Dva elfové tedy odešli z velkolepé trpasličí říše živý, ale nedá se říci, že by byli i zdravý. Ag měl ještě dvě malé dírky na krku, které se ale velmi rychle hojily. Wan už se poměrně uzdravil. Jeho rod se vždy vyznačoval skvělou regenerací těla. Byl ale ještě přece jenom trochu unavený a malátný.
     Šli domů. Neměli koně, vozy ani nic jiného. Všechny zbraně a veškerou výbavu nechali u trpaslíků. Kolem dokola je poměrně hodně lesů a elfové jsou v lese jako doma. Vyznali se v lesních bobulích a koříncích. Wan obzvlášť. Jeho matka totiž byla přírodní léčitelka, takže se musela vyznat v lesních plodech. Věděla, které jsou léčivé, které naopak člověka otráví a které jen zaženou hlad, případně i žízeň.
     „Doufám, že už se nikdy s žádným upírem nesetkáme.“ Řekl Ag. „Jedno setkání mi docela stačilo.“
     „Ano, mě taky.“ Přikyvoval druhý elf. „Snad už na nás bude osud milostiv.“
     „A kdyby nebyl, stejně by mi to bylo jedno. Já už bych s ním prostě nebojoval.“ Rozhodil rukama Ag. „Někde bych si sedl a počkal bych, až mě zabije. Nebo až ty zabiješ jeho.“
     „No tak to ti pěkně děkuju.“ Usmál se Wan. Nebral ho vážně. Věděl, že kdyby se tady ta potvora znova objevila, Ag by ho v tom určitě nenechal.
     „Už bude noc, měli bychom si najít nějaké místečko.“ Navrhl Ag.
     „To bychom mohli.“ Souhlasil Wan. Rozhlédl se po lese. Všude bylo čisto a celý les byl krásný a úhledný. Byl přímo kouzelný. Wan nemohl vybrat špatné místo ke spánku, protože takové místo v tomto lese prostě nebylo. Oheň pro jistotu rozdělávat nechtěli, aby na sebe zbytečně neupozorňovali.
     Chvíli si ještě jen tak povídali o plánech do budoucna, ale po chvíli Wan zpozorněl. Jeho šestý smysl zapracoval. Něco se mu nezdálo. Když se chvíli soustředil, zaslechl lidskou chůzi. Pár desítek metrů od nich. Blížilo se to. Wan měl strach. Neměl takové překvapení rád. V podzemí si toho užil až moc.
     Naznačil Agovi, ať vyleze na strom. Sám učinil totéž. Rozhlédl se. Byla už sice noc, ale měsíc docela jasně svítil a jeho svit se dostal i přes listí stromů. S jistotou zahlédl dvě postavy, ale pravděpodobně tam byla ještě jedna. Ta nejbližší k nim měla tasený meč. Další měl v ruce luk. Po pár vteřinách skutečně uviděl i toho třetího. Ten měl v ruce nějakou hůl. Patrně to byl kouzelník.
     Družinka došla až k místům, kde před chvíli naši dva elfové leželi. „Někde tady musí být.“ Řekl jeden z nich. Ten s lukem v ruce. „Přece nejsem hluchý.“ Rozčiloval se.
     „Možná jsi.“ Odpověděl tiše chlápek s mečem.
     „Já je ale taky slyšel.“ Přimluvil se muž s dřevěnou holí v ruce. „Byly dva a podle řeči elfové. A jsou někde tady. Poslouchají. Vyčkávají.“ Wan polkl. Bojovník schoval meč a začal se rozhlížet. Pochodoval sem a tam. Asi byl už trochu nervózní. Najednou se ocitl přesně pod Agovým stromem. Ten nestihl vlézt moc nahoru, takže se začal docela bát.
     „Tady leželi.“ oznámil ostatním ten s tou holí a ukázal na zem. Bojovník náhle skočil a chytil Aga za nohu. Než ten stačil něco udělat, stáhl ho dolů. Bojovník okamžitě vytasil z pochvy meč a přiložil mu ho k hrdlu.
     „Kde je ten druhý?“ jeho hlas zněl opravdu tvrdě. Ag byl sice vyjednavač, ale opravdu ani v koutku duše nevěřil, že by ho ukecal. Bojovník měl totiž v ruce velmi pádný argument. Svůj meč…
     Jenže Wan se tak lehce převést nedal. Přesně pod ním totiž stál chlápek s lukem. Elf na nic nečekal a skočil dolů na něj. Lučištník se zlekl, ale stejně jako Ag nestačil nic udělat. Wan bleskurychle vytáhl z jeho toulce jeden šíp a přiložil mu ho k hrdlu.
     „Přeji dobrý večer.“ Řekl.
     „Dobrý.“ Odpověděl ten s tou holí.
     „Pusťte mého přítele nebo zabiju toho vašeho.“ Začal okamžitě vyhrožovat Wan.
     „Pusť ty Trengona nebo my zabijeme toho tvého.“ Oplácel mu bojovník s mečem. Chvíli tam jen tak stáli a dívali se na sebe.
     „Tohle nemá senu.“ Řekl po chvíli ten s holí. „Askone, pusť toho elfa.“
     „Cože?“ zeptal se Askon, ten co měl v ruce ten velmi těžký argument.
