Příběh Bojových mágů je klasickou legendou o soudržnosti a vůli, zradě a nenávisti. A je více než jiný protkaný nitkami strachu a nedůvěry, protože pramení ve vůbec nejhorší době pro zemi i její obyvatele – ve vrcholné fázi časů Velkého Temna. (3235)
     Psal se rok 2981 Nového letopočtu, který zavedl Temný Pán. V pozdějším královském kalendáři byl Nový letopočet přejmenován na Druhý Věk, a toto označení se včetně dat zachovalo pro pozdější doby. Zprávy o těch dnech jsou však hůře než mlhavé. Je známo, že se Temný Pán ujal vlády po Velké Válce, kdy se střetly armády lidí a elfů proti vojům barbarů a trpaslíků, po které byly obě strany (bez valného výsledku) natolik oslabeny, že je dosud víceméně dřímající a opomíjené zlo v podobě mnohačetných armád skřetů a jim podobných zrůd převálcovalo během pouhých devatenácti dní, později v historii označovaných jako Černé Dny. Příliš pozdě došlo ke spojení všech stran proti Temnému, a jejich spojenectví nebylo dost pevné. Trvalo přesně pět dní a noc na šestý den. Potom zahalil zem háv temnoty na dlouhé období více než tři tisíc let, ze kterého je jen málo zpráv, protože lid byl záměrně udržován v negramotnosti, a téměř všechny tehdejší záznamy byly zničeny krátce před Bitvou Osvobození.
     Jedním z příběhů, který se zachoval jen několika vyvoleným – a to ne v původní kronikové formě, nýbrž ústním tradováním, jsou dějiny Bojových mágů.
     Kdo vlastně byli tito mužové, ze kterých měl nakonec strach i sám Temný, a kteří na vrcholu svých sil a jednoty přesáhli schopnosti a moc kruhu Bílých mágů? Pro pochopení jejich původu musíme nejprve nahlédnout na situaci denního života v oněch časech.
     Lidé nebyli svobodní, a ostatním rasám se žilo ještě mnohem hůř. Probíhaly průběžné čistky a zatýkání elfů, kteří měli nejhorší roli ze všech národů, protože vzdorovali nejdéle a odlesky jejich dávné magie mohly být nejnebezpečnější. Ale nejen mezi elfy, ale mezi vším lidem, který žil pod přísnou kontrolou, spoután krutými zákony Temného a ještě krutějšími rozmary Orků, byla vyhledávána dítka která by vykazovala byť i jen náznak magické moci. Celá staletí byla popravována nemluvňata, podřezáváni mladí chlapci a mladé dívky a upalováni dospělí, kterým byla dokázána třeba i jen potencionální magická moc. Soudy probíhaly bez obhajob a možnosti odvolání, soudili Orkové a také vykonávali rozsudky. Stačilo se jim znelíbit. Lidé žili ve strachu a ponížení, a veškerá naděje na jejich svobodu, veškeré vzpomínky na jejich dřívější historii a slávu byly zapomenuty. Jenže i tu nejpevnější hráz nakonec voda nahlodá, a najde si maličkou puklinku kudy jí alespoň několik kapek vytryskne. Když za jednu generaci bylo zabito už více dětí, milující matky se nakonec naučily jejich talent skrývat – dokud byl tak nerozvinutý aby to šlo. Malí čarodějníci, ať už původem z elfů nebo lidí, byli vychováváni jako ostatní děti – v bídě, nesvobodě a těžké dřině. Neznali písmo a nevěděli, jak se může moc, kterou v sobě cítili dřímat, může projevit. Jenže i Orkové měli své šamany, nepočítaje v to občasné návštěvy Pánů (Černých Mágů a Nekromantů), a tak dítka musela v době dospívání, kdy jejich síla byla pro mágy viditelná, uprchnout a skrývat se. Orkové byli dobře organizovaní, a proto se jim léta dařilo většinu jich polapit – a jejich skrývání a útěky trestat tvrdou genocidou celých vesnic. Jenže to byla jenom většina. Nevědomky tak provedli přirozený výběr, kteří přežili jen ti nejlepší, nejrychlejší a nejschopnější. Většina z nich byli potají vychovaní míšenci – s krví lidí i elfů, jejich křížení bylo zákonem přísně zakázané. Ti měli sílu a nezdolnost lidí, trpělivost a rychlost elfů – a hlavně talent pro obě magie – tu z přírody i tu ze sil vesmíru. Během prvních desítek let, kdy se podařily první úniky, většina z nich zahynula aniž by vykonali víc než drobné sabotáže. Šířili ale Poselství, že uniknout a povstat je možné. A tím připravovali živnou půdu pro své následovníky. Čím dál víc matek tajilo své děti s Mocí, a nebo děti míšence. V té době naštěstí neexistovaly předsudky, léta pod bičem a hrozbou bolestivé smrti jedním z mnoha možných způsobů naučil lidi uvažovat přímočaře ve stylu Ork = zlo, spokojený ork = menší zlo, naštvaný Ork = velký problém, a jednat tak aby dosáhli pokud možno co nejmenšího zla a alespoň relativního klidu. Díky tomu nijak neváhali posílat do exilu ani dívky. Takhle to probíhalo po téměř celé šíři země desítky let. A bylo tedy jen otázkou času, kdy dojde k tomu, co se stalo v lednu roku 2981.
