Vítr si pohrával se zrnky písku a jako malé dítě je rozhazoval po okolí. Slunce se na všechny zvesela smálo. Jeho nezajímaly problémy lidí na zemi. Jen si v klidu svítilo na svět a o nic se nestaralo. Listí stromů se pohupovalo nárazem větru a některé to nevydržely a utrhly se. Kolísavým a lehkým pohybem se nesly na zem.
     Po cestě kousek od lesa běžel elf. Upaloval co mu síly stačily. Sem tam se ohlédl, aby zjistil, jak daleko jsou jeho pronásledovatelé. O pár metrů za ním totiž spěchala trojice lidí. Podle toho, jak jsou udýchání to vypadalo, že už za ním běží pěkně dlouho.
     Elf seběhl z cesty a vydal se po travnaté cestě směrem na západ. Někde tam daleko bydlel. Ano, daleko na západě roste jeho rodný les. Jak rád by v něm teď byl. Proč se jen tehdy vydával do světa? Ach ano – nepohodl se přece s rodiči. To byl ten důvod. A proto teď musel utíkat těm zlým lidem za ním. Krutá daň za jednu malou, nevinnou hádku.
     Lidé možná nebyli tak vytrvalí jako elf, ale zato je hnalo kupředu něco jiného. Pomsta. Museli se tomu malému parchantovi pomstít za to, co jim udělal. Tak je to – hnala je msta.
     Před elfem se najednou otevřela jáma. Hluboká trhlina v zemi, která tady byla už léta letoucí. Táhle se dvě míle na každou stranu a hluboká byla několik desítek sáhů. Nebyla nikterak široká – něco kolem pěti sáhů, ale málokdo se odvážil jí přeskočit.
     Elf se k tomu teď odhodlal. Našel v sobě všechnu svou zbývající sílu, rozběhl se ještě rychleji a když se ocitl na pokraji trhliny, odrazil se. Letěl vzduchem jako pírko, nesl se jako krásný pták nalétající na svou kořist. Daleko za sebou nechal kraj propasti.
     Ztěžka narazil na skalní stěnu a jeho tělo bezvládně padalo dolů. Jako voda z vodopádu se roztříštil o tvrdou skálu. Nepřeskočil. Byl již po té dlouhé cestě příliš unavený a sílu v sobě neměl prakticky žádnou. Když tři muži přiběhli k okraji, spatřili na dně nejasný tmavý flek.
     „Zasloužil si to.“ pronesl jeden z mužů, mezitím co hlasitě oddychoval. Sedli si tady a spočinuli. Honili toho elfa několik mil. Nechtěli ho nechat za žádnou cenu uprchnout, ale elf byl sakra rychlý a tak ho nemohli ani doběhnout. Původně byli čtyři, jeden se ale vrátil pro koně, aby byl rychlejší, ale asi pak běžící čtyřku nenašel.

     Kouř, který se křivě linul z kamenného chrámu zaujal mužovu mysl. Snad od věků kdy tady číhá ta zrádná trhlina, stojí támhle na kopečku starý chrám. Žili v něm kněží, co se modlili k bohu úrody. Lidé je tady trpěli i přes jejich některé výstřelky, protože se snažili, aby zdejší úroda byla větší a výnosnější. Ale kouř ještě nikdy nikdo z chrámu vycházet nespatřil.
     Po pár minutách, když si pořádně odpočinuli, se rozhodli, že zjistí co se stalo. Možná, že kněží potřebují pomoc. Mohlo se něco stát.
     Jejich nohy tedy neochotně vstaly a s námahou nesly své majitele k dalšímu cíli. Naříkaly seč mohly, ale nebylo jim to nic platné. Páníčkové si usmysleli, že se do toho kláštera podívají a nic je nemohlo přesvědčit o opaku.
     Čím více se blížili kamenné stavbě, tím rychleji jim rostl v srdcích strach a obava. Jeden z nich dokonce navrhl, aby se radši vrátili zpět do vesnice. Jeho nápad se ale nesetkal s velkým ohlasem u zbylých dvou chlápků. Sám se vracet nechtěl, tak šel radši dále.
     Jeden z nich položil ruku na sluncem vyhřívaný kámen, když stoupal nahoru. Zarazil se. Ostatní se ptali, co se děje. Muž uvolnil výhled, aby se všichni přesvědčili, co ho tak vylekalo. Na zemi tam leželo bezvládné tělo. Bezpochyby to kdysi býval kněz, teď z něj byla odporná mrtvola. Měl roztrhnuté břicho, ze kterého mu vytékala střeva. Zaschlá krev byla všude kolem něj.
     Ten, co chtěl před chvílí odejít, to nevydržel a začal zvracet. Další se sklonil k mrtvole a prohlédl si jí a poslední udělal několik kroků vpřed. Zavřel oči a nosem nasál vzduch. Až teď si uvědomil, že tu vůni, co celou dobu cítil, ale nedokázal popsat, ve skutečnosti zná. Je to pach mrtvého, pach smrti. Pohlédl na chrám. Už mu nepřipadal tak klidný jako vždy. Zdál se mu být strašlivý a tajuplný.
     Vrátil se zpět k mrtvole. Ten, co si ji prohlížel zjistil, že kněz je mrtvý nanejvýš den. Zvedl obočí a také se podíval na chrám. Po chvíli od něj odvrátil zrak a radši se staral o toho, co ještě zvrací.