     „Pusť ho.“ Opakoval muž. „Jinak se nehneme z místa.“ Askon, ač velmi nerad, poslechl. Odhodil Aga na zem. Wan tedy odhodil šíp na zem a kopl Trengona do zadku. Také spadl na zem. Okamžitě se zvedl a chtěl elfovi to nakopnutí oplatit, ale opět ho zadržel ten s tou holí.
     „Nechej toho. Nechceme se rvát. Těžko se od nich dozvíme co jsou zač, když si budeme nakopávat zadky.“
     „On začal.“ Stěžoval si Trengon.
     „A ty, jako malé děcko mu to musíš hned oplatit, že jo?“ Trengon zmlkl. „Co jste zač?“ ptal se muž. „Dva elfové sami v lese. To se zase tak často nevidí. A ještě ke všemu neozbrojení.“
     „Mé jméno je Wan. A tohle je…“
     „Já se umím představit sám.“ Vletěl mu zase do řeči Ag. „Ag jméno mé.“
     „Mé dva společníky už znáte. Horlivý bojovník Askon, nevěřícný ostrostřelec Trengon a moje maličkost – bojově naladěný učenec Goriand.“ Představil je všechny. „A teď bych docela rád věděl, co tady děláte.“
     „Jdeme z trpasličí říše.“ Odpověděl pohotově Ag. „Jsme jejich přátelé.“
     „A proč jdete neozbrojení?“ ptal se Askon.
     „Co nás může v lese potkat za zlo?“ odpověděl otázkou Ag. „Navíc jsme tam museli všechny zbraně nechat. Znáte přece jejich zákony.“
     „Ano, ale většinou je vám pak také vrátí.“ Nenechal se převést Goriand.
     „Většinou…“ řekl tak trochu ironicky Wan.
     „A co vy tady?“ začal se zase pro změnu vyptávat Ag.
     „Jsme družinka dobrodruhů co se jen tak potácí krajinou a hledá příležitost uplatnit se.“ Odvětil Trengon.
     Nevěřil mu to ani Ag, ani Wan. Určitě tady měli něco za lubem. Nevěděli co si o tom mají myslet. Ale pak si uvědomili, že oni také neřekli celou pravdu o upírovi a rozhodně jí také říkat nechtějí.
     „Tak to byste nás mohli doprovodit do nějakého města.“ Navrhl Ag. „Byli byste aspoň k něčemu platní…“
     „Víte co?“ řekl Goriand. „Popovídáme si o tom všem u večerního ohně, co tomu říkáte?“
     „To není špatný nápad.“ Souhlasil Wan. „Najdu vám nějaké dobré dřevo.“
     „Dobře, ale oheň uděláme támhle za tím skaliskem.“ Ukázal rukou Trengon. „Máme už tam udělané ohniště.“ Wan kývnul. Na dřevo s ním šel ještě Askon, aby to všechno unesl. Za pár minut už měli dřeva plné ruce, takže šli zpět ke zbytku družiny.
     „Snad to bude stačit.“ Pokrčil rameny Askon, když se podíval, kolik toho vlastně přinesli.
     „Neboj, bude.“ Ubezpečil ho Wan. „Tohle dřevo hoří dlouho a je z něj hodně tepla.“ Trengon měl u sebe křesadlo, takže za chvíli už přede všemi tancovaly plameny a ohřívaly ruce dobrodruhů.
     „Vaše jména mi nic neříkají, ale nemyslím, že byste byli nebezpeční.“ Započal rozhovor Goriand. „Docela by mě zajímalo vše, co jste před námi skryli, ale když jste nám to neřekli před chvílí, neřeknete to ani teď. Určitě jste také poznali, že před vámi něco tajíme.“
     „Jistě.“ Přikývnul Ag.
     „Tak si tedy tyto tajemství ponechejme, ale bavme se jako přátelé.“ Navrhl Goriand.
     „Proč ne.“ Souhlasil Ag. „Tak tedy – nevíte, jak se nejrychleji dostaneme do nějakého města? Jsme sice oba elfové, ale přece jenom jsme se tady trošku ztratili…“
     „Kousek odtud je cesta, podél které jsme přišli.“ Goriand mávnul rukou na sever. „Když po ní půjdete, dojdete do Makasaru, poměrně velkého města. Z něj už se dostanete všude.“
     „Ano, známe to město.“ Přikyvoval Ag.
     „Proč jste vlastně jeli za trpaslíky?“ zeptal se znenadání Askon.
     Elfové chvíli mlčeli. Wan pak promluvil. „Obchod.“
     „Jeli jsme jim prodat nějaké zboží.“ Ujal se již slova Ag. „Ale v samotném srdci rozlehlé trpasličí říše jsme byli přepadeni orky a naše karavana byla pobita. Přežili jsme pouze my dva. Z několika desítek lidí. Byl to strašný zážitek. Utíkali jsme z podzemí jak rychle jsme mohli, takže jsme si nevzali ani zbraně. Mohli jsme si nechat orčí šavle, ale s těmito zbraněmi nechci mít nic společného.
     Je sice pravda. Že tam jsem s nimi bojoval, ale tam také byla jiná situace. Šlo tam o život. Tady nám o život nejde, takže jsme jim je tam nechaly.“ Noc mírně pokročila a dobrodruzi si stále povídali. Došlo už na historky z minulosti a Trengon dokonce přidal i jedno jeho milostné vzplanutí, které skončilo tragicky. Alespoň pro něj.
     Všichni mluvili a bavili se, jen Wan mlčel. V jeho srdci rostl strach. Něco se kolem nich děje. Nějaké spiknutí. Elf ale nevěděl co přesně.
