Ledový vítr vyl mezi útesy jako hladový vlk. Obrovské tmavé vlny se tříštily o skaliska rámující zátoku. Jen několik žlutých světýlek oznamovalo, že tam někde dole se nalézá osada. Tuhle noc na pláži neplály strážní ohně, neb je už dávno zhasil vítr. Ven by psa nevyhnal, natož aby se někdo pokoušel znovu je zapálit. „Aspoň, že tady nahoře je, kam se schovat,“ povzdechl si Euric a už nejméně po sto padesáté proklel tu smůlu, že zrovna na něho vyšla hlídka. Zatímco ostatní si oslavují pěkně v teple a medovina teče proudem, on tu sedí a kouká do moře. Jaký to má smysl? Jen šílenec by se pokusil v tomhle počasí vyplout. Ani ten ďábel Gorm Rudovous není takový blázen, aby riskoval loď a posádku a vydal se na lup v tomhle větru... Euric znovu otráveně vyhlédl ze svého stanoviště. Už chtěl zase zabručet něco o nespravedlnosti a nesmyslnosti svého úkolu, když jeho bystrý zrak zaznamenal pohyb mezi vzdouvající se temnou masou dole. Několik štíhlých veslic, krutě zmítaných rozbouřenou hladinou, si neúnavně razilo cestu k pobřeží. Chvíli co chvíli mizely za bělavými vrcholky vln, a pak se zase nakrátko objevovaly. Euric váhal jen krátce. Dračí hlavy na přídích drakkarů zvěstovaly pohromu. Popadl roh, chtě dát znamení, ale v tu chvíli se s třeskotem rozrazily dveře. Euric leknutím nadskočil a ruka mu sjela k jílci meče. Díval se do nesmiřitelných očí, zle blýskajících z Rudovousovy zarostlé tváře. Z do dvou copů zapletených vousů a rudé hřívy nájezdníka kapala voda... Těžká sekera opsala široký oblouk. Signální roh dopadl na podlahu.
     Dřevěný trup zavrzal napětím, vesla se zazmítala v divokém příboji. Na to loď poskočila na vlně a okovaný kýl se zaryl hluboko do písku. Z paluby seskočil první z nájezdníků a rozstříkl stahující se proud tmavé vody. A za ním další a další. Jeden za druhým se tiše rozbíhali mezi nízká stavení osady. Ale to už i druhý drakkar zaskřípal o mořské dno a ocelová hlavice na přídi se zakolébala, jak další hrdlořezové skákali do zpěněných vln...

     „A jak to bylo dál?“ nutili ho pokračovat.
     „Ano Ragnare, vypravuj,“ zaprosila a on nedokázal odolat. Jeho harfa se opět rozezpívala o hrdinství, o cestě, o vítězství... A proč tohle všechno, povzdechl si Ragnar. Proč jsem odešel? Pro lásku? Pro krásku? Ano, má paní, kvůli vám, kvůli vašim očím, které nedají mi spát, kvůli úsměvu, jenž mě teď přemlouvá, abych pokračoval... Ano, pro lásku, jež se nikdy nemohla naplnit, a která by nikdy nebyla opětována. Má paní, pro tvůj pohled jsem konal skutky hrdinů. Ano, Ragnar mnohokrát kráčel bez zaváhání do náruče smrti, jakoby snad mohla ukončit jeho trápení a pokaždé se opěvován vracel zpět. Za dlouhých zimních večerů mu lidé v hospodách platili pití, všichni se naň obraceli s žádostí o pomoc a on přijímal a s tichým jménem paní svého srdce vyrážel smrti vstříc... Pak konečně ho osud opět zavedl sem , do rodného dvorce. Hrdě projel na svém koni branou. Havraní vlasy a cípy kožešinou obšitého pláště vlály ve větru od moře. Přilbice s křídly pod paří a ruka arogantně v bok, odhalující tak jílec meče se stříbřenou hlavicí. Harfu na zádech. Seskočil přímo před domem pána usedlosti, který ho přivítal jako ztraceného syna, a pak ji opět uviděl. Byla snad ještě krásnější než si pamatoval. Usmála se, když ho zahlédla, a za ten úsměv by vyměnil veškerou slávu, jež si dobyl, avšak osud bývá krutý...
     Teď venku skučí vítr, stejně mé srdce, moře bouří, jako můj hněv, hněv na sebe samého. Proč jen jsem se k návratu neodhodlal dřív, proč jsem to odkládal tak dlouho? Byla-li naděje, pohasla nadobro. Sedím tu na svatební hostině své jediné lásky, mé vyvolené, a vyprávím o svých činech, konaných ve jménu nevěsty. Ne, tehdy mi to snad dávalo smysl. Zemřel bych pro ni.
