Imoen byl elf jako každý jiný, charakteristické znaky jeho národa jste na něm poznali takřka okamžitě, stejně jako ješitnost, pýchu a nadřazenost, kterými se elfové v této těžké době vyznačovali. Přesto se od nich velmi lišil, dokonce tak, že jindy velmi přátelští a vstřícní elfové ho neuznávali za svého druha a chovali se k němu jako k kdejakému barbarovi. To všechno má za příčinu jeden neznámý příběh, který jsem se vám rozhodl vyprávět …
     Imoen už dlouho neviděl svou vlast, svůj domov, nádherné loučky plné voňavých květů, zelené lesy a horské potůčky, místo toho musel vídat krev,utrpení, žal a v neposlední řadě špinavé hospody a nechutné pivo. Stejně tak už dlouho neviděl nějakou pěknou dívčinu se kterou by mohl utišit své mužské pudy a nutno říct, že v jeho případě dlouhotrvající abstinence znamená nepříjemné problémy. Místo všech těchto slastí a radostí cestuje na klisně Tuyauter s otlačeným zadkem a nepříjemným šimráním na zádech přes nekonečné hvozdy a bažiny do neznáma, kde hledá místo pro svou práci, zabíjení lidí. Imoen to ovšem nedělá kvůli nějaké slávě, rytířským titulům anebo cti, ale jen a jen pro peníze. Jistě si řeknete, není to moc šlechetné a ušlechtilé, ale ani sám Imoen není moc šlechetný a ušlechtilý a něčím se přece člověk živit musí … je to prostě nájemný zabiják.
     Po dlouhé cestě konečně zahlédl nějakou malou vísku, evidentně obývanou lidmi podle nehorázného bordelu na cestě. ,,Tady žádná práce nebude“ zaklel a sesedl z klisny, která se šla okamžitě napít do blízkého korýtka, Imoen zvolil opačný směr. Ihned po vstupu do hospody na jejímž vývěsním štítků stálo - ,,Hostinec u červenýho draka“ se na něj obrátilo několik nepříjemných pohledů, Imoen si na takovéto pohledy už dávno zvyknul. Bez jakéhokoliv pohledu na kohokoliv si sednul k neobsazenému stolu. ,,Co si dáte, uctivý pane?“ utrousil potichu hospodský. ,,No co asi, snad jahodový džus, přines to pivo a rychle, mám šílenou žízeň!“ odpověděl stejně potichu. ,,A má uctivý pán čím platit?!“. Imoen mírně vytáhnul dýku a drsným hlasem dodal ,,Bude tohle stačit?!“. Hospodský hbitě zareagoval ,,Tak to máme jedno pivko a gulášek.“ a co nejrychleji se odebral do kuchyně. Na nájemného vraha se už delší dobu díval jeden místní štamgast, člověk menšího vzrůstu, zřejmě velmi bohatý podle vzácného baziliškového kabátu, jenž měl na sobě. Zrovna, když hospodský přinášel krýgl s pivem, přisedl si k Imoenovi. ,,Tu nejlepší medovinu co máš a dva kalíšky!“ přikázal hospodskému. Imoen beze slova kývl hlavou na znamení díku. ,,Takového člověka jako jsi ty, už tu dlouho potřebujeme, jmenuji se Jean de Varioux-Monchlet Dupont a jsem vrchním radním tohoto města, měl bych pro tebe jednu prácičku.“ řekl zřetelně nečekaný host. Imoenovi se nepodařilo ukrýt údiv, ale rozhodl se dělat nevnímavého ,,Nevím o čem to mluvíš!“ odvětil. ,,Jsi přece nájemný zabiják a vrah zvaný Imoen.“ řekl razantně radní. Imoen se rozhodl změnit strategii, i když byl stále udiven svou známostí ,,Ano, to tedy jsem.