     „Buďte chvíli zticha!“ řekl pak najednou.
     „Cože?“ nechápal Askon.
     „Poslechněte ho.“ Zastal se ho Ag. „Něco cítí. Co se děje?“
     „Někdo je tady.“ Špitl. „Kolem nás.“
     „Orkové.“ Sykl Askon.
     „Nebo něco.“ Wan se podíval tajuplně na Aga. Ten měl v očích strach. Za těch pár hodin v podzemí se bál upírů jako ničeho jiného na světě. Zakroutil hlavou. Ne že by s Wanem nesouhlasil, ale spíš nechtěl souhlasit. Ag nemohl uvěřit, že by se upír dostal ven a pronásledoval je. Vždyť ho přece zabili.
     Wan vstal. Rozhlédl se po okolí. Nikde nic nebylo. Ani tráva se nepohnula. Takový tu byl klid. Jejich hlasy a smích musel být slyšel na míle daleko. Na druhou stranu, dozadu, elf neviděl, protože tam byla ta skála. Mohla mít tak tři, možná čtyři metry.
     „Asi se ti něco zdálo.“ Řekl Askon.
     „Nezdálo.“ Wan si stál za svým. „Možná, že to nepřijde až k nám, ale něco tady je.“
     „Má pravdu.“ Souhlasil pak Trengon a naznačil prstem, aby byli zticha. Pak ukázal rukou směr. Askon pokrčil rameny, jako že tam nic nevidí. Ag se třásl hrůzou. Jeho noční můra se vrací.
     „Orkové.“ Řekl tiše lučištník. Měl z nich asi nejlepší zrak a sluch. „Slyším tak čtyři, ale bude jich daleko více. Možná deset, patnáct.“ Zbraně už měli všichni vytáhnuté, takže teď všichni čekali, co se bude dít. Ag se konečně uklidnil. Nebál se ani stovek orků tak jako jednoho upíra.
     Orkové se nakonec ukázali. Několik jich vyběhlo na naše hrdiny. Trengonův luk okamžitě zkosil jednoho. Než stačil znovu vystřelit, orkové se zastavili. Asi si mysleli, že narazili na menší skupinku lidí. Neviděli totiž Aga, který radši ani nevstával a Gorianda, který také vyčkával na boj na zemi. nyní se všichni dobrodruzi hrozivě postavili a zastavili tak orčí běh.
     Stáli tam tak naproti sobě a čekali, co kdo udělá. Mezi orčí smečkou byl jen jediný střelec s malým lukem v ruce. Toho měl nyní na mušce Trengon.
     „Dobře, jich je jedenáct.“ Počítal Askon. „Nás pět.“
     „Čtyři.“ Opravil ho Goriand. „Já nezabíjím, já myslím.“
     „Tak zkus vymyslet, jak je zabít.“ Odpověděl mu jízlivě Askon.
     „Pokud vím,“ vzpomínal Wan, „Tak jsi říkal, že jsi bojově naladěný učenec.“
     „On je bojově naladěný, jen když je nás dva krát víc než jich.“ Řekl zase Askon. Orkové taky mezi sebou něco mluvili, ale dobrodruzi jim nerozuměli.
     „A jak jste na tom s bojem vy?“ obrátil se na elfy.
     „Dobře, když mi dáš nějakou zbraň.“ Odpověděl Wan. Askon pustil pomalu levou rukou svůj meč a vytáhl nůž, který měl za opaskem. Hodil jej elfovi. „Hned je to lepší.“ Pochvaloval si Wan. Askon tušil, že ani Ag nemá zbraň, takže mu taky jeden hodil.
     „No, a teď do boje.“ Řekl ne zrovna moc odhodlaně bojovník. Nikdo se ani nehnul.
     „Na ně!“ křikl Goriand a zvedl výhružně svou hůl. Sám ale zůstal stát. Askon se na ty malé zmetky rozběhl. A prvnímu orkovi hned rozpůlil hlavu. Wan byl přece jenom trochu opatrnější, takže počkal až nějaký ork přiběhne k němu. To se také stalo. Elf uskočil jeho šavli a zabodl mu svůj nůž rovnou do srdce. Ag nebyl žádný velký válečník, takže se radši držel stranou. Jenže i k němu doběhl jeden ork. Ag ale nehodlal nic riskovat, takže ještě než se ork dostal příliš blízko, vrhl po něm svůj nůž. Dýka letěla přesně a zabodla se orkovi do hlavy. spadl mrtev na zem. Trengonův luk už zazpíval dvěma orkům pohřební píseň.
     Po tomto marném útoku orků jich na bojišti zbyla půlka. Ještě se ale nevzdávali. Tři orkové se totiž vrhli na Askona. Ten byl ale dobrý šermíř a lehce odrážel jejich útoky. Ag to měl horší. Zaútočil na něj nějaký ork. Elf už neměl zbraň, takže se jen vyhýbal jeho šavli. Pomohl mu Goriand. Vzal svou hůl a podrazil orkovi nohy. Pak mu ještě dal pořádnou ránu do obličeje. Také holí. Ork omdlel.