     V jednom skalním systému v poušti, který nebyl Orky navštěvován jakožto naprosto nezajímavé a nevýnosné místo, se setkali dva Svobodní, oba mladí a silní, oba míšené krve. Spojili se a aniž by to tušili, začali tím novou a velkolepou kapitolu všech pozdějších dějepisných knih. V říjnu se jim narodilo dítě, jehož jméno už je na rozdíl od rodičů známo. Radwulf, první dítě ze starých národů, narozené na svobodě po více než dvou tisících let. Jeho život byl od samého počátku velice drsný. Každý den byl velikým bojem o přežití, a jen zázrakem a snad vůlí bohů byl každý takový den vítězný. Když bylo Radwulfovi patnáct let, uměl základy kouzlení, uměl běhat, lovit, skrývat se. Byl zvyklý na přímý boj se zvířaty i zrůdami, na rychlé úniky i dlouhé dny bez jídla a někdy i vody. Silný po všech stránkách a vysoce talentovaný, byl předurčen stát se prvním lidským hrdinou po tisících let. Orkové totiž začali přítomnost jeho rodiny tušit, jelikož činnost tří dospělých lidí je několikanásobně znatelnější než činnost desítek roztroušených jednotlivců. A i když byli všichni velice vytrvalí, nakonec se Orkům podařilo připravit past, ze které nemohli uniknout. Radwulfovi rodiče také neunikli – a před jeho očima zemřeli oba děsivou smrtí. Radwulf ale využil svou sílu a seslal zatím asi jediné přenosové zaklínadlo v historii, úspěšné bez jakékoliv předchozí přípravy. Díky tomuto kouzlu, a také díky perfektní kondici a znalosti pouště se mu podařilo uniknout.
     Dlouhé dva roky se toulal střídavě pouští a horami, tiše a aniž by o sobě dal světu znát. A tak na něj Orkové zapomněli – a ta chyba se jim z dlouhodobého hlediska ukázala být osudnou. Třetí rok byl totiž mimořádně suchý, a Radwulf věděl, že pokud pouštní oblast neopustí, nedožije se ani horkého léta – které bylo smrtící i v mírných letech. A tak, za pomoci kouzel a svých loveckých schopností pomalu pronikl do osídlených oblastí. Začal nenápadně krást malé dávky jídla z lidských polí, a na vlastní oči se přesvědčil o tom, že život lidu je právě tak těžký, ne-li horší, než jak mu vyprávěli rodiče. Věděl, že kvůli prozrazení nesmí zůstat nikdy déle v jedné oblasti, a tak putoval nepoznán krajem dál a dál. Nové znalosti, mírnější prostředí a mnohem vydatnější strava ve srovnání s pouštními zdroji s ním dělala divy. Sílil na těle i na mysli každým dnem. Skrýval se po řídce osídlených krajích až do období pozdních žní, kdy nemohl jídlo krást z polí a sadů – netroufal si vkrádat se do lidských příbytků. Za ten rok se naučil nejen rozeznat nářečí lidí a poznat nová slova, která ho rodiče nenaučili, ale z těch pár slov jež pochytil od rodičů a při náhodném sledování Orků v poušti si nyní vytvořil ucelenou schopnost rozumět o čem Orkové mluví. A tak se dozvěděl o svobodných kmenech daleko na jihozápadě, že prý tam žijí Goblini (to slovo neznal), kteří jsou formálně pod nadvládou jižanských barbarů, ale protože nejdou i k ničemu dobří ani špatní, žijí v těch nehostinných krajích téměř svobodně. Poznal, že jestli má někde šanci přežít zimu, bude to tam, i když cesta před ním byla dlouhá a plná nebezpečí. Mladík byl ale na riziko a nepohodlí zvyklý, a jak se říká – s jídlem roste chuť. Když mu díky jeho šikovnosti, magii (a štěstí) procházely veškeré kousky včetně krádeží jídla, troufl si poslední část cesty putovat v nákladních vozech mezi zbožím. Krom toho, že neměl nouzi o pití a jídlo, měl navíc neustálý zdroj poměrně důležitých a zajímavých informací.
