Tma
| Autor: | Elvis?v_duch |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
Všude byla tma. Tma tak černá jako bájná noc v Liščím hvozdu. Erknil nic neviděl, ač měl trénované oko elfího stopaře, nedokázal se v tom sametovém závoji rozkoukat. Jeho unavené křehounké nohy zvyklé na mech jako polštářek nyní museli hrdě snášet útrapy působené kamennou dlažbou - byla-li vůbec kamenná, neboť v té tmě nebylo možné rozeznat materiál a ani Erknil tomu nevěnoval pozornost.
Jeho upocené popelavé vlasy mu padaly do čela. V hlavě se mu honily všeliké myšlenky. Nevěděl ani kde je a tak myšlenka, která dominovala onomu shonu mu stále vrtala do mozku tu samou otázku: "Co já tady vlastně dělám? Proč já blbec jsem se těmi snílky nechal přesvědčit. Teď jsou kdo ví kde a mě tu nechali na pospas černotě!" Když se mu myšlenka takto prohnala šedou kůrou mozkovou už asi desetkrát, byl Erknil nucen si odplivnout, což se neslo temnou chodbou hodně do daleko a vyvolalo to ozvěnu možná ještě hlasitější než samo odplivnutí. Také patřičně dlouho trvala. Erknil se zalekl.
Zřejmě se ptáte, proč člověk (tedy elf) jako Erknil dělá v nějaké temné chodbě bez světla a potuchy, kde že se to nachází. Inu, to bylo tak. Erknil, bělovlasý syn jednoho obyvatele elfí vesnice Phatirael se rozhodl, že skončí se sběrem a údržbou zahrádky, jak ho k tomu učil otec, ale že se bude věnovat povolání hrdinskému a válečnickému. Předpoklady pro to měl dobré: silný, rychlý, hbitý, vyznal se v bylinách a uměl bojovat nejen s lukem, ale také s kratšími meči. Mimo to se jako každý elf vyznal v přírodě. Na druhou stranu měl relativně malou postavu, což mu ale nebylo vždy na obtíž.
V těch dobách byl náhodou po mladících ochotných bojovat shon. Náš Erknil byl proto ihned přijat do jednoho z komand, které mělo operovat jako obranná linie proti skřetům. Ovšem po několika bojích a akcích, kdy se Erknil osvědčil byl povolán do zvláštní skupiny, která měla za úkol provádět diverzní úkony a sabotovat skřetí plány povětšinou likvidací tamějšího hejtmana.
Jednoho dne byl požádán, zda by se nezúčastnil akce, kde bylo (ostatně jako tradičně) úkolem zlikvidovat náčelníka jedno z mocnějších klanů. Ten se ukrýval kdesi v jedné prastaré pevnosti asi sto mil od hranice. Byl to úkol na výsost těžký, neboť tak daleko žádná akce nikdy nezasahovala. Erknil nechtěl, ale jeho velice dobrý přítel (elf Wen) ho přesvědčoval tak dlouho, až Erknil svolil. Vše klapalo jako na drátku. K pevnosti se dostali nepozorovaně, taktéž se jim podařilo zavraždit náčelníka, ovšem zde nastal problém. Úniková chodba byla již strážena a probít se bylo takřka nemožné. Družinka prchala tedy jiným směrem. Zřejmě se dostali do nepoužívané části, poněvadž nikde v tlusté vrstvě prachu nebylo vidět stopy, ale pak se to stalo. Erknil, který běžel první nedával na chvíli pozor a šlápl na propadlo, se kterým padl do hlubin.
Nyní šel temnou chodbou, kam se propadl podpíraje se o hrubě vytesané stěny. Hlava ho ještě trochu bolela, stejně jako namožená záda. Potácel se neznámo kam sám, bez světla a ponětí, kde je. Dokonce ani netušil, která denní či noční doba je a jak dlouho již kráčí chodbou. Podle bolesti, která se mu stále častěji zarývala do kolena se domníval, že dlouho.
V chodbě byl zatuchlý vzduch, který nikdo neměl úsilí vyměnit snad přes tři tisíce let, navíc byla zima. Veliká zima. Erknil šel stále dál. Jediný na koho se teď mohl spolehnout byl jeho tesák a luk zavěšený na jeho utýraném rameni. Ovšem ten byl v této neprostřelitelné tmě téměř nepoužitelný. Šel dál. Pod rukama cítil, jak se chodba klikatí a poté snad zahýbá doprava. Jeho nohy ztěžka dopadaly na dlažbu, když v tom o cosi zakoply a Erknil se sesunul na zem s palčivou bolestí v zádech. Když se pokusil vstát zapřen rukama o hrubé stěny, ozval se těsně za jeho zády podivný zvuk, jako když se rozsypou kuličky na kamennou podlahu. Erknil vyjekl. Zvuk se opět za doprovodu mohutné ozvěny nesl daleko.