     Další dva si podávali Wana. Ten měl jen ubohý nůž a tak byl rád, že ho ještě neprobodli. Unikal jim kde se dalo. Trengon nemohl nikde střílet, protože hrozilo, že by zasáhl někoho z družiny. Vždy namířil na nějakého orka, ale vzápětí se mu do rány postavil Wan nebo Askon. Odhodil tedy luk a vytáhl své dvě dýky. Běžel pomoci Wanovi. Když k němu doběhl, byl jeden z orků zády k němu. Vrazil mu tedy jednu dýku do zad a druhou mu ještě podřezal hrdlo.
     Když to spatřili ostatní orkové, dali se na útěk. Askon ale stačil ještě jednomu z nich provrtat břicho svým mečem. Unikli tedy tři orkové.
     „Jste všichni v pořádku?“ ptal se hned Goriand. Askon se na něj nepodíval zrovna hezky.
     „My ano a ty?“ ptal se jízlivě.
     „Já také.“
     „To jsem rád.“ Řekl a ušklíbl se.
     „Měli bychom odsud zmizet, než si přivedou posily.“ Napadlo Wana.
     „To je pravda.“ Souhlasil Trengon. „Měli bychom odsud odejít.“ Wan měl ale stále nějaký divný pocit. Jeho šestý smysl stále pracoval a pořád cítil smrtelné nebezpečí. Cítil zlo. Velké a temné zlo. Ag věděl, že je Wan opět znepokojený. Sledoval ho. Wan se pomalu otáčel. Jeho strach houstl. Ostatní si ho už taky všimli, ale elf byl jako v transu. Ničeho si nevšímal.
     Cítil zlo všude kolem sebe a zároveň nikde. Bylo to někde tady a zároveň stovky mil odsud. Nevěděl, co to znamená. Konečně jeho zrak spočinul na Agovi. Byl celý bílý. Vystrašený k smrti. Klepal se. I Wan to viděl, jak se celý chvěje.
     Jenže pak se podíval Agovi do očí. Byly černé. Temné a chladné. Ag se také podíval Wanovi do očí. Spatřil v nich odraz plamenů odhodlání. Ag věděl, že Wan se nikdy nevzdá. Tušil, že s ním budou problémy.
     „Zabijte ho!“ křikl najednou Wan a vyrazil Askonovi meč z ruky a běžel s ním na svého přítele. Ten ale vyskočil, udělal salto a ocitl se za elfem, který narazil na tvrdou skálu. Ag konečně otevřel pusu. Měl v nich čtyři špičáky. Družina se ho zlekla. Upír se vrhl na Trengona. Ten už měl zase v ruce luk, takže se nemohl nijak bránit. Upír ho ale nechtěl zabít. Měl chuť na krev, takže se mu rovnou zakousl do krku a začal sát krev. Trengon nemohl nic dělat. Pomohl mu až Wan, který se už vzpamatoval. Věděl, že normální zbraň ho nemůže zranit, takže hodil meč na zem a skočil upírovi na záda a pokusil se ho udusit.
     Upír ho ale lehce odhodil, ale sám trochu klopýtl a jednou nohou tak šlápl do ohniště. Sykl, odhodil Askona, který už se na něj taky sápal a trochu zbaběle utekl do lesa.
     „Jste všichni v pořádku?“ ptal se okamžitě Wan. Jeho otázka směřovala hlavně k lučištníkovi.
     Kývnul na souhlas. „Ale co to sakra bylo?“
     „No, možná bych vám měl rychle povyprávět, co se vlastně u těch trpaslíků ve skutečnosti stalo.“ Začal Wan. „Řekl jsem vám totiž jen část pravdy.“ Všichni teď napjatě poslouchali. „Naše družina a všichni trpaslíci opravdu byly přepadeni orky, ale podařilo se nám utéct a schovat se v jedné staré částí jeskyní. Jenže tam žila i bytost, temná a strašlivá potvora, která nás začala jednoho po druhém zabíjet. Ať jsme se mu pokoušeli utéct nebo s ním bojovat, vždy nás zabila.
     Až s příchodem trpaslíků se naše šance změnily, protože jsem hlavně věděli, proti čemu to stojíme. Byl to upír.“ V očích dobrodruhů se objevil skutečný strach, který už určitě u nich dlouho nikdo neviděl. „Trpaslíci naštěstí u sebe měli stříbrné zbraně a tak jsme ho nakonec zabili. Pak jsme co nejrychleji odešli pryč, abychom se zbavili strachu a napětí. Ag se strašně bál upíra. Měl z něho větší strach než z čehokoliv jiného. A nakonec se ten upír stal z něho. Nevím jak je to možné, ale můj přítel se prostě proměnil v upíra.“
     „Upír…“ nemohl pořád ještě uvěřit Goriand.
     „Musíme zmizet.“ Navrhl Trengon. „A hodně rychle.“
     „Ne, měli bychom se připravit na boj a zabít ho.“ Přesvědčoval je Wan. „Nesmíme ho nechat žít, zabil by desítky, možná stovky lidí.“
     „Neříkal jsi, že ho lze zabít jen stříbrnou zbraní?“ připomenul Askon. „Nikdo z nás takovou nemá.“
     „Já také ne.“ Řekl elf. „Ale všiml jsem si, že když šlápnul do toho ohniště, bolelo ho to. Možná bychom to měli využít jako jeho slabinu a pokusit se ho upálit.“ Z dálky se opět ozval křik a řev. Nesl se lehce vzduchem, proplétal se mezi stromy a keři až k uším dobrodruhů. Na obloze zářily hvězdy a měsíc jim vykouzlil nádherný úsměv, jako by se jim přímo vysmíval. Všechno utichlo. Jen ten křik probodával všechny.