     Když přibližně o měsíc později dorazil do oné oblasti, rychle si přivykl na místní divočinu. Pozoroval přírodu (zde na rozdíl od rodných míst skutečně kypící životem, navíc téměř netknutou Temnotou.) Pozorováním gobliních zvyků a pronikáním dále na západ – stále pryč od přímého vlivu Temného – strávil další měsíc. Ty šupinaté, malé bytosti s křivýma očima a špičatými jazyky na něj zpočátku působily jako dost podobné skřetům, ale jak je sledoval, zjistil, že mají celkem blízko k přírodě a že jejich hierarchie a chování postrádá krutost a rivalitu jaká vládla mezi Orky. Nakonec si vyhlédl osadu, kam vliv Temnoty nezasáhl od Války už vůbec. Malé opevněné sídlo z zemljanek a nízkých domků z vepřovic mohlo čítat asi třicet bojovníků a jejich rodiny. Sledoval je týden, a aniž by mě tušení, poslední dva dny bylo sledování oboustranné. To byl také důvod, proč ho jinak nedůvěřiví Goblini po jeho příchodu přijali bez boje, a obklopili ho pozorně a zvědavě – ne však se záměrem ho napadnout. Zdvihl ruce na znamení míru a poprvé si ověřil svojí schopnost řeči Orků i jinak než poslechem a polohlasým opakováním slov. Goblini tímto jazykem, ve své době zcela nadnárodním, samozřejmě hovořili. Neměli jediný důvod mu věřit, a i pokud mu věřili, neměli důvod riskovat případné problémy. Jenže stejně tak nebyl důvod ho napadnout, a tak nechali o jeho osudu rozhodnout šamana.
     Tg-nhr-gwarovi bylo v té době padesát jedna let, což je mezi Gobliny požehnaný věk i na šamana. Mladík mu ale přišel sympatický, a se systémem Temného nesouhlasil – už kvůli jeho vztahu k přírodě. Rozhodl se mladíka hostit a aby měl záminku ho živit, přijal ho formálně jako učedníka. Jaké bylo jeho překvapení, když se mladík ukázal jako opravdu talentovaný učeň. Ještě do zimy se naučil docela dobře mluvit pro lidi těžkou řečí Goblinů, základní bylinky a značně pokročil ve své magické praxi – šaman ho naučil hlavně promlouvat s démony a duchy věcí, živlů a míst. Přes zimu se Radwulf naučil číst Gobliní i Orčí runy, a dozvěděl se od starce to málo, co věděl o prehistorii lidí. Myšlenka, že elfové žili dokonale šťastní a svobodní pod korunami stromů a že lidé stavěli velkolepá města kde si sami vládli ho dokonale nadchla. Rozhodl se za každou cenu dozvědět o historii víc, najít písmo lidí a připomenout jim jejich dřívější postavení. Zpočátku vůbec nepomýšlel na boj nebo revoluci, i tak si ale vyvolil na svou dobu nesmírný úkol. Šaman ho učil ještě celé jaro – naučil ho, jak tišit kouzla a skrýt magickou moc, a pak během léta odešel do Raur-thaar-gopalin (země, kde květy nevadnou) a Radwulf jen díky tušenému údělu odmítl lákavou a neobvyklou nabídku stát se novým šamanem. Posílený, vyučený, a jako jediný z lidí i gramotný se odebral na sever, kde se blížila doba žní.