     Hrál dál, hrál a utápěl svůj žal v medovině a věru, že jí tu na svatbě bylo dost. Už jen aby, k čertu, zabrala na zlomené srdce. A noc převzala vládu nad večerem, avšak nikdo nešel ještě spát. Jedli, pili, radovali se a k tomu jim hrál smutný bard.
     Náhle těžký úder rozrazil dveře. Do velkého sálu vtrhl kvílivý vítr, přinášející zvenčí pach kouře a křik. Za ním už následovala banda hrdlořezů, která proudila dovnitř jako ledový závan smrti. Těch několik odvážlivců, jež bylo stále natolik střízlivých, aby udrželo meč, se stalo odstrašujícím příkladem pro ostatní. V čele nájezdníků stál sám Gorm Rudovous. Voda mu kapala z ryšavých vousů a zarostlou tvář zkřivil zlomyslný úsměv. Rozhlédl se kolem, jak jeho horda plení sál a vraždí ty, kdož se jim staví na odpor: „Spalte to tu!“

     Přišlo mrazivé ráno. Obytná věž dvorce dosud hořela. Jejím středem šlehaly hučící oranžové plameny ke kovově šedému nebi, hladově olizovaly kamennou kostru, která se tu a tam ve spršce jisker propadla do hladového jícnu. Ti, kteří přežili, se již dávno pokoušeli uhasit běsnící živel. Někteří se ze svých zčernalých stavení snažili zachránit, co se dalo, zatímco ostatní jen postávali kolem a bez výrazu, otupěle pozorovali spoušť, kterou tu po sobě mořští vlci zanechali. Co teď s námi bude? Naše domovy leží v troskách. Náš pán a ochránce byl podle zavražděn s většinou své družiny, jeho jedinou dceru odvlekli o její svatební noci společně s většinou hezkých dívek z usedlosti.
     Ragnar sebou trhnul a probral se k vědomí. Chvíli mu trvalo, než si v bolavé hlavě uspořádal, co se stalo. Opět přežil. Začal se hlasitě smát, avšak bylo v tom pramálo veselí. Zřejmě ho někdo vytáhl ven poté, co byl sražen k zemi, když se snažil bránit... Jeho harfa se válela opodál, trochu polámaná, ale spravit půjde.
     Pokusil se postavit, v hlavě mu hučelo jako v úle z toho množství medoviny, kterou předchozí večer léčil zlomené srdce. Ovšem ve chvíli, kdy se dozvěděl, co se stalo s jeho milovanou, docela vystřízlivěl. Tupou bolest hlavy vystřídala chladná zuřivost. Co s ní udělají? Nemusel si odpovídat. Nenechá ji tam, najde ji, je jen jedno místo, kam mohli plout. A když o něho smrt nemá zájem, vysměje se jí do tváře. On je přece Ragnar, Ragnar Hrdina a jede si pro svou paní. Přivede ji zpět.

     Soumrak zastihl Ragnara na moři. Malá rybářská loďka, kterou odpoledne společně se skrovnou zásobou jídla vyměnil za stříbrnou sponu a několik mincí, uháněla temnými vodami. Ragnar stál rozkročen na zádi, u rukou harfu, a hrál větru. Ač bylo téměř bezvětří, plachta loďky se nadouvala a táhla malé vratké plavidlo silou kupředu. Opět byl na cestě a jedinými společníky mu byly jeho harfa a jeho meč, avšak nyní poprvé měl nějaký cíl, poprvé dávala jeho cesta smysl.
     Pozdě do noci poháněl svůj koráb vpřed, až mu hlas kolísal únavou a zkřehlé prsty na strunách umdlévaly. Byl nucen, ač nerad, na chvíli ustat. Nakonec upadl do neklidného spánku.
     Když se dalšího dne ráno probudil, obklopovala ho mléčná mlha. Břeh musí být nedaleko. Poslouchal. Ticho, jen vlnky šplouchavě narážely do trupu jeho malého plavidla. Rozdělal tedy malý ohýnek, vzal luk a vyslal šíp obloukem vpřed. Sledoval jeho plápolající dráhu, dokud dopadem do vody nezhasla. Po chvilkách to zkoušel znovu a znovu. Voda, samá voda, až konečně jednou zůstal šíp s nejasně planoucím hrotem viset jakoby před koncem své dráhy. Břeh je nadosah.