     Když se trochu uklidnili a uvědomili si situaci, rozhodli se jít dále, protože ten, kdo je zabil, už byl určitě pryč. Proč by tady zůstával? Našlapovali tiše a opatrně. Nechtěli rušit klid mrtvých a případně na sebe upoutat něčí pozornost.
     Než došli k pootevřeným dveřím chrámu, narazili ještě na jednu mrtvolu. Někdo jí nasekl hlavu a zpřelámal snad všechny kosti v těle. Ruce a nohy měl v opravdu nelidské poloze a když se na něj podívali blíže, zjistili, že i několik dalších kostí v těle měl polámané.
     Polkli a šli dále. Hrůza je obklopovala jako tma v noci. Co se tady proboha mohlo stát? Kdo mu mohl zlomit všechny kosti v těle? A kdo by proboha chtěl vyvraždit tak mírumilovný chrám jako byl tento? Vždyť někteří obyvatelé nedaleké vesnice, odkud tři muži pocházeli, ani nevěděli, že tady nějaký chrám vůbec působí. Komu byli trnem v oku?
     Proklouzli škvírou mezi dveřmi a stanuli uvnitř chrámu děsu. Na zemi ležela mrtvá těla. I když byli kněží dávno mrtví, muži jakoby stále slyšeli jejich nářek a zoufalý křik. Jestli se něco mělo nazývat místo hrůzy, tak tento boží chrám.
     Všem třem mužům se teď udělalo velmi špatně. Dva z nich zvraceli, třetí ten děsivý pohled ještě vydržel. Na zemi se válely něčí ruce a nohy. Krev na zemi se mísila s tekutinou z oka. Kněží byli v nepředstavitelné poloze. Většina z nich vypadala jako ten kněz venku, co měl polámané všechny kosti. Ten chrám byl snad ztělesněním pekla na zemi. I v tom pekle to snad vypadá lépe než tady.
     Když muž, co nezvracel, rozšlápl nějaký předmět, který křupnul, myslel si, že to je nějaký střep, ale byl to ve skutečnosti něčí prst. To nemohl udělat někdo, komu v těle bije srdce, i kdyby bylo z toho nejčernějšího a nejtvrdšího kamene.
     Návštěvníci stále ještě viděli v jejich očích strach, i když byli kněží dávno mrtví. Ano, byl z nich cítit strach. Pokud tedy vůbec ty oči měli. Jeden kněz měl vodorovně rozseknutou lebku, ze které mu vyvěral mozek. Druhý měl vyškrábané oči a rozdrcené všechny prsty. Dalšímu čouhala z těla něčí ruka. Vrah ho probodl rukou, kterou před chvíli někomu usekl… musel mí patrně velkou sílu.
     Muž se procházel tímto hřbitovem. Ani on to nevydržel a když uviděl kněze, kterému někdo usekl nohu a pak mu ho vrah ostrou špičkou stehenní kosti bodl do oka, vyzvracel nejen dnešní snídani, ale vůbec všechno jídlo, co kdy snědl.
     Potom jeho zrak uvízl na jakémsi trůnu, na kterém seděl další mrtvý kněz. Visely z něj cáry kůže. Doslova. Měl na sobě několik desítek tržných a sečných ran. V obličeji ale neměl, asi jako jediný, ten děsivý výraz. Patrně to byl představený chrámu.
     Muž se ohlédl. Jeho společníci tam nebyli, patrně odešli ven. Znova pohlédl na ty jatka a opět, jako když vstoupil, zaslechl křik všech těch mrtvých. Jeho povaha to už nevydržela a rozběhl se ven. Na nic tady radši nešáhl.
     Své dva přátele ale nenašel. Rozhlédl se, ale neviděl je. Zpanikařil. Vběhl zpátky do chrámu hrůzy, volaje jejich jména. Nespatřil nic než mrtvé. Žádné živé. Ani hmyz se tady neodvážil létat. Zmateně vylétl zase ven a křičel co mu síly stačily.
     Když stanul před stavbou, oddechl si. Viděl obrys jednoho, jak se nad něčím sklání. Došel k němu. Zeptal se, co se stalo.
     „Udělalo se mu znova špatně. Šel jsem s ním ven, ale omdlel mi tady. Snažím se ho probudit.“
     „Musíme se odsud dostat.“ Pronesl nejodvážnější z nich. „Tady už mne nikdo nikdy nedostane, kdyby mi slibovali hory doly.“
     „Souhlasím s tebou.“ Kývl ošetřující. „Ale kdo to proboha mohl spáchat?“
     „To nevím, ale…“ v muži projel mráz a následně žár. Během chvíle se celý zapotil.
     „Co se děje?“ chlápek vycítil, že se s jeho přítelem něco děje.
     „Ale jestli bude v tom vraždění pokračovat,“ polkl, „tak nejbližším cílem je pro něj naše vesnice!“ i druhému chlápkovi se do obličeje vlila krev a se špitnutím „proboha“ hleděl co nejrychleji probudit jejich bezvládného přítele. Nemohli nic dělat, jen doufat, že jejich dedukce byla špatná.
     Muž, co celou dobu stál, se posadil a začal přemýšlet. Kdo tohle mohl udělat? To byla otázka, která na něj křičela v celém jeho těle. Celá jeho mysl se upnula na tuto otázku a nic nevnímala. Strach, smutek, obavy… prostě nic. Jen otázka. Ale odpovědět na ni naneštěstí nedokázala. Ale vyvstala z toho další otázka, kterou si muž bohužel uvědomil až teď. Z čeho se tam vlastně kouřilo? Proto tady přece šli, kvůli kouři.
