Lidé z Giristor, města ležícího v horách na jihu Bonnoru, prožívají většinu života v poklidu. Válku však dobře znají, snad lépe než by si přáli. Země ležící na západ je temná v noci i ve dne. Jedná se o nechvalně proslulou zemi, plnou stvoření, která nikdy nezamhouří oči. Smoliorw. Už několikrát se lidem z Giristor zdálo, že v dáli slyší výkřiky bolesti mučených zajatců.
     Smoliorw tenkrát vyslal armádu zmutovaných skřetů, aby zničili Giristor a tak nastolili Válku spojenců. Tenkrát bylo mnoho mrtvých. O mém putování zpívá už jen harfa, jelikož jsem jedním z nich.
     Patřil jsem tehdy do kultu harfeníků. Naší povinností bylo udržovat rovnováhu ve světě. Harfa si totiž pamatuje mnoho špatného, dobrého i správného, co se kdy stalo, a o tom nám pak zpívá…
     Měl jsem tehdy za úkol pomoci Giristor v brzkém boji se skřety. Když jsem dorazil, byla již polovina lidí v několik mil vzdálené pevnosti Dirioll. Dirioll je velice stará pevnost položena krajem ke skále a cesta k ní je lemována velice strmými kopci. Tam na jejich hradbách stála spousta připravených lučištníků. Stráže jsem potkával na každém rohu. Spousta vyděšených lidí seděla u vnitřní strany hradeb. Matky utěšovaly své děti a starší se snažili zapojit své síly při cvičení mladých. Pohled to byl nezapomenutelný.
     Prošel jsem obří branou a zamířil ke schodišti, na jehož konci by měla být hlavní budova zdejšího vladaře, Mistra O`Denoho. Jakmile jsem udělal krok na první schod, zatarasila mi cestu dvě kopí, po stranách stojících strážců. „Kdo jsi?" promluvil jeden z nich. „Jmenuji se Otmed or Nor a jsem ve službách harfeníků, musím nutně mluvit s vaším velitelem!" řekl jsem poněkud rozčíleně, jelikož je každé zdržení velmi nežádané. Strážci se na sebe podívali, jeden z nich přikývl a kopí mi uvolnila cestu. Pokračoval jsem. Dále to bylo již bez problémů. Vešel jsem do veliké místnosti, uprostřed stál stůl, kolem něho chodil velice nervózně naladěný velitel armády, hovořící s mistrem, který postával v klidu u zdi. Mistr byl starší než jsem předpokládal a k tomu velice zesláblý a unavený muž. Zapojil jsem se do debaty. Nabídl jsem pomoc harfeníků. Velitel se mnou souhlasil, ale mistr nikoliv. Když jsme skončili, řekl nám ještě: „Dirioll nebyla nikdy dobyta a já to nehodlám nijak měnit!"
     Den boje se blížil. Já se svými písněmi zvyšoval morálku u všech obyvatel. Všichni byli velice stateční a odhodlaní a měli v úmyslu se navrátit do svých domovů. Písně byly z dávných dob a pojednávaly o silných a odvážných hrdinech zapomenuté doby. Vždy když jsem dozpíval pronesl jsem ještě volně: „Hrdinové nejsou jen v písních, ale také v našich srdcích."
     Přípravy byly již téměř dokončeny. Už se jen čekalo. Poslední den před bojem jsem ještě jednou zašel za mistrem. „Opravdu nemám poslat pro pomoc harfeníků?" zeptal jsem se, přestože jsem odpověď dobře znal. „Ne, jen ať ty bestie přijdou, mi je zdoláme i bez cizí pomoci!" Při mluvení vytasil meč a mně se zdálo, že se ze zesláblého starce stal ve vteřině silný a odhodlaný muž. Ten zamířil ke dveřím, aby byl se svými lidmi, až to vypukne. Záviděl jsem mu jeho odhodlanost a sílu.
     Začalo se stmívat. Všichni čekali že boj začne v noci. Tuto noc. Ke všemu nepohodlí ještě začalo pršet. Nikoho však déšť ani trochu nezchladil. Střelci jsou připraveni na svých místech. Muži s píkami jim stojí po boku. Z nebe uhodil blesk do stromu na nedalekém kopci. Nachvíli osvítil okolí. „Už jdou!" zazněl, trochu zoufalý výkřik z cimbuří. Mistr, který je mezi veliteli na bráně, zvolal: „Kolik?!" Chvíli nastalo ticho. „Dobrých pár tisíc!" Mistr se zahleděl do dáli a pro sebe si zaklel. K pevnosti se blíží tisíce skřetů a zdálky to vypadá jako nikde nekončící mrak. Mistr tasí. Lučištníci si připravují šípy. Skřeti se přesunují před pevnost. Déšť stéká po kožených zbrojích obránců. Řev nedočkavých skřetů se odráží od skal. Nedočkavostí začali mlátit zbraněmi o zem, až se začalo ozývat hluboké dunění. Táhlý tón skřetího rohu se roznesl po okolí, oznamujíc útok. Skřeti se vrhají k pevnosti. Mistr pozvedá meč. Prudce jím seká vpřed a nad pevností je slyšet bojový povel na útok. Šípy zasviští. První řady skřetů popadají. Zbytek se ale dostává k hradbám a bráně. Začíná být cítit pach krve. Bitva je tu!
     Já, Otmed or Nor, stojím s krátkým mečem, lehkým štítem a poutnickou róbou na sobě, před branou, která se otřásá v obrovském náporu. Loutnu mám přehozenou přes rameno tak aby mi nevadila při boji. Hluk narůstá. Má kolena se třesou, jak jsem nervózní. Nejsem žádný dobrý šermíř a i kdybych byl, dobrovolně bych se nepustil do tak sebevražedného boje. Vojáci se i přes strach chovají podle rozkazů. Obdivuji statečnost těchto odvážlivců.
     Skřeti se již dostávají na hradby. Meče si hledají své cíle. Smrt stíhá smrt. Válečníci, kteří mi stáli po boku kousek ustoupili. Brána již dlouho nevydrží. Vzhlédnu k obloze. Kapky deště mi stékají po tváři a po tmavých vlasech. Hvězdy nevidím. Jakoby se báli sledovat tento krutý boj.
     Cítím obrovskou únavu, přestože jsem ani nepozvedl meč. Závora již praská. Upřeným pohledem vzhlédnu k bráně. Vítr se trochu zvedne. Mé vlasy v něm začnou vlát. K sobě si zašeptám:

„Až smrt na křídlech písně dorazí,
na písni dlouhé, až podlé to je!
Poté já tvůj ostud porazím,
Na konci, kde harfa se zasměje!"

     Poslední slovo zvolám a vrata se rozráží do stran. Ve vteřině vpadnou skřeti dovnitř. Bojový pokřik zní. Vrhnu se do nich a se mnou i všichni ostatní. Sekám co můžu. Svých zranění si vůbec nevšímám, stejně smrt musí přijít, někdy. Jediné co vidím je horda krvelačných skřetů.
     Hluk boje zaplavil údolí. Svist šípů a kovový břinkot mečů zde bude slyšet celou věčnost…
     Prudce se oháním do všech stran. Krev skřetů halí mou čepel. Mí spolubojovníci padají a umírají. Déšť se mísí s potem a krví. Hodlám znovu seknout a zahlédnu, jak přede mnou jeden mladý voják probodl napřáhnutého skřeta, který by mě dozajista setnul hlavu. Zachránil mi život. Vzhlédl ke mně a drobně se pousmál. Napřáhnul se na další úder. V tu chvíli ho někdo sejmul po zádech. Vyprsknul rudou krev a svalil se k zemi. Jak skřeti vycítili snadnou kořist, tak do jeho mrtvého těla sekali víc a víc. Mé rozhořčení nezná meze. Řvu a oháním se ze všech posledních sil. Náhle cítím nesnesitelnou bolest v noze. Padám k zem. Dlouhá dýka mi rozrazila chodidlo. Krev. Všiml jsem si i spousty dalších ran na celém těle. Smrt přicházela. Nevím ani kolik jsem zabil skřetů, ani jak dlouho jsem vydržel bojovat. Mohla to být jen malá chvíle, nebo i celé věky.
     Vím že zemřu. Čekám a připadá mi to jako věčnost. Bolest jako by pomalu ustoupila. Tma kolem se začíná zalévat světlem. Trvá to takovou dobu… Vezmu loutnu. Můj zpěv se začne roznášet po širém okolí.

„Ó, hrdinové z dávných dob,
vy jenž sílu máte,
vás je potřeba stále,
když čest uznáváte.

Bez vás dějiny by byly strohé,
chráníte nevinné, dobré, ubohé,
kde ale jste když sílu nemáme?
nevíme, jste tajemství neznámé…

Kéž by jste byli,
tam kde vás chceme,
když není dost síly,
sami to nezvládneme.

Ó, hrdinové z dávných dob,
vy jenž sílu máte,
vás je potřeba stále,
když čest uznáváte.

Však vy přijdete,
harfa o vás zpívá,
„namarie" řeknete,
„dosti sil vám zbývá!".

Namarie, Namarie!"

     Nevím co se tam stalo. Nebe prořezávaly paprsky světla a můj hlas přehlušil zvuk boje. Obránci stáli odvážněji a odhodlaněji, než kdy dřív. Slunce vyšlo. Paprsky rozzářily hroty šípů a kopí. Hrdinové se začali vracet…
     Skřeti začali ztrácet veškerou naději a zmocnilo se jich zoufalství. Panika. Obránci bojují jako nikdy. Sami neví co se děje. Legendy z písní a básní se navrátili, aby pomohli, těm, kteří to potřebují…
     Vítězství přišlo brzy!
Harfa se nakonec přeci jen zasmála…