     Nevěděl jak začít, ale s dřívější zkušeností jak neopatrní a rutinní jsou po létech nadvlády Orkové se rozhodl doslova pro plán „pod svícnem je vždycky tma“. Vyrazil do největšího města dané oblasti, které čítalo téměř třicet tisíc obyvatel lidských i nelidských, živých i neživých. S jeho schopnostmi už bylo jen otázkou několika dní aby si opatřil nenápadné šaty a dobrou výmluvu kdyby jej zastavili stráže. Zašpinil si tvář, zamazal a sepnul vlasy a vydával se za jednoho z propuštěnců, lidí, kteří (nezřídka za zradu jiných lidí) byli osvobozeni z otroctví na polích a dostalo se jim „cti“ žít a pracovat ve městě a být v jeho rámci relativně svobodní – a v bezpečí. Vždycky mohl předstírat, že nese některému z Orků nebo Mágů méně důležitý ale spěšný vzkaz, protože jmen po cestě a kolem města odposlouchal dost. V den trhů se mu spolu s davem podařilo proniknout do města aniž by ho stáže zastavili. Jenže tím jeho úspěch skončil. Nevěděl kam má jít, co má dělat a moc se vyptávat nemohl, aby neupoutal pozornost. Dokonce i zjevně bezcílné potulování mohlo vzbudit podezření. Jak minuty a hodiny plynuly a on z nápisů na ulicích ani útržků hovorů nepochytil nic, začal propadat zoufalství. Těsně před západem slunce nalezl dům pro členy karavan, a tam se v zapadlé části mezi mulami a koni schoval za hromádku štěstí a usnul trhaným a vystrašeným spánkem. Přečkal však nezpozorován dobu, kdy by byl v ulicích nejvíce podezřelý, a druhý den ráno vsadil vše na jednu kartu. Znal jméno jednoho Mága a ráno zaslechl, že dotyčný zrovna je ve městě. Věděl, že v hradě je knihovna a že pokud pronikne až tam, dokáže se už díky kouzlům bez problémů skrýt. Přistoupil k hradní stráži s tím, že má pro onoho muže vzkaz z konírny a že se v hradu vyzná, protože tam dřív pomáhal. Využil toho, že lidé a jejich tváře byli pro Orky vlastně neviditelní a nedůležití – počítali se výhradně na počet, často i zaokrouhlený. Byl vpuštěn do hradu a míjel Mágy a Nekromanty, jejich služebníky a precizní vojáky, jižanské válečníky a pány.
     Hrad byl naštěstí menší a přehledný, budovaný už v době kdy jeho opevnění bylo spíše formalitou. Vešel do postranní chodby, kde splynul se stínem a svým kouzelným zrakem nalezl temné a úzké chodby pro služebnictvo, kudy se chodilo zatápět aniž by Pánové byli rušeni. Potkal jen několik lidí, kteří byli léty vycvičení se neplést do toho, co nebylo jejich prací, a tak se nakonec dostal až do knihovny. Skryt ve slepé služebnické chodbě čekal dlouhé hodiny než se setmělo a poslední z Pánů opustil knihovnu. Vlezl dovnitř krbem a začal, svítíce si jen mihotavou chladnou jiskřičkou na konci prstu, hledat knihy o lidech a lidském písmu. Nenašel toho mnoho, jen málo děl bylo starších dvou set let a většina byla o Černém Umění. Pak ale, když už ztrácel naději, našel v rohu ošoupanou a zapomenutou kroniku starou přes tisíc let. Kniha byla ve špatném stavu a písmo bylo pro něj jen stěží čitelné, ale dozvěděl se mnoho o svržení lidí, o definitivním nastolení systému, o Temném a jeho vítězství. O lidech, jací byli předtím, kniha psala jen v náznacích, ale přesto – když s prvními paprsky ranního slunce knihu vrátil a uprchl, věděl že jeho učitel nepřeháněl. A v jeho srdci už nehořel jen plamének pomsty za jeho rodiče, ale i jiskra vzpoury za všechny staré národy. Tentokrát s hradu unikl mezi prázdnými sudy, aby neriskoval nenechavé otázky kdyby ho stráž poznala. Podobně unikl ještě téhož dne, hladový a unavený, ale s novým cílem a nadějí i z města. Vrátil se do svých rodných končin.
     Cestou prohledával zkušeným okem i pomocí kouzel místa, kde by mohli přežívat uprchlíci. Prvního ale našel až ve své domovině, ve stejných skalách kde kdysi žil s rodiči. Jeho novému příteli bylo teprve dvanáct a byl první rok v divočině, takže nezkušeného shodou náhod vlastně uchránil před smrtí hladem. Učil ho a vyprávěl mu co se doslechl a dočetl a chlapec mu vyzradil, že více uprchlíků prý bylo z vesnic na severozápad, kde měli příležitost se skrývat v dokonale spletitých, nebezpečných a naprosto neužitečných jeskyních v útesech na pobřeží. Než toho roku napadl sníh, vedl už Radwulf skupinu pěti uprchlíků, které učil a vyprávěl jim o starých časech. Museli pro přežití umět vše – bojovat zbraněmi, které nenápadně ukradl Orkům, kouzlit aby měli trumf se kterým nepřítel nemohl počítat, a navíc lovit a stopovat aby vůbec mohli v nehostinné pustině přežít. Z toho co uměl od rodičů, šamana a několika obrázků knih co ve městě prolistoval, vyvinul Radwulf zpočátku jednoduchý a krátký souhrn cviků pro tělo i mysl, který se ale s postupem let rozšiřoval a zdokonaloval, jak skupina narůstala a sbíraly se střípky znalostí nově příchozích. Když Radwulf ve svých sedmdesáti letech zahynul (přirozenou smrtí na zesláblost a sešlost věkem), byl systém cviků už výtečně propracovaný a komplexní, a komunita uprchlíků, nebo Vzbouřenců, jak si začali říkat, čítala už téměř tři stovky lidí včetně dětí, které se podobně jako Radfulf díky jeho práci narodily už svobodné. A vlastně každý dospělý člen té komunity měl schopnosti, pro jaké později vzniklo označení Bojový mág.
