Mrazivý vánek začínal svůj tanec městem. Zván tmou, jenž přebrala vládu nad světem a provázen měsícem, který byl jeho velkým symbolem. V páchnoucí uličce pluly v blátě kaluží mastná oka hvězd. Jejich odraz byl bledý a ony samy vlastně byly bledé.
     Na tváři mu naskočil smutný, sarkastický výraz. Jak této situaci přikládá velký význam. Jak se jeho zpráchnivělý mozek snaží domyslet nechutné lyričnosti této situace. Se vším k čertu.
     Vypletl se z pavučin myšlenek a podíval se do uličky. Domy byly vysoké a kamenné. Kdysi obydlené pány, dnes chudinou. Malými škvírkami, okny, se neprotlačil ani záblesk světla. Zato ječivé řvaní děcka tříštilo, jinak poklidnou, atmosféru noci. Poklidnou a tak mrazivou. Přihlížel boji. V temné uličce se odehrával zuřivý boj a přitom tak žalostně neslyšný a tak titěrný. Vymírající druh se snaží světu uštědřit, před svým odchodem, poslední ránu.
     Ve skelném, dýmově žlutém, bělmu starcových očí stojí mladík. Ostré rysy, vlasy spadající do tváře. Oblečen je prostě, v rukou třímající dlouhou hůl, na ní vypálené složité ornamenty. Krk zdoben zlatým kruhem posázeným růženíny. Proti mladíkovy stojí tři postavy. Stíny černoty obepínající město. V rukách třímají ocelové zbraně, lehké jako pírko, těžké jako život. Život, který berou.
     Hůl práskne o zem a mladý hlas začne nabývat na síle. Přesto nepronikne tichem a klidem noci. K tomu není určen. Volá k hvězdám. Ochranitelky životů. Volá k sličným pannám noční oblohy, které krášlí její dokonalost. Volá po jejich síle, po jejich přízni pro jejich dítě. První dva muži s tichým chraptěním padají k zemi. Křečovitě na hrudi svírají místa, kde se pod kostěnou zbrojí skrývají srdce. Třetí stín se však pomaličku blíží k mladíkovu hrdlu. Znovu volá ten hlas. Tentokráte je volán měsíc. Měsíc, věčný poutník po obloze. Pasáček všech nočních tvorů. Velký ochránce malých hvězdiček. Klenot mezi klenoty. I třetí stín se začíná svíjet. Třikráte se ozve úder hole o holé, lesklé kameny. Hlas vyzývá k ochraně, k osvobození od bolesti. Obličeje propadly grimasám vnitřní nepokořitelnosti. Znovu údery. Prosebníkovi na holi bělají klouby. Znovu a silněji obejme hůl a udeří. Stále volá v dávné řeči formuli za formulí, prosbu za prosbou. Znovu vyhledává kolem sebe sílu, jež by mohl čerpat. Díky které žije a pro kterou dýchá. Postavy však vstávají. Ne rychle, pomalu. Nohy ještě neposlouchají jak mají, ruce zcepenělé a srdce v křečích. Vše však ustává.
     Proti noční obloze se vznesl havran. Na chvíli zastínil stříbrné oko měsíce. Teď je pryč, nevrátí se již. První kapky krve začaly dopadat do tmavých spár mezi dlážděním. Blahodárná tekutina řítící se svými skalními koryty. Mladíkovy rty jsou lemovány jeho vlastní krví. Rudé slzy zaplavují viditelný svět. Poslední pohled, ztrácí zrak. Postavy jsou zase o něco blíž. Rovné, plné síly. Jejich ocel se pomalu pozvedá. Hvězdy jsou vesmírná tělesa. Vesmír je nekonečný. Vesmírná tělesa v nekonečném vesmíru, která jsou tvořena plyny, jimiž je ono nekonečno tvořeno. Měsíc je koule. Prach tvořící kouli, koule po své přesně vymezené cestě putuje od vzniků vesmíru.
     Znovu se rozeznívá hlas, slaběji. Slova patří zemi, patří mořím, řekám, mrakům, skalám, sopkám. Pekelný oheň sopek. Oheň kovářů ukrytých pod zemí, kteří kovají pro samotné bohy. Volána je tvá síla pro pomoc tvého služebníka. Čerň vzňala. Látka hoří a kouř se vyvalil k nebesům. Ústa otevřená k řevu jsou jen velkou pecí, ze které šlehají plameny. Je volán vítr, aby ochránil svého služebníka. Nechť obrátí se v jeho stranu a poskytne mu klidu. Už ani krok není černým hadrům povolen. Jejich ocel je daleko od své oběti. Volána je síla skal. Je volána jejich pevnost, jejich vzdor věkům, jejich výdrž. Údery holí se vzdalují a vzdalují, jsou tišší a tišší.
     Scéna je prorvána pisklavým řevem krys. Bojují svou malou válku. Válku o hostinu, které budou následovat. Světlo z plamenů ji odkrývá před nocí. Jsou jich tisíce. Třou se starci o bosé nohy. Jejich smrduté a slepené kožíšky. Tyhle se lidí nebojí. Ty na nich hodují a tady bude velká hostina. Poslední záblesk, plamen ustává, není kde hořet, v uličce se vítr nakrmil popelem. Znovu je zvednuta ocel. Dvě postavy a dva kroky k mladíkovi. Již nejsou slyšet údery hole. Hlas utichá v bublavé směsi lepkavé krve a žaludečních šťáv. Zvrací a uši mu lemují krvavé náušnice. Neslyší a moře je slaná voda, skály jsou jen kámen, sopka je žhavé magma a mraky niž dávno nejsou poslové slunce. Staré časy jsou ty tam.
     Mladík se dává na útěk. Jen pár kroků. Vráží do schodů vedoucích k dveřím domu. Neviděl je. Již nemohl. Neupadl. Ještě stihl před sebe strčit oporu, hůl. Rve mu útroby žaludku, neviděl její hrot. Tělo ochabuje. Nevnímá, že zvrací. Postavy pomalu přistupují. Ozývá se párání látky a kůže. Ocel tančí, létá. Neozvalo se ani jedno zasténání.