     „Orkové.“ Špitnul tiše Trengon.
     „A takhle dopadnou všichni, kteří se mu budou snažit utéct.“ Wan se je znovu snažil přesvědčit. „Chytne a zabije každého, kdo má strach. Strach, to je jeho síla. Pokud se ti strachem třesou kolena, jen sotva ho porazíš. Pokud ovládneš svůj strach, ovládneš i upíra. Strach je tvůj nepřítel, strach, ne upír.“
     „Myslím že ve světě najdeš jen málo lidí, kteří se nebudou bát se mu postavit.“ Oponoval Askon. I on se bál tak mocného nepřítele. Slyšel mnoho historek a legend o upírech, jak dokázali zabít třeba celé malé město.
     „S jedním právě mluvíš.“ Wan zvedl obočí a podíval se bojovníkovi do očí. „Bojoval jsem s ním. Nezabil jsem ho, ale byl jsem toho svědkem. Nedovolím, aby nějaký zatracený upír vraždil nevinné lidi. Zabiju ho klidně sám. Nežádám vás o pomoc. Běžte a varujte nejbližší město. Já ho zatím zdržím.“ Wan se otočil a přiložil trochu dřeva na oheň.
     Trengon se podíval na ostatní. „Dobře. Jestli chceš tady zůstat můžeš, ale bez nás. Nechci se nechat jen tak zabít. Dojdeme pro pomoc, seženeme stříbrné zbraně a pak tu potvoru dostaneme.“
     Chvíli bylo ticho. Elf neodpovídal.
     „Ne.“ Odporoval Goriand. „Pomůžeme ti. Alespoň já.“
     „Tak když jde i Goriand, jdu taky.“ Rozhodl se Askon. „Nenechám se přece zesměšnit.“
     Všichni se teď dívali na Trengona. Nakonec i on podlehl a souhlasil že půjde. „Dnes je přece krásná noc na umírání…“
     „Nemusíte se mnou.“ Zdůraznil Wan. „Nějak už si poradím.“
     „Můžeme si dělat co chceme.“ Řekl prudším hlasem Askon. „A my chceme zůstat tady s tebou.“
     „Nuže dobrá. Dřeva tady moc nemáme, takže s ním musíme šetřit.“ Přemýšlel Wan.
     „Vždyť přece můžeme zajít pro další.“ Nechápal ho Trengon. „Jsme v lese a upír běžel přece dolů.“
     „To neznamená, že nemůže být nahoře.“ Řekl elf. „Musíme být opatrní. Nikdo se nesmí vzdálit od zbytku družiny na víc než jen pár metrů. Není tady taková tma jako v podzemí, protože svítí měsíc, ale přesto musíme být nanejvýše opatrní. Jeho síla spočívá v našem strachu, který roste s houstnoucí tmou.“
     „Takže co navrhuješ?“ ptal se Askon.
     „Musíme udržovat oheň. To je naše jediná šance, jak přežít a asi také jediná, jak ho zabít. Nemáte přece jenom u sebe nějaké stříbro?“
     Všichni kroutili hlavou. Až si nakonec Goriand vzpomněl. „Ale ano, máme!“ skoro až vykřikl. „Máme přece stříbrňáky! Mince!“
     „To nám ale moc nepomůže.“ Uklidnil ho zase Wan. „Mincemi ho nezraníme.“ Z dálky se ozval další výkřik. Asi dostal posledního orka.
     „Pro dřevo!“ napadlo Askona. „Rychle, dokud je daleko!“
     „Jdeme!“ souhlasil Wan. Všichni rychle oběhli skálu a začali sbírat dřevo. Každý vzal jen pár klacků, elf se snažil vybírat lepší dřevo. Asi za minutu se vrátili. Dřeva už měli dostatek. Družina hned měla lepší náladu. Ihned dali na oheň delší a větší větve, aby s nimi případně mohli bojovat.
     Wan ale náhle ucítil prudký závan větru. Nevěděl, co to znamená, ale cítil, že nic dobrého. Postavil se na kámen, který jim ještě před pár minutami sloužil jako místo na sezení a díval se do dálky. Zlo se blížilo. Upír pospíchal napít se čerstvé krve. Lidské krve.
     „Je tady.“ Řekl pak tiše. Ostatní strnuli. Sledovali okolí, ale nevěděli, co mají dělat. Askon vytáhl z honě klacek, který už tam byl ještě než šli pro dřevo a stoupnul si vedle elfa.
     „Dostaneme ho. Neboj se.“ jeho hlas ale nezněl moc přesvědčivě. Jakmile to ale dořekl, upír se objevil mezi stromy. Vypadal strašlivě. Černý plášť, bledá tvář a temné oči. Přesně jako ten u trpaslíků. Trengon vzal do ruky luk a namířil na upíra. Goriand si stoupnul s hořící větví vedle Wana z druhé strany.
     Upír se zastavil. „Dej mi pár těch mincí. Mám nápad.“ Řekl najednou Wan. Goriand šáhl jednou rukou do kapsy a podal mu hrst stříbrňáků. „Díky.“ Upír se na ně díval. Moc dobře věděl, že se ho všichni bojí, ale přece jen mu ten elf dělal problémy. Cítil, že elf z něj strach nemá. Přesto se ale rozhodl zaútočit. Rozběhl se skákavým krokem a bleskurychle se tak ocitl u dobrodruhů. Trengon sice stačil vystřelit, ale šíp letěl mimo.