     Opět nastala jasná mrazivá noc. Tak mrazivá, jako Ragnarův hněv a tak jasná jako jeho cíl. Dřepěl za nízkým keřem na kopci a sledoval kraj pod sebou: V temných vodách zátoky se zrcadlil úzký srpek měsíce. Vlnky hravě měnily jeho obrysy do několika protáhlých odlesků. Drakkary se nerušeně pohupovaly v úvazech u širokého mola. Dračí hlavy na jejich přídích se jasně rýsovali ozářené mihotavými plameny několika strážních ohňů, u nichž se krčilo několik rohatých stínů. Přímo pod kopcem ve tmě tonula skalla obklopená několika dalšími staveními ze dřeva. Proužek dýmu z komínového otvoru ve střeše skally stoupal přímo k obloze napříč celou scénou. Uvnitř se zajisté oslavovalo. Ragnar ještě naposledy pohledem propátral všechna temná zákoutí a potichu vyrazil.
     V posledním okamžiku zahlédl obrovského muže, který se zničehonic objevil ve vchodu, proto se urychleně přitiskl ke stěně. Hromotluk s nadávkami zamířil k ohňům. I na tuto vzdálenost z něj táhla medovina. Ragnar chviličku počkal než se odvážil jenom pohnout. Hořel nedočkavostí po pomstě. S nataženým lukem vykoukl zpoza rohu a prohnal šíp zády nájezdníka. Trefil přesně, necelou dlaň pod levou lopatku. Hromotluk se prohnul a pak se prkenně zřítil na studenou zem.
     Dlouhý sál byl plný kouře z ohnišť. Nájezdníci hodovali, rohy s medovinou třískaly o sebe, zapíjela se tučná kořist. Gorm Rudovous se rozvaloval na dřevěném sedátku hojně obloženém kožešinami a popíjel se svými muži. Po jeho pravici seděl jeho zástupce, Torwald Štítoštěp. Spokojeně si mnul knír a pozoroval houf dívek, krčících se v koutě, zvláště pak jednu, ale tohle už Ragnarovi stačilo. Už hodnou chvíli sledoval dění v sále škvírou ve střeše, avšak už viděl dost. Pomalu se narovnal a s mečem v ruce proskočil dovnitř. Do pokleku dopadl na stůl pod sebou a s válečným pokřikem na rtech rozťal lebku nejbližšímu válečníkovi.
     V sále zavládl zmatek, překvapení stolovníci vyskakovali na nohy, a plameny ohňů se zaleskly na mečích a sekerách. Někdo se opřel do stolu, na němž Ragnar stál, avšak bard uskočil stranou a bodl Gorma do břicha. V té chvíli však musel čelit náporu Torwalda Štítoštěpa, který se bleskurychle vyhrabal ze zbytků střechy a chopil se svého meče. Platil za velmi dobrého šermíře, který navíc dostal svůj přídomek díky tomu, že dokázal silou paže rozpoltit okovaný štít. To všechno však Ragnara zrovna moc nezajímalo, a tak párkrát odrazil jeho čepel a rozsekl mu paži od zápěstí po loket. Otočil se právě včas aby kopl jednoho z přibíhajících do obličeje. Pak ze zdi strhl štít a v rychlosti si ho navlékl na ruku. Vzduchem prolétl vržený oštěp a zachvěl se ve stěně dlaň od Ragnarovy tváře, ale to už se bard rozbíhal v ústrety hordě bojovníků hrnoucí se proti němu. Cítil jak se ho zmocňuje bojové šílenství. Bil do nich mečem i štítem, zanechával kolem sebe zkázu a smrt. Při jeho bersekrovském smíchu tuhla krev v žilách i těch nejotrlejších hrdlořezů. Něčí sekera mu z hlavy srazila jeho okřídlenou přilbu, až mu v hlavě zadunělo. Bil dál. Když mu se štítu zbyla necelá půlka, neúčinně visící na posekané paži, mrštil jeho zbytky do davu. Bil dál. Pak ho někdo chytil zezadu kolem pasu a strhl ho na zem, vyrazili mu meč z ruky, ale vysmekl se ze sevření a popadl hořící větev z ohniště a rozehnal jí dav ježící se sekyrami a meči, avšak bylo jich na něj příliš mnoho. Odkudsi přiletěl oštěp a zasáhl ho do hrudníku, prošel kroužkovou košilí, zlámal několik žeber a probodl plíci. Sál ztichl. Ragnar, klesl na kolena. Bojová nálada z něj vyprchávala. Otočil hlavu a uviděl Torwalda, jak si v levačce pohazuje dalším oštěpem. Ragnar naposledy pohlédl do rohu, kde se tísnili unesené dívky, hledal svou lásku. Jejich pohledy se střetly. Ucítil další náraz a mrtev zhroutil se na bok. Smrt si ho konečně našla a duch jeho pomsty se proměnil v plameny, které zachvátily skallu a spálily ji na popel.