     Roku 3051 tedy převzal po Radwulfovi vedení jen o něco méně talentovaný následovník Belrik, čistokrevný elf, který však na druhou stranu byl citelně lepší stratég a taktik. Během jeho třicetiletého vedení vznikly první tajné skrýše, k základně přibyly z bezpečnostních důvodů další dvě nepropojené a nezávislé osady a celkový počet Vzbouřenců se přiblížil tisíci. Roku 3080 však přišel o život při pokusu o větší loupež. Tehdy to Orkové vzali jako jednorázový případ a nepřipustili si, že k průniku do tábora potřeboval magickou moc. Celý příběh o jeho smrti tedy znali jen vzbouřenci.
     Další opomenutí, které zvětšilo skulinku v hrázi historie. Belrikův následovník Train byl zase původem člověk, a ne nadarmo mu přezdívali Horká Hlava. Radwulfův systém, který Belrik spíše jen uspořádal, obohatil o cviky se zbraněmi (zejména holí) a jako první učil Vzbouřence používat i luky, kuše a vrhací dýky. Byl velice radikální, ale uvědomoval si neúměrná rizika jakéhokoliv činu. Za doby jeho velení byl navázán kontakt s Gobliny, a byla rozšířená první (i když velice nekonkrétní) šeptaná zpráva o lidské minulosti a Vzbouřencích mezi lid. Vymyslel a zavedl také systém, kterým shromažďoval uprchlíky z celé země a ne jen z okolí pevností. Díky tomuto systému rozšířil počet osad na celých deset, a celkový počet Vzbouřenců na skoro čtyři tisíce, i když v tomto počtu značně převažovali samozřejmě nezkušení mladíci a novorozené děti. Umřel roku 3111, řízením osudu na následek vlastního systému, jehož jeden článek byl odhalen a zlikvidován zrovna při přijímání dalšího člena.
     Orkové zpřísnili dohled a přitvrdili teror v domnění, že polapená skupinka je celou bandou a původcem všech krádeží a ztrát. Ty už ale celkově nabírali takového rozsahu, že se o jejich příčinu začali zajímat sami Pánové. Jen několik měsíců po nástupu nového velitele Hasaie, elfa z jedné čtvrtiny lidské krve, byl naplněn sen mrtvého Traina. Vzbouřenci se dozvěděli, že nejsou proti Pánům jediní. Některé kmeny Goblinů a jiných polodivokých ras začínali mít čím dál přísnější nadvlády a dusné nálady v Říši plné zuby, přestože zatím jen tiše skřípali zuby. Důležitější byl objev kruhu Bílých mágů, což byla organizace ne nepodobná vzbouřencům, ovšem dál na východě kontinentu až za horami. Kruh měl v té době sedm členů s plnou mocí, vedených Šedousem, pár desítek pomocníků s nějakými magickými schopnosti a na pět set divoce žijících lidí daleko na severovýchodě, ve stepích a pralesech, které (podobně jako dříve cíp kde žili Goblini) měla Říše pod nadvládou jen formálně už kvůli nesmírně řídkému osídlení. Tam také vznikal první válečný oddíl, cvičený Falkem Poutníkem, jehož rod údajně po celou dobu nadvlády bez vědomí Orků uchoval po mužské linii šlechtickou krev dávných elfů. Protože v pevnostech v zámoří začínalo být těsno (a tím spíš přestávalo být bezpečno), dohodli se že všechny děti, ale i dospělé osoby které nemají dost talentu na výcvik Bojových mágů (jak je nazvali právě Mistři Kruhu už při prvním náhodném setkání) přestěhují na východ. Pouť dvou a půl tisíce lidí, samozřejmě po malých skupinách, která trvala téměř tři roky byla prvním opravdu velkým plánem a činem prvotního odboje, a i přes značná nebezpečí a úskalí také prvním velikým úspěchem. O té doby se lidé a vojáci shromažďovali na severovýchodě, kde děti narozené na svobodě prodělávali vojenský, nebo, měli-li k tomu sklony, magický výcvik. Jenom několik opravdu talentovaných nových uprchlíků dost silných pro kombinovaný výcvik se učilo v původních jeskyních na Bojové mágy, jejichž počet po odchodu na východ a kvůli nebezpečnými misím mezi divokými národy kolísal kolem tisíce.
