Cítím chlad. Je mi zima, mám hlad, žízeň, únava převzala kontrolu nad celým mým tělem. Ležím a nehýbám se. Nemám sílu už vůbec na nic. Zvednout víčka je pro mne nepředstavitelná dřina. Tlukot mého srdce je stále slabší a slabší. Za chvíli přestane bít docela. Už aby se tak stalo.

Začínají mne bolet nohy. Tato bolest se pomalu rozlézá po celém těle jako nějací hadi. Třesu se, ale není to zimou. Po chvíli přichází úleva. Přestávám cítit tu tupou bolest. Namísto toho necítím vůbec nic. Jako kdybych ty nohy ani neměl. Srdce již dobilo a já si konečně připadám volný a svobodný.

Opět se mne vkrádá nová síla. Nevím odkud přichází, ale je to nádhera. Vlévá se do každého místa v mém těle. Konečně mohu otevřít oči či pohnout rukou. Něco mne ale tlačí do boku. Šáhnu si tam rukou. Je to jen kámen. Vyhodím ho.

Opatrně zvednu víčka, abych si prohlédl krajinu kolem. Vůbec totiž netuším, kde to vlastně ležím. Má mysl asi ještě není zcela v pořádku, protože před sebou vidím překrásnou krajinu. Přímo pohádkovou. Připomíná mi to historky o ráji, které mi vždycky vyprávěla moje babička.

Všude, kam jen oko dohlédne, byly líbezné louky, na kterých se ve větru pohupovaly květy vlčího máku. Kousek ode mne pak postával starý zelený les. Stromy se v něm vznešeně tyčily nad okolím a na jejich hřbetech se procházeli ptáci.

Na to vše se z nebeských výšin usmívalo slunce. Na blankytně modrém nebi nebyl jediný mráček, který by kazil toto bohem posvěcené místo.

Zapřu ruce a pokusím se vstát. Povedlo se. Nohy mám v pořádku a tak se můžu vydat na procházku. Tráva krásně voní. Po dlouhých hodinách někde v černé jámě je to vskutku příjemná změna. Vychutnávám si ten pocit, když mne tráva šimrá po nohách a slunce hřeje na zádech.

V tom zaslechnu nějaký šum. Vychází z lesa. Otočím se tam, ale bohužel nic nevidím. Tady se mi přece nemůže nic stát, takže vykročím vpřed a jdu k lesu. Doběhnu až tam, ale stále není nic vidět. Až najednou můj zrak uvízne na nějakém člověku…

Sedí, je opřený o strom. Je mrtvý. Skrz jedno zavřené víčko mu ještě protéká stroužek krve. Stéká mu po tváři a rudé kapky skapávají na jeho tělo. Na druhé tváři má velkou, starou jizvu. Ruce má klidně položené na kolenou. Chybí mu horní část oděvu.

Pokleknu k němu a pokřižuji se. Vtom sebou mrtvola trhne. Rychle uskočím stranou. To, co ale vidím teď, je poněkud hodně zvláštní. V břiše mu něco bublá. Jako by snad snědl nějaké malé zvíře. Kůže na hrudi mu pulsuje. Najednou muž vyprskl krev. Zdá se, že se snad probouzí zpět k životu. Jeho pravá ruka se začala hýbat. Nehty si do krve dře kůži na noze. Pohybuje se nahoru, po stehně. Druhá ruka je zatím v klidu.

Co mne ale děsí víc jsou jeho oči. Trhají sebou. V mžiku se najednou otevřeli. Z jednoho důlku vytekla krev smíšená s jakýmsi hnisem. Podivná černo-červená tekutina stékala po jeho stále ještě bublajícím těle, a padala až na zem. Druhý důlek byl naopak úplně prázdný. O to byl ale pohled na něj děsivější.

Ruka, která se pohybovala, se zastavila až na břiše. Hladila si ho, jako si žena hladí své dítě. Druhá ruka se ale taky začala hýbat. Stejným směrem jako ta první. Také se nehty zabořovala až do masa. Obě ruce se teď společně dotýkaly. Rty mrtvého mezitím zničehonic zmodraly.

Mrtvola se najednou přestala hýbat. Zase jen klidně ležela. Chci jít pryč, celou tu dlouhou dobu toužím odejít, ale nějaká tajemná síla mne tady drží. Bojuji s tím, ale marně. Je silnější. Musím prostě sledovat toho mrtvého. Někdo chce, abych to viděl. Ale bohužel nevím kdo a proč.

Ruce mrtvého se opět začaly pohybovat. Zarážely nehty hluboko do svého břicha. Za chvíli měl mrtvý ve svém těle obě dvě dlaně. Z rány, nebo spíš díry, vytékala spousta krve. Ruce začaly tu ránu ještě více rozevírat. Mrtvý si sám otevíral tělo. Za chvíli bylo možno spatřit jeho vnitřnosti či hrudní koš.

V tu chvíli mne neznámá síla pustila a já tak mohl utíkat. Rychle pryč odsud. Jestli je tohle ráj, tak jak pak vypadá peklo? Problesklo mi hlavou. Vzhlédnu k slunci. Jak je krásné. Co se t o sním ale děje? Jako by tmavlo, z jasně žluté se pomalu stává oranžová, pak červená a nakonec je z něj temně rudá koule. A co je zase tohle? Slunce se totiž roztéká a zabarvuje svou rudou barvou i nebe, jako když vytéká krev z rány. Během chvíle je celé nebe rudé jako ta nejtemnější krev.

Znenadání přišel silný vítr a odvál všechny listí a vše živé ze všech stromů. Zbyly tady jen suché pahýly. Země začala hořet a než se má mysl vzpamatovala, zbyl tady jen šedavý popel. Otočím se.

Mrtvola s rozervaným břichem se blíží ke mně. Snažím se jí utéct, ale přitom stojím na místě. Již stojí vedle mě. Trnu hrůzou. Jeho chladná ruka se blíží k mému tělo. Lehce se do mne ponoří. Necítím bolest, necítím strach, necítím nic

Ještě se toužíte dostat do ráje?