     Stařec si odplivl. Dlouho koukal do uličky. Postavy jsou již u něj. Vidí do obličeje dívce a muži. Oba mají v obličejích štěstí. S úsměvem přicházejí ke starci a otírají zakrvácená ostří do černých plášťů. Couvá.

     „Copak dědo!“ S ironickým úšklebkem zvolá muž hlubokým hlasem. Přistoupí ještě blíže, stačili by jen tři kroky a mohl být u něj, ale muž se zastavil. Shlédnul ke své dýce a zkontroloval, jestli znovu má svůj ledový lesk, s výrazem dobře odvedené práce znovu zvednul hlavu.
     „Holubi lítají ve dne, těch sis měl všímat!“
     Žena mlčky přistoupila ke staříkovi a jednou ranou mu nechala okusit chlad kočičích hlav. Chvěl se jen trochu, rána do hlavy byla dost silná, aby skoro ztratil vědomí. Přesto přesně ucítil její bohu na své hlavě. Žena čekala. Čekala až znovu nabere vědomí. A tak se pomalu dělo. Stále větší bolest od zažloutlých zubů krys ohlodávající další potravu mu prozrazovala, že bezvědomí nebude vysvobozením. Zasýpal. Žena se sklonila a beze slova zarazila nůž do starcova krku a přes ohryzek vytrhla jeho ostří. Snadno, lehce, jen malé škubnutí jak se bránila chrupavka. Postavy pomalou chůzí opouštěli tmavou uličku. Její klid nenarušily.

     Stařec vstal. Nestaral se o zakrvácené šaty. Jen se černou ulicí dobelhal k mrtvole. Odehnal první krysy a pohlédl na cucky masa a prosvítající kosti mezi rozedranou látkou. Pohlédl na přelomenou hůl.

     „Tak synku, ukaž co u sebe máš!“ zasýpal, bolest v hrdle pochytila poslední hlásky. Byl už starý, samomluva byla jeho nejlepší přítelkyní.
     Vzal si měšec a nahlédl dovnitř. Bylo v něm dost. Dost na dnešní večer. Lehce strčil do těla stále opřeného o hůl. S žuchnutím padlo do krvavé lázně. Teď už krysy neodháněl. Odcházel za vlastními záležitostmi.