     Zeptal se svého druha, ale ani on si ničeho nevšiml. Podíval se znova na chrám. Kouř už tam nebyl. Vítr si s ním pohrál jako si před chvílí hrál se zrnky písku. Rozplynul se.
     Konečně se probudil a mohli tak honem vyrazil do své vesničky. Spěchali co mohli. Ani když honili toho elfa, nebyla jejich motivace větší. Teď přece šlo o životy jejich rodin, přátel… Ne o nějakého zpropadeného zloděje koní.
     Slunce se stále usmívalo. Bylo mu jedno, že tady leží několik mrtvých, umučených kněží. Nezajímalo se o to. Ale muži toho teď měli plnou hlavu. Jestli se ve vsi stalo to samé co v chrámu, tak to teprve bude skutečná hrůza. Ač bylo jejich úsilí sebevětší, byli už značně vyčerpáni a nevydrželi běžet celou dobu. Když byli u malého lesíka, zpomalili.
     Všude bylo živo. Ptáci létali, dokonce zahlédli i jednu zrzavou veverku, jak louskala ořechy. Trochu to uvolnilo napětí, ale za chvíli se už jejich myšlenky opět vrátili k děsivému chrámu. Neušli snad ani sto metrů a už se zase dali do běhu.
     Celí zadýchaní se pak zastavili za skalním převisem, který jim bránil ve výhledu na jejich rodnou vesničku. Byla to normální osada. Stálo tam pár baráků, nahoře na kopci byl les a kolem posledního domu protékal potok. Na náměstí stála nevelká lípa a z jednoho místa se linul kouř…

     Když se trojice mužů vzpamatovala, rozběhla se skopce do vesnice. Letěli jako o život, jako kdyby je honil ten vrah, co zničil chrám. Už v půli cesty se jim ale ulevilo u srdce, protože v ulicích zahlédli pohyb lidí. Jejich vesnici tedy nikdo nepřepadl.
     Radostně doběhli každý do svého domu a objali své ženy. Jen ten nejodvážnější z nich neběžel domů. Nikdo ho tam totiž nečekal, neměl ženu ani děti. Letěl za starostou vesnice. Vletěl do jeho domu. Starostova žena přikládala polínka pod oheň, dělala oběd.
     Chlapík si toho všiml a než se starosta stačil zeptat proč tady tak vletěl, zase odešel. Postavil se před dům a podíval se k nebesům. Ano, odtud se linul ten kouř. Vešel zase dovnitř.
     Starosta nebyl zrovna příliš nadšený z toho, jak tady ten chlapík lítal, ale nakonec se nechal přesvědčit a šel s ním na zahradu, do svého altánku. Pohodlně se usadil a popíjel ze své bohatě zdobené číše víno, které si samozřejmě nezapomněl vzít.
     Tak trochu jedním uchem tam a druhý ven poslouchal muže a jeho bláznivé historky o zohavených kněží bez ruk. Samozřejmě mu nevěřil ani slovo. Kdo by proboha zabíjel ty mírumilovné kněze a ještě tak brutálním způsobem?
     Jenže když mu muž řekl, ať se tedy do toho chrámu zajede podívat, ale sám, protože on s ním určitě nepojede, začalo ho to zajímat a přeci jen se v něm vyklubal červíček nejistoty. Když chlápek odešel, starosta už trochu nervózní dopil víno a šel za jedním ze dvou mužů, kteří tam také byli. Ti mu vše potvrdili.
     Starosta značně znejistěl. Přemýšlel, co by měl asi tak udělat. Lidé ho volili, protože byl nejbohatší muž ve vesnici a vlastně v celém blízkém okolí. Neměl ani tušení o tom, co se má dělat, když je vesnice v ohrožení. Přeci jenom ale radši poslal jednoho statkáře pro pomoc do města, kde stál další chrám těchto podivuhodných kněží.
     Posel vyjel hned po poledni. Byl spraven o situaci a ujížděl pro pomoc na svém koni jak to jen šlo. Do města se dostal až pozdě v noci. Musel platit stříbrňák za otevření brány. Když se tedy ocitl ve městě, rozhodl se, že počká do rána, protože v noci stejně všichni spí a tak by žádnou pomoc nenalezl. Možná by narazil na plíživé zloděje či zákeřné vrahy a to skutečně nechtěl.
     Ubytoval se v hotelu, kde zrovna nebyli nadšení tím, že je vzbudil uprostřed noci. Zaplatil další stříbrňák a hned k brzy k ránu se vydal do chrámu. Věděl kde přibližně stojí, ale potmě by ho asi jen tak nenašel.
     Když se najednou chrám ocitl po jeho pravé ruce, zaradoval se a zabušil na dveře. Za pár okamžiků mu otevřel jeden z knězů. Měl na sobě oblek skládající se z různých odstínů zelené barvy. Jeho oči byly taktéž zabarveny dozelena.
     Posel mu začal ještě mezi dveřmi vyprávět svou historku o krutě zavražděných kněží. Mnich, se kterým mluvil, se tvářil stále vážněji a vážněji. Chytl ho za rukáv a posunul dovnitř, do chrámu. Posel stále vykládal a kněz už se netvářil ani tak vážně, jako spíš zděšeně.