“ ,,Ve jméno dobra a blaha naší vísky potřebujeme zabít určitou osobu, je to vedoucí bandy, která neustále drancuje naše obydlí, zabíjí malé děti a znásilňuje ženy a …“ nedokončil Dupont protože mu do slovo vletěl zabiják ,,Bla, bla, bla, mě popravdě vůbec nezajímá váš blahobyt a vaše ženy, ale jen to kolik tato prácička vynese, samozřejmě co se zlatých týče“ řekl svým klasickým hlasem. ,,Samozřejmě tě bohatě odměníme, co takhle 1500 zlatých?“ začal smlouvavě radní. Imoen neměl chuť na práci, a proto také Jeanu Dupontovi oznámil, že jeho služby nejsou k mání pod hodnotu neuvěřitelných 6000 zlatých. Proto se taky velice překvapil po Dupontově odpovědi ,,Věděl jsem, že tvé služby nebudou nejlevnější, ovšem zajisté budou kvalitní, máš-li tedy zájem, zítra přesně s východem slunce na severní cestě od města.“ Po této odpovědi se radní zvedl a odešel pryč s hospody, Imoen na vzpamatování dopil medovinu prolínanou čtyřmi pivy a odebral se ke spánku, samozřejmě kde jinde, než v místní hospodě, a samozřejmě jak jinak než za cenu nabroušené dýky.
     Východ slunce byl dnes díky krásnému počasí opravdu romantický, zvláště kvůli jeho nádherně rudé barvě, jenž připomínala barvu krve, krve jenž dnes bude prolita. Radní Jean de Varioux-Monchlet Dupont se svými kumpány byl na místě srazu již velmi často, zato Imoen přijížděl jak bylo jeho dobrým zvykem přesně včas. ,,Vidím, že ses rozhodl správně, zde máš zálohu 3000 zl., zbytek dostaneš až mi ukážeš hlavu toho podělanýho elfského velitele, nyní se vydáš stále dále po cestě, až narazíš na rozcestí, kde bude na kůlu naražena lidská hlava, pojedeš tam, kde cedulka ukazuje nápis SMRT. Měl by ses dostat do krajiny hlubokých lesů a nekonečných skal, velitele poznáš podle toho, že má jasně stříbrné vlasy a hluboké až bezedné oči.“ Imoen beze slov přijal podávanou zálohu a odvětil ,,Na večer si připrav zbývají část odměny!“ , a pobídl klisnu Tuyauteru k rychlé chůzi předepsaným směrem.
     Slunce zářilo a pálilo čím dál tím víc ,,Určitě se již blíží poledne“, povzdechl si Imoen dál pokračujíc cestou, nyní už ne tak příjemnou, ale takovou lesní až kamenitou. Moc dobře věděl, že by si měl začít dávat větší pozor, protože se už nacházel v krajině za rozcestníkem, o které mu vyprávěl radní. Po pár klisniných krocích z ničeho nic zasvištěl kolem jeho špičatých uší šíp a zabodl se do stromu stojícího před ním. ,,Alaey, dua guríí mi refequoi!“ ozvalo se mu v obecné elfštině za zády. Imoen si lehce šáhl na svůj meč a odpověděl ,,Blathan caerme zireaelií!“ Cizí hlas neodpovídal, ale důvěřivě a nezkušeně se k němu přiblížil na délku meče, Imoen to moc dobře věděl a ze zkušenostmi zabijáka lehce tasil. Elf jen lehce hekl a zaplatil daň za svou nezkušenost. Imoen se rozhlédl po okolí a jemně si otřel krev z čepele svého meče. Prohledal mrtvého elfa a nalezl u něj moc zajímavou věc, věděl velmi dobře co to je, také to kdysi používal, kouzelnou formuli podobnou teleportu, která určenou osobu vždy přepraví na jedno konkrétní místo, které je ukryto ve slovech formule. Tušil, že by tím místem by mohlo být sídlo komanda a tedy také místo, kde se ukrývá stříbrovlasý velitel. Rozhodl se, že to přes všechna nebezpečí přece jenom vyzkouší, a také se rozhodl pro přestrojení, svlékl mrtvého a oblékl si jeho šaty, které mu kupodivu seděly. Vzal si též jeho luk a toulec šípů a začal s vyvoláváním jednoduché přesouvací formule.