     Askon se snažil zasáhnout ho svou pochodní, ale nedařilo se mu. Goriand měl také smůlu. Wan tam jen tak stál a sledoval boj. Upír byl ale o hodně obratnější než ten z podzemí. Zdařile se vyhýbal útokům ohně a dokonce stihnul zaútočit.
     Vyskočil, v letu chytil Wana, který se nijak nebránil a vlekl ho za sebou. Trengon už dávno odhodil svůj luk a skočil si pro hořící pochodeň z ohně. Ohnal se po upírovi, když kolem něj utíkal, ale nezasáhl ho. Upír hbitě vyšplhal skalní stěnu i když stále vláčel elfa. Oba dva zmizeli za skalním převisem.
     Najednou bylo všude ticho. Klid, kterého se dobrodruzi báli více než toho řevu. Stoupli si zády k sobě a dívali se kolem, jestli někoho neuvidí. Naděje v nich pomalu dohořívala, stejně jako pochodně, které měli. Jejich oči se zmateně dívaly doleva, doprava, nahoru a dolů. Nic neviděli, nic neslyšeli.
     Až opět ten křik. Probodával je stejně jako před chvílí. Snad ještě víc, protože upír právě zabil toho jediného, který je mohl zachránit. Strach v nich rostl. Strach sílil a získával převahu nad jejich činy. Goriand byl z nich nejméně statečný a bylo to vidět. Klepala se mu kolena a bylo mu špatně, až na zvracení.
     „Umřeme tady.“ Vzlykal. „Umřeme!“ pak vykřikl leknutím. Shora, ze skály, totiž na zem přilétlo tělo. Elfí. Byl to samozřejmě Wan. Ležel na zemi, nehýbal se. Dívali se na něj. Jejich naděje pohasla, zmizela.
     Ze skály ale přilétlo ještě něco. Byl to upír. Mezi dobrodruhy zavládl zmatek. Každý se oháněl pochodněmi a jednou dokonce Trengon zasáhl Gorianda. Upír se mezi nimi pohyboval jako stín, jako někdo, kdo ani nejde vidět. Byl to ten nejhorší přízrak z těch nejtemnějších snů. Skočil po Goriandovi a povalil ho na zem. Pak se hbitě vyhnul Trengonově větvi, která málem zasáhla Gorianda.
     Nakonec to byl Askon, kdo přinesl družině naději. Se strachem v očích, leč s odvahou v srdci se vrhl na svého nepřítele. Odvážné srdce dokáže zažehnout pochodeň naděje i v té nejtemnější kobce. Tady to platilo obzvlášť. Bil se jako lev. Nevnímal bolest, strach, soucit ani nic jiného. V jeho mysli byla jen jediná myšlenka – zabít nepřítele.
     Svým nadšením strhl i ostatní. Goriand si doběhl k ohništi pro další pochodeň a také zaútočil. Všechno to tady připomínalo peklo. Ale upír si v něm rozhodně neliboval. Nesnášel oheň. Snažil se utéct, ale brzy se do boje zapojil i Trengon. Byl v obklíčení. Sám a bezmocný. Toužil ale natolik po krvi, že se nehodlal nijak vzdát. Upír se tedy pokusil o protiútok, ale ten se mu nevydařil.
     Všechny jeho rány zastavil oheň. Jak moc ho nenáviděl. A teď ho viděl všude kolem sebe. Ať se podíval kamkoliv, všude byl ten zatracený zlý oheň. Jeho myšlenky a reakce už pomalu začalo ovládat zoufalství. A když se podíval na dobrodruhy, viděl odhodlání zvítězit. Dobrodruzi toužili zabíjet. Cítil svou smrt. Proto se pokusil o poslední akci.
     Goriand totiž zakopl o jeden kámen, ale nespadl. Upír se rozběhl a hodlal utéct. Jenže Goriand se nevzdával. Nastavil mu svou pochodeň, aby se na ni ten upír nabodl. Zavřel oči, ať už to dopadne, jak chce. Jenže upír byl chytrý a hlavně obratný. Odrazil se a Gorianda přeskočil. Dopadl kousek od nich a otočil se. Teď byl zase na koni on. V očích dobrodruhů se opět leskl strach. Odrazil se v nich neúspěšný pokus ho zabít.
     Upír nechtěl utéct, takže opět nechal své nohy klouzat ve vzduchu a rázem se ocitl u našich hrdinů. Ti už ale neměli tolik síly a chuti do boje. Snad proto se nechali tak snadno odzbrojit. Goriandovi upír pochodeň z ruky vykopl a Trengonovi jí prostě sebral, když ho s ní chtěl udeřit. Jediný, kdo je teď mohl spasit byl Askon. Pevně svíral v ruce svou hořící větev.
     Jenže upír vládl větší silou, než si dokázali představit. Askon totiž ucítil slabý záchvěv větříku, jako před pár minutami chudák Wan. Vítr ale sílil, až nakonec jeho pochodeň zhasla. Vítr také zhasl, skončil. Připlížila se k nim tma. Obklopila je. Ohniště bylo pár metrů odsud, protože se během boje posunuli. Měsíc zrovna zahalily mraky. Upír byl ve svém živlu. Blížil se k bezbrannému Askonovi.