     „O své blízké a o celou vesnici se už nemusíš bát.“ Řekl mu kněz. Posel si viditelně oddechl. „Už jsou dávno mrtví.“

     Z vesnice se linul tenký kouř. Vítr s ním kymácel sem a tam, ale nepovedlo se mu ho zcela rozložit. Nahoře na kopci se objevily tři postavy na nádherných koních. Ten uprostřed byl nejvíce vepředu a měl na sobě jasně bílé oblečení a i jeho kůň byl stejné barvy. Neměl žádnou zbraň, aspoň žádná nebyla vidět.
     Jeho dva společníci měli zcela obyčejné oblečení, jako nosí každý dobrodruh. Byli si docela podobní, jak už to konec konců u bratrů bývá. Oba dva měli na zádech meč. Vypadaly poměrně silně. Jeden z nich měl taktéž bílého koně, ale ten druhý kaštanově hnědého. Ale stejně nejvíce hrůzy v dobrém slova smyslu naháněl ten bílý. Jeho upřený pohled na vesnici působil dojmem, že cizinec se nezalekne opravdu ničeho, protože to, co se odehrálo zde ve vesnici nemá obdoby.
     Trojice mužů pobídla své koně a sjeli opatrně dolů. Dvacet, možná třicet, metrů od prvního domu nalezli mrtvolu ženy. Projeli kolem ní, jako by si jí snad ani nevšimli. Zastavili se až na jakési návsi či jak by se to dalo nazvat. Slezli z koně a až teď si pořádně prohlédli ten zlý sen.
     Abyste rozuměli, ti dva bratři byli profesionální lovci lidí. Nejlepší z nejlepších. Ten starší, co jel po pravici muže v bílém se jmenoval Kazan a jeho bratr Gahard. A ten tajemný muž v bílém byl hlavní představitel bojových kněží. Říkal si Iskalon.
     Bratři si prohlíželi mrtvé. U nikoho se nezastavili déle. Vždy jen koukli a radši hned odvrátili pohled. Všude byly střeva, ruce… vypadalo to tady jako v tom nejhorším snu. Peklo je proti tomuhle ráj.
     Iskalon ale viděl dál než lovci. U každé mrtvoly totiž viděl její poslední příběh. Klekl si k jednomu takovému mrtvému. Měl v břiše pořádnou díru. V hlavě mu náhle vyvstal obraz, jak tady ten muž stojí a přišel ten ďábel. Rukou prorazil tělo, takovou má sílu. Dal mu pěstí do břicha a vznikla z toho taková díra. Nemožné? Řekněte to tomu mrtvému.
     Popošel kousek vedle. Na zemi ležela další mrtvola. Iskalon viděl, jak mu ďábel usekl ruku a mu jí narval do pusy a udusil ho s ní. Z těch vidění se mu dělalo zle.
     A co teprve další tělo? Ďábel si ho oběma rukama pevně chytl, čímž mu mimo jiné rozdrtil obě dvě paže. Potom začal vydávat neskutečně silný křik. Směřoval na svou oběť. Řev byl tak silný, že oběti začala praskat kůže. Kapky krve odlétávali pryč odsud. Ďáblův hlas byl jako nesmírně silný vichr. Po chvíli létali vzduchem kousky masa, zuby…
     Iskalon byl znechucen. Další obraz také nepatřil mezi ty krásné. Ďábel svou obět rozsekl od hlavy k rozkroku. Doslova. Ležely tady dvě půlky těla.
     Přešel přes cestu, aby si mohl prohlédnout dalšího mrtvého. Ďábel mu vyrval z těla jedno žebro, z kterým mu pak probodl krk. Nechutné způsoby smrti. Vedle této mrtvoly ležela ještě jedna. Měla natřikrát zlomené obě dvě nohy a hlavu otočenou dozadu. Jednu ruku jí ještě k tomu ďábel utrhl a asi s ní umlátil nějakou ženu, která ležela opodál.
     Mrtvé tělo, co leželo opřené o jeden dům, mělo zase totálně roztrhané břicho. Ďáblovi to ale nestačilo a tak jí ještě narval střeva do pusy a udusil jí s nimi.
     Iskalon se prošel po celé vesnici. U každého se zastavil, aby zjistil, jak zemřel. Musel to udělat. Lovci byli silné povahy, ale i tohle bylo na ně moc. Nezvraceli, to ne, ale radši si sedli na koně a snažili se nevšímat mrtvol kolem.
     Iskalon došel až ke starostovi. Znal ho z mládí a i v tak katastrofálním stavu ho poznal. Ďábel mu vyrval z krku ohryzek, utrhl mu dva prsty na pravé ruce a vypíchl mu s nimi obě oči. A aby toho nebylo málo, měl starosta prokopnuté jedno koleno.
     Potom už šel zpátky k lovcům. Moc dobře věděl, kdo to vše způsobil. Byla to ta nejstrašnější zrůda, jaká kdy chodila na tomto světě. Nesmrtelná, jako sama smrt. Pozdrav z všemocného pekla a výsměch všem bohům.
     Již před několika staletími se tady ta bytost objevila. Zabila několika set lidí, než se jí podařilo vypudit tam, odkud přišla. Nedostala žádné jméno, na světě totiž neexistuje jméno, které by vystihovalo tak ukrutně strašnou zrůdu. Proto se jí říkalo různě. Ďábel, přízrak, zrůda…
     Tenhle ďábel nejde zabít. Dá se jen vypudit z tohoto světa, jak se stalo již před léty. Nebylo poprvé, co se tady objevil. Tahle návštěva už byla ve skutečnosti třetí, o té první už nikdo neví. Vždy se objeví, zmasakruje několik vesnic a strašným způsobem zabije stovky lidí.