     Červená lucerna dávala široké ulici své kouzlo. Z kamenného domu se linula jemná hudba, již před schody, lemovanými umělecky kovaným železem, byl cítit silný tabák a parfémy přítomných dam. Otevřel dveře a rázem se ocitl v jiném světě. Těžké světlo luceren jen těžce proplouvalo mezi oblaky dýmu. Bylo tam teplo. Vkročil dovnitř, dveře se samy zavřely.
     „Hej, žebráku, vypadni!“ Ozval se u dveří stojící muž. Silný, vysoký.
     Nepohledl po něm. Byly to mužova poslední slova. Dále již neodporoval. Stařec pokračoval mezi dým a samet. Před jednu z kurev vysypal zlato pocházející z mladíkova měšce. Jak předpokládal, stačilo to na noc. Byl na očích celého sálu, přesto se vydal se svou společnicí do pokojů, tady byl v místech, kde vládne zlato.

     Chvíli plavali v moři myšlenek. Potkávali magické tvory. Améby. Barvy, které se spolu spojovaly a vytvářely různobarevné víry. Spojovali se také, někdy jen na chvíli, někdy na celé hodiny, až se pomalu slast měnila v pálivou bolest. Znovu a znovu se jejich myšlenky vrátily do toho začouzeného pokoje. Sálal bohatstvím a vůni hašiše postupoval štiplavý pot a měděná pachuť krve. Ranní paprsky přebíraly moc nad světem. Nad venkovním světem, ale již nepokořily těžké, zatažené závěsy.

     Pili víno. Bylo jedno jaké. Seděli vedle sebe na posteli. Stařec, povislý, šedohnědý povlak na kostech. Oči zažloutlé, hluboko zapadlé v černých očních důlcích. Šedé skvrny na obnažené lebce. Šlapka. Dříve snad mladá holka. Vypadala stále dobře, ale pruhy na břichu prozrazovaly nejeden potrat a možná i porod. Cena za pohodlí, které občas zažívá. Dlouho již neviděla poledne, ale na obličeji to pod drahými šminky není poznat. Teď tu sedí ztrhaná, usrkává víno a druhou rukou si snaží rozplést vlasy slepené potem a krví. Je ticho, přerušované jen občasným zašustěním pokrývek, či prostěradla.

     „Dnes mi zabili syna.“ Chraplavě se ozval pokojem starcův hlas. Jen na chvíli protrhne těžkou atmosféru, ve které nakonec zmizí bez odezvy. Zase je tu mlčení.
     „To zlato je jeho. Já si za něj teď užívám. Budu tu ještě, budeme pokračovat.“ Zaznívá znovu ten chraplavý hlas. Pomalu. Občas je slyšet zasýpání. Teď ale podpořen zlatými prsteny a dalšími šperky, opouštějícími kožený váček. Teď se ven sype vše a dopadá s drobnými údery na podlahu. Oba vyhaslé pohledy sledují ty kousky kovu bubnující o podlahu a znovu vzlétající, níž a níž. Je to magický zvuk. Magický pohled. Má v sobě tolik. Je v něm vidět štěstí ale i smutek. Skrývá se tam lidská závist a možná vražda. Pro tyhle dva je to další let mimo tenhle svět a zapomnění ve slasti a bolesti.

     „Zabili?“ Optá se utahaný hlas ženy.
     „Padnul jak pes. Kvičel jak podřezávané podsvinče. Seru na něj.“
     „Co pomsta,“ hlas je klidný, vyplňuje pouze ticho a čas, který oba potřebují k uklidnění opuchlých rozkroků a vydýchání. Energie je dost, je dost hašiše, „Pomsta tě neláká? Pomsta krve.“

     Žena se poprvé pohne. Odloží pohár na podlahu a zahledí se do jedné z krvavých skvrn.
     „Asi ne.“
     „Byl slabý, byl na ně moc slabý.“

     Znovu se spolu spojili a letěli mezi nespočetnými obrazy doprovázeni kouřem a praskáním ohně. Znovu tu byla bolest, tentokrát silnější a opojnější. Muselo se pokračovat aby na ni zapomněli. Nejsou dva lidé, jsou jeleni, prachsprostí termiti, jsou mořskými sasankami. Všude doprovázeni točícím se světem. Pak leží zas na posteli. Pijí zase víno a sypou do něj další a další opojné substituce. Tekutina se již nedá pít, pálí je v krku i žaludku. Jsou ale vymrštěni vysoko, tak vysoko. Spojují se u samotných bohů v počátku, mezi hvězdami. Na měsíci, tady nemusí dýchat. Nedýchají.