     Lidské srdce mají v sobě více odvahy, než si kdy myslel. Z boku totiž po něm skočil Trengon. To upír nečekal. Klopýtl, ale nespadl na zem. Upír Trengona odhodil na právě se rozbíhajícího Gorianda. Ti už na zem spadli. Jenže ani Askon se nechtěl vzdát. Jeho větev už možná nehořela, ale stále se s ní mohl bránit. Se zápalem se pustil do boje. Několikrát ho přetáhl po hlavě, ale upír se netvářil, že by mu to vadilo. Nakonec odzbrojil i Askona.
     Upír ho chytl pod krkem. Vyzvedl ho do výše a podíval se mu do očí. Askon ho chtěl ještě kopnout do břicha, ale rozmyslel si to. Neměl už moc síly a stejně by mu to nepomohlo. Zdálo se mu to už naprosto zbytečné plýtvání sil před smrtí. Pomalu omdléval. Zdálo se mu ale, že vidí světlo. Mraky se rozcházely. Měsíc začal opět svítit. „Aspoň umřu při měsíčku“ pomyslel si.
     Askon už byl trochu mimo, ale světlo skutečně přicházelo. Jenže ne zásluhou měsíce, ale zásluhou Wana. V jedné ruce nesl pochodeň a druhou měl zaťatou. Upír si zrovna chtěl pochutnat na pravé lidské krvi, ale elf mu to potěšení překazil. Zabodl mu pochodeň do zad. Upír vyjekl a zakřičel. V tu chvíli mu Wan ještě nasypal do pusy několik stříbrných mincí, které svíral v druhé ruce. Pak vzal ze země Askonovu zhaslou pochodeň a mlátil upíra hlava nehlava. Upír stále syčel. Mince ho pálily víc než samotný oheň. Většinu už vyplival, ale jedné se stále nemohl zbavit. Dal se na útěk. Elf už ho nepronásledoval. Nikdo ho nepronásledoval.
     „Mysleli jsme, že jsi mrtvý.“ Divil se hned Askon, kterého to všechno zase hodně rychle probudilo.
     „Omráčený.“ Vysvětil Wan. „Jste všichni v pořádku?“
     „Ano, útok se mu moc nevydařil.“ Odpověděl Trengon.
     „Co se stalo tam nahoře?“ zajímal se Goriand.
     „Nechal jsem se tam odvléct.“ Vypravoval Wan. „Když si na chtěl pochutnat, dal jsem mu ránu dlaní, ve které jsem držel stříbrnou minci. Zaryla se mu až do masa, začal křičet. Museli jste to slyšet. Pustil mne a odskočil dozadu. Ztratil se mi. Tak jsem se plazil zpátky, ale asi jsem musel přehlédnout konec skály a spadl jsem dolů. Ten pád mě pak musel omráčit.“
     „Asi bychom se měli vrátit k ohništi.“ Navrhl Trengon. „Po tom výprasku co dostal se tady sice jen tak neukáže, ale přece jen nechci nic riskovat.“
     „Ukáže.“ Opravil ho Wan. „A brzy. Není možná zcela v pořádku, má díru v zádech, ale o to víc je na nás naštvaný. Bude nás chtít zabít. Tenhle boj neskončí, dokud někdo z nás bude naživu. Nebo dokud bude naživu on.“
     „Tak jdeme, nestůjme tady.“ Rozhodl Goriand. Ocitli se tedy zpátky u ohniště. Už skoro dohořívalo. Přidali na něj rychle nějaké dřevo, ať jim nevyhasne. Chvíli seděli a odpočívali. Krajina kolem nich se jim zdála klidná. Spala. Jen oni museli bojovat. Nikdo z nich ale nebojoval proti upírovi, jak by si možná mysleli. Všichni měli jiného nepřítele. Strašnějšího než byl upír samotný.
     Bojovali se svým vlastním strachem. A aby porazili strach, museli zabít upíra. Jenže aby zničili upíra, museli se zbavit strachu. Byl to začarovaný kruh. Jediný, kdo ten kruh vyřešil, byl Wan. Nebál se upíra. Neměl z něj strach jako všichni ostatní. Věděl, že ho buď zabije nebo zemře. Nic horšího se mu stát nemohlo.
     Přemýšleli. Jak se jen mohli dostat do takové situace? Do teď žili klidným životem dobrodruha. Měli občas strach o svůj život, ale nikdy ne tak velký jako teď. Jejich srdce byly těžké a jejich odvaha visela na vlásku. A upír se bude snažit tento vlas přestřihnout. Celé jeho úsilí směřuje k tomu, aby všichni viděli, jak je boj proti němu beznadějný. Ale vždyť ten upír má vlastně pravdu.
     Měli upíra na lopatkách. Obklíčili ho, přerážely o něj hořící větve, ale upír stejně unikl. Wan do něj zabodl pochodeň, ale stejně ho to nezabilo. Nasypal do něj stříbro, ale stejně dokázal odběhnout, aby se zase mohl v plné síle vrátit. Je to beznadějné.
     Přesně v tuto chvíli, kdy byl vlásek málem přetržen se zde upír opět objevil. Ani Wan ho nevycítil. Vyskočil ze tmy a vrhnul se na Askona. Povalil ho na zem. Wan se prudce zvedl, sebral hořící větev a udeřil ho s ní přes záda. Upír sykl, ohnal se a srazil Wana na zem. Vrhli se ale na něj společně Goriand s Trengonem.