     Vždy se ale najde někdo, kdo se mu postaví a nakonec ho dostane. Bývají to ti nejzdatnější bojovníci a čarodějové. Dnes se tedy ďáblovi postavili dva nejlepší lovci a nejvyšší kněz. Jenže ten kněz byl ještě něco mnohem více, než si oba lovci mysleli. Mnich měl v sobě ducha svého boha. Ano, jeho otec byl bůh války. Byl to tedy syn boží, polobůh.
     Bůh války nebyl žádný bojovník, který se snažit podporovat boje, aby se měl na co dívat. Právě naopak. V lidském světě byla spousta násilí a on se ho snažil mírnit.
     Iskalon teď musel najít, kde se ďábel skrývá. Určitě si teď někde ve skrýši libuje, jak krásně vyvraždil tu vesnici. Ne, právě naopak. Už je daleko odsud a spíš si libuje, že našel další vesnici, kterou může beztrestně vyvraždit.
     Všiml si, že už nevidí ten kouř. Zamračil se, protože nevěděl, kde se tady kouř vzal. Nic tady nehořelo. Znova prohlédl celou vesnici, ale nic nejevilo známky toho, že by to před chvílí hořelo a čoudilo se z toho.
     Lovci zatím poslušně seděli na koni. Neměli zrovna chuť brodit se v něčích střevech a dívat se na mrtvoly s prsty v očích. Jejich vůdce se za chvíli vrátil. Vyhoupl se na koně a rozhlédl se po okolí. Na jedné straně zahlédl skalní útvar, na další les. Jinak tady byly jen pole a louky.
     Kde se asi ten ďábel mohl schovat? V lese? Co by dělal v lese, nemůže tam přece nikoho zabít. Že by si lehl na překrásnou louku, plnou různobarevných kvítků? To asi taky. Co teda? Horolezec se z něj také nestal, aby si zalezl na tam té skále, tak kam se mohl vydat? Kterým směrem?
     Iskalon si s tím dlouho lámal hlavu. Ani lovci netušili kde by mohl být. Honili už spoustu zlodějů, vrahů a maniaků, ale takového maniaka ještě skutečně ne, takže se do něj nevžili. Asi nikdo na světě se nedokáže vžít do tak odporného tvora jako byl ten ďábel. Přesto ho tito tři odvážní muži museli chytit. Lovci sice, když uviděli tu spoušť, chtěli vzít tak trochu nohy na ramena, ale pak se vzmužili a došlo jim, že jestli oni teď nezabijí jeho, ďábel dříve nebo později zabije je.
     Stopy se ani nepokoušel najít, protože věděl, že ďábel žádné stopy nezanechává, i kdyby byla země posypaná moukou. Iskalon si uvědomil jeden důležitý fakt. Ďábel je tady proto, aby vraždil a určit nebude chtít marnit čas. Vydá se k nejbližší vesnici. To je ono, ale která ves je nejbližší? Na město si ještě netroufne. Musí se nejdříve „rozehřát“.
     V okolí bylo jedno obyčejné město a tři ještě obyčejnější vesnice. Byly přibližně stejně daleko. Iskalon nedokázal určit, která z nich je nejblíže. A navíc ďábel to určitě také nevěděl, která je blíž. Možná, že ani nevěděl, že tady nějaké vesnice jsou.
     Iskalon dumal nad tím, kudy by se mohl ďábel vydat. Nemohl na nic přijít. Nenapadl ho žádný logický důvod, proč by šel na sever, ale zrovna tak netušil, proč by se vydal k jihu. Neměl nějaký šestý smysl, který by mu v této situaci pomohl. Prostě se musel rozhodnout, ale neměl na základě čeho.
     Gahard se také rozhlížel. Jeho zrak spočinul na stromech. Upoutal ho les, ale nevěděl čím. Zaostřil, protože se tam něco dělo. Nedokázal později moc popsat to, co viděl, ale zdálo se mu, jako by se celý les nějak podivně hýbal. Chvíli byl vidět jasně a chvíli byl tak nějak… rozmazaný.
     V mysli mu zničehonic bliknul obraz. Byla to postava muže, ne o moc většího než on sám. Byl oblečený celý v černém a vydával podivný dunivý zvuk. Víc si nestačil za tu chviličku zapamatovat.
     „Je v lese.“

     Pustili koně. Do lesa s nimi nemůžou a nechat je stát v této cele smrti se jim taky nechtělo. Naposledy se na ně podívali, protože už je možná nikdy nespatří.
     Když vstoupili do lesa, pocítili jakýsi podivný strach. Něco tady nebylo v pořádku. Jakoby se ten les jejich příchodem probudil a neviděl je tady rád. Možná to bylo znamení, že jsou na správné stopě.
     Než se stačili rozkoukat, jeden z lovců, Kazan, spadl na zem a málem si rozbil hlavu o celkem velký a ostrý kámen, který tam snad někdo schválně nastražil, aby se o něj někdo zabil. A ten kořen, o který Kazan zakopl také nebyl zcela v pořádku. Když si totiž zpětně prohlédli, zjistili že je zarostlý v zemi, ale Kazan přísahal, že o něj zakopl, když zvedal nohu.