     Než Hasai roku 3155 zemřel, byla z mágů na západě elitní bojově-magická jednotka o dvou tisících mužů a žen, osady na východě čítaly celkem už k deseti tisícům lidí a budoucí podpora divokých lidí, Goblinů a dalších z jihozápadu už byla jistá. Projevila se dokonce jakási soudržnost a Goblini na důkaz dobré vůle zamaskovali ve své oblasti několik vesnic uprchlíků, i když jich byl oproti vzdálené divočině jen nepatrný zlomek. Na jeho místo nastoupila první žena – velitelka Melissa, která zdárně pokračovala v započatém díle, obohatila cvičební systém o spousty dalších kouzel (z nichž některá prozradil v rámci přátelství i Kruh), cviků na posílení smyslů a intuice a zdokonalila meditační přípravy. Největší práci pro vzbouřence jako celek však odvedla dokonalým tajením a maskováním všech tří oblastí, které Orky i Pány ukolébalo k opětovné nepozornosti a klamnému pocitu bezpečí, a ti se obrátili na narůstající vnitřní problémy, které spočívaly krom tradiční korupce a intrik jednotlivých Pánů proti sobě i v tom, že výnosy ztýrané země byly rok od roku nižší, a že lidi držení v nesvobodě ztráceli s každou generací svou původní vitalitu a energii, takže mizel potenciál pro Nekromantické pokusy. Plány práce nemrtvých na polích zcela zkrachovaly a Temný zůstal tak dlouho zahleděn do sebe a neprojevil svou moc, že si dokonce někteří Okrové a Jižani stěžovali na výši daní. Mezitím Melissa a všichni ostatní těžce pracovali a potenciál odboje denně sílil. Melissa, jejíž věk se bohužel ztratil ve víru dějin, však vládla až do roku 3205, tedy úctyhodných šedesát let. Na její místo nastoupil poslední velitel Bojových mágů, který je vedl jako vzbouřence, a také asi nejznámější. Alrik (zkrácenina Aleanrikwan) byl mimořádně talentovaný půlefl, který měl v podstatě předpoklady Radwulfa, ovšem s možností se učit a rozvíjet je už jako dítě. Oproti normálním jedenácti rokům nastoupil k výcviku už v osmi, protože byl prozrazen a při vyvražďovaní vesnice unikl jen shodou magie a náhod, mimo jiné díky téměř okamžitému setkání s Melissou. Zdokonalil a zkompletoval systém a hodně upravil metody výcviku tak, aby jej mohl probírat i samouk, a obohatil jej o mistrnou znalost boje beze zbraní a citlivé a masážní body na lidském těle. Více se ale proslavil tím, že jako první začal organizovat úniky a fiktivní úmrtí rolníků, protože díky této činnosti během let 3220 až 30 počty vzbouřenců na východě téměř znásobil. Po poradě s kruhem a dlouhých zváženích se rozhodli s povstáním neotálet, a využít toho, že všichni členové jsou doposud jednotní a že v Říši zrovna vrcholí krize v politice i výrobě. Rozšířili mezi lidem zprávu, že první den po prvním březnovém úplňku roku 3235 zahájí povstání, a že při prvních projevech vzpoury z vnějšku je potřeba ji okamžitě podpořit. Mohl to být zázrak, ale také vědomí, že zrádce nečeká vůbec nic dobrého ani z jedné strany, že po celé čtyři roky postupného šíření a zveřejňování zprávy ji nikdy nezaslechli Orkové ani Páni. A jak bylo řečeno se také stalo.
     Alrik Mocný v čele téměř tří tisíc Bojových mágů, z nichž každý vydal nejméně za tři zlenivělé nekromanty, nemluvě o jejich schopnosti se bít a takticky postupovat ani dokonalé jednotě proti korupci a nenávisti uvnitř říše. Z východu vedený útok připravoval Kruh (tehdy už třísetčlenný, ale stále vedený Šedousem.) Šiky lidí, elfů, barbarů, trpaslíků, míšenců i jiných vedl Sain Poutník (Později Poutník Osvoboditel), syn Falka Poutníka a Beleanory Krásné. Z oblasti Goblinů vedl armádu barbar Dragrahir. Nejprve zaútočila právě jihozápadní armáda. Když dobyli město a zaskočený Temný začal shromažďovat veškeré vojenské síly do té oblasti, udeřili mohutně početné severovýchodní šiky. V Říši zavládl chaos a nejednota, celý systém, vláda, armáda, všechno se začalo rozpadat. Temný si ale stále myslel, že má největší esa v rukávu – nějací polodivocí, hloupí lidé sice zázrakem získali moment překvapení a vzdorovali jeho vojům, ba je dokonce poráželi, ale nemohli odolat jeho magii. Přikázal Pánům zrušit veškeré rezervy a zásoby sil a i za cenu výrazného oslabení a osobního rizika a podpořit voje aby zlomili vývoj války, protože povstáními a revolucemi zmítaná Říše už vskutku nemohla organizované vnější útoky považovat za nic jiného, než za regulérní (a zatím katastrofální) válku za osvobození proti existenci Říše samé. Jednalo se o první významný konflikt za více než tři tisíce let, ovšem s drtivou Černou magií by to měl být ukončen tak rychle jak začal. A tehdy zasáhli doposud vyčkávající Bojoví mágové. Měli více než jen moment překvapení.
