec nevadilo Melicharovi, který se jen laxně rozběhl a rozrazil je.

V místnosti kupodivu nikdo nebyl. Jen na konci byla v řetězech ona žena. Skoro to vypadalo jako past, ale my měli takovou radost, že jsme se prostě všichni k ní rozeběhli. V tu chvíli se otevřely dvoje tajné dveře po mé pravici a levici a vyhrnuli se na nás desítky skřetů. Bojovníci se snažili je zdržet a Niel pomocí kouzel osvobozoval ženu.

Utíkali jsme již pryč. Sankovi jeden skřet přesekl luk a tak nemohl střílet. Proto si vzal na starost tu ženu a pomáhal jí. Vše šlo celkem v pohodě, dokud se zde neobjevili skřetí lučištníci. Jejich krátké luky nebyly nijak přesné, ale bohužel pro nás, přece jen jeden šíp zasáhl cíl.

A zrovna to musela koupit žena, kterou jsme tady přišli zachránit. Naštěstí se jí ten odporně černý šíp zabodl jen do nohy. Klesla na zem, ale Sanko jí držel. Křičeli jsme, ať si pohne, protože skřetí bojovníci se blížili a hrozilo, že rozsekají oba.

Aby toho nebylo málo, z dveří, kterými jsme do té místnosti vešli, se vyřítili další skřeti. Obklíčili nás. V tu chvíli nás osud Sanka přestal zajímat. Naše meče a sekery přetínaly skřetí těla. Za chvíli se k nám přidal Sanko. Ale ženu u sebe neměl. Já jako první spatřil, že leží na zemi v kaluži krve. Měla podříznuté hrdlo.

Chtěl jsem se k ní rozběhnout a pokusit se jí zachránit, ale Martin mne zadržel a Niel rozhodl, že musíme pryč. Probít se ven nám zase tak velké obtíže nedělalo. Ale až před jeskyní mé oči spočinuly na Sankově noži, který měl za opaskem. Byl celý od krve. Vždyť ale Sanko bojoval svým mečem, proč by vytahoval nůž?

V tu chvíli se mi v hlavě zjevil obraz té mrtvé. Došlo mi to. Sanko jí podřízl. Žena byla zraněná, a když se na ně řítili skřeti, chytla se Sanka a pevně se ho držela. Čekala, že jí odnese do bezpečí. Ten ale věděl, že by těm orkům s ženskou na zádech neutekl. Proto jí podřízl jako nějaké zvíře.

Vzduchem se nesl ostrý výkřik a smutný pláč. Ale slyšel jsem ho jen já. Žena slibovala pomstu.

Pohádali jsme se ještě před jeskyní. Sanko se nakonec přiznal, že jí zabil. Řekl k tomu i své důvody, že prý nechtěl, ať jí znovu zajmou a mučí, protože věděl, že už s ní neuteče. Melichar ho pochválil, že udělal dobře a ani ostatním to zjevně nijak nevadilo. Jen mi. Přesto jsme se ale rozešli a již více se všichni nesetkali.

***

Ze vzpomínek mne vytrhlo skřípění dveří…

Ráno kovář našel v našem domě o jednu mrtvolu s podříznutým hrdlem víc. A ten druhý přivandrovalec se krčil v rohu místnosti a celý se klepal. Musel se něčeho opravdu bát, byl vyděšený k smrti…