     „Les nás tady nevidí rád.“ Pronesl Iskalon a podíval se na stromy kolem. Byly zlověstné a dobrodruhům připadalo, že na ně každou chvíli spadne celý les. „Musíme si dávat obrovský pozor.“
     Oba lovci uposlechli Iskalonovi rady a moc dobře se dívali, na co šlapou. To jejich postup rapidně zpomalovalo. A ďábel se jim zatím mohl někde daleko odsud z plného hrdla vysmívat.
     Nezbývalo jim ale nic jiného, než čelit nástrahám temného lesa a projít ho. Každou chvíli slyšeli v dáli něčí křik a za zády se jim stále ozývalo praskání větví. Zprvu si mysleli, že je někdo pronásleduje, ale pak pochopili, že to je jen další léčka toho prokletého hvozdu.
     Jenže když si toho praskání za zády přestali úplně všímat, skočilo po Gahardovi, který šel jako poslední, nějaké zvíře a povalilo ho na zem. Byl to medvěd. Velký medvěd, který byl patrně ovládán tím zuřivým lesem. Kazan okamžitě vytáhl svůj meč a postavil se nad svého bratra a bránil ho. Zachránil mu tak život, protože medvěd se chystal k druhému a poslednímu útoku.
     Kazan usekl zvířeti ruku. Normálního medvěda by to aspoň zabolelo, ale tenhle si toho snad ani nevšiml a svou ohromnou prackou odhodil Kazana na zem. Gahard už ale mezitím stačil vstát, ale vše vyřešil Iskalon. V jeho ruce se totiž nějakým záhadným způsobem ocitla obrovská sekera, která se v mžiku ocitla v medvědově hlavě. Zvíře padlo mrtvé na zem. Bolest možná nevnímal, ale smrt ano.
     Jakmile se vzpamatovali, šli dále. Mrtvolu medvěda tam nechali shnít. Doufali, že lesu ukázali, že je jen tak někdo nezabije a že si dá pokoj. Nastal bohužel pravý opak.
     Zastavili se, protože se před nimi začalo odehrávat něco moc nepěkného. Stromy se začaly rozestupovat a během pár vteřin tak vytvořily malou cestu. dobrodruzi tupě stáli a sledovali, co nastane pak. Netušili, jak je cesta dlouhá, ale za chvíli zahlédli, k čemu měla sloužit.
     V dáli se totiž blížilo černé moře. Zprvu neviděli co to přesně je, ale když už se ta řeka ocitla poměrně blízko, zděsili se.
     „Pavouci!“ to bylo to jediné, co řekli. Desítky, stovky velkých pavouků se teď valily na tři dobrodruhy. Nebyli to ti obyčejní pavoučci velcí nanejvýš jako dlaň, ale někteří z nich sahali našim hrdinům i po kolena. Jejich osm nožek rychle kmitalo a pavoučí mrak smrti se blížil.
     Nemohli dělat nic jiného, než utíkat. Rozsekat všechny pavouky bylo zhola nemožné. Bylo jich příliš, během chvíle by v sobě měli více jedu než krve. Kličkovali mezi stromy a doufali, že jim les zase nebude dělat naschvály a nepodrazí někomu nohy.
     Doufali marně. Stalo se to opět a tentokrát sebou sekl na zem Gahard. Všichni se zastavili. Byli zrovna v nějakém křoví. Všude kolem bylo křoví. Pavouci se blížili a ke vší smůle Gahardova noha uvízla mezi kořeny. Nebylo to zrovna ani tak smůla jako úmysl.
     Iskalon musel nyní zasáhnout. V jeho ruce se naráz objevila hořící pochodeň, s kterou rychle zapálil suché křoví, co je obklopovalo. To samozřejmě okamžitě chytlo. Všichni pavouci se báli ohně a tihle nebyli výjimkou. Zastavili se před ním. Iskalon zatím zapálil všechno křoví kolem nich. Pavouky by totiž mohlo napadnout ten oheň obejít a zaútočit z druhé strany.
     Díky svým božským schopnostem se pak oheň rozšiřoval směrem od dobrodruhů. Gahard se už ze spletitých kořenů, za vydatné pomoci Kazanova meče, dostal a šťastně stanul vedle Iskalona. Nevěděli co teď.
     Kazana ale přeci jen něco napadlo. Sebrali ze země hořící větve a Iskalon je díky svým schopnostem přenesl přes oheň. Byli sice jen tři, ale i tak to stačilo, aby pavouky obklíčili. Celá hromada pavouků se totiž nahustila před ten oheň a čekala na nějaký povel. Ten ale nepřicházel, protože les samotný netušil, co má teď udělat. A tak si ani nevšimli, že jim dobrodruzi přes oheň dávno přelétli.
     Svými hořícími větvemi pak začali zapalovat další a další křoví, které rychle vzplálo. Než se pavouci nadáli, byli obklopeni ohněm ze všech stran. Iskalon opět usměrnil oheň směrem kterým potřeboval a za chvíli se jim pavouci smažili jako na pekáči…
     Mávnutím ruky pak Iskalon všechen oheň uhasil. Nechtěl ničit les. Vlastně za to nemohl, někdo zlý jej ovládal. Byl tady někde schovaný druid, který celý les ovládá. A bylo by dobré ho najít, protože určitě bude něco vědět o ďáblovi. A s největší pravděpodobností s ním bude ve spojení…
     Když tedy oheň uhasl, šli dále cestou necestou. Ohlíželi se přes rameno, jestli na ně neskočí zase nějaký medvěd a našlapovali tiše jako nějaká zlodějka. Ale ani tohle všechno jim nestačilo, aby utekli temné moci tohoto strašlivého hvozdu.