     Pánové, kteří neměli tušení ani o možnosti jejich existence, prohrávali veškeré souboje. Neznámý nepřítel s nepochopitelnou mocí, organizovaností a rychlostí několikanásobně početnější Pány prostě rozprášil ještě než si vůbec stihli uvědomit, že by se měli spojit. Temný měl poprvé důvod k panice. Říše se mu hroutila pod rukama jako domeček z karet. Věděl, ač si to přiznal jen nerad, že musí použít vlastní síly a opravdu hodně riskovat. Byl dlouho neotřesitelným pánem, a pocit že se mu někdo hrdě postaví byl pro něj nový (a ne zrovna příjemný). Když ale zaútočil na Bojové mágy – a čekal jednotný a vytrvalý odpor – byl překvapen. Útočníci mizeli, ustupovali a stahovali se tak rychle, že plýtval energií jen na jejich marné pronásledování – a plýval také čas, který jeho armády potřebovaly pod perfektním vedením zatímco se bez jakéhokoliv vedení rozpadly a rozutekly. Pozdě si všechna tato fakta uvědomil, protože měl jisté, že utíkajícím doje prostor a síla dříve než jemu. Podařilo se mu jich několik zabít, a to, že několikrát téměř stanul tváří v tvář jejich zjevnému vůdci Alrikovi v něm zapálilo hněv, který pak jasně hořel a svým plamenem mu spálil jeho strategickou mysl. Když už měl vysílené a prořídlé mágy na dosah ruky, stalo se něco, co nečekal. Byl napaden nepředstavitelně mohutným proudem magie úplně jiného druhu než na jaký se připravil během pronásledování Bojových mágů. Kruh Bílých mágů převzal dle dlouho připravované strategie otěže a svou dosud dřímající a utajovanou sílu dal Temnému pocítit natolik, že se do svých pevností vrátil oslabený a bezmocný jako zpráskaný pes. Tam ho navíc čekalo kruté rozčarování, když zjistil, že už nemá komu vládnout. Pánové téměř všichni mrtví, a pokud někteří přežili, zjevně se skrývali a nehodlali jej podpořit. Armáda žádná. A spojení povstání a stále rozšiřovaných vojů táhnoucích proti jeho posledním baštám a do srdce Říše ji rozvracelo tempem, kterému by nedokázal čelit nejspíše ani na vrcholu své síly. Když jeho poslední država padla a on byl z úkrytu vypuzen při lítém boji s Bojovými mágy, nedostal podruhé možnost úniku. Kruh už znal jeho taktiku útěku a ukázal se být skutečně neprostupným a pevným kruhem. Temného moc byla zničena. Zbytek jeho existence, která nešla úplně zničit, byla uvržena do Pekel a byla vytvořena pečeť, která mu bránila v jakékoliv formě návratu. Temný byl poražen.