Když se zklidnil, pustil se do prohledávání země, aby zjistil, co že se to za ním ozvalo. A v tu chvíli tiš zaúpěl. Kéž by to byly kuličky. Nikoli. Jeho poničený toulec již nevydržel tíhu šípů a ty se rozsypaly po zemi. Několik jich Erknil sebral, ale pak se rozhodl jít dál. Chodba mu připadala čím dál nerovnější a zprvu odhodlaný hrdý pochod se změnil v odevzdané ploužení. Již nemohl jít dál. Rozhodl se tedy odpočinout si. Přitulil se k drsné stěně chodby a zavřel oči.
Zdálo se mu o mnoha věcech - krásných, ale i děsivých. Co chvíli se otáčel, různě převracel a vrtěl. Pak se však probudil zbrocen potem. Klepal se zimou. Byl to jen sen? Ještě před chvílí však viděl v neprohlédnutelné chodbě nějaký pohyb. Zdálo se mu, že je sledován.
"Pokud tam něco je, tak je to přede mnou. Zpátky se však vrátit nemůžu. Cítím se již lépe, půjdu dál." řekl si a přidržujíc se stěn vytasil svůj tesák a vykročil vstříc neznámu.
Snažil se jít rychle, jako by chtěl utéct domnělé věci, jež ho měla sledovat. Tu však náhle zpozorněl. Téměř se nehýbal. Co to bylo? Pomyslel si. Jasně se mi zdálo, že je něco za mnou! Otočil se tedy a chvíli civěl do jednotvárně zbarveného prostoru tunelu. Nic však nezaregistroval. Nic neviděl, necítil.
"Už mám halucinace, už mám halucinace!" zděšen si pomyslel a za povzdychu vyrazil dál.
Neušel však ani dvacet kroků, když mu cosi přejelo přes malíček. Prudce se otočil a sekl tesákem do tmy. Čepel se však nesetkala se sebemenším odporem. Erknilovo srdce bušilo jako o závod. Ruce a nohy se mu třásli. Dlouho ještě čekal, zda něco uslyší. Nepoštěstilo se mu ani teď. Stále si v duchu opakoval, aby se danou situací nezabýval, protože se mu to zdá.
"To je z toho hnusnýho vzduchu tady! Zatemnil mi mozek!" opakoval si teď již šeptem. A za velkého přemáhání se pustil dál. Sotva se stihl otočit, ozvalo se za ním zaprskání. Teď si ale byl opravdu jist, až moc smrtelně, že neblouzní. Udělal rychlou pivotu a několikrát bodl do šatu temnoty. Poté v bojové pozici široce pokrčených nohou naslouchal. Nic se neozvalo. Erknil odhodil tesák a chytil se za hlavu. Padl na kolena a dal se do tichého pláče. Ozvalo se mlaskání, které rasantně prořízlo houstnoucí vzduch.
Erknil byl v mžiku na nohou a utíkal chodbou, jak mu to jen nohy dovolily. "Vem si mě, vem si mě bestie, vem si mě jestli to dokážeš!" ozývalo se podzemím. Běžel jako o život. Nenacházel však východ a tušil. Tušil, že něco je za ním, že něco ho již dohání. NĚCO mu zavadilo o lýtko.
Prudce se po tom ohnal pěstí. Klouby prstů narazily na tvrdý krunýř. Drsný a chlupatý. Odpověď té věci byla taktéž blesková. Ostrý bodec projel elfovým stehnem. Uběhl ještě několik sáhů, než ucítil pronikavou bolest. Klopýtl a padl na zem břichem ani nestačil pro zmírnění pádu předsunout dlaně. V rychlosti se posadil. Z ramene sňal hbitě luk a chňapl po šípu, který měl za opaskem. Byl zlomený. Drapl po dalším. Založil. Natáhl. Šíp vylétl do tmy. Z chodby jako odpověď se ozval nelidský skřek. Na Erknila dopadla jakási tekutina. Oddychl si, když v tom na těle ucítil jakési tvrdé chlupaté žihadlo, jak pečlivě zkoumá jeho záda. Něco mu leze po noze. Pronikavá bolest. Ztráta vědomí..
Světlo pochodní dopadlo na elfí tělo. Leží tam v chodbě zkrvaveno, s děsivým výrazem v obličeji. Tři chlupatá hmyzí kusadla kousek po kousku odstřihávají maso. Tak dlouho, dokud na něm nějaké bude.
Diskuze
Není to špatné až na občasné chybky.Ale na 5* tou něco schází.
Povedené. Až na nějaké ty drobnosti jako například:
- ...což se neslo temnou chodbou hodně do daleko/daleka a vyvolalo...
- Ruce a nohy se mu třásli/třásly. apod.
Také bych oddělil tu část, kdy se náhle začne vypravovat o Erknilově životě. Jinak je to pěkné a zvášť se mi líbil ten popis, kdy se strachem utíká před neznámým nebezpečím. Opravdu dobré jen tak dál.
P.S. Jestli ho tam našli, tak by to chtělo oddělit mezerou....
S přáním nekonečné inspirace ObrLuda
Shelagh: Je to myšleno tak, jako, že ho tam našly.
Odkud se tam najednou vzaly ty pochodně?
Jinak dobré - lepšíš se.
Hmm, pěkné. Sice jsem v tomto příběhu našel několik vad na kráse, ale nechám si je pro sebe. Nehodlám jej kazit a dávám 5*