     Z dálky byl sice stále občas slyšet křik, ale teď dobrodruzi zaslechli něco úplně jiného. Podivný šum a v dáli spatřili něco podivného. Mlhu, která se k nim rychle blížila ze všech stran. Obklopila je bílá neproniknutelná mlha, ale také chlad. Chlad nebyl nijak silný, spíše jim posloužil, ale mlha byla horší. Nebylo skrz ní vidět takřka vůbec. Hlavně neviděli jeden na druhého.
     I hlas se v této mlze ztrácel. Všichni tři křičeli, ale nikdo je neslyšel. Najednou do Iskalona někdo vrazil. Zlekl se, ale zjistil, že to byl Gahard. Oddechl si. Jenže Kazan se jim někde ztratil. Křičeli co jim síly stačily, ale byli rádi, když vůbec mohli mluvit mezi sebou.
     Ve chvíli, kdy je všechny obklopila mlha, Kazan vrazil do stromu, co byl vedle něho a upadl na zem. Když pak vstal, nevěděl, kterým směrem jsou jeho přátelé. Také křičel, ale bohužel ani on s tím neměl moc úspěchu. Brzy pochopil, že mlha má vlastní rozum a ona určuje, co se tady smí a co ne.
     Když už si myslel, že žádný hlas mlhou neprojde, zaslechl smích. Zamračil se, protože to nedávalo smysl. Kdo by se v téhle mlze smál? Šel po směru. Sem tak narazil do stromu a jednou se málem natáhl na zem, když zakopl o kámen, ale nakonec se mlha rozestoupila a Kazan spatřil tři dívky.
     Nahé a krásné jako rosa spadlá za úplňku. Smáli se a dováděli na malém paloučku. Kazan se na ně díval. Kdo by se nekoukl na takovou nádheru? Ale pak se vzpamatoval. Co by dělali tři nadpozemsky krásné dívky v takovém černém lese? Vytáhl meč. Pro jistotu.
     Jakmile dívky spatřili nezvaného návštěvníka, s lehkým křikem zmizeli v mlze. Kolem Kazana se opět rozestřela bílá tma. Možná, že se mu to jen zdálo, pomyslel si. Ale pak si uvědomil, že tady je vydán napospas osudu a nic co zde uvidí či uslyší není náhoda a vše z toho se bezpochyby stalo. Meč si ale pro jistotu nechal v ruce. Co kdyby…
     Šel dále směrem, o kterém si myslel že vede zpátky k místu, kde se ztratil svému bratrovi. Mlha ale vydala další zvuk. Ze začátku si Kazan nebyl jistý co slyší, ale pak si to uvědomil. Byl to dusot koní. Ne, jen jednoho koně. Klusal na nějaké kamenné cestě. Blížil se. Kde by se tady ale vzala kamenná cesta, Uprostřed lesa? Pomyslel si Kazan.
     Dusot kopyt byl ale stále silnější a hlasitější a Kazan si uvědomil, že ten kůň vlastně míří na něj, chce ho převálcovat. Okamžitě se otočil a utíkal. Samozřejmě se rozplácl o první strom. Hluk kopyt byl až skoro nesnesitelný. Už ho cítil, už ho dokonce i zahlédl. Černý kůň prorážející bílou mlhu. Na oři nikdo neseděl, o to byl zážitek děsivější.
     Kazan se napřáhl. Zavřel oči. Kůň už byl téměř u něj. Sekl. Po chvíli opatrně otevřel oči. Kůň nikde. Kazan si nebyl jistý, jestli jeho meč skutečně něco zranil nebo jestli jen neškodně proletěl vzduchem. Byl celkem vystrašený. Co vystrašený, vyděšený k smrti. Srdce mu bušilo, div nevyletělo z těla.
     Když si tedy konečně Iskalon a Gahard uvědomili, že křikem svého druha nenajdou, začali přemýšlet o jiném způsobu. A jak si tak přemýšlí, něco kolem nich proletí. Zasvištělo jim to u téměř u hlavy. A znova. S výkřikem „šípy!“, se oba dva vrhli na zem.
     Žádný šíp sice nezahlédli, ale co jiného by to bylo? Když se Iskalon pokusil vstát, jen malý kousek od hlavy mu něco prosvištělo. Hbitě zalehl. Intenzita střelby se stále zvyšovala. Nemohli nic dělat, protože jednak nic neviděli a jednak kdyby vstali koupili by hned jeden šíp.
     Iskalon přemýšlel. Pokud se nezbaví té mlhy, ďábla nikdy nedostihnou. Začal dumat nad tím, jak tu mlhu rozpustit. Mohl si vyčarovat sekeru či meč, ale mlhu zbraní nerozsekne. Pochodeň si mohl vykouzlit, leč oheň mlze neublíží. Plný měch vody se mu mohl objevit v rukách, ale mlha se nedá utopit.
     „Chtělo by to vítr.“ Pronesl pak Gahard. „Vítr by tu mlhu rozfoukal.“ Iskalon se na něj podíval a začal se smát. A v duchu se na sebe zlobil, že nato sám nepřišel. Gahard nechápal, čemu se směje, protože netušil, že Iskalon má známé hodně vysoko.