     Znenadání se ocitl v krásném krasovém chrámu, plném nejrůznějších bohatství od vzácných černých perel až po nejprostší měďáky. Nebylo zde moc elfů, vlastně jenom pět ozbrojených a asi dvanáct beze zbraně mezi nimiž také zády otočený velitel. Imoen si na chvilku vzpomněl na dávnou legendu, která vyprávěla o bohatém a krásném elfím městě, kde se žilo blahobytně se všemi výsadami na které si může člověk či elf jen vzpomenout. Ale rychle na tuto myšlenku zapomněl. Bohužel pro něho, si ho všimla jedna ozbrojená dvojice, která si rychlým krokem přinutila respekt. ,,Vaše číslo a heslo pro vstup do těchto míst!“ řekli unisono, Imoen netušíc, jak se má zachovat, tasí meč a v lehké piruetě s mírným zákrutem doprava a boční falší hladce rozřízne jednoho z nich. Druhý okamžitě tasí meč a další trojice se k nim řítí nejrychlejším možným způsobem. Dav neozbrojených elfů se rozutíkává, až na jediného stříbrovlasého, který stále sedí v křesle otočen zády k nim. Imoen se bez větších problémů brání prudkým ovšem nekoordinovaným úderům. Poté se mu naskytla šance, kterou musí využít, nacvičeným pohybem a kroky, těžkou kombinací úderů přes hlavu a otočkou kolem své osy rozdrtí tři další elfy, zbývá mu poslední ozbrojený, stříbrovlasý stále sedí klidně v křesle. Poslední ozbrojenec byl lahůdkou, stačil jednoduchý náznak výpadu vlevo a místo náznaku udeřit přímo zprava otočkou přes hlavu a zasáhnout krční tepnu. Imoen jemně překročil přes vodotrysk krve a přiblížil se k velikému křišťálovému křeslu. Křeslo se otočilo a v něm seděl Haedre, Imoenův bratr, kterého neviděl od svého dětství, Haedre opustil rodinu, aby si mohl jít sám vydělávat do světa. Všichni mu to obrovsky zazlívali a bratři na sebe byli jako štvanci. Ovšem toto nečekané setkání Imoena obrovsky překvapilo a odhodlání zabít elfského velitele za 6000 zl. bylo ta tam. Haedre působil klidnějším dojmem, po dlouhé chvíli mlčení promluvil ,,Už jako malí jsme se neměli rádi, vždy si říkal –chci tě zabít-, ale nikdy si to nedokázal, ale dokážeš to dnes za 6000 zlatých po tolika letech, to je jen a jedině na tobě. Musím ti něco říct - nemám Tě rád!“ Jak dozněla tato slova, v Imoenovi se probudila strašná touha zabíjet a oplatit bratrovy to, co teď řekl. Vzal svůj meč a klasickým přesným a pevným úderem s obrovským křikem sťal hlavu krále bájné podzemní říše, kde odjakživa bývalo nepřeberné množství bohatství a elfské historie. Imoen si uvědomil, že legenda o které přemýšlel, nebyla legendou, ale skutečností, kterou náhle proměnil v minulost.
     Do této doby nádherné elfské království se změnilo pouze jen v legendu a báji, o tom jak se elfský národ měl kdysi dobře. A také se od této chvíle říká, že dnes již stařec jménem Imoen zabil svého bratra z nenávisti a touze po penězích a oplatě. Imoen musí žít daleko od civilizace, protože kdyby se jen přiblížil ke svému lidu, jeho lid by ho nepřivítal jako přítele, nýbrž jako nepřítele. Nepřítele, jenž zabil jejich krále.