     Přibližně 20. srpna 3235 byl údajně zničen poslední tábor Orků kde byli držení lidští zajatci, i když větší organizované boje skončili bitvou o Morgograd 29. července téhož roku. 17. Října byl definitivně Poutník Osvoboditel uznán jako král a byl formálně korunován pod jménem Aragorn I. Osvoboditel. Jako svého pána ho uznaly veškeré vítězné národy a začaly jednotně a ve svobodě obnovovat města, vesnice a pole bývalé Říše, takže 1. leden roku 3235 považujeme za první den nové epochy, která vešla ve známost jako Třetí Věk nebo též Zlatá Éra. Bojoví mágové se udrželi na vrcholu slávy až do Alrikovy smrti roku 17 nového letopočtu, poté, co dále pracoval na systému cviků a výuce a stal se jedním z prvních šiřitelů 17 bohů. Potom v hnutí nastaly spory o jeho následnictví a hnutí přestalo existovat jako jednotný celek pod vedením, přestože byly tradice udrženy. Bojoví mágové se po hádkách a bojích navzájem odcizili, aby se stali samotáři a postupně vymřeli bez následovníků nebo asimilovali s Kruhem, odkládajíc fyzickou stránku a systémové cviky až na druhou stránku. Po smrti těchto mužů a žen přestala tradice Bojových mágů existovat a nebyla po celé epochy obnovena. Knihy a zdroje však ještě existují, a tvrdí se, že talent pro tento obor se ještě stále vyskytuje u některých lidských hraničářů a nebo půlelfů…

     Dodatek; známá díla o umění Bojových mágů

Základní Cviky (Radwulf) – cca 400 stran, neexistují opisy v knihovnách ale pár kusů asi je
Mysl a hůl (Train) – cca 200 stran, existuje několik desítek opisů v chrámových knihovnách
Mysl a čepel(Train) – cca 100 stran, existuje větší množství opisů zřejmě ve sbírkách šlechty
Magie Rozšíření (Melissa) – 400 stran, jen několik opisů, naštěstí jeden v největší knihovně
Vysoké Vnímání (Melissa) – 300 stran, dílo uznávané i Kruhem, má ho skoro každý mág
Komplexní Série Cviků Bojového Mága (Alrik) – 300 stran, nesehnatelné dílo ale opisy jsou
Magus Wario Complectus (Alrik) ŕ základní cviky, Magii Rozšíření a části od Traina – 600 stran, bylo pořízeno několik opisů ale jsou ztraceny neznámo kde – což je škoda, jedná se o asi nejcennější dílo.
Deníky I. – VII. (Alrik) – každý asi 100 stran, jednotlivé opisy jsou v soukromých sbírkách
Memorion Waeri (Lorwel, jeden z posledních Warmage) ŕ osobní dodatky a popis výcviku – asi 200 stran, naštěstí už z pozdější doby, o knihu sice nebyl a není velký zájem, ale existuje určitě nejméně stovka opisů.
Vzpomínky na Mistry ohně a oceli (Welhelm, Bílý Mág z Kruhu, jako dodatek své kroniky) – 300 stran, poměrně oblíbené dílo u vzdělanců, šlechty a mágů, má i prvky beletrie a poezie, původní opisy (cca 20ks) s nádhernými obrázky dobře vystihují tradici Bojových mágů a jejich symboliku. Existují stovky, možná i tisícovka opisů, dá se sehnat v každé lepší a větší knihovně i v mnoha soukromých sbírkách.
Mili Morfeo Magi (Tisíc podob mága) (Šedous, Pán Kruhu), Zde Šedous rozebírá druhy a typy magie a možnosti jejího učení a přípravy. Vlastně zde poprvé popsal a zaznamenal chodecká kouzla, přejatá od divokých národů a kombinací těchto kouzel a kouzelnických vlastně vynalezl chodecký meč. Je zde poměrně obsáhlá kapitola o Bojových Mázích, nedá se z toho nic naučit, ale informace jsou docela důležité a zajímavé a navíc zde dost píše o jednotlivých osobnostech vzbouřenecké éry od legend o Radwulfovi až po vzpomínky na Alrika.
cca 1300 stran, přesto celkem běžné a oblíbené dílo, na každé magické škole, v knihovnách mágů a lepších knihovnách – celkem až 2000 opisů a z pozdější doby i tištěná podoba.
Magia ante Res (Magie před věcmi, hmotou) (Šedovous), Velký filosofický a teoretický spis o magii, času, časoprostoru, kontinuitě… Je zde několik kapitol, kde se autor sklání před uměním tzv. přímého přenosu, který praktikovali bojoví mágové a je naznačen princip tohoto počínání. Autor sám a všechny další generace používali již bezpečnější přenos nepřímý, stará forma se nedochovala a neužívá se. Cca 800 stran, velmi běžné dílo, v každé lepší knihovně, opisy i pozdější tištěná forma.
Militicon (Nifrel) Tato vládkyně, která byla vojevůdkyní, excelentní šermířkou a – no ano, čarodějkou, si kladla právě bojové mágy za vzor, hodně o nich hledala (a našla), dokonce i některá kouzla a cviky, která nejsou v původních dílech. Jí samotné se ale nepodařilo boj a magii nikdy propojit a zejména v pozdějším věku fyzickou stránku umění již zcela zanedbávala, takže ji nelze považovat za jednu z bojových mágů. Dílo mistrně pojednává o strategii, taktice i technice boje, a jako vzor ideálního vůdce nebo hrdiny je kladen právě archetyp bojového mága.
cca 12 utajených výtisků, kvůli inkviziční snaze ji vymazat z dějin. Mnohé citace jsou však dochovány v jiných dílech. Pokud by se podařilo najít jeden z původních opisů, byl by to malý, nicméně důležitý a potencionálně výnosný zázrak.