     Iskalon poklekl, zavřel oči a vypadalo to, že se začal modlit. Ve skutečnosti prosil o pomoc boha vichrů a vánků. Znal ho. Byl to jeho strýc. Když opět otevřel oči, jejich tváři pohladil zprvu něžný vítr. Postupem času se ale jeho síla zvyšovala. Mlha se pomalu valila pryč jako když proboříte hráz na rybníku.
     Tak po minutě nebylo po zrádné mlze ani památky. Několik málo metrů od nich pak Iskalon spatřil Kazana. Seděl opřený o strom a vypadalo to, že se mu něco stalo. Přiběhli k němu a ptali se, co se stalo. Kazan jim vysvětili nájezd koně, ale když spatřil svého bratra ulevilo se mu.
     Gahard za sebou zaslechl nějaký šum. Otočil se a spatřil starce s dřevěnou holí v ruce jak proplouvá stromy jako vodou. Upozornil nato své dva společníky a Iskalon se bez jediného slova vysvětlení rozběhl a skočil po starci. Povalil ho na zem a přiložil mu k hrdlu meč, který se mu jako zázrakem objevil v ruce.
     Lovci pochopili, že to byl druid. Stařec byl celou dobu schovaný v mlze a patrně řídil všechny ty strašidelné výjevy, které tady byly. Teď se ale situace obrátila. Druid začal vyjednávat a sliboval to i ono jen ať mu Iskalon neubližuje.
     „Nuže dobrá,“ rozhodl se konečně Iskalon, „Nemůžu po tobě chtít ať nám pomůžeš zabít člověka, který tudy nedávno prošel. Jsi silný v lese, ale mimo něj jsi jen obyčejný člověk, kterého porazí i malé dítě. Ale říkám ti jedno – postaráš se o to, aby tenhle les byl zase přívětivý. Nemám čas ti v tom pomáhat jako to udělal můj předchůdce, ale jestli, až se tudy budu vracet, nebude vše v nejlepším pořádku, pocítíš můj hněv.“
     „Můj pane,“ uklonil se druid, „Vždyť vy víte, že jsem v nitru dobrý člověk a miluji přírodu, ale to vše způsobil ten ďábel. Jen když už vešel do mého hvozdu, všechny zlé bytosti které dosud spaly se probudily a šly uvítat svého nového pána. Ďábel jim přikázal aby zabily každého, kdo se tady objeví. A mně přikázal to samé. Bál jsem se jeho krutosti. A on to moc dobře věděl. Hrozil mi, že jestli projdete tímto lesem živí, zabije mne tím nejhorším možným způsobem. Pane, já viděl co udělal těm lidem venku. Chtěl jsem jim pomoci, ale jak jste říkal, venku jsem pouze obyčejný člověk. Ovládl mě svou nelítostnou a silnou myslí. Podlehl jsem mu. Promiňte, zklamal jsem.“
     „Ne, nezklamal jsi.“ Utěšoval ho Iskalon. „Jsi zatím jediný člověk, který přežil setkání s tímto přízrakem. Nemám ti za zlé, že jsi podlehl vůli tak mocného nepřítele. Já bych se měl omluvit, že jsem byl před chvílí tak hrubý. Směl bych tě teď poprosit, abys dal zase vše do pořádku? Lidé mají do lesa chodit za odpočinkem, ne bojovat o svůj život a čelit nájezdům černých koní.“
     „Přijímám vaši omluvu velectěný pane,“ znovu se uklonil, „a chtěl bych vám jako projev úcty pomoci v honbě za tím děsem. Už opět ovládám les a nejsem jen loutkou ďábla.“ Nato pokynul rukou a stromy se opět rozestoupily a v lese tak vznikla cestička. „Ne nebojte se, to není pro pavouky…“ ujistil je druid, když viděl jejich pohledy. Ale opět bylo vidět z konce tohoto stromového tunelu něco přicházet. Ale tentokrát to bylo něco bílého a majestátného.
     Iskalon měl z nich pochopitelně nejlepší zrak a tak už z dálky poznal svého koně, který klusal vepředu. Kousek za ním pak běžel další bílý kůň, který patřil Kazanovi a poslední hnědý, Gahardův. Všichni je rychle běželi uvítat – pohladit a poplácat. Tolik radosti už mezi sebou dlouho nezažili.
     „Zatoulali se na louku kousek od lesa. Vzal jsem je pod svou ochranu a nedovolil, ať jim ty ďáblovi zrůdy ublíží. Vezměte si je tedy zpět a uhánějte za tím poslem pekelným. Stromová cesta vás vyvede co nejrychleji to bude možné z tohoto lesa. Pak už je to vše na vás.“ Druid jim ještě popřál hodně štěstí a klidnou cestu a pak už trojice dobrodruhů popohnala své koně a uháněli pryč.
     Koně letěli jako šílení. Sice se neviděli poměrně krátkou dobu, ale i tak byli zase šťastní, že na jejích hřbetech mají své pány. Cválali jako o život. I koruny stromů se ukláněli jejich rychlostí. Když se tedy dostali na pokraj lesa, skoro až litovali že se tak stalo. Vždyť v tom lese bylo tak krásně… koníčci asi neprožili to, co jejich pánové. To by potom rychle změnili názor na hvozd.
     Opět se tedy družinka ocitla ve slunečních paprscích. Pozorovali krajinu kolem. Působila na ně klidným dojmem. Jako by se tady snad žádný ďábel neobjevil. Buď je to vše klid před bouří, anebo už tady není nikdo, kdo by křičel o pomoc…