Slunce zapadalo a barvilo oblaka do ruda. Vítr v korunách stromů pěl svou píseň. Postava v bílém plášti, z pod něhož se blýskala stříbrná zbroj, vyšla na kopec a zamířila přímo pod stromy. Meč zvonil, když narážel do stehna chráněného kroužkovou suknicí.

Uprostřed háje na vyvýšenina, která se zvedala nad pramínkem, mezi rozházenými kostmi byl do země zaražený meč. Na štíhlé čepeli tančily paprsky skomírajícího slunce. Stříbrná zbraň přecházela v úzkou půlkruhovou záštitu. Jílec omotaný černou kůží a hlavice-křišťálová koule zasazená v dračí spár. Ke skvostné zbrani se pnula planá růže. Obtáčela se kolem záštity, jílce i štíhlé čepele.

Postava v bílém plášti s kápí staženou hluboko do čela tasila meč, a pak ho odhodila do dáli. Pak si stáhla plátové rukavice a ty se zařinčením dopadly do trávy. Objevily se jemné ruce, které se vztáhly k jílci…

Postával v rohu místnosti. Mladý černovlasý rytíř. Ves stříbrném pancíři a kroužkové košili vypadal jako socha vykovaná z kovu. Levicí spočíval na jílci dlouhého meče. Stál a pozoroval dění v sále. Tančící šlechtice a šlechtičny, bavící se rytíře a dvorní dámy.

Pak vešla do sálu Ona. Plavé vlasy ve svitu svic zářily jako vycházející slunce. Zelené oči se leskly jako smaragdy. Usmívala se a rozhlížela se po sále. Rytíř zpozorněl. Hudba umlkla, ale vzápětí se zase naplno rozezněla sálem. Muž vykročil. Bílý plášť s rudou růží zavířil vzduchem. Došel až k ní. Zhluboka se jí zadíval do očí a poklekl. Políbil nastavenou ručku a vyzval jí k tanci.

…štíhlá ruka přejížděla po chladné čepeli nedbajíc řezavé bolesti, když se trny nemilosrdně zarývaly do dlaní…

Tančili. Točili se v kruhu. On, rytíř Rudé růže, ona dcera odbojného šlechtice, rukojmí u králova dvora.. Lidé jim ustupovali z cesty a pozorovali ten pár.

…na meči zůstávali kapičky krve, které se slévaly v potůčky a klouzaly po lesklé čepeli…

Bouře řádila nad krajinou. Vítr rozrazil okno a vrhl se do komnaty. Plamínky svic se zazmítaly, závěsy se rozlétly po místnosti. Dívka v loži s nebesy se prohla do oblouku, hrom přeťal výkřik slasti. Cítila se plná, drcena silou, která ji přiváděla k šílenství. Laskána jeho rty vzdychala a i jemu se z úst draly steny.

…vítr si pohrával s pláštěm klečící postavy. Slunce se odráželo na stříbrné zbroji a stékalo po ní jako roztavené zlato. Ruce rudly krví stejnou jako růže na bílém plášti…

Na nádvoří stáli štolbové a třímali uzdy neklidných koní. Rytíři se scházeli a vsedali na své oře. I on seděl na svém vraníkovi. Strážný mu podal štít a on ho přijal. Pak se na schodech objevila ona. Vrhla se k jeho koni a sevřela mu volnou ruku. Usmála se na něj a on na ní. Vytáhl si jí do sedla a ona se nebránila, ač jí mačkal modré šaty vyšívané zlatem. Vtiskla mu vroucný polibek. Pak mu na paži přivázala bílý hedvábný šátek a svezla se na zem.

…dlaň hladila jílec jako tělo milenky. Laskala se s ním a krev z ranek způsobených trny vsakovala do černé kůže…

Stáli na kopci. Výkvět rytířstva, královy korouhve. Hledí zvednutá. V rukou štíty a kopí. Chocholy na přilbách a pláště vlály ve větru. Koně neklidně hrabali kopyty a odfrkávali. Jezdcům od úst unikal teplý vzduch a v chladném ránu se srážel v obláčky páry. Hleděli na údolí. Hemžilo se pěšími i jezdci. Pikynýři stáli ve vyrovnaných řadách, za nimi lučištníci. „Za krále!!!“ zaznělo nad hlavami jezdců. Hledí spadla, kopí byla spuštěna. Železná masa se pohnula.