     Souboj začal nanovo. Strach houstl a upír byl ve svém živlu. Odhodil Gorianda o pár metrů dozadu. S Trengonem si ještě chvíli pohrál, ale nestačil mu nic udělat, protože se vrátil jak elf, tak Askon. Wan se mu pokusil podrazit nohy, ale neúspěšně. Askon se s upírem ale nepáral. Zvedl totiž ze země velký balvan a praštil s ním upíra do hlavy. Upír spadl na Trengona, který stál před ním, ale ihned zase vstal. Nevypadal raněn. Askon byl zaskočený, protože čekal, že mu aspoň trochu ublíží. Vždyť ta rána by zabila i vola…
     Wan se na něj opět vrhl se vší kuráží co měl, ale samotná kuráž nestačí, abyste zabili něco tak strašného, jako je upír. Jeho útok brzy ztroskotal a elf se opět ocitl na zemi. Upír už si ale s nimi nechtěl hrát, takže se konečně rozhodl jednat. Goriand se zrovna zvedal ze země. Dvěma skoky se k němu přiblížil. Stál teď nad ním. Díval se na něj a Goriand se nehýbal. Byl v takovém polosedě, pololeže. Upír se k němu sklonil, ale Trengon včas zasáhl. Přetáhl ho pochodní po hlavě. Upír se jen otočil a lehce mu vyrval větev z ruky. Pak ho s ní také přetáhl. Trengon spadl na zem.
     Goriand nestačil nic udělat. Upírovi už nic nebránilo zabít ho. Chytl ho za krk, zvedl a druhou rukou mu probodl srdce. Všechny střípky života se z Goriandova těla vytratily. Krev mu ale sát nezačal, protože se o slovo přihlásil Askon. Skočil po něm a srazil ho na zem. Než stačil upír něco udělat, byl už tady Wan s pochodní a připálil upírovi fousy.
     Upír se ale nedal. Podkopl elfovi nohy a odhodil ze sebe Askona. Vstal. Vypadal spokojeně. Vše se mu dařilo. Za chvílí zabije celou družinu. A začal u Askona. Zaútočil na něj. Ten rychle ze země sebral nějaký klacek a bránil se. Nehořel, takže nemohl upírovi nijak ublížit. Wan už také začínal být trochu zoufalý, ale přesto se nevzdával.
     Měl ještě k pase pár mincí a ty hodlal teď využít. Skočil po něm a vší silou mu tiskl stříbrné mince na holý krk. Upíra pálilo stříbro ještě více, než člověka pálil rozžhavený uhlík. Upír opět zasyčel a uháněl se jak mohl, ale Wan se ho pevně držel.
     Po chvíli se ale neudržel a spadl na zem. Askon stanul vedle něj, beze zbraně, stejně jako elf. Trengon byl stále v bezvědomí a Goriand mrtev. Moc velkou naději neměli. Přesto se Wan postavil a podíval se svému sokovi do očí. Tento pohled ho pálil víc než všechen ten oheň za celou bitvu. V tu chvíli byla poražena upírova největší síla – vyvolávat u lidí strach. Ale jeho další síla, síla boje, poražena nebyla.
     Rozběhl se na naše ubohé hrdiny. Wan rychle zvedl ze země klacek. Jenže upír nedoběhl. V půli cesty k nim se zastavil. Askon se tázavě podíval na elfa. Ten pokrčil rameny. Ale cítil, že se tady něco změnilo. Ocitlo se tady něco, co tady být nemělo. Jeho pohled uvízl na Trengonovi. Jeho obličej totiž zbledl. Nebylo to ale tou ránou, co dostal. Za pár vteřin také otevřel oči. Byly černé. Stejné jako má tento upír a stejné, jako měl upír u trpaslíků. V tuto chvíli byl vlásek naděje přetržen.
     Wan pustil klacek, který držel v ruce a klekl si na zem. Věděl, že tohle už prostě nepřežije. Díval se na ty dva upíry. Nemohl tomu uvěřit. Jak je to možné, že se i s Trengona stal upír, když se s ním setkali poprvé až tady? Askon taky smutně přihlížel svému krutému osudu. Jakoby nestačilo, že se musí vypořádat s jedním upírem, on se jim tady musí zjevit ještě další…
     Jenže upíři je velmi překvapili. Nevrhli se totiž na hrdiny, ale na sebe. Wan pozvedl obočí a sledoval salta a údery, které tady upíři vykouzlili. Byl to strašný souboj dvou mocných bytostí. Odráželi se od skal, skákali jeden přes druhého a pomalu ale jistě se zabíjeli.
     Bojovali zrovna u ohniště, když ten původní upír zasadil tomu novému poslední ránu. Mrtvý upír spadl těsně vedle šlehajících plamenů.
     „Pojď!“ křikl Wan. Askon sice nevěděl, co má elf v úmyslu, ale běžel za ním. Upír tam stál a díval se na svého mrtvého kolegu. Byl unavený, zmožený a raněný. Najednou ale dostal ránu do hlavy. Spadl na zem, rovnou do tančících plamenů, kteří si na upírovi doslova pochutnaly. Askon ho totiž srazil kamenem, jako před malou chvílí.
     „Drž ho tam!“ křičel elf. Askon vzal tedy ještě jednou ten kámen a hodil ho přímo na upírovo tělo, které se smažilo v ohni. Snažili se ho tam držet co nejdéle. Upír křičel. Byl to křik všech jeho obětí. Upír už se z plamenů nedostal. Pohltily ho.
     „Zvládli jsme to.“ usmál se Wan. „Vyhráli jsme.“