     Probudil se. Už si zvyknul na ten smrad. Teď ale cítil ještě zvratky. Pohlédl na ženu vedle sebe. Pořádně nevidí, je již tma. Opřel se o ruce a pomalu vstal. Lepkavý hlen na hrudi a kyselost v ústech. To byly jeho pocity. Hmátnul vedle sebe. Nahmatal její ňadro. Měkké, ulepené a studené. Hrudník se nezdvihal. Nedýchala.

     Pomalu vyšel na ulici. Byla zase noc. Hvězdy a měsíc zakrývaly husté mraky. Ulice byla silně osvětlená a vedla přímo k dominantě města. Kamennému a věžovitému kolosu. Ze všech malých oken a okének svítilo žluté světlo. Když se zaposlouchal, slyšel jemnou melodii orchestru. Vyrazil tedy. Kroky měl tiché, slyšel nástroje a vlastní klapání hole o zem.

     U brány stáli strážní. Bez hnutí. Zakováni do studených zbrojí. Symbol moci. Prošel kolem nich, za chvíli budou studení stejně jako jejich kov. Ledový vítr zdvihnul v šíleném kolotoči pár seschlých, popadaných listů. Vír se mu ale vyhnul. Nešel hlavní budovy. Tam by nemělo smysl zabíjet. Jinde jsou ti, které hledá. Zabočil k nenápadné, nízké budově. Všude byla tma. Procházel a do chůze slyšel hlas dvorního minesendra. Jemný. Jeden z těch mužů, kteří ve své hrudi ukrývají ženu. Zasmál se nad tou představou. Zaklonil hlavu a sledoval velké divadlo nebes. I v stříbrném svitu měsíce byly vidět mraky rychle plující oblohou.

     Dveře se pomalu otevřely. Na posteli leželi muž a žena. Poznal je a oni poznali jeho. Pohledy, nejostřejší ostří světa. Vrhali se k němu. Nazí, jen se svou ocelí. Směšnými kusy kovu. Zdvihl ruku. Nemusel, ale chtěl to po letech zkusit. Obě těla se složila k zemi. Teď teprve začal svou pomstu. Ne rychle, pomalu. Pomalu přistupoval k válejícím se vrahům. Vrahům, jak je mohl takhle nazvat, jsou to kati, kati jsou jen loutkami v rukou svého pána. Byl až u nich. Slyšel a cítil chvění jejich těl. Měli strach, velký strach. Už si uvědomili proč je tu a smrt pomalu prosakovala jejich pokožkou. Stoupala do hlavy jak víno. Udělal to co se mu zdálo nejlepším. Co se mu zdálo tou nejlepší pomstou.

     Otočil se a odcházel. Dveře bouchly a budovou se rozezněl pláč. Pláč malého dítěte v dospělém těle. Vybavil si tváře. Viděl sliny, kterém řinuly od rtů. Vybavil si křečovitě pokrčené prsty a nekoordinované pohyby rukou. Vzpomněl si na ženu. Pokoušela se vstát. Povedlo se ji to až po chvíli. Až po tom, co ji vytáhnul hlavu z pod postele. Byla zkroucená. Nevěděla jak se narovnat. Možná, že se o to ani nesnažila. V tom světě, do kterého je poslal jsou všichni takoví. Dál už je nesledoval. Místnost začal prolínat smrad mužových výkalů.

     Venku hvízdnul a čekal. Proti nebi se vynořil flek. Nejdřív neznatelný. Pak se ale změnil. Šedivý vypelichaný jednorožec přistál přímo u starce. Jedno oko šedé, zalité hnisem. Koukal po něm. Stařec se jen usmál.
     „Je nás zase o jednoho míň. Jedeme brachu.“