…na kraj se snesla noc. Meč stále stál. Květy se zavřely a jen krůpěje krve, ty rubíny na čepeli, zářily na chladné oceli. Vítr povlával a plášť vál ve větru…

Srazili se a bylo to jako by udeřil hrom. Pikynýři neustoupili ani o krok. Lučištníci s děsivou pravidelností napínali své dlouhé luky a mračna šípů zasypávala rytíře a s neochvějnou jistotou nalézaly mezery v pancířích. Rytíři padali z koní a umírali jako celé řady pěších. Hrot píky mu strhl z hlavy přilbu a černé vlasy zavířily vzduchem. Odhodil kopí a tasil meč. Bodal a sekal. Krev v očích i na zbroji. Jatka. Smrt se svíjela v krvavých orgiích na zemi.

…ruka neopatrně sjela po čepeli. Ta rozřízla hladkou kůži a už tak četná krev započala téci ještě více. Zelené stonky růže náhle karmínově rudé budily strach i lítost…

Sekal bodal. Neohlížel se na strany. Rudo před očima. Málem přeslechl i zvuk rohu. Do už tak oslabeného klínu královských rytířů v bílých pláštích se zakousl klín nepřátelské jízdy. Trhal a rval královy korouhve na cucky. Mladík se náhle ocitl na hrotu útoku. Postavil se ve třmenech a odhodil štít. Uchopil zástavu s rudou růží v bílém poli a pozvedl ji, aby nepadla. Znovu zvolal a zval své druhy do poslední řeže. A oni mu sborem odpověděli a znovu se naježili meči kopími. Bojovali a umírali se jménem milé na rtech, s přísahou králi v srdci, s rudou růží ve vlasech. Uprostřed boje se setkal s velitelem povstalců. Meče zavířili a on si uvědomil, že je to otec jeho milé. Zuřivě bil mezi královské, jeho meč přinášel smrt a zkázu do jejich řad. Na černém poli kůň bílý jako sníh topící se v krvi. Střetly se nelítostně. Černovlasý bez štítu jen s mečem a zástavou. Do ramene se mu zakousla čepel šlechticovy zbraně. Zasykl bolestí, ale ihned vrátil ránu a meč zajel hluboko do baronova těla a ten spadl z koně. Bílý šátek byl náhle rudý krví. Zatmělo se mu před očima a svezl se ze sedla. Boj slábl. Vítězi se stali krkavci kroužící na šedivějícím nebi.

…meč byl rudý krví tak jako toho dne. Jen na hlavici z křišťálu se odráželo světlo hvězd…

Otevřel oči a uvědomil si, že žije. Bolest v rameni ho upozornila na to, že zdaleka nevyvázl bez zranění. Chladná noc zastavila krvácení. Sedl si a strhl ze sebe zbroj, která ho příliš tížila. Jen v kytlici, opírající se o meč procházel bitevním polem. Na zemi leželi tisíce mrtvých těl. Našel barona a o kus dál i mladého krále. Pozvedl zástavu, která se nedůstojně válela po zemi, zmuchlaná, roztrhaná, potřísněná bahnem a krví. Zabodl jí do země vedle králova těla. Zatmělo se mu před očima a zatočila se mu hlava. Rána se otevřela a začala na kytlici vytvářet rudý květ.

Narovnal se a vydal se na blízký kopec. Zabodl meč do země a ulehl do trávy. Začalo svítat a na nebi zase začali kroužit krkavci. Zavřel oči a čekal až ho milosrdná smrt sevře ve svém náručí.

…kápi strhl sílící vítr a měsíc ozářil bledou tvář. Plavé vlasy se rozlétly ve větru a slzy se jako diamanty zaleskly a líčcích. Dívka vstala a uchopila meč za jílec. Krev poskvrnila křišťál náhle neuvěřitelně podobný rubínu. Vytrhla ho ze země a pozvedla k nebi. Pochopila…není jen nenávist a láska, není jen život a smrt-je něco víc. Je to čest, rudá růže na pláštích mrtvých rytířů. Zastrčila meč do pochvy a rozběhla se ke svému grošákovi. Vyhoupla se do sedla a rozjela se do slunce východu. Čistá duše, bílý plášť a růže- růže rudá jako krev…